ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POSLEDNÍ VYDECHNUTÍ - PRÁVĚ PROBÍHAJÍCÍ ZIMA MŮŽE KRUŠNÝM HORÁM ZASADIT DALŠÍ TĚŽKOU RÁNU

 

Na podzim a zjara tady bejvaj takový inverze, že když si v zahradě stoupnu na jedno místo, tak svý tělo od pasu dolu nevidím. Bolavý nohy zakrejvá šedivá mlha, ale do tváře mi pěkně září sluníčko. To si hned připadám o pár let mladší, kdyby ještě ve vzduchu nebyl ten proklatej smrad, tak by mi tu na starý kolena bylo úplně hej," vypráví bývalý horník žijící dnes v malé vísce Radenov na úpatí Krušných hor. Povídali jsme si na závěr čtyřdenního pochodu naším pohraničním pohořím v místní Občerstvovně. "No, jestli chcete, můžete spát u mě, zatopíme v krbu, mám tam čerstvý pstruhy...," sděluje nečekanou nabídku a hází do sebe další vodku. Odoláváme a vyrážíme směrem k Chomutovu hledat příhodné místo ke spánku. Je pěkná, hvězdná noc.

VZHŮRU DO HOR

V druhé polovině loňského roku se v médiích začaly objevovat poplašné zprávy o dalším vyhrocení ekologické situace v Krušných horách. Další ránu už tak nejzdevastovanějšímu území v Evropě tentokrát zasadilo hromadné odumírání bříz. Bříza bývá obecně označována za jeden z vůbec nejodolnějších stromů. Skutečnost, že už ani ona místní podmínky nesnese, podporovala teorie o blížící se totální ekologické katastrofě v této kdysi tak romantické krajině. Neváhali jsme a koncem října vyrazili.

Za výchozí bod si vybíráme Litvínov, kam z Ústí nad Labem míříme vlakem přes Teplice, kdysi věhlasné lázeňské město, dnes známé především dusivými zimními smogy. Návštěvník neznalý místních poměrů by zde očekával maximální ekologickou obezřetnost. Místo toho přímo před nádražím kolem tabule Pozor smog klidně projíždí jeden čoudící autobus městské dopravy za druhým.

Do Litvínova dorážíme motorovým vláčkem v pozdním odpoledni, a hned kráčíme k prvnímu cíli, Nové Vsi v Horách. Za chvíli začínám kašlat a z očí se mi derou hromádky slz. Vzpomínám si na slova hokejisty místního extraligového celku Jana Alinče po návratu ze zahraničního angažmá: "První dny jsem se vůbec nemohl nadechnout."

Za městem jako louče září do tmy benzinová pumpa. U plastového stolku sedí starší manželé, popíjejí kávu a u nohou jim dřímá starý pes. "Jak vás tak poslouchám, tak už vás škrábe v krku, co? To každýho, kdo tu na to není zvyklej," pokyvuje hlavou žena. "Po listopadu sem všichni jezdili, naslibovali, že nás žít na smetišti Evropy nenechají, a nakonec se na nás vys?," dodává muž.

V kopci za Mariánským Údolím nám sám od sebe zastavuje mladý řidič postarší škodovky. "Jdete nahoru? Já vás svezu, to by jste si pěkně mákli."

Nová Ves nás vítá opuštěnou, spoře osvětlenou návsí. Je zde citelně chladněji než v Litvínově, fouká ostrý vítr a pod nohoma křupe zmrzlý sníh. Z dálky láká vývěsní štít restaurace. Grog by rozhodně neuškodil a navíc se chci seznámit s někým místním. Ve výčepu však usrkuje pivo jediný muž, a tak jdeme zkusit štěstí ke konkurenci.

Na hlavní ulici obce, ve které před válkou bylo šestnáct hospod a čtyři hotely, nepotkáváme o půl osmé večer ani živáčka. Zuřivým štěkotem nás registrují pouze místní psi. V další hospodě jsme úspěšnější. Hostů napočítáme celkem pět, tedy včetně nás.

"Víte, já když se sem vrátil v polovině šedesátejch let z vojny, tak mi připadalo, jako bych přišel do úplně jinýho okresu. Lesy byly hrozně vymydlený. Nechtělo se mi tu žít, utekla mi ale buchta, a tak jsem tu zůstal," začíná vyprávění bývalý zaměstnanec litvínovské chemičky. "Skoro všichni tady dříve dělali na šachtách, anebo ve staliňáku. Dneska dojíždění sem nahoru přijde měsíčně na dvaapůl tisíce, a tak hlavně mladí zůstavaj dole a nás starejch je tu čím dál míň."

V šedesátých letech měla Nová Ves v Horách takřka tisíc obyvatel, dnes pouhých dvěstě šedesát se stále se zvyšujícím věkovým průměrem. "Zůstáváme tu jenom my staří kozáci, kteří sem přišli po válce osidlovat pohraničí po Němcích. Mladý sem nikdo nedostane. Víte, jak dřív bývalo krásně? Krásný hory, lesy, louky, políčka ječmene... A dneska? Všechno chcípá a nás to čeká taky."

Hlavně kvůli dětem se z celé oblasti vystěhovala řada rodin, například na Šumavu či Krkonoš. Některé však ani ne za rok byly zpátky. Důvod? Výrazné zhoršení zdravotního stavu jejich ratolestí. "Jo, jo, mysleli si, že když budou žít na čistým vzduchu na Šumavě, takže jim bude fajn. Za půl roku tekla děckám z uší a nosu krev. Otrava kyslíkem asi, nebo co. Tak se vrátili," dodá starousedlík, dopíjí pivo a odchází k domovu.

Podnikat v pohostinství není v tomto kraji zrovna nejlepší recept na zbohatnutí. Po deváté hodině večerní zejí lokály přes týden prázdnotou. Zpestřením jsou pouze víkendy, kdy se na místní diskotéku sjíždí omladina ze širokého okolí.

Druhého dne navštěvujeme obecní úřad. V kanceláři zrovna úřaduje zástupce starosty Jaroslav Smetana. Jeho funkce na rozdíl od starosty není takzvaně uvolněná, a tak "v civilu" je strojvedoucím a do Nové Vsi dojíždí dvakrát, třikrát týdně z Mostu. "Jak se u náš žije? Těžce," odpoví místostarosta a podívá se z okna. Podává mi tlustou obecní kronikou. Listuji a pátrám po prvních zmínkách o odumírání lesa. Nedá mi to příliš práce, zprávu nalézám na počátku.

"V okolí Nové Vsi do výše 700 metrů převládají listnaté stromy, výše pak smrk, jinak obvyklý modřín a na úpatí borovice. Ojediněle jsou zde jedle, které od roku 1845 zanikají v celých Krušných horách, ačkoliv zde jedle byla spolu s bukem předchůdcem dnešních lesů... Jinovatka a ledovka se v posledních letech opakovaly, a také rozmachem industrializace dostává se lesům ohromných škod. V roce 1947 se objevilo odumírání porostů v Mariánském Údolí a v Mikulovicích lesy též postupně usychají..." vepsal pečlivým písmem do obecní kroniky na První svátek vánoční roku 1950 místní učitel a obecní kronikář Jaroslav Hadáček.

Místostarosta velmi ochotně zodpovídá další otázky a ukazuje nejrůznější dokumenty. "Každý měsíc dostáváme zprávu o naměřených imisích. Je pravda, že kysličník siřičitý za poslední roky hodně klesl. Ve vzduchu je toho ale mnohem víc," předkládá mi na důkaz "Výsledky měření imisí stopových prvků za měsíc srpen 1997". Měření je orientováno na polétavý prach, beryllium, kadmium, chrom, vanad, olovo, železo a arzen. "Je to tady všechno pěkně barevně vymalovaný, ale vůbec k ničemu nám to není. Nikdo mi totiž neřekl, a už jsem o to třikrát žádal, co ty hodnoty vlastně znamenají. Jaké množství třeba chromu je pro člověka nebezpečné," máchne Jaroslav Smetana bezmocně rukama.

Se zprávou jsem se později obrátil na Krajskou hygienickou stanici v Ústí nad Labem a samotnou firmu ORGREZ, která ji vydává s prosbou o výklad měřených koncentrací. K velkému překvapení jsem pochodil pouze částečně. Hodnoty pro zdraví člověka škodlivé jsou zákonně stanoveny pouze u tuhého aerosolu, neboli polétavého prachu, a olova. U ostatních měřených prvků nikoliv, takže obce v postižených oblastech sice pravidelně dostávají aktuální hodnoty výše uvedených prvků, ale o vlastní škodlivosti se pak mohou pouze dohadovat. Přesto je na nadmořskou výšku přes sedmset metrů týdenní koncentrace polétavého prachu 74 mikrogramů na kubík vzduchu úctyhodná. Nejvyšší hygienicky přípustná hranice je totiž 50 mikrogramů.

Místostarosta mi ukazuje další dokument s názvem "Metodika objektizace pachové zátěže obyvatel pomocí dotazníků". Od loňského září do letošního dubna probíhá na české i německé straně Krušných hor dotazníková akce, při které obyvatelé do rozdaných kalendáříků křížkují dny se zápachem a zaznamenávají své pocity vyvolané zapáchajícími látkami. Pro případ velmi intenzivního zápachu nafasovali speciální stříbrné kanystry, které mají být otevřeny a takto získaný vzorek je následně hygienickou stanicí analyzován. Ve zdůvodnění mimo jiné stojí: "Vaše spolupráce bude nesmírně cenná, protože zapáchající látky většinou nelze jinak, například měřením, zjistit. Analytická technika může být dost často necitlivá."

V době naší návštěvy byla celá akce v rozběhu, takže nikdo své zkušenosti s nepříjemnými pocity vyvolanými zapáchajícími látkami nebyl schopen sdělit.

Při odchodu se ve dveřích srážíme se starostou Antonínem Blažkem. Starostuje zde již drahně let a dodnes je členem KSČM. "Asi vám už všechno řekli. Nežije se nám tady opravdu lehce. Dřív to bylo jednoznačně lepší, měli jsme tu všechno, kino, holiče, doktora... Dneska tu není nic. Ruka trhu všechno zlikvidovala. Naštěstí tu máme výbornou paní doktorku, která sem dojíždí. Nevím, co by jinak dělali hlavně starší lidé, kdyby si pro každý prášek měli jezdit dolů do města... Už to opravdu není, co to bývalo."

Přímo pod obcí procházíme bývalým březovým hájem. Koruny v půli přelomených stromů se bezmocně sklánějí k zemi, trpně čekajíce na další osud.

ČESKÁ MLHA

Po státní hranici docházíme do Hory Svaté Kateřiny. Na náměstí je bývalá samoobsluha potravin předělaná na dnešní restauraci. Uvnitř se nabízí úplně stejný obrázek jako v Nové Vsi · poloprázdný výčep a úslužný vrchní.

V údolí pod městem má farmu známý ekologický aktivista Petr Pakosta. "Neustále nám tvrdí, že se životní prostředí zlepšuje. Zlepšování je ovšem dáno zprůměrováním hodnot z celé republiky. Je otázkou, ke které hodnotě a lokalitě je zlepšení životního prostředí vykazováno. Údaje bych bral, kdyby tam měřící stanice byly před pěti, nebo dvaceti lety. Proč, když je tady lépe, tak smrk uhynul pouze zde a ne někde jinde, když zima byla všude stejná?"

V bohatém archivu Petra Pakosty jsem nalezl článek pojednávající o "české mlze". V Německu tak nazývají krušnohorské inverze. V roce 1995 byla na stanovišti Měděnec naměřena hodnota 3180 mikrogramů kysličníku siřičitého na metr krychlový. Norma, která stanovuje maximální přípustnou hranici 150 mikrogramů, tak byla překočena více než jednadvacetkrát! O rok později bylo naměřeno "pouze" 2542 mikrogramů SO2. Jedná se ovšem nikoliv o dlouhodobé, ale krátkodobé limity. Petr Pakosta má ale trefné přirovnání: "To máte jako s člověkem a sprchováním. Bez následků se můžete sprchovat ještě čtyřicetistupňovou vodou. Pokud vás ale někdo jen jedinkrát celého polije vodou vařící, tak už vám nepomůže ani doživotní koupání v heřmánku. Můžeme samozřejmně omezit výsadbu smrku ztepilého a nahradit ho umělými stromky, obdobně jako jsme v hospodách pověsili umělé květiny. Časem tak ale v Krušných horách vysadíme i umělé lidi?"

V průběhu putování se dostáváme na žlutou značku vedoucí z vesnice Kalek do Jirkova. Pamětníci si možná vzpomenou, že v Kalku se svého času natáčel známý film Uloupená hranice. Dnes by tato turistická trasa mohla úspěšně posloužit jako exteriéry pro stejně dramatický film s názvem Uloupená příroda. Stovky dávno uschlých smrků, hrobové ticho přerušují pouze havrani usedající na vyvrácené kořeny. Řada mysliveckých posedů, která si svou hustotou nezadá se sítí předválečných opevnění...

KRUŠNOHORSKÁ HISTORIE

První signály, že s krušnohorskými lesy není něco v pořádku se objevily již na přelomu dvacátých a třicátých let. Druhá světová válka tento problém zcela odsunula, a tak se počátkem let padesátých bití na poplach ozvalo znova. O deset let později se na hřebenech objevují první souvislé holiny.

První velká rána přišla v polovině sedmdesátých let. V důsledku enormního nárůstu emisí došlo k odumření stromů a jejich následnému velkoplošnému smýcení na třiceti tisících hektarech z celkové plochy šedesát pět tisíc hektarů lesa. Imisní těžba a znovuzalesňování se zvyšovaly až do počátku devadesátých let, kdy se poprvé blýsklo na lepší časy. V novinách začaly výcházet optimisticky laděné články s názvy "Krušné hory budou opět zelené", "Krušné hory nabírají druhý dech" a podobně. Pro doplnění: znovuzalesnění jediného hektaru přišlo v tehdejších cenách na sto tisíc korun československých.

Optimismus ještě více posílil počátkem devadesátých let, kdy se díky všeobecnému poklesu emisí zdálo, že lesy mají nejhorší za sebou a konečně se vzpamatují. Doufali všichni. Lesáci, vědci a hlavně obyvatelé krušnohorských obcí.

Dvě morové rány posledních let takřka úplně rozdrtily poslední naděje. Když po dlouhé a velmi chladné zimě roku 1995 konečně roztál sníh, naskytla se všem hrůzostrašná podívaná. Lesy byly katastrofálně poničené tak, jako nikdy předtím. Za své vzalo dílo celé jedné generace lesníků. A nejen to. Poprvé se poškození imisemi objevilo i na německé straně hranic. "Dosud jsme takovou škodu nezaznamenali. Po zimě máme poškozených 20 000 hektarů lesa," komentoval tehdy kalamitu Josef Bálek z ministerstva zemědělství. Nejsmutnější bylo, že odumřely též smrky úspěšně přeživší imisní kalamity sedmdesátých a osmdesátých let.

Přišla loňská zima a spolu s ní další neočekávaný problém, kterým novodobá krušnohorská apokalypsa vyvrcholila · hromadné odumření jinak velmi otužilé břízy. Silně poškozených bylo 577 hektarů a poškozených 1472 hektarů břízy. Všichni si dnes kladou jedinou otázku. Proč?

PŘÍBĚH TAKŘKA DETEKTIVNÍ

Původně jsem se domníval, že zjištění příčin loňského úhynu bříz bude otázkou několika telefonátů a schůzek. Již první den telefonování mne však tvrdě vyvedl z omylu. Nejprve jsem se obrátil na severočeské ochránce přírody, což ovšem nevedlo vůbec k ničemu a já rozmýšlel, co dál. Úplnou náhodou jsem se zmínil před svým známým, geologem, který mne navedl na takzvanou teorii hliníku. První stopa byla na světě.

Vydal jsem se do sídla České geologické společnosti v Praze na Barrandově. "Víte, ten problém opravdu není tak jednoduchý," říká doktor Jakub Hruška, "navíc ho někteří lesáci bagatelizují a vliv kyselých dešťů snižují. V sedmdesátých letech pro extrémní kyselost shrnuli vrchní půdní horizonty a do nižších půdních vrstev pak zasadili nové stromky. Mysleli si, že takto problém vyřeší, což je ovšem nesmysl. Kyselá půda je následkem, nikoliv příčinou, která musí býti odstraněna. Pokud v Krušných horách kyselé deště nepřestanou, tak stromky budou umírat pořád dokola."

Navíc, což jsem, přiznám se, nevěděl, smrkové porosty působí na ekosystém samy o sobě autodestruktivně. Smrk se původně vyskytoval na horní hranici lesa, kde měl dostatek srážek a chladno. Rychle roste a navíc poskytuje pevné, rovné, lehké dřevo, a proto byl v minulém století po německém vzoru taktéž u nás zaváděn do oblastí, ve kterých nikdy dříve nerostl. Na nových stanovištích však smrky začaly měnit složení půdy. Kořeny odebíraly důležité minerální látky, a protože se na rozdíl od opadaného listí jehličí rozkládá pomalu, důležité živiny se do půdy nevracely nazpátek. Z lesa tak zmizely mnohé druhy bylin, dříve půdu kypřící a převrstvující. Kořeny smrků se pro nedostatek vápníku a hořčíku začaly přesunovat více k povrchu a staly se tak citlivé na sucho a mráz. Tento sebevražedný mechanismus smrků byl tedy nastartován ještě bez přispění škodlivých emisí.

Ještě zajímavější je již zmíněná teorie hliníku. Podotýkám, že se jedná pouze o jednu z hlavních teorií vysvětlující současné hromadné umíraní stromů v Krušných horách.

"Za poslední interglaciál navětrala z hornin spousta bazických kationtů, z nichž nejdůležitější je vápník. Je to pro stromy velmi důležitá živina a taktéž udržuje kyselost půdy v udržitelné mezi," vysvětluje Jakub Hruška. Kyselé deště tyto bazické kationty a zejména vápník z vrchních půd vymývají. "Vápník reaguje s kyselinou sírovou, čímž vzniká rozpustný síran vápenatý a ten pak s dalšími a dalšími kyselými dešti klesá postupně z povrchu dolů. Ve chvíli, kdy takhle vápník zmizí, je půda najednou hrozně kyselá. Za normálních podmínek má kyselost kolem pH 4,5 ale nyní 3,5 až 3. A nastává problém s hliníkem."

Hliník sice tvoří významnou část zemské kůry, avšak při kyselosti od pěti dolů se začíná rozpouštět a stává se přístupným pro rostliny.

"Zatím není zcela jasně fyziologicky objasněno, že by takto uvolněný hliník přímo stromy zabíjel. Jisté ale je, že stromy začínají umírat v době, kdy je v půdě porušen poměr mezi vápníkem a hliníkem. Pokud je tento poměr větší než jedna, tak se pro právě smrk ztepilý jedná o silně toxické podmínky," dodává Jakub Hruška.

Dále podle jeho názoru došlo v Krušných horách k naprosté změně geologických podmínek. Zásoba bazických kationtů vytvořená zvětráváním za posledních deset tisíc let byla nevratně vyčerpána během uplynulého století. "Lesáci vůbec neberou na zřetel geochemické vlastnosti půdy a celá akce s novuvysazováním se s obrovskou neúspěšností opakuje pořád dokola. Příroda, jaká byla v Krušných horách v XVIII. století, tam minimálně dalších dvěstě let prostě nebude. Kyselé deště změnily přírodní podmínky nevratně na několik století dopředu. Co šlo předtím, nyní už nepůjde."

V tisku se průběžně objevovaly informace, že poslední hromadný úhyn stromů v Krušných horách byl mimo jiné způsoben otočením směru větru. Pátrání tak pokračovalo na pracovišti Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem-Kočkově. Jak mi zde sdělili, v dané oblasti převládají větry severozápadní a jihovýchodní. Aby došlo k přímému zasažení lesů emisemi z chemiček a elektráren v podhůří, musel by vát vítr jihojihovýchodní, avšak ten byl v inkriminovaném období zcela nevýrazný. Expertiza "Poškození lesních porostů v Krušných horách po zimě 1995/96" se na základě oficiálních dat hydrometeorologického ústavu naopak jednoznačně dokazuje, že od prosince ?95 do března ?96 převládalo právě jihovýchodní až jihojihovýchodní proudění, které mělo na poškození smrkových porostů bezprostřední vliv.

Za obě zimy ale velmi výrazně oproti minulým letům přibylo dnů s námrazou, což podle odborníků má vliv především na poškozování smrkových porostů. Silně toxická jinovatka obalí smrkové jehlice na řadu dní a průnik škodlivin je tak mnohem snazší a intenzivnější.

Do třetice jsem se rozjel do Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Jílovišti-Strnadech. Doktor Bohumír Lomský se mimo jiné intenzivně zabývá úhynem břízy.

"To máte složité. Předloni v únoru byla strašně silná inverze. V podkrušnohoří se lidé dusili, ale nahoře svítilo sluníčko a teploty se tam pohybovaly kolem dvaceti stupňů! Bříza velmi brzy raší, takže možná na oteplení zareagovala, a pak náhle přišel teplotní propad o patnáct stupňů dolů... Navíc díky teplu roztál sníh a mráz pak asi poškodil kořeny, což je rovněž velký problém, se kterým jsme se dosud nikdy nesetkali. Není nám zatím jasné, proč se to stalo," Bohumír Lomský se na moment odmlčuje a dodává, "silná námraza byla po celé republice, ovšem pouze tady stromy odumíraly."

Na přímo položenou otázku, co způsobilo hromadný úhyn smrků a bříz v nedávné době, mi nikdo z dotázaných při sebelepší vůli neodpověděl. Ještě komplikovanější je dobrat se odpovědi na otázku mnohem aktuálnější. Co Krušné hory v brzké době čeká a nemine.

CO BUDE DÁL?

Již bylo řečeno, že Krušné hory jsou nejzdevastovanějším územím v Evropě. Ani jinde ve světě není možné se v řešení naší ekologické katastrofy inspirovat, protože v tomto ohledu se srovnatelný precedent těžko hledá i v celosvětovém měřítku.

"Na jedné straně bych počkal, až emise klesnou, ale tím se taky vše nevyřeší," míní Jakub Hruška, "pokud někdo říká, že až budou všechny elektrárny odsířeny na devadesát devět procent tak problém zmizí, nemá pravdu. Emisí přesto ve vzduchu zůstane ještě hrozně moc, takže..."

"Takže jaké by jste navrhoval řešení?"

"Na to nemám odpověď."

Do debaty se přidává kolega z Českého geologického ústavu Jiří Černý: "Nikdo opravdu neví, proč ten problém nastal, navíc se tak nestalo poprvé a už nejde jen o Krušné hory."

"Je tento stav za bodem nevratnosti?"

"Vrátit se to dá, ale strašně dlouho by to trvalo. V prvé řadě ovšem musí být razantně snížena kyselá depozice. Bazické kationty z podloží znovu navětrají, ale nejdříve za sto let.

Jakub Hruška se pokusil abstrahovat a dosadil parametry z lokality Lysina ležící deset kilometrů od elektrárny Tisová do amerického programu MAGIC, což je střednědobý komplexní matematický model simulující průběh okyselování půd.

Za vstupní data zvolil nejoptimističtější prognózy ohledně emisí do blízké budoucnosti. Pokud by byly tyto velmi optimistické předpoklady striktně dodrženy, tak ještě v roce 2020 se bude kyselost půdy pohybovat kolem hodnoty 4,2 a koncentrace hliníku bude pro většinu organismu nadále příliš vysoká.

Kardinální otázka tedy zní · má význam do tak toxické půdy vysazovat další a další nové stromky?

LES MUSÍME UDRŽET STŮJ CO STŮJ

"Podle zákona musíme odumřelé stromy porazit a plochu do dvou let znova zalesnit," vysvětluje Stanislav Eigler z oblastního inspektorátu Lesů České republiky v Teplicích, "je otázkou, co budeme vysazovat, především se asi vrátíme k smrku pichlavému a některým listnáčům. Bude to ale hodně těžké a složité."

"Vy tedy zastáváte názor, že znovuvysazování má ještě cenu?"

"Stromy jsou sice na tom špatně, k poškození dojde asi znova, ale nesmíme si připouštět variantu, že bychom dělali zbytečnou práci. Je potřeba změnit chemismus půdy, dodat jí živiny, především vápník a hořčík. Je nutné spojit síly úplně všech," vyzývá Stanislav Eigler.

"Myslím, že stále je reálné, aby tam stromy rostly. Pouhé zatravňování je totiž nesmysl. Pokud jednou lesovitý povrch ztratíme, tak ho budeme těžko vracet. Les má řadu funkcí, kdyby na zatravněné Krušné hory zapršelo jako vloni na Jeseníky, tak by dole byla katastrofa. Tráva by zadržela minimální množství vody," reaguje Bohumír Lomský.

S otázkou: Co bude dál jsem se rovněž obrátil na ministerstva zemědělství a životního prostředí. Kompetentní státní úředníci se stejně tak vyslovili pro další zalesňování smrkem pichlavým, který zatím vše přečkal a dalšími listnatými dřevinami. "Les v Krušných horách musíme udržet stůj co stůj. Netrval bych ovšem za každou cenu na zalesnění všech ploch. Orientoval bych se spíše na místa s nejvyšší šancí na přežití," vyslovil poněkud odlišný názor Vlastibor Ryšánek z Ministerstva životního prostředí.

"Jestliže člověk dokázal v ekonomickém zájmu Krušné hory zničit, tak by nyní měl zpátky peníze investovat do pokusů o záchranu. Musíme se pokusit pomoci přírodě, napravit, co jsme sami zničili," uzavírá doktor Lomský, "rozhodující bude tato zima, je třeba vyčkat do jara. Teoreticky se bříza ještě může vzpamatovat, kdyby na jaře nevyrašila, případně by uhynul smrk pichlavý, tak to by už bylo hodně, hodně zlé."

LOUČENÍ

Do Chomutova sestupujeme za krásného, prosluněného rána. Těsně nad městem kráčíme po silnici lemované vzrostlými buky a javory. Jako bychom ani nebyli v Krušných horách. První ulice jsou však již ponořeny do inverzní mlhy. Nasedáme na rychlík směr Praha. Za okny ubíhá mrtvá krajina a obrovité chladící věže elektráren na obzoru splývají s šedivým smogovým oparem. V hlavě se mi mísí slavný výrok Alexandra Solženicyna: "Všichni máme na svých rukou krev" s článkem "Daň za energetický blahobyt". Většina cestujících mlčky hledí kamsi do neznáma, někteří mají na klíně položeny květiny a věnce. Je neděle druhého listopadu. Svátek zesnulých.
leden 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group