ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

RAKETY POD RADOBÝLEM?

Ve stráni protáhlého kopce Radobýlu u Litoměřic otevírala trojice širokých vrat vstup do obrovských prostor dlouhých přes 36 kilometrů. Objekt nesl mužské jméno Richard. Za třemi širokými vstupy se otevíraly obrovité vějíře chodeb. Tajemství prvního vějíře už bylo rozluštěno - vyráběli v něm pro firmu Auto Union Chemnitz motory Maybach do Pantherů a Tigrů. O dalších dvou vějířích se vynořilo jen několik matných a neprověřených svědectví. Jeden z vězňů, který Richarda přežil, si vzpomíná na hromady uskladněních raketových trysek. Atomový vědec opět rozpoznal ve vanách uložených do třetího vějíře součásti továrny na těžkou vodu. Je to fantazie, či skutečnost?
úryvek z knihy „Smrt se učí létat“ od Viléma Nejtka

„Myslíte ten betonový bunkr vlevo na stráni?“ ptá se místní nadšenec v „maskáčích“, se kterým jsem se před betonovým vstupním portálem Richardu potkal. „Tak to jsou raketová sila,“ odvětí na mé přikývnutí s neochvějnou jistotou. Snažím se mu sdělit, že podle archivů je ono „raketové silo“ úplně obyčejná filtrační stanice na vodu, ale nebere moje tvrzení vážně. Myslím, že ani sebelepší důkaz by na jeho jistotě o odpalování zázračných raket z Litoměřic nic nezměnil. S pozdravem jsme vyrazili každý svou cestou. On do kopce k nádržím, které jsou podle jeho slov „dost divný“, já po cestě k „silu“ prohlédnout si betonové fundamenty, které jediné zbyly po šestici Bollmanových filtrů. Pod i na povrchu kopce Bídnice, kde Richard leží, je takových „dost divných“ pozůstatků spousta a hledači tajemství o nich popsali již stohy papíru. Richardu přisuzovali nejroztodivnější účel (od přípravy německé atomové zbraně až po vývoj a testy německého létajícího talíře). Do jeho zákoutí situovali skrýše nejen pro plány k převratným objevům, ukryté archivy, ale i pro ztracenou Jantarovou komnatu. Fantazie, nebo skutečnost?

TOTÁLNÍ VÁLKA
Když v roce 1941 po ovládnutí většiny střední a západní Evropy koncentroval Hitler své úsilí na Rusko, doufal ve stejný scénář jako v Polsku či ve Francii. Po úvodním úspěchu plánu Barbarossa si ale Hitler počátkem roku 1943 asi poprvé naplno připouští myšlenku, že neporazitelná tisíciletá říše válku možná nevyhraje. Jeho odpovědí na nepříznivý vývoj situace v Rusku je vyhlášení „totální války“. Totální válka s sebou přinesla také totální mobilizaci. Vojáky, kteří odešli na frontu, je nutné nahradit ve výrobě. Zbrojní průmysl potřebuje nové pracovní síly a výrobní prostory bezpečné před bombardováním. Německo problém řeší nasazením pěti milionů lidí z okupovaných zemí na nucené práce a využitím vězňů koncentračních táborů do tzv. „úplného fyzického opotřebení“. Výroba strategických firem se začíná přesouvat do podzemí. Vznikají tzv. venkovní pracovní komanda koncentračních táborů Buchenwald, Mauthausen, Dachau, Flossenbürg a dalších.


Betonové klenby opuštěných křižovatek a na nich graffiti nezvaných návštěvníků, kteří svou vizitku zanechali ve většině podzemních prostor.

PODZEMNÍ ZBROJOVKY
Legendy o podzemní výrobě tajných zbraní se objeví vždy v následujících souvislostech: válka - Němci - podzemí, a obvykle jsou živené nedostatkem seriózních informací. „Vinu“ lze připisovat zřejmě první, největší a nejznámější podzemní továrně Dora, jejíž výstavba začala v Nordhausenu na podzim roku 1943. Její účel byl jasný - chránit výrobu jedné z Hitlerových „zázračných zbraní“, rakety V2. Tou dobou ale na povrchu nebylo kvůli spojeneckým náletům bezpečno pro jakoukoliv zbrojovku. Plány na přesunutí strategických výrob do podzemních komplexů - U-BAUVORHABE se proto netýkaly pouze pro hledače záhad tak atraktivních raket a dalších „zázračných“ projektů, ale většiny subdodavatelů součástek pro letadla, tanky, ponorky a další tolik potřebnou vojenskou techniku. V rámci těchto plánů je zrak Speerova ministerstva pro zbrojní výrobu upřen i na území protektorátu Böhmen und Mähren, především na lokalitu, kterou sám Hitler označoval jako „höhle Leitmeritz“.
Termínem „höhle Leitmeritz“ byly označovány tři podzemní vápencové doly, které se rozkládaly v blízkosti Radobýlu, na úpatí kopce Bídnice u Litoměřic. Rozsáhlá korespondence z podzimu roku 1943 mezi zástupci litoměřické firmy Kalk und Ziegelwerke, která tou dobou těžila vápenec v prostoru později označeném Richard I, horním úřadem v Teplicích, úřadem pro výzkum půdy ve Freibergu, firmou Auto Union A. G. v Chemnitzu a zmocněncem Speerova ministerstva válečné výroby v Liberci vrchním stavebním inspektorem Lutzem dává tušit naléhavost a rozsah stavby, jež se má v tomto prostoru realizovat. Výsledkem je zpracování map podzemních vápencových dolů u Litoměřic, které jsou vůdci předloženy 23. 1. 1944 spolu se závěrem, podle něhož by při úpravě stávajících podzemních prostor vznikly pouze „nepatrné stavební těžkosti“.

VZNIK PODZEMNÍHO OBRA
O budování továrny s krycím jménem Richard I v prostoru „höhle Leitmeritz“ rozhodl 5. 3. 1944 sám Adolf Hitler. Výrobní náplň Richardu I nebyla nikterak „záhadná“. Strojírenský provoz v podzemních halách měl vyrábět díly motorů Maybach HL 230, které byly určeny pro elitní německé „panzery“ Tiger, Panther a německý supertank „King Tiger“. Na základě nařízení vůdce přeložil německý ministr válečné výroby Albert Speer výrobu součástek pro tyto motory ze Siegmaru do podzemních prostor Richardu I. Firma s krycím jménem Elsabe A. G., které byly prostory Richardu I přiděleny, byla pobočkou firmy Auto Union A. G. z Chemnitzu. V úloze stavebníka Richardu vystupovalo Speerovo ministerstvo zbrojení, jež stavbu financovalo. Za součinnosti Speerových zmocněnců se dozoru nad stavbou ujal vrchní orgán Himmlerových SS (SS Hauptamt) se sídlem v Berlíně, jehož stavební oddělení pro výrobu mělo vrchní dozor nad všemi podniky podobného charakteru v říši. Dozorem nad Richardem a přilehlým koncentračním táborem v Litoměřicích, který byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg, byl pověřen SS-Führungsstab B5 v čele s obersturmführerem Wernerem Mayerem. Stavebních prací se ujala berlínská firma Mineralöl-Baugesellschaft. Vzniklá skupina, pověřená budováním Richardu I, dostává název Bauleitung Richard. Vedoucím celé skupiny se stal zkušený šedesátiletý inženýr Robert Vogt (Volk), který se ubytoval necelé dva kilometry od Richardu ve vesničce Miřejovice. Jeho postava, jak se v budoucnu ukáže, bude mít pro poslední dny podzemního obra nezanedbatelný význam. Prakticky souběžně s touto skupinou přijíždějí i odborníci firmy BSA, největší stavební firmy zapojující se do budování Richardu I, se kterou splynula řada místních firem podílejících se na výstavbě.
Do plánu výstavby Richardu se postupně zapojilo 43 firem. Horečné tempo budování podzemního giganta nabralo obrátky. Chodby vápencového dolu jsou rozšiřovány a po každých 46 metrech zpevňovány železobetonovými věnci. Stěny chodeb se stříkaly cementovým mlékem, aby se předešlo zvětrávání vápence. Vznikají první podzemní výrobní haly s betonovou podlahou a délkou až 100 metrů, 6 m vysoké a 15-20 m široké. Vytápění těchto hal je zajištěno rozvedeným topením podél stěn. Řada objektů vzniká i na povrchu. Budova SS-Führungsstabu, do které se přesouvá i stavební skupina Bauleitung Richard s ing. Volkem, železniční překladiště a k němu vedoucí úzkokolejná dráha, výkonná čerpací a filtrační stanice na vodu, vodovodní potrubí v délce 2 km přivádějící vodu přímo z Labe, železobetonové vodní rezervoáry, kotelna, transformátory. Z Mostu je ke stavbě přiveden dálkový plynovod. Je třeba říci, že harmonogram stavebních prací i samotné výroby, vytyčený v Berlíně i v Litoměřicích, byl velmi napjatý a v pravém slova smyslu plněn za každou cenu. Šílené pracovní tempo vybičované nacistickými inženýry pak odnášeli především vězňové.


Jedny z posledních písemných pozůstatků z válečné výroby. reklamační blok firmy Elsabe a. g., který nejprve využila obsluha některého ze strojů na poznámky o produkci a posléze jej kdosi přenesl na podzemní toalety, kde měl zřejmě posloužit „praktičtějšímu“ využití.

STAVBA A VĚZŇOVÉ
Vězňové přijížděli do Litoměřic s jediným určením: postavit podzemní továrnu. Tíha stavebních prací kromě civilních zaměstnanců zainteresovaných firem a totálně nasazených dělníků ležela především na vězních z terezínské Malé pevnosti a přilehlého koncentračního tábora, který vznikl jako pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, ke kterému náleželo ještě 73 venkovních komand. Národnostní skladba vězňů přijíždějících v transportech z koncentračních táborů Flossenbürg, Gross-Rosen, Dachau, Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück byla velmi pestrá. Jak bylo tehdy běžné, mezi vězni určenými na stavbu Richardu bylo jen minimum Čechů. Nejpočetnější byly skupiny Poláků, Rusů, Jugoslávců, Němců, Francouzů, Maďarů a Litevců. Dochované záznamy a pracovní výkazy té doby svědčily o precizní evidenci těchto lidských „náhradních dílů“, jejichž život byl v hodnotovém žebříčku strojů, nástrojů a materiálu na nejnižším místě. Nasazení vězňů na práci bylo v této době výhodným obchodem jak pro SS, tak pro německé koncerny. Za práci vězně odborníka platily koncerny SS 6 marek denně a za práci pomocného dělníka 4 marky. Příjem koncentračního tábora Flossenbürg z činnosti vězeňských pracovních komand tak např. v listopadu 1944 činil 3 400 000 marek, v květnu 1945 pak stoupnul na 4 600 000 marek. Průměrný kalkulovaný náklad na jednoho vězně (strava, oděv, ubytování) byl přitom pouze 1,22 marky za den. Při pohledu na účetní výkazy komerčního propojení německých firem s dodavateli lidských součástek určených „k úplnému opotřebení“ mrazí i po letech.
Podmínky, kterým byli vězni vystaveni, byly nelidské. Neustálý hlad, prakticky nulová hygiena, jeden a ten samý oděv v létě i v zimě bez možnosti jeho výměny, riskantní a nebezpečná práce v podzemí, ubytování v nevyhovujících stísněných prostorách a kruté tresty za sebemenší porušení kázně nebo poškození nástroje či vybavení, jež pro budovatele Richardu mělo větší cenu než životy vězňů. Přeživší pamětníci popisují podmínky v koncentračním táboře Litoměřice jako nejhorší z táborů, kterými prošli.
Těžká práce si denně vybírala svou daň na životech vězňů. A nejen ta. Samotné ovzduší v dole bylo v prvopočátku pro vězně oslabené dlouhodobou podvýživou smrtelné. Svědčí o tom i upozornění dr. Stadlera (jakýsi závodní lékař Richardu) na stále více případů otravy oxidem uhelnatým. Zřejmě i to vedlo k dobudování první větrací šachty v říjnu 1944. Dalším z problémů v počátcích stavby byl naprostý nedostatek nářadí, jenž se řešil větším počtem vězňů, kteří nářadí suplovali holýma rukama. Na pracovištích byli vězni zcela závislí na civilních mistrech, pod jejichž dozorem vykonávali dvanáctihodinové pracovní směny. Jejich vztah k vězňům byl různý, ovlivněný většinou jejich osobním postojem a mravními vlastnostmi každého z nich.
Vzhledem k hektickému tempu celé stavby provázel většinu činností neustálý zmatek, ze kterého pramenila řada neštěstí v podzemí i na povrchu. Stavy vězňů nasazovaných každý den na stavbu se pohybovaly od 2000 do 5000 lidí. Z dochovaného deníku z roku 1945 zjišťujeme, že denně zde zahynulo od 12 do 88 vězňů. Svou krutou daň si vyžádaly i epidemie tyfu a úplavice, které v táboře vypukly na přelomu let 1944 a 1945. Se stoupajícím počtem úmrtí vyvstal před vedením tábora i problém likvidace lidských ostatků, kterou přestávala krematoria v Terezíně a Ústí nad Labem zvládat. Řešení bylo mrazivě pragmatické. Spočívalo ve zbudování vlastního táborového krematoria v lokalitě nedaleké cihelny. Pro utajení jeho existence projektoval architekt Neumann svedení kouře do komína původní cihelny. Celková bilance lidských ztrát při výstavbě litoměřického podzemí byla tragická. Za necelých 13 měsíců existence litoměřického tábora prošlo jeho branami skoro 14 000 vězňů, z nichž 3201 nalezlo při budování Richardu smrt.


Umývárna č. 145 v Richardu. Zbytky vybavení padly v posledních letech za oběť nájezdům hledačů pokladů třetí říše.

ZA VĚTREM
Vývoj na evropském bojišti v roce 1944 nebyl pro Německo příznivý. Nad německou říší, kde po tisíc let nemělo zapadnout slunce, se začalo smrákat. Hitler burcoval celé Německo k houževnaté obraně a čekal na zázrak. Nositelem tohoto zázraku měl být gruppenführer SS dr. ing. Hans Kammler. Existoval-li někdo, kdo věděl o tajných „zázračných“ zbraních třetí říše všechno, byl to bezpochyby právě on. Jako šéf stavebně technické skupiny C SS-Hauptamtu měl dohled nad všemi stavbami speciálního určení. Byl to on, kdo stál za bombardováním Londýna střelami V1 a raketami V2. Ani s blížícím se koncem války nepolevoval ve svém úsilí konstruovat, vyrábět a použít odvetné „zázračné“ zbraně.
Kammler působil od března 1944 v zastoupení Himmlera v tzv. Jägerstabu, nadresortním útvaru řízeném Speerem a v zastoupení Göringa maršálem letectva Milchem. Jägerstab zajišťoval na území říše budování důležité výroby pro vedení války, zejména leteckého charakteru, a její přenášení do podzemních prostor. Kammler měl na starosti tzv. zvláštní stavby. Místa vybíraná pro tyto stavby musela vyhovovat několika zásadním kritériím. Být z dosahu doletu spojeneckých bombardérů, být mimo strategické vojenské cíle, na které se předpokládal postup nepřátelských armád, mít dosažitelné zdroje energie i surovin a být dobře maskovatelné v reliéfu krajiny před výzvědnými letouny. Říká se tomu být „za větrem“. Protektorát na území našeho státu byl právě takovým ideálním místem za větrem.
Úkoly vyžadované Jägerstabem na území protektorátu, Sudet, horního a dolního Slezska zajišťoval rozsáhlý nacistický úřad „Einsatzgruppe VII“ Todtovy organizace se sídlem v Praze. Stavební činnost plánovaná na našem území byla rozsáhlá. Na pořadu jednání byly především tři gigantické stavby: v Rájci u Brna, kde mělo být 45 000 m2 výrobní plochy, stavba v tzv. lomu Alcaraz nedaleko Srbska u Berouna (letecká továrna Junkers) a prostory pro firmu Daimler-Benz v lomu Amerika u Karlštejna, které měly mít rozlohu 70 000 m2. Dále stavba dvou železobetonových bunkrů u Roudnice nad Labem, označená krycím názvem Herbert, a další stavby od pohraničí přes jeskyně Moravského a Českého krasu po Prokopské údolí a Branickou skálu v Praze. Nelze opomenout ani podzemní továrnu a koncentrační tábor v Rabštejně, který je někdy v literatuře označován jako Richard IV. Přestože většina těchto podzemních prostorů byla velmi rozsáhlá, žádný z nich nedosáhl velikosti podzemní továrny Richard, se kterým měli Němci daleko větší plány, než byla pouhá výroba tankových motorů...

VELKÉ PLÁNY
Výroba dílů tankových motorů HL 230 byla jediná, kterou se v podzemních halách Richardu podařilo prokazatelně rozeběhnout. Na miskách pomyslných vah zůstalo přibližně 1200 vyrobených klikových hřídelí a 1500 párů hlav motorů jediným hmatatelným důvodem, pro který v hlubinách Richardu pohasl život více než tří tisíc vězňů. Provoz podzemní výroby firmy Elsabe A. G. se v Richardu I rozeběhl na přelomu října a listopadu 1944. Výrobní linky představovaly to nejmodernější vybavení, které bylo v zemích tehdejší okupované Evropy dostupné, jako byly například automatické několikavřetenové frézy a vrtačky, obrovské soustruhy, pásové dopravníky, ramenové jeřáby a zvedáky poháněné mohutnými kompresory. Dopravu materiálu zajišťovala úzkokolejka, rozvedená po většině provozních prostor uvnitř Richardu, a povrchová lanovka. Zdroj elektrické energie obstarával obrovský transformátor instalovaný v podzemí.
Jaký byl ale účel dalších dvou vějířů chodeb, označených jako Richard II a III? Právě nedostatek informací o nich, včetně několika výpovědí přeživších vězňů, živí naději přívrženců teorie výroby střel V1 nebo V2 právě zde, v Richardu. V teoriích jim také nahrává pasáž z knihy „Zápisky rozvědčice“ Marie Alexandrovny Fortusové, která v ní popisuje „zázračné“ objevení Richardu Rudou armádou a nález prostorů určených k výrobě zbraní V1 a V2, jak jí to potvrdil sovětský inženýr VVS plukovník Gamov. Hrdinná rozvědčice kromě výroby raket objevila v podzemí Richardu i výrobu ponorkových motorů, což se dá považovat za velmi slušný výkon, vzhledem k tomu, že samotný Richard hledala téměř měsíc.
Němci zahájili průzkum Richardu II a III v březnu 1944 a skoro by se chtělo uvěřit tomu, že s těmito prostory při rozhodování o dislokaci výroby vůbec nepočítali a jejich přítomnost zjistili až při samotném počátku výstavby. Hitler osobně udělil 30. dubna 1944 litoměřickému podzemí statut naléhavosti stavby pro výrobu stíhaček. Je samozřejmě možné vykládat si tento jeho krok jako akt, kterým postavil naléhavost výroby tankových motorů na úroveň naléhavosti výroby stíhaček. Je ale stejně tak možné, že v dubnu skutečně došlo k zásadnímu rozhodnutí o prostorách Richardu II a III, s nimiž bylo od té chvíle počítáno pro výrobu jedné ze „zázračných“ létajících zbraní, ke kterým se Kammler na sklonku války upínal.
Stavební úpravy Richardu II začaly právě v dubnu 1944 a 17. května 1944 byl výnosem úřadu pro zbrojní dodávky Speerova ministerstva přidělen firmě Kalkspat, odnoži koncernu Osram. Plány Osramu na zprovoznění výroby Richardu sváděly boj z časem. Pod tlakem průtahů, zmatku, nedostatku kvalifikovaných pracovních sil a sabotáží prováděných vězni, se termín dokončení výrobních prostor neustále odkládal. Poslední termín dokončení byl odhadován na 1. červenec 1945.
O tom, co Osram zamýšlel produkovat v Richardu II, nejvíce napovídají dochované plány ventilace a inženýrských sítí. Odborníci, kteří tyto plány prostudovali, téměř okamžitě identifikovali elektrochemický provoz na zpracování wolframových a molybdenových rud produkující wolfram, karbidy wolframu a molybden. Zjištění tohoto faktu pro ně znamenalo malou senzaci. Nejenže projekt podobného provozu v podzemí viděli poprvé a označili ho za světový unikát, ale fakt, že v litoměřickém Richardu byl v roce 1944 vyprojektován provoz, který ústecká Spolchemie (první a jediný výrobce kyseliny wolframové v Čechách) složitě realizovala od roku 1947 do roku 1958, se jim jevil jako mírně řečeno překvapující.
Wolfram a molybden se měly v Richardu dále zpracovávat na vlákna pro výrobu elektronek a karbidy wolframu, známé též jako tvrdokov. Finálním výstupem zřejmě měly být elektronky a další radiotechnika, což dokládají transporty vězňů s elektrotechnickou specializací, kteří do konce války nebyli nasazeni na předpokládané poslání a čas trávili v Lovosicích opravováním rádií, jež byla jako dárek od vůdce věnována veteránům vracejícím se z východní fronty. Dalším důkazem předchozího tvrzení jsou mimo jiné písemné zmínky o automatu na výrobu elektronek (pravděpodobně od firmy Getewent), který byl schopný provádět až osmnáct výrobních operací najednou. Předpokládanou výrobu v Richardu firma Kalkspat nikdy nerozeběhla. K čemu by elektronky a radiotechnika z Richardu II a zřejmě i III sloužily, se můžeme pouze dohadovat. Nelze však vyloučit jejich použití v německých „zázračných“ řízených střelách, kterými ale oproti tvrzení rozvědčice Fortusové s jistotou nebyly ani okřídlené střely V1, ani rakety V2.

SOUMRAK BOHŮ
O tom, jak velká část Richardu byla před koncem války dokončena, podává alespoň nejzákladnější představu hlášení řídícího štábu Einsatzgruppe VII Organization Todt z 31. března 1945. Podle zprávy se z celkové částky 17 000 000 říšských marek proinvestovalo k tomuto dni 12 800 000. Z předpokládaného počtu 1 200 000 člověkodní se odpracovalo 820 000. Vyklízecí práce byly hotovy na 88 %, podlahy na 45 %, větrání na 45 %, zásobování elektřinou na 82 %, zásobování plynem na 95 %, topení na 30 %, vodovody a kanalizace na 85 %. Stavba stačila pohltit 10 900 m3 betonu, 12 600 m3 železobetonu, 1600 tun betonových prefabrikátů a 5800 m3 zdiva. Z celkem požadované výrobní plochy 59 000 m2, bylo dokončeno 24 650 m2.
Vedení litoměřické stavby nebralo konec války dlouho na vědomí. Svůj díl na tom jistě měl i samotný Kammler, který v březnu 1945 své podřízené v podzemních provozech ujistil, že mají ještě minimálně šest měsíců času. Práce v podzemí Richardu pokračovala až do květnových dnů 1945. Na přelomu dubna a května 1945 Richard sice opustila většina civilních inženýrů, vězňové však na směny nastoupili ještě 4. května 1945. Počátkem května 1945 do Litoměřic přijíždí posel konce, agent gestapa Hans Cohen s úkolem vyhodit podzemní provozy a nedaleký most přes Labe do povětří. Cohen, který již předtím podobným způsobem zlikvidoval osm jiných táborů a za jehož dopadení nabízela americká armáda odměnu 50 000 USD, začal ve spolupráci se šéfem litoměřické policie Kleinem okamžitě rozmísťovat nálože k zahlazení stop po německé činnosti v podzemí Bídnice. Někdy tou dobou přijela k Richardu střežená skupina nákladních vozů s bednami, které vojáci SS vynesli do levé části Richardu, údajně do chodby, jejíž označení obsahuje číslice 3 a 1. Tato epizoda a neznámý obsah beden inspirovaly třídílný dokument, natočený pro Českou televizi režisérem Jiřím Věrčákem.
Nervozita vězňů roste. Tuší, že konec války je blízko, ale zároveň se obávají myšlenky, že podzemí by mohlo být likvidováno i s nimi. Vše se ale odehrálo jinak. Činnost koncentračního tábora Litoměřice byla oficiálně ukončena 5. května 1945 způsobem, který nemá obdoby. Před vězně předstoupil lagerführer Panicke s prohlášením, ve kterém vězňům sdělil, že Hitler je mrtev a válka skončila. Zároveň vězně informoval o tom, že jim bude do druhého dne vystaveno potvrzení o propuštění a budou po skupinkách (ti, kteří mohou chodit) odvedeni k terezínskému mostu, kde jim bude dána svoboda. Svůj slib Panicke skutečně dodržel a propuštění vězni dokonce na cestu za svobodou dostali chleba a konzervu. V prostoru Richardu zůstaly pouze zbytky strážního oddílu a v přilehlém táboře nemocní a nepohybliví vězni. Dne 7. 5. 1945 dává Cohen příkaz, aby všichni němečtí vojáci opustili prostor Richardu, a chystá se připravenou nálož odpálit pomocí čtyřkilometrového kabelu vedoucího přes labský most na terezínskou křižovatku. K výbuchu ale nedošlo a dodnes není přesně jasné proč. Jediným vysvětlením, byť často zpochybňovaným, je prohlášení ing. Pawla Spojdy z polského Olešna, snad nuceně nasazeného dělníka, který údajně likvidaci Richardu zabránil přeseknutím kabelů vedoucích k výbušninám. Ve stejný den se u Litoměřic objevil předvoj Rudé armády spěchající ku Praze, před kterým uprchly i poslední zbytky jednotek SS.


Nejfotografovanější místo v Richardu. Kantýna, která byla podle několika svědectví v květnu 1945 místem posledních porad německého vedení podzemní továrny.

TAJEMNÝ KUFŘÍK ING. VOLKA
Jedna epizoda z konce války se váže k člověku, který o továrně Richard věděl vše podstatné, vrchnímu inženýru Volkovi z firmy Mineralöl Baugesellschaft. Ten zůstal na Richardu až do 1. května 1945. V tento den zmizel z Miřejovic, kde bydlel i se svou rodinou. Nikdo ze sousedů jeho ani jeho rodinu neviděl odjíždět a neměl tušení, kam mohl směřovat. Jaké proto bylo překvapení jedné ze sousedek, když se 4. května 1945 na jejím dvoře objevila paní Volková a požádala ji, aby někde v domě ukryla nevelký kufřík, ve kterém dle jejího tvrzení byly kompletní plány celého Richardu. Sousedka po chvíli váhání souhlasila a obě zanesly tajemný kufřík na půdu mezi včelařské náčiní. Pak paní Volková poděkovala a spěšně odešla. Kufřík se však na půdě dlouho neohřál. Dne 9. května 1945 zastavil před domem sousedky sovětský obojživelný automobil, z něhož vystoupili tři sovětští důstojníci spolu s celou rodinou Volkovou. Inženýr Volk si vyžádal od sousedky svůj kufřík a všichni opět nasedli do vozu, který s nimi odjel do Litoměřic. Tam na horním nádraží dostali Volkovi od Sovětů k dispozici jeden nákladní vagon v transportním vlaku, který odvážel vojenskou kořist z Richardu. Rudoarmějci Volkovým pomohli do vagonu nastěhovat nábytek a osobní věci. Po několika dnech odjela rodina Volkova spolu s tajemným kufříkem do Sovětského svazu. Spolu s nimi a naloženým vybavením z Richardu, který jako stavba na území Sudet podléhal ustanovením o válečné kořisti, odjela i většina odpovědí na budoucí otázky a spekulace okolo litoměřického podzemí.

OBJEV ŠTÁBNÍHO KAPITÁNA RŮŽIČKY
Odpověď na jednu otázku však v Richardu zůstala. Vděčíme za ni inženýru Josefu Růžičkovi. V roce 1945 byl jmenován velitelem a správcem osvobozeného Richardu. K jeho hlavním úkolům patřila likvidace náloží v podzemí i na přilehlém litoměřickém mostu přes Labe. V jeho vzpomínkách uložených v Památníku Terezín najdeme spoustu racionálních poznámek k dění v osvobozeném Richardu. Kromě zpochybnění zásluh ing. Spojdy na záchraně Richardu či informací o dalších „zachráncích“ Richardu, kteří přerušili vedení, kdykoliv se v Richardu rozsvítilo, a běželi si na národní výbor pro potvrzení o svém hrdinském činu, či o instalaci ukořistěného kina v podzemí pro pobavení rudoarmějců, se v jeho vzpomínkách objevuje i následující poznámka:
„...našli jsme tu asi 4 tuny zvláštní nálože. Byl to ´diglykol´ (znám ho už z první republiky - nikoliv však v takových rozměrech jako zde) - válce asi 2 m dlouhé, 30 cm v průměru. Rozbor dělal pluk. Vitoušek z vojenského ústavu... Mělo se jednat o prachovou raketovou náplň (hnací náplň pro V2?). Nález byl v Richardu I...“
Štábní kapitán Růžička ve vzpomínkách ještě doplňuje, že nález byl učiněn asi 200 m od hlavního vchodu v zazděném prostoru maskovaném jako skála. Další podpora pověstí o výrobě raket V1 nebo V2 v Richardu? Naopak. Motory obou typů raket totiž pracovaly na kapalné palivo a nalezená raketová náplň zcela jistě nebyla jejich pohonem. Jak je to tedy s raketami pod Radobýlem?

SKLÁDÁNÍ MOZAIKY
To, co objevil kpt. Růžička ve skrýši litoměřického podzemí, byly skutečně raketové motory. Nebyly zřejmě vyrobeny v Richardu. Je možné, že zde byly ve zmatku posledních válečných dní ukryty. Stejně tak je možné, že zde byly uloženy účelově. Stejně jako vybavení firmy Getewent. Je možné, že měly s tímto vybavením a připravovanou výrobou radiotechnických součástek firmy Kalkspat přímou spojitost. Je možné, že měly spojitost i s výkresy výškoměru firmy Lorenz (které zatoulané leží mezi výkresy součástek motoru HL 230), kvůli němuž zřejmě bylo přivezeno do koncentračního tábora Litoměřice větší množství hodinářů. To všechno je možné. Je ale celkem jisté, odkud se „diglykolové“ raketové motory v Richardu vzaly. Něco málo přes třicet kilometrů od Richardu v Podmoklech u Děčína sídlila firma Schmidding. Ta kromě oficiálního programu hliníkových a mosazných nádrží pracovala na svém vývojovém pracovišti ještě na jiném programu. 109-533, 543, 553, 563, 573, 593, 603 jsou čísla raketových motorů vyvinutých touto firmou. Palivem všech těchto motorů je právě diglykol.
Je proto celkem možné, že nalezený diglykol byl pro startovací motory Schmidding 109-553 střely Henschel Hs 1174-2 Schmetterling (Motýlek) s radiovým naváděním, jejíž štíhlý trup měřil 4,3 m. Je možné, že nalezený diglykol byl určen pro motor Schmidding 109-543 rádiem naváděné střely vzduch/vzduch Henschel Hs 298. Také je ale možné, že nalezený diglykol byl pro motor úplně jiné rakety. Co jediné je ovšem zcela jisté, je, že žádná z výše uvedených „zázračných“ raket nezměnila nic na neodvratném konci německé říše.
Pro někoho zůstane Richard dál inspirací pro fantastické teorie. Stále se bude psát o „zázračných“ zbraních třetí říše, kterým by možná spíš slušelo pojmenování „zbraně posledního zoufalství“. Smutným faktem ale zůstane, že toto zoufalství přispělo i při vědomí neodvratného konce k nesmyslnému zmaření tisíců životů. Richard je a zůstane jeho smutným mementem.

Napsal Milan Sláma

 


 


Plánek richardu I-III
---
Linie oddělující poválečnou těžbu vápence pro Čížkovickou cementárnu, která probíhala od roku 1947 do roku 1962.
1) Vrt o průměru 120 cm a hloubce 21 m, kterým se v roce 1989 režisér Věrčák dostal do zavalené levé části Richardu I, aby zde hledal ztracený Kaltenbrunnerův archiv.
2) Tajemná chodba 301. I když je jen nedaleko hlavního vchodu, nedovolují závaly její prozkoumání. Svědectví o ukládání beden s tajemným obsahem na konci války do chodby, jejíž číselné označení obsahovalo 3 a 1, z ní dělá nejdiskutovanější místo podzemní továrny.
3) Náměstíčko, ke kterému směřují chodby 311 a 312. Ideální skalní trezor pro ukrytí čehokoliv. Naděje filmařů na objev archivu se upíraly právě sem. Celé náměstíčko ale kdosi zavalil odstřelením dvou vápencových sloupů. Je-li pod sutí skutečně pohřben Kaltenbrunnerův archiv, se dovíme jen těžko. Úzké a nízké okolní chodby nedovolují odtěžení spadaného vápence.
4) Zdevastovaná umývárna č.145.

TAJEMSTVÍ PODZEMNÍ TOVÁRNY RICHARD
(z deníku režiséra)
Když jsem slíbil, že napíšu pár stránek o okolnostech filmování na Richardu, tak jsem vytáhl mramorované desky, které používají hudebníci na noty a já na zbytky po filmových projektech, a začal si číst poznámky z let 1984 až 1990. Někdy jsem měl pocit, že čtu o něčem, co jsem nejspíš viděl v kině nebo v televizi. Jako by se to týkalo života někoho jiného, jindy mi běhal mráz po zádech.

TAJEMSTVÍ ZAVALENÝCH CHODEB
Seriál Tajemství podzemní továrny Richard vznikl náhodou. Původně to měla být desetiminutová televizní reportáž o výstavě v památníku Terezín. Josef Růžička, v té době (1984) zaměstnanec památníku, si vzpomněl na případ šest let starý, kdy do podzemí kopce Radobýl do bývalé továrny Richard vlezli dva kluci. Dostali se tam jednou z větracích šachet v pátek odpoledne. V pondělí dopoledne záchranáři oba kluky našli, podle vyprávění očitých svědků na pokraji duševních i fyzických sil. Jen pro ilustraci, prostor, o kterém mluvím, má asi 30 kilometrů chodeb.
Josefa Růžičku napadlo, že by společně se záchranáři mohl projít podzemí znovu a najít nějaké předměty, které by se daly použít pro výstavu, pořádanou ke čtyřicátému výročí konce války. A stalo se. Průzkumu se zúčastnila skupina vedená šéfem záchranné služby dr. Erlerem. Používali při tom původní německou mapu z roku 1944. Později jsme tuhle mapu používali také, protože se ukázalo, že její německá přesnost je v podzemním labyrintu k nezaplacení. Záchranáři současně potvrdili hypotézu vojáků místní posádky z poloviny šedesátých let, totiž že chodba č. 301, která vede do staré části dolu, je uměle zavalena. Nejen ta, ale řada dalších chodeb vedoucích do této části dolu Richard, bylo odstřeleno nikoliv za účelem těžby, ale za účelem... no to právě nikdo neví. Na rozdíl od vojáků a různých amatérských průzkumníků dokázali horníci dost přesně označit přirozené a umělé závaly a u těch umělých rozlišit, které byly provedeny za účelem těžby a které za účelem nikdonevíproč. Zjistilo se s konečnou platností, že všechny chodby vedoucí do levé části podzemí jsou neprůchodné. Přitom - a to bylo tajemné a nelogické - v této části dolu nebyly nikdy provozy podzemní továrny, protože chodby byly pro výrobu příliš úzké a nízké. A Růžičkovi začala v hlavě strašit otázka, proč Němci na konci války odstřelili všechny přístupové cesty k té části dolu, kde nic nebylo. Pak se objevila svědectví bývalých vězňů z Richardu, kteří tvrdili, že na jaře roku 1945 přijelo ke „starému vchodu“ do podzemí Richardu (m.j. chodba 301 vede právě k němu) několik nákladních automobilů, z nichž příslušníci vojsk SS odnášeli bedny do podzemí. Když jsme se v roce 1984 začali s kamerou kolem Richardu motat, netrvalo dlouho a záhady nám začaly strašit v hlavě také. A strašily tam pět let.

ZMIZELÝ ARCHiV
Původní desetiminutová reportáž se roztáhla do třiceti minut, a pak přibyl druhý díl a třetí, Tajemství podzemní továrny Richard skončilo jako celovečerní dokumentární film. Když byl odvysílán první film, ozvali se pamětníci, dostal jsem i velmi hezký dopis z tehdejšího Západního Německa, který mi připomínal, že mám rodinu, malé děti a že bych se měl na celou kauzu Richard vykašlat, objevili se mužové z vnitra, kteří, jak říkali, měli „tyhle věci“ na starosti. Někteří z nich se zjevně o podobné případy zajímali léta a jejich znalosti problematiky ztracených archivů a pokladů třetí říše byly obdivuhodné.
O co ve filmu vlastně šlo? Hledali jsme ztracený archiv. Vedly nás k tomu následující skutečnosti. V únoru 1943 žádá šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner (člověk s tak „dobrou“ pověstí, že mu při norimberském procesu odmítl podat ruku i jeho obhájce), aby část archivu jeho úřadu byla přesunuta do bezpečí.
Vyhlédnuté bezpečí se jmenuje Terezín, konkrétně tzv. sudetská kasárna. Od podzemní továrny Richard pět kilometrů vzdušnou čarou. Ke konci roku 1943 se do sudetských kasáren stěhují další písemnosti. Archiv gestapa v Brně, Praze, Českých Budějovicích. V polovině dubna 1945 vyjíždí z Berlína transport se zbytkem dokumentů Úřadu říšské bezpečnosti, které nebyly do Terezína přesunuty v roce 1943. Transport směřuje přes Drážďany, Cínovec, Teplice, Litoměřice a Prahu dolů do alpské pevnosti. Poslední zprávy o něm jsou z Teplic. Není třeba dodávat, že archivy gestapa (Praha, Brno, České Budějovice) ani archiv Úřadu říšské bezpečnosti se nikdy nenašly.

TAJEMNÝ MAJOR H
Sedím v hospodě s majorem H. Nevím jistě, zda je major a jmenuje se opravdu H, ale vycházím z toho, co mi řekl. Vynořil se hned na začátku filmování. Moc toho nenamluvil, přijel, postával tiše, díval se. Naposledy jsem ho viděl, když jsme natáčeli druhý díl. Pak zmizel. Nedávno mi zavolal a pozval mě na pivo.
„V padesátých letech,“ začal z ničeho nic vyprávět, „někdy v první polovině, přijel do Prahy východoněmecký ministr vnitra Mielke a dal generálu Ripkovi seznam míst, kde by mohly být - podle výslechů důstojníků SS a wehrmachtu - ukryté archivy, zlato, umělecké předměty. Já jsem ten seznam viděl, Richard tam je.“
Vytáhl jsem blok a pero: „Můžu si dělat poznámky?“
„Ale jo,“ zabručel. „Ještě pátého května (1945) byla na Konopišti Kyjevská a Charkovská bibliotéka, respektive takový ty fajn kousky, který Němci ukradli. Pak ji v noci odvezli. Už se neobjevila. Ve stejný dny svážely k Hradištku auta i autobusy nějaké bedny. Tam u Davle, u Neveklova, tam něco bude. V Netvořicích, tam bylo pět tisíc esesáků z trestnýho komanda, to byli esesmani, kteří se něčím provinili. Ty party, jak nastupovaly po sobě, jedna likvidovala druhou. Nakonec nezbyli žádní svědci. Na Aberku, tam, co je Gottwaldova vyhlídka, tam je po levý straně svah, když to odkopáte, zjistíte, že to je něco jako lavinový pole, což je samozřejmě blbost, to je prostě jeden velkej zával.“
Dali jsme si další pivo. „Proč jste s námi už potom nejezdil?“ zeptal jsem se.
„No, to je složitý,“ řekl a po chvíli dodal, „vlastně je to jednoduchý. Oni mě z toho odvolali, přijel sem z Německa Wolf, který byl šéfem Stasi, a domluvil se s našima nahoře, že už není zájem ty věci najít, teda pokud jde o archivy, takže jsem s tím skončil.“
„A co vlastně chybí?“ zeptal jsem se.
„No tak takový ty notoricky známý věci, Jantarová komnata, obrazy z Drážďanský galerie a taky část maďarskýho zlata, belgický zlato, asi sedm a půl metráku našeho zlata ze státního pokladu, insignie Univerzity Karlovy a ty archivy, těch je dost.“
„Padesát let po skončení války, to jsou dvě generace, většina těch lidí je mrtvých nebo to jsou osmdesátiletí staříci, já tomu moc nerozumím, ale k čemu ty archivy mohou být dobré?“ ptám se.
„Tam jsou popsaný některý zpravodajský operace, krok po kroku, jak to bylo plánovaný, jaký to mělo průběh a výsledek, úspěšný i neúspěšný věci, no a určitý vzorce, který vycházejí třeba z lidskýho chování, systémů plánování, reakcí na určitý věci, ty vzorce jsou více méně pořád stejný. Zajímavý na těch archivech je to, že jsou německý, to znamená přesný. Padesát let není na překážku, heleďte současný evropský právo vychází z římského práva a to je starý dva tisíce let. Tam nejde o jména nebo konkrétní lidi, ale spíš o systém a ten tak rychle nestárne. Když je dobrej,“ dodal.

SMRT SENZIBILA
Na začátku někoho napadlo, že bychom měli spolupracovat se senzibilem. Osvětlovač Jirka, sám senzibil začátečník, tvrdil, že se dá najít nejen voda, ale taky kudy vede pod zemí kanalizace, kde jsou dutiny a tak. „Kdyby byl citlivý,“ pravil, „tak by mohl zjistit, jestli tam ten archiv je.“ Zavolal jsem do akademie věd, kde mi doporučili jistého ing. Slonka, který byl význačným senzibilem a navíc bydlel v Litoměřicích. Šokoval nás s neochvějnou pravidelností. Zatloukl například uprostřed stráně nad Richardem dřevěný kolík a řekl: „Hloubka patnáct metrů, zlato, devět metráků, 14 karátů,“ a šel dál. Tehdy vzbuzovaly jeho objevy úsměv na tváři, dneska si říkám, co jestli měl pravdu. Inženýr Slonek náhle zemřel, když jsem byl ve střižně s druhým dílem filmu.

V HLAVNÍ CHODBĚ
Psal se rok 1989 a my jsme se konečně provrtali do dolu. Díra o průměru 120 cm vedla skoro do hlavní chodby v levé části. Nazývám ji hlavní, protože jako jediná neměla číselné označení. Skoro říkám proto, že mezi námi a chodbou bylo ještě půl metru betonu a ing. Novák z Vodních zdrojů, který šéfoval vrtné soupravě, pravil, že do betonu vrtat nejde. Jirka Chládek, naše pyrotechnická víla, koupil v domácích potřebách velký plechový trychtýř, naplnil ho plastickou trhavinou a tuhle kumulačku (jeho termín) spustil dolů. Odpálil, ale s betonem to ani nehnulo. „To by chtělo nacpat to tam růčo,“ řekl Chládek. Sednul jsem si s Chládkem na prkno, které jsme měli zavěšené na autojeřábu nad vrtem, a pomalu se snášeli na dno. Šachta byla hluboká jednadvacet metrů, nezapažená, ze stěn stékala voda a trochu se to drolilo. Otvor s kolečkem modré oblohy nad námi se zmenšoval a já jsem viděl jen kameramana Petra Hykše, který byl nakloněný před zárubeň. Točil, jak sám říkal, aby ta komise, co to bude vyšetřovat, měla dost důkazů. Dole jsme do díry v betonovém stropě nacpali sedm kilo plastiku a vyjeli nahoru. Po odstřelu se kouř začal rychle rozptylovat a sotva za hodinu jsme projeli dírou dolů a procházeli, poprvé od konce války, hlavní chodbou levé části dolu Richard. Už během vrtání jsme si vytipovali jako cíl takové „náměstíčko“, k němuž směřovaly chodby 311 a 312, které podpíraly dva vápencové sloupy. Jak řekl ing. Vočadlo z báňské záchranné: „Státní poklad bych tam srovnal dvakrát!“ Báječné místo, vlastně takový obří skalní trezor. Bohužel obě chodby byly po pár desítkách metrů také zavalené. Našli jsme místo, kde by se vápencová stěna dala prostřelit, a také jsme to udělali. Nicméně konec byl smutný, protože v tom našem náměstíčku někdo někdy odstřelil oba vápencové sloupy, a my jsme bezmocně koukali na stovky nebo tisíce tun balvanů, které nikdo nikdy neodtěží, protože chodby, které sem vedou, jsou nízké a úzké.


VÍKO OD RAKVE
A tehdy se zrodila druhá teorie. První teorie předpokládala, že když si něco někam schováme, chceme to později vyzvednout. A ta druhá teorie předpokládala, že když něco není možné utopit, spálit, zničit, je třeba to pohřbít tak, aby to nevyzvedl nikdo nikdy. A mě napadlo jedno slovo ze zprávy dr. Golda z Říšského důlního úřadu, který při hodnocení bezpečnosti „höhle Leitmeritz“ (jeskyně u Litoměřic) použil termínu „sargdeckel“ - víko od rakve.
Bylo to zajímavých šest let, co jsme jezdili do „höhle Leitmeritz“. A pokud jde o ten archiv, já věřím, že tam je. Kdybych byl senzibil Slonek, postavil bych se na kopec, zatloukl tam dřevěný kolík a řekl: „Papír v dřevěných bednách, linkovaný, popsaný, sto tisíc stránek, nemůžu přečíst!“ (Bodejď by ne, když neumím německy.)

27. 12. 2001 napsal Jiří Věrčák
duben 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group