Archiv vydání magazínu Koktejl

Když ve středu 29.května v deset hodin večer ohlásily obě izraelské televizní stanice, že po prvním součtu hlasů vede Šimon Peres nad svým protivníkem Benjaminem Netanjahu o jedno procento, mohl tento architekt mírového procesu snít svůj dávný sen o tom, že konečně po pěti marných pokusech usedne po vítězných volbách do křesla premiéra. Ač byl v ten středeční večer ještě premiérem po druhé v životě, nikdy se jím nestal po vítězných volbách. Poprvé usedl do křesla premiéra v období 1984--86 po složitém jednání velké koalice. Podruhé převzal úřad po zavražděném premiérovi Rabinovi. Jenomže už tehdy bylo psáno ve hvězdách, že jeho sen definitivně ztroskotá a do křesla premiéra izraelského státu usedne rozdílem 30.000 hlasů Benjamin Netanjahu.

...

Čtvrteční ráno pak jasně ukázalo, že voliči dali přednost představiteli opozičního pravicového bloku Likud a jeho spojencům, kteří žádají zmrazení podle nich příliš ukvapeného mírového vývoje před dokončením politiky zavražděného premiéra Rabina.

O neočekávané porážce Šimona Perese rozhodla vojenská akce "Hrozny hněvu", kterou vyhlásila izraelská vláda 11.dubna. Ta ho připravila o potřebných 30 000 hlasů a přitom Peres počítal, že mu tato akce přinese poslední předvolební body.Peres potřeboval před volbami ukázat, že je schopen vzít pevně do svých rukou i bezpečnost státu. Navíc měla zvolená taktika leteckých a dělostřeleckých útoků minimalizovat izraelské ztráty na životech, které by Peresovi před volbami na popularitě nijak nepřidaly. Očekávaný efekt se však nedostavil. I během akce "Hrozny hněvu" pokračoval Hizballáh (Alláhova strana) v ostřelování Galileje, kde bylo zraněno několik osadníků a do celé záležitosti se vložily světové mocnosti.Nakonec došlo k osudné tragedii v Káná, kdy při údajném zásahu proti prchajícím bojovníkům Hizballáhu zasáhli Izraelci základnu OSN a usmrtili zde 101 převážně žen a dětí. A tak 150 000 arabských voličů, pro které byl pravicový Netanjahu nepřijatelný, se rozhodlo volby bojkotovat a 29. května odevzdalo prázdné hlasovací lístky.

Střet Peres-Netanjahu se vyznačoval nejen rozdílnýn názorem na mírový proces, ale do jisté míry šlo i o vyjádření životních postojů dvou generací Izraelců, ne-li dokonce o dvě podoby Izraele. Podstatou střetu byla Peresova celoživotní vize Blízkého východu jako oblasti míru, prosperity, a především spolupráce. Peresův sen měl vyústit v dobrovolné odevzdání Golanských výšin a s nimi i třetiny zdrojů pitné vody Sýrii. Strategické území tyčící se nad hlavní obilnicí Izraele severní Galileou bylo často použito syrskou armádou jako základny k ostřelování izraelských civilních cílů. Peres byl ochoten vrátit zhruba 50 obsazených čtverečních kilometrů výměnou za alespoň trochu věrohodné mírové záruky. Dále počítal s předáním strategických pozic u Genezaretského jezera a s rozdělením Jeruzaléma. Proti těmto záměrům samozřejmě Netanjahu vystupoval. Pokračování mírových rozhovorů s Palestinci i s arabskými státy ale podmiňuje s přesně stanovenými limitami. Ne palestinskému státu, ano rozšířování židovských osad, ne stažení z Golanských výšin. Jeho vláda hodlá pokračovat v mírových jednáních s arabskými partnery, sjednotí rozpolcenou společnost a odstraní propastné společensko-ekonomické rozdíly mezi jejími vrstvami. Nenaznačil však, jak toho chce dosáhnout.

Když ve středu 29.května v deset hodin večer ohlásily obě izraelské televizní stanice, že po prvním součtu hlasů vede Šimon Peres nad svým protivníkem Benjaminem Netanjahu o jedno procento, mohl tento architekt mírového procesu snít svůj dávný sen o tom, že konečně po pěti marných pokusech usedne po vítězných volbách do křesla premiéra. Ač byl v ten středeční večer ještě premiérem po druhé v životě, nikdy se jím nestal po vítězných volbách. Poprvé usedl do křesla premiéra v období 1984--86 po složitém jednání velké koalice. Podruhé převzal úřad po zavražděném premiérovi Rabinovi. Jenomže už tehdy bylo psáno ve hvězdách, že jeho sen definitivně ztroskotá a do křesla premiéra izraelského státu usedne rozdílem 30.000 hlasů Benjamin Netanjahu. Čtvrteční ráno pak jasně ukázalo, že voliči dali přednost představiteli opozičního pravicového bloku Likud a jeho spojencům, kteří žádají zmrazení podle nich příliš ukvapeného mírového vývoje před dokončením politiky zavražděného premiéra Rabina.

O neočekávané porážce Šimona Perese rozhodla vojenská akce "Hrozny hněvu", kterou vyhlásila izraelská vláda 11.dubna. Ta ho připravila o potřebných 30 000 hlasů a přitom Peres počítal, že mu tato akce přinese poslední předvolební body.Peres potřeboval před volbami ukázat, že je schopen vzít pevně do svých rukou i bezpečnost státu. Navíc měla zvolená taktika leteckých a dělostřeleckých útoků minimalizovat izraelské ztráty na životech, které by Peresovi před volbami na popularitě nijak nepřidaly. Očekávaný efekt se však nedostavil. I během akce "Hrozny hněvu" pokračoval Hizballáh (Alláhova strana) v ostřelování Galileje, kde bylo zraněno několik osadníků a do celé záležitosti se vložily světové mocnosti.Nakonec došlo k osudné tragedii v Káná, kdy při údajném zásahu proti prchajícím bojovníkům Hizballáhu zasáhli Izraelci základnu OSN a usmrtili zde 101 převážně žen a dětí. A tak 150 000 arabských voličů, pro které byl pravicový Netanjahu nepřijatelný, se rozhodlo volby bojkotovat a 29. května odevzdalo prázdné hlasovací lístky.Střet Peres-Netanjahu se vyznačoval nejen rozdílnýn názorem na mírový proces, ale do jisté míry šlo i o vyjádření životních postojů dvou generací Izraelců, ne-li dokonce o dvě podoby Izraele. Podstatou střetu byla Peresova celoživotní vize Blízkého východu jako oblasti míru, prosperity, a především spolupráce. Peresův sen měl vyústit v dobrovolné odevzdání Golanských výšin a s nimi i třetiny zdrojů pitné vody Sýrii.

Strategické území tyčící se nad hlavní obilnicí Izraele severní Galileou bylo často použito syrskou armádou jako základny k ostřelování izraelských civilních cílů. Peres byl ochoten vrátit zhruba 50 obsazených čtverečních kilometrů výměnou za alespoň trochu věrohodné mírové záruky. Dále počítal s předáním strategických pozic u Genezaretského jezera a s rozdělením Jeruzaléma. Proti těmto záměrům samozřejmě Netanjahu vystupoval. Pokračování mírových rozhovorů s Palestinci i s arabskými státy ale podmiňuje s přesně stanovenými limitami. Ne palestinskému státu, ano rozšířování židovských osad, ne stažení z Golanských výšin. Jeho vláda hodlá pokračovat v mírových jednáních s arabskými partnery, sjednotí rozpolcenou společnost a odstraní propastné společensko-ekonomické rozdíly mezi jejími vrstvami. Nenaznačil však, jak toho chce dosáhnout.

Benjamin Netanjahu (21.8 1949) - příznivci přezdívaný "Bibi" - je nejmladším premiérem v historii Izraele. Dosud se žádný politik neodvážil ucházet o tuto funkci. pokud nepřekročil šedesátku. Ve třiatřiceti letech se stal druhým mužem na nejdůležitějším izraelském velvyslanectví, ve Washingtonu. O tři roky později přebírá post stálého zástupce Izraele při OSN. Díky své dokonalé americké angličtině, mladistvému zjevu a schopnosti jak jednat s americkým divákem získal Izraeli nejvíce stoupenců mezi zámožnými a vlivnými americkými Židy. To se mu vyplatilo i v další politické kariéře doma v Izraeli, kam ho tehdejší stárnoucí nacionalistický premiér Jicchak Šamir povolal v roce 1988 do funkce náměstka ministra zahraničí.Netanjahu pak zastupoval Izrael na rozhodující konferenci o Blízkém východě v roce 1991 v Madridu, kde tvrdošíjně odmítal jakékoliv ústupky ze strany Izraele. Šamir ho za to odměnil funkcí šéfa svého kabinetu a fakticky z něho učinil druhého nejmocnějšího muže ve státě. Když se pak po volbách v roce 1992 dostal Likud do opozice, jelikož voliči rozhodli pro mírový plán Jicchaka Rabina, postaral se Šamir, aby jeho chráněnec mohl pokračovat v jeho linii v Likudu. Většina pozorovatelů nedávala tehdy dvaačtyřicetiletému uchazeči o post šéfa Likudu žádnou šanci.Stáli proti němu bývalí ministři Šaron a především Levy. Zejména ten nasadil konfrontační kurz: buď Netanjahu, nebo on se všemi svými zásluhami.