ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UTRPENÍ BEZ KONCE

Dva vychrtlí chlapci z kmene Hutu se snaží prostrčit hlavy mřížovím železných vrata podívat se na pár vteřin na život, o kterém mohou jen snít. Před očima mají tenisový kurt a za ním modravou hladinu bazénu, kolem něhož krátce po poledni tančí místní zairská honorace. Tady, v jedné z luxusních rezidencí u jezera Kivu, se černá smetánka schází poměrně často. Rwandským chlapcům náhle zakryje výhled kožená bota hlídkujícího vojáka, který několika kopanci zahání malé zvědavce na útěk. Při úprku se vyhýbají mrtvole, která tu leží už několik dní. "Bože!" kroutí hlavou náš kolega z belgické televize. "Proč máme mít soucit s těmi běženci my, Evropané, když je zdejší lidé považují jen za obtížný a odporný hmyz?"

utrpeni.jpg humanitární pomoc

Lidský život na zairsko-rwandském pomezí nemá velkou cenu. V této oblasti velkých afrických jezer je tomu tak ostatně už dlouho ­ co lidská paměť sahá. Migrace kmenů, koloniální správa, umělé hranice, urovnávání problémů bývalými koloniálními mocnostmi, přirozené a vyprovokované etnické sváry. Krev tu uplynulá desetiletí tekla co chvíli. Události posledních dvou let patří však i na černém kontinentu k těm nejčernějším. Na rozsáhlé území kolem jezera Kivu sse roku 1994 uchýlily zhruba dva miliony rwandských uprchlíků, v drtivé většině příslušníků kmene Hutu. Na východ Zairu je vyhnal strach z pomsty menšinového kmene Tutsiů, který se Hutuové pokusili vyvraždit. Největší genocida od druhé světové války (hovoří se až o milionu mrtvých) skončila největším novodobým exodem a pomalým umíráním až stovky tisíc běženců.

Masovější návrat domů viníků (Hůtů), či přesněji těch, na rukou jejichž kmene lpí nejvíce krve, se zatím nekoná. Ostří smrtícího kyvadla se naopak znovu zhouplo zpět. Povstání Tutsiů z kmene Banyamulenge, které se zairský guvernér provincie Kivu snažil vyštvat z jejich domovů, naopak rozbilo těžce budovanou stabilitu obrovských utečeneckých táborů.

MARNÉ VOLÁNÍ PO MÁMĚ

Tříletá Nambaje se třese zimou na gumové podlážce stanu. Vedle ní se choulí další tucet dětí. Jsme sice kousek od rovníku, ale na náhorní plošině vulkanického masivu Virunga je v noci chlad. Slunce v těchto zeměpisných šířkách vychází rychle, ale zkřehlá tělíčka se zahřívají pomalu. Některé děti otevírají oči a mžourají kolem sebe. Bezpečí a teplo máminy náruče však hledají marně.

Stovky dětí tady v táboře Endasho jsou totiž sirotci. Malí ztracenci velkých rwandských jatek.

Humanitární organizace jich za uplynulého půltřetího roku sesbíraly přes 20 tisíc. Část z nich však zemřela hladem, vyčerpáním či na nejrůznější choroby. Mnohé z dětí měly zprvu pouze číslo, protože byly příliš malé na to, aby si pamatovaly, jak jim říkali jejich nejbližší."Mnozí z našich sirotků prožili takové utrpení, že na ně nestačí slzy," říká nám španělská humanitární pracovnice C. Carrigosová. "Některým zavraždili rodiče přímo před očima, další se ztratily v nepopsatelném zmatku při masových úprcích. Dodnes pak putují od jednoho polního sirotčince k druhému zoufalé matky a doufají, že znovu naleznou svou ztracenou ratolest."

Nyní je v táboře Endasho čas snídaně. Skromný jídelníček nabízí každému šálek kakaa a dva suchary. Děti sedí na plachtách natěsnány vedle sebe a projevují až neuvěřitelnou solidaritu. Tří a čtyřletí sirotci přidržují hlavičky těm mladším a slabším a nalévají jim teplý nápoj do úst.

Sirotci v rukou humanitárních organizací mohou, přes všechnu tragédii osudu, mluvit o štěstí. Nebyly totiž zdaleka výjimkou scény, kdy pomalu dohasínal život dětí u mrtvol jejich matek.

PEKLO NA ZEMI

Z vrtulníku vypadají tábory v okolí Gomy se stovkami tisíc uprchlíků jako obří mraveniště, jejich obyvatelé se shlukují na místech, kde je buď polní lazaret, anebo se rozdává potrava. Až přímo na zemi hledíte tváří v tvář tragédii. Pouze humanitární pracovníci vstupují do nitra táborů, a to ještě pouze ve dne. Většina novinářů se odvažuje jen pár kroků od hlavních komunikací.

Téměř všude se vznáší zápach z rozkládajících se těl. Mrtvoly by sice měly pravidelně odklízet a svážet do hromadných hrobů zvláštní skupiny, ale ty pracují velmi liknavě. Sami běženci přitom své zesnulé členy rodiny nepohřbívají. Pouze je zabalí do deky či rohože a položí někde u cesty. Mnoho lidí však zemře daleko od tras, kam "mrtvoláři", jak jim přezdíváme, se svými náklaďáky jezdí.

"Mačetou vám tu useknou hlavu i pro pět dolarů," varuje nás zairský průvodce. Zoufalí běženci v noci občas přepadají auta humanitárních organizací, protože doufají, že v nich naleznou jídlo nebo nějaké léky. Přesto se stále najde dost lidí z celého světa, kteří jsou ochotni strádajícím bližním pomoci. Jako už v několika předchozích konfliktech se přesvědčujeme, že ke špičkám mezi nimi patří Lékaři bez hranic. Aktivisté této organizace opouštějí místo svého nasazení doslova až ve chvíli, kdy je některá ze znesvářených stran začne zabíjet.

26letá Holanďanka J. Kruyfová pracuje už dlouhé měsíce v cholerovém lazaretu v táboře Kilombo nedaleko Gomy. Takovou apokalypsu jako tady ale dosud nezažila. V zoufalé snaze přežít se k ní vztahují tisíce černých rukou. Janneke napichuje denně stovky infuzí a pomáhá vláčet nosítka se zemřelými. Mnoho běženců umírá i po dnech čekání ještě před vstupem do lazaretu, protože se na ně nedostalo místo.

Pro zdejší domácí obyvatele nemá život uprchlíků téměř žádnou hodnotu. Pár metrů před naším džípem srážejí dva zairští mladíci na motorce hutskou uprchlici. Polámanou a krvácející ženu odvlečou oba Zaiřani mimo cestu, aby nepřekážela, a v klidu odjíždějí. "Můj řidič včera přejel asi pětiletého chlapce," svěřuje se mi německý novinář, který se na vizitce pyšní titulem baron Peter von... Bylo to prý hrozné. Okamžitě ovšem ujeli.

VRAŽDÍ A ZNÁSILŇUJÍ

Zairský důstojník zuří a mává mi před nosem pistolí. Právě jsem si totiž troufl vyfotit dost zblízka jeho muže, jak mlátí holemi rwandské uprchlíky. Na pomoc mi spěchá kolega novinář, který důstojníkovi rychle dává hrst drobných dolarů, pár zapalovačů a cigarety. Zaiřan se postupně uklidňuje a já přicházím pouze o film.

O zairské armádě se posměšně říká, že je velmi nebezpečná. Ale nikoli pro svého nepřítele. Před demoralizovanou a špatně vyzbrojenou zairskou soldateskou se třesou strachy hlavně civilisté a na východě země pak uprchlíci. "Vraždí, plení a znásilňují," říká náš místní průvodce. Jeho slova dokreslují výstřely, jež slyšíme na jedné z ulic v Gomě. Obětí je vekslák, který zairskému vojákovi nechtěl zaplatit výpalné. Pár dní předtím zastřelili vojáci trhovce, který naivně trval na tom, aby mu zaplatili odebrané zboží.

S takovou armádou a se svými mnoha vnitřními problémy se Zair brzy rozpadne, tvrdí místní obyvatelé. S "říší leopardího muže", jak se bývalému (Belgickému) Kongu přezdívá podle oblíbené kožešinové čepice jeho diktátora, to začne jít podle řady expertů pořádně z kopce ve chvíli, kdy prezident Mobutu Sese Seko zemře. Na přírodní zdroje nesmírně bohatá země je v rozkladu. Když chceme džípem urazit vzdušnou čarou nevelkou vzdálenost k mohutnému toku řeky Zair (dříve Kongo), vzdáváme to. Po neudržovaných a takřka neexistujících komunikacích by nám to trvalo mnoho dní.

 

ZEMĚ V TÍSNI

Mladičká dívka z humanitární organizace American Care má v očích slzy. Právě jí totiž zemřelo v rukou do deky zabalené nemluvně, jehož hutská matka už několik dní pochoduje spolu s dalšími dětmi z uprchlického tábora v Zairu zpět domů, kamsi na západ Rwandy. Pro otřesenou Američanku je to první smrt zblízka.

Více než dva roky po ohromných masakrech se na první pohled může zdát, že Rwanda, kdysi nazývaná africké Švýcarsko, dýchá normalitou. Je to však jen tenká slupka. Hned pod ní vřou problémy niterně rozervané země.

Ze dvou milionů běženců se do letošního podzimu zatím odvážilo vrátit do Rwandy jen něco přes 300 tisíc. Mnoho mužských navrátilců skončilo přitom kvůli podezření z účasti na masakrech ve vězeních, kde strádají doslova jako zvěř. Řada ze žalářovaných Hutů přitom tvrdí, že jejich jediným proviněním bylo, že se chtěli vrátit do svého domu. Ten už ale třeba obsadila nějaká tutsijská rodina, která zase uprchla ze země při některém z předchozích krveprolití.

Mnoho rwandských vesnic je takřka vylidněno nebo se do nich nastěhovali jiní lidé. "Nikoho tu nepoznávám," tvrdí v jedné obci u Gitaramy německá lékařka, která tu kdysi pracovala dva roky.

"Usmíření? To ano," říká starostka hlavního města Kigali Rose Kabuyeová. Podle této 34leté Tutsijky a majorky rwandské armády však musí být nejdříve potrestáni všichni vrahové z předloňské genocidy. Starostku Kabuyeovou rozhořčuje, že svět najde dost prostředků na krmení dvou milionů uprchlíků, ale rwandské vládě nikdo peníze na potrestání masových zabijáků neposkytne.

Nad Rwandou se ale vznáší příliš mnoho otazníků. Byl tu jeden či dva miliony mrtvých? Ani to vlastně nikdo přesně neví. Čísla jsou pouhá statistika, aritmetika nevede nikam. Zbývá vyrovnat se s minulostí. Ale kde vlastně začíná minulost? Jak daleko je nutné jít zpět do historie a kde leží počátek přítomnosti?
 

Prosinec 1996

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group