Archiv vydání magazínu Koktejl

Dva vychrtlí chlapci z kmene Hutu se snaží prostrčit hlavy mřížovím železných vrata podívat se na pár vteřin na život, o kterém mohou jen snít. Před očima mají tenisový kurt a za ním modravou hladinu bazénu, kolem něhož krátce po poledni tančí místní zairská honorace. Tady, v jedné z luxusních rezidencí u jezera Kivu, se černá smetánka schází poměrně často. Rwandským chlapcům náhle zakryje výhled kožená bota hlídkujícího vojáka, který několika kopanci zahání malé zvědavce na útěk. Při úprku se vyhýbají mrtvole, která tu leží už několik dní. "Bože!" kroutí hlavou náš kolega z belgické televize. "Proč máme mít soucit s těmi běženci my, Evropané, když je zdejší lidé považují jen za obtížný a odporný hmyz?"

utrpeni.jpg humanitární pomoc

Lidský život na zairsko-rwandském pomezí nemá velkou cenu. V této oblasti velkých afrických jezer je tomu tak ostatně už dlouho ­ co lidská paměť sahá. Migrace kmenů, koloniální správa, umělé hranice, urovnávání problémů bývalými koloniálními mocnostmi, přirozené a vyprovokované etnické sváry. Krev tu uplynulá desetiletí tekla co chvíli. Události posledních dvou let patří však i na černém kontinentu k těm nejčernějším. Na rozsáhlé území kolem jezera Kivu sse roku 1994 uchýlily zhruba dva miliony rwandských uprchlíků, v drtivé většině příslušníků kmene Hutu. Na východ Zairu je vyhnal strach z pomsty menšinového kmene Tutsiů, který se Hutuové pokusili vyvraždit. Největší genocida od druhé světové války (hovoří se až o milionu mrtvých) skončila největším novodobým exodem a pomalým umíráním až stovky tisíc běženců.

MARNÉ VOLÁNÍ PO MÁMĚ

Stovky dětí tady v táboře Endasho jsou totiž sirotci. Malí ztracenci velkých rwandských jatek.

Nyní je v táboře Endasho čas snídaně. Skromný jídelníček nabízí každému šálek kakaa a dva suchary. Děti sedí na plachtách natěsnány vedle sebe a projevují až neuvěřitelnou solidaritu. Tří a čtyřletí sirotci přidržují hlavičky těm mladším a slabším a nalévají jim teplý nápoj do úst.

PEKLO NA ZEMI

Téměř všude se vznáší zápach z rozkládajících se těl. Mrtvoly by sice měly pravidelně odklízet a svážet do hromadných hrobů zvláštní skupiny, ale ty pracují velmi liknavě. Sami běženci přitom své zesnulé členy rodiny nepohřbívají. Pouze je zabalí do deky či rohože a položí někde u cesty. Mnoho lidí však zemře daleko od tras, kam "mrtvoláři", jak jim přezdíváme, se svými náklaďáky jezdí.

"Mačetou vám tu useknou hlavu i pro pět dolarů," varuje nás zairský průvodce. Zoufalí běženci v noci občas přepadají auta humanitárních organizací, protože doufají, že v nich naleznou jídlo nebo nějaké léky. Přesto se stále najde dost lidí z celého světa, kteří jsou ochotni strádajícím bližním pomoci. Jako už v několika předchozích konfliktech se přesvědčujeme, že ke špičkám mezi nimi patří Lékaři bez hranic. Aktivisté této organizace opouštějí místo svého nasazení doslova až ve chvíli, kdy je některá ze znesvářených stran začne zabíjet.

26letá Holanďanka J. Kruyfová pracuje už dlouhé měsíce v cholerovém lazaretu v táboře Kilombo nedaleko Gomy. Takovou apokalypsu jako tady ale dosud nezažila. V zoufalé snaze přežít se k ní vztahují tisíce černých rukou. Janneke napichuje denně stovky infuzí a pomáhá vláčet nosítka se zemřelými. Mnoho běženců umírá i po dnech čekání ještě před vstupem do lazaretu, protože se na ně nedostalo místo.

VRAŽDÍ A ZNÁSILŇUJÍ

O zairské armádě se posměšně říká, že je velmi nebezpečná. Ale nikoli pro svého nepřítele. Před demoralizovanou a špatně vyzbrojenou zairskou soldateskou se třesou strachy hlavně civilisté a na východě země pak uprchlíci. "Vraždí, plení a znásilňují," říká náš místní průvodce. Jeho slova dokreslují výstřely, jež slyšíme na jedné z ulic v Gomě. Obětí je vekslák, který zairskému vojákovi nechtěl zaplatit výpalné. Pár dní předtím zastřelili vojáci trhovce, který naivně trval na tom, aby mu zaplatili odebrané zboží.

 

ZEMĚ V TÍSNI

Mladičká dívka z humanitární organizace American Care má v očích slzy. Právě jí totiž zemřelo v rukou do deky zabalené nemluvně, jehož hutská matka už několik dní pochoduje spolu s dalšími dětmi z uprchlického tábora v Zairu zpět domů, kamsi na západ Rwandy. Pro otřesenou Američanku je to první smrt zblízka.

Ze dvou milionů běženců se do letošního podzimu zatím odvážilo vrátit do Rwandy jen něco přes 300 tisíc. Mnoho mužských navrátilců skončilo přitom kvůli podezření z účasti na masakrech ve vězeních, kde strádají doslova jako zvěř. Řada ze žalářovaných Hutů přitom tvrdí, že jejich jediným proviněním bylo, že se chtěli vrátit do svého domu. Ten už ale třeba obsadila nějaká tutsijská rodina, která zase uprchla ze země při některém z předchozích krveprolití.

"Usmíření? To ano," říká starostka hlavního města Kigali Rose Kabuyeová. Podle této 34leté Tutsijky a majorky rwandské armády však musí být nejdříve potrestáni všichni vrahové z předloňské genocidy. Starostku Kabuyeovou rozhořčuje, že svět najde dost prostředků na krmení dvou milionů uprchlíků, ale rwandské vládě nikdo peníze na potrestání masových zabijáků neposkytne.