ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KAMBODŽA - ZEMĚ STAROBYLÝCH CHRÁMŮ A PROLITÉ KRVE

Kambodža leží v jihovýchodní Asii při Siamském zálivu, mezi Vietnamem a Thajskem. Rozlohou je přibližně dvakrát větší než Česká republika, populací jen o trochu větší. Byla by to vlastně docela bezvýznamná země, o které by u nás nikdo, snad kromě orientalistů, nic nevěděl, nebýt dvou skutečností, o kterých má většina alespoň skromné povědomí. První jsou rozvaliny města Angkoru, starobylého srdce Khmerské říše, jehož chrámy si v ničem nezadají se stejně starými evropskými katedrálami. Další jsou neuvěřitelná zvěrstva, která v druhé polovině sedmdesátých let napáchal režim Rudých Khmerů, proti jejichž hrůzovládě jsou Hitler a Stalin až tyrany druhé ligy.

ORIENT

Občanská válka v Kambodži sice oficiálně skončila, ale protože partyzánské oddíly Rudých Khmerů stále kontrolují většinu příhraničních oblastí, nelze se do země dostat jinak než vzduchem. Ani to není nejjednodušší, protože do hlavního města Phnompenhu se nedá letět přímo ze žádné západní země, a tak se většina turistů do Kambodže dostává přes thajskou metropoli Bangkok.

Většina spolucestujících jsou čundráci jako my, ale vidím mezi nimi i čtyři mladé Kambodžany, tedy vlastně Khmery. Od jiných národů jihovýchodní Asie se výrazně liší. Jsou robustnější, snědší, mají silné rty a temné hluboké oči. Baví se mezi sebou a nás cizáků si nevšímají. Pro zkoušku se na ně přátelsky usměji. Vždycky mám strach, že tím svůj protějšek vyděsím, ale v jihovýchodní Asii je přátelský úsměv důležitější než kreditní karta a cestovatel se mu v zájmu přežití naučit musí. S potěšením sleduji, že mi veselým ceněním zubů odpovídají. V tu chvíli si uvědomuji, že Kambodža patří k těm sympatickým zemím, kde je lidský úsměv pořád cennější než dolar.

Po znechucujícím týdnu v Bangkoku, městě dopravních zácp, smogu a úchylů jsem mohl říci: Konečně Orient.

VRŠEK PANÍ PENH

O založení města Phnompenh se traduje legenda. Před mnoha staletími si v místě, kde se nyní rozkládá centrum města dala postavit dům bohatá paní jménem Penh. Jednou, když vrcholily monzunové záplavy, vyšla se paní Penh podívat ven, aby zjistila, jestli je její dům před vodou v bezpečí. V rozvodněné řece spatřila plout vzácný strom koki. Honem zavolala sousedy, aby cenné dřevo zachránili. Když pak strom vytáhli na břeh, našli v dutině kmene čtyři bronzové sochy Buddhy. Protože z nálezu měli velikou radost, navršili za domem paní Penh pahorek a ta na něm dala pro sošky postavit překrásný chrám. Od té doby se tomu místu říká Phnompenh · Vršek paní Penh.

Tolik legenda. Historická data říkají, že se Phnompenh stal hlavním městem Khmerské říše okolo roku 1440, v souvislosti s jejím úpadkem. Oproti dosavadnímu hlavnímu městu Angkoru měl lepší pozici pro obchod i na obranu proti rozpínající se říši Siamců (Thajců) a Čamů. V centru Phnompenhu dnes skutečně ční strmý pahorek, nepochybně navršený uměle. V chrámu, který je na něm postaven, můžete vidět nejen zmíněné sochy Buddhy, ale i mnoho dalších zpodobnění různých duchů, bódhisattvů, strážců a starých mudrců. Ačkoli byl chrám podle legendy zbudován okolo roku 1373, působí spíš ošuměle než staře. Patrně proto, že v průběhu dějin byl mnohokrát přestavěn. Při jednom z postranních vstupů stojí i socha rozesmáté paní Penh. Syté barvy, kterými je vybarvena, z ní dělají orientálního příbuzného našich sádrových trpaslíků. Obyvatelé Phnompenhu však mají na kýč odlišný názor než my a stále ji zaplavují obětinami.

Chrám na vršku paní Penh, na městských mapách označovaný jako Wat Phnom, byl prvním místem, které jsme v Phnompenhu navštívili. Byl to čas, kdy opojení novou zemí opadalo a já si začal utvářet vlastní názor. Kdybych napsal, že jizvy způsobené válkou a ekonomickým úpadkem se v Phnompenhu úplně nezacelily, lhal bych, protože se nezacelily téměř vůbec. Na každém kroku zakopáváte o krutou a nedávnou minulost. Ať už jsou to neodstraněné ostnaté dráty okolo bývalých státních úřadů nebo tisíce lidí bez domova, kteří každý den přespávají na ulici v houpacích sítích zavěšených na lampách veřejného osvětlení, či zneklidňující počet zmrzačených mladíků, žebrajících na ulici. V Kambodži je stále nastraženo neodhadnutelné množství nášlapných min, které si denně, především mezi rolníky, vybírají krvavé oběti.

Ačkoliv Phnompenh má dnes přes osm set tisíc obyvatel, dláždění, či asfaltování ulic stále není samozřejmostí, a tak i v centru města se vám může stát, že se budete brodit po kotníky v bahně. Milovníka koloniální architektury by nejspíš rozplakal bezútěšný stav kdysi krásných francouzských vil, které dnes většinou zejí prázdnotou. Je pozoruhodné, kolik lidí zde postrádá obydlí a kolik domů zase obyvatele.

Na každém kroku jsme potkávali mladíky oblečené v oranžových mnišských rouších. Proto jsem si kladl otázku, co přimělo tak velké množství mladých lidí k tomu, aby nastoupili duchovní cestu. Možná jim nedávná minulost znechutila veškeré světské snažení, a tak se rozhodli přejít k hodnotám duše? Že důvody, které je přivedly do kláštera jsou mnohem prozaičtější, jsem pochopil mnohem později. Dvacetiletý Rith, který si chtěl rozhovorem se mnou trochu vylepšit angličtinu, mi mezi řečí prozradil, že je jen málo pracovních míst pro mladé lidi bez vyššího vzdělání. Protože za střední školu se tvrdě platí, mohou si studium dovolit jen ti majetnější. A tak život v klášteře řeší nejenom problém jak se uživit, ale i jak se lépe naučit cizí jazyk, který se v Kambodži rychle stává nutností pro jakékoli zaměstnání v úřadu, či obchodě. Ritha docela mrzí, že v mnišské škole kladou takový důraz na sanskrt a že se vedle angličtiny nemůže věnovat francouzštině a japonštině, jako studenti střední školy. Zároveň však ví, že když dobře zvládne sanskrt, pošlou ho do mnišské školy na Ceylonu, kde bude moci získat i klasické vysokoškolské vzdělání.

Šrámy utrpěla i má představa Buddhových následníků, jako vyhublých asketů, kteří celé dny tráví v meditaci bez jídla a pití. Všichni mniši, které jsme potkali, působili dojmem železného zdraví a jejich vypracované svalstvo svědčilo nejen o vynikající stravě, ale i o tom, že jsou zvyklí tvrdě pracovat. Navíc jsem nevycházel z údivu, když jsem viděl mnichy labužnicky pokuřovat cigarety, popřípadě doutníky, za které by se nemusel stydět ani Churchill.

Co se historie týče, Phnompenh neposkytuje mnoho zajímavých atrakcí, a protože ty jsme si bez většího nadšení odbyli v prvních dvou dnech, další ráno jsme se vydali na prohlídku Nové tržnice (New Market), největšího obchodního centra ve městě. Rozkládá se ve středu města, je ohrazena nevysokým plotem z železných tyčí a zčásti kryta ohromnou halou postavenou ve špatně zařaditelném slohu. Uvnitř je stánek na stánku a prodává se zde vše, co by kdo kdy mohl chtít a pravděpodobně i mnoho věcí, které nikdo nikdy chtít nebude.

K pamětihodnostem, o nichž jsem se dosud nezmínil, patří královský palác. To proto, že o něm není co psát, jelikož jeho zajímavější části stále (či spíš už zase) obývá kambodžský král Norodom Sihanuk. O tomto kontroverzním státníkovi však lze, na rozdíl od jeho paláce, napsat mnoho. Především proto, že na svých bedrech nese značnou část viny za stav, do kterého se Kambodža v minulých desetiletích dostala. To však už je především historie těch, které Sihanuk ještě před pětadvaceti lety nazval svými dětmi, ale kteří nakonec většinu jeho skutečných dětí pozabíjeli. Na scénu vstupují Rudí Khmerové, označovaní ve všech anglických textech francouzským Khmer Rouge.

KHMER ROUGE

V kultovním filmu Baraka · Odyssea Země · jsou k vidění dvě obzvláště výrazné scény, pocházející právě z Kambodže. Záběry z Angkor Watu, chrámu, který se může směle zařadit mezi divy světa jako jeden z největších výtvorů lidského génia, se ve filmu objevují hned v prvních minutách. Ale k nejsilnějším, a zároveň nejhrůznějším částem filmu patří momenty z věznice Rudých Khmerů Security Prison 21 (Bezpečnostní věznice 21). Kamera prochází nehostinnými vězeňskými kobkami, na jejichž stěnách visí desetitisíce portrétů mužů, žen i dětí, kteří byli v této věznici vyslýcháni, mučeni a po šesti měsících většinou popraveni. Scénu působivě doplňuje hudba australské skupiny Dead can Dance, možná proto, že právě v SP 21 bylo vězněno a zavražděno mnoho Australanů, avšak i několik Američanů a Francouzů.

Kambodža byla do roku 1953 francouzskou kolonií. Nezávislosti dosáhla díky odvážné, suverénní a velice radikální mezinárodní kampani krále Norodoma Sihanuka, dosazeného na trůn roku 1941. Sihanuk nebyl samozřejmým adeptem trůnu, ale francouzští kolonizátoři mu dali přednost. Pokládali ho za figurku, která sebou nechá lehce manipulovat a zmýlili se naprosto osudově. Historie prokázala, že Sihanuk je člověk nevšedních kvalit, patrně všestranný génius, bohužel neschopný poradit si se zdánlivými malichernostmi · na což nakonec nedoplatil jen on, ale celá země.

Roku 1955 učinil Sihanuk chytrý strategický tah. Abdikoval ve prospěch svého otce Norodoma Suramarita a s obrovskou vervou se pustil se do politiky. Jeho Lidově socialistická strana (People's Socialist Community) získala všechna parlamentní křesla. Sihanuk ovládl zemi na patnáct let a po smrti svého otce roku 1960 se stal hlavou státu. Během své vlády objevil zálibu pro stříbrné plátno a v letech 1966 až 1969 natočil devět celovečeních filmů. Psal scénáře, režíroval a hrál v hlavních rolích. Vskutku nadstandardní výkon. Jako herce zpravidla obsazoval členy své rodiny a vládního kabinetu. Do svých megalomanských scénářů zapojil i celou kambodžskou armádu. Avšak filmy v celosvětovém měřítku propadly, stejně jako jeho politika v té době. Rozmohla se korupce a neopatrná zahraniční politika přivedla na území Kambodže bojiště vietnamské války. V roce 1970 se politická krize mezi Sihanukovou levicí a armádou prohloubila. Převrat, podporovaný Američany, který se uskutečnil v době jeho diplomatické mise ve Francii, vynesl do čela Kambodže generála Lon Nola. Tím se pokazilo vše, co se ještě pokazit dalo a připravila se půda pro ultralevicové radikály reprezentované Rudými Khmery. Značná část viny za stav Kambodže leží i na bedrech USA. Vietnamský konflikt způsobil mnohem více tragédií, než si uvědomujeme.

Lon Nolův režim jen prohloubil vnitropolitické napětí. Ozbrojená opozice, tvořená jak radikální inteligencí, tak Sihanukovými royalisty se začala formovat pod křídly levicového předáka, maoisty Pol Pota (vlastním jménem Saloth Sara) a jeho Rudých Khmerů. Polpotovce podpořil z exilu v Pekingu i Sihanuk. V rozhlasovém vysílání z Číny přímo vyzval všechny své věrné, aby se zbraní v rukou bojovali proti diktatuře po boku jeho dětí · Rudých Khmerů. Vítězství Pol Pota tedy nebylo způsobeno náhlým poblouzněním národa, ale spíš Sihanukovým monstrózním omylem, díky kterému se Kambodža dostala doslova z deště pod okap.

Vzhledem k neschopnosti vlády generála Lon Nola byl pád Phnompenhu 17. dubna 1975 naprosto nevyhnutelný. Z Kambodži se během dvou týdnů, kdy Rudí Khmerové získávali kontrolu nad celým územím, stal jeden velký koncentrační tábor. Milion šest set tisíc obyvatel Phnompenhu muselo během jednoho dne opustit město a rozdělit se do pracovních čet na venkově, kde byli přes patnáct hodin denně nuceni k tvrdé práci. Stejný osud postihl všechna kambodžská města a vlastně všechny obyvatele země. Nekázeň jakéhokoli druhu vedla k neprodlené popravě. Den osvobození Rudými Khmery byl prohlášen rokem nula, počátkem nového letopočtu. Následovalo zrušení peněz a přerušení kontaktů s okolním světem. Sihanuk, který se před odletem z Pekingu nechal slyšet, že vítězství Rudých Khmerů je veliký triumf nad imperialismem, byl hned po příletu do Phnompenhu uvězněn ve svém paláci. Už se asi nikdy nedozvíme, kolik životů si Pol Potův teror vlastně vyžádal. Průzkum yalesské university odhaduje, že Rudí Khmerové za čtyři roky svého působení zlikvidovali dva a půl až tři miliony obyvatel Kambodže, tedy přibližně třetinu celé její tehdejší populace.

Naštěstí pro kambodžský lid prokázali Rudí Khmerové stejnou neschopnost pro zahraniční politiku, jako před tím Sihanuk a vyvolali několik pohraničních konfliktů s Vietnamem. Ty vyústily v bleskovou ofenzivu Vietnamské armády koncem prosince 1978. Sedmého ledna 1979 ustoupilo vojsko Rudých Khmerů z Phnompenhu a stáhlo se do džunglí při hranicích, kde přežívá dodnes. Kambodža se tak dostala na deset let do vietnamské okupace, anebo spíše pod vítaný protektorát.

Vpád vietnamských vojsk sice znamenal zachráněné životy dalších milionů Kambodžanů, ale zároveň také smrt všech vězňů SP 21. V situaci, kdy už bylo jasné, že Phnompenh se neudrží, začali Rudí Khmerové hromadně odvážet vězně na popraviště za městem a spěšně likvidovat, aby snad neunikli spravedlnosti. Když vietnamská armáda obsadila Phnompenh, nalezla v SP 21 sedm posledních vězňů zavražděných v jejich celách.

SP 21 je dnes muzeum zločinů Rudých Khmerů (Tuol Sleng Museum). Jeho návštěva je zážitkem, na který člověk nezapomíná, i když by zapomněl docela rád. U kasy se povaluje několik všudepřítomných vojáků-policistů (bezpečnostní složky se v Kambodži rekrutují z vojenských), zeď, která areál ohrazuje je stále obehnána ostnatým drátem. Zaplatíme dva dolary a vstupujeme na dvůr, kde se nás a skupinky několika dalších turistů zmocňuje baculatá průvodkyně.

Výklad zahájí historickými daty o režimu Rudých Khmerů a záhy nám vyzradí, že v SP 21 byla před příchodem Pol Pota střední škola. Projdeme kolem hrobů sedmi nebožáků, kteří se už vietnamského osvobození nedočkali a vstupujeme do místnosti, kde byl jeden z nich nalezen podřezaný. Železné lůžko, na kterém ležel je bez matrace, stále opásané řetězy, kterými byl připoután. Na zdi visí velká fotografie zachycující jeho tělo, jak bylo nalezeno... Ze všech stran na nás hledí stovky fotografií zabitých a umučených lidí. Většinou se jedná o celé rodiny. Je typické pro asijskou povahu, že když se někdo likviduje, pak nejlépe s širokou rodinou, malé děti nevyjímaje. V SP 21 byla vězněna především inteligence (která prakticky podlehla genocidě) a jak už to bývá, později i Pol Potovi blízcí spolupracovníci.

Věznice byla proti útěkům zajištěna i smrtícím elektrickým plotem, avšak protože mnozí vězni během výslechů (mučení) rychle ztratili zájem o svobodu a začali toužit už jen po konečném osvobození, bylo nutné elektrické ploty ještě jednou ohradit, aby se zamezilo sebevraždám.

Většina vězňů se však smrti nakonec dočkala. Byli popraveni ve vězeňském táboře za Phnompenhem. Způsob jakým Rudí Khmerové zabíjeli své vězně je exemplární ukázkou "čisté" a primitivní brutality, která je pro Asii tak příznačná. Aby se ušetřily kulky, byli vězni popravováni prudkým úderem palice do zátylku. Oproti všem předsudkům je takový úder, který člověku okamžitě zlomí vaz, bezesporu humánnější než třeba elektrické křeslo. Popravení byli ukládáni do skupinových hrobů. V SP 21 je z lebek a kostí nalezených v jednom takovém pohřebišti složena nástěnná mapa Kambodže. Význam tohoto exponátu mi však zůstal záhadou.

Prohlídka pokračuje, ale já už nejsem schopen vnímat obrazy hrůzy. To, o co šlo, jsem pochopil. V myšlenkách se mi připomíná film F. F. Coppoly Apokalypsa, jehož děj se shodou okolností odehrává v Kambodži. Apokalypsa i historie Rudých Khmerů, to je příběh zla, zla neomezeného, nevinného ve své prostotě a přímosti a zavrženíhodného ve svých výsledcích.

Filmem jsem začal, filmem končím. Řádění Rudých Khmerů to však bohužel nebyl film, ale hrůzná odstrašující zkušenost, na kterou se nesmí zapomenout. V Kambodži je dnes na každém poutním místě nevysoký obelisk o čtyřech stěnách, na kterém je kambodžsky, anglicky, francouzsky a japonsky napsáno přání, jež dnes sdílí všichni Kambodžané: "Ať mír přetrvá na Zemi!"

NEBESKÉ MĚSTO

Historie, to je stále se opakující popis rozkvětu a úpadku. V Kambodži jako by to platilo dvojnásob. Kde je konec Khmerské říše, která od devátého do čtrnáctého století byla dominantní velmocí jihovýchodní Asie a ovládala území mnohem rozsáhlejší než dnes Kambodža? A kde je konec khmerským králům, kteří dali postavit tak krásné a velkolepé chrámy, jaké jsou k vidění v Angkoru? Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si v letadle směřujícím do městečka Siem Reap, základního tábora angkorské turistiky, ve svém Lonely Planetu prohlížel fotografie angkorských chrámů.

Historie založení angkorského města je dosti nezajímavá, především proto, že Angkor spíš než že by byl založen, vznikl. Lidová slovesnost je jako obvykle bohatší než historie a zanechala nám zajímavou legendu. Podle ní dal Angkor zbudovat bůh Preah En (khmerské pojmenování hinduistického boha Indry), aby se jeho synovi, který na Zemi v lidském vtělení šířil Buddhovo učení, nestýskalo po Nebeském městě. Nutno dodat, že z božské krásy Angkoru se do dneška dochovalo víc než dost.

První z proslulých angkorských staveb, kterou jsem spatřil, byla hned ta nejznámější · Angkor Wat (Chrám Angkor). Je osm hodin ráno a já se vezu na staré Hondě. Přede mnou sedí řidič, kterého jsem si v Siem Reapu musel najmout, protože půjčování motocyklů a kol bylo městskými úřady zakázáno. Uvažoval jsem sice, že bych se na prohlídku Angkoru vydal pěšky, ale spočítal jsem si, že by to znamenalo třicet kilometrů pochodu denně, což v pekelném tropickém horku není žádná legrace.

Projíždíme kolem vodního příkopu, širokého skoro dvě stě metrů. Pohled na srdce chrámu, stále téměř kilometr vzdáleného, je sice zčásti zakryt vnější zdí, ale i z této vzdálenosti pět robustních a členitých věží Angkor Watu, symbolizujících hinduistický mikrokosmos s horou Meru v centru, působí ohromujícím dojmem. Angkor Wat není jen chrám, ale svou rozlohou už je chrámovým městem.

Projedeme kolem širokého pobořeného mostu, přes vodní příkop a mineme hlavní vchod do chrámu. Je totiž ráno a to prý je nejlepší čas na návštěvu chrámu Bayon, který patří hned po Angkor Watu k největším a nachází se v samotném středu Angkor Thomu (Angkorského města). Angkor Wat necháváme za sebou a před námi se začíná rýsovat městská brána. Vítají nás komicky vyhlížející sochy strážců. Drží v rukou hady nagy, kteří tvoří jakési zábradlí mostu přes vodní příkop, jež se táhne kolem celého Angkor Thomu, stejně jako pětimetrová zeď. Téměř každý z návštěvníků zůstává fascinován věží s tvářemi bódhisattvy odpuštění, Avalokitéšvary, které hledí s Buddhovým úsměvem do čtyř světových stran. V tom nadčasovém úsměvu, který obsahuje přátelství, pochopení, smíření i lásku se skrývá monumentální idea božské lidskosti a lidské božskosti, která prostupuje celým Angkorem, nehledě na pomíjivost věků.

Za bránou do Angkor Thomu nás opět obklopuje hustá džungle. Kdysi tu však panoval čilý ruch života mnoha set tisíc lidí. Ale všechny lidské stavby v Angkoru byly dřevěné. Člověku náležela pomíjivost, jen bohové měli právo na věčný kámen. A tak nám staří Khmerové po sobě zanechali jen chrámy a zbytky rozsáhlých zavlažovacích komplexů. Jediná světská kamenná stavba, která je v Angkoru k vidění, jsou ruiny královského paláce. Angkorští králové byli považováni za vtělení boha Šivy, a tak i oni měli právo na věčnost.

Vjíždíme do centra Angkor Thomu a před námi se objevuje cosi, působící jako gargantuovský kopeček rozteklé a zkamenělé zmrzliny. Bayon · chrám tváří. Seskakuji z Hondy a několikrát zamrkám, abych se ujistil, že vidím dobře. To, co ze začátku vypadalo jako nevzhledné kusy kamene jsou pečlivě opracované věžičky a na každé z nich čtyři tváře Avalokitéšvary. Věžiček má Bayon padesát čtyři, to je dvě stě šestnáct milostiplných tváří · dost odpuštění pro celou Zemi.

Po pobořených schodištích šplhám do třetího poschodí chrámu a zjišťuji, že ačkoli zpovzdálí Bayon působí trochu nevzhledně, zde, mezi tajemnými úsměvy Avalokitéšvary se člověk cítí jako v jiném světě. Obdivuji hru slunce a dlouhé stíny, zvýrazňující kontury tváří, hledám průhledy, kterými bych mohl spatřit co největší množství obličejů, a přitom všem divoce plýtvám drahým fotografickým materiálem. Po půl hodině mi Avalokitéšvarovy úsměvy začaly připadat poněkud nudné, a tak jsem se rozhodl prohlédnout si reliéfy vyryté do zdí. Zobrazují různé situace ze života starých Khmerů. Skutečnost, že víc než polovina z nich zpodobňuje válku nebo armádu mě trochu rozčarovala · jak mohl někdo, kdo postavil tak dokonalý monument usmíření, jakým je Bayon, být tak militantní?

Zajímavé je, že většina angkorských chrámů vznikala od desátého do třináctého století v periodách, jakoby se staří Khmerové vždy, když postavili několik krásných staveb, vyčerpali. Evropský architekt té doby by při zjištění, že výstavba rozlehlého chrámu byla v Angkoru záležitostí nanejvýš pár desítek let puknul závistí, protože on sám se dokončení katedrály sotva kdy mohl dožít. Angkor byl opuštěn v polovině patnáctého století, když se angkorští králové rozhodli přestěhovat svůj dvůr do Phnompenhu. Uvádí se, že byl znovunalezen francouzskými objeviteli až v roce 1860, ale existují o něm záznamy i od dřívějších expedicí. Dá se tedy říci, že roku 1860 vzbudil Angkor celosvětový zájem. V té době byly všechny chrámy zarostlé hustou džunglí a vedly k nim nanejvýš neudržované pěšiny. Dnes je z velkých chrámů ponechán džungli jediný · Ta Prohm.

V Ta Prohmu došlo k takovému splynutí přírody se starobylým lidským výtvorem, že vzniklo cosi úplně nového, co už má pramálo společného s buddhistickým chrámem, stejně jako stromy a všechny rostliny i mechy, jež chrámem prorostly, získaly něco navíc; vytvořily kompaktní umělecké dílo · spolupráci lidského génia s ideou přírody · vesmírného řádu i entropie.

Ačkoli Ta Prohm patří k nejoblíbenějším turistickým cílům, v budoucnosti bude zřejmě nutné zasáhnout a džungli vypudit, neboť hrozí, že les velkolepý chrám zcela pohltí. Obávám se ale, že dříve, než tropická příroda stavbu zcela zničí, hrozí nebezpečí mnohem aktuálnější · to, že Angkor bude pohlcen masovou turistikou.
 
Červen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group