ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UMÍRAJÍCÍ MĚSTO KALKATA

"Přistupte blíže, přátelé! Divy, jaké jste ještě neviděli! Zázraky, které promění váš život! Neváhejte," řve obchodní cestující Bhádží Mukerdží na spěchající kolemjdoucí na rušné třídě Mahátmá Gándhího. Většina chodců se ale jen letmo ohlédne. Člověk má téměř dojem, že zázraky tu asi každému už lezou krkem. Přesto se několik postav zvědavě zastaví. Z jejich vykulených výrazů se dá vytušit, že nebudou místní. Asi patří k bezpočtu venkovanů, kteří se sem, do Kalkaty, sjíždějí za prací.

 

Bhádží Mukerdží ví, že teď nastává rozhodující okamžik. Jestli ho nevyužije, zárodek jeho budoucího publika se zase rozplyne v rychle proudících vlnách spěchající lidské masy. Obratně promne prsty a odkudsi z neviditelna vykouzlí lesknoucí se minci. Položí si ji na dlaň a sevře do pěsti. Několik tahů kouzelnou hůlkou, a když pěst znovu otevře, mince má sestřičku!

Vesničané se nechápavě usmívají. Něco takového umět, tak by člověk nemusel na práci ani sáhnout! Bhádží už za ta léta ví, že železo se musí kout, dokud je žhavé. Bleskurychle vyndavá balíček karet.

"Jen si račte jednu vytáhnout," ochotně nabízí rozevřený vějíř.

Vyvolený jedinec chvíli váhá, jako by na jeho volbě závisel celý jeho příští osud. Když si konečně vybere, nadšeně ukazuje kartu okolostojícím. Pak ji s nejvyšší opatrností zasune zase nazpět. Bhádží karty zamíchá a vzápětí je odhodí na zem. Na balíčku leží otočené kárové eso. Hlouček lidí souhlasně zahlaholí. Halasný údiv okamžitě přivábí další diváky. Bhádží je ve svém živlu. Zdá se, že drží dav pod kontrolou. Na řadu přicházejí kouzelné šátky. Lidé se už osmělili, a tak o dobrovolníka není nouze. Šátky se bleskurychle množí a ztrácejí, aby se znovu objevily na zcela nečekaných místech. Tu v Bhádžího kouzelné hůlce, potom zcela nečekaně v kapse překvapeného dobrovolníka. Jeho udivený výraz přivádí diváky k halasnému smíchu.

"A přichází zlatý hřeb dnešního představení," přehlušuje smích Bhádží a pokyne na jednoho z rozchechtaných mužů, aby přistoupil blíž. Vesničanův široký úsměv odhaluje řadu do ruda zbarvených zubů. Je to neklamná známka jeho záliby ve žvýkání betelových listů. Ostatně - většina mužů tu žvýká betel. Prý je dobrý na trávení.

"Stačí vzít trochu zázračného prášku...," vysvětluje Bhádží a ponoří prst do malinké krabičky, "...a krouživými pohyby ho aplikovat..." Než se stačí překvapený dobrovolník vzpamatovat, Bhádží názorně předvádí na jeho chrupu účinky "kouzelného" prášku. Potom mu podává připravené zrcátko.

"Funguje to!" vydechne muž obdivně a pečlivě si prohlíží své do běla ošmirglované zuby. Jako každý Ind, jakkoli by byl chudý, i on si potrpí na svůj zevnějšek. To je ostatně tajemství Bhádžího úspěchu.

"Pouhá rupie za balení kouzelného prášku!" vítězoslavně oznamuje Bhádží a zájemci se jen hrnou...

VZESTUP A PÁD KALKATY


Žebrající muž před vchodem do mešity.

Tvrdí se, že žádná dnešní metropole si nevysloužila tolik nelichotivých přívlastků jako hlavní město Západního Bengálska. Děsivý přízrak konce světa, chaotické peklo přeplněné tisíci zbídačelých žebrajících lidí, umírající město...

Je tomu opravdu tak?

Po pravdě řečeno - většina těchto apokalyptických líčení pochází od lidí, kteří do obrovského kalkatského víru vkročili přímo z letadla, a než se stačili aklimatizovat z prvního šoku, už zase prchali pryč. Proč bychom ale měli věřit názorům nažehlených německých podnikatelů, kteří zatoužili po exotické dovolené? Nebo jsou snad důvěryhodnějším zdrojem naivní americké děti, které sem po vzoru Matky Terezy přišly vykonávat misionářskou práci?

Kdo vydržel, je už ve svých názorech opatrnější. Jako by ho začínalo omamovat všeprostupující nezaměnitelné kouzlo, které Kalkatu odlišuje od ostatních indických měst.

Bengálci o svém hlavním městě hrdě prohlašují, že na rozdíl od rychle se rozvíjející Bombaje má svou duši. Čím to? Vždyť Kalkata se nemůže pochlubit dlouhou historií jako třeba Dillí. Nemá úctyhodné starodávné chrámy ani pohádkové mahárádžské paláce.

Počátky dnešní Kalkaty se začaly psát před pouhými třemi stoletími. Roku 1686 poblíž tří malých vesnic - Sutanati, Govindpur a Kalikata - založil anglický kupec Job Charnock obchodní přístav. Město ve skutečnosti vzniklo a začalo se rozvíjet až na začátku osmnáctého století. Skutečný rozmach ale přinesl Kalkatě až přelom 18. a 19. století, kdy se stala hlavním městem Britské Indie.

Na obou březích řeky Huglí vyrostly továrny na zpracování juty z okolních úrodných bengálských rovin a Kalkata se stala nejvýznamnějším obchodním centrem tehdejší Indie. Mnoho jejích bengálských obyvatel získalo britské vzdělání a začalo vytvářet tehdejší střední vrstvu úředníků a učitelů. Továrny byly zásobeny námezdními dělníky, kteří sem přicházeli hlavně ze sousedního zemědělského státu Biháru. Přestože většina bohatství proudila do Anglie, Kalkata byla hned po Londýnu druhým nejvýznamnějším městem rozsáhlého britského impéria.

Dvacáté století přineslo dalšímu rozvoji těžké rány. Bengálsko se stalo centrem indického boje za nezávislost, a proto se Britové rozhodli v roce 1911 přemístit hlavní město do Dillí.

Oslabení politického významu Kalkaty ale nikterak neovlivnilo její hospodářský rozvoj. Ten se prudce přibrzdil až v průběhu druhé světové války, kdy město zaplavila mohutná vlna uprchlíků. Tisíce lidí umíraly během hladomoru v ulicích.

Vyhlášení indické nezávislosti v roce 1947 a následné rozdělení tehdejší Britské Indie na Indii, Západní a Východní Pákistán znamenaly pro Kalkatu hluboký úpadek. Hraniční linie, vedená necelých šedesát kilometrů od města, ji odřízla od úrodných plantáží juty v dnešním Bangladéši, který zase pro změnu nevlastnil továrny na její zpracování. Situace se dále zhoršila tím, že do města začali proudit hinduisté z muslimského Východního Pákistánu (Bangladéše). Následná populační exploze a další vlna uprchlíků během války ve Východním Pákistánu, která předcházela vzniku Bangladéše v roce 1971, znamenala, že se situace stala takřka neúnosnou. Nově příchozí se usadili přímo v ulicích nebo v narychlo postavených chudinských čtvrtích, jejichž jednotlivá obydlí jsou spíše provizorními igelitovými stany. Zdá se, že v posledních letech se situace přece jenom zlepšuje. I když mnohé problémy přetrvávají...

SUDDER STREET

Většina nepříliš movitých cestovatelů se v Kalkatě usazuje kolem ulice Sudder street. Je to místo, kde žebrající maminky vláčejí dojemně roztomilé novorozence a celé roky tu skromně žijí ve zvláštní symbióze s Evropany ubytovanými v místních levných hotelích. Ti se s nimi čas od času dají do řeči, vyslechnou jejich problémy a na rozloučenou přidají pár rupií. Většinu zná člověk jen od vidění, pár z nich dokonce i jménem.

"Pane, pane... Prosím, pomozte," tahá mě za ruku asi osmiletý ušmudlaný kluk v potrhaném triku.

Po chvilkovém váhání se přece jenom zastavím. "Co se děje?"

"Moje malá sestra má hlad," naléhá s prosebným výrazem.

"Dobrá, tady máš drobné, kup jí několik čapátí."

"Nechci peníze," vysvětluje. "Potřebuje mléko, je nemocná. Nechci nic pro sebe, chci jen pomoct sestře."

To mě překvapuje. Přesto jsem podezřívavý.

"Proč si tedy nevezmeš ty peníze a nekoupíš jí ho?"

"To nestačí," vysvětluje.

Vím, kolik stojí mléko. "Lžeš, a proto nedostaneš nic," snažím se ho "vychovat".

"Pane, pane, neodcházejte," znovu mě tahá za ruku a z jeho očí čiší zoufalství. "Moje sestra je moc malá..."

I přes svůj věk ví, jak zapůsobit. Nedokážu být neoblomný. Co kdyby přece jenom mluvil pravdu...?

"Tak dobrá," svolím nakonec. "Jdeme tedy pro mléko."

Když vejdeme do krámu, podám prodavači pár rupií. "Chtěl bych půl litru mléka."

"Ne, ne, pane," ozve se zase klučina. "Moje sestra je moc malá, tohle mléko nemůže."

Začínám chápat. Před rokem jsem tu zažil obdobnou variantu téhle finty.

"A jaké by tedy potřebovala?"

"Tamhleto. To je přece mléko pro kojence," ukazuje na objemnou pikslu jakéhosi sunaru.

"Co to stojí?" zeptám se prodavače.

"Devadesát rupií," odpoví. Západoevropská kvalita, západoevropská cena.

"Nic levnějšího nemáte?"

"Ještě tohle. To je za pětaosmdesát."

Pochopil jsem, že je to bouda. Poděkuji prodavači a vycházím z krámu. "Je to strašně drahý," důrazně pronesu ke klukovi. Ví to ostatně moc dobře, tu pikslu by střelil nazpět alespoň za tři pětky.

Okamžitě pochopí, že jeho trik nezabral a hází svoji vymyšlenou sestru přes palubu. "Pane, pane, podívejte, jak mám roztrhaný triko. Večer je zima..."

Musím se usmát. Co mi ostatně udělá jedno triko? Třeba mu je fakt zima...

"Kolik za něj chcete?" ptám se prodavače šatstva na rohu ulice.

"Pětačtyřicet."

Připadá mi, že jsou s tím klukem domluvení. Trpím už asi nějakou chronickou podezíravostí... Vytáhnu čtyřicet pět rupií a bez tradičního smlouvání zaplatím požadovanou částku. Alespoň to bude tomu mému rošťákovi slušet... Za dva dny ho rozpoznávám v davu povykujících děcek. V tom starém potrhaném triku...

GENIUM LOCI

Nejkrásnější je Kalkata ráno. Mlžný opar se vznáší nad řekou Huglí, která je jedním z ramen posvátné Gangy. Most Howrah se jako nadpozemské monstrum noří do protějšího břehu. Stále ještě je relativní klid. Na břehu řeky si chystají stánky prodavači květinových girland, jimiž jsou uctívána božstva. Rikšové táhnou své vozíky s prvními zákazníky. Jejich dlouhé stíny křižují poloprázdné ulice. U pouličních hydrantů se mačkají houfy myjících se Kalkaťanů.

Kde se vlastně bere ono kouzlo, ona duše Kalkaty? Vždyť ti, kdo si ji nezamilovali, o ní s despektem prohlašují, že v kostce shrnuje to nejhorší z Indie - nepředstavitelný dopravní chaos, smog, chudobu, přelidněnost... Možná jsou to právě její extrémy, ze kterých se rodí ono genium loci - přecpaná třída Džaváharlála Néhrúa, a naproti tomu třeba poklidná atmosféra polozapomenutého hřbitova South Park StCemetery; banální zamilované příběhy, které se promítají v místních kinech, a verše Rabíndranátha Thákura, jenž se zde narodil i zemřel; čtvrť Dum Dum, kde se vyrábělo neblaze proslulé střelivo a Belur Math - centrum Ramakršnovy misie, kde mniši rozjímají nad všeobjímajícími myšlenkami šrí Ramakrišny a Svámího Vivékanandy.

Do třináctimilionového města neustále proudí z okolních zemědělských států Biháru, Urísy a Západního Bengálska námezdní dělníci, kteří zde chtějí vydělat alespoň trochu peněz, aby pomohli svým rodinám. Jejich počty se zvyšují, když skončí zemědělská sezona a ve vesnicích není práce.

Často přicházejí i s rodinami, usazují se v provizorních příbytcích v chudinských čtvrtích nebo v pronajatých, neuvěřitelně přecpaných bytech.

Je opravdu udivující, čím vším se dokáží uživit. Otec pověsí nemluvně za provaz na hrazdu a prudce ho roztočí. Dítě zděšeně vříská a maminka mezitím bubnuje do bubínku, aby přilákala diváky.

V rodinném cirkusu vystupuje i jejich pětiletá dcera, která s udivující zručností metá přemety a chodí po laně napnutém ve dvoumetrové výšce.

"Nemáme sice kde bydlet," pokrčí otec váhavě rameny, "alespoň ale máme práci..."

ZATMĚNÍ SLUNCE

Dnešní ráno je však jiné než obvykle. Ve vzduchu panuje atmosféra napětí a očekávání.

Město je výjimečně tiché, rolety mnohých obchůdků zůstávají stažené. I na ulicích je poměrně málo lidí. Schyluje se totiž k napjatě očekávané události - úplnému zatmění Slunce. Vzhledem k náboženskému cítění místních obyvatel je tento jev často vykládán jako špatné znamení. Lidé z okolních vesnic raději ani nevycházejí ven a zatemňují okna. V Kalkatě je to ale odlišné, noviny a odborné přednášky pořádané v místním Birlově planetáriu zpopularizovaly celý jev natolik, že není snad jediného člověka, který by zůstával lhostejný. Snad nikdo si nechce nechat ujít podívanou, která se vyskytne jen jednou za život. To je samozřejmě obrovská příležitost, jak vydělat peníze - obchody s podomácku zhotovenými slunečními brýlemi jen kvetou. Bohužel jejich filtry nejsou často tak kvalitní, aby ochránily sítnici nadšených pozorovatelů a několik lidí si díky nim vážně poškodí zrak ještě před tím, než dojde k napjatě očekávané události.

Těsně před devátou hodinou město utichá. Zářivá tvář boha slunce Súrji je po kouscích zahalována obrysem Měsíce. Drobné škvíry mezi listovím stromů kreslí na chodník vykrojený sluneční kotouč. Na otevřených prostranstvích stojí hloučky pozorovatelů a hledí k obloze. Slunečních filtrů je nedostatek, a proto rychle kolují z jedněch rukou do druhých.

Světla kvapem ubývá. Čas jako by se zastavil. Ptáci utichají a ukládají se k spánku. Na obloze se objevují hvězdy a Kalkata se začíná nořit do temnoty.

Na několik okamžiků ovane člověka vize apokalypsy. Hrozivá úchvatnost celého jevu v něm probouzí posvátnou úctu. Je klid, jako by celý svět oněměl a ve strachu očekával výsledek zápasu mocného Súrji. Ve vzduchu je téměř hmatatelně cítit pochybnost, jestli je všechno tak jednoznačně průhledné a dopředu vyhrané, jak o tom psaly popularizační články v novinách.

Konečně...

Paprsek vítězného Súrji zazáří zpoza měsíčního okraje. Připomíná diamant na snubním prstenu. Připadá mi, že celým městem zazněl úlevný výdech...

Kalkata znovu ožívá...
 
Říjen 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group