ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VŠECHNY BARVY JIHOAFRICKÉ DUHY

Nepotřebujete zahradníka, pane?" Přiznám se, že při zaslechnutí téhle věty mě pojala ješitnost Středoevropana, který se zřejmě už natolik zabydlel v Africe, že ho považují za místního, a navíc dost bohatého, aby mohl zaměstnávat domácí personál. Zalhal jsem, že už sluhu mám. Přitom mi ale hlavou projelo i několik dalších věcí.

 

. . . . .

 

 

Asi třicetiletý černoch mě oslovil v centru Johannesburgu, takže zároveň s odpovědí jsem se porozhlédl kolem, jestli neuvidím skupinku jeho kumpánů připravených obrátit mi kapsy naruby nebo vytrhnout z ruky tašku. Naštěstí jsme se ale potkali jen pár kroků od majestátní budovy těžařské firmy De Beers, v srdci bankovní a obchodní čtvrti největšího jihoafrického města - tam se dosud za bílého dne neloupí.

 

Ten člověk hledal doopravdy práci, což ale také bylo mírně překvapivé. Mnozí černoši v Jižní Africe získali po nástupu většinové vlády před čtyřmi roky novou hrdost, takže obracet se s podobnou prosbou na bělocha, navíc cizího a na veřejném místě, považují za ponižující. Zrovna tak ani nežebrají. Tam, kde se v Keni a Tanzanii, Zambii nebo Mosambiku k evropskému turistovi natahují ruce prosící o almužnu, v Jižní Africe může čekat spíš nůž mezi žebra. Vysoká pouliční kriminalita, na niž se tolik žehrá, není jen alternativním zdrojem obživy v zemi s kritickou nezaměstnaností, dokonce není pouze důsledkem odstranění bariér apartheidu, které každé rase vymezovaly místo pohybu. Je také výrazem touhy po odplatě, jíž se oficiální kruhy většinové vlády opatrně - a moudře - vyhýbají.

 

ZKRATY RASOVÉ INTEGRACE

 


Foto: Jaroslav Vogeltranz

Ten den jsem měl za sebou dvojí jednání na úřadech, při nichž jsem ve shodě s místními Anglosasy a Búry bědoval nad pomalostí a neschopností státní mašinerie, rozkazem shora doplňované nezkušenými a často nezapracovanými černošskými úředníky. Plných čtyřicet minut před zavírací dobou jsem se pokoušel vyřídit si své záležitosti v pobočce jedné pojišťovny, dveře však byly zamčené. Když už jsem bušil hodně dlouho, otevřel mi běloch - zástupce šéfa filiálky. Hala zela prázdnotou, za okénky nikdo. "Snažím se je naučit, aby neodcházeli tak brzy, když ale někdy přitlačím, odseknou, že jsem rasista," opakoval rezignovaně.

 

Podobné je to i s policií, přestože tam už i za minulého režimu sloužili Afričané. Když k nim ale byly přiřazeny tisíce veteránů z někdejších ozbrojených oddílů Afrického národního kongresu (ANC), své déle sloužící bratry často vinili ze zrady. Mluví se o neochotě černošských policistů vyšetřovat zločiny, jejichž oběťmi se stali běloši, takže 40 % vražd zůstává neobjasněno; o jejich spolupráci především s nigerijskými pašeráky drog; o tom, že za účasti pohraničních policistů získává jihoafrické podsvětí ruské kalašnikovy, až donedávna používané v občanské válce v Mosambiku.

 

Početní stav armády se po integraci s někdejšími ozbrojenými odpůrci bělošského režimu zvýšil z původních 91 000 na 130 000 mužů. Při jednom ze svých pobytů v Jižní Africe asi před třemi roky jsem se však v místním tisku dočetl, že noví rekruti odmítají cvičit, nechtějí poslouchat bělošské velitele a do kasáren docházejí jen jednou za měsíc - pro žold. Teprve přímý zásah prezidenta Nelsona Mandely zjednal jistý pořádek.

 

Za zajištění nenásilného přechodu od vlády bělošské menšiny k vládě černošské většiny byli prezident Mandela a jeho předchůdce Frederik Willem de Klerk oceněni Nobelovou cenou míru. Snahy o sociální a především ekonomickou integraci všech rasových a národnostních skupin však narážejí na obtíže. Běloši, kteří se vzdali mnoha svých pozic, se domnívají, že pro tento úkol už udělali dost, takže je načase vrátit se k práci. Podle většiny černochů dosud společenské proměny nedošly dost daleko a je třeba v nich pokračovat. Jakýkoli radikalismus však může jen zhoršit současnou nelehkou situaci Jižní Afriky.

 

TROCHA PRAVDY TROCHA USMÍŘENÍ?

 

Téměř dva roky pracovala v Kapském Městě Komise pro pravdu a usmíření, jmenovaná prezidentem a vedená dalším laureátem Nobelovy ceny arcibiskupem Desmondem Tutu. Měla zmapovat a pojmenovat nezákonnosti a krutosti páchané v minulosti jak představiteli vlády, tak i hnutí, jež usilovala o její svržení. Komise sice neměla právo vést kriminální šetření, mohla však amnestovat ty, kdo přiznali vlastní zločiny a projevili lítost.

 

Zpočátku se jako svědci hlásili především příbuzní zabitých a umučených, žádající trest pro viníky a odškodnění pro sebe. Když se jim toho nedostalo, pohrozili Desmondovi Tutu atentátem. Také Nelson Mandela zasáhl do práce komise dost neomaleně. Když Tutu vyšetřoval krvavý incident, při němž těsně před volbami v roce 1994 aktivisté ANC stříleli ze samopalů do účastníků nenásilné demonstrace opozičního zuluského hnutí Inkatha před sídlem strany, prezident vystoupil s prohlášením, že příkaz ke střelbě dal on sám. Pravdy o této události se tedy komise nedobrala.

 

Až loni na podzim došlo na "velké ryby". Bývalý prezident a předseda Národní strany (NP) F. W. de Klerk se sice omluvil za porušování lidských práv za nadvlády bělošské menšiny, současně však prohlásil, že on sám nikdy nepovolil zabíjení, ani k němu nedával příkazy. Podobně vypovídali i další představitelé někdejšího režimu: exministr zahraničí Pik Botha, někdejší šéf ministerstva zákona a pořádku Adriaan Vlok a jeho náměstkové z osmdesátých let Roelf Meyer a Leon Wessels.

 

Snad alespoň jejich výpovědi přispěly k poznání, jak podivné poměry panovaly za vlády apartheidu. "Nikdo z nás nemůže dnes tvrdit," řekl do protokolu Pik Botha, "že neměl podezření ohledně nezákonných aktivit policie. To ale neznamená, že jsme schvalovali nebo nařizovali zabíjení politických odpůrců vlády." I svědectví níže postavených pracovníků bezpečnostního aparátu potvrdila, že o vraždách, únosech a mučení se všeobecně vědělo, nikdo je ale neschvaloval a většinou se považovaly za součást regulérního boje na obranu státu proti terorismu.

 

Zpráva komise rozhodně není přesným historickým dokumentem o jihoafrické minulosti; i k usmíření přispěla jen částečně. Když jsem se o Mandelově snaze dosáhnout mezirasového odpuštění bavil s jedním starousedlíkem českého původu, potvrdil mi názor, jenž mezi bělochy není ojedinělý: "Proč by neodpouštěl? Když šel do vězení, byl to usvědčený terorista, který plánoval atentáty a vraždil. A teď je prezidentem."

 

WINNIE VLÁDLA TEROREM

 

"Pochybuji, že jsme z ní dostali pravdu," prohlásil jeden z právníků Tutuovy komise po devíti dnech výpovědí bývalé prezidentovy manželky Winnie Madikizelové-Mandelové. Žena, označovaná svého času za "matku národa", měla přiznat svůj podíl na zločinech, které v éře apartheidu páchali odpůrci tohoto režimu. Winnie ale o odpuštění nežádala. Přiznala, že někdy se věci zvrtly; svědectví, která vypovídala o její osobní účasti na únosech, mučení a vraždách, však označila za pomluvy a lži.

 

Už v roce 1991 byla Winnie obviněna z účasti na vraždě čtrnáctiletého černošského chlapce Stompieho Seipeie, který byl údajně policejním donašečem. Zločin spáchali členové "Mandelova sjednoceného fotbalového klubu", kteří byli ve skutečnosti osobní ozbrojenou gardou Winnie Mandelové. Byla odsouzena k šesti letům vězení, po nástupu vlády ANC však jí byl trest změněn na pokutu. Za Stompieho vraždu byl odsouzen "trenér" fotbalového klubu Jerry Richardson. Ten však nyní před komisí vypověděl, že Winnie nejen nařídila chlapce unést, ale ve svém domě v Sowetu osobně přihlížela jeho mučení a vraždě. "Nakonec jsem ho dorazil zahradnickými nůžkami. Porazil jsem ho jako dobytče," vypověděl Richardson.

 

Objevuje se tak jeden z nejostřejších obrazů jihoafrické minulosti: černošský výrostek je policejním násilím donucen vypovídat a udávat, vzápětí ho ale čeká ještě horší mučení a smrt z rukou dosavadních přátel. Winnie však se k ničemu podobnému nechce znát. A protože stejným způsobem "zmizeli" ještě další dva chlapci z "fotbalového klubu", jihoafrický vrchní policejní komisař George Fivaz už slibuje zahájit kriminální vyšetřování. Mandelová se totiž před komisí pravdy nepřiznala a na amnestii nemá nárok.

 

Winnie, se kterou se Nelson Mandela po propuštění z vězení rozvedl pro její opakovanou nevěru, však má stále značnou podporu. Opětovně se stala předsedkyní ženské organizace ANC a loni v prosinci kandidovala (neúspěšně) i na funkci místopředsedkyně strany.

 

PÁR BOHATŠÍCH, VÍCE CHUDŠÍCH

 

Přepychový Rand Club na Loveday Street v Johannesburgu je už přes sto deset let doménou jihoafrických důlních magnátů anglosaského původu. V jeho stinných sálech vždy odpočívali a stiskem ruky stvrzovali milionové kontrakty. Až v posledním půlstoletí se klubové prostory otevřely i židovským a búrským podnikatelům a před čtyřmi roky také ženám. Dnes má Rand Club dokonce už i černošské členy; jedním z prvních se stal někdejší generální tajemník ANC a dnes čerstvý byznysmen Cyril Ramaphosa.

 

Podle statistik se počet černých Jihoafričanů spadajících do nejvyšší příjmové skupiny za pět let ztrojnásobil a dnes činí šest procent. Podíl bělochů v klubu bohatců za stejnou dobu klesl o třetinu - z jedenapadesáti na třiatřicet procent. Mohlo by se tak zdát, že pohyb nastal i v ekonomické sféře. Černošská komunita se však nadále skládá mnohem víc z chudých obyvatel příměstských brlohů než z novodobých podnikatelů Ramaphosova typu. Do nejnižší příjmové skupiny patří 38 % černochů, zatímco před pěti lety to bylo 34 %.

 

Fakt, že od pádu apartheidu se rozdíly mezi bohatými a chudými bělochy zmenšují a mezi černochy rostou, je dalším zdrojem latentní nespokojenosti. Vláda nebyla schopna splnit sliby ohledně zajištění nových pracovních příležitostí, zvyšování kvalifikace, zlepšování zdravotní péče a výstavby bytů. Učitelé jsou administrativním příkazem odesíláni na venkov, ale téměř dvě pětiny černošských žáků loni ukončily povinnou školní docházku, aniž by složily předepsané závěrečné zkoušky. Přitom je veřejným tajemstvím, že úřady v regionech se snažily výsledky zlepšit tlakem na snižování předepsaných vzdělanostních norem.

 

Mandelova vláda se může pochlubit, že od roku 1994 bylo 1,2 milionu domácností napojeno na přívod elektřiny a pro 1,7 milionu lidí se podařilo zajistit tekoucí vodu. Dokonce i získat vlastní adresu bylo pro mnoho černošských rodin naprostou novinkou.

 

Když jsem se předloni vydal taxíkem za přítelem do rezidenční čtvrti na okraji Johannesburgu, objevil jsem v sousedství výpadovky docela novou oblast černošských slumů, která tam při mé předchozí cestě nebyla. Zeptal jsem se, co to má znamenat. Vždyť vláda zakázala nové "divoké" stavby na veřejných pozemcích. "Volby," řekl mi lakonicky. Až potom přidal vysvětlení. Když se chystaly provinční a místní volby, bylo jasné, že v bělošských vilových čtvrtích zvítězí bělošská Národní strana (NP). Těsně před jejich konáním ale stovky autobusů a náklaďáků dovezly na nezastavěné městské pozemky lidi, kteří si prakticky přes noc vystavěli chatrče z hlíny, kůlů propletených větvemi a vlnitého plechu. Snad jich bylo deset, snad dvacet tisíc. Důležité bylo, že všichni dostali adresu. V místních volbách nakonec zvítězil ANC.

 

KDO A CO PO MANDELOVI?

 

Právě po provinčních a místních volbách z listopadu 1995 se stala aktuální i otázka jihoafrické budoucnosti. V květnu následujícího roku schválily obě komory parlamentu novou ústavu, která už negarantuje práva menšin a existenci "duhové" koaliční vlády, v níž až dosud měly zastoupení všechny významné politické strany. Přestože ústava potvrzuje všeobecná individuální práva, vůdce Národní strany F. W. de Klerk se vzdal funkce viceprezidenta a zakrátko i jeho strana opustila vládu.

 

Bělošské menšině začalo být jasné, že většinový systém povede v praxi k nastolení vlády jedné strany, navíc vybavené silnými centrálními pravomocemi i na úkor těch provincií, kde ANC nemá převahu. Týká se to především Západního Kapska, mocenské základny Národní strany, a provincie Kwa-Zulu Natal, kde má nejsilnější pozice strana Inkatha. Opomenuty byly i sliby dané búrské Frontě svobody (FF), která požadovala vytvoření vlastní samosprávné domoviny po vzoru někdejších černošských bantustanů. Stovky búrských farmářských rodin se zakrátko vystěhovaly do Mosambiku a Konga (Brazzaville) a založily si tam nová hospodářství.

 

Až dosud se charismatickému prezidentu Mandelovi daří být sjednocujícím a uklidňujícím prvkem jihoafrické politiky. Změny však na sebe nedají dlouho čekat. Na prosincovém 50. kongresu ANC se Mandela vzdal funkce předsedy strany a právě za rok, kdy mu vyprší prezidentský mandát, odejde i z této funkce a údajně i z politiky. Nechopí se snad moci radikálové z ANC?

 

Nástupce už je nyní znám. Je jím Thabo Mbeki, který už převzal funkci předsedy strany a jako viceprezident prakticky řídí každodenní činnost vlády. A nevede si špatně. Tento syn někdejšího Mandelova spoluvězně, který vedl boj proti vládě apartheidu převážně z ciziny, se vzdal svých starých marxistických představ o znárodňování, státním intervencionismu do hospodářství a podobně. Naopak posiluje chod tržní ekonomiky, postupně privatizuje velké státní podniky, brzdí agresivitu odborů. Slibuje, že v tom bude pokračovat i jako prezident, ačkoli je jasné, že bude muset vycházet i s levicovým křídlem ANC, představovaným takovými organizacemi, jako ženský svaz, mládežnické hnutí, komunistická strana a právě odbory. Přesto se ale zdá, že daleko víc než o hlasy levičáků dnes Mbeki usiluje o důvěru zahraničních investorů. Jedině světu otevřená Jižní Afrika se totiž může rozzářit všemi barvami své duhy.

 

. . . . .

 

 

JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

 

Jihoafrická republika (JAR, Jižní Afrika) má rozlohu 1 221 815 km2. Je tedy 25. největší zemí světa, větší než Německo, Francie a Velká Británie dohromady nebo ještě přesněji pětkrát větší než samotná Velká Británie.

 

Podle odhadu z roku 1995 má země 43 594 893 obyvatel. Jihoafrická republika je rozdělena do devíti provincií: Severní, Západní a Východní Kapsko, Severozápadní a Severní provincie, Kwa-Zulu Natal, Mpumalanga, Severozápad, Svobodný stát a Gauteng. Každá provincie má svou vlastní legislativu, premiéra a ministerstvo.

 

Hlavní město celé země je Pretoria. Vláda sídlí v Pretorii, parlament v Kapském Městě a nejvyšší soud ve městě Bloemfontein. Vláda i parlament jsou od sebe vzdáleny asi jako Praha a Istanbul. Nejvyšší horou Jižní Afriky je Injasuti Dome v Dračích horách v masivu Giant?s Castle s nadmořskou výškou 3409 metrů. Nejdelší řeka Orange měří 1860 km. Jihoafrická republika zasahuje do různých klimatických oblastí, což přispívá k jejím proslulým přírodním krásám.

 

Jižní Afrika má jednu z nejbohatších biodiverzit (skladeb fauny a flóry) na světě. Jihoafrickou republiku překonává pouze Brazílie a Indonésie. V zemi se vyskytuje přes 22 000 druhů rostlin, což je nejvíce ze všech afrických zemí. Dokonce Rusko, které pokrývá více než 1/7 zemského povrchu, má méně rostlinných druhů než JAR. Mimo jiné v Jižní Africe žije 227 druhů savců, 887 druhů ptáků, což představuje 10 % všech známých ptačích druhů, a 103 druhů hadů. Jihoafrická republika se také pyšní 800 druhy motýlů a nové druhy jsou objevovány téměř každý rok. Z 325 mořských čeledí celého světa se v jihoafrických pobřežních vodách vyskytuje 270. Jižní Afrika má výjimečně bohatou a různorodou hmyzí populaci s 26 řády, 579 čeleděmi a 80 000 (!) druhy, které jsou v současné době zaznamenány. JAR je známá pestrostí pavouků, je rájem arachnologů: 66 čeledí zahrnuje více než 6000 druhů. Jenom škorpionů je v zemi na 175 (!) druhů.

 

JAR je proslulá svými nekonečnými liduprázdnými plážemi na 3000 km dlouhém pobřeží, které jsou považovány za nejčistší na světě.

 

Jihoafrická republika má největší a nejrozvinutější ekonomiku v Africe. Země má obrovskou koncentraci nerostného bohatství, která není úměrná její rozloze. V JAR se nachází 40 % světových zásob zlata (v roce 1994 se v Jižní Africe vytěžilo 583,9 tun žlutého kovu - země je trvale na první příčce v objemu těžby ze všech zemí světa; ve stejném roce se ve druhé zemi co do vytěženého objemu, v USA, vytěžilo jenom 334 tun; v České republice směšný objem 75 kg), 72 % světových zásob chromu, 88 % platinových kovů, 45 % vanadu, 83 % manganu a velký podíl klenotnických diamantů. Zásoby rud s nízkým obsahem železa se odhadují na 3 miliardy (!) tun. Zásoby kvalitního černého uhlí ve vrstvách formace Karoo vystačí při současné těžbě na 2000 (!) let. Chybí jedině ropa.

 

Jižní Afrika, která zaujímá 4 % rozlohy afrického světadílu a má něco přes 5 % jeho obyvatelstva, dodává více než polovinu elektřiny vyráběné v Africe!

 

Napsal Jiří Hanzel
duben 1998

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group