ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ORANŽISTÉ POCHODUJÍ IRSKEM

Rozhodnutí čtyř prominentních lóží oranžistů na poslední chvíli zrušit nebo omezit tradiční pochody 12. července bylo v loňském roce přivítáno celou širokou veřejností s úlevou po několika nocích zmatků a násilí, které tomuto rozhodnutí předcházely. V době, kdy otázka trvalého míru v Severním Irsku byla opět na pořadu jednání, prohlášení o přesměrování nebo zrušení řady sporných protestantských probritských pochodů přišlo jako vítaná úleva. Britskému ministerskému předsedovi Tony Blairovi a ministry ni pro záležitosti Severního Irska Mo Mowlamové se tak otevřela možnost obnovit jednání s IRA a předákem jejího politického křídla Sinn Fein Gerry Adamsem - s poukazem na "nepochybný" klid zbraní a konec nepřátelských vztahů v regionu. Další klid zbraní a další konec nepřátelských vztahů...

. . . . .


O rok později tytéž strany stále jednají o ukončení nepřátelských vztahů a za stejným stolem se stále dokola probírají stejné otázky bez vidiny konce. Tento rok, stejně jako loni, se rozbuškou, jež zabraňuje konečné dohodě, stává období tradičních oranžistických pochodů v Severním Irsku. Tradice, která se svými kořeny dotýká srdce problému známého světu jako Severní Irsko. Abychom porozuměli, proč se muži, ženy i děti protestantského vyznání převlékají do slavnostních úborů, ve kterých pochodují kat olickými částmi měst, musíme se vrátit do složité historie této oblasti, protože pouze tam lze hledat vysvětlení a odpověď na otázku, proč ani britská vláda, ani zahraniční intervence nepomohly nikdy trvalejšímu uvolnění napětí v zemi.

BRATŘI VE VĚRNOSTI KORUNĚ

Probritská Royal Orange Institution neboli oranžská lóže vznikla v září roku 1795 po Diamondské bitvě. Když bitva skončila, protestanté utvořili kruh, vzali se za ruce a prohlásili se za bratry ve své věrnosti koruně, Británii a reformované víře. V historických análech najdeme zmínku o kapitánu Johnu Giffordovi z Královské dublinské armády v Portadownu, který stál u kolébky oranžistů při jejich založení v hospodě Sloan's Inn v městečku Loughall, kde vznikla oranžská přísaha a byly sepsány zákony lóž e. Stále více venkovské šlechty se přidávalo k oranžistům, a hnutí se tak rychle rozrůstalo i do dalších hrabství a oblastí. První z pověstné řady pochodů byl zorganizován jako připomínka bitvy u Boyne roku 1690 mezi králem Vilémem III. Anglickým a jeho předchůdcem Jakubem II. Římský katolík Jakub byl donucen abdikovat v roce 1688 a v bitvě u Boyne se s francouzskou a irskou podporou pokusil dobýt trůn zpátky. Vítězství krále Viléma, řečeného Oranžského, je od té doby v Severním Irsku slaveno jako s ymbol vítězství protestantismu a věrnosti Británii.

V Irsku dnes existuje téměř 2000 poboček oranžistů, ze kterých každá vysílá šest svých členů do oblastních lóží. Každá ze 126 oblastních lóží pak vysílá mezi sedmi a třinácti členy jako reprezentanty do krajových lóží, kterých je celkem 12. Vrcholek pyramidy pak tvoří Grand Orange Lodge of Ireland. Pobočky oranžistů najdeme i v Anglii, Skotsku, a dokonce i v zemích tak vzdálených, jako Kanada, Nový Zéland a Jižní Afrika.

V BARVÁCH VILÉMA ORANŽSKÉHO

Nejdůležitější z oranžistických tradic je letní období pochodů, kdy se všechny oranžistické odbočky sejdou a společně pochodují ulicemi. Pochody jsou pečlivě naplánované a je to neskutečně pestrá podívaná - muži mají na hlavách buřinky a oblečeni jsou v černých oblecích se štólami a šerpami v barvách Viléma Oranžského.

Ověšeni odznaky a symboly svého příslušenství k té které lóži pochodují v těsném závěsu za bubeníky, flétnisty, dudáky, trubači a harmonikáři při řízné muzice. Další muži a ženy nesou barevné vlajky a nádherně tkané korouhve a transparenty s náboženskou, kulturní a politickou symbolikou, zobrazující biblické scény, slavné osobnosti a historické události. Malé děti jsou převlečeny za krále Viléma, princezny, královny a Vilémovy nevěsty a poskakují v průvodu vedle starších mužů a žen, které pochodují s otevřenými biblemi. Rodiny z anglických, skotských a irských lóží jako živá symbolika čtyř generací pochodují s širokými úsměvy ve tvářích a s plakáty přísahajícími věrnost protestantismu a britské vládě ve zdvižených rukou.

NÁSILÍ

Představitelé oranžistů podporují své právo na pochody a oslavy kulturního dědictví poukazem na to, že jejich pochody a průvody nejsou vůbec specialitou protestantského Irska. Jako příklady uvádějí karneval v Rio de Janeiru, masopustní úterý Mardi Gras v New Orleansu, oslavy 4. července v USA, Den sv. Patrika v Dublinu a New Yorku, výměny stráží v Londýně, průvod homosexuálů v San Francisku i "pochod lásky" v Berlíně.

To však nevysvětluje ani neospravedlňuje násilí a antagonismus vznikající jako následek oranžistických pochodů a okázalého honosení se Vilémovým vítězstvím před katolíky. Nikdo nic nenamítá proti oslavování kulturního dědictví a prosazování pocitu sounáležitosti, ale když "oslavy" rozdělují národ a maří jakékoliv pokusy o smír, musíme uvažovat o jejich legitimnosti.

Terence Edge z belfastské pobočky oranžistů podpořil právo na pochody v nedávném rozhovoru pro nezávislou televizi. "Oranžistické průvody kráčejí v tradičních šlépějích," řekl. "Trasy pochodů nevybíráme, aby pohoršovaly. Jsou to hlavní cesty, po kterých členové oranžských lóží mírumilovně kráčeli generace po generaci." Připomněl, že v Irsku jsou katolíci, kteří cestují dlouhé vzdálenosti i za cenu velkých osobních výdajů, jen aby narušovali pochod a ničili tradice jiných. "Jestliže se usiluje o to, aby se zabránilo mírumilovným pochodům, nejde pouze o útok na legitimní tradice a kulturu a popření základních občanských svobod, ale jedná se o urážku společenství místních lidí. Příliš mnoho lidí věří, že způsob, jak porozumět jiné tradici nebo kultuře, je odstranit ji. Zlepšení vztahů ve společnosti nemůže být dosaženo potlačením zákonného vyjádření kultury. Z tohoto pohledu je správné zachovat všechny tradiční trasy." - "Nikomu neubližujeme," pokračoval. "Věříme v toleranci a soucit se všemi a s tojíme za základními principy křesťanské víry. Na pochodování máme občanské i demokratické právo. Nezůstaneme přece doma a nenecháme IRA, aby nás zatlačila do ghett."

TRADICE A BITVY

Všechny tyto argumenty se vracejí k jednomu slovu, které víc než cokoli jiného podněcuje nesváry - tradice. Tradice, jejíž význam a původ jsou zahaleny časem a oslepeny rétorikou a hádkami. Na letošním oranžistickém pochodu 12. července v severoirském Dunloy jsem potkal osmiletou protestantskou holčičku, oblečenou v bílé svatební šaty, které byly opravdu nádherné a jistě nesmírně drahé. Zeptal jsem se jí, jestli není trošku mladá, aby se vdávala. Hihňala se. "Ale proč svatební šaty?" nedal jsem se. "Nevím," řekla plaše. Její otec, který stejně jako všichni ostatní měl na hlavě buřinku, na sobě černý oblek a oranžovou šerpu a štólu, ji pobízel k odpovědi. "Protože musím." Všichni jsme se zasmáli. "Protože se vdává za krále Billyho (král Vilém III. Oranžský). To jsou její svatební šaty," vysvětlil její otec. Ptal jsem se dále, ale mou zvědavost neuspokojil. "Je to tradice," řekl. "Děláme to, protože jsme to tak dělali odjakživa. Prostě - tak to je." Zeptal jsem se ho, jestli to nemá něco společn ého s anachronismem, oslavovat s takovou zatvrzelostí bitvu u Boyne v době, kdy její symboliku i podrobnosti dávno pohřbil čas. "Vůbec ne," odpověděl. Nejsme zaslepení fanatici v kostýmech, kteří by byli odtrženi od reality moderní společnosti. Jsme jen Britové a jsme na to hrdí. Vítězství v bitvě je věčným symbolem toho, za čím stojíme."

BRITŠTĚJŠÍ NEŽ BRITSKÉ


Svými bohatými kostýmy, hudbou a tradičními pochody jsou příkladem "britskosti", jež je normálnímu Britovi cizí. Tak, jako Francouzi v kanadském Quebecu hovoří francouzštinou, která ve Francii vymizela již před několika stoletími, protestantští Britové v Severním Irsku se křečovitě drží "britskosti", na kterou již moderní britská společnost zapomněla. Není těžké vidět proč. Bez tradice by protestanté ze Severního Irska, oficiálně britští občané, byli ztraceni mezi svými katolickými sousedy z jihu a menšinovou katolickou populací v Severním Irsku. Tato tradice, i když mlhavá a staromódní, jak se dnes zdá, je však jejich životem. Jsou "britštější" než Britové, bojí se nebýt, protože jakmile přestanou být takhle zjevně britští, pevninská Británie na ně zapomene.

Tradiční oranžistické pochody způsobují nadzvedávání obočí na tvářích na celém světě. Všichni pochodující totiž příliš připomínají bláznivé pobožnůstkáře, oslavující 400 let staré vítězství před zraky poražených. "Jako kdyby nějaký násilník oslavoval den, kdy znásilnil ženu, dělal to před jejím manželem a pak se divil, proč ten muž zuří," vysvětloval mi John Greep, člen katolické komunity z ulice Lower Ormeau v Belfastu, když jsme spolu hovořili u něj doma. Byl skeptický ohledně trvalého smíru v tét o oblasti a řekl mi, že bohužel násilí a zášť jsou nevyhnutelné. "Je příliš mnoho lidí, kteří nechtějí mír ani kompromis," řekl. "Nemuseli by zrušit své pochody, i když by se nic nestalo, kdyby je zrušili, ale přece není důvod, aby je pořádali přes cizí část města. Takhle to bude problém pokaždé. Oni to vědí, ale přesto nehodlají ustoupit. Tak jakou to má logiku?"

KLID ZBRANÍ?

Odněkud z přihrádky psacího stolu vyhrabal starou brožurku. "Podívejte se na tohle," hodil mi ji do klína. "Nepamatuji se už, kde jsem ji sebral. Ale na tom stejně nesejde. Vždyť je to k smíchu." Lesklá knížečka publikovaná oranžistickou odbočkou měla za úkol nábor nových členů. Titul zněl: "Qualifications of an Orangeman" - kvalifikace oranžisty. Knížka hlásala hlubokou lásku a úctu oranžistů k bohu, pokornou víru v Ježíše Krista a upřímnou snahu o kultivaci pravdy, spravedlnosti, bratrské laskavos ti, oddanosti a nesobecké lásky, sjednocení a poslušnost zákonům. Četl jsem dále až k pasáži, která nabádala členy k lásce, pozvednutí a obraně protestantské víry a k opozici vůči fatálním omylům a doktrínám římských katolíků. Knížka povzbuzovala členy oranžistů, aby v mezích zákona odporovali nadvládě katolíků, zneužívání a rozpínavosti jejich moci, ale zároveň se vyvarovali všech nelaskavých slov i činů na jejich adresu. Zatímco jsem četl, můj společník rázoval po bytě. Nevěděl jsem, jestli dotyčn á brožura byla vydána se souhlasem nejvyšších oranžistických autorit, v její nejhlubší podstatě z ní však zavánělo pobožnůstkářství a fanatismus.

Navzdory gestu "dobré vůle" - zrušení anebo změny tras čtyř hlavních pochodů - Belfast a Londonderry se neobešly 12. července bez výtržností a několik britských policistů RUC (Royal Ulster Constabulary) bylo zraněno. David Trimble, vůdce ulsterských unionistů, upozornil, že nastávající mír je jen "zbožným přáním" a řekl, že výtržnosti "ukázaly skutečnou podstatu irského republikánství". Politici z obou táborů teď mají dvanáct měsíců oddechu před pochodovou sezonou v příštím roce. Oddechový čas, aby zasedli ke stolu a pokusili se vyjednat kompromis. Další kompromis. Další klid zbraní. Další rok Severního Irska.

Po redakční uzávěrce: v severním Irsku došlo v souvislosti s pochody oranžistů k vlně násilností, o kterých informoval denní tisk.
září 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group