ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEKLIDNÁ GUINEA-BISSAU

Guinea-Bissau je sice malá země, ale není zase tak zanedbatelná, aby se nedokázala čas od času dostat do zpráv tiskových agentur. Žel, jak už to v Africe bývá, jenom zřídka jsou ony zprávy, které profiltrují do světových médií, zrovna potěšující.

Takový byl i případ zvýšeného zájmu o západoafrickou zemičku v letních měsících tohoto roku - vlastně už od 7. června 1998. Toho dne se v hlavním městě Bissau vzbouřila vojenská posádka a vznikla patová situace, kdy stávajícího prezidenta uhájila v jeho sídle prezidentská garda a později se síly na obou stranách vyrovnaly zásluhou přivolané pomoci ze spojeneckého Senegalu. Počet mrtvých šel do stovek i výš. Hlavní město se zcela vylidnilo. Ještě několik měsíců po pokusu o puč, v době, kdy vznikal tento článek, nebylo jasné, jestli bude v Bissau nadále vládnout prezident Joa~o Bernardo Vieira, anebo vystřídá-li ho někdo jiný - například revoltující exšéf hlavního štábu armády Ansumana Mane. Co je jasné už nyní, je to, že na tomto mocenském boji nevydělá ani stát, ani jeho obyvatelé. Ostatně, kdy vydělal prostý člověk na tom, že mu vojáci zbořili dům a vyhnali ho z jeho pole?


POBŘEŽÍ ZNÁMÉ PŮL TISÍCE LET

Zní to trochu cynicky, ale je to fakt: starší občané Guineje Bissau jsou na takové věci, jako jsou ztráta střechy nad hlavou a boj o záchranu holého života, docela zvyklí. Zažili totiž nekonečných 10 let války (1963-1973), kterou na omezené ploše tehdejší Portugalské Guineje vedli bojovníci za samostatnost proti kolonialistům.

Jak plyne z někdejšího jména, kolonialisty byli Portugalci, a to oficiálně od roku 1879, v němž rozdělili své državy v atlantsko-africkém prostoru na sever od rovníku na část pevninskou (Guinea-Bissau) a oceánskou (Kapverdské ostrovy). Z hlediska koloniální logiky měli na tato území větší právo než kdokoli jiný včetně soupeřících Francouzů a Britů. Byli to kdysi právě portugalští plavci, kteří objevili jak tehdy pusté Kapverdy (1460), tak obydlené guinejské pobřeží západní Afriky (1446).

Soužití Portugalců a černých domorodců nikdy nebylo idylické. V době před vznikem kolonie mělo však do jisté míry charakter obchodu, který vedly portugalské pobřežní obchodní stanice s regionálními černošskými celky. Nejvlivnější z nich byl vnitrozemský stát etnika Mandinků, jehož jméno znělo Gabu. V době kolonie tyto celky včetně Gabu zanikly a Portugalci ovládli území dnešní Guineje Bissau se vším všudy.

Tvrdí se, že jako koloniální páni byli Portugalci ve vysávání bohatství podřízené země bezohlednější než Francouzi a Angličané. Na druhé straně se však daleko méně trápili s rasovými předsudky, což se projevilo tím, že se bez zábran mísili s místní populací. Výsledkem portugalské rasové tolerance je to, že Guinea-Bissau a Kapverdy jsou dnes z hlediska barvy pleti populace podstatně světlejší než jejich afričtí sousedé. U Guineje Bissau to platí až na výjimky jen o hlavním městě, zatímco Kapverdy jso u typickou míšeneckou zemí i na venkově.

VÁLKA A IDEOLOGIE

Zmiňovat se při pohledu do nedávné minulosti Guineje Bissau současně o Kapverdách je nutné, protože zásluhou portugalského vlivu se historie obou zemí dlouho prolínala. Důkazem toho je i fakt, že obě země mají stejného národního hrdinu. Jmenoval se Amilcar Cabral a byl rodákem z Bafaty v Guineji Bissau, ale z kapverdských rodičů. Do školy proto chodil na Kapverdách a vysokoškolského vzdělání (v oboru agronomie) dosáhl v Portugalsku. V roce 1956 založil Africkou stranu pro nezávislost Guineje Bissau a Kapverd (PAIGC), a protože Portugalci na rozdíl od Francouzů a Angličanů se svých kolonií nechtěli za žádnou cenu vzdát, rozhodl se docílit nezávislosti bojem. Ten byl, jak je psáno výše, předlouhý, ale nakonec skončil vítězstvím.

Triumfu se však ten, kdo se o něj nejvíc zasloužil, nedočkal. V lednu 1973 - pouhý rok předtím, než z Guineje Bissau odešel poslední portugalský voják - byl Ingeniero, jak byl Amilcar Cabral svými lidmi oslovován, za dosud ne zcela vyjasněných okolností zavražděn. (Bissauská verze tvrdí, že vrah byl zaplacen Portugalci, to se však nikdy nepotvrdilo.)

Postu prezidenta samostatného státu se ujal Amilcarův bratr Luis Cabral a pod jeho vedením si Guinea-Bissau jako ideální státní zřízení vytýčila socialismus sovětského a kubánského typu. Současně se prohlásila za nepřítele imperialismu, který pro ni ztělesňovala západní Evropa s Amerikou.

Tato ideologická doktrína, podporovaná - žel, spíše vojensky než ekonomicky - Sovětským svazem a jeho spojenci, vydržela Guineji Bissau nejméně patnáct let a přežila i střídání režimů, k němuž došlo po puči vedeném v roce 1980 plukovníkem Vieirou. Za tu dobu se země ponořila do hospodářského marasmu, jaký snad neměl obdoby na celém světě.

PROBLÉMY CESTY K SOCIALISMU

Měl jsem to poněkud pochybné štěstí, že jsem nahlédl, byť jen na jediný den, do Guineje Bissau začátku osmdesátých let. Z okresního města Kolda na jihu Senegalu jsme tenkrát, v roce 1983, cestovali na jih s dvěma dánskými kolegy a gambijským šoférem (jeho tlumočnické služby byly neocenitelné, protože mluvil jazykem Mandinků i Djolů, tedy dvou etnik, typických pro sever Guineje Bissau) do městečka Farim. Naše měření nás tam poněkud zdržela a chtěli jsme si koupit něco k jídlu. K mání však nebylo vůbe c nic, chléb a ovoce nevyjímaje: prázdná byla vesnická tržiště i dva krámky ve Farimu. Přijeli jsme sem ze Senegalu vybaveni doslova štosy guinejsko-bissauských tisícipesových bankovek, ty však na venkově neměly žádnou cenu. Náš šofér zkoušel ve vesnicích koupit aspoň banány a kuře, ale odpovědí mu byly nechápavé pohledy vesničanů: copak se mohli zbavit své nejcennější potravy za balíček papírků?

Stavební podnikatel Jean-Pierre Franzetti, který se mi o deset let později stal hlavním průvodcem po Guineji Bissau, mi o tamním socialismu několikrát vyprávěl.

"Nedovedeš si představit, jaká tady byla bída. V hlavním městě se dostal aspoň chleba a při vzácném štěstí ruské rybí konzervy, ale ve vnitrozemí byl každý odkázán jen na sebe. To znamená, že domorodci žili ze svých políček, ale neměli žádné přebytky, takže cizinec mohl počítat jenom s tím, co si přivezl nebo nechal dopravit. To se týkalo i třeba léků. V celé zemi jsi nedostal ani aspirin."

Paradoxně byla tehdejší Guinea-Bissau pro Jean-Pierra, jehož otec měl velkou stavební firmu v senegalském hlavním městě Dakaru, ideálním místem pro podnikání. Strádající země se stala cílem mnoha "záchranných" projektů financovaných mezinárodními organizacemi.

"Měl jsem neskutečné potíže s otevřením pobočky firmy v Bissau, protože to bylo chápáno jako pronikání kapitalismu. V té době na tebe z každé zdi v Bissau koukal z plakátu Marx nebo Che Guevara, takže nebylo divu. Do toho všeho si táta vzpomněl, že když už si stavíme v Bissau barák, musíme mít na zahradě bazén."

U toho bazénu jsme zrovna seděli. Psal se rok 1993 a Guinea-Bissau už byla čtvrtý rok na cestě ke kapitalismu. Pod stejným prezidentem Vieirou, jehož režim odstraňoval třídní rozdíly a soukromé vlastnictví v osmdesátých letech, se v devadesátých letech vrhla země do privatizace a do bratření s bývalými imperialistickými nepřáteli včetně Portugalska. Nic jiného jí nezbývalo.

"Hlavní architektkou města Bissau vydávající stavební povolení byla Jugoslávka, která se sem přivdala a získala občanství. Byla kovanější marxistka než Marx. Když viděla projekt domu s bazénem, mohla se zbláznit. Mít v socialismu soukromý bazén, to prostě nemohla překousnout."

"Ale bazén je tu..."

"Táta si postavil hlavu a dostal se s tím až k samotnému Ninovi." (Nino je v Guineji Bissau zcela oficiální přezdívka prezidenta Vieiry.)

"Dneska, když se s tou ženskou potkám, hlásí se ke mně, jako bychom byli vždycky kamarádi. Dočista se přerodila a mám dojem, že dokonce podniká."

ZELENÁ ZEMĚMěl jsem sídlo v gambijském hlavním městě Banjulu. I Jean-Pierre tam měl jednu ze svých západoafrických kanceláří, a tak jsem mohl využívat jeho pohostinnosti a občas s ním zaletět v jeho staré Cessně 206 do Bissau, kde mi poskytoval i ubytování. V Bissau jsem měl co dělat z titulu konzultanta pro vodohospodářský plán, ale země mě lákala i jinak.

Letíte-li nad západní Afrikou z Dakaru přes Gambii a senegalskou provincii Casamance do Bissau, terén pod vámi neustále tmavne do sytější a sytější zeleně. Způsobuje to samozřejmě vegetace, zavlažovaná tím větší porcí dešťů, čím dál jste k jihu. Pod sebou také vidíte stále více řek a potoků. Portugalci ostatně původně říkali bissauskému pobřeží Rios de Guiné - Guinejské řeky. Tečou rovnoběžně od východu k západu, a ač to nejsou žádné veletoky, při svém vtoku do Atlantiku vesměs mohutnějí v širokých hrdlech, jimiž se moře tlačí v době vysokého přílivu hluboko do pevniny.

Pobřeží Guineje Bissau je tedy pořádně "vykousané", a protože ústí řek jsou zarostlá mangrovovou vegetací, je také překvapivě chudé na pláže. Například z hlavního města Bissau, které leží v ústí řeky Geba a má poměrně dobrý přístav, se jezdí za slušným vykoupáním čtyřicet kilometrů.


Směrem do vnitrozemí Guineje Bissau
vystřídají arašídy rýži. Chlapci etnika Mandinka
na arašídovém poli u Farimu.
Poněkud hlouběji do vnitrozemí - až za zónu vlivu slané mořské vody - musí pro změnu zajet ten, kdo chce vidět rýžová pole, která jsou dodavatelem nejdůležitější potraviny země. Ještě dále na východ, v zázemí druhého největšího města Bafaty, pak leží sušší zóna s méně úrodnou půdou, která je nicméně vhodná pro dobytkářství a pěstování arašídů.

Přičteme-li k zemědělskému potenciálu ještě potenciály další, například netěžená ložiska fosfátů a bauxitu a také to, že guinejské vody jsou bohatými lovišti ryb, vychází nám obraz země, která by zdaleka nemusela zaujímat v tabulkách národního produktu zemí světa stálé místo v té nejchudší desítce. Ale efektivita hospodářství socialistické Guineje Bissau byla taková, že se musely dovážet i ty ryby. Po roce 1990 došlo k dost výraznému zlepšení, avšak to, kdy se země vzpamatuje z letošního šoku - puče , přerůstajícího v občanskou válku, ví snad jen bůh.

Ve světle současných událostí se zdá skoro nepatřičné rozepisovat se o dalším potenciálu Guineje Bissau, jímž je turistika. V ní byla tato země i ve svých lepších letech daleko za svými sousedy Senegalem a Gambií, i když nabízí přinejmenším dvě atrakce, jakými se může pochlubit málokterá jiná africká země. Zatímco jedna z oněch atrakcí - karneval - je jednorázová a je charakteru spíše folklorního, druhá je magnetem a výzvou pro amatérské i profesionální přírodovědce, etnografy a dobrodruhy. Také vša k pro milovníky vodních sportů a opuštěných pláží, protože se jedná o souostroví v Atlantiku, jehož některé části jsou takřka panenské. Jeho jméno je Bijagos.

PROBUZENÍ OSPALÉHO MĚSTA

Bissauský karneval jsem zažil v únoru 1993. Rok předtím pozvalo nově zřízené francouzské kulturní středisko v Bissau do země filmaře, kteří natočili dokument o karnevalu ,92. Ředitel střediska pan Szalay, Francouz maďarského původu, mi o něm řekl:

"Nevěřil byste, jaký měl ten film ohlas. V Evropě se pochopitelně ví, že v Bissau žije tradice karnevalu, ale tohle? Tři dny spontánní radosti a veselí v zemi, jejíž existenci civilizovaný svět sotva bere na vědomí..."

Ten ohlas se zřejmě ještě neprojevil ve zvýšeném zájmu turistů. S Jean-Pierrem jsme přistáli v předvečer karnevalu na zcela pustém letišti, na němž kromě šoféra, čekajícího na nás, doslova nebyla ani noha. To se týkalo i personálu, celníků a policistů. Něco takového se mi na mezinárodním letišti nikdy nestalo a asi už nikdy nestane.

Město však bylo mnohem živější než při mých předchozích návštěvách. V jakémsi tréninku na zítřejší karnevalový pochod se po ulicích pohybovaly skupinky mladých lidí obou pohlaví. Někteří mladíci měli na hlavě obrovské papírové masky. Zatím se však skupiny nikde nesoustřeďovaly a nebyly ani nějak přehnaně hlučné.

Zdůraznění "živosti" města je namístě, protože za normálních okolností je Bissau i přes to, že má skoro dvě stě tisíc obyvatel, asi jedním z nejklidnějších hlavních měst na světě. Tomu dojmu napomáhá nízký počet aut, z nichž ještě dost podstatná část patří mezinárodním organizacím. Nebyl jsem v Guineji Bissau v posledních třech letech, ale nepředpokládám, že se od té doby nějak zvedl počet benzinových pump. Svým způsobem toto číslo patří do Guinnessovy knihy rekordů, protože ten počet pro celou zem i, která je přibližně velká jako půlka České republiky a má přes milion obyvatel, je 2 - slovy dvě.

Bissau, město v rovině a bez stavebních dominant, neskýtá žádnou velkou nabídku ani milovníkům historie, ani obdivovatelům malebných scenerií. Fotografové pamětihodností se musí spokojit záběry několika koloniálních domů s verandami, postavených Portugalci, nevýraznou "katedrálou" a potom prastarými děly před nefotogenickou ponurou pevností Amura, sloužící už několik set let vojákům - původně koloniálním a potom republikovým.

UTAJENÝ NEJVĚTŠÍ KARNEVAL V AFRICE

Karnevalový průvod, který se vydal ulicemi oné únorové neděle roku ,93, byl pro mě skutečným šokem. Vycházel až v pět odpoledne, ale už dlouhé hodiny předtím byla široká Avenida Francisco Joa~o Mendes nabita k umačkání doslova celým Bissau. Dominovali muži a ženy s maskami, ale byly tu i alegorické vozy, tancující folklorní skupiny a uniformované čety hudebníků, hasičů a vojenských vysloužilců. Všechny masky byly obrovskými karikaturami obličejů. Některé z nich byly díly takřka uměleckými a v každé m případě svědčily o velké zručnosti a fantazii tvůrců.

Co však zaujalo ještě víc než masky, byla spontánní radost. Kdekdo tančil, zpíval, povykoval, každý se zdravil s každým. "Latinská" záliba v okázalosti a v procesích sem bezpochyby přišla s Portugalci - vždyť v sousedních zemích, kolonizovaných kdysi Francouzi a Angličany, žijí stejní Mandinkové, Fulbové či Djolové, ale žádnou podobnou tradici nepěstují.

A tenhle výbuch radosti se zmocní Bissau každým rokem - pokud se zrovna neválčí. Celé tři dny trvají reje, než je zakončí nový triumfální pochod a vyhlášení nejlepší masky. Pak se město rychle propadne do své letargie všedních dnů.

TAJEMNÉ SOUOSTROVÍ

Ani o ostrovech Bijagos se toho ve světě kupodivu moc neví. Občas se o nich něco napíše, paradoxně jim však zatím největší světovou publicitu získal skandál, při němž vyšlo najevo, že na největší a nejpustší z ostrovů jménem Orango chtěla jakási švýcarsko-italská společnost vyvážet z Evropy chemický odpad. Až po krk byl v tom špinavém obchodu namočený prezident Vieira, měl však tu smůlu, že světové ekologické hnutí bylo v polovině osmdesátých let už příliš informované na to, aby se podobná záležito st mohla utajit.

Bijagos jsou jiné než ostatní souostroví východního Atlantiku, která jsou vesměs vulkanického původu. Z geologického hlediska "zbyly" Bijagos v moři jako útržky sedimentárního pláště, kdysi spojeného s africkým kontinentem. Moře oddělující je od pevniny je poměrně mělké, ale díky vysokému přílivu, přemísťujícím se mělčinám a nepravidelnému proudění velice nebezpečné pro plavbu. Celková plocha osmnácti větších ostrovů je 1625 km2, což znamená, že jsou větší než některé samostatné ostrovní státy rozt roušené kolem Afriky, jako např. Seychely, Comory nebo Sao Tomé a Principe.

Nejznámějším ostrovem - alespoň pro historiky - je ten, který je nejblíž k pevnině. Jmenuje se Bolama a stejné jméno má i jeho jediné větší sídliště (o dvou tisících stálých obyvatelích). To se chlubí tím, že bylo prvním hlavním městem celé Portugalské Guineje. Mohlo však být také základním kamenem britské kolonizace, neboť v roce 1792 tam přistály dvě lodi s anglickými kolonisty. Expedice byla pro většinu z nich tragická: ti z nich, kteří nezemřeli cestou, podlehli malárii a jiným chorobám během p rvního roku na Bolamě. Z dvou set sedmdesáti čtyř jich nakonec zbylo pět včetně vedoucího expedice Beavera, který se pak vrátil do Anglie a sepsal návod - jistě pramálo důvěryhodný - jak Bolamu a přilehlé území kolonizovat.

Kolonistické pokusy Portugalců byly přece jenom úspěšnější, a tak když se spor o Bolamu (kterou Britové formálně připojili k poněkud vzdálené kolonii Sierra Leone) dostal v roce 1870 k posouzení komise, vedené Spojenými státy, rozhodl prezident Ulysses S. Grant pro Portugalce. Postavili mu za to v Bolamě pomník, což paradoxně není jediný místní památník: další, velmi ohavný, tu nechal vztyčit Mussolini na počest italských pilotů hydroplánu, kteří se zabili, když testovali v roce 1931 Bolamu jako me zipřistání na trase Řím - Rio de Janeiro.

Směrem od pevniny do oceánu s Bolamou sousedí Ilha das Galinhas (Slepičí ostrov), sloužící už od dob kolonie jako vězení, a potom přijde "král bissauské turistiky" Bubaque, ostrov s pustnoucím hotelem a letištěm, na něž směřoval donedávna z Bissau dvakrát týdně let dvacetimístného Twin Otteru společnosti Air Bissau.

Tím končí výčet relativně civilizovaných míst na souostroví. Pro zbytek, tedy pro čtyři pětiny ostrovů, zcela platí věta, jíž je charakterizuje anglický průvodce po západní Africe ze známé série Rough Guide: "Visiting the other islands is very much a trip into unknown."

CESTY DO NEZNÁMA

Žádný průvodce vám neporadí, jak se na kterýkoli z ostatních ostrovů dostat, protože letiště tam nejsou (s výjimkou turisticky využívaného Bubaque a přistávací pisty na nejsevernějším z ostrovů Caravele) a pravidelné lodní spojení neexistuje. Během suché (rozuměj méně deštivé) sezony se však u bissauských břehů objeví alespoň jedna větší loď s pasažéry mezinárodní, převážně francouzskou klientelou, kterou dodávají agentury pracující v Paříži, Dakaru a Bissau. S tou pak lze absolvovat buď týdenní, nebo víkendový výlet.

Jednotná geologická stavba ostrovů z nezvrásněných sedimentů se projevuje v jejich morfologii a v důsledku toho i v tom, že v pohledu z moře lze jen těžko odlišit jeden od druhého. Nemají kopce, a tak připlouváte vždy k jakémusi tmavozelenému pruhu v moři, jehož spodní linka je však často oslnivě bílá nebo nažloutlá. To znamená, že na těchto místech vystřídala věčné mangrovy - dominantní prvek celého pobřeží Guineje Bissau - krásná písčitá pláž.

Ona tmavozelená barva ostrovů je způsobena souvislým lesním porostem, který činí z Bijagos autentický tropický ráj. Většina návštěvníků tropů je zvyklá na palmové háje u pobřeží, ale na Bijagos jsou běžné i husté palmové lesy ve vnitrozemí. Rostou tu pochopitelně i jiné stromy a rostliny, a to v množství přímo gargantuovském, přičemž botanická prozkoumanost archipelagu není dosud daleko za úrovní základního průzkumu.

Ani pro zoology nejsou Bijagos přehlédnutelné, a to nejen díky hojnosti hmyzu, plazů a ptáků. Jsou tu i tak velká zvířata jako hroši, a to ještě ve formě, která je světovou raritou. Žijí na ostrově Ilha Roxa a na rozdíl od svých kontinentálních příbuzných se tu přizpůsobili životu ve slané vodě.

SVÉRÁZNÉ ETNIKUM

Ještě zajímavější než pro přírodovědce mohou však být Bijagos pro etnology, protože jsou obývány neobyčejným a po všech stránkách svérázným etnikem Bijagů.

Pro množství Bijagů se udávají rozdílná čísla, ale lze věřit spíše těm nižším, nepřekračujícím 20 tisíc. Nežijí nikde jinde než na ostrovech, a přestože nejsou velcí plavci - jejich hlavní obživa, pocházející z olejových palem, neroste na pobřeží, ale ve vnitrozemí - jednotnost jejich kultury svědčí o bohaté komunikaci mezi ostrovy.

První věc, kterou vám každý spěchá říci, ptáte-li se na Bijagy v hlavním městě, je to, že jim vládnou ženy. Rodová posloupnost se odvozuje od žen a při uzavírání sňatku si druhého nevybírá muž, ale žena. Nemá to však nijak jednoduché, protože život Bijagů je řízen celou škálou obřadů, různých tabu a iniciací. Vyvolený musí na několik měsíců zmizet v lese a držet se stranou vesnic (na menších ostrůvcích to může být problém, vždyť takový Unhocomo měří jen pět krát sedm kilometrů) a kromě sháňky potra vy tam ještě vyrábět ze dřeva sošku nadai, jejímž předáním si pak svou ženu vykoupí (nikoliv od rodiny, nýbrž od božstev).

To je samozřejmě jen jedna malá kapitola z dnes už etnograficky slušně zdokumentovaného života Bijagů. To, co na první pohled překvapí, je nevídaná panenskost. V žádné ze tří vesnic ostrova Ilha Roxa, který jsem měl příležitost projít během dvou dnů křížem krážem, jsem neviděl jedinou střechu z vlnitého plechu, jediný tranzistorový přijímač a kupodivu ani jednu cigaretu v ústech domorodce. Muži byli sice oblečeni většinou v šortkách evropského typu, ale mladší ženy bez výjimky měly na sobě pouze mi nisukýnku z obarvených palmových vláken. Když jsem nabídl jedné z dívek pětitisícovku (zhruba dolar), bez rozpaku si sukýnku sundala a podala mi ji. Pod ní měla ještě z téhož materiálu jakousi spodničku.

Dorozumívat jsem se ovšem mohl pouze posunky, protože Bijagové mají svůj vlastní jazyk a na "divokém" ostrově jako Ilha Roxa se nemluví ani portugalsky, ani crioulo (poafričtělá portugalština) jako v Bissau.

Psát dále o Ilha Roxa, zeleném ostrovu, který se jmenuje také Canhabaque a na němž žije na pět set lidí, kteří mají své kněžky a své krále (jakkoli je to v matriarchátu podivné), by narušilo proporce článku. Ten chtěl něco říci o celé Guineji Bissau. Jako člověk, který se díky deseti letům pobytu na černém kontinentu trochu vyzná v afrických reáliích, si však nemůžu odpustit doporučení našim cestujícím dobrodruhům: v černé Africe nejsou jenom Masajové, Dogoni, Pygmejové a Bušmeni. Bijagové jsou pon ěkud mimo hlavní trasy, ale navštívit je v nádherném odloučení jejich ostrovů, na něž dohromady nic nejezdí, stojí za námahu.

JAK DLOUHÝ BUDE NÁVRAT?

V určitém smyslu to platí o celé zemi, která je sice malá a zapomenutá, ale v budoucnu se o ní může mluvit, protože není vyloučeno, že podél severní části pobřeží se rozkládá těžitelné ložisko ropy. Společnosti, které tu vrtaly, si zatím drží zprávy v trezorech, ale to nijak nebrání tomu, že se Guinea-Bissau a Senegal už pustily do pře, kudy vlastně vede mořská hranice.

V guinejsko-bissauských "rudých letech", která nebyla nijak krátká, navštívil západoafrickou zemičku nejeden Čech (pokud vím, nebyli to jen inženýři, ale i policajti), aby pomohl svým technickým umem nebo předal své znalosti místním adeptům. Nebyla to pro ně zrovna příjemná zahraniční štace. V té době tu cestoval také nekorunovaný král stopařů, můj spolužák a kamarád Jiří Svoboda (ten, co prodává svá knižní dílka na Václaváku). Listuji si v jeho foneticky žargonových zápiscích z raných let osmdesát ých: ["pánové řeknu vám že to hlavňí mňesto bisau bilo apsolutňe a nevivraťitelňe višisovaní. jeďiní potravini kerí ste tam mohli sehnat bili slatkí brambori..."]

Poznával jsem Guineu Bissau hlavně v době poněkud pozdější, kdy už se tam dalo dýchat a žít. Po roce 1990 se vrátili do hlavního města portugalští majitelé restaurací, dva supermarkety a dva velké hotely pomalu dostávaly mezinárodní standard a na trzích v Bissau i na venkově se dostalo ovoce a čerstvé ryby.

Na jak dlouho je tomu všemu konec? Nezbývá než doufat, že to nebude patnáct let. Tak dlouho se Guinea-Bissau ekonomicky i morálně dostávala z následků své minulé války. A byla to válka osvobozenecká, při níž prostí lidé přinejmenším věděli, o co jde - a nikoliv válka dvou skupin o moc, jako je tomu teď.


NEBEZPEČÍ NA KANÁLECH

"Kanály", jak nazvali Portugalci průlivy mezi pevninou a ostrovy a mezi jednotlivými ostrovy Bijagos, patří díky proudům a mělčinám k nejnebezpečnějším vodám omývajícím Afriku. To je ostatně také důvod, proč jsou ostrovy tak dobře izolované a z etnologického hlediska "zakonzervované", ačkoliv i ty nejvzdálenější nejsou dále než 100 kilometrů od pevniny.

Peter Winroth, učitel ze školy při švédské ambasádě v Bissau (Švédsko je po Holandsku největším poskytovatelem zahraniční pomoci Guineji Bissau), mi na palubě lodi Africa Queen, směřující k Bijagos, vyprávěl horor. Účinkovali v něm jeho žáci a nejbližší přátelé, pracující v Bissau.

"V březnu 1992 se při víkendové plavbě na Bijagos potopil katamarán, na jehož palubě bylo dvanáct Skandinávců, z toho půlka dětí. Stalo se to v proudu o síle sedmi uzlů a ve špatném počasí někde u ostrova Ilha das Galinhas. Trosečníci zůstali v moři, držíce se jakéhosi molitanového plátu. Dvě malé děti ležely na plátu. Po deseti hodinách zemřel dánský doktor na podchlazení kombinované s malárií. Po patnácti hodinách dva hoši (15 a 16 let) začali v záchvatu šílenství pít mořskou vodu a pustili se plá tu, aniž jim v tom rodiče mohli zabránit. Nikdo už je neviděl, stejně jako dva dospělé, kteří se pustili po 31 hodinách a pokusili se plavat ve směru ostrova Bubaque. Po 32 hodinách bylo zbylých sedm zachráněno náhodně projíždějící lodí."

ZÁHADNÉ JMÉNO

V Guineji Bissau žije desítka hlavních a několik vedlejších etnik, přičemž nejpočetnější jsou Balantové, o nichž lze také napsat, že jsou "nejvíce bissauští", protože jen málo jich žije v okolních státech. Naopak nejvíce kosmopolitní jsou Fulbové, které potkáme ve všech zemích černé Afriky mezi rovníkem a Saharou. Každé etnikum má svůj jazyk, ale v žádném z nich ani v portugalštině se nevyskytuje slovo bissau. Žádný výklad podivného názvu hlavního města zatím nebyl dostatečně pravděpodobný na to, aby se stal aspoň trochu oficiální. Bissau je prostě abstraktní slovo.

To na slovo guinea se přece jenom nějaké vysvětlení najde. V tomto případě se nabízí ke studiu nejméně stovka jazyků, protože počet etnik kolem Guinejského zálivu je mimořádně vysoký. Přesto jde jeden z výkladů až do berberštiny, která tu domovské právo nemá. Výraz akal-n-iguinauen znamená "země černých lidí" a byl prý používán Libyjci ještě dlouho před příchodem Evropanů do černé Afriky.

Skutečně autochtonní je jiná verze, která využívá slovo djiné, které v jazyce etnika Susu, typického pro stát Guinea (jemuž se někdy říká Guinea Conakry, aby se odlišil od Guineje Bissau), znamená "ženy". První portugalští plavci se prý na guinejském pobřeží pokoušeli o konverzaci s domorodými ženami, které jim při ukázání na sebe neřekly jméno kmene, ale označení svého pohlaví.

Pak tu je ještě město Djenné na veletoku Nigeru v dnešním Mali, od středověku známé svými trhy. Bylo prý tak významné, že mohlo dát docela dobře jméno celé oblasti. V tom případě jsme však pro změnu u arabštiny, protože djenna v ní neoznačuje nic menšího, nežli je "ráj"...

SENEGALŠTÍ SEPARATISTÉ

Severní hranice Guineje Bissau se Senegalem je jednou z afrických "horkých" hranic. Senegalská strana je totiž tvořena provincií Casamance, která je svým způsobem státem pro sebe, neboť je od zbytku Senegalu oddělena enklávou bývalé britské kolonie Gambie. Casamanské separatistické hnutí je živené i tím, že nejdůležitější část Casamance s hlavním městem Ziguinchorem je etnicky jednotným územím Djolů, kteří vyčítají dakarské vládě "wollofizaci", tj. obsazování důležitých funkcí většinovým etnikem ok olí Dakaru - Wollofy. Už patnáct let dávají o sobě casamanští separatisté vědět přepady vojenských posádek, policejních stanic a vesnic a také únosy, jejichž oběťmi se už dvakrát stali i Evropané. Dakarská vláda podezírá Guineu Bissau z pomoci separatistům, kteří na území sousedního státu hledají úkryt po svých nátlakových akcích. Na guinejské straně hranice totiž žijí lidé stejného etnika, tedy titíž Djolové, a jejich pomoc soukmenovcům je evidentní.

V minulosti měla Casamance s Guineou Bissau společné i koloniální pány, protože než připadla Francouzům, byla dlouho portugalská. V Ziguinchoru o tom svědčí i třeba taková věc, jako je telefonní seznam: dvě nejfrekventovanější jména jsou tu Carvalho a Silva. Na pobřeží Casamance přímo u hranice s Guineou Bissau má svou největší africkou pláž známý francouzský Club Méditerranée, v posledních letech těžce prodělávající právě vinou separatistického hnutí.
leden 1999

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group