ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

V TÁDŽIKISTÁNU ZA VÁLKY A SUCHA

V červnu, červenci a srpnu roku 2001, tedy v období, k němuž se vztahují následující odstavce, byl Tádžikistán poněkud jinou zemí, nežli po 11. září. Tehdy působila v této bývalé sovětské republice pouhá hrstka zahraničních expertů a diplomatů, nebylo tu turistů a spojení s ostatním světem bylo tak omezené, že se status šestimilionové země blížil izolaci. Nic nenaznačovalo, že by se Tádžikistán mohl náhle dostat na první stránky světového tisku. Je pochybné, zda byl někdo nadšený z toho, když v září k oné události došlo - snad kromě hoteliérů v hlavním městě Dušanbe, jejichž zařízení najednou praskala ve švech pod náporem novinářů. Důvodem jejich příjezdu bylo právě to, čeho se Tádžici obávali: válka v sousedním Afghánistánu s možným náporem uprchlíků, a dokonce s možnými protiúdery Talibanu.

Moje předzářijové poslání nemělo s novinařinou nic společného. Byl jsem angažován v akci, která se jmenovala "Operace sucho". Těm, kdo vědí, že 94 procent Tádžikistánu tvoří hory a velehory s ledovci, z nichž stéká voda napájející celou střední Asii, se název akce může zdát absurdní. Ale je tomu tak. Tak malé množství atmosférické vody, jaké ovlažilo Tádžikistán v roce 2000, tu nikdo nepamatuje. Důležitá první polovina roku 2001 (důležitá proto, že tři čtvrtiny všech ročních srážek tu padají vždy v jarních měsících, které rozhodují o úrodě) byla ještě sušší.


Gissarský hřbet, jehož jižní svahy jsou nejdeštivější oblastí země.


JINXED - TEN, KDO NOSÍ SMŮLU

Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu, mě uvítalo svérázně. Odpoledne a večer po příletu 20. června jsem se seznamoval s novými kolegy a s prací, která mě čekala. Nenormální byla až noc. Trávil jsem ji v domku v severní části města nedaleko hlavní třídy, která se jmenuje po básníkovi desátého století Rudakim. Ve čtyři ráno mě vzbudila podivná bouřka, při níž jeden hrom těsně následoval druhý. Až za chvíli jsem si uvědomil, že tyhle zvuky nepocházejí z atmosféry, nýbrž že je vydávají výbušniny. Bouchaly v dostatečné blízkosti na to, aby mě dokonale přešlo spaní. Trvalo to dvě hodiny.

Simon, anglický kolega, který chodil na bezpečnostní briefingy, nám téhož dne odpoledne přečetl prohlášení: "Vládní vojsko se odhodlalo k ofenzivě, aby skoncovalo s diverzanty okolo vůdce Rachmona Hitlera Sanginova. Střetlo se s jeho skupinou na silnici spojující Dušanbe s Kofarnichonem." Dále nám Simon sdělil, že do boje byly nasazeny tanky a helikoptéry. A že se - podle vlády - podařilo zabít 36 a zatknout 66 sanginovců. O vládních ztrátách se v tomto prohlášení nemluvilo. (Stejně jako ve všech dalších, která jsem v příštích dnech a týdnech slyšel a četl.)

Kofarnichon je menším východním sousedem Dušanbe, takřka jeho předměstím. Jakákoliv cesta směrem na toto město a dále na východ byla už předtím, než jsem přijel, všem cizincům zapovězená. Teď jsme se dověděli, že nesmíme z Dušanbe vyjíždět nejen na východ, nýbrž ani na sever, že nesmíme chodit večer do hospody, že se nesmíme hnout bez rádia a že podléháme zákazu vycházení po desáté hodině. Přestože jsme měli k dispozici auta, nesměli jsme vyjet za hranice "bezpečné zóny", která pokrývala jenom asi desetinu plochy Dušanbe okolo hlavní třídy.

"You are jinxed," řekl mi po briefingu Čechokanaďan Pavel, jehož přičiněním jsem se tu ocitl. "Takový režim už jsme tu dlouho neměli." Myslel to žertem, ale něco na tom bylo. Jinxed je ten, kdo nosí smůlu.

Kolegům jsem možná přinesl smůlu, ale této zemi? Přinést téhle zemi větší smůlu, než jaká ji pronásleduje od chvíle, kdy se stala samostatnou, snad už není možné. Kvůli této smůle je deset let po osamostatnění v nejhorší ekonomické i politické situaci ze všech patnácti bývalých sovětských republik a její vyhlídky na zlepšení jsou, diplomaticky řečeno, nepříliš povzbudivé.

Způsobila to hlavně občanská válka, která vypukla v roce 1992, a ačkoliv byla o pět let později formálně ukončena, fakticky trvá dodnes. Ale jsou tu i další příčiny: ukončení průmyslové výroby v podnicích, které nemohou fungovat bez sovětského zázemí, dále odchod ruských i tádžických technických kádrů a v neposlední řadě nesmyslnost hranic, jež Tádžikistánu, který obdržel status sovětské republiky v roce 1929, vytyčil na mapě údajně sám Stalin. V rámci Sovětského svazu měly tyto hranice pouze symbolický význam, ale pro režim samostatného státu, obklopeného ne zrovna přátelskými sousedy, je jejich průběh zlým snem.

IDEOLOGIE A SPRAVEDLNOST

Občanská válka začala více než rok po vyhlášení samostatnosti, k němuž došlo 9. září 1991. Měla zpočátku charakter střetu mezi dosavadními držiteli moci (v bývalém SSSR vesměs komunistickými funkcionáři), soustředěnými v největších městech Dušanbe, Leninabad a Kuljab, a proti nim stojícími přívrženci nově vzniklých opozičních stran, nespokojenými s výsledky prvních voleb. Boj o moc byl o to prudší, že se proti sobě postavily ideologie (přívrženci opozice se zaštítili věrností k idejím islámu) a současně i regiony. To mělo historické kořeny, protože některé oblasti, jmenovitě ty hornatější, se cítily zanedbávány už za sovětského režimu. Proti třem výše jmenovaným městům tak stáli obyvatelé horského údolí řeky Surchob-Vachš, jimž se podle města Garm říká garmisté, všichni vysokohorští obyvatelé z východní půlky země a také lidé z kraje okolo města Kurgan-Tjube jižně od Dušanbe. (To leží sice v rovině, ale žije v něm mnoho přesídlenců, dovezených sem za sovětské éry k práci na bavlníkových polích právě z okolí Garmu.)

Povstalcům se v jedné válečné epizodě podařilo obsadit část Dušanbe, což pro ně mělo strašné následky. Když začali mít lépe vyzbrojení a Uzbekistánem podporovaní exkomunisté a jejich příznivci převahu, doslova "čistili" Dušanbe, Kurgan-Tjube i další sídla. I pouhý původ z garmského údolí nebo z Pamíru byl poukázkou na smrt. Nikdo se už asi nedoví, kolik z přibližně padesáti tisíc obětí občanské války bylo zabito v boji, a kolik bylo popraveno bez soudu - například při kontrolách autobusů, o kterých dosud všichni svědci mluví s hrůzou. Ten, kdo nebyl schopen se legitimovat anebo měl v průkazu zapsané rodiště či bydliště, které se vojákům nelíbilo, byl na místě zastřelen anebo odvezen někam, odkud se nikdy nevrátil.


Malé Tádžičky z vesnice na afghánské hranici.

Sto tisíc Tádžiků uprchlo za hranice své země (hlavně do Afghánistánu, s nímž má Tádžikistán tisícikilometrovou hranici) a šestkrát tolik se jich přemístilo z jedné části Tádžikistánu do druhé. Jejich cílem byly především Pamír a garmské údolí, které ovšem nemohly dát obživu takovému množství lidí. Za občanské války se umíralo nejen násilím, ale i hladem.

Naštěstí nejhorší fáze války skončila poměrně brzy - už v roce 1993. Podstatně k tomu přispělo Rusko, které poslalo do Tádžikistánu pod záminkou hlídání afghánské hranice nezanedbatelný armádní kontingent. Až v červnu roku 1997 však došlo k dohodě mezi vládou Rusy podporovaného prezidenta Imomali Rachmanova, bývalého předsedy sovchozu, a opozicí, která dostala třetinu vládních křesel.

Na všechny příslušníky opozice se však nedostalo, a skupiny zhrzených odpůrců společně s muslimskými radikály pokračovaly v odboji. V době mého pobytu se nejčastěji mluvilo o skupinách Rachmona Sanginova, přezdívaného Hitler, a Mansura Muakkalova. Jejich zásluhou byl v polovině roku 2001 Tádžikistán zemí, po níž cestovat bylo v určitých úsecích nemožné, v jiných riskantní a ve zbylých o něco méně riskantní. Zcela bezpečných úseků nebylo: v červnu nám to dokázal únos skupiny německých pracovníků jedné humanitární organizace v "bezpečné" zóně na jih od Dušanbe, který naštěstí skončil jejich propuštěním, byť zřejmě za tučné výkupné.

DOBŘÍ LIDÉ, KTEŘÍ SE STŘÍLELI

Ambasády varovaly občany svých zemí, aby nejezdili do Tádžikistánu, diplomati a humanitární pracovníci nesměli mít s sebou rodinné příslušníky, vydávala se memoranda o zakázaných zónách, občas byla slyšet střelba, ale nikdo ze zahraničních pracovníků, s nimiž jsem se setkal, se nebál. Studoval jsem tenhle zajímavý fenomén na sobě, protože ani já jsem se necítil nijak ohrožen, a dospěl jsem k tomu, že za to mohou Tádžici. Nedovedl jsem si představit, že by mi některý z nich chtěl ublížit.

V centrální Asii jsou tito lidé, kteří kromě Tádžikistánu žijí jako menšiny i ve všech sousedních zemích, reprezentanty jedné z historicky nejstarších skupin, jež se tu usadila v době, kdy předkové jejich dnešních sousedů ještě obývali vzdálené stepi a pohoří. De facto jsou to Peršané sídlící mimo Persii. S Íránci, jejichž země (jádro dřívější Persie) leží o tisíc kilometrů na západ, se perfektně dorozumějí.

Je mi proti mysli řadit národy do přihrádek, ale po řadě týdnů strávených s Tádžiky vím, že se v jejich charakteristice nespletu: až na výjimky jsou to hrdí, skromní a hlavně nekonečně pohostinní lidé.

Vtírá se samozřejmě otázka: jak je možné, že zvedli zbraně jeden proti druhému? Jaké zoufalství je k tomu dohnalo?

Odpověď neznám. Na pozadí reliktů občanské války zní jako bonmot, napíšu-li, že jediná věc, která mě během cest po Tádžikistánu nutila být neustále ve střehu, byla přátelská pozvání. Kdybych je všechna přijal, nemusel bych dělat už nic jiného, protože jakmile se jednou zujete a posadíte na koberec v hostitelově domě, nic vás nezachrání od nejméně dvouhodinového popíjení a pojídání. Všechno, co je v domě k pití a k snědku, vám patří. Než však ženy - které s vámi nikdy nesedí - připraví polévku a plov (národní jídlo, blízké rizotu s beraním masem), absolvujete první hodinu s hostitelem a jeho přáteli při čaji, vodce, kefíru, rajčatech, okurkách, medu a koláčovitém chlebu, zvaném lepjoška. Teprve pak přijdou hlavní chody, a když se nakonec zvednete, totálně ztuhlí z nezvyklého sezení bez židle, jste pro další práci takřka vyřízení, protože vodka je silná, jídlo těžké a navíc máte naději, že vás zradí vaše zažívací ústrojí.

Viníkem poruchy střevního traktu bývala evidentně voda. Dobře mi tak, spílal jsem si pak v duchu, polykaje už ixtý endiaron: přijel jsem jako posel zdravé pitné vody, a jedl a pil jsem věci, připravené s vodou, po jejímž původu bylo lépe se neptat. Ale jak se tomu pohoštění vyhnout, a neurazit?

KOLAPS INFRASTRUKTURY

S tou vodou a se vším, co se týkalo tádžických problémů se suchem, jsem naskočil do rozjetého vlaku. Na začátku byly e-maily od zmíněného Čechokanaďana Pavla, který trávil tou dobou v Tádžikistánu jako člen týmu "Operace sucho" už tři měsíce: "Opraš svou ruštinu a přijeď co nejdřív. Jestli se ptáš kdy, tak včera bylo pozdě."

Ruština i včasnost příjezdu se ukázaly být důležité. Měli jsme balík dolarů (doslovně, protože banky v Tádžikistánu nefungují, stejně jako pošta; peníze byly na kontě v kazašském Almaty a do Dušanbe jsme si je vozili letecky v kufru). S těmi dolary jsme museli naložit tak, aby se pitná voda dostala k těm nejpotřebnějším žadatelům, pokud možno nejefektivnějším způsobem a hlavně včas. Mezinárodní dárci peněz už jsou takoví, že chtějí mít výsledky co nejdříve, a určují si termíny, které se v terénu ukazují být nereálné. Ale neměli jsme na vybranou. Ostatně nás popoháněly i jiné věci, například to, že v několika vesnicích mezi těmi, které jsme navštívili, pili lidé vodu doslova z louží. Množily se případy tyfu, na nějž lidé umírali.

Už při prvních výjezdech do terénu jsem se přesvědčil o tom, že sucho, jakkoli kruté, nebylo v Tádžikistánu hlavní příčinou nedostatku pitné vody. Uspíšilo pouze krizi, která musela přijít. Všechny větší obce měly systém dodávky vody ještě z časů Sovětského svazu. Kdyby byly tyto systémy pravidelně udržovány, včetně postupné obměny některých jejich součástí, sloužily by dodnes. S odchodem technických kádrů po rozpadu Sovětského svazu a hlavně pak ve zmatku způsobeném občanskou válkou skončila veškerá starost o instalace. Kolaps infrastruktury zachvátil celou zemi.

Naštěstí se nefungující systémy ukázaly být v řadě případů obnovitelnými. Nebylo třeba vrtat nové studny, stačilo vyměnit čerpadla, ventily, potrubí, elektrické instalace, vyčistit nádrže... To všechno se vešlo do jediného slova "rehabilitace". Ta byla naší hlavní činností v nížinách, zatímco v horách jsme s pomocí domorodců hledali prameny vhodné ke svedení jejich vody do zásobovacích tanků. Tahle terénní práce byla pro nás třešničkou na dortu, protože krásnější hory než v Tádžikistánu snad už nemohou nikde být a každá cesta do nich byla svátkem.

Na nížinách toho tolik skvělého není, přinejmenším na pohled. Tvoří jenom šest procent povrchu země, ale jejich půda, zavlažovaná veletoky Syrdarjou a Amudarjou s přítoky, by mohla nasytit všechny její obyvatele. Od sovětských časů však slouží větší část jejich plochy k pěstování bavlny, pokládané za výhodný vývozní artikl.

Bavlny se však nikdo nenají. Druhou hlavní plodinou tádžických nížin je rýže a na úbočí hor a v horských údolích se pěstuje i pšenice, ječmen, kukuřice a brambory. Nejkrutější úder sucha zasáhl právě tyto plodiny, protože s výjimkou rýžovišť jsou pole vesměs mimo dosah zavlažovacích kanálů a jejich obdělávatelé spoléhají na březnový a dubnový déšť, který ve dvou letech po sobě nepřišel.

V ÚDOLÍ SYRDARJI

Zní takřka neuvěřitelně, že jedním z území nejvíce ohrožených hladem bylo okolí Chodžentu, druhého největšího města Tádžikistánu. Do roku 1991 se jmenovalo Leninabad a jednomu jeho náměstí dosud vévodí obří socha Vladimíra Iljiče.

Ona neuvěřitelnost spočívá v tom, že Chodžent leží ve Ferganském údolí, které má už od starověku zaslouženou pověst obilnice střední Asie. Protéká jím Syrdarja, jeden ze dvou veletoků střední Asie. Staří Řekové ji nazývali Iaxartes a po krátký čas ji mohli považovat za "svoji" řeku: bylo tomu tak v době, kdy Alexandr Veliký na ní založil při svém pochodu na východ jednu z mnoha Alexandrií, vzniklých během tažení. Tato byla při svém zrodu (roku 328 před naším letopočtem) pojmenována Alexandria Eschate neboli "Nejvzdálenější", což přesně vyjadřovalo to, že dále na severovýchod už se velký vojevůdce se svou armádou nepustil.

Někdejší jméno Eschate se změnilo na dnešní Chodžent, ale mně se ono pradávné označení, evokující vzdálenost, připomínalo, kdykoliv jsem se tam potřeboval dostat. V pravém slova smyslu se nejednalo o fyzickou vzdálenost (ta činí mezi Dušanbe a Chodžentem pouhých tři sta dvacet kilometrů, zpestřených nicméně přejezdem velehor s průsmyky o výšce okolo 3400 metrů nad mořem). Šlo o to, že v horách údajně čas od času operovali rebelové, a tak jsme horské hřebeny museli objíždět přes uzbecký Samarkand - město známé svými památkami, které jsme však při našem věčném spěchu míjeli.

Pro první cesty, nežli mi Uzbeci dali vízum, jsem však musel k překonání hor vzít zavděk malým linkovým Jakem 40, což mělo tu nevýhodu, že jsem se pak musel spoléhat při cestách po okolí Chodžentu na výpůjčky aut od kolegů, kteří tam měli hlavní stan. (Tádžické letecké společnosti Tajik Air, která není členem YATA, se přezdívalo Tragic Air. Příčinou byl jeden nevydařený start Jaku 40 v pamírském Chorogu, před nímž se do letadla pro 32 pasažérů vecpalo více než 70 lidí. S touto zátěží pak pilot nedokázal zvednout stroj včas nad nejbližší kopec.)

"Padáme na hubu," řekl mi lakonicky německý veterán spěšných humanitárních akcí, dočasný chodžentský rezident Axel, když jsem se ho zeptal, jak jde práce. Se svou kanadskou kolegyní a s tádžickým štábem dokázali za několik měsíců distribuovat neskutečné množství pytlů s moukou a nádob s jedlým olejem až do rodin.

Do kterých rodin? Jak určit, že tato rodina je hladová, zatímco ta sousední ne? Vybíralo se v celé Sugdské oblasti, jejímž administrativním centrem je právě Chodžent a v níž žije dva a půl milionu lidí. Kritériu o maximální potřebnosti jich vyhovovala polovina.

Musela se najít místa vhodná pro skladování. Musel se uhlídat harmonogram příjezdů kamionů a vlaků z Ruska a Kazachstánu, aby se nepřekročila kapacita skladů. Musela se zorganizovat doprava do jednotlivých obcí, z nichž některé byly v rizikové zóně okupované rebely. Muselo se vyhovět mezinárodním dárcům, kteří byrokraticky podmiňovali své dodávky povinností terénních pracovníků dodat přehledy a tabulky o tom, na čí stůl se dostal chleba z jejich mouky. Muselo se... V duchu jsem před Axelem a jeho spolupracovníky hluboce smekal.

HORY, KTERÉ BYLY "ČESKOSLOVENSKÉ"

Konečně jednou diplomatičtí bezpečáci sedící v Dušanbe uvolnili pro zahraniční pracovníky cestu přes hory. (Pak ji zase zavřeli po dost drastickém impulzu - násilné smrti švýcarského geologa a jeho osobního strážce. K té však došlo jinde než na hlavní trase.)

Ono pohoří, které se staví do cesty mezi dvěma největšími městy Tádžikistánu, bývá na některých mapách označeno jako Pamírsko-alajské, což je poněkud zavádějící, protože strukturně-geologicky je západním výběžkem nikoliv Pamíru, nýbrž Ťan-šanu. Od severu k jihu se v něm řadí rovnoběžně v podivuhodně přesném rovnoběžkovém směru tři hřbety, jejichž průměrná výška nemá daleko ke čtyřem tisícům metrů nad mořem a nejvyšší vrcholy ční přes pět a půl. V každé jiné zemi by takovéto pohoří, podstatně vyšší než Alpy, bylo zcela dominantní, ale Tádžikistán má přece Pamír, který se zvedá v extrémech ještě o dva tisíce metrů výše a rozkládá se na ploše velké skoro jako Česká republika.

Podle toho - tedy takřka podcenivě - se chovali mí spolujezdci při mém prvním přejezdu. Zdálo se, že šplhání po svazích nebetyčných hor je pro ně nejvšednějším zážitkem. Šofér Sergej (Rus narozený v Dušanbe, s postavou boxera těžké váhy) měl ležérně vystrčenou levou ruku z okénka a držel v ní cigaretu, zatímco Anvar, tádžický inženýr, pospával, v čemž mu nezabránily ani časté zatáčky. Na dlouhých úsecích nebylo na povrchu silnice ani stopy po asfaltu a obrubník tu byl neznámým pojmem. Pod nezpevněným okrajem úzké silnice zely kilometrové propasti. Proti nám se co chvíli šinuly náklaďáky nebo Lady, které se v rukou tádžických řidičů stávaly podivuhodnými polykači výšek. Cokoliv jelo v našem směru, Sergej ďábelsky předjížděl, přičemž občas vnější kola doslova lízala okraj strží.


Prodavač fíků nabízí své ovoce vysoko nad údolím řeky Zeravšanu, oddělujícím Turkestánský a Zeravšanský hřbet.

"Támhle, vidíš tu červenou?" ptal se mě Sergej, dopřávaje si šluka, anebo zase: "Támhle, podívej se na černou, ta spadla nedávno." Znamenalo to, že se mám podívat hluboko pod sebe, kde se na svahu nebo v údolí zastavilo kutálející se auto, z nějž zbyl vrak té či oné barvy.

To všechno neznamenalo, že bych nemohl vychutnat děsivou krásu hor, na jejichž svazích se střídaly zelené stráně se skalnatými stěnami a se sypkými kuželovitými sesuvy, a jejichž vrcholky svítily sněhem. Ještě než jsme přes Šachristanský průsmyk (3378 m n. m.) přejeli Turkestanský hřbet, zastavili jsme se na místě, kde několik mladých mužů rozložilo na rozšířeném místě cesty na podstavcích bedýnky s fíky a meruňkami. Prodávali je stejně, jako se prodává ovoce u našich silnic; jenže tihle byli v nadmořské výšce 3000 metrů a žádná vesnice nebyla na obzoru.

Sjeli jsme z jižního svahu hřbetu a ocitli jsme se v horském údolí řeky Zeravšan, tekoucí směrem na západ do Uzbekistánu, kde na ní mimo jiné leží i čtyřsettisícový Samarkand. My jsme však od Zeravšanu záhy odbočili v pravém úhlu do bočního údolí přítoku Fandarja, která se výše (předtím než přijme říčku vytékající z jezera Iskander-kul) jmenuje Jagnob.

Jagnob znamená v místním dialektu "ledová voda". Výzkum onoho místního dialektu přinesl docela nedávno senzaci, když publicista Thubran v knize "Ztracené srdce Asie" dokázal, že dialekt má prvky prastarého jazyka, jímž se mluvilo v říši Sogdian. Tu kdysi, před více než 2300 lety, pokořil Alexandr Veliký. Přepis vojevůdcova jména do perštiny zní Iskander, a je jasné, že nedaleké horské jezero nedostalo své jméno náhodou. Podle nepotvrzené legendy se v něm omyl sám Alexandr.

Podle říčky Fandarji se jmenuje nejvyšší část Zeravšanského hřbetu - Fanské hory. V osmdesátých letech byly tyto hory s jedenácti nádhernými pětitisícovkami úžasně populární v tehdejším Československu. Češi a Slováci se do nich tenkrát dostávali po trase Praha-Moskva-Dušanbe snadněji než do Alp, které měli za humny. S osamostatněním Tádžikistánu přišel rychlý konec této středoasijské idyly nejenom pro Čechy, ale pro kdekoho, což nemění nic na tom, že potkáte-li u nás alpinistu či trekéra starého třicet let a víc, určitě má za sebou alespoň jeden výlet do "Fanek".

NA AFGHÁNSKÉ HRANICI

Oč byl rok 2001 v Tádžikistánu proti normálu chudší na déšť, o to byl proti dlouhodobému průměru teplejší. V Dušanbe nešla teplota ve dne během letních měsíců pod čtyřicet stupňů (a noci nebyly o moc chladnější), ale pravé peklíčko jsme si užívali na jižní hranici - tam, kde Tádžikistán sousedí s Afghánistánem. Tady na jihu vystoupala každý den teplota ve stínu na 48 °C, přičemž naše práce se odehrávaly v terénu, kde po stínu nebylo památky. Dodnes vzpomínám s úctou na tádžické svářeče, kteří v té výhni seděli dlouhé hodiny obkročmo na rourách, do zad jim pralo strašlivé slunce a před obličejem jim tancoval oheň.


Ženy na bavlníkovém poli kolchozu Krasnaja Zvězda nedaleko afghánské hranice.

Přicházeli jsme tu do styku se stejně vstřícnými a pohostinnými lidmi jako na severu země. Přitom například ti, kteří obývali "bavlníkový" kolchoz Krasnaja zvězda, jedno ze středisek naší práce, měli za sebou traumatizující zkušenost exilu v Afghánistánu v letech 1992 až 1994. Nebyli to žádní fundamentalisté, kteří by chtěli zavést ve své vlasti režim Talibanu. V době občanské války však bydleli v podezřelé zóně a je možné, že včasný odchod do sousední země jim zachránil život. Když se vrátili, jejich začátky byly stejně bolestné jako exil, protože nenašli nic v takovém stavu, jaký byl před útěkem.

Skoro celou afghánsko-tádžickou hranici tvoří řeka Pjandž, jejíž jméno se změní až těsně před opuštěním Tádžikistánu na Amudarja. Pokud ještě teče Pjandž v Pamíru, je to bouřlivá řeka o velkém spádu, schopná vytvářet fantastické přírodní scenerie tím, jak je sevřená v nesmírně hlubokých kaňonech. Ty ovšem nejsou tak úzké, aby zakrývaly bílé hroty hor a závratně strmé svahy plné sesuvů a skalních zřícení.

Za to, že jsem mohl poznat tento úsek Pjandže, tak rozdílný od toho, který se valí nížinou po výtoku z hor, vděčím práci v pamírské vesnici Dašti Džum, která ležela na úpatí čtyřtisícového hřbetu s podivným jménem Chazratišoch. Jezdili jsme tam podle Pjandže v partii, kde se jižní hranice Tádžikistánu vyklene nejvíc k severu. Teprve občanská válka a zaminování kratší spojnice Dušanbe s Pamírem povýšilo tuto druhořadou kamenitou cestu na "silnici". Svědčí o tom i to, že na některých mapách není vůbec zakreslená. A přece po ní musí jezdit i kamiony, protože není jiné spojnice mezi tádžickým hlavním městem a Chorogem, administrativním centrem Pamíru.

Cesta, která sleduje tok řeky, je ve stavu nepřetržitého ohrožení, neboť příkrým a vysokým svahům nad ní stačí strašně málo, i pouhý déšť (a co teprve zemětřesení) - a pak jedou, sypou se, řítí se do řeky, cesta necesta. Totéž platí samozřejmě i o afghánské straně, po té však vede jen uzoučká pěšina pro lidi a osly. Pár samotářských vesnic, jež jsou z tádžické strany dobře vidět, působí dokonale středověkým dojmem, který nenarušuje žádné elektrické vedení, televizní anténa nebo automobil.


Vesnické děti jezdí na mulách a oslech od raného věku.

Protismyslný výraz "hrůzná krása" má tady na pamírském Pjandži opodstatnění jako málokde jinde. Platí to o celém zmíněném úseku cesty, několikrát přerušeném nepříliš dávnými sesuvy a průjezdné v těchto partiích jenom jakousi zázračnou náhodou. Ale desateronásobně to platí o místě, při jehož vyslovení tuhne krev i ostříleným tádžickým řidičům. Jmenuje se Devdara.

Na dvou a půl kilometrech se na tádžické straně nad Pjandžem tyčí kolmá skála, takřka převis. Cesta v ní musela být vystřílena dynamitem. Vzniklo něco velmi úzkého, něco s nemožným spádem a s jediným děsivým výhledem - na zpěněnou divočící řeku v hloubce. Když zaprší nebo zasněží, čekají tu šoféři na sjízdnější povrch třeba tři dny, ale přesto všechno, i přes pomoc buldozerů, které musí "přidržovat" kamiony při cestě dolů a pomáhat jim při cestě nahoru, je to místo s otřesnou bilancí smrtelných pádů.

Ruský obr Sergej, s nímž jsem se dobře poznal v horách mezi Chodžentem a Dušanbe, vezl na jaře 2001 náklad určený pro Chorog na zbrusu novém kamionu Kamaz. Nejel sám, střídali se s tádžickým šoférem Šarifem. Na Devdaře jim zatarasil cestu balvan. Šarif se vydal nahoru pro pomoc buldozeru, zatímco Sergej zajistil auto a zůstal u něj. V jedné chvíli uslyšel Šarif hluk. Otočil se a viděl, že na Kamaz spadl další kus skály a strhl s sebou kamion do hloubky. Zoufalý Šarif se rozplakal, protože neměl pochyb o tom, že Sergej je nebožtík.

Ale nebyl. Zachránila ho cigareta a výklenek asi dvacet metrů od auta, na nějž si šel sednout k pohodlnému zakouření. Sergej bude určitě ještě dlouho živý, zatímco zbytky Kamazu, nějaký čas viditelné v hloubce pod devdarským skalním průjezdem, zmizely těsně před mou první cestou pod další skalní lavinou.

JINÁ ZEMĚ, JINÝ MRAV

Jednou jsme zajeli svlažit se po celodenním žáru v krystalicky čisté vodě, prýštící z vápence pár kilometrů od af-ghánské hranice na místě zvaném Čtyřicet čtyři pramenů. Není tam jen bazén, je tam i dost místa na piknikování a nedaleko stojí mešita.

Bazén je přepůlen betonovou zdí, vyšší, než jaká bývá u tenisových kurtů.

"To aby se tu mohly koupat i ženy," vysvětlil mi tádžický šofér Šarif.

"V plavkách?"

"Kdepak, šaty si nesvlékají."

Ženský úbor - šaty jedovatě sytých barev s výraznými vzory, sahající vždy od krku po kotníky - je pro Tádžičky univerzální; jak je vidět, poslouží dokonce i pro vykoupání. Ani ženy pracující s motykou na bavlníkových polích nenosí na sobě něco jiného. Vlasy mají vždy pod šátkem, ale nikde mimo pole, kde se musí chránit před prachem, jsem neviděl ženy se zahaleným obličejem: na ty bych se musel dívat dalekohledem přes řeku do afghánských vesnic.

Muži chodili oblečeni v běžných kalhotách, ale na hlavě nosili placaté tubetějky. Bohatý vous byl takřka pravidlem, zejména u těch starších.


Přes roztrhanou košili je starosta vesnice v horách jižně od Dušanbe velmi důstojný muž.

Jak v Dušanbe, tak na cestách jsem si všiml, že pro mužskou část populace má nažehlená košile s krátkými rukávy s puky ostrými jako sekyra význam takřka fetiše. Vzorem byl můj tádžický kolega Anvar, který si na každou cestu do terénu vozil kufr plný bílých košil, které měnil i během jediného dne.

Fasáda pozlacených zubů, jíž nás oslňoval předseda kolchozu Krasnaja zvězda, nebyla zdaleka jeho specialitou. V exsovětské střední Asii je tato ozdoba - z pohledu Evropana poněkud hororová - běžná u mužů i žen.

Nemám zkušenost z delší cesty, při níž by byla v autě žena. I v čistě mužském složení se však tak běžná záležitost, jako je zastávka na močení, měnila v tádžickém podání v mučivý zážitek. Přestože v autě byli jenom muži, bylo nutno najít terén, kde se jeden před druhým mohl skrýt a kde nebyla pravděpodobnost, že přejede nějaké další auto. Jestliže jsme v autě zrovna nevezli vodu v láhvi, pak se taková zastávka mohla odehrát pouze v blízkosti nějakého toku nebo pramene. Očista rukou pak připomínala svou důkladností praní ponožek.

Jako dobří muslimové byli všichni mí známí Tádžici důslední v nepojídání vepřového masa. Alkohol, především ve formě vodky, však patřil k běžným požitkům mužů, zatímco ženy se ho nedotkly - přinejmenším ne na veřejnosti.

Říká se, že ve svérázné kultuře přípitků jsou největší borci Gruzínci, ale Tádžici se jim jistě vyrovnají. Dát si pouhou jedinou skleničku je ve společnosti Tádžiků nemožné, protože na přípitek musíte odpovědět přípitkem. Pokud nejste trénovaný, nemůže se váš proslov vůbec měřit s přípitkem hostitele. Možná k tomu pomáhá i to, že průměrný Tádžik je v humanitním směru vzdělanější než průměrný Čech nebo dejme tomu Američan. (Ocitovat verš z tádžicko-perského klasika Omara Chajjáma nebo například z Puškina, zdá se, není pro nikoho problém.)

Můj pohled mohl být trochu zkreslený, protože mezi mými tádžickými známými byli sice šoféři, domovní hlídači nebo uklízečky, ale řada jich měla akademický titul. V zemi, kde výdělek učitele odpovídá šesti dolarům za měsíc a lékař má sotva dvojnásobek, se vyplatí hledat zaměstnání, byť méně kvalifikované, u mezinárodní organizace.

Ze všech šoférů jenom Šarif neměl vyšší vzdělání - byl vyučeným elektrikářem. I o něm jsem však věděl své, protože za mnou přišel jednou v podvečer, když jsme přespávali v jihotádžickém Šártuzu, abych mu půjčil kus papíru.

"Jaký typ papíru? Toaletní?" ptal jsem se.

"Na psaní. Napadla mě báseň," sdělil mi Šarif.

"Vy píšete básně?"

"Někdy svoje, někdy překládám Chajjáma z perštiny do ruštiny."




ČASOVANÁ BOMBA UPROSTŘED PAMÍRU


Jezero Sarez je pravděpodobně největší přírodní hrozbou současnosti. Pokud by se hráz protrhla, zahynulo by několik set tisíc lidí a dalších pět milionů lidí by zůstalo bez přístřeší.

Pokud by se vylilo jezero Sarez na přehradě Usoj v Pamíru, způsobilo by to smrt několika set tisíc lidí, vyhnalo by to z domovů dalších pět milionů a zcela zničilo jednu z nejstarších zemědělských oblastí lidstva - údolí řeky Amudarja. Jak reálná je hrozba této přírodní katastrofy a co se proti ní dělá?

V zimě roku 1911 došlo ve střední části pohoří Pamír na území, které tenkrát patřilo carskému Rusku a dnes je součástí státu Tádžikistán, k tragické události. Silné zemětřesení způsobilo obrovský sesuv, při němž se masa kamení, ledu a hlíny zřítila do údolí řeky Bartang a pohřbila pod sebou vesnici Usoj se všemi jejími obyvateli. Dvě miliardy kubických metrů zříceného materiálu zahradilo řeku tak, že vznikla nejvyšší hráz na světě - přehrada vysoká 560 až 700 metrů nad původním korytem řeky. Jezero, které vytvořila zadržená řeka Bartang, zaplavilo další vysokohorskou vesnici jménem Sarez. Po ní je dnes tato nádrž sladké vody, dlouhá 70 kilometrů a hluboká až přes 500 metrů, pojmenována.

Hladina jezera zpočátku stoupala velmi rychle, ale pak se vlivem průsaku nestejnorodým materiálem hráze a výparu z povrchu jezera stoupání zpomalilo. Dnes je nadmořská výška hladiny 3724 m, přičemž každý rok přibývá zhruba 20 centimetrů. Objem vody jezera se odhaduje na 17 kubických kilometrů. Nad jezerem se tyčí štíty, dosahující nadmořské výšky až přes 6000 metrů.

Podobných přírodních přehrad je v Pamíru několik. Všechny ostatní jsou však podstatně menší a starší a jejich materiál byl už do velké míry odplaven. Žádná už není pro své okolí nebezpečná, což bohužel nelze říci o Sarezu. Jezero Sarez na přehradě Usoj je pravděpodobně největší konkrétní přírodní hrozbou, jaké je v současnosti vystaveno lidstvo. Vylití jezera, by postihlo čtyři státy - Tádžikistán, Afghánistán, Uzbekistán a Turkmenistán.

Nejpravděpodobnějším možným impulzem k vylití jezera jsou otřesy země. Pamír je totiž nejen jedním z nejvyšších pohoří na světě, ale zároveň jedním z území, která jsou nejčastěji postihována zemětřeseními. Jsou však i jiná nebezpečí - například zpětná eroze řeky Bartang pod přehradou. Ta narušuje kompaktnost přehrady, v níž je navíc jedním z materiálů led, který je tím, jak je zbavován krycí vrstvy, náchylnější k tání.

Silné zemětřesení by mohlo potrhat vlastní hráz, ale tato alternativa není tím největším důvodem k obavám. Oním důvodem, skutečnou noční můrou pro všechny zasvěcené, je další obří sesuv, který by sjel do jezera.

Výše použité spojení "konkrétní hrozba" má podobu obrovských příkrých strání na pravém břehu jezera, které mají tendenci spadnout do nádrže. Jsou v současnosti už dobře zmapované geology, kteří mimo jiné na nich našli i věc tak hrozivou, jako jsou počínající náznaky odlučných zón.

První velké varování Pravoběrežného (což je všeobecně přijaté ruské jméno nebezpečného úseku) však nepotřebovalo žádného geologa. V srpnu roku 1987 se náhle sesunula příkrá stráň asi čtyři kilometry nad přehradou. Vznikla vlna vysoká 17 metrů, která naštěstí neměla co smést, protože břehy jezera jsou pusté a samotná hráz se zdvíhá nad jezero na svém nejnižším místě o 50 metrů.

Zdá se, že v osmdesátých a devadesátých letech se okolí Sarezského jezera, ležícího v oblasti mladé tektoniky, "probudilo" po delším spánku, protože v předcházejícím období, trvajícím desítky let, bylo daleko klidnější.

Jenom od roku 1990 bylo v Pamíru registrováno deset větších zemětřesení. Kdyby některé z těch intenzivnějších mělo epicentrum poblíž jezera Sarez, není skoro pochyb o tom, že by Pravoběrežnyj neodolal a do jezera by se zřítila daleko větší masa než ta z roku 1987: podle výpočtů odborníků by mohla být zhruba stejná jako ta, která dnes buduje přehradu.

Shromáždění vědců, řešící sarezskou hrozbu, mají už poměrně dlouhou tradici, sahající hluboko do časů Sovětského svazu (první vědecký výzkum má datum 1932). Na poslední mezinárodní konferenci, která se konala v roce 2000 v hlavním městě Tádžikistánu Dušanbe, bylo prezentováno modelové řešení scénáře katastrofy. Při nejhorší alternativě by vznikla vlna vysoká 140 metrů, která nejenom že by se převalila přes hráz, ale ještě by tuto hráz rozmetala. První vesnice, ležící 22 kilometrů pod přehradou, by byla spláchnuta za deset minut, a pak by následovaly další v údolí řek Bartang a Pjandž. Tato údolí jsou ještě nejméně dalších 500 kilometrů tak úzká, že výška vlny by klesala jen velmi zvolna. Až tam, kde se slévá Pjandž s dalšími řekami a stává se Amudarjou, by došlo k rozlití a ke zpomalení vodní spousty. Záplava by však pokračovala, a ačkoliv by lidé už měli čas zachránit holé životy, pod vodou by mizela města, vesnice, pole, komunikace i inženýrské stavby.

Technické řešení problému je reálné, i když samozřejmě drahé. Z několika alternativ zatím vítězí ta, při níž by se jednak uměle zvýšila přehrada na jejím nejnižším úseku, jednak snížila hladina jezera přibližně o sto metrů. K tomu by bylo nutné vybudovat tunel dlouhý 1860 metrů, jímž by byla odváděna voda tak, že by pod přehradou nedocházelo k záplavám. Snížení hladiny o sto metrů by trvalo zhruba tři roky. Vybudování tunelu by přišlo podle existujícího projektu na 483 milionů dolarů, vystavění hrázové nástavby na 186 milionů dolarů.

Paradoxně však, čím jasněji se dnes jeví vlastní technické řešení, tím problematičtější je ta část prací, která mu musí předcházet. K jezeru totiž neexistuje žádný přístup. Cesta, obtížně sjízdná terénním vozem jen v letních měsících, končí ve vesnici Barčadiv 22 kilometrů pod přehradou, a pěší pokračování má blíže k horolezeckému výstupu než k běžnému pochodu. Další možnost skýtá už jenom vrtulník.

Aby se k jezeru dostaly těžké mechanismy, je třeba vybudovat silnici sjízdnou po celý rok, která by měla parametry, jaké dnes prakticky nemá žádná cesta v celém rozlehlém Pamíru. Jenom zmíněný poslední úsek by stál 18 milionů dolarů, ale to by zdaleka nebylo všechno, protože stávající cesty, po nichž se dnes s bídou probíjejí malé terénní vozy (a to ještě pouze v suché části roku), by musely být přebudovány nejméně na dalších 100 kilometrech. Cenu takového přebudování cesty v extrémních podmínkách Pamíru vyčíslili odborníci na více než půl milionu dolarů za kilometr.

Je jasné, že malý a chudý Tádžikistán si může dovolit financovat pouze zlomek z částek, které převyšují jeho státní rozpočet. Dárci se však hledají obtížně a speciálně do přístupové komunikace, která by se stala nejdražší silnicí na světě, se nikomu nechce. Všechny časové harmonogramy vytvořené vědci a techniky mají proto zatím jen hodnotu papíru, protože v projektu "Zmírnění rizik jezera Sarez" se ještě ani nekoplo do země.
prosinec 2001
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group