ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AFGHÁNISTÁN 2002

CESTA ZEMÍ S NEJROZMLÁCE NĚJŠÍMI SILNICEMI NA SVĚTĚ

„Když šli Britové lovit slony, oblékli si černé pláště. Nahnali slony do připravených, větvemi zamaskovaných jam a nechali je tam v žáru slunce žíznit a hladovět. Pak si Britové navlékli bílé pláště a slony vysvobodili, nakrmili a napojili. Tak se je snažili ochočit. Afghánci mají být nyní jako ti sloni: Američani zemi nejdříve zničili, a teď jí chtějí ‘pomoci’ postavit se na nohy a tak si nás zavázat. Jenže my nejsme sloni...“ zaníceně vysvětluje před kábulským hotelem Intercontinental dvacetiletý Behrose, jak vidí situaci on. To je v Afghánistánu hodně typické: každý člověk, ať mladý, nebo starý, má na situaci většinou naprosto jasný, vyhraněný názor. A typické také je, že ten názor je často úplně jiný, než který jste si vyslechli třeba před pěti minutami. Udělat si obrázek o veřejném mínění, respektive vyvodit z něho nějaký ucelený závěr je v současném Afghánistánu asi nemožné. „...a proto Američany a Angličany (v myslích prostých Afghánců splývají oba anglofonní národy v jediného nepřítele, v jedinou hrozbu proslulé afghánské svobody) nemáme rádi více než Rusy. Rusové naši zemi tolik nezničili, to Američani sem pumpovali peníze a zbraně, aby Afghánci bojovali. A ti - ti negramotní - bojovali. Samotní Rusové by takovou spoušť po sobě nikdy nezanechali,“ myslí si Behrose, který má zřejmě dost mylné informace o průběhu sovětské okupace. Behrose pracuje jako tlumočník pro západní pracovníky, ať už novináře, nebo humanitárce. Přestože je s cizinci denně v těsném kontaktu, neváhá mi dělat ve volném čase společnost, z vršku nad největším hotelem ve městě představuje kábulské čtvrtě a ochotně vypráví o všem, co mne zajímá, i o čem nemám ani tušení. „OSN tu teď vidíme rádi, jen ať tu spraví, co Američani rozbili. A Američani ať to zaplatí,“ pokračuje Behrose ve výlevu protiamerických antipatií, na kterých se jistě podílí i jeho - v Afghánistánu běžná - sociální situace. „Mám dva malé bratrance, vždy když na ně pohlédnu, musím být smutný. Jsme tak chudí! Ano, mám rád i Tálibán, věřím, že by ta přísná opatření časem povolili. Kromě těch zákazů totiž byli dobří. Ano, Al-Kajdá byla pobočka Tálibánu. Podporovala Tálibán obchodem s narkotiky. A proč ne?! Ze Západu nám sem přece taky dovážíte cigarety a pornofilmy a ničíte tím zdraví našich lidí a naše morální hodnoty! To obhájce lidských práv nezajímá?! Já bych se klidně přidal k Al-Kajdě a šel s nimi bojovat. Ostatně zkoušel jsem to několikrát, ale nikdy jsem na ně nenašel kontakt. Není možné se s nimi spojit snadno,“ zakončuje překvapivě svou řeč Behrose, dívá se na hodinky a pak spěšně odchází pracovat.
Jen o chvíli později potkávám ve vládní čtvrti amerického vojáka. Postává na korbě vojenského džípu, v ruce třímá samopal a ze své výšky unuděně sleduje okolí - skrz masivní neprůstřelné brýle. „Afghánistán je divná, ale na pohled krásná země,“ dovídám se od něj. „A víš, že vás tu hodně lidí nemá rádo?!“ „Opravdu? Vždyť nás sem sami pozvali. Stačí, aby jejich vláda řekla, a jdeme domů...,“ prostoduše a trochu udiveně odpovídá americký příslušník speciálních jednotek. Jméno neprozradí a fotit se nechce.
Zatímco u protiamericky naladěných Afghánců z řad prostého lidu převládá sentiment plný emocí, lidé se vzděláním a rozhledem berou situaci víc s chladnou hlavou. Jako třeba šéfredaktorka měsíčníku Malalai, která ve svém úvodníku s trochou hořkosti píše: „Ano, jsme rádi, že Američané jsou tady, pomáhají udržovat mír v naší zemi a snaží se pomoci změnit postavení afghánských žen. Ale také si dobře uvědomujeme, jak by nám asi pomáhali, kdyby nedošlo k tragickému 11. září...“

KÁBUL
Má cesta do Afghánistánu začíná tradičně na hraničním přechodu Torkham pod Chajbarským průsmykem. Na afghánské straně dokumenty nikdo nekontroluje, pro místní je ale hranice takřka neprostupná v pákistánském směru.
Až do Džalálábádu je silnice poměrně slušná, dokonce opravená - není tedy pravda, že se za Tálibánu v Afghánistánu vůbec nic nebudovalo. Kromě této silnice a ještě asi padesátikilometrového úseku u Kábulu směrem na Kandahár zbyla v zemi z tálibánského období jen řada nedostavěných mešit. Ty rostly na rumištích bývalých kin. Kina obvykle nechali tálibánci strhnout brzy po dobytí nové oblasti.
Souvislý asfalt končí kousek za Džalálábádem. A tam začíná pravé afghánské safari. Cesty plné výmolů, bludiště nových i starých vyjetých kolejí. Po chvíli také míjíme prvního velblouda, první kočovnické stany, torzo ruského tanku či první zcela rozbitou vesnici. Vítr nese oblaka prachu, která zahalují auto při každém setkání s jiným dopravním prostředkem. To je dost často, protože značný provoz výrazně za hranicí chaosu panuje po celé trase.
Kábul se od pádu Tálibánu proměnil dost podstatně. Změna se však netýká zhruba poloviny města, která je zcela v ruinách od dob občanské války v první polovině 90. let. Průjezd těmito čtvrtěmi působí bizarně. Z hromad sutin trčí spousta torz bývalých domů - až po chvíli mi dochází proč: jinde ve světě, když je porušená statika domu, třeba po zemětřesení, stavba se strhne. V Kábulu nikoliv. Zříceniny stojí netknuty už skoro deset let na svém místě a navíc, když ze stavby zbývá třeba třetina a stojí u hlavní silnice, je dům využíván, ať už obchodníky jako skladiště, nebo provozovatelem čajovny k podávání čaje. Nejbizarněji působí stavba, které úplně chybí přední stěna, panelová patra jsou na několika místech rozbita bombardováním, ze zdí trčí zohýbané stavební armatury a mezi tím, ve druhém nebo třetím patře, klidně sedí muži a popíjejí čaj...
Zatímco celkově je v Kábulu přelidněno, protože do města přijíždějí navrátilci ze zahraničí s nadějí, že se zde uchytí, v rozbitých čtvrtích se rekonstruuje stále spíše ojediněle a obrovské oblasti zůstávají osídleny velice řídce. Buď lidé na obnovu nemají peníze (anebo prozatím nemají odvahu v Kábulu do obnovy investovat), nebo jsou pozemky v soukromém vlastnictví a jejich majitelé, v bývalém centru města zámožnější obyvatelé, s návratem do země stále vyčkávají. Majetek v podobě půdy je v Afghánistánu poměrně přísně nedotknutelný.
Vytrvalci, kteří navzdory všemu v rozvalinách žijí, se s tvrdou realitou smiřují všelijak. Zvláštním případem je paní Pari. Její dramatický životní příběh je v Afghánistánu celkem všední. Jako mnozí jiní postupně přišla o všechno, včetně celé rodiny. Pár let utíkala před válkou a za živobytím z místa na místo a nyní žije v naprosté chudobě, když se vrátila do blízkosti bývalého domova. Není jí ani 30 let a navzdory všemu, co prožila, se na svět mile usmívá z okna zvýšeného přízemí bývalé mešity. Přes hlavu sněhobílý šál, obličej navzdory všeobecným zvyklostem nezakrývá, a tvrdí, že uvnitř sebe je velmi šťastná. Jasné modré oči a výraz princezny to dotvrzují.
„Můj otec vlastnil mnoho obchodů tady kolem, byli jsme bohatá rodina. Během občanské války jsme vše ztratili. Otec už nežije, ani nikdo jiný z mé rodiny, nemám vůbec nikoho. A já jako žena nemám žádný doklad totožnosti, a nemohu tedy jít k soudu a žádat náhradu či vrácení,“ říká klidným měkkým hlasem Pari a útržkovitými vzpomínkami se vrací do nejhorších časů občanské války: „Jako prvního zabili jednoho bratra masúdovci. Otec padl v bojích mezi Masúdem a Dóstamem. Druhého bratra unesli ze školy hekmatjárovci (a odvedli na vojnu nebo zabili) a další příbuzné zabili také hekmatjárovci. Matku zabili nějací mudžáhidi přímo v našem domě. Když k nám tehdy přišli, nebyla jsem doma, proto mě nezabili také. Později sem přišli zase jiní mudžáhidi a řekli: buď si vezmem tebe jako ženu, nebo si vezmem všechen tvůj majetek. Tak jsem jim ho dala (a tím neztratila svou čest). Pak jsem chodila z místa na místo, až jsem se vrátila sem a usadila se v této staré mešitě, poblíž našeho bývalého domu.“
Pari žije v jedné místnosti už 7 let, aniž by ji opustila: „Nemůžu ven. Jsou tam zlí džinové, kteří chodí všude kolem. Džinové jsou velcí a oškliví, někteří mají velké uši a špičaté zuby. Venku mně připadá všechno zkažené, otrávené či zvrácené.“
Pari vzpomíná na nedávnou dobu: „Tálibové byli vůči mně většinou dobří, respektovali mne nebo mne nechávali být. Jen někteří mě obtěžovali svými příkazy a zákazy.“
Nezničená polovina Kábulu dnes vře životem. Mumrajem se město již nijak neliší - na rozdíl od tálibánského období - od ostatních měst v regionu. Kábul svět rychle dohnal i pravidelnými ranními a podvečerními zácpami. Opravdu obnovených budov je sice zatím jako šafránu, ale obchody jsou plné a sortiment zboží už zahrnuje vše včetně počítačů a další moderní elektroniky. Hudební cédéčka jsou stejně rozšířená jako kazety či tzv. „DVCD“, neboli cédéčka s filmy. Afghánci mohou v Kábulu po večerech sledovat poslední novinky oblíbené indické fonotéky, stejně jako poslední výstřely Hollywoodu. Stačí koupit laciný „CD-videopřehrávač“ Made in China a připojit k televizoru. Éru nákladných DVD zařízení zde rovnou přeskočili - kdo by kupoval drahé licencované DVD kopie, když obyčejná cédéčka lze kopírovat takřka zadarmo...
„Američany máme rádi kvůli bezpečnosti, ale nemáme je rádi za to, že drží naší zem. A Afghánistán je svobodná země,“ dovídám se od prodavače čaje (známého z mé první cesty) zvláštní směsku zdánlivě protichůdných výroků, které ale paradoxně asi nejlépe vystihují současný trochu schizofrenní stav země. Muž ve svém čajovém stánku seděl, i když mu nad hlavou hučely americké letouny.
„Při bombardování nedalekého vojenského stanoviště létaly kusy ohně až sem, všude padal prach a kouř. Všichni jsme si lehli na zem. Ne, nebáli jsme se, jsme přece muslimové a po smrti na nás čeká ráj,“ líčí prodavač události podzimu 2001. „Nejprve jsme byli rádi, že Američani přišli, ale když pak umíralo moc obyčejných lidí, nebyli jsme rádi. Kousek odtud kus bomby zasáhl autobus plný starců, mnoho z nich umřelo, mají hroby tamhle nahoře. Usámu jsme měli rádi, protože je muslim, ale když zabil cizí lidi, přestali jsme ho mít rádi. Tálibán byl pro nás dobrá vláda, protože byli muslimové. Byli dobří tím islámem, ale ostatní jejich zákony (povinné vousy, burky...) nebyly dobré. A už vůbec ne to, jak zákony vynucovali. A když pomáhali Usámovi, to jsme neměli rádi. I mezi tálibánci byli někteří, kteří chtěli jen bojovat, ale jiní chtěli pro naši zemi mír. Nyní je dobrý ten Karzáí - chce pro naši zem mír a chce ji rozvíjet.“
U obchůdku se zastavil mladík, na mé přání se ho prodavač ptá, co si myslí o Tálibánu. Kluk dlouho přemýšlí a prodavač mi vysvětluje, že mladí nemají žádný zájem o politiku. Nakonec jsem se ale odpovědi dočkal: „Mezi tálibánci byli někteří špatní, proto je nemám rád. Nemohli jsme dělat pikniky.“
Co se Usámy bin Ládina týče, většina Afghánců ho opravdu nemá ráda, přičítají mu velký díl na devastaci země i na radikalizaci Tálibánu. Velmi rozšířeným názorem, jak jsem během mé další cesty zjistil, je, že Usámu považují za „muže Ameriky č. 1“, jejího tajného spojence, který pomohl vytvořit důvod pro americkou kontrolu Afghánistánu a potažmo tak kontrolu přilehlých nalezišť zemního plynu. Jak je prý možné, že Američani Usámu nedopadli, když jinak byli schopni vypátrat a zasáhnout daleko méně nápadné cíle, zatímco Usáma s celou jeho početnou suitou unikl. Tento fakt Afgháncům vrtá hlavou a s tímto vysvětlením jsem se setkal opakovaně.

MALÁ MOSKVA
Pátek je muslimů svátek. Sváteční den, který, kdo může, tráví piknikem, návštěvou příbuzných nebo naopak přijímáním návštěv na své zahradě, má-li nějakou. A během pikniku, je-li právě sezona, se společně konzumuje ovoce ve spásném stínu stromů. Tak jsem se dostal se svými přáteli do malého městečka Čarasja v těsné blízkosti Kábulu. Z evropského pohledu je Čarasja spíše roztroušenou vesnicí. Kromě vesnického centra ji tvoří usedlosti rozhozené mezi rozlehlými zahradami porostlými bujnou vegetací, především ale ovocnými stromy. Rostou tu meruňky, jabloně, třešně, ořešáky a několik druhů šťavnatých moruší. Mezi stromy se pěstuje zelenina nebo třeba obilí. Pozvaní muži a starci se rozložili na připravených kobercích pod mohutným stromem pandži činar, kde nás majitel pozemku hostí dvěma druhy moruší, které právě dozrávají, meruňkami (všechno ovoce čerstvě natrhané), několika hrnci syrovátky zvané dogh, později tradičním obědem (rýže, maso, chéb) a samozřejmě mnoha kalíšky čaje. Kromě poklidných přátelských i duchovních rozmluv, chvil ticha pro rozjímání, ale i vyprávění vtipů se hodně času tráví obřadným vítacím potřásáním rukou a objímáním, jak během dne přicházejí a odcházejí různí hosté a návštěvníci. Mezi přísedícími je i mladý kluk. Ostatní mi ho bez jakýchkoliv předsudků či znatelných antipatií představují jako bývalého tálibánce.
„Když režim Tálibánu padl, domluvili jsme mu, a už je hodný,“ smějí se muži pod stromem. Bývalý tálibánec je naprosto uvolněný a směje se s nimi.
Také se poslouchá rádio. „Co povídají,“ ptám se. „Jenom vtipy, Afghánistán je nyní osvobozený od politiky,“ dovídám se spolu s jedním vtipem: „Sikh leží pod stromem a odpočívá. Kolem jdoucí muž se ho ptá: Are you relaxing (odpočíváte)? Ne, odpovídá sikh, já jsem Rahmad Singh.“
Neuvěřitelně poklidná atmosféra Čarasji s jejími zahradami, muži sedícími pod stromy a malými kluky dovádějícími v zavlažovacím kanálu je, jak jinak v Afghánistánu, v ostrém kontrastu s její nedávnou historií. Tu nyní připomínají jen tiché ruiny školy trčící z bujné zeleně pouhých 200 metrů od nás.
Sovětská vojska po odchodu v roce 1989 v Afghánistánu zanechala promoskevský režim prezidenta Nadžíbulláha. Přestože je jeho provázanost se sovětskými strukturami celkem jasná, dodnes mnozí Afghánci kupodivu vzpomínají na toto mezidobí rádi (možná i proto, že se tehdy krátce nebojovalo) a Nadžíbulláha považují za dobrého muže vzácně Paštunové i Tádžici současně (obliba jednotlivých vůdců bývá často předurčena národností - Nadžíbulláh byl Paštun). Jenže Nadžíbulláh nebyl tehdy v žádném případě přijatelný pro mudžáhidy, kteří předtím vedli svatou válku proti sovětské okupaci. Nadžíbulláhův režim nebyl dostatečně náboženský a v roce 1992 padl. Se vstupem zdivočelých mudžáhidů do Kábulu se v zemi vzedmula nová vlna kruté občanské války. Následovalo prý nejhorší období afghánských dějin. Ještě než mudžáhidé vstoupili do Kábulu, obsadili jeho okolí, například Čarasju. Potírání všeho promoskevského se změnilo v potírání všech prvků západní civilizace, jakož i západního vzdělání. Čarasju s relativně vzdělanými obyvateli nazvali mudžáhidé „malou Moskvou“ a místní školu, coby symbol a centrum ateistického vzdělávání, rozstříleli.
Čarasja je navíc rodištěm nechvalně proslulého polního velitele Gulbuddína Hekmatjára, stoupence velmi fundamentalistického směru islámu. Hekmatjár, zvyklý na významnou roli z doby protiruského džihádu (v jeho rukou končila velká část americké podpory mudžáhidům), se totiž rozhodl stát novým afghánským prezidentem. To bohužel nesdílely další strany džihádu a spor se stal rozbuškou jedné velice kruté fáze občanské války. Když byl Gulbuddín z Kábulu vytlačen do rodné Čarasji (zde měl zázemí, proto ho dál vytlačit nešlo), začal Kábul nemilosrdně ostřelovat. Z jeho úst snad dokonce pochází výrok: „Když nebudu prezidentem, Kábul srovnám se zemí třeba celý.“
Po poledni zavítal pod strom také místní mladý učitel Abdul Násir. Slovo dalo slovo, a odvádí mě na návštěvu jeho zahrady, na jeho moruše a jeho syrovátku. Od něj se dovídám útržky i o poslední tálibánské éře Čarasji, jakož i o problémech současného života.
„Chci vstoupit do paštunské nacionální strany Afghan Milat,“ svěřuje se učitel, „ta strana má nějakou podporu ze zahraničí a hodně vychází z komunistické ideologie.“ „Ale komunismum není dobrý,“ chystám se podat malý výklad. „Já vím,“ přerušuje mne učitel a uvádí mě do reality a zároveň trochu uzemňuje: „Jenže když nejsi v nějaké straně, nedostaneš práci. Já vlastně nejsem ani žádný učitel. Učím tady angličtinu, kterou sám dobře neumím. Mám 19 žáků, z toho 4 dívky. Řekl jsem jim: neumím dobře anglicky, ale chci vám pomoc a nic za to nechci. Peníze, které potřebuji k živobytí pro sebe a rodiče, dostávám od bratrů ze zahraničí.“
„Tálibánci tady lidi prudili více než předtím hekmatjárovci, desátky chodili vybírat všichni. Tálibánci ale navíc chtěli, abychom jenom pracovali nebo se modlili. Kdybychom za tálibánců seděli takhle pod stromem, hned by přišli a ptali se, co děláme, a poslali by nás domů. Jednou mne zastihli, jak se v příslušné době nemodlím. Řekl jsem jim, že půjdu, jen co provedu nezbytnou očistu, ale oni chtěli, abych šel hned, a zbili mě tak, že mi zlomili žebro. Od té doby jsem se ani jednou nemodlil - prostě nemůžu. Krátce po tom incidentu jsem odešel do Pákistánu a vrátil se teprve před třemi měsíci.“
Učitel ukazuje pohmožděný hrudník. Zarytý vzdor a vztek z pokoření mu z očí čiší dodnes. Po vyslechnutí jeho příběhu se mi trochu vyjasňuje, proč se mne předtím s velkým zaujetím vyptával na křesťanství a vyprávěl mi, jak byl v pákistánském Péšávaru podívat se v kostele a že se mu křesťanská bohoslužba líbila. To bylo na Afghánistán něco velice neobvyklého.
Zdejší lidé si zpravidla nedovedou představit život bez islámu, víra v jediného boha je jedním z nemnoha opravdových pojítek národa napříč celým společenským i politickým spektrem. Podle jednoho pákistánského novináře bylo až fascinující pozorovat jednotné chování všech vzájemně na smrt znepřátelených frakcí, ať už se jednalo o různé skupiny mudžáhidů, tálibánce, ale i bývalé stoupence komunistů: všichni bez rozdílu si pravidelně pětkrát denně rozkládali koberečky (a ti, kdo přežili, v tom pokračují dodnes), aby se neměnným způsobem pomodlili směrem k Mekce.

CESTA NA SEVER
Cesta na sever země začíná vždy na kábulském předměstí Saraj Šamolí. Je to jednoduché: stačí si sednout do některého taxíku a čekat, až se zaplní dalšími pěti a více pasažéry - v závislosti na ziskuchtivosti a drsnosti řidiče. V našem případě trvalo plnění asi 20 minut, vzadu se tísní tři lidé, vedle řidiče dva. Před třemi lety jsem v Saraj Šamolí takto čekal 24 hodin a cesta do Mazáre Šerífu trvala tři dny. Nyní při zprůjezdněném Salanžském tunelu do cíle dorazíme zhruba za 8 až 9 hodin.
Hned za Kábulem po jediné afghánské silnici dálničního typu projíždíme rozlehlými pláněmi Šamolí. Dnes se volně přejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého podle toho, kde je právě méně děr od granátů a raket. Okolním úrodným planinám se stala osudnou jejich poloha a samozřejmě převážně tádžické osídlení. Zdejší obyvatelé pochopitelně sympatizovali s legendárním velitelem Masúdem z Pandžšírského údolí, které se stalo hlavní protitálibánskou baštou. Panšírské údolí začíná na vzdálenějším konci Šamolí, zatímco na druhém konci se nevysokým sedélkem vjíždí přímo do Kábulu. Pláně se tak na dlouho staly bojovým polem. Silnici dodnes lemuje veliké množství rozvalin domů, nekultivované zarostlé zahrady a cedule s nápisy „Beware of the mines on sides of the road“ (Pozor na miny podél cesty). Při obsazování plání srovnali tálibánci se zemí každý dům, ve kterém se setkali třeba jen s náznakem odporu. Mnoho lidí opouštělo pláně, jakmile se tálibové objevili na obzoru. Příchod Tálibánu k bráně Panšíru způsobil exodus nejméně 200 000 obyvatel Šamolí...
Překvapivě je dnes podél silnice dost živo, míjíme několik škol, kolem kterých pobíhá spousta dětí. V jednom případě jsou dokonce všechny oblečeny do uniforem - kalhot a košil.
Za Čarikarem se vjíždí do hor. Zpočátku je silnice nad hlubokými srázy pravidelně z větší části stržená, pod strmou stěnou zbývá úzký proužek povrchu maximálně na jedno vozidlo. Rozbité mosty a záměrně strhávaná silnice připomínají zoufalou snahu Masúda o zastavení tálibánského postupu. Vraky obrněných transportérů a zničené tanky podél cesty pak připomínají stejně zoufalý a neúnavný předchozí odpor Afghánců proti ruským okupantům.
Vesničky ve svazích vysoko nad cestou připomínají kamennými domky semknutými těsně k sobě pravá horská orlí hnízda a místní obyvatelé ani dnes nerezignovali na stav branné pohotovosti. Už při vjezdu do Salanžského údolí se silnice hned za prvním rozbitým mostem proplétá mezi dvěma příčně sestupujícími bočními hřebínky. Místu dominuje těžký kulomet nad vojenským stanovištěm, za terénním zákrytem je skryto 10 tanků a několik obrněných transportérů. Nejsou to vraky...
Vyvrcholením dramatické cesty je vjezd do Salanžského tunelu: spíš připomíná otvor dávno opuštěné hornické štoly někde v rumunských horách, než začátek bezmála tříkilometrového průjezdu horským hřebenem, jedno z nejstrategičtějších míst v zemi. Tunelem se projíždí krokem, je plný kaluží a děr. Přes opatrnou jízdu v jedné díře uvázneme a pasažéři musí vystoupit, aby se podvozek zvedl. Naštěstí tu dnes není obávaná několikahodinová zácpa, během níž se všichni cestující dusí ve výfukových zplodinách. Letos v zimě krátce po zprovoznění tunelu, se tu udusilo několik desítek lidí.

MAZÁRE ŠERÍF
„Hlavní město“ severního Afghánistánu na první pohled příliš zásadních změn od mé minulé návštěvy nedoznalo. Kromě dvou tří rozbitých budov v centru (ve stejném stavu byly už před třemi lety) nebylo centrum ani příliš zničeno, což svědčí o tom, že změny režimů zde probíhaly relativně rychle a válčící strany nezapojovaly těžkou techniku.
Tálibové poté, co oblast s konečnou platností pevně ovládli, nechali se zemí srovnat pouze místní kino.
Značná část severu byla na rozdíl od Kábulu či Kandaháru ušetřena i řádění předchozí občanské války, když kraj od počátku 90. let ovládal kontroverzní uzbecký generál Rašíd Dóstam (až do svého vypuzení Tálibánem v roce 1998).
Po pádu Tálibánu se Dóstam rychle vrátil do čela regionu a nyní vehementně zdůrazňuje svoje zásluhy v boji proti terorismu. To se mu daří, protože je vidět hned po boku Karzáího, hned vítá na letišti vracejícího se afghánského krále Záhira Šáha (přestože je Dóstam určitě posledním zastáncem eventuální monarchie). V samotném městě Mazáre Šeríf je ale vládcem spíše Dóstamův rival a mezi lidmi neoblíbený polní velitel Ata, zatímco Dóstamovi přívrženci kontrolují venkovské oblasti provincie. Zatím panuje na severu mezi oběma osobnostmi příměří. Množící se zprávy o násilnostech na civilistech a přepadání a okrádání zahraničních pracovníků ale vytvářejí nepříjemnou atmosféru ve stylu „nevíš dne ani hodiny, kdy se přihodí něco nemilého“.
Vypadá to, že Dóstam je schopen pro udržení se u moci udělat opravdu všechno. Svědčí o tom i jeho výrok na setkání svých velitelů, jak o tom informovaly začátkem června pákistánské noviny: „Jsem už k smrti unaven z toho, že se mě lidé ze zahraničí pořád ptají, proč jsme tady na severu tak krutí. Takže jestli se mně ještě donese zpráva, že kdokoliv z vás obtěžoval civilní obyvatelstvo, tak si viníka nechám následující den dovést a vlastnoručně ho zabiji,“ citoval Dóstama deník The Frontier Post. Všichni přítomní jistě brali jeho slova vážně (a doslova), alespoň prvních pár dní. Z doby Dóstamova kralování na severu země v 90. letech se dochovala historka pákistánského novináře a velkého znalce afghánských poměrů Ahmeda Rašída. Jednou přišel na interview s Dóstamem. Ve dvoře pevnosti, kam byl pozván, spatřil na zemi krev. Ptal se vojáků, zda právě poráželi kozy či ovce na nějakou oslavu. „Ne, popravovali jsme zločince - přivázali ho na pás tanku a tank rozjeli,“ vysvětlili vojáci. Exekuce se samozřejmě odehrála za osobní přítomnosti generála Dóstama.
Oč „klidnější“ měli lidé na severu první polovinu devadesátých let, o to horší bylo období po nástupu Tálibánu, poznamenané masakry a tvrdým režimem nastoleným nad „nedůvěryhodnými“ obyvateli severu. Nedůvěra byla opodstatněná - stejně jako oprávněné antipatie místních obyvatel (převážně Tádžiků, Uzbeků, Hazárů) vůči fundamentalistickému hnutí založenému na ortodoxně-tradicionalistickém kmenovém pojetí světa Paštunů z jihu Afghánistánu. Navíc bylo hnutí Tálibán postupně více a více ovládáno pákistánskými a později arabskými prvky.
V roce 1998 nejprve tálibové vešli do města na pozvání polního velitele Malika, který zdánlivě přešel na jejich stranu. Dóstam musel prchnout. Vzápětí, zřejmě ne proti vůli Malika, se lidé ve městě proti Tálibánu vzbouřili a nepřipravené tálibánské síly zmasakrovali. Údaje se různí mezi 2 až 6 tisíci zabitých tálibánců. Následovalo období nejhorší tyranie a svévole, když se kontroly nad životem kraje ujali zdejší hazárští vojáci. Muži v uniformách kradli auta, jejich řidiče často zabíjeli, vykrádali domácnosti, unášeli a znásilňovali dívky a ženy. Když později tálibánci obsadili Mazáre Šaríf podruhé, nechtěli opakovat stejnou chybu, a nad městem zavládl strach a brutalita. V rámci msty hazárské revolty tálibánci místní obyvatelstvo - pod záminkou boje proti Hazárům - pořádně zmasakrovali. Kolik tisíc bylo mrtvých, se asi už nikdo nedoví. Dnes lze hovořit jen s těmi, co přežili.
„Jednou přišli tálibánci k nám do domu na prohlídku, jestli neskrýváme zbraně,“ vypráví místní student Nadžíb. „Nic nenašli, přesto mi jenom řekli: Pojď. Když jsem se zeptal kam a proč, znovu jen zopakovali: Pojď, a bez vysvětlení mě odváděli. Nevěděl jsem kam a nevěděl jsem, co se mnou mají v úmyslu. Cestou jsem v ulicích viděl mnoho mrtvol, předtím jsme několik dní nevycházeli ven. Bál jsem se, že mne vedou na popravu. Jenom v našem sousedství zabili bezdůvodně 14 Hazárů. Byli to samí mladí kluci. Odvedli mne do centrálního vězení, byly tam stovky a stovky lidí. Propustili mě po čtyřech dnech na zásah mého paštunského příbuzného. Potom jsem se rozhodl odejít ze země. Z Karáčí, kde jsem pak žil čtyři roky, jsem se vrátil až po pádu Tálibánu.“
Přestože většině lidí přinesl pád Tálibánu velikou úlevu a do značné míry - čistě z pragmatického pohledu - schvalují americký zásah a přítomnost v zemi, co se trvalého míru týče, objevuje se skepse.
„Ani Američani sem nemohou přinést mír. Jeden Afghánec, který se nebojí o svůj život, je lepší než 10 amerických komandos,“ řekl mi někdo. „Tady nikdy nebude mír bez toho, že by to chtěli sami Afghánci. A to je zatím sporné, protože pro mnohé lidi se z bojování stalo jejich hobby, dokonce jsem zaslechl, jak se někdo ptá: proč už se nebojuje? Je tu hodně nevzdělaných lidí, a ti poznali jen boj. Naše šance je, že ten současný klid vydrží tak dlouho, až ti nevzdělaní sami poznají rozdíl mezi životem v míru a ve válce.“
Hluboko zakořeněná obava před tím, že by se země dostala pod zahraniční kontrolou, je vedle islámu další věc, která spojuje většinu prostých Afghánců.
Kupodivu i v samotném centru Mazáre Šerífu se můžete setkat s názorem, že „za Tálibánu tu byl bezvadný pořádek. Lidé se báli bezdůvodně zabít třeba jen zvíře, aby za to nebyli zavřeni na dlouho do vězení“.
Nejhorší doba podle vyprávění místních nastala, když tálibové odcházeli. Asi 20 až 24 hodin panovalo ve městě bezvládí, ulice zaplavili nějací ozbrojenci a vykrádali prosperující obchody a kanceláře zahraničních humanitárních organizací. Nikdo z obyčejných lidí nevycházel ven.

CESTA DO HERÁTU
Úsek mezi Mazáre Šerífem a Herátem, dvěma ze čtyř největších afghánských měst, patří na okružní cestě kolem Afghánistánu mezi nejhůře sjízdný. Úsek dlouhý asi 500 km jsme jeli tři dny. Tato část tzv. „afghánského okruhu“ má také nejhorší reputaci, co se bezpečnosti týče...
Nejprve jedeme společným taxíkem přes Šibirgan (a kolem honosného Dóstamova bydliště, asfalt končí za Šibirganem) do městečka Andchuj. Cestou se pomalu zmenšují hory na obzoru, až kolem Andchuje registruji na Afghánistán velikou raritu: několik hodin jedeme, aniž bychom kdekoliv viděli hory! O průjezdu koridory plnými jemňoučkého prachu se už ani nebudu rozepisovat - snad jen, že několik koridorů (z různých stran), které jsou zde považovány za silnice, se sbíhá na andchujském náměstí, prostranství permanentně pokrytém pěticentimetrovou vrstvou snadno zvířitelného prašného substrátu. Při chůzi se do toho noha boří jak do peřiny.
Při druhém obsazování severních oblastí Tálibánem šířily před sebou tálibánské jednotky strach a paniku. Když tálibánci dorazili do Andchuje, město bylo prázdné. Všichni jeho obyvatelé utekli.
„Kdo tu zůstal, toho zastřelili. Kdo se vrátil brzy, toho také zastřelili,“ tvrdí velitel místních bezpečnostních složek Mohammed Nabil, kterého jsem krátce vyzpovídal v jeho úřadu. Podle jeho slov podlehlo hrůznému řádění nejdivočejších příslušníků Tálibánu první dny po obsazení města asi 10 procent obyvatelstva. „Teprve později přestali lidi zabíjet a příchozí navrátilce zavírali do vězení a ‘jenom’ po nich chtěli peníze a zbraně. Kdo měl dost financí na cestu, raději domov úplně opustil a odejel se ukrýt do anonymity velkých měst Kábulu nebo Herátu.“
Jinak se poklidný život v městečku rychle vrací do vyjetých kolejí a ke starým problémům. Kraj, který do světa vyváží (nebo přesněji: zase bude vyvážet) překrásné turkmenské koberce a jemný karakol, sužuje extrémní nedostatek pitné vody - v okolí žádná není. Lidé musí pít vodu přiváděnou otevřenými kanály z desítky kilometrů vzdálené řeky. Hlavně na jaře jsou děti velmi často nemocné, nejspíš ze zkažené vody.
Dál z Andchuje je možno cestovat buď džípem, nebo na korbě náklaďáčku. Džíp se ten den naplnit nepodařilo, méně pohodlný, ale levnější náklaďáček ano. Šátek přes obličej a vzhůru do prašné lázně.
Pasažéry na korbě prach očividně nevzrušuje, ústa si šátky kryjí jen při nejhustších poryvech větru, jinak se celkem vesele baví. Přesnému obsahu nerozumím, ale je mi přeloženo, že ti tři veselí hoši z Badachšánu, co něco vyprávějí většinu cesty, byli bojovníky Severní aliance. Pro zpestření líčí ostatním různé bojové akce, které podnikali proti tálibánským vojákům během „osvobozování“. Nyní, když boje skončily a oni nevědí, čím by se doma živili, jedou si přilepšit do Íránu. Netuší, že je tam Afghánci přeplněno a íránské úřady se snaží dělat vše pro to, aby nechtěné uprchlíky donutily k návratu. Ostatně mnozí po tom stejně touží.
Kraj kolem cesty se začíná opět vlnit. Převažuje neobydlená pustina, teprve později blíže k horám míjíme osamocené vesničky s domky s typickými klenutými střechami. Hliněné kopule vykukují ze zahrad jako hříbky. Na obzoru se ukázaly temné hory, zvolna se k nim blížíme.
Jedeme až do tmy, cílem je Maymana, hlavní město provincie Faryab, odkud budeme další dva dny pokračovat jiným vozem do Herátu, druhého největšího a možná nejbohatšího města Afghánistánu. Brzy zažijeme vše, co v současnosti k afghánskému cestování patří: úžasné scenerie, malebné vesničky, tábory kočovníků, ale i ozbrojené přepadení vozu - naštěstí ne našeho, nebo odhalení pašovaného opia - naštěstí ne v mém batohu. A v protisměru uvidíme desítky náklaďáků, které na korbách přivážejí afghánské navrátilce z Íránu. Jeden náklaďák v průměru každých 20 až 40 minut. Stěhování národa v praxi.
Poslední den nemá konce, v Herátu jsme, celí vykodrcaní, až za soumraku.
„Herát obsadili tálibánci takřka bez boje, jen několik dní docházelo k přestřelkám. Někteří naši lidé s Tálibánem dokonce spolupracovali, chtěli je tady,“ vypráví večer otec našeho hostitele. „Nejhorší na Tálibánu byl jeho nacionalismus a to, že mladí lidé neměli vůbec žádnou demokracii, svobodu. Tady byli proti Tálibánu i Paštunové, jenže si nikdo netroufl nic říct nahlas. Všichni byli z amerického zásahu nadšeni! Navíc tu při americkém bombardování na 100 procent zahynuli maximálně dva až tři civilisté.“
Herát působí opravdu nejcivilizovaněji. Některé čtvrtě jsou plné stromů, město má významné, celkem nezničené historické památky a na křižovatkách pravidelně mění své barvy fungující semafory!

KANDAHÁR
Další nebezpečný kraj Afghánistánu leží mezi Herátem a Kandahárem, přesněji v závěru cesty před Kandahárem. Je to tradiční oblast silničních lapků, kteří se po odchodu Tálibánu vrátili ke svému řemeslu. Nikdo tudy necestuje po setmění anebo po poledni, kdy je v největším žáru minimální provoz.
Necelých 600 km (přesně 567) po silnici, která pouštním krajem objíždí horské hřebeny širokými oblouky, zvládáme neuvěřitelně rychle, za jedno „trochu delší odpoledne“. Před Kandahárem se ručička tachometru chvílemi drží na 160 km/hod. To když projíždíme úsekem, ve kterém hrozí akutní nebezpečí přepadení.
O takových silničních přepadech jsem si vyslechl těsně před odjezdem z Kábulu tuto historku: známého mého přítele zastavili - pro změnu na silnic Kábul-Kandahár - ozbrojenci, vzali mu auto, svázali ho do kozelce a nechali ležet u cesty. Vysvobodil ho americký hlídkový vrtulník. Muž měl štěstí hned nadvakrát. Za prvé, že ho našel vrtulník dříve, než by se na slunci upekl ve vlastní šťávě. A za druhé, že zloději byli tzv. chytří. „V Afghánistánu máme dva druhy zlodějů: chytré a hloupé,“ vysvětloval mi Behrose onoho dne před Intercontinentalem, „chytří tě nejprve zastaví, prohlédnou a co máš, seberou. Ti hloupí tě nejdříve zastřelí a pak se teprve podívají, jestli něco máš.“
Naše rychle jedoucí auto zřejmě zmátlo všechny druhy zlodějů, a tak trochu zadýchaní, ale spokojení přijíždíme do Kandaháru za tmy. Díky přílivu navrátilců ze zahraničí a uprchlých Paštunů ze severu země je problém najít volný hotel, ale po chvíli drkotání rikšou se vše řeší. Spíme v hotelu, který překvapivě vlastní rodina Hazárů, tedy příslušníků národnosti, která v jiných částech země trpěla pod vládou Tálibánu ze všech skupin obyvatelstva nejvíce (nejen v Mazáre Šerífu, ale zejména ve středním Afghánistánu, tzv. Hazarádžátu). Hotel se nachází v samém centru Kandaháru, bývalém neoficiálním hlavním městě tálibánského Afghánistánu.
„Ne, tady jsme neměli s Tálibánem vážnější problémy, jen jsme si museli nechat narůst plnovous a nosit pořád turbany,“ říká hazárský recepční, který hovoří plynně anglicky i rusky, „dělal jsem také pro OSN, ale zahraniční pracovníci se k nám chovali hrozně neuctivě. Za peníze, které mi dávali, to nestálo. Tak jsem se vrátil do našeho hotelu. Tady je to lepší.“
Kandahár je západní metropolí Paštunů (východní metropolí je pákistánský Péšávar), národnosti, která si nárokuje hlavní zásluhu na vytvoření moderního Afghánistánu v polovině 18. století. Nádherná hrobka prvního paštunského krále Ahmadšáha Durráního v centru Kandaháru stojí v těsné blízkosti nejdůležitějšího afghánského náboženského místa, Svatyně roucha prorokova. Paštuni tvoří drtivou většinu obyvatel a v ulicích města převažuje jazyk paštó. Lidé, kteří nepotřebují cestovat, ani pořádně neovládají nejrozšířenější řeč a druhý úřední jazyk Afghánistánu darí (afghánská perština).
Ulice jsou prašné, vzájemně pravoúhlé, plné obchůdků, město je členěno několika kruhovými náměstími. Na místě bývalého kina roste „Usámova“ mešita, stavba, kterou financoval nejhledanější muž světa. Práce jsou stále v běhu (v afghánském tempu), nyní údajně pokračuje „stát“. Bude se jednat o rozsáhlý objekt.
Opravdové překvapení, jaké bych v bývalém centru tálibánců nečekal, přinesla scénka v nedaleké poměrně velké čajovně na nároží jedné z hlavních tříd. Obsluhující muž má na hlavě „americkou“ baseballovou čepici. Při placení se ho z legrace ptám, kde má turban. Chlápek se začal pitvořil, kroutit, imitoval svůdný tanec žen a jednoznačnými gesty rukama v oblasti prsou zcela nepokrytě naznačil náklonnost k něžnému pohlaví.
„Turbany a brady odešly,“ řekl se smíchem, „jsem rád, protože mám rád hudbu, tanec a legraci.“
Lidé kolem pobaveně a celkem souhlasně přihlíželi. O „oblibě“ Tálibánu svědčí i velké množství elektronického zboží, televizory počínaje a videopřehrávači anebo dnes ještě oblíbenějšími CD-videopřehrávači konče.
„Nejen já, ale všichni tu byli šťastni, když Tálibán odešel,“ svěřuje se 51letý prodavač elektroniky Malim Ubajdula. „Když Američani začali útočit na Tálibán, věděli jsme to dobře z rádia a nebáli jsme se. Věděli jsme, že Američani útočí na Tálibán a Al-Kajdu. Při bombardování jsme šli na střechu domu a letadla pozorovali. Všichni to tak dělali. Ostřelování Arabů bylo velmi přesné. Zde ve městě Američani nikdy nechybili, jenom asi jednou nebo dvakrát u letiště.“
Ubajdula dle svých slov nikdy Afghánistán neopustil, když byly ve městě velké boje, jenom posílal svou rodinu do Pákistánu.
„Po nástupu Tálibánu byli lidé velmi šťastní,“ vzpomínal Ubajdula na období, které je dnes již historií. „Když tálibánci přišli, řekli: chceme jenom vybrat zbraně a dát válčící strany dohromady. Pak se tálibánci sami vybrali do vedoucích pozic, přitom říkali: my jsme z Afghánistánu, jsme dobří. Lidé tomu rádi věřili. Předtím tu bylo moc zle. Asi po třech letech jsme ale poznali, že jsou špatní. Začali dosazovat své stoupence na všechny pozice, i na ty nižší.“
Nakonec se Ubajdula vrací k současnosti. „Všichni lidé tady, mladí, staří, ženy i děti potřebují mír. Všichni jsou proto ochotni pomáhat nové vládě,“ uzavírá trochu zidealizovaně své vyprávění.
„Zde ve městě žijí dva druhy lidí. Jedni chtějí svobodu a demokracii a ti druzí chtějí tálibánské právo. Ti druzí, zpravidla nevzdělaní, nevědí nic o naší afghánské kultuře a zvycích,“ vrací mě zpátky do reality recepční hotelu.
Lidé dnes stojící na druhé straně názorů (proti současnému režimu a oficiálně prosazovanému všeobecnému veřejnému mínění) se na veřejnosti svými postoji příliš nechlubí. Na afghánském jihu je také těžko rozeznat, kdo byl „tálibáncem“ a kdo ne. Kontroverzní, militantní hnutí vyšlo z tradic venkovské jižní části země a řada vnějších znaků, kterými se nechvalně proslavilo, zde patří k obvyklému koloritu života. Jestliže Tádžik při návštěvě Kandaháru bude tvrdit, že všichni kolem jsou bývalí tálibánci, bude se hluboce mýlit. Turbany a vousy se zde nosí již několik set let.

KRUH SE UZAVÍRÁ
Cesta z Kandaháru do Kábulu je nekonečná. Jednotvárnost vytváří skoro stále přímý směr, rozmlácená silnice vede většinou mělkým, širokánským a vyprahlým údolím mezi vzdálenými horskými hřebeny. Ke specifikům této silnice patří vlny, v některých úsecích dosahují až půl metru.
V době příjezdu do Kábulu končí zasedání delegátů z celé země, lója džirga. Během mé cesty kolem celého Afghánistánu jsem vyslechl řadu nářků a stížností na „nedemokratičnost“ výběru kandidátů jednotlivých oblastí. Mnoho obyčejných lidí s přirozenou autoritou se do Kábulu asi opravdu nedostalo, jejich místo zaujali stoupenci místních polních velitelů. Většinou se však lidé shodli, že nejdůležitější teď je, že se lója džirga vůbec uskutečnila.
Nová vláda Afghánistánu byla vybrána poněkud svérázným způsobem. Na počátku lóji džirgy byl za prezidenta země hlasováním potvrzen Karzáí (jeho protikandidáti byli po odstoupení bývalého krále z volební listiny spíše symboličtí). Pak se mnoho dnů volně diskutovalo, mnoho kandidátů se potřebovalo vymluvit a ostatním vysvětlit své zásluhy na boji proti terorismu. Fórum běželo, ale závěry stále žádné. Zejména západní novináři se cítili v nejistotě - nevěděli, o čem vlastně psát. Teprve předposlední den vystoupil Karzáí a sdělil, že následující den představí navrhovanou novou vládu. Další den v 17 hodin se Karzáí přiznal, že sestavení kabinetu je tak složité, že to nestihl, a poprosil procesí o trpělivost. Požádal přísedící o dalších 24 hodin času a poslal delegáty odpočívat. Ve stanovenou dobu se Karzáí ale opravdu vrátil s návrhem nového kabinetu. Po přečtení ministrů se v sále rozhostilo rozpačité ticho. Karzáí se opět chopil mikrofonu a k zasedání pronesl něco jako: „No, nic neříkáte, nevím, co si myslíte, jestli jste rádi, nebo ne, tak souhlasíte s tím, nebo ne?! Hlasujme o tom.“ Možná trochu překvapení kandidáti postupně zvedali ruce, a než se poslanci v sále nadáli, vláda byla odhlasovaná. Nijak nebylo vysvětleno, proč nebyl současně zvolen premiér nové vlády, nepadlo ani slovo o tom, zda prezident Karzáí nechtěl tříštit křehké mocenské pozice, nebo jestli se s ostatními mocnými v zemi zatím prostě nedohodl, či zda bude nějaký premiér vybrán dodatečně. Stejně tak do ztracena vyzněly plány na sestavení afghánského parlamentu, v závěru džirgy bylo jen řečeno, že se o tom bude jednat za měsíc, aby se delegáti nyní vrátili domů a do Kábulu pak přinesli návrhy, jak si parlament, tzv. šuru, představují.
Přes názorovou roztříštěnost, která je asi hlavním znakem současného veřejného mínění, byla určitě převládající reakcí na lója džirgu všeobecná úleva, že zasedání skončilo smírem, či lépe - že neskončilo otevřenou roztržkou mezi různými zájmovými skupinami.
Na zpáteční cestu z Afghánistánu vyrážím z Kábulu v 5.00 hodin ráno, ve stejném okamžiku vychází nad vzdálenými horami rudé slunce.
Hned po chvíli před vjezdem do horských soutěsek zastavujeme a čekáme v dlouhé řadě vozů. Zácpu způsobují vozidla jedoucí v protisměru - desítky náklaďáků a autobusů.
Teprve při další jízdě si člověk uvědomí to nekonečné procesí směrem do Afghánistánu. Každou chvíli míjíme náklaďák s korbou plnou lidí a jejich majetku, barevné pákistánské autobusy, které na střechách vezou vaky s osobními zavazadly, pracovní nástroje, kolečka či trhovecké vozíky. Lidé si přivážejí například i typické pákistánské postele, na které si za dlouholetého exilu zvykli. Afghánci si také přivážejí dřevěné trámky či kmínky stromů na střechy opravovaných domů. Navrátilci dobře vědí, že dřevo je v jejich staronové domovině nyní pořádně drahé.
Míjíme dvě rikši, jejichž řidiči se rozhodli zkusit svou živnost v Kábulu, a tak drkotají „závratnou“ rychlostí 20-30 km/hod celou dlouhou cestu horami.
V našem taxíku mluví jeden spolucestující anglicky. Dovídám se, že v Pákistánu strávil posledních 6 let. Právě se vrací z Kábulu, kde byl obhlédnout situaci, zejména co se bezpečnosti týká. Uspokojilo ho to, vrací se do Péšávaru pro svou rodinu...
Letmo dál pozoruji osazenstvo na náklaďácích nebo v autobusech. Zejména v autobusech se lidé často tísní jeden na druhého. Pozoruji obličeje žen, z nichž mnohé cestují s odhalenými tvářemi (to znamená, že mají přední závoj „povinné“ burky přehozen přes hlavu). V ženských obličejích je cítit zvědavost a naděje, ale i obavy z cizího prostředí. Aby ne: strávily v Pákistánu řadu let a Afghánistán teď pro ně bude cizinou.
A pak mi to náhle dochází! Mezi pasažéry drtivě převažují právě ženy a děti: do země pod Hindúkušem, do svých zničených domovů si muži z exilu přivážejí celé rodiny. Je vidět, že Afghánci svému prozatím křehkému míru věří.
Do Pákistánu se autobusy vracejí prázdné.
říjen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group