ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZE ŽIVOTA ŠERPŮ

Krajina jako nekonečné schodiště do nebe. Stupňovité terasy, lesy a nakonec už jenom nebetyčné horské vrcholy, věčný sníh a zóna smrti. Nejhustší koncentrace nejvyšších hor na světě. Téměř v každém údolí pod Everestem žije jiné etnikum, ale nejznámější už provždy zůstanou Šerpové. Potkávám jich každý den spoustu a vždy znovu mě fascinují. Obyvatelé střechy světa jsou elegantní a vznešení, proslavení úžasnou odolností vůči zimě a vyčerpání, stejně jako schopností unést neuvěřitelnou zátěž na hlavě a páteři. Dýchají o polovinu řidší vzduch než my, což změnilo tvar a strukturu jejich hrudního koše a plic. Jejich srdce je robustnější a bije houževnatěji.

PRVNÍ DEN

V noci jsem se budil ze spaní hrůzostrašným bubnováním kapek o střechu a klokotavým zvukem tekoucí vody. Ráno byla země pokryta šedivým škraloupem a vrcholy kopců, které jsme včera pro mlhu ani neviděli, schované v olověných cárech. Ženy z Jiri od časného rána roztloukaly velké kusy štěrku na menší a muži je lopatou, ke které byl přivázaný provaz, aby lopaťákovi mohl někdo pomáhat, házeli do auta.

Měli jsme vyrazit v devět ráno, ale asi o půl hodiny se to protáhlo smlouváním s nosiči o ceny za nošení nákladů. Byli jsme domluveni, že tři lidi odloží každý po deseti kilech ze svého báglu na jednoho nosiče. Zabalili jsme jim věci do malých příručních batůžků, igelitových pytlů nebo speciálních vaků. Když došlo na nakládání, použili ty velké komické zrezivělé váhy, které trůnily před každou lodží. Ten nejstarší s nejhlubšími vráskami nejvíc - špičkoví nosiči od čtyřiceti víc - a nejmenší, začínající, si do košíku naložil jenom pár kilo. Byl to ještě chlapec, ale tady lidé dospívají a stárnou rychle.

Šerpský koš je vlastně nůše pletená nařídko s okama asi decimetr širokýma. Dá se použít i jako ohrada pro slepice. Všechny věci tady jsou univerzální.

ŠERPA ZNAMENÁ ORIENTÁLEC

Narozdíl od všeobecného názoru slovo Šerpa neznamená nosič ani průvodce, ale příslušník etnika, žijícího na svazích Everestu v oblasti Khumbu. Proslavili se jako průvodci vrcholových expedic a ti nejlepší z nejlepších mají ve svých kamenných chatrčích nebo teď už i zděných domech za horolezecké výkony diplomy od nepálského krále - "ZA ZÁSLUHY O ROZVOJ TURISTIKY A DOBÝVÁNÍ HOR", a na expedicích mají své vlastní nosiče.

V původním významu Šerpa znamená orientálec a jejich historie je plná putování. Zatímco u nás vládl Jiří z Poděbrad, putovali předkové dnešních Šerpů z východní provincie Tibetu Salmo Gang přes průsmyk Nangpa-la (5716 m), aby unikli politickým tlakům a zastavila je až oblast, které vládne bájná hora Sagarmatha, sídlo bohů. Tady našli neobydlené, vzdálené a velmi nepřístupné horské území, které je dodnes jejich domovem. Podle údajů z roku 1982 tu žije přibližně tři tisíce Šerpů.

Poprvé se Šerpové dostali do širšího povědomí v roce 1921, kdy si je najal tým při průzkumu Mount Everestu. Expedice začala v indickém Darjeelingu a pokračovala do Tibetu. Vzhledem k tomu, že mnoho Šerpů žilo v Darjeelingu, nebylo nutné cestovat do "zakázaného" Nepálu, aby mohli být najmuti. Až dobytí Everestu sirem Hillarym a šerpou Tenzingem v roce 1951 a následné otevření Nepálu světu učinilo národ Šerpů světovým pojmem.

Protože Šerpové věří, že jsou potomci dvou původních zakladatelů klanu, jmenují se všichni Šerpa příjmením. Aby to nebylo tak jednoduché, díky stále trvajícímu stěhování nyní existuje více než šestnáct klanů, z nichž dvanáct věří, že jsou subklanem dvou původních klanů. Klany vůbec mají u Šerpů velký historický význam, a to z důvodu role, kterou hrají při svatbách a festivalech. Šerpové, kteří mají stejné jméno klanu, se nemohou vdát nebo oženit až do tří generací z otcovy strany.

TAJEMSTVÍ VEGETARIÁNŮ

Hned za Jiri začala cesta strmě stoupat a když jsme vyšplhali na kopec, následovalo ještě strmější klesání. Takhle se to v různém sklonu a tempu střídalo až do večera. Potkával jsem úžasné motivy, které jsem fotil jakoby kradmo. Rýžová políčka, stařena rozčesávající si vlasy s obličejem jako podrážka, děti ve škole pod širým nebem, píšící úkoly vleže na stráni s výhledem na zasněžené vrcholky...

Konečně jsme večer dorazili do průsmyku Durali. Kulaté modlitební kameny "mani" s vytesanými modlitbičkami při vstupu do vesnice oznamovaly, že jsme vstoupili na šerpské území. Už se stmívalo, když jsme se v místní lodži skupinově připravovali na první seznámení s šerpskou kuchyní. Kuchařka se podívala na objednávku, kterou je stejně třeba přečíst nahlas, protože neumí číst a šla rozdělat oheň. S neobyčejnou obratností přikládala do krbu polena tak, aby plamen směřoval kam chtěla. Jelikož komíny tu neznají, stoupal kouř škvírami mezi střešními prkny.

Po půl hodině plameny v peci rozškvařily olej tak, že za další hodinu nám mohla vítězně přinést jarní závitek se sýrem, neboli "spring roll with chees".

Co se týče jídel, nejběžnějším pro Šerpy je dhal bhaat - rýže (bhaat) přelitá polévkou z čočky (dhal). Horští lidé se živí dhal bhaatem a silnou kaší zvanou tsampa z praženého ječmene. Je to prášek, jemný jako cement, který po smíchání s čajem chutná asi jako krupicová kaše. Místní strava zřídka zahrnuje maso nebo vejce, takže dhal je základní zdroj bílkovin. Nekvašený chléb, zvaný tu "tibetský" nebo chappati jsou častou přílohou k jídlu a obvyklou náhražkou rýže. Další přílohou mohou být brambory - ať už vařené ve slupce, osmahnuté jako hranolky anebo pečené se sýrem. Kromě toho samozřejmě všude koupíte čokoládové tyčinky, pivo, rum a coca colu. Z časových důvodů se vyplatí najednou objednávat stejná jídla. První jsou vždycky nudle, které tu mají jako polotovar pod názvem rara - dobrý a jenom je hodí do vařící vody. Nudlová polévka množstvím nudlí spíš připomíná špagety. Bramborová jídla následují potom a nakonec přijde dhal bhaat anebo smažená rýže - různé formy rizota bez masa.

K tradiční nabídce jídel patří ještě bramborové placky a místní kořalka zvaná rakši. Chutná jako silně zředěný technický líh a má deset až patnáct procent alkoholu.

Maso tu nikde neseženete, ledaže by zrovna chcípnul nějaký jak. Ať chcete nebo ne, stanete se na nějaký čas vegetariány a možná to je tajemství pověstné mírumilovnosti zdejšího lidu. Když nadejde čas placení, účet se tady dělá bez hostinského - sám si zapisujete co sníte a vypijete a sám to taky sečtete.

Naši nosiči, protože slovo Šerpové je nepřípustné, dorazili potmě a v dešti okolo půl osmé. Tu hodinu chůze za tmy na kluzkých stezkách jim nezávidím, i když vím, že to tady znají jako své boty, které nenosí. Halasně a spokojeně nás pozdravili a usedli ke sklenici čangu, což je zkvašený nápoj, zdejší pivo, má světlou bílou barvu, je hustý, připomíná trochu burčák a chutná jako kvasnice.

STÁVKA NOSIČŮ

Šerpové chodí do speciálních škol, kde se učí řemeslu průvodce horolezeckých expedicí. Využívá se jejich znalosti prostředí, vytrvalost a obratnost. Také proto se hospodářství Šerpů stalo velmi závislé na turistice a mnoho Šerpů si osvojilo západní styl a hodnoty. Západní vliv způsobil zvýšení mezd a učinil je nezměnitelnými v oblastech ovládaných Šerpy.

Druhý den ráno začali Šerpové stávkovat. Chtěli víc peněz a zpočátku to vypadalo, že si poneseme všechno sami. Nakonec se ale podařilo sehnat náhradu - ženské. Můj báglík a ještě dva další nesla krásná sedmnáctiletá bosá dívka. Jakmile jsou podmínky obchodu dohodnuty, z Šerpů se stávají okouzlující lidé, a to do takové míry, že mého spolubydlícího večer napadlo vzít si tady nějakou Šerpku a odvézt si ji do Čech. Vařila by mu, postarala se o děti a ještě, když by šli na výlet do hor, by nosila i jeho zavazadlo.

GEOLOGIE NA VLASTNÍ KŮŽI

Vyráželi jsme každý den brzy ráno po osmé hodině, přizpůsobovali jsme se tak rytmům odpozorovaným od Šerpů, kteří je zase odpozorovali od přírody. Ráno byla obloha bez mráčku, přes poledne se zatáhlo a ve tři hodiny odpoledne začalo pršet nebo ve vyšších polohách sněžit.

Ráno byl venku ještě mráz, během půl hodiny způsobilo slunce všem neopatrným úžeh, a poté začalo sněžit. Po pár dnech pochodu si na takové počasí zvyknete stejně jako na představu, že váš cíl je někde za těmi dvěma kopci, které musíte obejít přes sedlo, sestupovat kilometr nadmořské výšky dolů k řece, pak vystoupat výškový kilometr do dalšího sedla a tohle celé ještě jednou. Začalo mi připadat, že jsem nikdy v životě nedělal nic jiného než chodil po kopcích nahoru a dolů.

Cestou jsme potkali tesaře. Seděl uprostřed hromady hoblin, říkal, že pracuje dvanáct hodin denně a bere dvě stě rupií denně. Má šest dětí a jednu manželku, ale moc si jich neužije, když šest dní v týdnu spí mezi hoblinama, aby mohl vydělat těch 200 rupek. To byl ten impulz, kdy jsem si začal uvědomovat sílu zdejších lidí. Nesl jsem svůj bágl už dost dlouho na to, abych si uvědomil, jak jsou skuteční nosiči úžasní. Viděli jsme je nosit nejen nůše, ale taky trámy nebo třeba padesát chlapů neslo ocelové lano na nový most.

V dešti jdou pořád stejným tempem, voda jim stéká po hlavě a kape od nosu, ale oni tím kusem celty, který s sebou nosí, raději přikryjí náklad než sebe.

Fascinující je hra svalů na jejich štíhlých lýtkách při chůzi do kopce. Celá váha břemene vlastně spočívá na popruhu, který se zavěsí na čelo a když mají nosiči na čele těch svých pětačtyřicet kilo, vypadá to, že mají ohnutá záda. Ale pak shodí náklad a jdou jenom s prázdnou nůší anebo popruhem přehozeným ledabyle přes rameno a budí dojem lidí, kteří vlastní tu nejpevnější páteř na světě. Jejich osudem je stavět se světu čelem.

RODINNÝ ŽIVOT ŠERPŮ

Jména lodží se v každé vesnici opakují. Stejně jako máme v Čechách desítky Lhotek, Žaboklik a Čeradic, tady s železnou pravidelností najdete vždy lodže jménem Ama Dablam, Sherpa Lodge, Everest Lodge, Yetti Lodge a případně ještě Trekkers Lodge.

Na dřevěných trámcích pod stropem jedné z takových lodží bylo bílou křídou obtisklé cosi jako otisky velkých Yettiho prstů, nezbytné svastiky, které nám připomínají hákové kříže, ovšem Šerpové o nějakém Hitlerovi v životě neslyšeli, a hlavně ozdobně vyvedený nápis HAPPY NEW YEAR. Tehdy, šestnáctého března 1997, tu skutečně začínal nepálský nový rok 2052. Strávili jsme ho v tichosti a pokoře, pamatuji si jen příjemné ticho bez televize, rádia a ostatních přijímačů, ve kterém je slyšet jenom praskání polen v krbu a kdy tak zázračně chutná obyčejný čaj.

Lodže byla z prostých nehoblovaných prken, pod stropem visela nesvítící žárovka, škvírami ve střeše fučelo dovnitř a ráno bylo za zpocenými okny vidět panorama zasněžených hor.

Lidé v lodžích se hodně liší podle toho jaké mají IQ a jaké mají srdce. Někteří chodí špinaví tak, že péřovka, kterou zdědili po expedici z bůhvíjakého roku už ani neví, jaká byla její původní barva. Tady je naopak neobyčejně čisto a uklizeno, jedna z mladších dcer vaří s velkou zručností na otevřeném ohništi. Drží pánev obouruč a přehazuje zkušeným grifem zeleninu i omeletu ve vzduchu. Je na na ní vidět, že to umí a ví o tom.

Šerpové původně žili jako nomádi, živili se divokými rostlinami, které rostly v tom kterém ročním období a také svými jaky, dokud se na území neobjevily brambory. Velice záhy vyvinuli techniku pro skladování brambor, hnojili půdu lidskými a zvířecími odpadky se starým listím a pěstovali pohanku a ječmen. To mělo za následek vznik poměrně prosperující komunity, která nebyla závislá na vnějších vlivech a vznikl tak jejich charakteristický styl života. Tenkrát se v zimě topilo jen tolik, kolik bylo třeba k ohřátí jídla na plackách z jačího trusu, sušeného mechu nebo vzácných kosodřevin. Šerpové žili v jedné místnosti s jaky a když náhodou přišla velmi tuhá zima, podřízli ho a pili jeho teplou krev. Od těch dob odtekla desetiletí a dnes se pálí vzácné kosodřeviny jen proto, abychom my turisté měli při večeři teplo.

Nepochybuji o tom, že nebýt turistů, dokázala by tahle rodina žít z toho, co vypěstuje málo úrodná himálajská země klidně i příštích tisíc let.

PÝCHA DUCHA TVÉHO...

Některá krajina přitahuje jako magnet nejrůznější hledače pravdy, ať už mnichy, cestovatele nebo vědecké badatele. Láká prostou fyzickou krásou, nedotčenou přírodou i jakýmsi náznakem věčnosti. Duchovně nejpůsobivější je patrně Himálaj, protože právě tady si člověk tváří v tvář velkoleposti přírody uvědomí vlastní maličkost. Snad nejkrásnější kus Himálaje je národní park Sagarmatha, jeden z nejznámějších na světě. Rozprostírá se na území o velikosti 1243 čtverečních kilometrů a je umístěn severovýchodně od Káthmándú v nepálském regionu Khumbu. Nejobvyklejším způsobem, jak se sem dostat, je buď letecky do Lukly anebo autobusem do Jiri, a pak týden pěšky. Najdete tu nejvyšší vrchol světa Mount Everest a několik dalších, velice známých vrcholů, jako např. Lhotse, Nuptse, Cho-oyu, Pumori, posvátnou horu Šerpů Ama Dablam, Thamserku, Kwangde, Kangtaiga anebo Gyachungkang. Svým způsobem je sagarmathský národní park nejúžasnější přírodní chrám na světě. Už velký indický básník Kalidas na přelomu čtrnáctého a patnáctého století před Kristem napsal: "Božského původu je pán hor, jehož jméno je Himálaj, zasazen svými kořeny v mořích východu i západu. On jediný je schopen změřit hranice bezmezného světa. Z hloubek země jsi vzlétl, ó Himálaji, pýcha tvých štítů a ducha tvého jedno jsou." Právě to je zdrojem nenápadného sebevědomí Šerpů, které je tak přirozené, že když ho nehledáte, tak ho přehlédnete.

STŘEDISKO ŠERPSKÝCH SPORTŮ

Bájný Namche Bazaar je vesnice a přitom hlavní město Šerpů. Svítí se tu i v noci a najdete tady celkem exkluzivní hotely stejně jako turistické suvenýry anebo potřeby pro trekkery. Samotný Namche připomíná obří amfiteátr anebo možná fotbalový stadion, přičemž hrací plocha jsou dvě uličky se suvenýry. Přestože mělo být jaro, celý den v Namche hustě sněžilo a napadlo asi dvacet centimetrů sněhu. Byla to idylka jako z Ladových obrázků. Kluci si přivázali na boty dva třiceticentimetrové vykuchané kabely, které fungovaly jako cosi mezi lyžemi a sněžnicemi. Svištěli z prudkých sjezdovek s obdivuhodnou bravurou. Také rozříznuté barely sloužily jako improvizované boby. Děti i dospělí po sobě metali sněhové koule a bez nějakých cavyků jí párkrát šoupli i mně. Pod horkým sluncem sníh tál tak rychle, že se to dalo vnímat všemi smysly. Voda tekla z okapů čůrkem a vítr jí rozfoukal do všech stran, jako umělé zavlažování na polích. To, co dřív sloužilo jako chodníčky, se změnilo v potoky, kterými odtékala narychlo přetavená voda. Šerpové si v té nenadálé řece umývali nádobí, nabírali jí do plastových věder a snad tam i prali. A to všechno bylo provázeno praskavými zvuky tajícího sněhu a bubláním potůčků. Ohromné kusy sněhu se dlouho prohýbaly nad okrajem střechy, a pak s žuchnutím dopadly na zem. Tak se žije v Namche.

LHAKPOVO MUZEUM

Podle hinduistické mytologie je hora Gaurí Šankar místem, kde žil velký bůh Šiva se svou manželkou Mahádeví, dcerou Himavanta, který také zosobňoval hory. V hotelu Shevi Kangba na horním konci Namche Bazaaru žije se svou manželkou pozoruhodný muž jménem Lhakpa Sonam Šerpa. Lhakpa ohluchl následkem meningitidy a zdá se, že od té doby slyší ty velmi jemné šelesty, které vydává srdce Khumbu. Již v roce 1980 přišel s projektem muzea šerpské kultury, veden obavou, že tisíciletá kultura mizí rok od roku rychleji. S výstavbou muzea začal v roce 1990 a skončil v roce 1993. Je to zvláštní muzeum. Kdyby v něm nějaká šerpská rodina bydlela, ani vám nepřijde, že to je muzeum. Vystavené předměty - konvice na čaj, ručně vyráběné máselnice a další nádobí - jsou věci, které se v každé rodině pořád vyskytují - přesto, že se nemění už pár století.

A protože Lhakpa Sonam Šerpa je i vážený hoteliér, stojí hned vedle muzea moderní hotel. Hned u vstupu je výstava fotografií z oblasti Khumbu a v patře najdete sněmovní místnost, kterou slavnostně otevíral sám Hillary - Lhakpův přítel - a kde jsou stěny proměněny v galerii slavných Šerpů. Mnoho z portrétů má přes dolní roh černou pásku s udáním roku, expedice a dosažené výšky. V jiné místnosti objevíte zase dvacet ročníků časopisu National Geographic, tři řady videokazet plus televizi a hezkou řádku knih o Nepálu. Jedna z oněch knih je v češtině od českého horolezce Jana Šmída, který se s Lhakpou spřátelil a dokonce spolu lezli i nějaké vrcholy v Evropě. Také Jan Šmíd má na svém portrétu pomyslnou černou pásku.

ŠKOLA V KHUMJUNGU


Stačí za Namche Bazaarem seběhnout půl hodiny z hlavní trasy na Everest a přijdete do vesnice zvané Khumjung. Je tu obecná škola, kde se schází 350 dětí z širokého okolí. Některé putují po stezkách a chodníčcích přes sedla a visuté mosty hodinu tam a hodinu zpátky. Třídy jsou rozdělené podle velikosti, učebny jsou kůlny z vlnitého plechu, připomínající malý chudý vojenský útvar. Každý den začíná v deset hodin slavnostním nástupem, při kterém se za zpěvu a zvuku bubnů vztyčuje nepálská vlajka a provádí rozcvička, podobná spartakiádě. Na dvorku je zavěšena kyslíková bomba, údajně z Hillaryho expedice, ostatně také škola se jmenuje Hillaryho. Khumjung ležící hned za kopcem oddělujícím jej od Namche a stranou hlavních turistických tras je původnější a hezčí než Namche Bazaar. Je tu Hillaryho studánka, u které ženy mlátí prádlo a v nedaleké gompě v zamčené skřínce pečlivě ukrytý Yettiho skalp. Vypadá sice jako zrzavý kokosový ořech, ale svůj účel mucholapky turistických peněz spolehlivě plní.

ČEKÁNÍ NA HILLARYHO

Nejznámější klášter v nepálském Himálaji a světový zázrak jménem Tengpoche je honosná budova, kolem které se třpytí vrcholy hor, takže můžete vnímat oba tyhle světy jedním pohledem. Pod centrem duchovna na improvizovaném hřišti hrají turisté proti místním volejbal. Strávil jsem tu den nutný k aklimatizaci a byl připravený další den stoupat do Dingboche. Loučili jsme se ráno v kuchyni se Šerpou, který má syna Tenzinga, a on jen tak mezi řečí utrousil, že sem zítra přiletí helikoptérou Hillary. Má předat zdejšímu klášteru sponzorský dar. Klášter v roce 1989 vyhořel a jeho obnovu financuje právě patron Himálaje. Zdrží se tu prý hodinku, víc ne, ale to stačilo, abych změnil plány.

Mniši pro svého dobrodince sbíjeli uvítací bránu a od časného rána vykuřovali klášter před zlými duchy. Bylo zvláštní vidět mnichy v červeném hábitu, jak lezou po žebříku s kladívkem v ruce a hřebíkama v puse. Ve vzduchu byla cítit vzrušená radostná atmosféra a také mrazivá mlha, valící se tak těsně nad terénem, až to občas vypadalo, že se kouří ze země. Samo o sobě by na té mlze nebylo nic divného, mockrát jsme viděli, jak se zpocenému trekkerovi kouří z hlavy, z báglu a když si sundal čelenku a ponožky, tak i z nich. Ovšem kvůli téhle mlze nemohl přistát vrtulník, a tak toho dne sir Edmund Hillary nepřiletěl. Guru Rinpoche v oranžové péřovce ale nemusel být smutný. Místo Eda přišel pěšky syn Peter. Sir Edmund přiletěl o několik dní později, ale to už jsem čekat nemohl.

BOHOVÉ HOR, VOD A STRÁNÍ

Šerpové patří mezi sektu Nying-mapa mahájanové odnože tibetského buddhismu a Guru Rinpoche (Padma-samb hava an Indian yogi) je považován za zakladatele této sekty a jejího duchovního vůdce. Podle legendy se narodil na lotosu uprostřed jezera. Náboženské knihy uvádějí, že byl velice silný kouzelník a čaroděj, schopný svou mystickou silou překonat ostatní čaroděje a démony. Od té doby se převtěluje do nových těl podobně jako dalajlama.

Životy Šerpů jsou protkány s pojetím buddhismu do neuvěřitelných detailů. Hory jsou vlastně sídlem bohů, mezi nejdůležitější patří Khumbi yul-lha, zvaný Bůh Khumbu a Chamolongmu (Bohyně Matky země). Jedni horští bohové mají úlohu ochránců, například Pumori (Dcera hor), na jiných horách sídlí služebníci - Kangtaiga, Tamserku. Velice významní místní duchové žijí v místních vodách a jsou známi jako Luh anebo na bludných kamenech Dhu. Existují také místní a zemští bohové, kteří se zajímají o každodenní záležitosti a zůstávají laskaví pouze tak dlouho, dokud jsou uctíváni nabízením jídla a modlících. Kláštery jsou centry kulturního života a společné rituály jsou spojeny s hlavními událostmi zemědělského a pasteveckého života.

VZNEŠENOST A SMRT

Pět tisíc metrů je hranice pro vstup do jiného světa. Ticho je tu tišší, když hodíte kamenem o skálu skoro neslyšíte, jak to tlumeně křísne, ale přitom lidský hlas i rolničky jaků se rozléhají na kilometry daleko. Každý pohyb se tu musí dělat pomalu a protože pomalost je sestra vznešenosti, pobyt v horách dělá i ze sluhů krále vznešených gest. Řídký vzduch je opojný a vede k jinému myšlení. Už mozek sám je v té pustině jediným protivníkem prázdnoty a snad tím se otevírá víc průhledů do podvědomí a tajemných zákoutí mozku a skrytých schopností těla. Historek o tom, co dokáží himálajští jogíni, je víc než dost. S přibývající výškou jsou vesnice menší a menší, Lobuche je pět kamenných stavení a poslední Gorak Shep dokonce pouhé tři domy, tři černé tečky krčící se pod Everestem, kterých si všimnete, až když do nich téměř narazíte.

Takové tři domky ale nemohou uspokojit komerční expedice pro lidi, kteří si chtějí za svých 65 000 dolarů sáhnout na vrcholek Everestu. A tak z dálky uvidíte base camp pod Mount Everestem jako barevnou stanovou osadu. Letos v květnu to bylo rekordních osmdesát cizinců a stovka Šerpů jenom v základním táboře, dalších dvanáct týmů se stopadesáti profesionály se pokoušelo o vrcholek Everestu Severní stěnou. Hora je obležena jako nikdy předtím, počasí je horší než kdy dřív, sedm horolezců již v květnu zahynulo a mnoho odborníků tvrdí, že letošní sezona na Everestu bude nejtragičtější v celé historii. Šerpové říkají, že se bohové zlobí. Budiž to do budoucna varovným mementem pro nás všechny.
 
Červenec 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group