ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KYRGYZOVÉ VZPOMÍNAJÍ NA ZLATÉ SOVĚTSKÉ ČASY

 

Pád komunismu ve svém důsledku znamenal například pro pobaltské státy demokratizaci a nástup k tržní ekonomice. Většina obyvatel si dnes myslí, že se má od změny režimu a pádu Sovětského svazu lépe. Pro pozorovatele ze střední Evropy se to zdá logické. Ve Střední Asii je to ale přesně naopak. Do tohoto regionu přinesl SSSR modernizaci spojenou s průmyslovou výrobou, urbanizací a pozvednutím školství. Po jeho pádu došlo v těchto sférách k výraznému zhoršení. Zjednodušeně řečeno, co si vzali moskevští plánovači na západě, notně ostrouhali a předali východu. Malé náměstíčko před hotelem Kyrgyzstán v Oši se po ránu plní muži ve středních letech. Je tu i několik takových, kteří už ve středních letech dávno nejsou. Všichni postávají či posedávají na patnících a diskutují. Pak přijede náklaďák s logem organizace Mercy Corps na dveřích, na který všichni čekají. Přivezl některým z nich alespoň pro dnešek práci. Platí hotově, zhruba dva dolary denně, což je lepší plat než v leckteré státní kanceláři. Vůz se dvěma desítkami pracovníků na korbě do půl hodiny odjíždí. Ať si o časech SSSR myslí kdo chce co chce, tihle muži se měli lépe. Alespoň jsou o tom přesvědčeni.

 

METÁL ZA DESET KYRGYZSKÝCH DĚTÍ
Za sovětských dob byla práce povinná. Kdo delší dobu nepracoval, dostal podmínku nebo skončil na pár týdnů ve vězení jako příživník. Tenkrát ale údajně našel práci každý, kdo chtěl. Dnes je to naopak. Fakt, že tolik lidí najednou ztratilo zaměstnání v průběhu několika let po rozpadu komunistického kolosu, se velmi negativně promítl do mnoha sfér života v celé zemi. Mercy Corps, stejně jako několik japonských nevládních organizací, s nezaměstnaností v Kyrgyzstánu bojuje již několik let. Samotní Mercy Corps obstarávají práci pro 150 000 lidí. Zdejší obyvatelé je za to mají rádi.
Kyrgyzstán se měl za dob SSSR jako v bavlnce. Moskevští soudruzi poskytovali místním občanům štědrou sociální a zdravotní péči, celá země, kde přes 90 % území tvoří hory, byla prošpikována elektrickým vedením. Nově postavené továrny daly spoustě lidí práci a prostor Sovětského svazu umožňoval osvědčeným vojákům či byrokratům odejít za lepším živobytím třeba do Ruska. Bolševici se snažili ze všech sil podporovat vysokou porodnost, neboť větrem ošlehaní Kyrgyzové měli být ideální pracovní silou na ruském severu a na Sibiři. Kyrgyzské matky, které měly přes 10 dětí, dostávaly vysoké sovětské ocenění „Mať-geroina“. Pro zemi, kde většina obyvatelstva žila na počátku dvacátého století kočovným způsobem, znamenala sovětská éra rychlý posun vpřed.
Rozpad SSSR zasadil ekonomice Kyrgyzstánu, stejně jako dalším středoasijským republikám, těžkou ránu. V roce 1993, kdy země odešla z takzvané rublové zóny, skončila finanční podpora Moskvy. Většina podniků a továren, které byly drženy složitou všesovětskou sítí vzájemných závislostí, přestala fungovat. Systém, kdy ti efektivnější dopláceli na ty méně efektivní, takže se nakonec měli všichni stejně, se rozpadl. V Kyrgyzstánu v důsledku toho rapidně stoupla nezaměstnanost, která se pohybuje nad 30 % (některé zdroje hovoří o 40 %). Rozbujel se černý trh. Kvalita školství, stejně jako výška sociálních příspěvků, klesla. Před spoustou lidí se po zániku pracovních míst a sociálních jistot objevila tíživá otázka: jak se teď budeme živit?

 

PASTEVCI, TRHOVCI A TAXIKÁŘI
Merzabek se živí tím, že pase dobytek. Po kyrgyzsku. Stejně jako mnoho jeho známých vezme na jaře jurtu, všechen dobytek a rodinu a jede do hor, odkud se do své vesnice vrací až na podzim. Živí se prodejem ovcí a krav na bazary. „Tenhle způsob obživy fungoval v Kyrgyzstánu léta, vždyť jsme všichni potomci kočovníků. Za Sojuzu to bylo tak, že dva tři kusy ze stáda byly pastevcům ponechány a zbytek byl jakoby státní. Z toho pastevci museli odevzdávat mléko, maso a tak dále. To, jestli odevzdávali všechno, se ale nedalo kontrolovat, takže život pastevce nebyl nějak náročný. Teď je to horší.“
Merzabek sám ale pase ovce tak trochu z nutnosti. „Co se mě týče, byl jsem k tomuto způsobu donucen. Vystudoval jsem práva v Kočkorce a v Biškeku. Místa pro právníky ale nejsou. Leda že bych úředníky tučně podmazal, ale na to nemám peníze. To, co bylo těžké za Sojuzu, je dnes takřka nemožné. Nenašel jsem ani žádnou jinou práci, protože továrny jsou zavřené a zemědělství v tomhle regionu prakticky neexistuje. Pást dobytek jako naši dědové je přeci jenom jistota. Znám spoustu jiných lidí, kteří vystudovali, ale živí se v koňském sedle.“
Dalším velmi častým způsobem obživy je v Kyrgyzstánu taxikaření. Rozpad základní infrastruktury postihl i státní dopravu, která je ve stavu naprostého rozkladu. Na většině hlavních tras jezdí dva druhy autobusů - pomalé státní, a potom soukromé autobusy, většinou vyřazené Mercedesy z Turecka, které jsou o něco rychlejší. Navíc několik důležitých komunikací, včetně 700 km dlouhé silnice mezi dvěma největšími městy Biškekem a Oší, je pro nebezpečnost a špatnou kvalitu vozovky pro autobusy uzavřeno. Doprava tam funguje jen osobními auty za cenu velmi podobnou té za autobusy. Taxikářem se může stát každý, kdo má auto. Pro tento způsob dopravy neexistuje žádná licence ani zastřešující organizace. Jen nabídka a poptávka. Cesta z Biškeku do Oše trvá něco přes 12 hodin. Taxikáři, čekající v houfech na své klienty na autobusovém nádraží, jsou schopni jet kdykoliv. Když mají štěstí, do dvou dnů jsou zase zpátky.
Co se týče postavení žen ve společnosti, v Kyrgyzstánu je to o mnoho lepší než v okolních muslimských zemích. Žena není nutně připoutána k plotně či nucena dělat „čiernuju rabótu“, což znamená okopávat pole, tak běžný jev třeba v Turkmenistánu. Kyrgyzské ženy vládnou drobnému obchodu. Na pestrých bazarech lze potkat desítky prodavaček naprosto stejného zboží za stejnou cenu. Většina nabízí produkty z vlastní zahrady či kuchyně. Při silnicích se míhají postavy nabízející řidičům několik jablek, plastikovou láhev načerno vyrobeného benzinu pochybné kvality, motorového oleje nezdravé barvy, či třeba sadu ojetých pneumatik na traktor. Mnoho z nich nemá za celý den jediného klienta.
Průměrný plat je v Kyrgyzstánu 30 dolarů. Alespoň podle tabulek. Za tyto peníze jde jen stěží vyjít. Drtivá většina povolání se v dnešním Kyrgyzstánu točí okolo dopravy, obchodu a cestování. Minimum služeb, minimum průmyslové výroby a minimum organizace práce. Tudíž i minimum daní, které neplatí ani taxikáři, ani pastevci. Na jednom se v Kyrgyzstánu ale shodnou úplně všichni. Že za Sojuzu bylo lépe.

 

 


Kyrgyzská repulika
rozloha: 198 000 km
obyvatelstvo: 4 540 185 (1997)
hlavní město: Biškek
poloha a charakteristika: Vnitrozemí Střední Asie. Hospodářsky méně rozvinutý průmyslově-zemědělský stát. V průmyslu převládá těžba rud a neželezných kovů, v zemědělství zaujímá hlavní místo pěstování bavlníku.

 

Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net.
březen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group