ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZNOVU VIDĚT DOMOV

 

Nikdo mu nevěřil. Když představitel Severokyperské turecké republiky Rauf Denktas5 vyhlásil v televizi otevření několika hraničních přechodů, řečtí i turečtí Kypřané zůstali zkoprněle sedět. Na tuto chvíli čekali a v ni doufali dvacet devět let. Báli se uvěřit. Pak uvěřili a doprava v Nikósii se zhroutila. Auta zablokovala silnice vedoucí k paláci Ledra, jedinému místu, kde na druhou stranu dřív směli jen cizinci a diplomaté. 23. dubna 2003 se tento přechod otevřel pro všechny Kypřany.

OBROVSKÁ EUFORIE
Začaly proudit davy. Tisíce lidí, které až za čas pasoví úředníci možná dokážou spočítat. Teď museli jednat bleskově. Nebylo možno instalovat počítače a vést přesnou agendu, nebyl čas rozšířit celnici. Jen obyčejné stoly, kus papíru, tužka, razítko. Co člověk, to čárka. Tam dostane papírek, zpět odevzdá papírek. Přišel ze svého domova, podíval se na svůj bývalý domov a do půlnoci se musí vrátit zpět.
Euforie je obrovská, atmosféra těžko zachytitelná, konečně padla čára. „Chápete? 29 let jsem čekal! 29 let! Teď tady stojím 12 hodin a myslíte si, že se za hodinu vrátím zpět jen proto, že Turci o půlnoci zavřou závoru? Přijedu zpátky ráno, co mně můžou udělat?“ Klapnutí dveří, posledních 200 metrů, a konečně cítit vůni domova.
Stejně je to divné, říkám si, za chvíli zavřou závoru, a oni stále jedou. To se nikdo z nich nebojí zůstat i přes zákaz na noc? Vezou si s sebou obleky na ramínku. Ti evidentně plánují několikadenní pobyt. Bělovlasý pán v dobře padnoucím obleku a pěkně drahém teréňáku mi vysvětluje mně neznámou výjimku: „Jsme z vesnice Kormagilis. My jsme katolíci. Nejsme muslimové ani ortodoxní, jsme maronites a už od roku 1974 můžeme volně jezdit na druhou stranu a zůstávat tam, jak dlouho chceme.“
O něco později to komentuje Nana, jež se mnou už půl hodiny pozoruje proudící davy: „Samozřejmě maronites, ale je to nespravedlivé, jak to, že oni celou dobu mohli, a ostatní ne? Co za tím bylo?“ Dívá se na přicházející mladé seveřany: „Tohle nejsou Kypřané, to jsou čistí Turci. A podívej se, támhleta dvě auta, co se od nás vracejí, jsou severokyperská, mají ještě starou značku, poznám ji.“

NIKóSIE - KYPERSKÝ BERLÍN
Hlavní město Kypru Nikósie (Lefkosia) bylo poprvé rozděleno již v roce 1963. Tehdy bývalí britští majitelé ostrova nakreslili zelenou tužkou na mapě čáru (tzv. „green line“) oddělující část s tureckým obyvatelstvem od čtvrtí mluvících řecky. Tak se mělo zabránit teroristickým akcím mezi oběma stranami. Ve dne se dalo přecházet přes mnoho postů: „Bylo to ponižující, kontrolovali nám i zavazadla, nemáme-li v nich výbušninu,“ zaznívá i po tolika letech hořká stížnost. Na noc se každý musel vrátit do své poloviny. Uměle, ale nikoliv neprodyšně rozdělené město uprostřed jednoho státu.
Rok 1974 rozdělil Nikósii neprodyšně. Na obou stranách se objevily barely a pytle s pískem, kulometná hnízda, kola ostnatého drátu. A mezi nimi řada rozbitých domů a hlídkující vojáci jednotek OSN, kteří byli zárukou klidu zbraní.
Rozdělené město některé turisty láká. S mapou v ruce chodí podél zóny nikoho, pozorují dílny, které se přilepily na oprýskané zdi, obdivují nádherně zrestaurované domy. Nedaleko zóny se ve staré Nikósii nachází i barvitý zeleninový trh. Jedna z nejživějších obchodních tříd města, jež je zároveň i pěší zónou, končí vyhlídkovým hlídacím postem, u jiné strážní boudy je kavárna pojmenovaná Berlín II. V kioscích se prodávají pohlednice zóny s ozbrojeným kyperským vojákem v popředí. Cestovní kanceláře zahrnuly do okruhu v Nikósii i krátkou zastávku u paláce Ledra (na druhou stranu autokary nejezdily, přejít směla maximálně pětičlenná organizovaná skupina).
Ve 14. patře obchodního domu Woolworth bylo otevřeno malé městské muzeum. I když fotografická dokumentace končí padesátými léty, hlavním lákadlem byly dalekohledy namířené na druhou stranu města. Největší pozornosti se těší kdysi nádherná gotická katedrála svatého Mikuláše, roku 1570 přeměněná na mešitu, a obří severokyperská vlajka namalovaná na holých kamenných stráních pohoří Pentadaktilos za městem.
Vše změnil 23. duben. Někteří jižané strávili v zábavních podnicích a kasinech na severu, kde je pro ně neskutečně levně, celou první noc. Do druhého dne tu ceny vyletěly u některých jídel až devětkrát. Když jsem se ptala postaršího recepčního v našem hotelu, půjde-li se také podívat na sever, odpověď mě dost překvapila: „Já jsem odsud, na severu nic nemám. Tu radost Denktas5ovi neudělám, žádné milosti od něj nechci. Nevěřím mu. Je to starý zatvrzelý diktátor a tenhle nápad není z jeho hlavy.“ Naprostá většina lidí ale přechází hranici. Jsou vedeni svou krví, svým srdcem a svými vzpomínkami.

JE TO MOJE DĚTSTVÍ
Annete je řecká Kypřanka, ale narodila se na severu, teď žije ve Francii. Přijela na jih na pravidelnou dovolenou a neodolala možnosti návštěvy. Je spisovatelka, a tak šla se svým kyperským pasem, aby poznala situaci. Nejprve čekala tři hodiny na jihu, pak dvě hodiny na severu. Protože šla pěšky, neplatila nic (platí se pouze severokyperská pojistka za auto). Chtěla si s někým pronajmout taxi a zajet do své rodné Morfou. Když při čekání sháněla společníka na pronájem, oslovil ji neznámý turecký Kypřan a zadarmo ji celý den vozil, nic si nenechal zaplatit, jen vzniklo další přátelství lidí z obou stran hranice.
Tak Annete navštívila dům své babičky. Ten byl naneštěstí hodně velký, a proto ho nejdříve zabrala turecká armáda. Všechno zmizelo, neodnesli jen to, co bylo moc těžké nebo bezcenné. Dnes v domě bydlí turečtí Kypřané a ti jí schovali pár rodinných fotografií. Annete ukazuje zaprášenou fotku mladé ženy v otlučeném rámu: „To je moje dětství, to jsou moje vzpomínky, odvezu si je do Francie.“
Značná část bývalých řeckých uprchlých Kypřanů se večer vrací ze svých původních domovů usměvavá. V náručí nesou květiny ze své bývalé zahrady, v igelitkách pomeranče a jablka ze svých bývalých sadů a pod paží znovu nalezené staré rodinné fotografie. Přesídlení turečtí Kypřané žijící v jejich domech je laskavě přijali, pozvali na kávu, dali jim na cestu krabice cukroví.
Oslovujeme jednoho z mnoha. Usmívá se, v ruce má překrásnou kytici s květy kal: „Byl jsem sám v domě svých rodičů. Žijí v něm turečtí Kypřané. Přivítali mě, pohostili, ukázali celý dům. Uvnitř provedli jen malé změny, jednu velkou místnost rozdělili na dvě, ale zvenku je dům zanedbaný. Nemají peníze. Ale to nevadí. Domluvili jsme se, že příští pátek spolu půjdeme grilovat maso. Jsem velmi šťastný, Kypr se spojí. Bude to trvat, ale budeme zase jeden stát.“
Jsou šťastní, ale ne všichni spokojení: „Ano, kytky mám z naší zahrady, mám i hrst půdy. Ano, dům stojí, ale vůbec to není dobré. Neptejte se mě proč, prostě to není dobré,“ a k pláči nemá daleko. Padesátník se třemi fotkami pod paží zdůrazňuje: „Bohužel, opakuji bohužel, žijí v našem domě Turci z pevniny. Zato tady kamarád má štěstí, v jeho domě bydlí Kypřané.“ Vzpomněla jsem si na naši předloňskou dvouměsíční cestu po zapadlém tureckém venkově, nikde ve světě jsme nepoznali tak hodné a pohostinné lidi. Jací Turci se to usazují na severním Kypru?
Otevření hranic kyperskou nedůvěru k mocnému tureckému sousedu nesmazalo. Před jižním vstupem do zóny nikoho je stále velký nápis: „Turečtí okupanti musí z Kypru pryč!“ Na severní straně byl zase ještě před pár dny v informacích zdarma měsíčník Kibris s výzvou: „Boj za Severokyperskou republiku musí pokračovat.“ Při podrobném čtení však zjišťuji, že je vydáván v Turecku.
14. dubna jsme na jižní celnici četli následující upozornění: „Tam od 8.00 do 13.00, zpět do 17.00, žádná razítka do pasu, nic v okupované části nekupujte.“ Severokyperští úředníci pasové kontroly byli naopak víc než příjemní a bleskově rychlí.
25. dubna chodíme volně sem tam přes jihokyperskou i OSN kontrolu. Jen strážní budku s ostnatým drátem nesmíme fotit, jinak se zdá, že jižní policie, celníci, dopraváci i příslušníci jednotek OSN jsou rádi, že někdo tyto radostné dny zaznamenává (i když upozornění pro cizince na celnici stále ještě visí). Až severní strana nás trochu zchladí: „Zajděte si pro vízum.“

ŠOK Z BOHATSTVÍ JIHU
Když se na poslední chvíli vracejí do svého severního domova, málokdy nesou něco jiného než kelímky od koly z McDonalda. I oni si odstáli svou frontu před oběma celnicemi. Kdo čekal jen dědečky a babičky, je překvapen. Polovinu večerních návštěvníků tvoří ti, kteří se narodili už na druhé straně.
První jižní kontrola prověřuje věrohodnost jejich dokumentů (jsou stále občany Kyperské republiky a pas tedy nepotřebují). Někteří utečenci narození před rokem 1974 ukazují své dávno propadlé kyperské „občanky“. Ti úspěšnější, kteří si mohli dovolit vycestovat ven, mají své doklady platné. Pokud chtěli do ciziny, museli nejprve požádat o turecký pas (pro ně platný jen na dva roky). S tím sice mohli volně cestovat, ale většina z nich v cizině okamžitě zašla na kyperské velvyslanectví a nechala si vystavit nový kyperský pas. Někteří se tak oklikou přes cizinu mohli podívat i do jižní části své vlasti. Jižní Kypřané tuto možnost neměli. Ti museli čekat 29 let.
Mladí seveřané mají dokazování svého původu poněkud složitější. Navíc se s jižními celníky těžko domlouvají, řečtinu se nikdy neučili, a tak se úředním jazykem na hranici stala pro tyto případy angličtina. Pokud jsou dokumenty shledány věrohodnými, jsou seveřané posláni dál k zaregistrování. Dostanou papírek 10 x 10 cm s kyperským razítkem, svým jménem a datem a hodinou vstupu.
„To je všechno? Už můžeme dál?“ diví se někteří. „Vítejte doma,“ zní usměvavá policejní odpověď.
Ale návrat domů nemají nijak lehký, přestože kyperské úřady dopoledne přistavují autobusy, které je zdarma rozvážejí do hlavních jižních měst - Larnaky, Limassolu a Pafosu. Na rozdíl od jižanů seveřané totiž se svými auty na jih prozatím nemohou. Mladí někdy přijedou na kole, starší musí s návštěvou počkat, až se situace vyřeší.
Setkání s bohatou svobodnou realitou je pro některé šok. Svůj dům často nenajdou, je kompletně přestavěný, nebo dokonce zbouraný, aby uvolnil místo pro hotel nebo dům na pronájem, na Kypru se nyní staví jako o závod. Navíc mnozí přejdou hranici pozdě, autobusy jim ujedou, na pro ně drahé taxi nemají, a tak po dlouhém čekání mohou jen chodit po Nikósii. Ale bělovlasý Severokypřan, který byl na jihu jen dvě hodiny, je přesto šťastný: „Po 29 letech jsem se konečně mohl podívat tam, kde jsem se narodil.“
Kyperská televize vysílá přímo z přechodu několik vstupů za večer. Přicházejí i kameramani CNN.
Je půlnoc, třetí den končí. Hranici dnes přešlo na 2500 tureckých Kypřanů a o něco víc řeckých Kypřanů. Jižní pasoví úředníci unaveně odcházejí, ale ještě stačí opravit námi položenou otázku: „Neříkejte, že se vracejí na severní Kypr. Já jsem Kypřan a není žádný jiný Kypr, je to okupovaný Kypr a turecká armáda musí pryč.“
My odcházíme po jedné. Na stole leží zapomenutá policejní čepice, poházené láhve od pitné vody, převržené šálky s kávou. Za pět hodin se vracíme. Podél pětikilometrové řady aut postávají ti, na něž se včera nedostalo a přespali v autě. Zapalují si cigarety, z termosek nalévají kávu. Četa policistů a úředníků nastupuje do práce. Natahují lana a pásky, které včera lidé potrhali. Začínají vydávat papírky s razítky pěšákům. Za tři čtvrtě hodiny všichni zájemci o návštěvu stojí seřazeni mezi provazy a čekají, až druhá strana otevře závoru.

BAR NA PLÁŽI
V deset ráno přijíždíme nevyspalí na krásnou pláž s barem Kyrenie. Po dědečkovi svého uprchlého, nyní severokyperského tureckého přítele Mustafy ho převzal řecký utečenec ze severu, pan Sotiris. Mluví skvěle anglicky. I on je dnes nevyspalý. Včera vyjel v sedm, v půl deváté byl na čáře, v jedenáct vzdal čekání v autě, zavolal Mustafovi a vydal se na druhou stranu pěšky. I tak se dostal na sever až v půl třetí odpoledne, Mustafa už na něj dlouho čekal. Sotiris se vrátil k ránu a hned se pustil do práce. Oči mu zářily - po 29 letech byl doma. Konečně k tomu došlo.
Ale když začal vyprávět, oči posmutněly: „S domem to bude jednoduché, už dva roky je prázdný, bude stačit vymalovat ho. I kříže na hrobech mého strýce a dědečka zůstaly, jen třicet let je trochu nahnulo ke straně. Ale kostel! Nejdřív byl zavřený, když jsem přišel podruhé, byly dveře dokořán. Prázdný, počmáraný, kdysi řeckokatolický kostelík přeměnila dvě anglická individua na dílnu plnou láhví a prázdných hrnců. To snad není možné! U Turků bych to pochopil, ale Angličané! Takové zvěrstvo!“ a Sotiris začal zuřivě drhnout desky stolů.
Všechny čeká spousta práce. Zdá se, jako by pravdu měl Alexis, Mustafa i Sotiris: „Proč přechody a hranice, nechte nás samotné a my se srovnáme. Jsme přece všichni Kypřané.“ Snad nejsou přehnaní optimisté.

Pozn. redakce: Na přání autorky ponecháváme v celém článku výrazy „turečtí Kypřané“ a „řečtí Kypřané“ namísto vžitého označení „kyperští Turci“, resp. „kyperští Řekové“. Autorka tím chtěla vyjádřit a zdůraznit pocit sounáležitosti veškerého kyperského obyvatelstva, jak toho byla na svých toulkách po Kypru svědkem, a snahu o sebeidentifikaci obou etnických skupin jako jednotného kyperského národa bez ohledu na turecký či řecký původ.
červenec - srpen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group