ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEPÁL - STRACH POD EVERESTEM

 

Nepál je zřejmě jediným koutem světa, kde plný turistický provoz probíhá v kulisách regulérní, osm let trvající občanské války, která zemi uvrhává do stále většího chaosu. Oficiálně tu vládne král a volená vláda, hory však ovládají levicoví maoisté.

NEBOJTE, ÚTOČÍ JEN NA NEPÁLCE
Prash Duwadi mívá obvykle nejvíc napilno k večeru. V tom čase odjíždí z centra nepálské metropole Káthmándú na periferii. Počká, až se objeví některý z dálkových autobusů jedoucích od indických hranic, a rychle nastupuje dovnitř. Když má štěstí, narazí uvnitř na cizince. „Pane, chcete hotel? Vím o čistém, levném, s horkou sprchou,“ chrlí ze sebe anglicky a vytahuje osahané fotografie hotelových pokojů. „Nepál je bezpečná země, sám uvidíte. A maoisté? Žádný strach. S nimi není problém. Jsou tu, to je pravda, ale útočí jen na Nepálce,“ uklidňuje Duwadi.
Uvítání turistů v Nepálu vypadá jinak, než by si člověk u oficiálně jedné z nejchudších zemí světa uprostřed občanské války představoval. Ve čtvrti Tamel, kam taxi obvykle zamíří, se cizinci ocitají spíš v Evropě než v jižní Asii. Supermarkety, luxusní pekárny, kluby, vytříbené restaurace s cenami, které si může dovolit každý, kdo vydělává od Turecka na západ. Ulici plní hluk všudypřítomných motorek a také Bob Marley z reproduktorů. Na každých deseti metrech je turistická kancelář, která nabízí výlety pod Everest či túru kolem Annapurny.
Podle údajů nepálských úřadů jdou počty turistů po předloňském útlumu opět nahoru. Letos v březnu přijelo o 60 procent více turistů než ve stejný čas vloni. D. B. Gurung, padesátník usazený do koženého křesla v turistické informační kanceláři, mluví ale o poznání otevřeněji než naháněči typu Duwadiho. „Maoisté jsou politická strana a vyvíjejí aktivitu. Je jich hodně a nevíme přesně, kde se pohybují,“ reaguje na otázku po nebezpečí. „Nebudu tvrdit, že je nemůžete potkat. I když se tak ale stane, budou chtít maximálně nějaké peníze. Když odmítnete, budou chtít vědět proč. A když řeknete, že nemáte, asi nebudou věřit. Zatím se tady ale nikomu z cizinců nic nestalo. Kdyby ano, turisté by sem v tu ránu přestali jezdit. Byla by to katastrofa pro Nepál. Přežíváme jen díky tomu.“

Z PARLAMENTU DO PODZEMÍ
Na začátku devadesátých let se zdálo, že zemi osmitisícovek a hlubokých údolí vyzdobených malebnými terasovitými políčky čeká slibná budoucnost. Nepálský král po čtyřicet let dlouhém otálení vypsal svobodné volby a vládu předal politickým stranám. Nepál se měnil v přední turistickou destinaci. Bohaté státy jako Japonsko, Británie či geograficky spřízněné Švýcarsko byly ochotné do rozvoje chudé země investovat peníze.
Nepál tehdy zažíval, stejně jako Češi, zrod demokracie, i když samozřejmě v trochu jiné podobě. Místo komunistické devastace tu byla hlavním problémem zaostalost odlehlých horských oblastí, kde se žije postaru tím nejjednodušším způsobem, tj. bez elektřiny, silnic, strojů či moderní lékařské péče. Pro lepší představu: pokud by bylo Česko vybaveno stejně jako Nepál, byla by zde jediná silnice od hranic do Prahy a pak ještě do Brna a Olomouce. Elektřina či telefon by sahaly jen do okresních měst. Mimo okresní města by byly jen základní školy či jednoduché, nevybavené lékařské ordinace. Cesta na nejbližší autobusovou zastávku by pro podstatnou část obyvatel státu byla otázkou celodenních pochodů. To vše by dávalo vydělat jen nejnutnější peníze pro obživu a udržování prostých kamenných obydlí.
Velmi dlouho sice Nepálci takto žili v relativní spokojenosti, jenže časy se mění. Zemi začala obcházet vidina „rozvoje“ a lepšího, pohodlnějšího života. Jenže od roku 1990 se vystřídalo několik vlád - sociálnědemokraticky ladění komunisté či konzervativní kongresová strana. Žádná ovšem nesplnila naděje lidí na přesun moci a peněz do regionů, potírání korupce a odstranění diskriminace nejnižších kast.
V roce 1996 zemi postihla největší pohroma. Jedna ze zdejších komunistických stran, jejíž členové si už od šedesátých let říkají maoisté, odešla z parlamentu do podzemí, terorismem se snaží rozložit státní strukturu a na jejích troskách postavit svoji totalitu. Zdaru maoistů sice v Nepálu stále věří málokdo, nutno ale dodat, že jsou po osmi letech boje překvapivě úspěšní.

VŠICHNI SE BOJÍ
Městečko Solibazar je ukryté v horách nepálského středozápadu a na první pohled vypadá trochu jako osady na Divokém západě. Tvoří jej široká prašná silnice, podél které se tlačí jako korále na šňůře malé krámky, místy doplněné spartánskými hotely s prkennými postelemi uvnitř. Solibazar je místem bez telefonu, elektřiny a coca-coly. Každý den sem ale jezdí autobus, což z něho činí veledůležitý výchozí bod pro cestu do civilizace. Ruch tomu odpovídá. Celý den sem z hor scházejí skupinky horalů, aby nakoupili nebo odjeli do nížiny, kde už je doktor, úřady či policie.
Je kvečeru a mezi krámy se začínají trousit skupinky mladíků v zelených uniformách, úboru maoistických milicí. Některým z nich ještě není patnáct. Nemají zbraně, protože je tady nepotřebují. Armáda a policie v tomhle kraji drží jen okresní město, vše ostatní ovládají maoisté. Ovládají ale není přesný výraz. Nemají tu žádné kanceláře, kasárny, výcviková centra nebo cokoliv podobného. Bydlí u obyčejných lidí, scházejí se v obsazených školách nebo postavených stanech a místo pobytu často mění. Pokud by měli stálé objekty, vládní armáda by na ně zaútočila. Nic takového se tu ale neděje. Vládní ozbrojenci navštívili Solibazar naposledy před třemi měsíci, ale jen na chvíli ve dne, a pak zase rychle odjeli. Vědí totiž, že zdržením přes noc by se naopak oni mohli stát terčem útoku maoistů. Mezi takto vymezenými pozicemi žijí ostatní civilisté.
Se západem slunce začínají maoističtí milicionáři obcházet místní podniky. „Kontrolují, jestli se tu neprodává alkohol,“ šeptá majitelka jedné z restaurací poté, co si jednu takovou kontrolu odbyla. V Nepálu se, na rozdíl například od Indie, alkohol prodává zcela volně, maoisté ale na „svých“ teritoriích nic takového nestrpí. „Kdybych zákaz porušila? To by bylo špatné,“ vraští žena čelo. „Možná by mi ten podnik vypálili.“
V rohu místnosti sedí asi třicetiletý muž. Na rozdíl od řady jiných domorodců je ochoten o maoistech mluvit. V Solibazaru mu patří krámek na oblečení, štěstí mu ale nepřinesl. „Musím odejít, nemohu tady už vydržet,“ šeptá, nervózně se rozhlíží kolem a odsedá si ze svitu petrolejky do tmavého kouta. „Napřed ke mně přišli, abych jim odváděl peníze. Proti tomu není obrana, dělají to všichni, tak jsem taky platil. Teď mě ale nutí vstoupit do jejich strany. To je nejhorší, protože tam mají tuhou disciplínu a musel bych dělat všechno, co mi řeknou. Třeba jít někam bojovat. Obchod tady nechám manželce a ráno odjíždím pryč k sestře do města. Neplatí tady zákony, jenom zákony maoistů. Když tu někoho zabijí, policie nepřijede vyšetřovat. Všichni se tu bojí.“

PĚŠKY PO HORÁCH
Pochod dál do kopců vede ještě hlouběji do nevyhlášených maoistických území. Jak takový prostor vypadá, je vidět ve všech vesnicích kolem. Armáda a policie se stáhly do okresního města a okolí. Hned po začátku povstání utekli nebo byli zabiti i zástupci bývalé samosprávy.
„Sem policie ani armáda nechodí, naposled tu byli asi tak před třemi lety,“ říká v jedné z vesnic místní lékař, který vede ordinaci určenou pro zhruba deset tisíc lidí z okolních kopců.
Hlavní slovo tu tedy mají maoističtí lídři. U vstupu do osady vlají rudé prapory se srpem a kladivem, na obchodě visí maoistický plakát, jinak se ale další viditelná znamení maoistické nadvlády hledají obtížně. Kromě ordinace tu funguje škola a pošta, vše v režii vlády. Vesnice sice mají nové neformální starosty sympatizující s maoisty, ti ale samozřejmě nemají žádný přístup k penězům z okresů.
„Maoisté mají i své regionální vlády a na papíře se pokoušejí o jakési rozvojové plány, tím to ale končí. V praxi nedělají nic,“ říká právník Gopal Yogi z města Nepálganj. Maoisté sice vybírají mezi lidmi vlastní daně, ty ale pokrývají potřeby jejich armády. Koneckonců také vodovody ještě stačily udělat nevládní organizace ze Západu, než odešly. „Před pěti lety tu byl Červený kříž, rozvojové organizace a další nevládní organizace. Teď už jsou ale všichni pryč, stáhli se do města,“ líčí lékař.
Podobně je život uspořádán i v dalších osadách, například v Kchoiragaru. Když sem poprvé před osmi lety přišli maoisté, rodina bývalého starosty včetně dalších pěti utekly do bezpečí okresního města. „Zbylí osadníci projevují k maoistům sympatie a ti, co je nemají, raději mlčí,“ poznamenává jeden z učitelů na zdejší základní škole.
K těm prvním patří i jeho kolega, pětadvacetiletý učitel Pradit Nepali. Před pěti lety vstoupil do maoistické strany, prý proto, že je to jediná naděje na lepší život pro chudé Nepálce. Ptát se na důvody je ale vcelku zbytečné, odpovědí jsou obvykle fráze o svobodě, „skutečné demokracii“, rovnosti mezi lidmi a nutnosti vymýtit kapitalismus.
Pradit Nepali přes den učí, po večerech obchází lidi v okolí a agituje. Vedle toho má ještě třetí angažmá - dole v Solibazaru vlastní krám na boty. „Policie neví, že jsem ve straně,“ říká na vysvětlenou. Jako učitel na státní škole pořád pobírá plat od vlády. U maoistů je i jeho bratr Suman, ovšem jako voják. Shodou okolností právě přijel na návštěvu rodičů. „Půl roku jsem tu nebyl,“ svěřuje se a popisuje svůj život maoistického rebela. „Pohybuji se zhruba po třech okresech, skoro jenom pěšky, jen výjimečně jedu někam autobusem. Naše jednotka má tisíc lidí a nemáme stálou základnu. Někdy postavíme v horách tábor, někdy spíme ve vesnicích.“ Po horách chodí kvůli utajení radši bez uniformy, tu si spolu se zbraněmi bere, jen když jde na cvičení nebo do akce. Právě dům, v němž žijí rodiče obou bratrů, slouží jako příležitostný přístřešek pro maoistické funkcionáře a bojovníky při jejich pohybu v horách.

ZASEDÁNÍ NA POLI
Je třetí týden v dubnu a kolem Kchoiragaru je živo. Koná se tu totiž sraz okresního maoistického vedení. Po pěšinách se scházejí chodci s batohy na zádech a míří kus dolů pod vesnici, kde ve skrytu údolí na jednom z rýžových polí stojí jednací sál - velký stan potažený modrým igelitem. Vedle něj je tábořiště, kde se příští dva dny bude pro účastníky sněmu chystat jídlo.
„Armáda nás opravdu nemůže překvapit, nechodí sem a nepřijde ani teď. Cítíme se tu bezpečně,“ culí se mladík, který se představuje přezdívkou Navaraz. Je jedním z těch, kdo přišli ve vojenské uniformě, a jako člen zvláštního maoistického přepadového komanda má na starosti bezpečnostní stránku sněmu. Nechce prozradit, o čem se jedná, jen utrousí, že se tu plánují další akce proti státu. Ani prý nehrozí, že by sraz udal někdo z místních. „Lidi nás tady podporují,“ říká Navaraz a není důvod mu nevěřit.
V podkroví jedné z okolních chalup má svoji přechodnou kancelář a bydlení i šéf okresní maoistické buňky, čtyřicetiletý Kirki Badrupun. Bývalý zemědělec se stejně jako jeho kolegové pohybuje po okrese pěšky, bydlí a pracuje na různých místech. V Kchoiragaru se cítí bezpečně, a tak tu tráví celý týden. Dozvědět se od něho o maoistické administrativě něco blíž ale není možné. Napřed se dlouze vyptává, odkud a proč novinář přišel, na otázky směřující na soukromí či detaily fungování „úřadu“ pak stejně odpovídat nechce.
„Dokud neobsadíme Káthmándú, nemůžeme se věnovat velkým rozvojovým plánům,“ vysvětluje Badrupun rozpačitý přínos maoistů pro život běžných lidí. A kdy obsadí Káthmándú? „Až budeme mít všechny lidi na své straně. Budeme je dále přesvědčovat, že na nich nynější vláda páchá násilí.“
Pro představu, jaké akce (tedy kromě bojových útoků) mohou Badrupunovi soudruzi ve stanu pod Kchoiragarem plánovat, může ostatně sloužit situace ve vesnici Karibout na opačném konci okresu, kam lze dorazit po dvoudenním pochodu. Koncem dubna tady probíhala maoistická blokáda krkolomné blátivé cesty, jediné spojnice s dalším okresním městem Mišikot, které leží hlouběji v horách směrem na sever. Sjízdná je jen traktory, o ty ale jde, neboť vozí do Mišikotu rýži. Blokáda ovšem není zcela přesný termín. Nikdo cestu nepřehradil, jen zdejší maoističtí lídři vyhlásili, že každému, kdo projede, jeho traktor podpálí. Podél cesty už tedy čtyři dny čekají desítky strojů s pytli na korbě a nervózními majiteli.
„Motá se tam několik chlapů v civilu, nevím, jestli to jsou zrovna maoisté, ale nebudu riskovat, dokud blokádu nezruší,“ říká jeden z řidičů. Nejbližší armádní kasárny jsou zhruba dvě hodiny cesty odtud, vojáci ale nepřijdou. „Co by tady dělali? Nikoho z maoistů by tu stejně nenašli. Sice se tu pohybují zcela otevřeně a místní je znají, ale jakmile se dá armáda do pohybu, schovají se, vezmou si na sebe civil.

NECÍTÍM PODPORU
Maoistický rozvrat postupně pohlcuje i větší města. Jihonepálský Nepálganj leží v nížině těsně u indických hranic a ještě před dvěma lety byl násilností ušetřen. Během posledního půl roku ale zdejší úřady evidují dvacet maoistických útoků ve městě a blízkém okolí. Například útočníci nechali vybuchnout nálož v místním sídle volební komise nebo v kanceláři státní letecké společnosti. Nebo za bílého dne přijelo do města auto, muži v něm zastřelili dva policisty hlídkující v centru a zase nerušeně odjeli. Svou největší sílu ale ukázali zdejší maoisté v dubnu, kdy všem obecním radám v okrese poslali výhrůžný dopis, aby rezignovali, jinak budou zabiti.
„Po téhle hrozbě pak všichni odstoupili,“ říká právník Gopal Yogi. „Tenhle druh hrozeb funguje a maoisté tím chtějí zničit celou infrastrukturu, celý mechanismus státní správy, co tu funguje.“ Teď se čeká, co bude dál. Uspořádat volby, z nichž by vedení radnic mělo vzejít, není za dané situace možné. Stát tedy obvykle radní jmenuje, je ale otázka, jestli se někdo k tak nebezpečnému podniku odhodlá.
Maoisté totiž mají po ruce odstrašující příklady, které se šíří po celém Nepálu. Jedním z nich je i okres Gorka, ležící v bezpečnější části Nepálu více na východě, jen asi tři hodiny cesty od hlavního města. Také tady jmenovala nedávno vláda šéfa místní správy. Teď je ale jeho dům vypálený, stejně jako mlýn, který mu patřil. Celá rodina si zachránila život útěkem do Káthmándú. Vesnice Čepetar, kde žil a kde teď zbytky domu stojí, neleží zasutá někde v horách, ale naopak hned u silnice směrem na Káthmándú, jen několik kilometrů od policejní stanice a kasáren. Přesto si i její obyvatelé o bezpečí mohou nechat jen zdát.
„Pohybují se tu maoisté i vládní vojáci,“ popisuje situaci starší muž jménem Sanulet Sresta, sedící před obchodem. „Všichni chodí v civilu, takže často nepoznáme, kdo je kdo.“ Tím ale nepřehlednost situace zdaleka nekončí. „Mezi sebou se tu o maoistech nebavíme. Vlastně nevím, kdo všechno s nimi sympatizuje, a mám strach otevřeně mluvit,“ sděluje Sresta.
Strach ostatně vesničané mají i z těch, kteří by je měli chránit. Své o tom ví i místní učitel Belvador Kumar. Nyní na jaře si odseděl tři měsíce ve vězení. „Někdo z místních mě udal za to, že pomáhám maoistům, že jim dávám jídlo. Nebyla to pravda, ale kdyby to chtěli, musel bych jim vyhovět. Všichni musí, jestli chtějí přežít.“

PŘIŠLI A CHTĚLI PENÍZE
Maoistický teror zasahuje stále citelněji i do hlavního města. Zatímco v horách na venkově se maoisté snaží mluvit lidem do toho, co dělají, jak podnikají, do jakých škol chodí jejich děti, a zničí každý byznys, který podle nich může mít nějakou spojitost s vládními aktivitami, v Káthmándú zatím od bohatých vybírají „jen“ peníze.
Čtyřicetiletý Gopal vede v Káthmándú jednu z největších dílen na výrobu stříbrných šperků se sto osmdesáti zaměstnanci. Kdysi aktivní člen umírněné komunistické strany před pěti lety, v čase začátků maoistického odporu vystoupil. Při cestách na venkov k rodičům se, podobně jako jiní bohatí lidé, chová maximálně nenápadně, třeba zásadně nejezdí svým autem. „Bojím se, aby mi ho maoisté nevzali nebo nezničili,“ poznamenává.
Ani v Káthmándú ale pozornosti neušel. Před třemi lety mu poprvé přišel od maoistů dopis s tím, že vědí o jeho slušném příjmu a potřebují podpořit. Na schůzce pak příspěvek usmlouval na čtyři sta dolarů ročně. „Ptal jsem se, co když si přijdou pro peníze i další maoisté, oni mě ale ubezpečili, že ne, a byla to pravda,“ vzpomíná Gopal. „Letos už ale chtějí sedm set dolarů. Zatím nevím, co budu dělat, ale mám strach nezaplatit. Vědí, kde bydlím a kudy chodí děti do školy.“
Kolik podnikatelů má podobnou zkušenost, není jasné, nikdo o ní obvykle nemluví. Každopádně jí neunikla ani česká konzulka Zdeňka Garky, která v přízemí konzulátu provozuje mateřskou školku. „Přišli do školky v roce 2001 s dopisem, že chtějí nějaké peníze. Řekli jsme jim, že jsme velmi malá školka a dali 5000 rupií, asi dva tisíce korun. Pak jsem raději ze vrat sundala ceduli, že tam školka je. A pokud mohu soudit z výpovědí rodičů našich dětí, maoisté byli u všech. Dohadovali se s nimi na výši, ale platí. Řekli jim - víme, jaké máte auto, jaké máte konto. Mají velmi přesné informace. Jeden člověk z Káthmándú odmítl platit a oznámil to na policii. Maoisté mu pak usekli hlavu a pozabíjeli i nějaké příbuzné. Ten strach a teror trvá tady v Káthmándú asi čtyři roky. Přitom nemá smysl chodit na policii. Co by dělala? Jak by mohla ty lidi ochránit?“
Maoisté navíc začali paralyzovat Káthmándú novou taktikou - stávkami. Přesněji řečeno totálním zákazem používat auta, autobusy, prodávat v obchodech. Novináři napočítali, že takto s pustými silnicemi a zavřenými obchody prožilo vloni Káthmándú 81 dnů. Přitom právě tyto akce nejlépe vypovídají o míře strachu. Prostě stačí, aby vedení maoistů zákaz oznámilo a jejich aktivisté pak pro výstrahu několik „neposlušných aut“ zapálili. Těch několik klikatících se silnic maoisté snadno uhlídají a své lidi, například studenty, mají i v Káthmándú.

ARMÁDA NENÍ O NIC LEPŠÍ
Přes sílu, se kterou dnes maoisté po celém území státu působí, jsou zatím jasné i limity jejich moci. Podle odhadů různých expertů dnes kontrolují zhruba 70 procent plochy státu. Toto číslo je ale značně zkreslující. Zatím totiž ještě nedobyli žádné okresní město, a to ani v místech, kde armáda a policie jinak vyklidily všechny ostatní pozice. „Policie tady má k dispozici 400 lidí, armáda 250. Maoisté mají k dispozici asi pět set bojovníků. Potřebovali bychom dvakrát víc lidí,“ říká Shambhu Kaisala, šéf správy okresu Bonepa dosazený vládou. Z pětatřiceti policejních stanic, které v okrese fungovaly před začátkem maoistického povstání, tu zbyly tři podél hlavní silnice do Káthmándú.
„Neočekávejte, že je armáda schopná nějakého útoku,“ přidává se i komentátor deníku Káthmándú Post Damakant Jayshi. „Vojáci mají osm vrtulníků, chybí jim moderní technika i trénink. Výsledek práce tajné služby je prakticky nula, síť jejích agentů nefunguje. Armáda není schopná proti maoistům bojovat. Hlavní je teď dohodnout se na konci násilí a začít s maoisty jednat.“ Takový názor je v Nepálu velmi rozšířený. Problém ale je, jak a na čem se vlastně dohodnout.
Maoisté požadují především konec monarchie, což je nepřijatelné pro krále. Před rokem už proběhlo jedno kolo krátkých mírových rozhovorů, ovšem bez výsledku. Šéfové maoistů šroubovali své požadavky nahoru, vládě se to nelíbilo, a tak maoisté uraženě opustili jednací sály. „Věřím, že se dá jednat,“ oponuje Jayshi. „Patrně by se pro začátek spokojili s účastí na vládě, volbami a sepsáním nové ústavy.“ Jak se ale dohadovat s lidmi, kteří dnes za formu politiky zvolili násilí? I tady je Jayshi smířlivý. Argumentuje totiž tím, že stejné hříchy má v posledních třech letech na svědomí i armáda a policie.
Za tím také vězí důvod, proč se řada Nepálců dívá na možnost dalšího ozbrojeného boje s nedůvěrou. Vedle maoistů totiž porušuje lidská práva i armáda. Výrazné zhoršení situace přinesly známé události z léta 2001, kdy korunní princ povraždil celou královskou rodinu. Na trůn usedl králův mladší bratr a zvolil podstatně ostřejší taktiku boje. Zatímco během pěti předchozích let armáda na maoisty prakticky ani jednou nezaútočila, nový král vyhlásil na podzim 2001 stanné právo a dal armádě a speciálním policejním útvarům, které pro ten účel zřídil, pokyn zahájit proti maoistům boj, jehož obětí je celá řada nevinných vesničanů. Podle poslední ročenky INSEC, organizace monitorující porušování lidských práv, zabili vloni maoisté 646 lidí, zatímco armáda a policie 1217.
„Na začátku vláda lidi za údajnou spolupráci s maoisty jen zavírala, pak ale změnila strategii. Lidé začali mizet nebo umírat,“ říká advokát z Káthmándú Govinda Bandi. „Oficiálně vláda tvrdí, že ti lidé byli zabiti při útoku na maoisty. Když pak ale jedeme na místo, slyšíme, že to všechno bylo jinak. Devadesát procent civilistů zabitých armádou umírá tak, že vojáci přijdou v noci do vesnice, obviní vesničany, že spolupracují s maoisty, a na místě je zabijí. A jako právník vám říkám, že není šance obrátit se na soud. Policie to prostě vůbec nebude vyšetřovat.“

MY SE NEBOJÍME
Jedním z hlavních problémů pokračujících bojů je tedy otázka, jak pomoci obětem konfliktu. V Káthmándú působí organizace na pomoc obětem maoistů, omezuje se ale především na lobbování u politiků. „Nemůžeme oběti podporovat finančně,“ sděluje zástupce této organizace Amrit Gimiri. „Snažíme se ale jednat s vládou.“ Mnoho úspěchů v tom ale nemají. Do loňska vyplácel stát nejchudším obětem sto rupií (dolar a půl) měsíčně. Nynější vláda program zastavila. Bohatí lidé, kterým maoisté zabavili velké majetky, mají podle Gimira šanci na kompenzaci do deseti tisíc. Tím to ale končí. Účinnější pomoc postiženým lidem navíc výrazně zkomplikovala událost z letošního března, kdy maoisté zastřelili předsedu organizace přímo v jeho kanceláři.
„To ukazuje, jak je tady riskantní zastávat se jedné skupiny obětí,“ míní pracovník organizace zaměřené na lidská práva Bijay. Právě on dostal před časem nabídku od jednoho z evropských dárců, aby zkusil navrhnout plán, jak rozdělit mezi oběti peníze. „Musel jsem to zatím odmítnout,“ říká Bijay. „Existují oběti maoistů a oběti armády. Pokud někdo začne pomáhat jen jedné skupině, koleduje si o problémy. A pomáhat oběma je prakticky nemožné. Oběti maoistů utekly do Káthmándú nebo okresních měst. Není ale vůbec jasné, kde žijí oběti armády. Někteří migrují do Indie, mnozí ale zůstávají někde v horách. Pro státní úřady oběti armády a policie oficiálně neexistují. Pokud se někdo takový přihlásí, je to pro ně sympatizant maoistů nebo rovnou maoista. Kdyby jim někdo začal pomáhat, armáda to zastaví.“
S většími nadějemi se na tento problém dívá Gopal Yogi z Nepálganje, který rovněž se svojí organizací Bee-Group hledá způsob, jak obětem pomoci. „Víme, že to je těžké a riskantní, my se ale nebojíme,“ sděluje odhodlaně. Prvním krokem, který chtějí jeho lidé učinit, je zjistit, kde vlastně oběti konfliktu žijí. Pak by prý například mohli zaplatit dětem obětí vzdělání, na které dnes nemají šanci.
„Není problém najít ty, kteří se přestěhovali do města. U lidí v horách je to podstatně těžší,“ říká Yogi. Potřebuje například povolení od maoistů, že lidé z jeho organizace vůbec smějí do hor jezdit a - což bude asi nejtěžší - pomáhat obětem konfliktu, který sami maoisté vyvolali. Yogi je ale optimista. „Už jsme s nimi mluvili. V devadesátých letech měli maoisté totálně negativní postoj k nevládním organizacím, měli pocit, že je tam jezdí špiclovat. Teď se to mění a zřejmě nám povolení dají. A jak jim vysvětlíme, co chceme vlastně dělat? To se ještě uvidí.“
listopad 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group