ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DÁVNÍ STAVITELÉ

"Měl by ses podívat na jezero Titicaca. Stavitelé Tíšanaka tam vozili po vodě obrovské kusy andezitu. Nikdo ale neví jak. To je záhada."

Tak mě kdysi inspiroval doktor Václav Šolc při našem prvním setkání na půdě Náprstkova muzea. Tehdy jsem si tam zašel pro rady před cestou na Velikonoční ostrov. Čekaly mě pokusy s transportem soch moai a můj hostitel a zároveň velký vzor Thor Heyerdahl. Na záhadu jezera Titicaca jsem v ten okamžik neměl ani pomyšlení...

Vyprávění doktora Šolce mi nedalo spát. Stále dokola jsem si lámal hlavu, jak asi indiáni dokázali až čtyřicet tun hmotné bloky andesitu naložit na svá plavidla. Když jsem si myslel, že znám řešení, sezval jsem kamarády a s nimi nasekal dvě avie rákosu. Po jeho usušení jsme celou zimu vázali a uzlovali. Výsledkem byly dva sedmimetrové rákosové čluny. Pozvaný doktor Šolc je s námi na rybníce Řepičáku u Strakonic projel a pochválil. Pro ověření mého nápadu v praxi jsem vybral třeboňský rybník Svět. Experiment se podařil. Několik desítek tahačů zavleklo vybraný třítunový balvan připoutaný na smyku na mělčinu tak, aby nad něj mohl naplout katamaran tvořený našimi čluny. Balvan jsme k nim připevnili a tahači znovu zabrali. Každým krokem se jim šlo lépe. To jak čluny postupně stahované kamenem dolů současně přebíraly jeho hmotnost. Pak jej odtrhli od klesajícího dna a podivný náklad vyplul. Nejeli jsme nijak daleko. Jen na vedlejší pláž, a mimo kamenu vezli i většinou navlhlých tahačů.Ti pak saně i s balvanem zase vytáhli na souš. Diváci jásali a my byli šťastní, že se niomu nic nestalo. Nyní mířím na jih Peru. Jedu za indiány Aymary, tajemným Tíwanakem a podivuhodným světem na náhorní planině And. Čeká mě jezero Titicaca.

PUNA

Už se těším na čulpy. To jsou mohutné kamenné věže - hrobky dávných vládců zdejšího kraje. Cesta z Puna, největšího města na jezeře Titicaca, k nim trvá autem přes půl hodiny. Návštěvník však nelituje. Dávní stavitelé si pro pohřebiště nemohli vybrat tajemnější a pustější kraj. Člověk by uvěřil, že se octl na měsíci. Čulpy stojí na skalnatém pahorku téměř kolem dokola obklopeném rozlehlým jezerem hluboce zařízlým do krajiny. Všude kam oko dohlédne jsou je kamenité pláně a v dálce vzdálené hory. Nikde žádný strom.

Věžových hrobek tu je několik desítek. Bohužel už v různých stádiích rozpadu. Vlastně bohudík. Mám tak jedinečnou příležitost ke studiu stavebních metod. Čulpa je válcová kamenná stavba, která se rozšiřuje směrem nahoru. Pak následuje asi metrový prstenec a nad ním kopule jako na hvězdárně. Do nitra vede nízká úzká chodbička. Ústí do nevelké prostory, jejíž výška zasahuje přibližně do třetiny celé stavby. Zbytek je výplň z hlíny a kamení. Ve stěnách místnůstky jsou výklenky pro zemřelé.

Neporušené části hrobek působí dojmeme dokonalosti a nedobytnosti. Plášť stavby tvoří několikatunové přesně lícované kvádry. Do mezery mezi nimi marně zkouším zasunout čepel svého nože. Jak to dokázali? Nedaleké rozvaliny vzápětí tajemství prozrazují. Kvádry jsou totiž slícovány jen zepředu a to jen úzkou fazetkou. Hlouběji a ze vnitřku stavby jsou hrubě tesané a mezery vyplňuje drobné kamení a hlína.

Otázka je jak ty obrovské kvádry dokázali dopravit nahoru. Jedna z věží byla opuštěna rozestavěná. Dodnes k ní vede dlouhá, pozvolná, kamenná rampa. Příklad jak z učebnice. Odjíždím spokojen s tím, co jsem na vlastní oči viděl. Z radosti nad rozřešenou záhadou zvu mladého indiánského průvodce v Punu na večeři. Je nadšen. Já taky. Pečené morče a obrovský krab v polévce, kterou mi doporučil, nemají chybu.

Ráno odjíždím z Puna s příjemným pocitem. Viděl jsem a stihl vše, co bylo v plánu. Mým dalším cílem je ostrov Suriki a na něm indiáni Aymarové. Před mnoha lety mezi nimi strávil deset měsíců doktor Šolc. Po neúspěchu expedice RA je jako zdatné stavitele rákosových člunů doporučil Thoru Heyerdahlovi. Čtyři andští indiáni se nesnadného úkolu zhostili skvěle. RA II přečkal náročnou plavbu přes Atlantik a dnes jej obdivují v muzeu KONTIKI v Oslu návštěvníci z celého světa.

Konečnou autobusu je půvabné městečko Copacabana. Leží však už na bolivijském území a je třeba nejprve překonat hranici. Kdo má peruánské vizum, má vstup do Bolívie otevřen. Celník si ale s klidem řekne o pět dolarů. Odmítnout není moudré. Mohl by strčit pas do kapsy a jít zahnat žízeň. Vyplácení pasu v krčmě pak vyjde dráž.

Čekání na autobus, který mě dopraví o dalších osmdesát kilometrů dál až naproti ostrůvku Suriki, si krátím prohlídkou náměstí Copacabany.

Pln zážitků usedám pak do autobusu, který nás vyváží do hor vysoko nad jezero. Jsou úplně holé. Jen prach a tráva a sem tam stádečko lam. Prach ze silnice mi brzo skřípe mezi zuby, a tak přemýšlím o možných infekcích. Odměnou za strádání je pohled na Titicaca po obou stranách. Jedeme po poloostrově. Dvě stě dvacet kilometrů dlouhé jezero tu je zhruba v polovině své délky přeštíplé.

Překvapila mě změna staveb. Domky jsou výstavnější, z tvarovaných cihel a většinou patrové. Viditelně bohatší kraj. Však je také La Paz, hlavní město, vzdálené pouhých osmdesát kilometrů. Vystupuji u restaurace Americana a pátrám, jak se dostanu na Suriki usazený daleko na jezeře. Po místní specialitě - smaženém pstruhovi - mi hostinský hlásí, že člun čeká. Jeho dva motory burácí naplno a přesto trvá půl hodiny, nedo doplujeme do zálivu před jedinou vesnicí na ostrově Suriki.

Kráčím po primitivním molu z drnů rákosu totora a rozhlížím se kolem. Kde jsou rákosové čluny? Po léta těšení jsem u stavitelů těch nejdokonalejších rákosových plavidel světa. Kde jsou?

Průvodce nás vede na dvorek jednoho z domků. Konečně, dílna. V rohu u zdi opřené otepi suché totory a přímo přede mnou dva nádherně tvarované čluny. Jeden rozdělaný, druhý téměř hotový. Hrnu se k nim a radost mizí. To je přece muzeum. Celý půlrok jsem doma ve Strakonicích strávit sušením rákosu a vázáním člunů pro náš třeboňský pokus. Něco o tom tedy vím. Tady je ale pouhá atrakce pro turisty. Žádná dílna.

Rozladěn vytahují trumf. Anály Náprstkova muzea a článkem a snímky doktora Šolce konají divy. Místní indiánský průvodce svolává ostatní a na třicet let starých snímcích rozpoznávají příbuzné a pohledy na svou vesnici. Když pak ještě nelituji ve své knize Rapa Nui společnou fotku s Thorem Heyerdahlem, je vyhráno. Odběhnou pro slavnostní ponča, nasadí typické čepice a začíná focení.

Je vyhráno. Turisté z dalších lodí zírají nad proměnou jinak netečených Aymarů. Potěšení je i na mé straně. Vyrobit rákosové čluny pro případný pokus prý není problém. Bude to ale něco stát. Bezva. Beru.

Při návratu k člunu se mi náš lodivod snaží něco naléhavě sdělit. Průvodce z cestovky mi překládá. Jestli prý chci, vyrobí mi jeho rodiny ty samé čluny, a levněji než ostrované. Hleďme, zdravá konkurence.

TÍWANAKO

Konečně se mi plní mnohaletý sen. Poučen literaturou vím, co uvidím. Přede mnou leží trosky náboženského centra říše, která trvala od čtvrtého století před Kristem do jedenáctého století našeho letopočtu. Tedy celkem patnáct set let. tíwanacká kultura ovládala obrovské území a tomu odpovídala rozloha a velikost staveb. Říše se rozpadla, a když sem přitáhla inkovská vojska, narazila už jen na opuštěné ruiny. Ty po celá staletí sloužily jako příhodný kamenolom. Pečlivě opracované kvádry padly také na stavbu katolického kostela v přilehlé stejnojmenné vesnici a svým dílem k devastaci přispělo budování železnice. Co zbylo, zavál prach.

Kráčím vpřed a nemohu uvěřit svým očím. V cestě stojí čtyřmetrová zeď Kalasasay táhnoucí se dobrých devadesát metrů. Ta měla být v troskách a víc než z půli zasypaná.

Podobně je ošetřen podzemní chrámek templete zapuštěný do teránu před hlavním schodištěm Kalasasay. Co se tu stalo? Snadná odpověď. Turistický ruch a příliv peněz na péči o památky.

Průvodce seňor Carlos nás nejprve vede k astronomickému kameni. Ten mě zajímá, protože jde o rozměrný andesitový blok pocházející z lomů na poloostrově Copacabana. Než se tu ocitl, musel překonat přes sto deset kilometrů dlouhou plavbu po jezeře. V jeho okolí je rozváleno několik dalších kvádrů. Dodnes i po tisíci letech pod drsným podnebím And si zachovaly jemné zdobení ornamentů, lam, pum a kondorů. Proto byl andesit tak ceněn dávnými kameníky. Blízké okolí Tíwanaka poskytuje dostatek červeného pískovce. Ten však časem zvětrává a nehodil se na dekorativní prvky.

Další zastávka prohlídky je Akapana. Kdysi čněla vysoko nad ostatní stavby. Dnes tato stupňovitá pyramida s členitým půdorysem připomíná víc přirozený pahrbek. Zajímavostí je jezírko na její plochém vrcholu. K čemu sloužilo a jaké obřady tu kdysi probíhali je dodnes předmětem diskusí odborníků. Z Akapany lze dobře přehlédnout Kalasasyu. Tvoří ji čtverec o stranách přibližně osmdesát metrů vystouplý nad terén obehnaný čtyřmetrovou zdí. Je trochu jiná než zdi jaké známe. Její přibližně metrákové kvádry vyplňují mezery mezi pěti až desetitunovými pískovcovými sloupy, které zajišťují její stabilitu. Součástí výzdoby Kalasasay jsou dvě andesitové stély a hlavně slavná brána slunce. I ony pochází z lomů na protějším břehu jezera. Nedílnou součástí prohlídky je odhánění místních hlídačů. Neustále se nám snaží vnutit zaručeně pravé, dobové měděné nebo hliněné drobnosti, které prý kdesi sami vykopali.

MUZEUM TÍWANAKA V CENTRU LA PAZ

Přijímá mě osobně pan ředitel Osvaldo Rivera. O mém projektu rekonstruovat transport andesitového bloku přes Titicaca ví od svého přítele Thora Heyerdahla a je jím nadšen. Několik let totiž řídil vykopávky dopravního kanálu, který kdysi spojoval jezero se staveništěm Tíwanaka. Šlo o soustavu primitivních zdymadel napájených blízkou říčkou. Důmyslné zařízení umožňovalo plavidlům doplout se svým nákladem až k městu. Dopravci tak měli ušetřeno dvaadvacet kilometrů cesty. Dnes už je kanál sotva patrný, ale pan Rivera ho hodlá zčásti rekonstruovat. Částka, kterou na svůj projekt z nejrůznějších zdrojů získal, mi vyráží dech. Jemu se naopak líbí myšlenka, že by plavidlo s velkým andesitovým blokem proplulo jeho obnoveným kanálem. Výsledkem setkání je průzkum lomů na poloostrově Copacabana. Druhý den mám k ruce archeologa, který mě vede po jednotlivých nalezištích.Lomy na městečkem Copacabana jen procházíme. Težili v nich Španělé a po nich i dnešní obyvatelé. Tady je pátrání zbytečné. Jak den ubíhá, prodíráme se stále blíž k hranici s Peru. Pár kilometrů nad ní ční nad jezerem tajemná sopka Kapia. I z jejích stěn pocházely některé bloky pro tíwanacké chrámy. Dodnes jich několik leží na trase k jezeru a indiáni je nazývají pietras kansadas - unavené kameny. Tak daleko ale jít nemusíme. Pablo, můj průvodce, mě přivádí k zčásti zasypané kamenné desce. Teprve po odstranění křoví vidím její rozměry a tvar.


kamenná deska
Odhaduje ji na dvacet šest až třicet tun. Co mě ale zajímá, jsou podivné prohlubně pravidelně uspořádané na její vrchní části. Pablo mi vysvětluje, že jde o obětní oltář. Je to nádherná ukázka staré kamenické práce. Pokud by se podařilo dopravit ho do areálu Tíwanaka, stal by se rázem jednou z atrakcí. Je rozhodnuto. Kámen už mám...
 
Září 1996
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group