ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OTEVŘENÉ ATELIÉRY - ZAVRHOVANÝ I OBDIVOVANÝ

Jiří David je umělec zabývající se takřka všemi disciplínami, které v sobě zahrnují vizuální umění, film a video, reklamu nevyjímaje. Je mnoha lidmi obdivován, ale i zavrhován. Domnívám se však, že jeho dílo patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás ve druhé polovině dvacátého století vzniklo. Předmětem tohoto článku ale není vnutit čtenářům idol a postavit mu zaživa pomník...


Máš rád pomníky?

Nevaděj' mi, vlastně si jich nevšímám. Tedy nevšímám si těch, které jsou dobré, ty ostatní nevidím.

Co si myslíš o hvězdách? Chtěl bys být hvězdou?

Jo, proč ne, pokud bych to vydržel?! Když tu byl například Michael Jackson, většina našich takzvaných hvězd šoubyznysu plkala do médií, jaký je ten Jackson monstrum, a že tedy v žádném případě na tu Letnou nepůjdou... Dost jsem se tomu nasmál, neboť každej z nich by třeba zaprodal vlastní mámu, jen kdyby mohl alespoň na deset vteřin být tím "monstrem". Trapně zakrývaná závist jim přetékala z bot. Jsou to malorepublikoví slaboši a nikdy se jim to nepodaří, neboť hvězda musí být i silná charismatická osobnost. Osobnost se schopností okamžité a jasné sebereflexe. To znamená hru s vizemi, jejíž pravděpodobnosti sám uvěříš, a to buď na základech prostoty se silným egocentrismem (neplést s egoismem, což "ochránci" morálky tak rádi činí) nebo na základech schopnosti čisté manipulace. Nedá se to narafičit, musíš to žít. Což může být slast i hrůza, čiré šílenství, návyk.

Co si myslíš o nesmrtelnosti hvězd?

Je to jejich zář, vlastnost, zpětná vazba, nutnost, smysl, touha, směřování, prosba a ostatně i milosrdenství.

Jsi pro spoustu mých vrstevníků, a přiznám se, že i pro mne, důležitým inspiračním zdrojem. Vždycky mě bavila tvoje chameleónská pružnost, tvoje schopnost riskovat a dvojsečně tít do živého. Musíš v sobě živit nejen vznešenost, ale i "hnus". Spočívá tvoje představa harmonie v rovnováze mezi dobrem a zlem?

Pokud zlu podlehnu, přestanu asi dělat svou práci. Zatím si stále zlo uvědomuji, ale neidealizuji do oné potřebné míry rovnováhy s dobrem. Je však pravděpodobné, že zlo i dobro je rovnonocenně imanentní (vyzařující), tedy je na každém z nás (vědomě nebo nevědomě), jakými jsme receptory (příjemci). Nepřipouštění si jak zla, tak dobra nic neřeší, a tak nevím, jak tuto skutečnost (ono "nic neřeší") hodnotit. Zdá se, že současné umění se nachází v tomto bodě. Nehodnotit!

Proč teď maluješ "normální" obrazy, když byla pro tebe donedávna typická snaha o různorodost, zvláštnost, výjimečnost a originalitu?

Nic se zas tolik nezměnilo. Je pravda, že tato série je největší (kolem sta obrazů) v mém dosavadním životě a jsou to "jenom" obyčejné obrazy. Zdejší kulturní obec mne stejně již zaškatulkovala tak, že změna (rychlá, samozřejmě i povrchní) rovná se David. Prosím, ale já mám rád změnu. Rád se překvapuji, mám rád, když překvapím druhé, jsem rád překvapován, a když je to například uměním, nebráním se. Baví mě na tomto poli riskovat víc než v životě, proto životní energii transformuji do své práce. Otázkou je, jak dlouho to ještě snesu. Ony poslední obrazy jsou totiž o tom. Je to zkouška onoho rozhraní a navíc silně subjektivní. Mimochodem, už dva měsíce jsem nenamaloval ani jediný obraz, nějak nemohu. Sto obrazů je vlastně celé jedno tělo, které jsem vyrval ze svého a teď musím tu díru nějak zacelit.

Bojíš se, že budeš vypadat naivně, když budeš upřímný?

Ne. Jestliže něčemu věříš, je ti jedno, co na to ti druzí. Jsou sice důležití, ale pořád až druzí. Ale pozor - upřímnost nechápu jako naivní diletantství a neschovávám za něj neschopnost něco (tedy i nic) sdělit. Mimochodem, je snad upřímnost vlastností zvířat? Je upřímná smečka hyen, která roztrhá mládě antilopy?!

Je v tobě při práci přítomný strach?

Jestli myslíš strach coby jistý druh odpovědnosti, pak bezprostředně žádný. Kašlu na strach z nepochopení, vysmívám se strachu z nedokonalosti, nevnímám strach z formy, nepocítil jsem strach z náplně obsahu. Mám jen jednu obavu, že z těch všech možností, které mi letí hlavou, se včas nerozhodnu pro tu pravou. Pak - při práci - na to zapomenu a je mi to už jedno. Ten proces rozhodování, zpracování, zkoušek, omylů, chyb, miluji víc než samotný výsledek.

Myslím si, že je pro tebe něco rozseknout, naznačit, a pak to opustit, zmizet v pravý čas typické. Proč?

Je to prosté, nesnáším bohapusté opakování. Když si třeba lidi zvyknou na to, že tohle je tedy ten "pravý" David, vyvedl jsem je snadno z omylu. Pak někdo tvrdil, že je to právě ten samotný princip změn, ten pravý David, tedy jako klec a štváč. Asi je blíž pravdě, proč ne? I když to není tak snadné. Rád přináším svým nejbližším dárky. Vždy jsou trochu jiné. S obrazy, s čímkoli jiným, je to podobné a to mě těší. Ale to bych se opakoval.

Na závěr malinký příklad onoho naznačení a opuštění. Již mockrát se mi stalo, že jsem něco udělal (obraz, kresbu, fotku, instalaci atd.), pak po čase opustil (v zapomnění však podržel). Přišli jiní a našli to, trochu zakamuflovali (nevědomě, vědomě) a jiní chytráci hned naznačovali, že to David eklekticky přebírá. Je to velká legrace, ale patří mi to. Je to daň za změnu. Už jsem si ale zvykl.

Ptal se Jiří Černický
Leden 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group