ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TOUŽÍM PO NĚČEM IDEÁLNÍM, ŘÍKÁ ZDENĚK PROKOP

Akademický malíř Zdeněk Prokop se narodil 13. října 1934 v Užhorodě. Od roku 1938 žije v Praze.V letech 1954 až 1960 vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění. Zhruba od roku 1963 se orientoval k nezobrazujícímu abstraktně poetickému malířskému projevu. Prakticky se živil restaurováním nástěnnýchmaleb, užitou grafikou a instalacemi výstav.
Zabývá se ideovými problémy moderního umění, o nichž také (zejména v letech 1970 až 1989) přednášel.



JABLKO POZNÁVÁNÍ (1985)
nitroemail, plátno, 115x125 cm

Daly se v padesátých letech, kdy jste studoval na akademii, získat nějaké informace o soudobém světovém umění?

Téměř žádné. V dějinách umění jsme se učili nejvýš o impresionismu a v dostupných publikacích se prezentoval pouze socialistický realismus. Takže i když jsem AVU vystudoval, cestu k modernímu umění jsem si musel hledat sám. V pátém ročníku jsem se při zájezdu do Ruska seznámil v depozitářích Ruského muzea s originály ruských avantgardních umělců. Chagally, Kandinské i Maleviče jsme si vytahovali z regálů, zašpiněné, bez rámů, zapomenuté - muzeum je nevystavovalo.

Vaši vrstevníci měli zájem studovat tyto věci v té době vlastně už klasické?

Jen málokteří. Zvláště abstraktní umění většinou ani neznali.

Setkal jsem se před pár lety v Moskvě s ředitelem Guggenheimovy nadace v New Yorku Thomasem Messerem. Na moji otázku, jestli nezná nějakého dobrého současného českého umělce, odpověděl, abych se obrátil na ArtCentrum. Nezmínil se ani o Malichovi, ani o Knížákovi... Nepřipadá vám to divné?

Ale on vůbec nemusel znát ani mnohé významné umělce své země, natož ty české! Amerika je obrovská země se spoustou umělců - a ani velmi vzdělaní lidé je neznají. Například americká velvyslankyně v Praze Shirley Temple se setkala na letišti s Frankem Zappou, jedním z nejlepších amerických hudebníků, a vůbec nevěděla, kdo to je.

Proč jste se začal zabývat právě abstrakcí, která se musela jevit díky své nefigurativnosti nesrozumitelná?

Abstrakce byla tehdy akceptována jen jako něco dekorativního. Jak je to vidět třeba na Sýkorově realizaci větracího komínu u Technického muzea.

Ale vás přece nezajímala abstrakce jako dekor?

Mne zpočátku spíš zajímala transformace přírody, ne její popis. Lákal mě rytmus, vztahy mezi proporcemi tvarů, logika výstavby obrazu. Prostě abstrahování, ne jen opis. Hudba nic nezobrazuje, je to nejabstraktnější umění, a přece je tak ohromně blízká životu, důvěrně lidská. Třeba Vivaldi, nebo jazz, který mám tak rád. Nic nevyprávějí, a přece je chápeme, rytmus námi hýbe, něžnost nebo bouřlivost tónů nás hladí nebo vzrušuje, souzvuky nám lahodí a připadají nám zajímavé nebo vtipné, důmyslné nebo fantastické, samozřejmě spontánní. Totéž přece mohou vyjadřovat abstraktní obrazy. Nedá se to říkat slovy, od toho je spíš literatura, nedá se to popsat, musí se to vidět! Tedy, je fakt, že někdo má pro to lepší cit, jaksi vidí víc, nebo si to, co vidí, bohatěji vykládá. Rovněž v hudbě toho můžeme slyšet víc. Podle toho, jak si kdo tuhle hru rád a déle hraje.

Jaký je rozdíl mezi Kandinským a děckem, které si hraje s kostkami?

Děti se snaží dělat něco konkrétního, třeba chtějí postavit hrad. Hrají si většinou dost prostoduše a nezkušeně, neznají mnohé souvislosti. Kandinskij si také hraje, ale mnohem rafinovaněji. Formy, tvary, barvy, rytmus - to vše pro něj má významy, které spojuje a dává do souvislostí mnohem složitějších. Dětský obrázek je vždycky jednodušší, přímočařeji vyjadřuje základní pocity. Kandinskij si také hraje s pocity, ale ve složitějších relacích.

A jde podle vás o tuto hru v umění?

Ano. Umění je podle mne forma hravé zábavy. Nemusí v něm jít o vysoké ideály, jak to požadoval třeba Hegel, tomu se dnes už nedá věřit - podobně jako mnoha jiným dřívějším dogmatům, podobně jako formalizované náboženské víře... V současné době má umění ve společnosti jinou funkci, slouží nám, a užíváme je k něčemu jinému než ještě v první polovině tohoto století. Žijeme ve společnosti nadbytku, komfortu, rozpadu starých hodnot, relativity. Proto umění musí být jiné! Věcí a skutků dříve vzácných a nedostupných máme nyní nadbytek, staly se často banálními, tuctovými, nejběžněji dosažitelnými krámy k použití a vyhození. Písničky a obrázky na pár dní, "vzácné" vozy na pár let. Domy a velkolepé projekty stavíme za rok, a ještě rychleji je dokážeme bořit. Hodnoty jsou relativní - takže proč si s nimi nepohrát. Umění si dnes může pořídit kdekdo, jen tak, protože chce být "v tom" a má na to peníze, vždyť "to vypadá skvěle", i když mu to vlastně nic neříká. Konzumuje se. Je lidové, demokratické, pro každého. Všechny mediální prostředky ho na nás chrlí úplné laviny, záplavy. A lacino - i zadarmo! Umění přestává být záležitostí elity.

Hry jen pro zábavu, je-li jich moc, znudí, a z nudy klíčí perverze. Všeho je moc, všichni jsou stejní, a východiskem jsou výstřednosti. Ovšem i těch je moc...

Nemám rád destruktivní hry. Toužím po harmonii, po hravé pohodě, po kráse. Po něčem ideálním, i když se zdá, že ideály vymizely. Ale není tomu tak, jen demagogické "lepší, vyšší, nadřazené, elitní, jediné pravé" ideály se hroutí, protože jsou stanoveny mocensky v zájmu nadřazených. Jsou to podvody. Ideál musí každý člověk hledat a vydobýt si ho těžce a celým životem sám, aby se přiblížil nadosobnímu ideálu všech dobrých lidí.

Ptal se Jiří Černický
 
Únor 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group