ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK

Po vystudování SUPŠ v Uherském Hradišti Petr Nikl (1960) absolvoval v roce 1987 AVU v Praze. Byl členem umělecké skupiny "Tvrdohlaví" a je členem divadelního sdružení "MEHEDAHA". Od roku 1987 každoročně samostatně vystavuje. Získání prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1995 mu umožnilo studijní pobyt v Headlands v Kalifornii.Tuhle jsem jel v tramvaji a viděl jsem tě u Vltavy, jak tam něco chytáš.

 


Atelier v Headlands 1996

 

Zdálo se mi zajímavé, jak klacek čeří vodu, která pableskuje pod oblouky mostu. Dráždilo mě, že jsem mohl měnit rytmus světelné sítě. Na okamžik. Pak jsem toho nechal a šel házet o kus dál kameny. Jo, a pod tím mostem byla krásná akustika. Mám strašně rád ozvěnu. Setrvačnost pohybu. Když něco hlesneš a ono to samo ještě trvá nezávisle na tobě. Máš pocit, že ses do toho lesa naproti rozpustil. Ta odpověď je ale úplně jiná.

 

Musíš mít ze svých toulek velkou sbírku trofejí...

Jo, nosím si toho hodně domů, ale při slově trofej mi naskakuje husí kůže. Vidět nějakou věc či zvíře jako trofej je vlastně vrchol arogance. Bojím se takhle něco pro sebe zmrazit a stavět to na odiv jako svůj objev či úlovek. Zajímá mě pohyb ve věcech. Nechávám je hrát a ony mne překvapují svou neuchopitelností. Pořád bojuju s vlastními předsudky, vnucenými ze setrvačnosti. A hle, zase setrvačnost, ale tahle je jiná, ta se v odpovědi nezhušťuje, to je pusté opakování.

 

Teď mě napadá pohádka o člověku, lovci, který měl plný zámeček trofejí. Ale mohl to být třeba sběratel obalů od žvýkaček. Chodil kolem nich jako kolem důkazů svého života, a přitom vlastně ony ulovily jeho. Přidával další a viděl, že je to hezké. Že se mu podařilo chytit opravdu ty nejkošatější kousky. Když si je tak znovu prohlížel, jeden z jelenů na něj mrknul. Myslel, že se mu to zdálo, ale vždycky, když šel kolem, ten jelen na něj mrknul. Nakonec lovec ze zámečku utekl, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Chtěl bych být vždycky připraven, že třeba tenhle kámen teď mrkne...

A co třeba sbírky vzpomínek?

 

Nedávno jsem si vzpomněl, jak se mi asi v pěti letech poprvé přisála na lýtko pijavice, ale připadá mi to jako z minulého života. Paměť je asi jediná opravdová sbírka, a je zvláštní, co se s ní časem děje. Jak některá místa blednou a jiná vysvítají. Vyžaduje péči, ale jenom jako zásoba pro "teď". Čas všechno splavuje a nechává jen ty nejhlubší rýhy. Dělá si místo pro nové. Život se ti jeví při pohledu zpátky jako sbírka výrazných zážitků. Čas a prostor zmizel a už se nedají nasimulovat. Jenomže o kterém zážitku můžeš říct, že je méně významný? Je to plynulý tok, jen momentální děj staví v tu chvíli do světla to a jindy zase ono.

S tím lovcem by to mohlo být i tak, že mu jeleni připomínali chvíle čekání na posedu, východy slunce, vlhkou kůru, vůni mlhy či zvuky datlů. Třeba si myslel, že bez nich by se mu to všechno jenom zdálo. Ale možná je to skutečně takové zdání, které vzniká tím vším kolem, souvislostmi mezi věcmi a ukládá se spíš v mezerách, které jsou nepřenosné. Mám zálibu v prchajícím čase a pořád jsem přitom rozčilený, že mi chybí.

 

Jaký máš vztah ke sportu?

Takový jako ke každé hře. Tváří-li se, že jde o život, je mi k smíchu, ale jde-li opravdu o hru, pak se začnou dít opravdové věci. Někdo se zeptá: "Jak sis zahrál?" A někdo zase: "Vyhrál jsi?" Podobně v divadle: "Tak jsme si docela zahráli." Nebo: "Dneska jsme JIM to dali..." Cítíš, jak to druhé je k smíchu. Je to zvláštní, že člověk z přirozenosti přeje těm slabším. Vzrušují mě paradoxní souboje, překvapiví hrdinové. Vymýšlím rád plyšové jezdce, měkké rytíře, mazlivé draky, dobrotivé lvy a naopak záludné beránky...Nenávidím ješitnost, svoji nevyjímaje, a vždycky ji budu pokládat za základ agresivity. Je neuvěřitelně absurdní přát určité barvě, klubu či zemi. Přitom stačí drobný odstup a hned je to obrovská zábava. Jenomže v člověku vězí jakýsi vzruch z těch "našich". Pokaždé jsem se za to styděl a obdivoval ty, kterým bylo fuk, že jsme prohráli. Ve sportu dřímá zlatá žíla kreativity, jenom stačí povolit svaly nebo natrhnout kombinézu. Proto je tak krásný pád krasobruslaře nebo třeba ztráta hokejky.

 

Loni jsi získal Chalupeckého cenu, udělovanou každoročně výtvarnému umělci mladšímu pětatřiceti let. Díky této ceně jsi mohl pobývat čtvrt roku v Americe, v Headlands u San Francisca. Jak sis to prožil?

Vrátil jsem se před měsícem a ještě jsem trochu vychýlen. Tady mám clonu, zasklený pohled. Běží mi před očima pořád nějaký film toho co mě čeká nebo co se událo. Tam přijedeš, a jsi v tom. Nemůžeš nic nikam zařazovat, protože to neznáš. Jenom tak němě hledíš. V Headlands jsem měl možnost tři měsíce pozorovat ptáky z ateliéru na pobřeží, jak krouží nad svým ostrovem v Tichém oceánu. Ani nevím, s jakým výsledkem. Před tou dýchající hmotou vody cítíš jakési prvotní pocity a chceš-li o tom mluvit, koktáš jen úlomky. Moře tam v chuchvalcích vyvrhává podivnou hadicovitou řasu. Vypadá jako zbytky chobotnic. Sbíral jsem tříšť naplavenin, nosil je do ateliéru a hrál si s nimi stínové divadlo. Zatemnil jsem, abych si ten rajský pohled z okna neomrzel, a přenesl odraz hladiny na zeď. Tři malé dírky mi promítaly kameru obskuru. Byly to takové sluneční hodiny ­ hrál jsem podle slunce. Stavěl jsem mu do cesty lupy a lámal jeho paprsky. To mě zrovna teď baví nejvíc. Živé promítání iluze ve skutečném čase. Venku šuměly vlny a na zdi se vzhůru nohama rozbíjely o pobřeží. Hodiny jsem u toho vydržel. Byl jsem uvnitř a slunce stále měnilo mihotavý obraz. Večer zapadalo vzhůru do moře. Při každém vyběhnutí ven a dovnitř jsem cítil úžasný zlom z iluze do reality, a naopak. To je známé, že nejvíc vnímáš při zlomu. Když jsem tam hrál poprvé lidem, byla mlha, takže neviděl nikdo nic.

 

Měl jsi i mimo Headlands nějaké aktivity?

Měl jsem čtyři představení v New Yorku a pět ve Vermontu. Vždycky se mnou hráli přátelé, které jsem poznal na místě. Protože se nedomluvím, musel jsem jim pantomimicky naznačit, že se nebudeme na ničem moc domlouvat, jelikož budeme improvizovat. Pouze jsem ukázal, kde co je, na víc ostatně nebyl čas, a už se hrálo. Myslím, že je to bavilo, protože se hlásili znovu. New York je jedna bobtnající změť, ale velmi příjemná. Ve Vermontu jsem byl na farmě Petera Schumanna a jeho divadla Chleba a loutek. Bylo to jako ve snu. Žil jsem měsíc mezi lidmi, kteří si sami pěstují zeleninu, pečou chleba a stáčí sirup z javorů. Mají svůj orchestr, ovce a autobus. Vytvářejí obrovské papírové masky a hrají divadlo v přírodě. Jednou v roce připraví "Cirkus", dvoudenní festival na přilehlých pozemcích. Vždycky se sjede třicet pět tisíc lidí, ačkoli to nikde nepropagují. Veškerá organizace se valí samospádem euforie.

 

Co chceš dělat teď?
Malovat Indiány.
 
Březen 2007

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group