ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MRTVÉ DUŠE

 

Martin Dostál je jedním z našich nejzajímavějších současných kurátorů. Jeho originalita vyplývá za schopností propojovat v sobě nejrůznější média, a to zejména v oblasti filmu, videa, reklamy a vizuálního umění. Zabývá se organizováním výstav, které jsou typické svou lehkostí a extravagancí. S potutelným úsměvem sahá po neznámých tvářích a pomáhá jim na světlo veřejnosti. Nebojí se riskovat a občas si šťouchne do nějakého toho tabu. Jeho výstava většinou překvapí.Kromě toho je spolutvůrcem několika reklamních spotů. Jeho partnerem bývá často Jan Svěrák nebo Ivan Zachariáš. Mimo jiné je spoluautorem námětů a scénáře k filmu režiséra Jana Svěráka Jízda. V nedaleké době se můžeme těšit na jím připravovaný dokument o Jiřím G. Dokoupilovi, významném světovém umělci českého původu. K Martinovým nejzajímavějším projektům, které se týkají vizuálního umění, patřily takové výstavy jako "Čistý zisk ­ reklama jako strategie stylu" (spolutvůrce Marek Pokorný a Ivan Zachariáš), "Skryté podoby" ­ Jiří David, "Mrkačka", "Česká abstrakce" (s Markem Pokorným), "Respekt ­ Vzpomínky na budoucnost", "Mrtvé duše". A právě o této poslední výstavě, na jejíž realizaci se podílela i naše první polistopadová soukromá galerie MXM, bude řeč.

Petr Pastrňák - bez názvu

 

Mám dojem, že máš snahu udělat show z mrtvých věcí.

 

Výstava musí lidi bavit. Musí to být podívaná, které lidi uvěří a nebudou se cítit podvedení, protože neznají důvod. Divák by se neměl cítit méněcenně, i když dílu spontánně neporozumí. Měl by znát důvod. Prostě žádná zbytečná tajuplnost ani sofistika.

 

Jestli tomu dobře rozumím, tak by výstava neměla být uzavřená pouze do sebe, jinak je zbytečná. Měla by empiricky zapůsobit atmosférou?

 

Jasně, důležité jsou emoce. Třeba film se bez atmosféry a emocí naprosto neobejde. Dobrý film by tě měl vtáhnout už od titulků. Lidi by se neměli zablokovat ­ "tomu já nechci rozumět, připadá mi, že jsou to zbytečný fígle". Když tě to vtáhne, tak to prožíváš a začínáš komunikovat.

Míla Preslová - bez názvu

 

Dobře ­ je tu evidentní zájem o diváka. Necítíš ale ve svých snahách nebezpečí, že se z předváděných věcí stanou jen reklamní spoty? V minulosti žila spousta lidí, kteří ve své době nezapůsobili a ačkoli měli bezesporu své kvality, byli objeveni až po smrti...

 

Věci můžou být komplikované. V přítomnosti dokonce v prvním okamžiku i nesdělné. Můžou jít dokonce i proti době, ve které vznikají. Nadčasovost ale vždy ukáže čas. Mě zajímá přítomnost, teď a tady. Spekulovat o budoucnosti nechci.

 

Tipnul by sis někoho z umělců té nejstarší generace, kdo by mohl zajímat lidi ještě za sto let?

 

Proč ne? Těch lidí by mohlo být několik. Třeba pan Malich. To je umělec, který vizualizuje svoje esoterní a mystické zážitky. Pracuje se svými sny a jeho dílo je vůbec vnitřně asi dost komplikované. Ale pozor! Dokáže to podat dost jednoduše, proto je komunikativní, díky čemuž může přežít. Myslím, že zaujme i diváka, který se v umění běžně neorientuje. Musí však mít přirozenou citlivost.

 

Možná je na tvé práci specifické, že se na výstavu díváš ne jako kurátor, ale spíše jako režisér. Hodně lidí tě zná i jako scénáristu spolupracujícího s Janem Svěrákem.

 

Určitě. Ono je to v mnohém podobné. Když se výstava staví, je to do jisté míry stejné, jako bys stříhal film. Pracuješ s rytmem a z něj je možné vyždímat něco živého.

 

Jestliže je život tím, co má zaujmout, na co chceš lidi přilákat, dá se tomu věřit. Chci se ale ještě zeptat na jinou věc: Je tu na jedné straně film a video a na druhé závěsný statický obraz. Může i ten nejskvělejší superobraz od geniálního mistra konkurovat třeba stupidní reklamě v televizi?

 

Tohoto tématu jsem se dotkl na výstavě "Čistý zisk ­ reklama jako strategie stylu". Upřímně řečeno, moc tomu nevěřím. Obraz, protože je statický, potřebuje aktivitu diváka ­ jeho energii, ale televize žádnou aktivitu nepotřebuje. U televize se snažit nemusíš. Tam stačí, když jen jsi, zvlášť u těch reklam.

 

Před chvílí jsme se bavili o tom, že by umění mělo působit svou živostí. Co je živého na Mrtvých duších?

 

No, na téhle výstavě jsou živí hlavně umělci a snad i výstava samotná živě zapůsobila. To, že jsem si vybral téma smrti, byl přesný záměr. Snažil jsem se najít téma absolutní. Chtěl jsem se chytit něčeho pevného v okamžiku rozpadání. Je to svým způsobem reakce na některé předcházející projekty, jejichž témata byla neurčitá ­ "Na hraně", "To co zbývá" nebo výstava, kterou jsem dělal já v Richtrově vile "Vzpomínky na budoucnost". Na jedné straně je tu smrt a na druhé nesmrtelnost. I o tom je výstava. Šlo ale o to, aby nepůsobila morbidně. Měla to být spíš nezávazná, příjemná konverzace na toto téma, i když tě z některých věcí může začít lehce mrazit, jako třeba u Jirky Davida, Míly Preslové nebo Markéty Othové. U Filipa Turka se až křečovitě usmíváš. Pastrňák vyvolal iluzi umírání za dlouhého dne. I to je téma výstavy ­ nuda, umírání zaživa. Nebo to, co zbyde z člověka po jeho smrti (Václav Stratil). Těch pohledů je spousta. Další je ten tvůj.

 

Co příští téma?

 

Ještě nevím, napadlo mě slovo "harmonie"...
 
Květen 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group