ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TAK SE V TOM TROCHU ŠŤOURÁM

Veronika Bromová, narozena v Praze v roce 1966, vystudovala VŠUP v Praze, ateliér Ilustrace a grafiky u Prof. J. Šalamouna. Zabývá se fotografií a instalací. V roce 1991 spoluzaložila literární a umělecký časopis YAZZYK, o čtyři roky později získala českou Gramy za nejlepší výtvarný obal na CD Šum Svistu, od roku 1991 vystavuje na skupinových výstavách u nás i v zahraničí, v březnu a dubnu tohoto roku se poprvé představila samostatnou výstavou v galerii GHMP na Staroměstské radnici v Praze.


"BYTOSTI" 1997, digitální foto, instalace na hraně obzoru

 

Jsi taková zvláštní obojaká bytůstka. Někdy vypadáš jako hodná miloučká mamča, ale občas se z tebe stane pěkná dračice. Pracuješ v kanclu, ale necháváš se naplno vším možným fascinovat. Uťáplost i odvaha, řvoucí kuchta s vyhřezlým mozkem, nebo zakletá princezna? Chceš být excentrická? Ulítlá? Drsná? Iritující? O co ti jde?

Jsem všechno dohromady, baví mě šokovat - vyvolávat v lidech reakci. Vymýšlím projekty pro různé konkrétní prostory. Nechávám je na sebe působit a v závislosti na tématu, které mě zajímá vytvořím určitou atmosféru, kterou chci vrhnout na lidi. Pracuju především s fotografií svojí, ale i různého druhu a původu, kterou dále zpracovávám, stříhám, kolážuju, manipuluju s ní v počítači, atd. Taky mě baví vymýšlet různé objekty a dávat je do souvislostí s foto-obrazy a prostorem. Tím vším se zabývám především ve svých snech a taky přes den, když se tvářím nepřítomně. Dlouho se to kumuluje v zásobníku (hlavě) a když je příležitost a peníze (moje projekty nejsou levné), tak to nechám vypadnout. Taky ráda chodím se psem na procházky, konzultuju s pejskařema psí žrádlo, dělám grafiku pro firmu, kterou mám s Dougem, chodím po úřadech, hledám si skladiště, píšu dopisy, fotím, hodně chodím, a pak mě bolej nohy, taky dost telefonuju, trochu čtu, dívám se na televizi a video, chci videokameru, trochu cestuju, pojedu do Paříže v červnu, připravuju nový objekty a fotky do tý Paříže, kde bude výstava v Českém centru.

Někde jsi řekla, že tě baví přetvářet fádní skutečnost. Co tě vede k tomu, že ji deformuješ? Nemyslíš, že je snazší naučit se dívat na to, co je jako něco zajímavého, než to zdeformovat?

Sama nevím, něco mě k tomu nutí, už dlouho. Dřív mě bavilo lidem stříhat vlasy, malovat jim obličeje, líčit, prostě přetvářet a vytvářet něco horšího nebo lepšího než je skutečnost, která je někdy příliš skutečná, definitivní a nudná. Odhalovat vrstvy a nacházet, co je schované pod maskou, vytvořit novou masku, tu, pro kterou jsem se právě rozhodla. Ukázat sobě i druhým jiné možnosti moje i jejich.

Fascinuje tě stokrát omleté i věčné téma těla. Pitváš ho a mutuješ. Počítáš i s duší?

Tělo je tvárná hmota, duše je tvárná nehmota a tahle divná směs mě prostě zajímá, nerozumím jí a snad tomu chci přijít na kloub, tak se v tom trochu šťourám. Zkouším, kde jsou hranice kam až se dá jít, pokouším se odkrývat vrstvy, pátrám po něčem, po nějakém skrytém tajemství a že je jich fůra - jak na těle, tak na duši.

Cítím, že je ve tvých věcech něco tvrdýho, drsnýho. Jdeš až na okraj tuposti, přiznám se, že to na mě někdy působí až příliš pádně a definitivně. Pracuješ s odvrácenou stranou, s erotikou. Kultovní dámské lýtko se staženou kůží, upocený akt milenky, nebo mimizemšťanky? Za tajemnou svůdnou krásou je přízračná sprostota, popřípadě už jen maso. Jakou čekáš reakci?

Co to může bejt ta moje odvrácená strana - určitě nemám já ani ty jen dvě navzájem odvácený strany, je jich spousta a kdo určí, která je ta odvrácená. Myslí, že se snažím spojit krásu s hnusem, něco nás přitahuje a zároveň odpuzuje, nechceme se dívat, ale hlava se nám sama otáčí.

Třeba společenská tradice, nebo konvence.

Jasně, když to zjednoduším, tu představu o odvrácený straně, jako u měsíce, kde ta nasvícená je neodvrácená a ta vzadu ve stínu je odvrácená, tak vidím sebe samu za jasného slunného dne jako veselou bezstarostnou dívku se souměrným milým obličejíkem, poměrně zdrženlivou, rozumně uvažující, trošku koketní, ale milou. Odvrácenou stranou toho obrazu je za temné noci rozkmitaná ženská se zatměním mozku, čpící tělesností, vystavujíc na odiv své pohlavní orgány jako kurva? To je dobře odvrácená strana, každá jí chce mít, je zajímavej ten kontrast a věčnej rozpor mezi rozumem a pudem. Jo, zajímají mě erotický fotky, ty původní starý černobílý ani tak moc erotický z dnešního mýho pohledu nejsou, takový soft erotický. Fotila jsem sama sebe ve svůdných pozicích, snad jakoby pro nějakého případného milence, v představách o něm a o mně, duševní onanie, snaha o pochopení vlastní sexuality a vůbec sebe, tak to jsem tím sledovala a ani jsem o tom nevěděla.

Jasně vystavuješ svou intimitu pro případnýho milence, každej divák je vlastně milenec. Jenomže on ti ten tvůj miláček nevidí jenom až do žaludku, tím, že si uřízneš kus zadku ho můžeš pěkně zdecimovat. On ti pak třeba odejde z galerie frustrovanej. A teď jedna otázečka přímo na tvé krásné tělo, co chlapi?

To jsou sakra vostrý otázky, neměli bychom s tím jít místo do Koktejlu do Tabu? Tak nebudu to komplikovat, chlapa potřebuju především jako nejlepšího přítele, potřebuju mu věřit a potřebuju, aby on věřil mně. Důvěra je pro mě životně důležitá, něco jako "Partnerství pro mír", v tomhle případě pro mír duše. Bez takovýho pocitu už nechci žít, dávám asi přednost jistotě před nejistotou, nakonec už na to mám věk.

Podle tvojí práce usuzuju, že tě evidentně zajímají média, v první řadě reklama a film. Asi dost věříš v jejich sílu, láká tě je využít popřípadě zneužít?

Stoprocentně. Média určují téměř všechno. Skrz ně se dozvídáme o světě, v kterým žijeme, jsou čím dál tím víc mocnější, hlavně televize a reklamní média. I když tomu nechceš podléhat, stejně tě to dostane, nakonec si stejně koupíš to, co znáš z médií. Co si oblíkneš, v čem pojedeš, kam pojedeš, jakej si vezmeš ruksak a co si do něj zabalíš s sebou, jakou pastu na zuby použiješ, jaký boty se nosej a jak se mluví.

Vizuálně a taky citově může asi nejvíc zasáhnout film, že jo.

Silnej příběh. U fotek dokumentárních - z válek a tak - dost zasahujou tyhle drsně realisticky sejmutý události, když je to perfektně profesionálně barevně pořízený, třeba ten autobus co vybouchnul tuším v Izraeli, to je pak vopravdu síla.

V poslední době se objevila spousta zajímavých dívenek, řekl bych, že je u nás ženské umění v rozpuku, nikdo od nás nevystavuje v zahraničí tak jako Milena Dopitová, Kateřina Vincourová dostala cenu Jindřicha Chalupeckého, září i hvězda Markéty Othové a je tu i spousta dalších zajímavých jmen - Štěpánka Šimlová, Míla Preslová, Dita Štěpánová, Irena Jůzová... Nemáš taky ten pocit, že jsou u nás holky mimořádně schopné?

Jak ty vidíš tuhle vlnu ženského umění ženskýma očima?

Myslím, že je to skvělý, tolik zajímavejch a talentovanejch holek, cítím se skvěle být s nimi v kontextu, rozhodně ale nejde o nějakou drsně feministickou vlnu nebo protest proti mužům, je to jiný, je to příjemný, trošku nekoordinovaný a zmatený, přirozený, a se svým zvláštně ženským půvabem naprosté neracionálnosti - to mluvím o trošku užším okruhu žen umělkyň, se kterými jsem v kontaktu.

První ženské výstavy, které jsem se zúčastnila, bylo Kolumbovo vejce v Béhémotu, kurátorka byla Vlasta Noshiro Čiháková. Potom tuším Štěpánka Šimlová, Trixi Weiss a Irena Jůzová přišly s nápadem udělat výstavu v galerii PKC v Ženských domovech, odtud název naší malé celkem občasné skupiny Ženské domovy. Tenkrát nás hrdinně zaštítil Jaroslav Krbůšek. Ve Štencově domě to bylo obdobné.

Teď by se měla uskutečnit další, už třetí výstava Ženských domovů, ale protože jsme tak nekoordinované, rozlítané a trochu nezodpovědné, tak nevím, jak to s ní dopadne. Každopádně se těším. Vztahy mezi náma jsou dobrý, nepomlouváme se, všechny dohromady se zas tak moc nevidíme, věříme si navzájem, líbí se nám, co dělají ty druhé, a ták.

No vida! Pohádka. Je pryč doba ženské diskriminace, alespoň ve světě současného vizuálního umění, to je optimistické?
 
Červenec 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group