ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MILAN KNÍŽÁK

Když se podívám na jeden z vašich posledních obrazů a uvědomím si, že je dílem bezesporu jednoho z našich nejpozoruhodnějších umělců, mám chuť vyprsknout smíchy. Kdysi jsem měl podobnou reakci v Picassově muzeu v Barceloně, kde jsem viděl kubistický portrét španělské krasavice vyhlížející spíš jako krabice na toaletu. Od radikála nejhrubšího zrna či charismatické osobnosti mnoha tváří je tento čin radikální i konzervativní zároveň. I když mne vaše obrazy nutí smát se, nechápu je jako výsměch. Spíš jako opět radikální důkaz o vaší bezuzdné svobodě. Promiňte mi, ale realistickou hlavu koně na pozadí azurově modrého nebe od vás chápu více jako úlet do - mírně řečeno - nenápadných poloh. Jde opravdu o mírné a vlídné obrazy?


O mírných a vlídných obrazech mluvíte vy. Pro mne jsou to "jen" obrazy, které se mohou v různých prostředích a pro různé pozorovatele jevit různě. Ale to mi připadá naprosto normální.

Tento obraz s motýlem jsem dělal na tomto místě do tohoto rámu a zde jsem ho také dokončil. Patří tedy sem, proto vypadá tak, jak vypadá.

V životě jsem zaujímal mnoho vyhraněných postojů a měl jsem proto šanci podívat se na život z různých perspektiv. Zjistil jsem, že se tyto perspektivy sobě podobají, že není přímých protikladů, že všechny extrémy ztrácejí po čase svou ostrost. Dostal jsem se do stadia, kdy nemám jasných povinností zaujímat vyhraněné postoje a připadá mi to daleko svobodnější, současnější a dovolil bych si použít i slovo významnější, nemuset malovat tak a tak, nemuset psát tak a tak. Dělám to, co odpovídá v dané situaci mému osobnímu bytostnému přesvědčení a dosavadnímu vzdělání (vzděláním nemyslím školy, ale svůj vnitřní vývoj), čili tomu, čemu jsem odpovědný - svému přesvědčení a své osobní morálce.

Ztratil jste zájem o radikální postoje. Nabízíte mírnost a jemnost vstupů. Věříte tomu, že jsou tyto kvality v důsledku silnější než razance, která hned ochabne.

Neztratil jsem zájem o radikální postoje, ale šlechtická jednání (ve smyslu šlechetnosti ducha) mi dnes připadají tak nedostatková, až se jeví razantními. (Alespoň jejich potřeba.) Navíc v současném umění se prosazuje kult "normálnosti". Myslím, že je opět možné namalovat strom pouze jako strom bez jakéhokoli dalšího poselství. Každý krok je možný a žádné trauma velkého poselství v podstatě neexistuje. Velká poselství jsou již trochu směšná. I když cítíme hluboké a silné zážitky, tak musíme být opatrní, jakým způsobem je dáme najevo, abychom je nezvulgarizovali. Svět tím, že věci medializuje, tak je nesmírně vulgarizuje a umění hledá polohu, kde k té vulgarizaci nemůže dojít. Proto věci, které není třeba šifrovat a nemají ani žádný viditelnější důvod, jsou asi nejlepší. Umění pro umění je vlastně dnes nejsociálnější. Tato sociálnost spočívá v tom, že ji samu vynecháváme, že nevnášíme další gesto. Absence gesta vytahuje člověka z proudu a přímo ho posiluje. Takové umění je pro mne nejspolečenštější.

Myslíte, že existují nějaká obecná univerzální kritéria, která by mohla fungovat ve společnosti? Nějaká pravidla, kterým byste byl ochoten věřit? Nějaký morální kodex, podobně jako je tomu u některých náboženství? Nebo spoléháte na svou vnitřní intuici?

Možná, že existuje něco, čemu lze společně věřit, čím se společně řídit, ale velice těžko, zvlášť v současné atomizované společnosti lze něco takového stanovit a ještě je těžší přesvědčit společnost o nutnosti společného uvěření. Určitě v něco věřím, ale nemohu (a ani nechci) tomu dát jméno. Možná, že odlesk této mé víry žije ve mně jako zásadní morální kodex, který vyznávám. Intuice je darem (kdybych mohl použít tak trochu náboženský slovník, řekl bych darem milosti), který je třeba pečlivě ošetřovat, pěstovat, kultivovat.

I když jsem jako dítě měl pocit, že bůh existuje, tak jsem nikdy tolik nevěřil, abych touto vírou ztratil všechno kolem.

Proč by musel věřící ztrácet všechno kolem?

Věřící (pokud je opravdovým věřícím) nazírá svět skrze boha, tedy skrze svoji osobní zkušenost s bohem. To znamená, že ostatní způsob světa je pro něj jaksi ztracen. Jasný nezpochybnitelný bůh se z tohoto světa vytratil, a proto spousta věřících neví, jak zacházet se sebou, jak performovat, komu dedikovat svůj život. Proto vidíme často až hysterické touhy po získání nějakého, byť instantního, idolu.

Tím idolem může tedy být každá maličkost, v podstatě cokoli? Třeba váš obraz nebo vaše žena? Vše může být předmětem zbožnování, podobně jako je tomu v hinduismu?

V hinduismu je to velmi dobře zařízeno. Ti nejvyšší hinduističtí myslitelé nebo kněží vlastně boha nemají. Neznají boha v nějaké konkrétní podobě. Rozdělí armádu bohů těm, kteří je potřebují. A zástupnost bohů? Kdo kdy bezpochybně určil, že ten a ten je bůh a jiný ne?

V roce 1968 jsem napsal píseň, cituji z ní: "Chtěl bych mít svýho boha/ kterej nevezme roha/ a bude mě mít děsně rád..."

Ale zákon mají!

Myslíte hinduisté? Především jejich víra je jejich zákonem. Asi je to krásné, ale já toho nejsem schopen. Oni totiž téměř odstranili ze života náhodu. Vše, co se děje, má své karmické příčiny. I já věřím tomu, že je náhoda řízena nějakým principem. Nepřipadá mi, že se věci dějí zcela náhodně. Vše se odehrává podle nějakých zákonů, ať fyzikálních či náboženských. Tuším, že ty zákony existují, a proto si občas dovolím luxus víry. S náboženstvím to ale asi nemá nic společného. Neztotožnuji se s žádnou danou teorií. Osciluji zcela volně mezi různými typy přitakávání.

Ve vašich veřejných projevech kladete hodně často důraz na slovo pokora. Na druhé straně vynášíte rezultativní soudy nad neschopností některých lidí. Ti pak vidí ve vašem postoji kariéristické ambice, které jsou s pokorou v přímém protikladu. Co máte na mysli pod pojmem pokora. Pokora k čemu?

Lidé toto slovo ode mne nechtějí přijmout, protože si myslí, že pokora znamená slabost, ale je tomu přesně naopak. Být pokorný k životu, k práci, znamená umět vynaložit velkou sílu. A mám na mysli především pokoru k práci, k performanci života a především pro sebe samotného. To znamená, že chci prožít život tak, abych před jeho koncem, až se podívám zpátky, nemusel spáchat sebevraždu, aby mne pohled zpět spíš těšil, než děsil temnými místy.

Vím o vás, že spoustu věcí strašně rád prožíváte. Co zbožňujete nejvíc?

Ano, ovšem. Nejvíc miluji pohled na cokoliv. Můžu jít stokrát po jedné ulici a vždy mne něco překvapí. Buď si všimnu věcí a situací, které jsou nové, nebo těch, které jsem už stokrát viděl - ty ale stejně každý den vypadají jinak. Nepotřebuji cestovat, abych viděl to, co ten, který sjezdil celý svět. Taky mám strašně rád sex.




MILAN KNÍŽÁK, nejkontroverznější osobnost současného českého umění, se narodil v roce 1940 v Plzni. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, ale byl odtud v roce 1964 vyloučen, aby se stal po pětadvaceti letech jejím revolučním rektorem. V letech 1962-1964 vyhlašuje Manifest Aktuálního Umění, pořádá manifestace, akce, rituály, hry, "pospolitosti". Jejich principy jsou příbuzné hnutí Fluxus, které se právě rozvíjí ve Spojených státech a šíří do celého světa. Knížák je jmenován "ředitelem Fluxu pro východní Evropu". Pobývá v New Yorku, cestuje po Americe, přednáší a pořádá akce na univerzitách. Od 60. let se stává, jako jeden z mála českých umělců, trvalou součástí mezinárodního kontextu, je zařazován do významných světových výstav, katalogů a publikací. Po celou dobu normalizace byl perlustrován policií, několikrát vězněn a nesměl doma vystavovat. V roce 1974 dostává stipendium DAAD, udělované Německou spolkovou republikou významným umělcům. Využil ho až v roce 1979-80, kdy pobývá v Berlíně, později ve Worpswede, Bleckede aj. Neemigruje. Velká výstava jeho díla zahrnující aktivity z let 1953-1985 byla uspořádána v hamburské Kunsthalle v roce 1986. V roce 1990 se stal na sedm let rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, kterou jako snad jedinou vysokou školu v našich zemích radikálně zreformoval a povolal na ni nejvýraznější osobnosti českého neoficiálního umění. Uskutečnil tak největší happening, největší "demonstraci jednoho" a nejrozsáhlejší performance ve svém životě. Typické knížákovské umění je návodem na svobodný život a nezná proto hranice mezi architekturou, malbou, hudbou, designem, sochou, poezií a módou.

Napsal Jiří Ševčík
 
Září 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group