ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

SNÍŽENÝ ROZPOČET V MÁNESU

Jste jedni z mála kurátorů u nás, kteří se snaží realizovat projekty v oblasti vizuálního uměnía pokoušejí se mapovat současný stav a atmosféru ve společnosti. V minulosti jste udělali -převážně s mladými umělci · několik důležitých výstav, které vždy otevřely nový pohled na realitu. Byly hodně diskutované, možná radikální, ale především živé. Kladli jste důraz na sociální aspekt a širší světový kontext. V zimě chystáte další velkou výstavu v Mánesu. Právě nyní pracujete na její koncepci. Co vás nejvíce v této souvislosti zajímá?

 


KNIHA, Tomáš Hlavina INSTALACE, 1997

Jana: Zajímá nás pocit celku. I když bude na výstavě spousta umělců, mělo by mezi nimi být určité pnutí. Ti lidé jsou samozřejmě osobnosti, ale nás zajímá energie nebo pocit, který mezi nimi vibruje.

 

Máte nějaká kritéria při volbě umělců?

 

Jana: Kritéria? To je něco, co je uvnitř. Něco takovýho chlupatýho v nás, co se sami pokoušíme pojmenovat. Nechceme pořád pracovat jen se stejnými lidmi, nechceme něco, co se zavíčkuje, a pak to bude platit pořád jako kvalita. Zajímají nás věci, které se snaží tyto kvality rozrušit a najít jiný klíč.

 

Jiří: U všech našich výstav vycházíme z vlastního životního pocitu a pokoušíme se najít lidi, kteří mají podobné vidění. Na naší práci bývá nejvíc vzrušující, ale i riskantní to, že se snažíme poprvé formulovat věci, které ještě formulovány nebyly. Důležité je, aby naše práce neustrnula a zaznamenávala neustálé změny, a aby se je také pokoušela pojmenovat. Nechceme prosazovat žádnou skupinu umělců, kteří by byli tvůrci nějakých stálých hodnot. Zajímá nás proces vzniku a aktuální stav.

 

Tak se můžete velice jednoduše dostat do konfliktu s lidmi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že má umění vytvářet stálé nadčasové hodnoty.

 

Jiří: No jistě. To se nám stává dost často. Zvláště v konfrontaci s našimi vrstevníky a s umělci starší a střední generace. Snažíme se proto vyvolat uvnitř české umělecké scény diskusi.

 

Diskusi o čem?

 

Jiří: Těch otázek je celá řada. Od šedesátých let sledujeme naši scénu a od let sedmdesátých jsme se účastnili většiny neoficiálních akcí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se nám zdálo, že se někteří umělci dostávali do určitého schématu, do limitů, které jsou dány uzavřenou společností. Pokoušeli jsme se tehdy otevřít tyto otázky, vést dialog a hledat alternativu. Ukázalo se, že ten dialog je mnohdy velmi bolestný.

 

Dialog mezi generacemi?

 

Jiří: Mezi generacemi, ale i mezi názorovými polohami.

 

Vyzývali jste i některé starší umělce?

 

Jiří: Samozřejmě. Na našich výstavách se třeba objevoval Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Jitka a Květa Válovy, protože jsou to kompaktní a silné figury, které snesou velice rozmanitý kontext.

 

V souvislosti s vámi se mluví o tom, že jste uvedli do českého umění postmodernismus. Ve spojení s ním se mluví o epochálních změnách v pohledu na svět konce tisíciletí. Končí epocha modernismu a nastává epocha nová, po modernismu. Jaké o ní máte představy? Pokusili byste se vyjádřit důvody této proměny?

 

Jiří: P-m přinesl v první fázi úlevu, únik z depresivní atmosféry a uvolnění od přespříliš intelektuálního a abstraktního modelu moderního umění. Přinesl naději na změnu, udělal si prostor pro nový příběh a pro jakýsi nový pseudomýtus. To vyhovovalo mladé generaci, která nebyla vázána ke společenským konvencím ani k oficialitě, ani k neoficialitě. Brzy se i postmoderna samozřejmě vyprázdnila, stala se inflačním stylem a dodnes leckteří umělci straší v romantických kostýmech a v historických kulisách. To nic nemění na tom, že bez postmoderny by nebyla možná ta základní velká změna, že vedle sebe mohou paralelně existovat různé názory a projevy. Pluralita myšlení a postojů je dnes stejná v politickém světě jako v umění. Na výstavách vedle sebe vidíme například feministické práce vedle umění třetího světa a vedle vysokého umění evroamerických center, a není třeba se ptát, jak spolu souvisí. Nemůžeme je vylučovat a musíme připustit, že jsou paralelní výpovědí vyslovovanou jen v jiných kontextech.

 

Vy chcete, aby byla vaše výstava srozumitelná v našem prostředí, ale máte zároveň i snahu dostat ji do širšího, nejen českého kontextu.

 

Jiří: Ovšem. Tato snaha je zcela přirozená, jelikož máme zcela přirozené vztahy k lidem, kteří vyslovují stejné pocity za hranicemi jako tady. Některé naše výstavy proto mohly mít venku úspěch. Mohly být srozumitelné proto, že byla překročena řeč naší uzavřené společnosti.

 

Mluvili jste o tom, že se řídíte pocitem. Zkuste ho popsat.

 

Jana: Na rozdíl od té minulé výstavy v Mánesu, která se jmenovala "Zkušební provoz" a byla více či méně o osobních pocitech umělců a o jejich identitě (byla tudíž daleko intimnější), chceme se teď otevřít víc veřejnému prostoru. Pokoušíme se vyvolat diskusi o veřejných otázkách.

 

Jiří: Myslíme, že na umění je právě nejdůležitější to, že odpovídá na situaci člověka v nějakém širším kontextu. Chceme dát důraz na to, že umění reflektuje i sociální a potažmo politické otázky.

 

Domníváte se, že umění může něco změnit?

 

Jiří: Jak se to vezme. Možná je jeho povinností spíš zaujmout k dané situaci postoj. Žijeme v době (ostatně tomu tak bylo vždycky), kdy jsou postoje umělců stejně důležité a někdy dokonce i důležitější než jejich díla. Umění dokáže velmi citlivě a hlavně včas pojmenovat problémy ve společnosti (vzpomeňme třeba feministické umění v Americe), protože má na to velice jemný senzor. Často se i stává, že sociologové, politici, filozofové, formují své názory až v závěsu za umělci. Takže v tomto slova smyslu se může i umění na změnách ve společnosti podílet.

 

V jaké situaci se teď vlastně světové umění nachází? Jaké problémy reflektuje?

 

Jiří: Já myslím, že celé hnutí poslední doby je ovlivněno pocitem krize z oficiálních uměleckých institucí. Pocitem z toho, že je umění uzavřeno · jak se říká · v bílejch kostkách, v muzeích. Na Západě se investují neuvěřitelné peníze do výstavby muzeí, kam se vsazuje i to nejsoučasnější umění. Tímto způsobem ale vznikají uzavřené cykly, které mají málo společného s tím, co se děje ve společnosti. Lidé se chodí na umění dívat jako na nějaký speciální produkt.

 

Vy spolupracujete s naší první porevoluční soukromou galerií MXM. Co je úkolem galeristy?

 

Jiří: Zajímají nás galeristé, kteří pracují dlouhodobě se současným uměním a dokážou s rizikem podporovat mladé umělce, dát jim důvěru a někam to s nimi dotáhnout. Funkcí dobrého galeristy je nejenom prodávat umění, ale i mít jaksi schopnost podílet se na profilování domácí scény.

 

Zapomněl jsem se zeptat, jaké jméno má vlastně vaše prosincová výstava v Mánesu?

 

Jiří: SNÍŽENÝ ROZPOČET.
leden 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group