ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ODMÍTÁM SE PŘIZPŮSOBOVAT

"Po třech, čtyřech měsících za stojanem jsem už utahanej a tlustej. Potřebuji si odpočinout. A to tak, že na cestách odpočinek neznám. Mám puchýře a honím se jak blbec. Na Popokatepetl, na Djebel Toubkal v Atlasu, nebo Chirripó · horu v Kostarice. Jsem šťastný. Jsem hubený. Hubnu, protože se cpu jen mangem a papájou. Na Guadeloupe jsem se po kolena brodil v mangu. Neskutečné."

Představitel snového realismu, malíř Libor Vojkůvka (23. 6. 1947), je vyučeným zahradníkem. Maluje od roku 1971 a první samostatnou výstavu uskutečnil v roce 1975. V roce 1986 vystavoval v Památníku národního písemnictví a po jedenácti letech v Olomouci. Ivan Renč o něm natočil film Skopičinky a malůvky mistra Libora Vojkůvky. K jeho nejznámějším obrazům patří "Za pět minut dvanáct", "Vodní taxi" a "Judita s hlavou Holofernovou".

 


SMRT MALÍŘOVA

Mnoho lidí zjistilo, že existuje malíř Vojkůvka až po tvé spolupráci na filmu Trhala fialky dynamitem, kde se objevil pomalovaný autobus a záchod. Nebyla to trochu laciná popularita?

Laciná? To snad nemyslíš vážně. Autobus pro film jsem dělal celý měsíc v Brně a hajzl, ten jsem maloval už přímo na Barrandově. Děsně se kvaltovalo. Dělal jsem ho dvě soboty od rána do tmy. Bylo půl desáté večer a já furt jak blbec ještě makal. Laciná popularita? Spíš pěkně vydřená. Autobus zaujal, tak jsem tu svou práci odvedl asi dobře. Jak film dopadl u kritiky je jiná věc. Mé obrazy se líbily už před filmem a nebyl problém s prodejem. Samozřejmě že jsem při natáčení poznal herce, koukali mi přes rameno, rozkřiklo se to... Jo, dobrá reklama, ale tvrdě zaplacená.

Z většiny článků, které jsem o tvém malování četl, vyplývá, že tvé obrazy vyvolávají pocit klidu, pohody. Už jen schází dodat čistoty a jsme v televizní reklamě. Ohlížíš se na kritiky?

No, to je dobrý. Ne. Občas se bavím, jak mě teď škatulkují. Neví, kam se mnou. Nejdříve mne házeli mezi naivisty, ale teď tvrdí, že nejsem naivista, že nejsem jako oni, kteří se nes? s kompozicí, barvou, technikou. Nejčastěji to označují jako snový realismus. Asi to realismus je, reálně maluju, ale je v tom nad rámec, ten sen, představy.

Teď se uvádí pojem inzitní umění.

To oni pořád razí, aby neříkali naivní. Ale nějak se to nevžilo. To je tak: naivní podle slovníku může taky znamenat něco jako blbý, dětinský. Oni, aby to překryli, razí inzitní. Jenže se to neuchytilo. Pořád se tomu říká naivní, čili blbý, dětinský, infantilní.

Tvůj slovník je občas silná káva, vypadá to, že moc nepřemýšlíš, které slovo je v jaké situaci zrovna vhodné.

Já jsem z velmi slušné rodiny, kde nikdo neřekl sprostého slova. Pět slušných dětí. Tři sestry, brácha fenomenální matematik. Já jsem se zvrtnul. Bylo to tím, že už ve třetím ročníku zahradnické školy jsem upadl do pravého života. Mezi partu zemědělců. Správní borci, ale ti nadávali! Honili se se sekyrama po ubytovně. Život na tvrdo. Jeden z nich si třeba koupil prasátko. Za 14 dnů jsem mu pomohl ve chlívě to prase vyměnit za větší, za dalších 14 dnů ještě za větší a za dalších 14 dnů byla zabijačka. Ti mluvili parádně sprostě, tam jsem se nakazil.

Tady jde spíš o to, že ve společnosti je běžnější přibrzdit, dávat si pozor na jazyk, ale ty jako bys to ignoroval.

Já to neignoruji, já si to uvědomuji. Dokonce jsem se ze začátku styděl. Představ si, že mě zavedou do rádia a mluví se naživo. Najednou se musím setsakramentsky hamovat. Nakousnu slovíčko "do pr..." a teď závora, snažím se z toho vyklouznout, řeknu třeba "do práce" a rozhovor začíná nabývat stále bizarnějších forem. Přesto mi ale vždycky tak dvě tři "kurvy" ujedou i v tom rádiu. Už se neomezuju. Na nic si nehraju.

Pozorný čtenář bible je překvapen, kolik motivů se z ní ve tvých obrazech objevuje.

Jéžiškotky, tam je strašně moc příběhů, které se dají do mých představ vložit. Spousta zvířat, spousta věcí, které se dají lehce skloubit s mým malováním. Třeba Daniel v jámě lvové. Chtěl bych malovat Daniela se lvama. A všechny ty ráje · zrození Evy a Adama. Nebo ten řízek s harfou, jak hrál zvířatům. Až budu starej a nebude mi to v makovici pálit, tak si řeknu: "Kurva, namaluj ráj a nahou babu a chlapa, kolem spoustu zvířat a nepřemýšlej!"

Máš barevné sny?

Mám. Ale nejvíc mě štve, že už v nich nelítám. Když jsem byl děcko, tak jsem ve snech lítal. Zatlačil jsem, jako na hajzlu, a lítal jsem. Těšil jsem se až usnu, aby se mně zase něco takového zdálo. Po svatbě to nějak splasklo. Asi má člověk ustříhaný křídla.

Kromě námětů u tebe velkou roli hraje osobitá malířská technika.

Má technika je podobná technice starých mistrů v období vrcholné renesance. I když to pořád tak přesně nedokážu.

Jde vlastně o systém tenounkých vrstviček, co se dávají na sebe. Podmalby, sfregatury a nakonec lazury. Takových deset, dvanáct vrstviček. Dvanáct jich mám nejvíc, to dávám na postavu. Udělám šestkrát zelenobílý reliéf a teprve na ten dávám dalších šest vrstviček pleťového tónu, až vznikne odpovídající barva. Výsledné barvy, které jsou na obrazech, na paletě nikdy nenamícháš, jelikož vznikly optickým součtem všech vrstviček.

Maluje ještě někdo podobným stylem?

Já nikoho neznám, ale moc nás asi nebude, protože ta technika je časově velmi náročná a doba je jinde. Život jde rychle. Spousta lidí si vezme sololit, navalí na to latex a maluje. Má to hned. Já musím šponovat plátno, potom přijde chemie. Kremžská běloba, lněný olej, antiseptikum, fenol nebo krezol, křída, glycerin, sikativ kobaltový, je tam želatina. Všechno přesně vážené. Sám si to umíchám. Vzniká sajrajt jako za renesance a tím se plátno natře. Mám jen malé změny. Místo želatiny oni používali klih z králičích kožek, nebo z vydřích blan. Sháněj teď vydří blány, ti "zelení" by mě pobili.

Nebyla to kdysi při volbě techniky sázka na tutovku zvanou výjimečnost?

Podívej, ta technika mi nejvíc umožňuje detailní zpracování. To mně vyhovuje. Je pracná, ale své představy ztvárním lépe než technikou á la prima, když to všechno valíš do mokrého, až je obraz hotový. Samozřejmě mě i teď s?, když je někdo lepší. Výjimečný. Jako ve sportu. Každý chce vstřelit branku a každý chce v závodě doběhnout jako první. Jenže tady je to kapánek jiné. Přede mnou jsou už tisíce malířů a co mám dělat? Tak, kurva, maluju, jak umím.

Ovlivňuje tě dnes hodně okolí v tom, co bys měl malovat?

Ne. A i kdyby takové tlaky byly, já se tomu neumím poddat. Maluji co umím a chci. Když někdo přijde, že bych to jako měl dělat jinak · nedokážu se přetrkat. Když někdo chce, abych mu namaloval malý obrázek. Neexistuje! Zrovna se mi chce malovat velký, musím malovat velký. Teď mám dělat na zakázku pohlednici. Malinká cipovinka, a páni, jak já jsem z toho nešťastný. Jasně, je to dáno i tím, že už jsem finančně nezávislej. Můžu malovat, co se mi zlíbí a můžu na všechny kašlat. A taky to tak dělám, protože to je v kumštu nejlepší. Že se to i přesto líbí, je špica.

Není ale podezřelé, že se Vojkůvka líbí skoro všem?

Představ si, moje obrazy teď prý dokonce vyhledávají i jogíni a senzibilové, že to má jako nějakou energii. Cimbáloviny. A že se líbím skoro všem? To je zdání, protože hodně lidí ti neřekne přímo do očí: "Pane Vojkůvka, to, co vy malujete, to je hrůza!"

Jako v hudbě · mám rád kytaristu Django Reinhardta. Kdo ho má ještě rád? Pár lidí. Ostatní ne a já jim to neberu.

Jak dlouho máš tento ateliér s hromadami klíčů, hudebních nástrojů, nemocničních bažantů, bust, skleniček, starých gramofonů?

Tady jsem asi od 80. roku. Napřed jsem maloval nahoře v kuchyni, to jsem tu byl ještě hradní zahradník, ale potom jsem se přesunul o patro níž do bývalého sklepa. Ty věci, ke kterým něco cítím, používám při malování obrazů. Třeba klíče. Mockrát jsem je maloval, tu a tam visí v zátiších a nikdy nevím, jaký budu potřebovat. Maloval jsem zubařské náčiní. Maloval jsem porodnické kleště. Maloval jsem různé lebky, šicí stroj. To není sbírka, to je inspirace · vím, jak to vypadá. Stejně tak mám rád staré fotky, miluji Drtikola jako fotografa. Protože staří pánové si s fotografií dali obrovskou práci. Z dnešních mne zaujme tak akorát Saudek. Otevřel jsem jeho kalendář a on tam psal o tom, že nějaký zpěvák chce malovat a jiný chce něco jiného, ale on že chce být jen fotografem. To se mně strašně líbilo. Chci být jenom malířem. Chtěl bych být. Ničím jiným. Zpěvák může malovat, co by ne, ale dělat výstavy..., strkat to na veřejnost, jéžiškotky, dyť je to hrůza.

Loni se objevily padělky tvých obrazů. Svým způsobem je to vyznamenání, když si malíře všimne padělatel.

Souhlas. I pan Zrzavý se chlubil, že na jedné výstavě v Paříži ukradli zloději ze všech obrazů jen ten jeho. Napodobujou se rifle, teď se napodobuje i Vojkůvka. Nevadilo mi to, protože je spousta malířů, kteří mě tak nějak napodobujou, a když to každej podepíše svým jménem, tak ať si. Blbý bylo, že na těch obrazech byl můj podpis. V novinách dokonce psali, že je to pro mě dobrá reklama. Ať si píšou, ale ať za mnou nejdřív přijdou a zeptají se. Vždyť to bylo tak špatně namalované, že kdybych maloval se štětcem v zadku, namaloval bych to líp.

Zjistilo se, kdo byl autorem?

Byl to syn mého kamaráda, který má nějaké zkušenosti s malováním. Nechal jsem to být.

Najednou něco znamená mít doma na stěně Vojkůvku.

Pro mě je dobré, že ho chtějí bohatí lidé. To mi umožňuje koupit německé barvy a laserem broušené japonské štětce. Jsem zhýčkaný. Dnes bych českýma štětcema nemaloval. Radši bych šel někde žebrat. Ovšem, když je dobrý materiál, tak to se maluje. To je radost. To je pohoda. Zato když mám roztřepané české štětce a jedu tenkou linku a teď to udělá čárečku vedle, to se můžu pos? Jsem vzteklej. Vyskočím a musím se pomodlit k Pánu Bohu, abych se zase uklidnil.

Cítíš se být k některým obrazům citově připoután?

Tomu se bráním. Dokončím obraz, šoupnu na stojan jiný a jedu dál. Vždycky jich mám rozděláno několik. Když se to dodělá, tak je to kus · patník v běhu života. K některým obrazům mám možná dnes trochu mateřský vztah, ale to je podobné jako v muzice. Každý skladatel to dělá pro druhý, chce jim hudbou něco dát. Já chci malovat a těšit lidi malováním.

Vedeš si seznam namalovaných obrazů?

Nevedu, takže už se nedá zjistit, kolik jsem jich namaloval. Moc toho ale nebude. Tak třista padesát. Nebo čtyřista? Za celý život. Mám malou produkci a je čím dál menší, protože ty obrazy jsou furt pracnější. Dřív jsem nedělal v tolika vrstvičkách. Jen ve dvou, ve třech a myslel jsem si, že je to dobrý. Když se na to teď dívám, chytám se za hlavu · jéžiškotky. "Malířův zrak" se mi neustále zdokonaluje a stačí se po roce na některý obraz podívat a už si říkám: tohle bych namaloval líp.

Stalo se ti, že jsi zůstal před dílem nějakého malíře nevěřícně stát?

Před Slovanskou epopejí Alfonse Muchy v Českém Krumlově. Tam je ještě fascinující to, že ji Mucha maloval do své smrti. Prakticky mu vypadl štětec z ruky. Navíc tvořil secesi, která u nás kolem roku 1910 končila. A on v ní pokračoval dál. Maloval a v novinách ho psuli, plivali po něm a on se zavřel na Zbirohu a maloval své sny, ve kterých žil až do smrti. Obrovská plátna co namaloval. Ty kvanta barev, co musel nabrat na štětec. Úžasné dílo, které se tady nedá přirovnat k něčemu jinému. Žádný malíř tady na něho nemá. Pracovitý, šílený chlap.

Co kdyby se tvé obrazy zítra přestaly prodávat?

Šel bych znovu dělat zahradníka. Nebo něco jiného, abych se jakžtakž uživil. Maloval bych si jen svátečně, kdybych měl čas. Úplně bych od toho ale neutekl. Je to kůň. Obrovský kůň, který tě osedlá.

Kurva, byl bych zahradník a maloval opice, rybičky, ptáky a dál...
únor 1998

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group