ikoktejl

HAMPI - INDICKÉ MACHU PICCHU

Kopce jsou posázeny obrovskými kameny, jako by je tu rozházeli nějací obři. Velké balvany balancují na malých, vypadají, že každou chvíli musejí spadnout. Řece Tungabhadra je to však evidentně jedno. Líně se vine mezi plantážemi banánovníků a políčky s rýží a cukrovou třtinou. Netečně obtéká prastaré chrámy zaniklého města Vidžajanagaru. Jestli je něco v Indii mystičností a romantikou srovnatelné s Machu Picchu v peruánských Andách, pak je to právě toto místo – Hampi, městečko nebo spíš vesnice v jižní Indii ve státě Karnátaka.

MOCNÉ KRÁLOVSTVÍ VIDŽAJANAGAR
Královské město, založené v roce 1336, po tři století kontrolovalo celou jižní část Indického poloostrova. V polovině 14. století zastavilo muslimskou expanzi, a snad proto se mohlo pyšnit vznešeným názvem Vidžajanagar – Město vítězství. Hlavní město vidžajanagarské říše mělo už koncem 14. století asi půl milionu obyvatel a velkou armádu žoldáků, která odrážela útoky muslimů ze severu. Ačkoliv Vidžajanagar ležel uprostřed státu, nevyvinul se v plně centralistický celek. Spíše měl podobu jakési konfederace náčelníků sloužících pod jedním vládcem. Jistý perský návštěvník v roce 1443 napsal, že Vidžajanagar má „obrovské rozměry, mnoho obyvatel a krále dokonalé vlády a hegemonie, jehož království se prostírá více než tisíc mořských mil... město nemá ve světě rovna“. Portugalci, kteří sem zavítali v následujícím století, pak ve Vidžajanagaru našli bohatství, rušný shon a široké obchodní podnikání. Bohatství města se zakládalo na kontrole obchodu s kořením, bavlnou, hedvábím a dokonce i diamanty, smaragdy a rubíny. Největšího rozmachu dosáhl Vidžajanagar za vlády krále Krišny Déva Ráje v letech 1509–29.
Společnost vzkvétajícího Vidžajanagaru byla značně rozkastovaná. Ostatně kastovní systém, který tu ve 2. tisíciletí př. n. l. zavedli Árjové, platí v Indii dodnes. Lidé se podle něj rozdělují do čtyř hlavních skupin – varn. Nejvyšší, značně privilegovaná vrstva jsou „bráhmani“ – kněží. Varnu „kšatrijů“ tvoří válečníci a vládci, nižší třídu zastupují „vájšjové“ – kupci a sedláci a „šúdrové“ jsou příslušníci čtvrté, poslední kasty, kteří se živí jen manuální prací, většinou jako sluhové.
K rituálům, které byly ve Vidžajanagaru hojně praktikovány, patřilo i satí, což je upalování vdov společně se zemřelými manžely. Vdova si touto rituální sebevraždou vybrala jedinou správnou a ctnostnou cestu, tak jako první žena boha Šivy – Satí, která se vrhla do obětních plamenů, aby se znovu narodila a setkala se se svým mužem. Britové postavili upalování vdov v roce 1829 mimo zákon, přesto však tento rituál úplně nevymizel a k ojedinělým případům satí dochází v Indii čas od času i dnes.
Královské město Vidžajanagar zaniklo v roce 1565, kdy jej vydrancovala vojska muslimů, a tak vlastně rozbila celou říši. Práce na jeho objevování začali archeologové ve spolupráci s vládou Karnátaky v Hampi v roce 1976 a stále ještě pokračují. Od roku 1986 patří Hampi do seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO.

JIHOINDICKÉ CHRÁMY V HAMPI
Rozmach jihoindického chrámového stavitelství nastal především v 15. a 16. století. Chrámy se staly centrem hinduistické vzdělanosti, literatury a umění. Nebyly to jen pozemské stánky boží, ale symbolicky ztvárňovaly nebeské sféry. Často byly pojímány i jako svérázné panteony bohů a bohyň. Proto jsou interiéry svatyní i exteriéry chrámových věží a gópuramů (obrovské věžní brány, některé prameny uvádějí v označení věžní brány výraz gópura) pokryty nesčíslným množstvím božských a mytologických postav. Polychromované skulptury znázorňují rozličná vtělení božstev a jejich rodinných příslušníků, zobrazena je i celá plejáda bytostí nižšího řádu, zvířena a ptactvo. Často jsou to jízdní zvířata bohů a bohyň (váhany). K těm nejoblíbenějším v Hampi patří Šivův bílý býk Nandin. Protože byl chrám vystaven neustálým útokům ze strany negativních sil, musel být nepřetržitě chráněn. Jeho vstupy jsou proto střeženy sochami strážců, fantastickými stvořeními se lvím tělem a sloní hlavou.
Dnes vás v Hampi, jakmile vystoupíte z autobusu na zdejší hlavní třídě (Main Bazaaru), okamžitě okouzlí 52metrový gópuram, hinduistická brána ve tvaru jehlanu, jež zve do Virupákšova chrámu. Gópuramy obvykle mívají lichý počet zmenšujících se poschodí a nahoře jsou zakončeny podlouhlou klenutou stříškou. Vznik chrámu se datuje do poloviny 15. století a je jen jedním z mnoha dochovaných památek na slavné město Vidžajanagar. Na mnoha čtverečních kilometrech zde najdete dalších 16 chrámů, několik starověkých tržišť, bývalé královské lázně, obří sochu Narasinhy, a dokonce i sloní stáj. Stačí jen půjčit si kolo nebo promasírovat nohy a vyrazit po památkách.
Vitalův komplex je obehnán zdí a nachází se v něm několik chrámů. Legenda praví, že se sem chtěl nastěhovat bůh Višnu, ale když si chrámy prohlédl, zdály se mu pro něj moc velkolepé a vrátil se do svého „skromného“ příbytku. Chrámy jsou postaveny na 56 tzv. znějících pilířích, na které průvodci poklepávají prsty a předvádějí jejich tóny návštěvníkům. Před vchodem do chrámu stojí nádherný kamenný vůz, který patří mezi nejfotografovanější objekty v této části Indie. Je tažen dvěma slony a jeho kamenná kola se prý mohou i otáčet. Vzorem mu byly válečné vozy Árjů, kteří si s jejich pomocí podmanili ve 2. tisíciletí př. n. l. protoindickou civilizaci v údolí Indu.
Sule Bazaar, který je tvořen dlouhými řadami sloupů, byl obchodní třídou. Možná podobnou té, na které nás první den v Hampi vítaly tváře trhovců. Asi tak dva kilometry od Sule Bazaaru na jih leží Královské centrum s několika paláci, chrámy a sloními stájemi. Od severní části se liší v tom, že tady jsou památky doslova vsazeny mezi obrovské oblé kameny.
Kousek od Main Bazaaru je socha zpodobňující boha Višnua v jedné z jeho inkarnací, kdy se vrátil na zem jako Narasinha, „muž-lev“. Příběh vypráví o tom, jak se Višnu rozhodl potrestat pyšného krále, který dostal od Šivy nesmrtelnost a stal se tyranem. Podle legendy ho nemohl zabít ani člověk, ani zvíře, ani ve dne, ani v noci a ani venku, ani vně jeho paláce. Višnu tedy na sebe vzal podobu muže-lva a zabil ho za soumraku na verandě jeho domu. Socha, která ho zde znázorňuje jako sedícího jogína, je 6,7 m vysoká a je vytesána z jednoho kusu kamene. Byla zhotovena v roce 1528 na příkaz krále.

 


HINDUISMUS
Hinduismem se řídí čtyři pětiny z dnešní miliardy obyvatel Indie. Je to nejen náboženská, ale i sociální struktura, neboť jeho základem je jak jeho věroučná, tak i sociální složka. Ta sociální nedovoluje svým příslušníkům, aby jakýmkoli způsobem měnili své sociální zařazení, dané jejich narozením. Věroučná část ale umožňuje svým věřícím širokou svobodu myšlení, neomezuje a nespoutává je prakticky žádnými dogmaty a nabízí jim, aby si podle své osobní duchovní a intelektuální vyspělosti vybrali ze širokého rejstříku představ, názorů a ideí. Přesto je tu jakási základní idea kosmické jednoty, skryté za mnohostí jevů světa. Univerzální jsoucno brahma je přítomné v každém člověku, zvířeti či rostlině. A reinkarnace – znovuzrození – říká, že se člověk v příštím životě může narodit jako zvíře. Proto je v Indii nesmírná tolerance ke všemu živému, smíření s osudem, který jsem si tak jako tak stejně připravil svými předchozími životy.

 

BOHOVÉ
Na světě nejsou jen bohové, ale celá řada dalších bytostí: démoni, polobozi a lidé. Z těchto všech jsou však pouze bohové nesmrtelní, a to od doby, kdy spolu s démony stloukali Mléčné moře. Z vody vyvstala nejprve kráva Surabhí, zdroj mléka a tvarohu. Pak se objevila Váruní, bohyně vína. Nato vyvstal Měsíc, kterého se chopil Šiva. A po něm vystoupil z moře lékař bohů Dhanvantari, oděný bílým rouchem a nesoucí v ruce nápoj nesmrtelnosti. Bohové se ho hned chopili a vypili ho do dna. A pro dychtivé démony nezbyla ani kapka. K nejdůležitějším bohům hinduistického panteonu patří Brahma stvořitel, Višnu udržovatel a Šiva ničitel. Tito tři bohové jsou tři různé podoby svrchovaného pána vesmíru Íšvary, nejvyššího projeveného boha, za nímž se skrývá absolutní realita. Brahma je z této trojice nejméně uctívaný. Souvisí to pravděpodobně se samotným charakterem Brahmy – jako stvořitel už svůj úkol vykonal, nijak do světského dění nezasahuje, a proto není třeba ucházet se o jeho náklonnost. Brahma je zobrazován jako červený vousatý muž se čtyřmi tvářemi. Má osm rukou, v nichž drží čtyři védy, žezlo, džbán s vodou z Gangy, obětní lžíci a někdy šňůru perel, luk a lotosový květ. Jeho váhanou (zvíře, které nosí bohy) je labuť, ale někdy bere podobu labutě i sám na sebe. Podle jedné purány vyšla při tvoření světa z Brahmova těla krásná Šatarúpa a ihned jej okouzlila. Když začala poté Brahmu uctivě obcházet, nemohl z ní stvořitel spustit oči. Styděl se ale za ní otáčet hlavu, a tak si vytvořil hlavy čtyři. Se Šatarúpou se nakonec oženil a od té doby spolu žijí v rozkoši uvnitř lotosu. Višnu udržovatel se stará o zachování mravního řádu na světě, chrání bohy i lidi před zánikem. Višnu je podle višnuistů Nárája – ten, jenž se začal první hýbat ve vodách, které před stvořením světa vyplňovaly celý prostor. Spí na tisícihlavém hadu Šéšovi a za jeho spánku vyroste z jeho pupku lotos, v němž se zrodí stvořitel Brahma. Višnu má tmavomodrou pleť a ve svých čtyřech rukou třímá své atributy – ulitu, disk, kyj a lotos. Z místa na místo se pohybuje na svém ptáku Garudovi, který má zpola lidskou tvář. Višnua stále doprovází jeho manželka Lakšmí, bohyně štěstí a bohatství, vzor všech ženských ctností a prototyp ženské krásy. Višnu však na svět nesestupuje ve své podobě. Zatím se vždy, když byl na zemi ohrožen mravní řád, zjevil jako avátar – vtělení. Avátarů bývá nejčastěji uváděno deset. Třikrát se Višnu objevil v podobě zvířete (jako želva pomáhal při stloukání Mléčného oceánu), jednou vzal na sebe podobu půl člověka a půl zvířete (Narasinha – muž-lev) a pětkrát přišel zachránit svět v lidské podobě. Na poslední, desátý avátar se teprve čeká. Mezi lidmi jsou nejoblíbenějšími vtěleními Krišna, velký svůdce a milenec žen, který je známý mimo jiné tím, že se najednou miloval se všemi svými šestnácti tisíci manželkami. Druhá velmi proslulá podoba božského Višnua je Ráma, hlavní hrdina staroindického eposu Rámája. Zajímavou ukázkou hinduistické tolerance je podoba devátá – Buddha. Třetím nejdůležitějším hinduistickým bohem je Šiva. Je to splynutí všech protikladů, a proto patří k nejhůře popsatelným a vysvětlitelným bohům. Šiva je pán tance, který svým divokým vířením uvádí do pohybu chod celého světa a zároveň ho i ničí. Na druhou stranu je to pán jogínů, který vydrží po tisíce let sedět v lotosové pozici bez jediného pohybu. Jedna ze Šivových podob – lingam – je symbolem mužské sexuální energie. Naproti tomu je to bůh velmi asketický, který vydrží být po dlouhá tisíciletí bez ženy a velmi se zlobí, strká-li mu někdo nějakou „návnadu“ pod nos. Jeho askezi však nakonec naruší krásná Párvatí, dcera Himálaje, se kterou se Šiva ožení a mají spolu dvě děti. Méně známý je první syn Skanda a druhým potomkem je bůh se sloní hlavou Ganéša. Šiva je zobrazován v mnoha podobách a v různých barvách. Někdy bývá viděn celý modrý, jindy je bílý od popela z pohřebních hranic, jen hrdlo má fialové od jedu, který vypil, aby zachránil svět. Červenohnědé vlasy má stočeny do velkého drdolu a protknuty srpkem měsíce. Jako asketa chodí často nahý. Jako poustevník nosí kůži z černé gazely, ale někdy dokonce z tygra nebo slona. Občas nosí kolem hrdla omotané hady, jindy věnec z lebek a lidských kostí. Šivovy zbraně jsou trojzubec, kyj a luk. Jak hinduistická mytologie přikazuje, i Šiva musí mít svou váhanu. Tou je bílý býk Nandin. Ten hlídá klid svého pána v každém šivaistickém chrámu a jako symbol plodnosti je uctíván mnoha ženami. Touto božskou trojicí však hinduistický panteon není ani zdaleka vyčerpán. Následují další stovky a stovky bohů a bůžků, kteří se mohou lišit město od města, vesnice od vesnice. Známý je například bůh milostné touhy Káma, jehož jedinou úlohou je probouzet v tvorech milostnou vášeň. K tomu používá svůj luk z cukrové třtiny, jehož tětivu tvoří řada včel, a šípy jsou z květin. Ve školách zase všude narazíme na bohyni Sarasvatí, která je ochránkyní vzdělanosti a učenosti. Každý Ind si předbíhá bohyni štěstí Lakomí. Roztomilý Ganéša je tlouštík s červeným trupem, krátkýma nohama a bílou sloní hlavou s jedním klem a třetím okem na čele (které zdědil po svém otci Šivovi). Pro lid je to postava neobyčejně životná a přímo důvěrně přátelská. Ganéša pomáhá člověku v sebezdokonalování a na každém kroku ho ponouká k takovému úsilí, jakého je schopen. Pro lidské slabosti má pochopení a má smysl pro humor. Jezdí na vychytralé kryse, která mu často provádí rozverné kousky. Druhé Ganéšovo jméno zní Vighnántaka – odstraňovatel překážek, a tak se k němu lidé obracejí ve dnech svatby, při vstupu do zaměstnání, prostě všude tam, kde je nutné zaručit úspěch nějakého započatého díla.
červen 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group