ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VLKOLÍNEC

Pane bože, už zase filmaři," obrátila babka Kubčová oči v sloup, když nás viděla, jak vytahujeme kameru a stativ z auta. Od doby, co byla tato malá slovenská vesnička zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO, tu přibylo nejen turistů, ale také fotografů, filmařů a novinářů.

 

. . . . .

 


generace po generaci zúrodňovaly kamenité svahy...

Posledních pár zdejších obyvatel nese takové vpády okolního světa nelibě. Žili si svým nevzrušeným tempem a jeden telefonní přístroj ve vesnici, až dosud jediný prvek civilizace, tu mnoho vzruchu nenadělal. Osudem Vlkolínce je stále voda, vítr, slunce, hory a čas. Vesničku plnou dřevěnic najdete nedaleko Ružomberka na stráních jednoho z východních výběžků Velké Fatry. Tady, v bočním údolí doliny říčky Revúca, stojí vesnice na jihozápadním svahu vrchu Sidorovo. Vznikla v druhé polovině 14. století v nadmořské výšce něco málo nad 700 metrů a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1376. Už tehdy tady dávaly ne lišky, ale vlci dobrou noc, o čemž nakonec svědčí i název vesnice.

 

Nikdy se tu nežilo lehce. Každá domácnost jednoho z nejchudších míst Slovenska musela vrchnosti odvádět ročně 90 florenů, na Vánoce odevzdat jedno tele, dva velké koláče a sto vajec. Každá salaš ročně odevzdávala jednoho krahujce. Čas jako by se zde zastavil a není třeba ani mnoho fantazie, aby si člověk představil ty doby, kdy se o vesnici vrchnost zajímala, jen když měla dostat zaplaceno.

 

Osou unikátní vesničky je stále potok, který je také jediným zdejším zdrojem užitkové vody. Kolem něj vede hlavní a jediná ulice. Tady také potkáte během dne všechny obyvatele Vlkolínce. Je jich kolem třiceti a žijí stále v tradičních srubových domech na kamenné podezdívce, postavených kolmo k centrální ulici. Dlouhé dvory oddělují dům od domu, ale více než polovina z nich je postavena podle stejného schématu. Za sebou jsou řazeny pokoj, pitvor (což je název jakési černé kuchyně) a pak následuje ještě komora. Existují ovšem i domy jen se dvěma místnostmi nebo také dvojdomy se společným pitvorem, ale těch je menšina.

 

Hlavním stavebním materiálem tu bylo dřevo. Spáry mezi kládami se vymazávaly barvenou hlínou. Domy mají sedlové střechy se štíty otočenými k potoku do hlavní ulice. Původní krytinou pak byl tradiční štípaný šindel. Obyvatele živily lesy, pastviny a malá políčka. Zima si tu podává ruku přímo s létem a léto zase se zimou. Jaro a podzim, jak ho znáte z nížiny, zde nepotkáte. Přesto se tu ale desetiletí po desetiletí, staletí po staletí na terasovitých políčkách pěstovaly brambory, zelí, něco zeleniny, na loukách se pásly ovce. Muži odcházeli za prací a úroda byla jako málokde jinde závislá především na rukách, nohách a zádech žen. Kolik jejich generací motykou zúrodňovalo kamenité svahy hor?

 

"Dneska už tu má každý jen malý kousek pole nebo zahradu, vždyť jsme tu zůstaly většinou jen staré ženské," rozpovídala se teta Kubčová.

 

"Kravku tu už nemá nikdo, mléko se sem nahoru vozí. Obchod funguje dvě hodiny týdně. V každém domě zůstalo pár slepic, koček, psů, někdy ještě ovečky, a to je všecko."

 

Babička vystřižená jak z pohádky je ráda, že si má s kým popovídat. "Já tu z hospodářství už nemám vlastně skoro nic. Přes zimu jsem u synů v Bratislavě, a tak by se tu o zvířata neměl kdo starat. Jakmile ale začne jaro, tak se hned stěhuju sem do chalupy."

 

Ruch a světla kolem natáčení přilákala obyvatele vesnice. Na návštěvu přišla paní Emílie Bobalová i další sousedky. Bez okolků nám ukázaly, jak se přede len, jak se topilo v pitvoru a na co je "bába", magická dřevěná postavička, která spojovala generace žijící v jednom domě. Pro děti to byla panenka, pro rodinu bůžek ochraňující dům. "Bábu" prý mají stále v každém domě, a tak se vlastně nemůže nic stát.

 

Čas se tu nezastavil, jen teče jiným tempem. Tradice tu zrovna tak jako prameny vlkolínského potoka nevyschly, zato se staly velkou vzácností a ozdobou Slovenska.
 
Prosinec 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group