ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KAM KRÁČÍŠ, BRAZÍLIE?

 

V roce 2000 vkročí Brazílie, tak jako všechny země světa, do třetího tisíciletí. Pro Brazílii je toto datum významné i z jiného hlediska. Bude tomu již 500 let, kdy byla tato země objevena slavným italským mořeplavcem Amerigo Vespuccim, který podnikl mnoho expedicí do Nového Světa. Ten však po objevení Brazílie jen smutně poznamenal: "Mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsme tady neobjevili nic, co by stálo za tu námahu."

 


 

Na druhé straně mořeplavec Pero Vaz de Caminha ve svém dopise portugalskému králi Manuelovi sděluje: "Země bez konce je tak nádherná a téměř vše se na ní dá díky nadbytku vody pěstovat."Caminhova předpověď se začíná naplňovat. Brazílii však trvalo pět století, které si protrpěla přes nejisté období kolonialismu a bouřlivé vlny nepokojů. Ty nakonec vyvrcholily vyhlášením nezávislosti v roce 1822. Následovalo 67 let císařství a 107 let republiky. Během této doby prodělala země ekonomické krize i politické převraty, které ji mnohdy vrhly na dlouhou dobu do vlády diktátorů. Teprve nyní, na konci 20. století je Brazílie opět na cestě demokracie i ekonomického rozvoje.

 

PETROBRAS

 

Jeden z největších světových producentů ropy je z velké většiny vlastněn státem. Letos se předpokládá, že bude vytěženo přes 900 000 barelů ropy denně.

 

Petrobras investuje ročně 200 milionů dolarů do technologického rozvoje, především na těžbu ropy z mořského dna a budování těžebních plošin. Byl ustanoven zvláštní vládní výbor, který zkoumá možnosti těžby ropy především z těchto oblastí. Je ovšem nutno poznamenat, že stále probíhá exploatace největších pralesů na naší planetě ­ především v oblasti Amazonie, kde velké zásoby ropy i zemního plynu předpokládají další prudký rozvoj v této oblasti.

 

ENERGIE

 

Potenciál brazilských vodních elektráren je téměř neomezený. Výroba elektrické energie vzrostla za posledních třicet let více jak jedenáctkrát, především díky výstavbě obrovských vodních elektráren. I přes kolosální výstavbu je Brazílie stále nucena dovážet třetinu svých energetických potřeb.

 

Jestliže již mluvíme o výstavbě gigantických vodních děl, nic v Brazílii, ale ani ve světě nepřekoná ITAIPU.

 

Itaipu znamená v indiánské řeči "Zpívající kámen" a byl to před přehrazením řeky malý ostrůvek uprostřed jejího koryta. Dnes je to jeden ze sedmi divů moderního světa, jak je tato největší vodní elektrárna na planetě Zemi také nazývána. Vodní dílo se nachází na řece Paraná asi 15 km od Mostu přátelství, který spojuje Brazílii s Paraguají. Výstavba přehrady začala v roce 1974 a podílely se na ní obě země. První turbína byla spuštěna roku 1984 a celá elektrárna s hodinovou kapacitou 12,6 milionů kW byla dána do provozu 6. května 1991.

 

Její vybudování bylo ovšem velice problematické z hlediska životního prostředí. Tato největší vodní elektrárna světa se nachází pouhých několik desítek kilometrů od jednoho z největších zázraků přírody, vodopádů Iguacu, které svou velkolepostí a mohutností předčí všechny podobné přírodní úkazy. Zatopena byla rozsáhlá oblast a 40 000 rodin muselo být vystěhováno. Vodní nádrž, která vznikla přehrazením řeky Paraná, dosahuje délky 170 km a má rozlohu 1350 km2. To samozřejmě mělo podstatný vliv na flóru i faunu celé oblasti. Před konečným zaplavením byly speciálně podnikány záchranné práce. Bylo zabezpečeno přežití 400 druhů ptáků a 60 druhů savců, z nichž už některé figurovaly jako ohrožené druhy.

 

BRAZÍLIE SE OTEVÍRÁ

 

Brazílie má 4300 km mořského pobřeží na kterém se nachází největší přístavy Jižní Ameriky. Je tak celkem přirozené, že přes 90 % brazilského exportu a importu ­ jako je obilí, ropa a nerostné rudy ­ prochází právě tudy. Vláda rozhodla při schvalování ekonomického stabilizačního plánu, že všechny hlavní přístavy musí projít rozsáhlými rekonstrukcemi. Bylo nutné snížit délku pobytu a zrychlit vyložení a naložení námořních lodí. Tím se snížila cena za pobyt lodí v přístavech a obnovila se konkurence schopnost na mezinárodním trhu. Většina byznysmenů přivítala privatizaci přístavů, a tím výhodnějších podmínek při uskutečňování obchodů. Jenom přístav v Rio de Janeiro vyžaduje finanční injekci ve výši 200 milionů dolarů. Brazilská vláda si uvědomuje nutnost těchto investic, protože přístavy jsou jednou z důležitých součástí ekonomického systému umožňující ekonomický růst. Skrze ně se také uskutečňuje přímý kontakt s ostatním světem.

 

BUDOUCNOST JE NA CESTÁCH

 

Začalo to počátkem devadesátých let. Uvolnil se trh se zahraničními firmami a Brazílie byla zaplavena stovkami tisíc zahraničních vozidel. Jenom v roce 1995 bylo dovezeno více jak 400 000 osobních automobilů. Z tohoto množství byla velká většina vozů japonských. Domácí výrobci, především velké světové značky, které mají v zemi své továrny ­ Fiat, Ford a Volkswagen ­ musely čelit frontálnímu útoku. Obnovení zašlé slávy "Brouka" se nekonalo. Bylo třeba vylepšovat a modernizovat stávající produkci. Během několika krátkých let se to podařilo a Brazílie se s počtem 1,5 milionu vyrobených vozidel ročně zařadila mezi největší výrobce osobních automobilů na světě. Všechny se samozřejmě neprodají na domácím trhu, a tak téměř 400 000 automobilů je nyní pro změnu určeno na vývoz. Japonské firmy, především Toyota a Honda, začaly v Brazílii také s výstavbou továren, následovány francouzským Renaultem a Peugeotem. Brazílie se tak v počtu automobilů na obyvatele vyšplhala na horní příčky a jeden automobil už připadá na jedenáct obyvatel. Je však nutno podotknout, že brazilští řidiči nakupují především malé vozy typu Ford Fiesta, Volkswagen Golf, což je brazilská obdoba Pola nebo Fiat Palio (Punto).

 

NA CESTĚ DO 21. STOLETÍ

 

V roce 2000 by se měl počet obyvatel přehoupnout přes 160 milionů. HNP dosáhne výše 700 miliard dolarů, což bude představovat průměrný výdělek 4,5 tisíce dolarů pro každého Brazilce. Inflace by měla poklesnout na pouhá 4 %, což by byl malý hospodářský zázrak v zemi, kde se inflace často počítala na stovky, ne-li tisíce procent ročně. V té době by Brazílie mohla s konečnou platností opustit společenství zemí třetího světa a začít šlapat na paty vyspělým státům světa.

 

S finančními rezervami dosahujícími již nyní částky 60 miliard dolarů se to nemusí zdát nemožné. Zahraniční investice v zemi dosahují částek mnoha desítek miliard dolarů a mají stále stoupající tendenci. Nejvíce se investuje do Petrobrasu a podle předpovědí by denní těžba měla v roce 2000 překročit hranici 1,5 milionu barelů. Další velké investice se očekávají především v automobilovém průmyslu, kde již nyní velké zahraniční společnosti stavějí továrny a rozšiřují své služby.

 

MERCOSUR

 

Je tomu již pět let co Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay podepsaly smlouvu, která směřovala k vytvoření zóny volného obchodu a bezcelní unie, nazývanou Mercosur. V jejích počátcích mnoho lidí odsuzovalo MERCOSUR jako další pokus, který během krátké doby ztroskotá. Nestalo se tak a dnes je Mercosur vibrantní a rozpínající se společenství. Obchod se za tu dobu rozrostl ze 4 miliard na 14,4 miliard dolarů ročně. V červnu se Chile, jedna z ekonomicky nejsilnějších zemí na jihoamerickém kontinentu, stala mimořádným členem této organizace. Bolívie pravděpodobně podepíše smlouvu v co nejkratší době a Venezuela podniká silné lobbistické kroky, aby se také ona mohla stát členem tohoto exkluzivního klubu, jehož nejvyšším cílem je vytvoření SAFTA ­ South American Free Trade Area neboli Jihoamerickou oblast volného obchodu a bezcelního styku od hranic Panamy až po Tierra del Fuego.

 

Obchod mezi členy se zmnohonásobil, ale je pouze částí úspěchů.

 

Velký důraz je kladen na investice zahraničního kapitálu. Před vytvořením Mercosuru měla Brazílie v Argentině méně než dvacet firemních zastoupení. Dnes je jich tam více než 400, s investicemi dosahujícími částky 1 miliardy dolarů. Když Mercosur po svém založení oznámil obchodní pravidla, více než tucet asijských a evropských autovýrobců se rozhodlo investovat přes 12 miliard dolarů do budování továren.

 

Mercosur je ovšem mnohem víc než pouhý motor pro kapitalistickou rozpínavost. Už v průběhu několika let se prokázalo, že je mohutnou silou stabilizující ekonomickou, ale i politickou nestálost některých oblastí.

 

OBNOVENÁ SEBEJISTOTAEkonomický stabilizační plán byl schválen před dvěma lety. Byl pro každého průhledný. Neobsahoval žádné blokády, zmrazení, konfiskace nebo šoky.

 

Inflace byla zastavena a měna stabilizována. Ve velmi krátkém období dvou let si Brazilci znovu zvykli na jistotu a silnou měnu, která se vyrovná dolaru. Brazílie a Brazilci získali na vážnosti a prognózy pro rok 2000 jsou velice příznivé.

 

PÉČE O CHUDÉ

 

Šestnáct milionů lidí žilo v roce 1994 pod hranicí chudoby. Toto číslo pokleslo na 11 milionů v roce 1996. Je to jistě velký úspěch, ale přesto počet chudých a nebo lidí žijících pouze nad hranicí chudoby je ještě ohromný. Ještě mnoho lidí pracuje za minimální výdělky kolem 110 dolarů. A to jim nedává mnoho prostoru pro lepší život. Střední vrstva už dosáhla svého úspěchu a tržní síla této části populace je ohromná. Přesto ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými se neustále zvětšují.

 

ZELENÁ VÝZVA

 

Brazílie má speciální odpovědnost za zachování zemského klimatu. Klima na Zemi by mohlo utrpět nenapravitelnou škodu, jestliže by největší deštný prales světa byl zničen. Oblast Amazonky i s jejími přítoky zabírá plochu 3,6 milionů km2. Pro Brazílii je největší výzva v tom, jak co nejvíce využít nerostného bohatství této oblasti bez poškození nebo zničení panenské země. To by byla tragédie pro celé lidstvo. Brazílie sama si je stále více vědoma, že je nutností deštný prales zachovat. Po všem, co už se stalo s atlantickými pobřežními lesy, ze kterých zůstaly pouze nevýznamné pásy lesního porostu. Vše ostatní bylo zničeno přicházejícím zemědělstvím a primitivním způsobem získávání půdy. To je kácením a pálením. Brazilská společnost, vědoma si tohoto smutného příkladu, podniká vše pro to, aby se podobná situace neopakovala i v amazonském deštném pralese, který pokrývá miliony čtverečních kilometrů krajiny s takovým množstvím rozmanitých živočišných i rostlinných druhů, z nichž některé mohou být ještě neznámé člověku. A přesto všechno prales ve velkém měřítku neustále hoří a další tisíce hektarů ubývají každý den těžbou dřeva.

 

BOTICÁRIO FOUNDATION

 

Boticário Foundation ­ Společnost na ochranu přírody ­ byla založena v roce 1990. Od té doby bylo investováno přes 3 miliony dolarů do vědeckého výzkumu, praktických kroků na ochranu fauny a flóry ve více než 360 samostatných projektech. Byla vytvořena přírodní rezervace Salto Morato na severu státu Paraná. Zde na 1716 hektarech původního pralesa, pod neustálou ochranou a dohledem žijí ptáci i savci, kteří by v opačném případě už patřili ve velké většině mezi ohrožené druhy. Avšak největší ekologická péče je soustředěna do Jaraguá do Sul, 1,2 milionů m2 chráněné oblasti v Parku Malwee. Tato oblast má 17 jezer, která jsou z velké části pokryta vodními rostlinami a nechybí mezi nimi ani Victoria regia. O stromy, jakož i zvířenu a ptactvo je velice dobře pečováno. První pokusy a první úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Jsou to první vlaštovky nového přístupu vlády v zemi, kde ochrana přírody nikdy mnoho neznamenala. Nesmíme ovšem zapomenout na oblast Amazonky, kde jakákoli ochrana a péče je teprve v plenkách a bude trvat ještě poměrně dlouho než se prosadí zájmy ochránců přírody a vlastně nás všech nad zájmy nadnárodních společností, pro které je jediným ukazatelem úspěšnosti stále větší zisk.

 

FOC DO IGUACU

 

Normální linkový autobus mě vyhodil asi třicet metrů od vyhlídkové plošiny. Vystoupili jsme samozřejmě všichni. Byla tu konečná. Teď, brzo po ránu nás přijela jen hrstka. Slyším hukot padající vody a mezi stromy probleskuje bílá barva oparu a mléčné oblohy. Přicházím blíž a můj první pohled byl plný zjevného zklamání. Největší vodopády světa jsem si představoval mohutnější, bouřlivější a jaksi monumentálnější. Připadalo mi to jako podvod, humbuk. Jednou vidět a už se nevrátit.

 

Exponuji několik políček filmu a od plošiny sestupuji po klikatící se cestičce dolů k hladině řeky. Kolem dokola roste bujná vegetace a vodopády mi mizí z očí. Po pěti minutách loudavé chůze se opět objeví. Ale jsou úplně jiné, zvláštní. Pomalu mi to dochází. To nejsou ty samé. Ale jsou. Jen jiná jejich část. Pak již jen kráčím, občas v úrovni spodní hladiny a místy z nadhledu pozoruji tu mohutnou záplavu vody řítící se dolů. V uších mi zní rachot vody a očima vstřebávám tu nádheru. V duši mám pocit něčeho nevýslovně krásného, zmítám se v euforii, která prochází celým tělem. Jako v extázi si náhle uvědomuji, proč je cestování a objevování tak úchvatné.

 

Vodopády Iguac5u byly poprvé spatřeny španělskými dobyvateli v polovině 16. století. V té době ovšem neobjevovali krásy přírody, ale snažili se najít zlato. I oni však byli zaskočeni nebývalým zážitkem a krásou, jakou dokáže stvořit jen příroda.

 

Vodopády byly vytvořeny výbuchem divokých přírodních sil a vrtochem přírody před 50 miliony lety. V roce 1939 se celá oblast vodopádů Iguacu stala Národním parkem o rozloze 240 tisíc hektarů. Pouze 35 tisíc hektarů se nachází na území Argentiny. Kolem vodopádů stojí husté subtropické lesy, nad kterými se tyčí lidskou rukou netknuté stoleté stromy. Štíhlé palmy se šplhají do výšek za sluncem a mezi padlými kmeny stromů jsou roztroušené květy orchidejí. Uprostřed parku lze při troše štěstí spatřit jeleny, tapíry, lišky, opice, hady, ale i pumy a pantery. Na obloze majestátně krouží hejna ptáků, daleko od měst, továren a znečištěné přírody.

 

Řeka Iguac5u pramení poblíž města Curitiba ve výši 1300 m n. m. Na své 1200 km dlouhé cestě nabírá mnoho přítoků. Asi 15 km předtím než se sama stane přítokem řeky Paraná se koryto řeky mohutně rozšiřuje a voda padá střemhlav přes 90 m vysoký skalní útes, který leží uprostřed dalších 275 vodopádů spojujících téměř tříkilometrové řečiště v symfonii hukotu, rámusu, barev, vodní páry, duhy, zeleně okolní džungle a zpěvu ptáků. Příroda je božská, když ji porovnáme s naší omezenou kapacitou vidění a slyšení. Cítím se divně, jako vetřelec, nezvaný host. Posadím se na kámen a pokouším se vnímat nevnimatelné. Něco, co je úžasně krásné a zároveň nebezpečné, lákavé i hrozící svou nespoutanou silou a energií. Snažím se najít sám sebe, stát se na okamžik neviditelnou a harmonizující částečkou přírody. Být duševně daleko od všeho shonu, rušných měst, letadel, počítačů, uzávěrek i výroby jídel na pásové lince. A potom, raději než bych se pokoušel pochopit a porozumět, jsem se poddal harmonii přírody i pocitům, které mě donutily v tom nikdy nekončícím ohromném toku tříštící se vody být strašně maličkým a nicotným.

 


noční pohled na Rio de Janeiro z Cukrové homole

 

Prošel jsem si celou trasu dvakrát. Tam i zpět. Tak odhadem asi deset kilometrů. S přibývajícími hodinami narůstal úměrně i počet turistů. Začal se ozývat křik dětí i veselé hlasy zájezdových skupin. Ve stáncích se suvenýry už bylo těsno. Idylka ticha a klidu se rozplynula do nenávratna. V hospůdce nad vodopády jsem poobědval jedno pivo. Hladina řeky tu vytvářela veliké mělké jezero, ze kterého nárazový vítr přinášel chladivou vodní tříšť. Paprsky slunce občas protrhly zataženou oblohu a rozhodily na povrchu řeky tisíce třpytivých prasátek. Vrátil jsem se k autobusové zastávce.

 

Do přepychového hotelu s výhledem na vodopády přijížděli luxusními autobusy zámožní turisté. Co chvíli se mi nad hlavou ozýval pronikavý bzukot vrtulníku. Za několikaminutový přelet nad vodopády si účtovali 50 dolarů.

 

Pod košatým stromem vystupovala starší indiánská dvojice v krojích. Muž hrál na kytaru a žena ho doprovázela zpěvem. Zpívala kupodivu španělsky. Občas si je někdo vyfotil, a pak jim vhodil do kovové misky několik mincí. Odjeli společně se mnou.

 

RIO DE JANEIRO

 

"To dělo nesmíte fotografovat!" zakřičel na mě hlídkující voják u Památníku obětí II. světové války. Kanady, zelené kalhoty, hnědá košile, přilba a automatická puška se ke mně začaly rychle přibližovat.

 

Abych řekl pravdu, trochu mi to vyrazilo dech.

 

"Snad si nemyslíte, že jsem špión. Vždyť je to nejméně padesát let starý krám," snažil jsem se uklidnit hrozivě vypadající autoritu.

 

"Máme na to své směrnice. Okamžitě odejděte nebo vám zabavím film," vychrlil ze sebe a bylo na něm znát, že to myslí vážně.

 

Pomyslel jsem si něco o vygumovaných zelených mozcích a snažil se důstojně vyklidit pole. Přesto mi to vrtalo hlavou. Památník, který nelze přehlédnout a nesmí se fotografovat. To je podivná turistická atrakce.

 

Zkusil jsem to z druhé strany a po širokých schodech jsem vystoupil až pod mohutné sousoší vojáků. Neušel jsem však pozornosti hlídky. V rychlosti jsem udělal pár snímků.

 

Situace se opakovala ve světlemodrém. Odešel jsem jako spráskaný pes. Druhý den v Rio de Janeiro nezačal zrovna idylicky.

 

LEDNOVÁ ŘEKA

 

Historie města začala před téměř pěti sty lety. 1. ledna 1502 zamířil portugalský mořeplavec André Gonc5alves se svou lodí do zátoky Guanabara. On sám byl přesvědčen, že se ocitl v ústí veliké řeky a pojmenoval toto místo Rio de Janeiro, což v překladu znamená Lednová řeka. Kromě několika krátkých let v polovině 16. století, kdy si město nárokovali Francouzi a poblíž Cukrové homole umístili svou posádku, patřilo město vždy Portugalsku a později samozřejmě Brazílii. V roce 1763 se Rio de Janeiro dokonce stalo hlavním městem země. V té době tvořili většinu obyvatelstva afričtí otroci. V Brazílii však docházelo, na rozdíl od jiných velkých kolonií kde to bylo spíše výjimkou, k velkému míšení ras. Katolická církev to tolerovala a jako důsledek tohoto přístupu téměř nic v Riu nezůstalo netknuto africkými zvyky, pověrami a chováním. Je to znát i na současném životě města s jeho afro-brazilskou kulturou, hudbou, vírou i kuchyní.

 

Koncem 19. století Rio de Janeiro ztratilo většinu svého obchodního a historického kouzla. Tramvaje a vlaky nahradily drožky a lidé hromadně opouštěli přeplněné centrum. Pod vedením architekta Francisca Pereiry Passose prošlo Rio modernizací, která totálně zničila jeho starý půvab a koloniální charakter. Ve třicátých letech našeho století přešla přes Rio další vlna modernizace a ze staré architektury zbylo pouze několik katolických kostelů jako památníky zašlé slávy.

 

Ve středu města vznikl přetopený kotel nevkusu a ošklivosti. Vysoké, nevzhledné mrakodrapy. Dopravou zablokované široké bulváry a desítkami tisíc lidí přecpané ulice. Nezůstalo téměř nic, na čem by se dalo spočinout zrakem. Park, kde by si mohl člověk odpočinout a ve stínu stromů načerpat nové síly. Vychvalované Rio se stalo lidsky neúnosným.

 

PLÁŽE

 

Je to až neuvěřitelné, ale Rio de Janeiro má téměř devadesát kilometrů písečných pláží. Mezi nimi vyniká i jedna světově proslulá ­ Copacabana. Rozvoj a sláva plážové kultury nastal ve 30. letech, kdy Rio získalo mezinárodní reputaci. V té době hollywoodští producenti začali využívat přírodní krásy Ria ve svých filmech a první filmové hvězdy počaly navštěvovat Rio de Janeiro.

 

"Letět dolů do Rio" se stalo trvalým klišé, oslavovaným ve filmovém průmyslu v posledních padesáti letech. V současné době patří kromě Copacabany mezi nejoblíbenější pláže Ipanema a Leblon. Na plážích se žije, odpočívá a pracuje, ale především sportuje. Nikde jinde nepotkáte tolik běžců, hráčů plážového fotbálku nebo volejbalu, ve kterém jsou brazilské ženy nejlepší na světě. Vždyť ženské olympijské finále v plážovém volejbalu v Atlantě bylo pouze záležitostí Brazílie. A zpráva z ledna 1997. Mistry světa v plážovém fotbale se v Rio de Janeiro stali už potřetí za sebou Brazilci. Ve finále porazili Uruguay 5:2.

 

Na plážích ovšem můžete spatřit také desítky svalovců, kteří denodenně vystavují na obdiv svá dokonalá těla.

 

Stovky lidí se živí prodejem všeho možného. Od hamburgerů a plechovkového piva počínaje. Prodává se ovoce, sladkosti, zmrzlina, krémy na opalování, mléko, mačetou rozseknuté kokosové ořechy nebo krevety napíchnuté na špejli.

 

Bez pláží by Rio už nebylo Riem.

 

RESTAURACE

 

"Carne de porco con arroz," oznámil jsem jakoby ledabyle obsluhujícímu číšníkovi. Dalo mi to trochu práce než jsem se zorientoval v jídelním lístku. Druhý den v Riu a návštěvou první restaurace jsem ještě jaksi nezapadl do zvyklostí a folklóru místního obyvatelstva. Na stole ležel talíř dnem vzhůru a pod ním čtvercový kus balicího papíru.

 

Číšník něco prohodil a já vyrozuměl z jeho gesta co to jako bude k pití.

 

"Cerveja," řekl jsem. Ale číšník neodkvapil. Pak mi došlo, že těch druhů piva je povícero. Tak jsem ukázal vedle k sousedovi.

 

"To samé." Za pět minut se vrátil. Na stůl položil dvě ploché, oválné mísy. Jedna naplněná vrchovatě rýží a na druhé pořádný kus masa. K tomu přidal hrneček černých fazolí ve vlastní šťávě. Chvíli přemýšlím, co s tím dělat. Aspoň příbor kdyby přinesl. Pak otočím talíř a příbor byl pod ním. Lžící vyhrnu rýži i maso na talíř a spokojeně se pustím do jídla. Za pár minut přikvapí pár mládenců a zaplaví číšníka přívalem objednávek. Bedlivě pozoruji, jak to dělají. Chlapci nejprve odsypali trochu rýže, pořádně ji promísili s fazolovou omáčkou, posypali pepřem a červenou paprikou a pomalu, téměř netečně, pojídali. O to více si však hlučně povídali a gestikulovali. Masa se ani netkli. Na stole to kolem nich za chvíli vypadalo jako po návštěvě dětí z mateřské školky. Rýže a omáčka všude kolem talířů. Kousky masa zkonzumovali, snad jako dezert, až nakonec.

 

Když odešli, číšník přišel ani okem nemrkl, papíry sroloval a nahradil čistými. A bylo prostřeno.

 

Postupně jsem pronikal do tajů brazilské kuchyně, i když jsem mnohdy trnul cože jsem si to zase objednal. Mezi typická brazilská jídla patří smažené kuře, pečené hovězí, vepřové kotlety nebo smažená játra. Jako příloha rýže, rýže a zase rýže. Někdy si ovšem můžete dopřát špagety nebo brambory. Překvapil mě, alespoň v levných restauracích, nedostatek jídel z mořských živočichů.

 

RYBÁŘI

 

Mou oblíbenou pláží se stala Flamengo. Ne, že bych se na ní od rána do večera vyvaloval, na to nebyl čas a v třicetistupňových vedrech ani nálada. I tak jsem přicházel o zarudlou pokožku rychleji než bylo záhodno.

 

K pláži to bylo od mého penzionu asi pět minut chůze. Pokud jsem se vrátil před setměním, nebyl problém tam zajít a pozorovat běžný život. Bylo to místo, které využívali místní lidé ze čtvrtí Flamengo, Catete, Lapa a Gloria. K večeru se na obou koncích pláže scházeli rybáři a pokoušeli své štěstí. Že jim přál Zeus, bůh moře, dosvědčovaly plné sítě mušlí, krevet a krabů.

 

Poněkud samotářsky a sporadicky se na břehu objevovala skupinka rybářů s dlouhými, asi čtyřmetrovými bambusovými pruty. K mému překvapení požívali místo olůvka staré automobilové svíčky. Jako návnadu napíchli na hák pořádný kus masa. Když nahazovali, nejdříve se podívali kolem sebe, potom zatočili svíčkami zatíženým háčkem a mocně švihli prutem. Vlasec zasvištěl vzduchem a návnada dopadla nejméně třicet metrů od břehu. Políčeno měli tihle chlapíci jistě na pořádné kusy. Já jsem jim asi nosil smůlu. Okouněl jsem často a dlouho kolem nich, ale nikdy jsem neměl to štěstí abych natrefil na úlovek.

 

CUKROVÁ HOMOLE

 

Z pláže Flamengo jsem ji měl neustále na očích. Jeden z nejzajímavějších skalních útvarů kolem Ria. Výška 396 m. Lanovkou se na vrcholek dostanete za několik minut. Na prostranství velikosti průměrné zahrádky je nejen stanice lanové dráhy, ale i několik stánků s občerstvením a nechybějí ani prodejci nevkusných suvenýrů. Nahoru jsem vyjel ve tři hodiny. Asi jsem to trochu přehnal. Budu tady na tom plácku muset zůstat kvůli fotografování až do západu slunce. Ještě štěstí, že mi počasí přálo. Bylo oblačno a vál mírný, nárazový vítr. Přesto byl střed města ponořen do smogového závoje. Dole pode mnou se rozevřel krásný výhled na pláže Copacabana i Flamengo. Nádherný byl pohled na záliv Botafogo a stovky plachetnic, které s postupujícím večerem připlouvaly do přístavu. V dáli na druhé straně města, na vrcholu kopce Corcovada, lemovalo zapadající slunce svými paprsky ohromnou sochu Krista Spasitele, rozpínajícího ruce nad městem.

 


Cukrová homole; na její vrchol 396m vás za několik minut vyveze lanovka

 

CARREFOUR

 

V sobotu jsem si vyjel metrem. Nutno poznamenat, že metro v Riu je hezké, čisté a bezpečné, ale neuvěřitelně pomalé. Intervaly často přesahují dobu deseti minut.

 

Na konečné jsem vystoupil z vlaku a kolem stanice se nalézaly samé nuzné domky roztroušené ve stráních. Favela jako z učebnice. Mezi nimi tak dvě stě, tři sta metrů od metra stála jako přelud ohromná přízemní budova s nápisem CARREFOUR. Na betonové ploše parkovaly namačkány stovky automobilů a žluté taxíky v neustálém koloběhu přivážely a odvážely své zákazníky. Bylo to nákupní středisko daleko od centra a ruchu města. Pod střechou desítky malých obchůdků, cestovních kanceláří a samoobslužných restaurací. A překvapení největší. Mamutí obchodní dům v přízemí, který svou rozlohou připomínal fotbalové hřiště. Jedna pokladna vedle druhé. Byly očíslované. Prošel jsem celou dlouhou řadou a skončil u čísla 110. Podle mého odhadu jich nejméně devadesát bylo v provozu. Přesto se u pokladen vytvářely dlouhé fronty. Později jsem podobných velkoobchodů viděl ještě několik a získal vlastní zkušenosti s plynulostí odbavení. Latinsko-americká mentalita se nezapře. Nic nám neuteče. Rychlost pokladních se rovná úprku hlemýžďů před špatným počasím. Když jsem v podobné situaci zjistil před sebou deset zákazníků, věděl jsem, že je to minimálně na hodinu. Ponechal jsem nákupní košík i s vybraným zbožím svému osudu a urychleně opustil krám.

 

CORCOVADO

 

Nejznámějším symbolem Rio de Janeiro je mohutná socha Ježíše Krista. Jeho široce rozevřené ruce jako by vítaly každý nový den a vycházející slunce. Socha je třicet metrů vysoká a váží tisíc tun. Původně měla být slavnostně odhalena v roce 1922 ke stému výročí brazilské nezávislosti, ale nestalo se tak až do roku 1931, kdy francouzský sochař Paul Landowski dokončil její tvář a ruce. Výhled z Corcovada je ještě úchvatnější než z Cukrové homole. Celé město se pod vámi rozevře a pouze smog a mlžný opar zabraňují vidět do vzdálenosti mnoha desítek kilometrů. Dostat se na vrcholek "Hrbáče", což Corcovado znamená v překladu, je poměrně jednoduché, i když drahé. Cena zpáteční jízdenky se již vyšplhala na 15 dolarů. Ze stanice Cosme Velho vás na vrcholek dopraví ozubená tramvaj za necelou půlhodinku. Cesta tramvají je sama o sobě nezapomenutelný zážitek. Je také hojně využívána místním obyvatelstvem. Chudobné domky jsou roztroušeny vysoko na úbočí kopce. Jen jsem pojal podezření, že místní lidé za přepravu neplatí. Z konečné tramvaje vás pak dělí od vyhlídkové terasy se sochou Krista pouhých 220 schodů.

 

DUŠIČKY

 

Připadly na první listopadovou sobotu. Tisíce lidí slavnostně oděných v černém zaplnily chrámy a kostely, aby při svatodušní mši vzpomněli na své zemřelé. V předsálí kaplí nahrazovaly vyhrazené prostory poutní místa. Na volných prostranstvích před kostely byly umístěny černě nabarvené železné nádoby s rošty, ve kterých lidé zapalovali stovky svíček. Betonové zídky plotů kolem kostelů sloužily také jako podstavce a stékal po nich rozpuštěný vosk. Po setmění lidé zaplnili náměstí před kostely a chrámy a sledovali procházející procesí. U stánků prodavačů opékaného masa, klobás a kuřat se tvořily fronty. Před blízkým barem vyhrávala potulná kapela tesklivou melodii.

 

AQUEDUTO DO CARIOCA

 

Mostní oblouky, které upoutaly mou pozornost blízko středu města, byly vybudovány v 17. století a sloužily původně jako vodovod. V současném Riu jsou jednou z mála zachovalých památek. Dnes využívá tento historický objekt ve čtvrti Lapa tramvaj, která dopravuje cestující do rezidenční oblasti středních vrstev Santa Tereza.

 

Oproti jízdnému na Corcovado to tady byla při zakoupení lístku až neuvěřitelná láce za půl dolaru. Před odjezdem mi dozorčí na nástupišti, kde jsem měl v úmyslu si jízdenku obstarat, povídá: "Tu vám prodá průvodčí. Ale na ten foťák si dejte pozor. Radši ho schovejte do batohu."

 

Tramvaj totiž byla otevřená, jak ji známe ze starých dobrých časů. Žádné dveře, žádná okna, žádné postranní stěny. Během jízdy naskakovali a vyskakovali pubertální výrostci a udělali si z tramvaje pojízdný kolotoč. Bylo jasně vidět, že je ve shluku ostatních cestujících nejvíce zaujala právě má osoba. Nelitoval jsem, že jsem uposlechl rady toho moudrého muže. O to více jsem celou cestu křečovitě držel svůj batůžek.

 

LUPIČI, LAPKOVÉ A ANDĚLÉ STRÁŽNÍ

 

"Chytil mě kolem ramen a přitiskl ruce k tělu. Na prsou jsem ucítil dlouhý ostrý nůž, který se mi zařezával do kůže. Druhý chlápek mi začal rvát od boků ledvinku. Trvalo to jen několik vteřin, ale mně se zdálo, že to byla věčnost," svěřoval se mi Libor, Pražák, kterého jsem potkal náhodou v den jeho odletu.

 

"Stalo se to na pláži Copacabana v pravé poledne. Nikdo z lidí, sedících kolem mě u stánku s občerstvením, nereagoval. Měl jsem tam všechno," pokračoval Libor s hořkostí v hlase.

 

"Policie byla k ničemu. Nejvíce mi pomohli na našem velvyslanectví. Pas mi udělali do hodiny. Zařídili nové letenky. O hotovost jsem však přišel. Bylo tam 700 dolarů. Největší obavy mám o svou VISA kartu. Doufám, ze se jim nepodařilo ji zneužít. To by mě zruinovalo."

 

Je tomu bohužel tak. Bájné Rio je proslavené i svou kriminalitou. Ještě nikdy a nikde jsem neviděl tak paranoidní město. Všichni lidé ­ a to nejen turisté, ale i místní ­ jaksi intuitivně chrání svůj majetek. Batůžky se nosí na prsou. Ledvinky v podpaží. Fotoaparát je věc, která se neukazuje na veřejnosti. Lidé jsou neustále ve střehu. Také mně to přešlo do krve a snad jen díky tomu jsem nebyl oloupen. Někdy k tomu však scházel jen krůček.

 

Po setkání s Liborem a po jeho zkušenostech jsem kolem pasu nosil také ledvinku. Používal jsem ji však jako návnadu a dával do ní jen finanční obnos, který jsem mohl postrádat a pár zbytečností. Tak nějak jsem doufal, že pokud mě budou chtít oloupit bude to právě ledvinka a můj batůžek s fotoaparátem nechají bez povšimnutí. Když jsem někde fotil, dával jsem bedlivý pozor jestli mě někdo nesleduje.

 

Na několik posledních dní jsem se po třítýdenním putování Brazílií opět vrátil do Ria. Na hlavní autobusové nádraží, které je svou velikostí asi čtyřikrát větší než hlavní vlakové nádraží v Praze, jsem přijel o půlnoci. S batohem, fotobrašnou a několika taškami jsem byl převelice nápadná a snadná kořist. Do nočního Ria se mi vysloveně nechtělo. Rozhodl jsem se počkat do rozednění. Znamenalo to minimálně šest hodin čekání. Usadil jsem se poblíž pokladen. Občas jsem zahlédl nějaké to pochybné individuum, ale v dohledu policistů jsem se cítil poměrně bezpečně.

 

Ve čtyři hodiny ráno to začalo. Přišel jedem pořízek. Typ, který nelze přehlédnout. Okamžitě jsem ho jako plachá zvěř zavětřil. Neměl žádné zavazadlo a to už samo o sobě bylo podezřelé. Neustále kolem mne kroužil jako dravec. Uvědomil jsem si, že jsem vytipovaná oběť. Začal jsem uvažovat, co bych mohl postrádat a jak budu reagovat až k něčemu dojde. Bylo jen otázkou času kdy udeří. Spoléhal jsem na to, že na nádraží se ničeho neodváží. Policajti byli pořád nablízku. Když však na několik minut zmizeli z dohledu, bylo mi na nic. Ještě nikdy v životě jsem neviděl policajty tak rád. Kolem šesté jsem se rozhodl k akci. Přešel jsem přes most do druhé části nádraží. U druhého vchodu jsem se s pořízkem málem srazil. Pět metrů od nás stáli policajti. Z jeho očí sršel vztek nad nepodařeným, téměř jistým lupem. Bylo mi jasné, že pokud pojedu autobusem koleduji si o malér. Vrátil jsem se zpět do budovy a počkal ještě deset minut. Pak jsem si u pokladny zaplatil taxi. Bylo lepší obětovat dvacet dolarů než pár dní před odletem přijít o všechno.

 


...na plážové party...
PARTY

 

Poslední neděle. Po několika hodinách slunění odcházím z pláže a zaslechnu tóny kytary a bendža. Jdu po zvuku a v mraveništi naháčů objevím skupinku asi dvaceti rozjařených lidí. Děvčata tancují, na grilech se opékají klobásy a z přenosných ledniček mizí studené pivo.

 

"Chceš něco k pití?" zatahal mě za tílko snědý, kudrnatý chlapík.

 

Trochu jsem se zdráhal, ale po hodinách na pláži mně vyprahlo.

 

"Dal bych si pivo, jestli to nevadí."

 

"Nestarej se. Piva je dost." Zvedl víko polystyrenové chladničky a podal mi plechovku.

 

"Jak dlouho tu ještě budete?" zeptal jsem se.

 

"Chtěl bych si udělat nějaké fotky, ale foťák mám v hotelu." Mrzelo mě, že ho nemám při sobě. Nechat ho ležet na pláži však nepřicházelo v úvahu.

 

"Přijdeš určitě?" zeptal se a mně připadalo, že měl z toho větší obavu než já.

 

"Budu zpátky za čtvrt hodiny."

 

Když jsem se vrátil, celá skupina se už přesunula pod stromy blízkého parku. Nebe nad Riem se zatáhlo černými mraky a každou chvíli to vypadalo na pořádný liják. Party už byla v plném proudu. Kdekdo se chtěl nechat vyfotit se svými kamarády, a tak jsem měl pořád plné ruce práce. Navíc jsem občas dostal klobásu nebo plechovku piva.

 

"Pojď si s námi zatančit," vtáhly mě juchající lepé děvy doprostřed kola, ze kterého se mi podařilo uniknout až po několika minutách vířivého tance.

 

Spasila mě kráska jménem Salomé. Se svou bílou pletí a svítícími blonďatými vlasy působila v této společnosti téměř exoticky.

 

"Vy jste obarvená?" ptám se poněkud neomaleně.

 

"Ne, to jsou moje vlastní." Vzala do dlaní mou ruku a přiložila ji ke kořínkům vlasů. Z její odpovědi bylo cítit, že je na své vlasy patřičně pyšná.

 

"Jak se vám líbí Rio? Jak jste tady dlouho?" Začala mě zpovídat.

 

"Pět týdnů, ale za pár dní odlétám."

 

"To vás za tu dobu ještě nikdo neoloupil," ukázala na můj fotoaparát.

 

"Ne, a doufám, že se tak už nestane. Mezi vámi je mi dobře. Cítím se tu bezpečně."

 

"To jste měl veliké štěstí. Musel při vás stát Bůh," řekla Salomé a z jejího hlasu zaznělo uspokojení.

 

Na Rio pomalu padal soumrak a Krista Spasitele ozářily paprsky silných reflektorů.

 

 

BRAZÍLIE

 

Oficiální název: Federativní republika Brazílie
Rozloha: 8 511 965 km2
Hlavní město: Brasilia
Počet obyvatel: 158,7 milionů
Obyvatelstvo: evropští přistěhovalci (55 %), mulaté (38 %), afričtí přistěhovalci (6 %)
Náboženství: římskokatolické (90 %)
Úřední jazyk: portugalština
Měna: real
Současný kurz: 1 USD = 0,96 realu
Orientační ceny: levné jídlo ­ 2 USD, jídlo v restauraci ­ 6 USD, levné ubytování ­ 5 USD, pokoj v hotelu ­ 20 USD
Zdravotní rizika: horečka dengue, malárie, meningitida, žlutá zimnice, vzteklina
Hrubý národní produkt: 5675 USD/obyv.
Inflace: 16 %
Hlavní produkty: železná ruda, výrobky ze železa, dopravní prostředky, soja, káva, cukr
Elektrické napětí: nestandardní, v městech Rio de Janeiro a Sao Paulo 110 nebo 120 V, 60 Hz
Měrný systém: metrický
Čas: SEČ ­4 až ­6 hodin (tři časová pásma)
 
Květen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group