ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VZDÁLENÁ ALJAŠKA

Při vyslovení jména Aljaška, Yukon nebo Klondike se vám patrně vybaví představy drsné až nevlídné krajiny. Země pokryté ledem, kde mráz a krutá zima jsou na denním pořádku. Netvrdím, že tomu tak v některých odlehlých severských oblastech není, ale přinejmenším tomu tak není vždy a všude. Vezmete-li si na pomoc mapu, zjistíte, že rozloha tohoto poloostrova sahá od severu k jihu přes 1800 km a od východu na západ ještě mnohem více. Nejzápadnější část Aluet leží dokonce už na východní polokouli. Teplotní rozdíly jsou ovlivněny více než nadmořskou výškou její severní šířkou.

 

Léto není dlouhé a nebýt všudypřítomných komárů, je velmi příjemné. Slunečního svitu je požehnaně a dokonce i na začátku podzimu tu svítí víc jak šestnáct hodin denně, chodí se v krátkém tričku. V městských přístavech hydroplánů často potkáváte drsňáky severu, kteří si jednou za čas přiletí doplnit zásobu nezbytných potravin.

Na jaře a přes léto tundra a tajga kvete barevnými koberci odolných alpských rostlin. Na podzim, když přijdou první mrazy, přibývá červené a žluté a celé stráně zakrslých bříz a vrb teď vytvářejí pestrá pole barev. Zároveň je to doba častých polárních září. V živočišné říši pak podzim znamená tahy lososů, a tím i loveckou sezonu nejen pro člověka, ale i pro medvědy.

V zimních měsících, kdy slunce vychází pouze na tři hodiny denně, jezdí Aljašané do práce, kin a divadel, věnují se sportu, kupují hamburgery a vysedávají v hospodách. Lidé často přemýšlejí o novém hlavním městě Aljašky, probíhají kampaně a volby. Sní o městě, kam se dá dojet autem a které je blíž než dnešní Juneau. Mají běžné starosti. Věnují se každodennímu životu, ke kterému patří láska k tomuto koutu země.

GLACIER BAY


K fotografické expedici vyzývá národní park
Glacier Bay. Zatímco do některých aljašských
parků dojedete pohodlně autem, sem komunikace
nevedou, a tak musíte nejprve letadlem a poté lodí.

Národní park Glacier Bay svými scenériemi, množstvím divoké zvěře, medvědů, sobů a vodních savců přímo vybízí k fotografické expedici. Přestože výlet není levnou záležitostí, nemusel jsem svého kamaráda Michala dlouho přemlouvat. Zatímco do některých aljašských parků dojedete pohodlně autem, tady komunikace nevedou, a tak musíte nejdříve letadlem a pak lodí. Největším zážitkem a magnetem pro turisty jsou bezesporu zálivy kolem padajících ledovců. V těsné blízkosti vydechujících kosatek a velryb Humpback můžete proplouvat na výletní lodi nebo dokonce sami na kajaku.

Tenhle čundr na kajaku přijde sice na víc než pohodlná plavba lodí, ale už teď bylo jasné, že jedině kajak je pro naše fotografování tou pravou výzvou. Tušili jsme, že jen tak se dostaneme blízko padajícím ledovým blokům, k icebergům, ke lvounům, orlům a medvědům. Dobře jsme věděli, že Američané dbají o bezpečnost turistů tak svědomitě, že jim umožní sotva desetinu toho, co naše dobrodružná srdce a kamery potřebují.

Už od začátku nás ale provázela smůla. Nejdříve loď, která brala kajakáře, jako naschvál najela na kru, a tak musela být použita náhradní, menší. Ta ale dobrodruhy nebrala, a tak nám jiskra naděje svitla, až když jsme se dozvěděli o jistém omezeném počtu šťastlivců, kterým se podařilo na loď svůj kajak propašovat. Vše údajně záviselo na kapitánovi lodě. Ten nebyl našim plánem zprvu nadšen a kroutil hlavou. Když však uviděl naše fotografické nádobíčko, zajásal a my jsme pádili vypůjčit si kajak. Už jsme se viděli, jak křižujeme studené vody zálivu, obklopeni ledovými krami a nořícími se velrybami.

V půjčovně nás ale čekalo velké zklamání. Místní zaměstnanec se tentokrát nenechal přesvědčit ani lichotkami ani nádobíčkem. Přestože se všude válely volné kajaky, nepůjčil je s odůvodněním, jak by k tomu přišli ti, kterým je odepřel před námi. Za tuhle duchaplnost ho chtěl Michal utlouct objektivy. Nakonec nám nezbylo než se podřídit a smutně se vrátit na loď mezi ostatní řadové turisty.

MEDVĚDI

Kapitán v téhle věci nemohl pomoci, a tak nám alespoň nabídl, že nás na dva dny vysadí v divočině, kde za medvědy a na ledovce můžeme pěšky. Souhlasili jsme. Ještě na lodi jsme zredukovali naše potravinové zásoby na minimum. Jídlo svým pachem vábí medvěda a je potenciálním nebezpečím pro toho, kdo je nese nebo spí poblíž zásob. V žádném případě jsme nehodlali medvědům nosit potravu až pod nos nebo je jinak rozmazlovat. Dost na tom, že jsme tam pochodovali my dva.

Ubytovali jsme se u potoka, z jehož koryta jsme pili a brali vodu na polívku. Nechtěli jsme riskovat opuštění našich batohů a tím i potravin. Člověk nikdy neví, kdy přijdou medvědi a o vše ho oberou. Raději jsme tedy vše snědli hned na začátku. Později odpoledne jsme se vydali prozkoumat nejbližší ledovec. Byl asi pět kilometrů vzdálený, ale jaké cesty. Po útesech plných ostrých škeblí - slávek, chvílemi hustými křovinami a prudkými proudy ledovcových potoků. Jejich překonání se nám zdálo nejtěžší, neboť proud byl tak prudký, že postavit se mu čelem znamenalo jisté smetení snad až do zálivu. Museli jsme si nejdřív najít vhodné místo, kde se potok dostatečně rozlil a ztratil tak na síle. I tak bylo brodění obtížné a bolestivé. Vždy před potokem jsme se nejdříve zuli, přehodili boty na druhou stranu, a pak bosky klopýtali přes kamení na druhou stranu. Každou chvíli se do nás strefovaly kusy plovoucího ledu. Někdy jsem podezíral medvědy, že je tam někde na horním toku pod ledovcem uštipují a pouštějí po proudu, aby nás naštvali. Voda byla jako led a ledové kusy v šedém ledovcovém potoce nebyly vůbec vidět. Na jejich přítomnost nás upozorňovala buď bolest, nebo dutý zvuk, který vydávají při nárazech na říční kameny.

ZTRACENÁ BOTA

To nejhorší však mělo teprve přijít. Michal ztratil botu. Okamžitě jsem si vybavil všechny ty ostré kameny na cestě, slávky, které pod nohama křupou a jejich ostré hrany rozedírají podrážku. Tahle malá tragédie začala při přehazování bot na druhou stranu potoka. Po jejím dopadu jako by nejdříve jedna z nich váhala, ale pak se převalila zpět do dravého proudu. Nikdy jsem Michala neviděl běžet tak rychle. To tam bylo váhání přejít potok co nejopatrněji. Teď sprintoval podél potoka bosky, aby dostihl topící se botu. Cestou stačil ztratit ponožky, slipy a jiné vybavení. Botu už nikdo z nás nikdy neviděl. Zmizela navždy v hluboké zátoce a možná ryby teď využívají jejího pohostinství.

Byla to vlastně bota nová. Michal měl staré už rozšmajdané, a tak si nedávno koupil za šedesát dolarů ty stejné, ale nové. Byly ze světlé kůže, těžké boty do nepohody, stoprocentně nerozbitné. Moc si na nich zakládal a věřil, že mu sluší. Já jsem jeho názor nesdílel, ale když jsem viděl jeho radost z bagančat, radoval jsem se s ním.

S tím vším byl rázem konec. Z jedné boty se raduje jen málokdo. Od této chvíle jsme budili dojem armády, která ustupuje z prohrané bitvy. Museli jsme se dostat zpět ke stanu, do našeho primitivního kempu. Aby Michal unikl bodání ostrých kamenů, natáhl si obě ponožky na nohu místo ztracené boty. Ani to nestačilo, a tak jsme pro vystužení podrážky této provizorní boty nacpali do jejich meziprostoru obal na kameru. Později se nejvíce osvědčily lišejníky a mechy, které patrně díky větší adhezi mezi ponožkami drželi lépe a nevytvářely hrozivé boule.

Pozdě, ale přece, jsme dorazili do našeho tábořiště. Nejdříve jsme nemohli náš stan v pustinách řečiště dlouho najít. Vzápětí nám došlo proč. Medvědí tlapy, které jsem v okolí tábora sledoval, dorazily až sem, kde dokonaly dílo zkázy. Nejdříve nám tedy medvědi házeli kry do potoka a teď tohle. Ještě, že jsme jídlo snědli a zbytek podle předpisů pověsili na blízký strom. Škody by jinak byly větší.

PŘÍHODA NA DOBROU NOC

Večer jsem Michalovi vyprávěl příhodu, kterou jsem zažil u nás při sjíždění Vltavy, v Rožumberku. Kamarádi tam nezvládli jez a jeden z nich utopil botu. Pravou zachránil, a tak chodil po břehu a hledal druhou do páru. Oslovoval vodáky, kteří se ještě teď smáli tomu, jak se "udělali". Hledal, proklínal, ale botu nenašel. Taky byly nové.

Nakonec tu svoji hodil zuřivě do vody, ať si plave a my pokračovali. Asi po čtvrt hodině nás ale čekalo překvapení. Na vystupujícím balvanu ležela pohřešovaná levá bota. Naprosto nepoškozená nová bota mého kamaráda. Teď, když už neměl tu první, začal spekulovat. Nakonec ji z kamene sebral a až do konce dne monitoroval všechny místa, kde by se ta jeho vyhozená mohla usadit. Protože ji už nenašel, vyhodil zbylou botu, tentokrát definitivně a žádnou jinou až do konce výletu už nenašel. Naštěstí.

Večer jsme se snažili s Michalem dojít k nějakému ponaučení z této příhody. Nejlépe takového, které lze aplikovat na náš současný stav. Navrhoval jsem Michalovi rozmyslet si, kterou botu víc chce, a pak podle předem připraveného scénáře vyhodit tu druhou.

Zřejmě nejen kvůli tomu, že Michal měl botu jen jednu a nemohl si vybírat, návrh neprošel. Samozřejmě, že ji nakonec po několika dnech vyhodil, ale v místech, kam ta druhá doplout nemohla, a tak se vyvaroval podobné historie. Člověk ale asi nikdy neví. S největší pravděpodobností jsou teď obě dvě na Aljašce a Michal má tak o důvod víc se do této kouzelné krajiny vracet.
 
Červenec 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group