ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

UJGURSKO - ZAKÁZANÁ ZÓNA

V samém srdci Asie, v místech, kam nás zavedly kořeny lidstva, leží autonomní oblast Sin-ťiang. Je obydlena především muslimy euroasijského původu. K největším národnostním menšinám patří Ujguři a Kazaši hovořící kurdotatarskými jazyky. Společně s Tibetem je Sin-ťiang jedinou oblastí Číny, kde byli Číňané ještě donedávna v menšině. Obě oblasti spojuje snaha získat nezávislost.

Podle náboženských, kulturních, geografických i historických hledisek patří tedy Sin-ťiang do střední Asie. Politicky je však dirigován z Pekingu. Čína se otevřela světu v osmdesátých letech, ale většina Sin-ťiangu zůstala uzavřena. Říše středu si tehdy totiž stále udržovala množství zbraní na sovětské hranici. S rozpadem SSSR v roce 1991 se uvolnily vztahy Číňanů vůči nově nezávislým sousedům. Světu pak povolili objevit i Sin-ťiang · oblast, která si díky čínské "ochraně" zachovala původní styl života, stále podobný tomu, který spatřil Marco Polo, když tudy ve 13. století putoval...


Ujgursko

PO KOLEJÍCH DO MINULOSTI

Třetí den se řítí krajinou vlak vypravený z pekingského Západního nádraží. Stačil z jihu minout poušť Gobi, projet ruinami nejzazšího cípu Velké čínské zdi a nyní se mu za okny už mnoho hodin vlní duny Taklimakánské pouště. Duny z okrově zabarveného písku, mizící někde za horizontem, mění dramaticky svoji barvu podle toho, jak na ně právě dopadají sluneční paprsky. Někde jižně od tratě, u jezera Lob Nur, připravují Číňané jeden ze svých "zaručeně posledních" jaderných pokusů. Jsou tam také pečlivě utajované trestanecké tábory, které údajně stále fungují za obdobně strašných podmínek jako sovětské gulagy. Na severu se vytrvale pohybují hrby několika velbloudů. Ti dělají stopy v rozpáleném písku právě v místech, kudy po tisíce let vedla Hedvábná stezka. Ta dostala jméno podle kdysi nejběžnějšího nákladu karavan · čínského hedvábí.

Vlak projíždí oázou, kde je znacích nakreslen název místa · v čínských znacích, ale i v arabštině. Dvojjazyčný nápis je v Číně unikátním jevem. Jedna z mála výsad, které nebyly lidem nečínského původu v Sin-ťiangu odebrány. Míjíme skupinku železničních dělníků, kterým slunce vypaluje mozky. Ochladit se mohou pouze pohledem na bílé čepice pět kilometrů vysokých hor, které se na obzoru vypínají z pouště tak neskutečně, jako špatně nakreslené filmové kulisy.

Po sedmdesáti čtyřech hodinách zaskřípějí brzdy na nádraží v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu. Název provinční metropole znamená v mongolštině "krásná pastvina". Většina lidí se shoduje v názoru, že svým nově vystavěným moderním jádrem patří mezi nejošklivější města ČLR.

Opouštíme vagon jako bychom právě vystupovali ze stroje času, jenž nás přenesl o mnoho staletí dozadu. Muslimský svět na nás dýchne jako opilá půvabná dáma. Zamrazí, ale touha po poznání žene vpřed. Je tu horko a sucho. Velmi jemný písek pokrývá vše živé i neživé. Drobný pouštní prach je i ve vzduchu, a tak se dostane do plic i očí.


muslimský hřbitov je zarostlý trním a bodláčím; mezi chomáči suché trávy jsou vykopané díry pro příští nebožtíky

Moderní část města je doménou Číňanů. S cílem dojít k původním obyvatelům následujeme osla poslušně táhnoucího dřevěnou káru, na níž důstojně sedí snědý Ujgur s vypelichanou sněhobílou protáhlou bradkou. Překročíme trať a vnoříme se do muslimské čtvrti. Jako bychom proklouzli škvírou v železné oponě mezi dvěma světy. Ten čínský se žene vpřed. Ujgurský zatím tvrdohlavě odmítá nechat se strhnout vlnou čínské formy kapitalismu a modernizace. Za zády nám zůstane vzletně optimistická architektura podle "čínskopotěmkinovského" vzoru a pohltí nás úzké uličky s domy, kde se na kopulovitých střechách blyští charakteristické půlměsíce. Za kopcem se pak k obloze vypínají hned dvě mešity.

ČERSTVÉ KOZÍ HLAVY A VŮNĚ CHLEBA

Pár velkých modrých očí si nás zkoumavě prohlíží a ani my nemůžeme od toho zlatovlasého kloučka odvrátit naši pozornost. Přímo se nabízí myšlenka, zda nebyl unesen, koupen nebo někým tady zanechán. Ve skutečnosti asi patří některé rodině Kazachů. Jejich děti občas připomínají typické plavovlasé Švédy s modrýma očima. Drtivá většina obyvatel čtvrti jsou ale Ujguři. Ti se pyšní tmavýma uhrančivýma očima. Není divu, že už jimi dokázali omámit srdce kdejaké něžné tváře, mnohé Evropanky a Američanky nevyjímaje.

Zdejší svatební obřad nasvědčuje tomu, že si místní ženy o svazku manželském nic nenamlouvají · na rozdíl od naivních dívek přicházejících ze Západu a hledajících v Orientu štěstí v domnění, že změní tisícileté tradice. Od pradávna je tu nevěsta v den svatby u rodičů, kteří jí společně s příbuznými dávají věno a dary do života. V momentě, kdy se rozrazí dveře a v nich stojí její nastávající, propukne nevěsta v pláč. Celým tělem se brání, jako by ji muž, jenž ji táhne vší silou z domu, právě stahoval do velké černé díry, z níž není návratu. Vstupem do svazku manželského totiž žena téměř přeruší kontakt s rodiči a je po většinu času uvázána u plotny v domě svého manžela. Přesně takto se odehrála muslimská svatba v jedné oáza nedaleko Urumči. Zde, jako v celé ujgurské autonomní oblasti, je výklad pasáží koránu hovořících o příslušnicích něžného (méněcenného) pohlaví uplatňován daleko benevolentněji než například ve striktním šiítském Íránu. Muslimové v Sin-ťiangu se hlásí k sunnitskému islámskému směru.

Zatímco děti prohánějí po kamenité cestě odhozený ráfek od kola, muži se vracejí domů z trhu v Urumči a ženy už přikládají pod kotle na kamenných ohništích a shánějí kozy. Ty se pasou na nedalekém hřbitově, zarostlém trním, bodláky a chomáči suché trávy, jíž ještě nespálilo neúprosné slunce na troud. Cvrkot ulice pozorují starci, kteří se na zápražích svých domů z hlíny a cihel snaží nabrat do věkem sešlých těl poslední hřejivé paprsky dřív, než přijde studená noc.


sklizeň obilí

"Jmenuji se Muftí. Je mi osmnáct let a letos začnu studovat angličtinu na univerzitě v Urumči," hodí pyšně hlavou k městu (a zároveň vyčerpává svoji anglickou slovní zásobu) chlapec, který na místní poměry vypadá neobyčejně inteligentně. Pak už naše komunikace upadá v dorozumívání pomocí rukou, nohou a všech obličejových svalů. Umět tak turecky, tak si s Muftím docela dobře popovídám. Okolo chlapce se shromáždilo několik jeho bratrů. Ten nejmenší třímá v ruce knihu, o jejímž obsahu se nedá pochybovat. V momentě, kdy zjistí, že je pozorován, odběhne korán schovat, jako myš, která nechce, aby se někdo dotkl jejího milovaného sýra.

Chlapci jsou velmi zvídaví. Prohlížejí si barevné obrázky v našem průvodci, zasvěceně zkoumají obráceně uchopenou mapu a do oka jim padne i fotoaparát. Tyto, pro ně pozoruhodné věci se jim tak zalíbí, že s nimi začnou pomalu odcházet. S překvapením, až dotčeně, je pak vracejí zpět, když pochopí, že nebyly míněny jako dárky. "Ghoš," říká Muftí na rozloučenou a opět se vrací ke své hlavní činnosti · důležitému nicnedělání. Vyhneme se stádu krav, jež se valí mezi dvěma hliněnými domy a s údivem projdeme okolo "prodejny" s kozími kopyty. V prachu jich tam leží dobrá stovka. Hned o dva domy dál se naskýtá ještě nechutnější pohled do "výlohy". K mání jsou čerstvě sťaté hlavy z týchž zvířat. Krev pomalu zasychá a vsakuje se do jemného prachu na kraji cesty. Některé hlavy vypadají, jako by se smály od ucha k uchu, ale při pohledu z očí do očí se jejich grimasa a vyceněné zuby jeví spíše jako smrtelná křeč. Jatka jsou tradičně pod taktovkou hlavy rodiny. Muž si po uváženém výběru sedne obkročmo vyhlédnutému zvířeti za krk a svoji povinnost vyřídí obratným pohybem dlouhého nabroušeného nože za srdcedrásajícího kvikotu oběti. Teď majitel pyšně obchází bývalé stádo · celkem pětapadesát kusů. Se zvláštním potěšením třídí hlavy podle záhadného klíče na hromádky po pěti. Bílé zuby mu radostně svítí, protože tyto pěkné kousky půjdou jistě dobře na odbyt.


tradiční příbytky zdejších obyvatel - JURTY

Vůně pečiva se odněkud line tak intenzivně, že se začnou ihned sbíhat sliny na jazyku. Výroba místního chleba je po staletí neměnným rituálem. Z uhněteného těsta vytvoří pekař se zvláštním citem placku a do středu vytlačí vzor charakteristický svými ornamenty pro jeho podnik. Přidá sezamová semínka a lehce pokropí vodou. Pak s chlebem zmizí půlkou těla do sálající trouby a přilípne těsto na stranu kopulovitého komíny, kudy sálá horký vzduch z doutnajícího uhlí. Za několik minut je gride nan · ujgurský kulatý chléb · dozlatova opečen. Čerstvý je křupavý a má typickou příchuť cibule a místního koření. S každým kousnutím vzrůstá můj obdiv k ujgurské civilizaci. Je ovšem pravda, že po několika hodinách už chutná tato pochoutka jako kus podrážky.

LÉKAŘ JE PŘECE JEN LEPŠÍ NEŽ KOVÁŘ

Červený kříž na bílém prostěradle se zavlní a zpoza plenty, která tu visí místo dveří, se z hliněného domu vybelhá, podepřen dvěma klacky, muž se zafačovanou nohou. Venkovní světlo na moment dopadne do místnosti zaplněné lidmi čekajícími na ošetření u místního lékaře. Ten je "odborníkem" v tolika oborech, že by je západní lékař nestačil vyjmenovat dříve, než "místní šaman" odstraní pacientovi kaz zubní vrtačkou poháněnou šlapáním. Lékařské zákroky místního všeuměla jsou zřejmě stále kvalifikovanější a určitě méně bolestivé než ošetření, které by mohl poskytnout pacientům místní kovář.


za jediný den poklesla teplota o 25 stupňů; čerstvý sníh ohlásil, že je čas vydat se do údolí

Časy se rychle mění. Sin-ťiang byl ještě donedávna srovnatelný s Tibetem. Tam je negramotnost asi sedmdesát procent a průměrný příjem oproti ostatním čínským provinciím pouze třetinový. Jen dva lidé z tisíce v Říši středu prošli vysokoškolským vzděláním. V Sin-ťiangu je jich jistě ještě daleko méně. Muftí je jednou z mála výjimek, jichž ovšem stále přibývá. Na pastviny přijíždějí · často na koních · státní učitelé a povídají dětem kočovných pastevců o tom, jak vypadá svět za vyšlapanými kozími stezkami. Několik dětí projde zkouškou z mandarínské čínštiny, která jim otevře cestu k vyššímu vzdělání. Ti nejchytřejší se stávají například lékaři, aby mohli pomáhat svým lidem. "Moje děti zůstaly v nížině, kde chodí do školy a hlídají stavení, kam se vrátím s ovcemi na zimu, až tady v horách napadne sníh," říká Khakhar, který před jurtou spokojeně nadechuje horský vzduch. V žilách mu pulzuje kočovná krev a už se nezmění. Zato u svých dětí si už není jist, zda budou chtít hnát stádo až k jezeru Tiarči, ležícímu ve výšce přes dva tisíce metrů nad mořem. Kazach ví, že někteří příslušníci národnostních menšin už si našli místa ve městě, kde vydělávají daleko více než on svým kočovným životním stylem. Usazují se v domech, kam jim čínská vláda zavádí elektřinu. Peking věří, že zpohodlní, usadí se a budou intenzivněji využívat půdu a z výtěžků platit daně. Modernizaci jsou obvykle přístupnější rodiny žijící blíže u silnice. Ty, které kočují hlouběji v horách nebo mají jurty usazené na travnatých pláních daleko od civilizace, žijí stále v minulosti.

CO TU ZNAMENÁ AUTONOMIE?

Již podruhé nuceně stavíme po několika hlasitých ranách v motoru. Máme za sebou tři hodiny jízdy ke snad nejzapadlejšímu místu zeměkoule · Altaji. Ta leží osm set kilometrů za vyprahlou kamenitou pouští na sever od Urumči, v horách, kde se setkává mongolská, ruská a kazašská hranice. Řidič se nevzrušeně prohrábne v motoru velkým železným klíčem a usoudí, že dříve než se pustí do složité opravy, musí posilnit svůj hladový žaludek. Stejně dlouho jako vydatná hodinová večeře trvá oprava motoru. Potom nás všechny nervózně nažene dovnitř a zasedne za volant. Načež mu dojde, že už padla tma a bylo by vhodné namontovat světla. Ta najde po chvíli, zašroubuje a odzkouší. Po třech hodinách "vítězoslavně" vyjíždíme. Pro přesnost je třeba říci, že s většinou místních lidí to ani nehne. Dobu jízdy vám nikdo nesdělí, a když, je nutné vynásobit ji dvěma až třemi · záleží na tom, zda budete stavět most přes vyschlou řeku nebo se jen modlit, aby řidič neodklepl cigaretu do nádrže, ale jen vedle ní. Z úsporných důvodů jsou sedadla naskládána co nejblíže za sebe a nelze je sklopit. Kazaši, kteří vezou z Urumči do svých vesnic rýži, stavební materiál a pracovní nástroje, sedí vzpřímeně a zapalují si jednu za druhou. Cigarety jsou velmi levné (balíček v přepočtu tak šest korun) a pojem rakovina plic sem ještě nedorazil. Nikotinové chuchvalce se hromadí u stropu.

Všechna sedadla jsou plná, obsazená muži. Mezi nimi jsou pouze dvě ženy, které zřejmě pracují v Urumči a jedou navštívit příbuzné. Jinak je jejich místo v kuchyni. "Cezuo, cezuo!" domáhá se moje česká kamarádka zastávky na toaletu, když po pěti hodinách jízdy pochopí, že řidič zastaví až když se rozbije motor a že disciplinované Kazašky se samy neozvou. Za posměšných poznámek ušatých staříků vítězně vybíhá udělat loužičku na kraj cesty.

Svítání na poušti, jež se pomalu mění na nedozírně širokou náhorní planinu, je odměnou za naše celonoční trmácení. Na obzoru jsou roztroušeny kazašské jurty a po plošině se honí desítky stínů nejšťastnějších a nejsvobodnějších koní na světě.


devítiposchoďová pagoda stojící nad Ilonovým Urumči, správním centrem provincie

Jako všechna impéria se i Čína začíná na okrajích trhat. Případ Tibetu je světu známý, ale není v zemi ojedinělý. Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang · tak zní celý název vzdálené západní provincie, který v čínštině znamená "nová hranice" · Peking nazývá kvůli ropným rezervám Čínskou Kalifornií. Název napovídá, že by oblast mohla požívat určité výsady jako například vlastní samosprávu a jistou míru nezávislosti. Opak je pravdou. Po vítězství čínských komunistů v občanské válce v roce 1949 zrušil Peking její několikaletý pokus o samostatný vývoj v republice Východní Turkestán. Ujgury, kteří se pyšní tři tisíce let dlouhou historií, začal násilně asimilovat do čínského národa. Ženy byly nuceny k potratům a sterilizacím po přivedení prvního potomka na svět. Úřady na ně tlačily, aby si braly za muže Číňany Chan. Tak jsou běžně označováni Číňané · největší etnická skupina v zemi, tvořící devadesát procent obyvatelstva. Číňané Chan byli od roku 1949 přesouváni vládou do Sin-ťiangu. Tvořili tu tehdy necelá čtyři procenta populace. Jejich počet vzrostl do současnosti více než desetkrát a dnes tady v podstatě tvoří většinu.

Podle zákona musí být guvernérem Sin-ťiangu Ujgur. Ten ale musí mluvit oficiálním jazykem, tedy čínštinou. Řídí důmyslnou strukturu prefektur, měst a obcí. Všechny správní jednotky jsou pod dohledem Číňanů Chan · komunistů, řídících chod každé malé vísky. Všechna místa ve státní správě i veřejných službách zastávají Číňané Chan. Co tedy slovo "autonomie" v názvu provincie znamená? Zatímco čínština je oficiální jazyk, mohou Ujguři a příslušníci dalších dvanácti národnostních menšin používat své jazyky v novinách a rádiu. Zatímco Číňané Chan mohou mít pouze jedno dítě, ostatní národnosti žijící ve městech mohou zplodit děti dvě, na venkově dokonce tři. Tato velkoryse prázdná gesta Pekingu Ujgury neuspokojila a mnoho let se stále bouří. Policisté zadrželi už tisíce lidí spojených s odbojem. Mezi nimi byl i imán · náboženský vůdce, jeden z nejváženějších lidí. Při různých vzpourách organizovaných při příležitosti významných výročí byly zabity už desítky lidí. Číňané jsou zde tiše nenáviděni. S renesancí islámu stoupá i militantní separatistická nálada v oblasti. Armáda zatím všechny nepokoje potlačila. Pokud se impérium začne rozpadat, bude Sin-ťiang jistě mezi prvními osamostatněnými. Říše středu je se svými pětapadesáti národnostními menšinami poslední velké mnohonárodnostní impérium světa. Sin-ťiang by z tohoto zorného úhlu neměl stát na okraji zájmu světové veřejnosti. Jak soudí někteří pozorovatelé · pokud by totiž využil případnou slabost centrální vlády a dominovým efektem popostrčil dřímající regionalismus ostatních čínských provincií, mohl by způsobit i · zatím nepravděpodobný · rozpad říše a s tím zřejmě spojenou vlnu migrace či chaosu.


pouliční ujgurská masna; v prachu na zemi se válí čerstvě usekaná kozí kopítka

"Uzbekové mají Uzbekistán, Kazaši zase Kazachstán, ale tady jsme pořád v Číně. Pokud se ukáže, že je zde mnoho nafty, bude si nás chtít Peking ještě více udržet," říká Kazach Rašid a dodává: "Muslimští separatisté budou usilovat o odtržení ještě více, protože se budou cítit Čínou okrádáni o své přírodní bohatství." Zmlkne, protože je lepší o politice raději nemluvit. Oči mi sjedou na jeho hodinky. Čína se rozprostírá v několika časových pásmech, přesto Peking vynucuje, aby se všichni řídili podle centrálního času. V Sin-ťiangu lidé tvrdohlavě udržují čas o dvě hodiny pozadu · tedy přirozeně podle sluníčka · a Rašidovy hodinky nejsou výjimkou.

JAK SE ÚŘEDNÍK VYSPÍ...

"Da, da, gavarju ně mnogo pa rusky," rozhazuje rukama muž, který jediný z přítomných jevil známky inteligence, když jsme se po dvaceti hodinách jízdy vypotáceli v Altaji z autobusu. I otrhaný běloch v zaprášených kalhotách je zde symbolem bohatství. Pro muže jsme znamenali jedinou šanci na zbohatnutí, protože bílé tváře jsou zde stejně neobvyklé jako dobře placená místa. K našemu zděšení nás zavezl k velkému hotelu, který ten den otevřeli pro čínské turisty. Peking se zřejmě rozhodl vybudovat svým kádrům oddychové středisko, a proto zde postavil i přistávací dráhu. V Altaji dnes kromě malé ujgurské čtvrti bydlí pouze Číňané. Kazaši žijí v horách daleko za městem. "Právě jsem prošel kurzem ruštiny v Urumči," chlubí se svými mimořádnými schopnostmi mladý recepční v hotelu. Pak nám ukáže, kde najít finančně dostupné ubytování. "International research center," hlásí nápis na sešlém pětipatrovém domě, který svou fádní komunistickou architekturou působí v údolí jako pěst na oko. Mladá hubená nehezká Číňanka ve špinavé blůze a vysokých podpatcích, na nichž neumí chodit, si nás přihlouple prohlíží a nemůže pochopit, co zde děláme. Nakonec nás ubytuje každého zvlášť, protože tu nesmí lidé opačného pohlaví sdílet jeden pokoj. Před několika lety v Číně běžná praxe, která se nyní vytrácí. Jenže Altaj zůstává mezi posledními výspami tradičního puritánství v zemi.

Po zuřivé hádce usmlouváme cenu asi na třetinu toho, co si původně slibovala, že z nás sedře za ten holý pokoj s padající omítkou, rozviklanou postelí a jediným umyvadlem nuceně sdíleným se všemi, každý večer pod obraz zpitými spolubydlícími. Znechuceni opouštíme budovu, kde i přes nadějný anglický nápis nehovoří nikdo jinak než místním dialektem čínštiny.


typická muslimská stavba v ujgurské čtvrti v Urumči

Libozvučná kazašská píseň spontánně a radostně plyne z úst manželského páru, který nás vzal kus za Altají do staré terénní rachotiny směřující do hor. Cesta je špatná. Kazach dupe na plyn jak to jde, aby se mu vozidlo nezastavilo pod kopcem. Časem se loučíme a vyrážíme proti proudu bystřiny. Děti pasou krávy, muži sklízí pomocí téměř muzeálního traktoru obilí, ženy prosívají zrno a slámu váží do snopů, které pak skládají na dvorku do výšky tak, aby po těch vnějších stekla voda a uvnitř zůstalo krmení pro zvířata suché. Na kamenných zídkách se suší trus, v zimě používaný na topení. "Naskoč si," pobídne mě rukou Kazach jedoucí okolo na koni. Nemotorně se hrabu na zvíře. Oř na podobné neohrabance není zvyklý, a tak končím na zemi. Kazach s kloboukem World Cup se jen usměje a odcválá způsobem, jako by se na koni už narodil.

Zatímco hospodyňky už připravily rodinám skopové s chlebem a všichni sedí v teple místností obložených ručně šitými koberci, stopujeme první (a zároveň poslední) náklaďák s hlínou, skáčeme na korbu a odjíždíme se vyspat do "International research center".

Platnost mého víza se neúprosně chýlí ke konci. To mě přinutilo poznat důkladněji policejní stanici v Altaji. Na stole korpulentní čínské policistky jsou zapíchnuty dvě vlaječky · obě rudé, jedna má v rohu velkou a čtyři malé žluté hvězdy, druhá trochu neaktuálně srp a kladivo. Symbol toho, že rusko-čínské přátelství je, alespoň navenek, opět tak vřelé jako kdysi.

Žena kamsi neochotně telefonuje a naznačuje, že si mám záležitost vyřídit v Urumči. Každý tady raději prohlašuje, že není kompetentní pro cokoli, jen aby nemusel nést zodpovědnost. Úsměv je nejlepší zbraň, jak strnulý model státní správy alespoň na moment nabourat. Se zájmem ukazuji na fotografie dětí a manžela. Asi po hodině dáma rozmrzne a vytáhne razítko, které prodlouží můj pobyt o pětadvacet dní. Za namáhavý výkon platím 25 juanů (asi 85 korun). Někde musí cizinci čekat na "štempl" několik dnů a platí daleko více. Jinde to mají zdarma a bez průtahů. Záleží na libovůli policisty. Těžko říct, zda například tato všemocná úřednice vstává správnou nohou také v den, kdy vyřizuje záležitosti příslušníků místních národnostních menšin.
 
Červen 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group