ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BÍLÝ RUM NA MODRÉM MAURITIU

V letadle začalo být podezřelé teplo a od klimatizace šla jen bílá pára. Pobaveně jsem si posunul tmavé brýle na kořen nosu. Letuška si mě rentgenově prohlédla. S mou identifikací to měla jednoduché. Mohl jsem být jenom: a) místní, b) bohatý turista, c) obchodník s třtinovým rumem, d) bohatý filatelista, e) tajemný sponzor jakési strany nějaké malé země v Evropě, f) novinář, g) odpočívající stevard nebo unavený druhý pilot.

 

. . . . .

 

Díky novinářské vestě letuška ukončila mou identifikaci a jen mi ukázala na bezpečnostní pás. Stačil jsem vyhlédnout z okna, pod námi byl tmavomodrý samet Indického oceánu, ale v okraji kulatého okénka se už rýsoval pohozený kapesník s kostkovaným vzorem malých třtinových políček. Podvozek letadla AIR MAURITIUS drcnul o přistávací plochu a já jsem se paradoxně hned na úvod dotkl symbolu tohoto ostrova. Přesně tam, kam právě dosedal náš stříbrný pták, totiž vědci našli kosterní zbytky nelétavého ptáka, proslaveného pod jménem Blboun nejapný. Nevím, jestli mu to jméno sedí víc proto, že ho jeho vlastní evoluce bez přítomnosti predátorů odsoudila k zavalité postavě, dobromyslné povaze a nelétavému způsobu života, či pro jeho nejapně pohnutou historii. Tento ostrov, zrodivší se v pekelném dramatu lávových erupcí, totiž zůstal po miliony let zcela neovlivněn vývojem jednoho z největších dravců na této zemi, Homo sapiens sapiens. A tak tu v klidu vznikal paralelní a unikátní svět stejně bizarní, jaký známe třeba z Madagaskaru. Obrovské formy želv, ptáků, kalonů a rostlin, jaké na Novém a Starém světě vůbec neznáme. A do tohoto pomyslného ráje bez krve a dramatických soubojů o přežití najednou vtrhli arabští námořníci, kteří ostrov nazvali Dinakobin. Po nich v roce 1505 připluli Holanďané, kteří dokončili obrovské dílo zkázy · z osmadvaceti druhů pozemních a létajících ptáků jich vyhubili čtyřiadvacet, mezi nimi právě i unikátního Dronte mauricijského neboli Blbouna nejapného či latinsky Rabhus Cuculatus, který byl veliký asi jako naše husa a vážil okolo pětadvaceti kilogramů. Dodo nejen že se nedovedl bránit či uletět, ale on ani před námořníky neutíkal. Pro pohublé mořeplavce tak představoval ideální živou konzervu, která nakrmila až třetinu posádky. A tak jich nachytali vždy asi třicet, aby měli živou zásobu masa na další plavbu. Už v roce 1680 mohli Francouzi, kteří jako další ostrov kolonizovali, konstatovat, že Blboun nejapný navždy zmizel z dějin tohoto světa.

 


...

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký je Mauritius, odpověděl bych mu, že tam Bůh vylil při malování tohoto světa všechny barvy tak, že působí opravdu sytě. Asfaltka, po které jsme jeli, byla černočerná a třtina na okolních políčkách měla naopak lístky jedovatě zelené. Závoje oranžových a fialových Bouganvilleí padaly se střech bělostných hotelů, které se vyjímaly na ostře červené půdě jako šlehačka na jahodové zmrzlině. Jen moje průvodkyně Brigitta ve mně vyvolávala jisté podezření. Byla zřejmě pověřena státní cestovní kanceláří MTTB, aby mé oči viděly a uši slyšely jen to, co bude lahodit mému novinářskému peru. A tak jsem se od této krásné Kreolky, která pro své průvodcovské přesvědčení odmítala jakýkoli flirt, dozvěděl, že zde není vůbec žádná kriminalita, ani jakýkoli společenský problém, od užívání drog až po rasovou nesnášenlivost. V Brigittě se snoubila domorodá dobrosrdečnost a naivita se svazáckým zápalem. Ostatně od vyhlášení nezávislosti až do nedávné doby tato země inklinovala k marxisticko-proletářským ideím · než zjistila, že od podobně smýšlejících zemí toho moc, co se týče investic, nekápne. Tato část historie ale zřejmě způsobila, že dnes na Mauritiu nevidíte vyloženě chudinské čtvrti, a že mimo krátkého krvavého intermezza při vybíjení Blbouna nejapného, zde pokračuje rajský příběh.

 


...

Mluví o tom ostatně přímočaře i jejich hudba, koktejl různých ras, kultur a náboženství, které se navzájem nepopírají, žijí a nechávají žít. A tak je po celém ostrově možné zaslechnout z bílých, hnědých a černých hrdel tryskat stejnou hudbu. Je v ní špetka francouzského šarmu bývalých francouzských kolonistů, afrických bubnů černých otroků či cinkání tamburín hinduistických Tamilů dovezených z Indie jako levná pracovní síla, a nostalgický pesimismus čínských obchodníků. To všechno a ještě něco navíc, texty sladké jako vůně květů mangovníků, je SEGA MUSIC. Melodická a pohodová jako jsou otevřené duše hrdých Mauricijců v jejichž tepnách koluje krev snad celého světa. Není divu, že kvůli takovému ostrovu, vypověděla roku 1741 Francie Anglii válku, a že tento ostrov, dříve také nazývaný kvůli své poloze a bohatství STELLA CLAVISQEU MARIS INDICI (Hvězda a klíč Indického oceánu), zajímal i piráty. Dnes toto soupeření připomínají jen francouzské místopisné názvy, domorodá kreolština (ta vznikla smícháním francouzštiny s africkými jazyky černých otroků), anglické nápisy na značkách a jízda vlevo, která je ale francouzsky temperamentní, stejně jako policisté baletící na křižovatkách s galskou okázalostí. Po pirátech tu zůstaly jen suvenýry v podobě velkých a dokonale věrných kopií plachetnic sestavených po tisících hodinách práce sedmi lidí v místní továrničce, která jimi zásobuje všechny podomní prodavače suvenýrů. Před těmito obchodníky ale nemusíte utíkat, jsou nonšalantní, graciózní a spíše než před nimi utečete před prudkým tropickým lijákem, jenž přichází zejména před obdobím cyklonů. Napětí z nich obyvatelé ostrova možná vybíjejí v hazardních a sázkových hrách, které jsou přímo národním sportem. V Port Louis jsou kasina na každém rohu, avšak nejpopulárnější jsou koňské dostihy. Tam najdete vedle sebe řvát povzbuzující dělníky z třtinové nebo melounové plantáže, hotelové stevardy, potápěče odsekávající korálové bloky či bohaté plantážníky. Zde v Port Louis je zvláštní atmosféra, dýchají tu na vás koloniální časy, když vidíte na typický dvoukolák nakládat bosého černocha kakaové boby, či pestrobarevný dav sárí a sak, kterým se proplétá čmoudící náklaďák plně naložený banány, na nichž sedí jak sfingy dvě siluety černochů. Stačí zabočit do ulice, kde je za neprůstřelným sklem umístěna nejdražší známka světa a v duchu se přenesete do roku 1847, dne 22. září. Lady Gomová tehdy posílá svého nejlepšího sluhu s pozvánkami, které jsou ofrankovány dvoupencovou modrou známkou s portrétem královny Viktorie, na níž nedopatřením rytec Barnard místo POST PAID vyryl POST OFFICE, což jí jednou provždy učinilo nejdražší známkou všech dob. A tak na poslední aukci v roce 1993 (kde byl přítomen japonský filatelista Hiroyuki Kanai, majitel největší světové sbírky známek s magickým názvem MODRÝ MAURITIUS) byl dopis s jednou modrou lahůdkou vydražen za 40 milionů dolarů. Já si o těchto cifrách mohl v ševelení klimatizace luxusního hotelu PARADISE nechat jen zdát, i když jsem jeden večer vyhrál v hotelovém kasinu rupie v hodnotě několika tisíc korun. Byla to bohužel poslední noc mého pětidenního pobytu a já těsně před krvavým svítáním obdržel informaci, že se mauricijská rupie nedá směnit ani vyvézt. A tak jsem to alespoň oslavil v duchu atmosféry koloniálních pitek, poručil nejlepší pití a delikatesní humry na stříbrném podnosu. Čokoládová zpěvačka mi ševelila do ucha za cinkání ledu v bílém rumu z cukrové třtiny a já jen přemýšlel, jak budu v chladné Evropě bez cikád, tepla v duši a skřehotání mauricijských žabích samečků (kteří jsou tady pod Jižním křížem obzvlášť hlasití) vyprávět o nejdražší láhvi rumu svého života.

 

 

PODMOŘSKÝ SVĚT OSTROVA MAURITIUS

 

Pánbůh nadělil Huguesovi opravdový Boží dar: schopnost, jak udělat z každého ponoru velkolepý zážitek. Hugues má vrozený smysl pro krásu a poezii potápění, zná dokonale mořské dno a jeho obyvatele (odvažuji se tvrdit, že je všechny, nebo skoro všechny, zná osobně) a umí se výtečně orientovat jak nad, tak pod vodou.

 

Můj veliký přítel Hugues Vitry je kreol, jeho babička pochází z francouzské Bretaně a přiznává, že zdědil po babičce neobyčejně tvrdou hlavu. Potápíme se na "Roche balaine" (Velrybí skála) a Hugues nás dovede k jednomu z mnoha černých korálů, kde mezi větvemi objevíte dva malé červené Strážce korálu. Jmenují se Romulus a Remus. Na Holt Rock (Holtova skála) vám Hugues ukáže jeskyňku, ve které žijí dvě třímetrové Murény tygrovité, anebo malou dírku ve žlutém korálu, ze které vykukuje dvoucentimetrová hlavička pestře zbarveného Gobi (říká se mu Pinocchio). Na "King Fish" (Královská ryba) žije v padesáti metrech Muréna, zvaná Matka Kuráž, po jejíž tváři se stále prochází jedna nebo dokonce dvě Krevety · čističky.

 

Mauriciánské severní moře je klidné a teplé. Silný proud je tu výjimkou. Pokud jde o nebezpečí, tak zapomeňte, prosím, na žraloky, kteří se vám zdaleka vyhnou, ale pozor na Kamenné ryby, jichž je tu víc než dost · a na hloubku. Krása mauriciánské podmořské krajiny stoupá úměrně s hloubkou · a to je dost nepříjemné. Když jsem fotografoval Matku Kuráž, udělal jsem deset snímků a dekompresoval jsem potom 28 minut.

 

Loď zamíří k východu, přeplujeme Velikou Zátoku (Grand Baie) a směřujeme k Nešťastnému Mysu. Tady se před mnoha lety vylodila britská armáda, aby obsadila ostrov. Proto je ten mys nešťastný.

 

Vzdalujeme se od mauriciánského pobřeží, míjíme osamělou skálu v moři, nazvanou "Coin de mire" a v dálce před námi spatříme Plochý ostrov (^Ile plate). Vítr sílí, vlny se zvedají, blížíme se k cíli. Poblíže Plochého ostrova stojí v moři skála podobná malému sopečnému kráteru. Je to žraločí skála. Tam zamíří naše loď.

 


...

Hugues rozdělil potápěče do dvou skupin: pozorovatelé vpravo a fotografové vlevo. Pozorovatelé se usadí na skalní galerii v hloubce puhých sedmi metrů. Mezi galerií a sopečným kráterem leží 15 metrů hluboké údolí, ve kterém krouží, jako na divadelní scéně, padesát žraloků. Je to přehlídka všech velikostí od malých půlmetrových mláďat až po třímetrové velikány. Nikdy vás nezklamou · vždycky jsou připraveni vás přivítat.

 

Fotografové se mezitím usadí dole v údolí mezi žraloky. Nic jim nepomůže, že se skryjí za kameny. Žralok o nich dobře ví, krouží pozorně dál, ale kruhy jsou menší. Od lidí si žralok udržuje odstup. Nejsou mu sympatičtí.

 

Když se fotograf přiblíží, aby se pokusil udělat snímek, žralok se stáhne zpět. Nakonec přestane žraloka tahle hra bavit, vystřelí ven z údolí a zmizí v širém moři. Když máte v tomhle okamžiku štěstí, vběhne vám přímo před aparát.

 

Pozorovatelé mají za úkol všechno pozorně sledovat, přitom být na stráži a případného žraločího uprchlíka máváním a poskakováním vrátit zpět do údolí. Někdy se to podaří.

 

Na konci ponoru zůstane na místě z původní padesátky sotva pět žraloků. Když opustíte arénu, máte možnost některé potkat venku. Opatrně zkoumají, jestli je vzduch čistý a jestli se mohou zase vrátit domů.

 

Stále si opakujeme otázku: "Proč není údolí nikdy opuštěné? Co tam žraloci hledají? Co je tam táhne?" Vloni přijeli dva francouzští filmaři. Umístili do údolí videokameru, ale sami se vzdálili, aby žraloky nerušili. Když se potom dívali na výsledky své práce, napadla je fantastická myšlenka. V údolí jsou vedle žraloků i jiné ryby a je tu plno maličkých rybek · čističek. Žraloci nafilmovaní na kazetě pluli s hubou dokořán otevřenou. Že by sem opravdu připlouvali z daleka, jen proto, aby si dali vyčistit zuby? Nejen údolí samo · celé okolní moře je plné ryb. Trumpetové, neboli flétnové ryby, které jinde vidíte jednotlivě · tady žijí v hejnech. A jaký nádherný pocit být obklopen stovkou barakud, které kolem vás krouží!

 

Cesta sem je sice daleká, ale místo samo je přístupné i pro potápěče · začátečníky. Musí ovšem zachovat klid a rozvahu. Výstražným příkladem budiž můj přítel Bernard, který se jako pozorovatel dal strhnout mořským příbojem a spadl s výše skalní galerie přímo doprostřed mezi kroužící žraloky. Nastal veliký zmatek, žraloci se dali na panický útěk a během minuty bylo údolí prázdné, jakoby tu nikdy tihle majestátní dravci ani nebyli.

 

Napsal a vyfotografoval Roman Kabelík
březen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group