ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NA ROZHRANÍ DVOU SVĚTŮ


Foto: Jiří Melzer

NEVÍDANÁ ROZMANITOST

Pás pobřeží, obepínající v délce statisíců kilometrů všechny kontinenty a ostrovy, je složen z mnoha odlišných typů. Ty jsou dány geologickým vývojem a charakterem podnebí. Linie pobřeží se stále mění a rychlost těchto změn je daleko větší než na jiných částech zemského povrchu. Mění se i poměr souše a moře. Na některých místech se pevnina zvedá a obnažují se místa, jež byla původně hluboko pod vodou, jinde přibývá díky přínosu sedimentů z vnitrozemí. V dalších oblastech naopak vítězí moře a pevná země mizí pod jeho hladinou.

Nejdynamičtější procesy a změny probíhají právě na těch okrajích kontinentů a ostrovů, které se zvedají. Toto zvedání je způsobeno tlaky a vzájemným posunem desek zemské kůry. Zvedání je na první pohled pomalé, pouhých několik milimetrů ročně, ale co je to rok v životě Země? Nejrychlejší a okem dobře viditelné jsou tyto procesy v případě vulkanických ostrovů. Při výbuchu sopky nebo při výlevu lávy může břeh přibýt za pár dnů i o několik metrů. Některé sopky také postupně "rostou" a jsou známy případy, kdy sopečný ostrov povstal ze dna moře během velmi krátké doby, jež se dá měřit na měsíce či týdny. Za rychlost, kterou se břehy zvedají, musí ovšem i pevnina platit moři daň. Na obnažené skály se jako dravci vrhají vlny a ukusují z nich menší i větší sousta. Tam, kde je obrušování, neboli abraze nejintenzivnější, vznikají strmé skalnaté srázy - klify - a nejrůznější bizarní útvary ve formě kamenných věží, sloupů, mostů, nožů a hradeb.

Jedno z nejzajímavějších pobřeží tohoto typu jsem měl možnost vidět na jihovýchodě Kuby. V těch místech ostrov vyrůstá přímo z téměř sedmikilometrové hlubiny Kajmanského příkopu a pod tlakem karibské desky se jeho východní část poměrně rychle zvedá. Zvedání je však nepravidelné a probíhá v cyklech, takže se na pobřeží vyvinula řada teras vysokých několik desítek metrů a širokých stovky metrů až několik kilometrů, připomínajících obří schody. Zvedání probíhá i v současnosti a vlny z otevřeného moře stále buší do skal a odlamují kousky z nejmladší terasy, která bude za několik desítek tisíc let vyzvednuta, a vznikne nový gigantický schod.

Pobřeží velkým tempem přibývá i v místech, kde nedochází k rychlým pohybům zemské kůry, ale naopak tam z pevniny přitékají velké řeky, které s sebou přinášejí písek, bahno a kal z mnohdy dalekého vnitrozemí. Většina veletoků tvoří při svém ústí do moře delty, ty jsou složitým systémem bočních koryt, ramen, lagun, ostrovů a valů. Hromadění materiálu z vnitrozemí bývá obrovské. Pro informaci několik čísel. Delta řeky Pád se prodlužuje ročně o 70 m, Mississippi o více než 100 m a delta kavkazského Tereku se prodlouží ročně o neuvěřitelných 495 m! Plocha delty Dunaje se zvětšuje průměrně o 0,81 km2 za rok. Také rozsah velkých delt je obrovský - Mississippi má deltu o rozloze 95 000 km2 a Ganga dokonce 150 000 km2.

Tak pestré a členité prostředí, jaké se střídá na desítkách tisíc kilometrů pobřeží, bylo základem pro vznik obrovského množství forem života. Některé rostliny a hlavně živočichové jsou životně svázáni s mořským, nebo suchozemským prostředím a v tom druhém jsou jen příležitostnými hosty, ale u jiných se vyvinuly unikátní adaptace, ty jim dovolují vytvářet složité ekosystémy na rozhraní dvou světů. Často jsou tyto adaptace tak důmyslné a tak dokonale respektují zvláštnosti obojživelného prostředí, že se jejich nositelé nemohou jinde vyskytovat.


Foto: Jiří Melzer

SKÁLY A VLNY

Nejtvrdší pro život a nejnáročnější na speciální adaptace je pásmo v mezích mořského dmutí, tedy mezi přílivem a odlivem, a jeho bezprostřední okolí. Tato zóna se nazývá litorál. Je stále zmítaná příbojem, voda je několik metrů pod hladinou zčeřená a ve stálém pohybu a vlastní zóna dmutí je střídavě pod vodou a na souši.

Mořské dmutí, známější pod pojmy příliv a odliv, je unikátní přírodní jev, závislý na přitažlivosti Měsíce a Slunce. Příliv a odliv se periodicky opakuje dvakrát denně, přesně za 24 hodin a 50 minut, což je délka měsíčního dne. Maxima výšky hladiny jsou od sebe vzdálená 12 hodin a 25 minut, maxima od minim 6 hodin a 12 minut. Doba dmutí se tedy posouvá a vždy za 7 dní se odehrává ve stejnou denní dobu. Přitažlivost Slunce a Měsíce se navzájem ovlivňuje a jejich vliv se může znásobovat, nebo oslabovat. Při zesíleném vlivu vzniká takzvané skočné dmutí, při nejslabším vlivu hluché dmutí a to se opakuje dvakrát za měsíc. V ročním cyklu jsou nejsilnější dmutí během jara a podzimu, v létě a v zimě jsou naopak slabší. Je tedy zřejmé, že rostliny a živočichové obývající litorální zónu se musí vypořádat s těmito neobyčejně složitými a stále se měnícími podmínkami. Nejvýraznější jsou pohyby mořské hladiny na strmých skalnatých pobřežích.

Život těsně pod hladinou má své výhody i nevýhody. Voda je dokonale prokysličená, vlny a proudy se starají o stálý přísun potravy. Ale příboj má strašnou sílu. Udržet se a nebýt stržen a zničen je jeden ze základních úkolů pro ty, kteří chtějí v příbojové zóně přežít a prosperovat.

Proto se na skalách do hloubky několika metrů pod hladinou vytvořilo specifické společenstvo. Skalní podklad bývá hustě pokryt kobercem hnědých řas. Řasy nemají kořeny a jsou k podkladu přichyceny zvláštními příchytnými orgány a úpony, které je pevně přidržují ve vlnami zmítaném prostředí. Řasy doplňují drobní polypovci a vápnité rourky mnohoštětinatých červů. Porost řas je vlastně miniaturním lesem, v němž se skrývají drobní živočichové, kteří by na holé skále nepřežili. V řasách se ukrývají malé druhy korýšů, krabi a krevety nebo jejich mláďata, stejně tak jako malé druhy ryb - slizouni, hlaváči, ostronosové, carouni a další. Všechny tyto rybky, patřící do různých čeledí, jsou si svým způsobem podobné. Mají protáhlé, ze stran nebo svrchu zploštělé tělo s velkou hlavou, takže se mohou ukrýt do skulin a spár mezi kameny. Jejich zbarvení je složené z hnědožlutých a zelenavých pruhů a skvrn, podobných zbarvení a struktuře řas, a některé druhy mají navíc nad očima řasám podobné výrůstky.

V řasách žijí i některé druhy měkkýšů a hvězdic, z kamenných prohlubní ční nebezpečné ostny ježovek a klidnější partie skal bývají porostlé sasankami s dlouhými chapadly. Z měkkýšů se udrží jen ti s pevnými schránkami nebo druhy, které se dokážou zavrtat do kamene. K těm patří hlavně skulaři a sášně. Jejich schránky nejsou nijak zvlášť pevné, ale jejich okraje působí jako pilník. Střídavým pohybem lastur mlž pomalu obrušuje měkký vápenec a zavrtává se do podkladu až 30 cm hluboko. Pak už jen vystrčí dlouhý trubkovitý orgán, kterým nasává z ústí chodby vodu s potravou, aniž by byl ohrožován vlnami. Samozřejmě do té doby, než příboj spolu s unášeným pískem nahlodá skálu a ta se rozlomí.

Nad zónou, která je sice zmítána vlnami, ale stále ještě je trvale pod vodou, se nachází vlastní zóna dmutí. Zóna, jež se dvakrát denně ocitne na suchu a je často spalována sluncem, tak nepřátelským ke všem mořským tvorům, kteří se ocitli mimo svůj rodný živel. Přesto se tam usídlily nemnohé druhy živočichů. Ve spodní části zóny se lepkavými vlákny přichycují hrozny černých mušlí slávek a sláviček. Ty jsou schopné udržet v pevně sevřených lasturách vodu po dobu odlivu a život v obnažované zóně je pro ně dokonce výhodou. Protože žijí přisedle a nemohou se zavrtat do skály ani zahrabat do písku, jsou snadnou kořistí pro hvězdice, které se měkkýši živí. Ale hvězdice nemohou dlouho přežít bez vody a přijímat mimo ni potravu, takže jsou před nimi slávky aspoň větší část dne chráněné.

Vedle slávek jsou skály v zóně dmutí "porostlé" schránkami malých korýšů vilejšů a plžů přílipek a kuželnatek. Také tito živočichové, kteří bývají často více na suchu než ve vodě, si museli vyvinout zvláštní orgány, pomocí nichž uchovávají ve schránkách vodu. Ojedinělé druhy vilejšů žijí dokonce nad nejvyšší hranicí přílivu, kde mohou přijímat vláhu a potravu jen z mořské tříště. Ve spodní části zóny dmutí žijí i živočichové, kteří jsou jinak typickými obyvateli moře - mořské sasanky, například ve Středomoří hojná červená sasanka koňská. Otevírá se hlavně v noci, ale pokud se dostane přes den do stínu a omývají ji vlny, roztáhne svá oranžová chapadélka a nechá si do nich vlnami nahánět potravu.

Nad zónu dmutí už většina mořských živočichů nemá šanci vystoupit. Výjimkou jsou četné druhy krabů a raků poustevníků, které je možno vidět hlavně navečer, jak pobíhají po skalách a shánějí se po potravě. Řadu tropických druhů najdeme i několik kilometrů ve vnitrozemí. Do moře se tyto druhy stahují jen v době rozmnožování a na příhodná místa se často slézají po tisících.

Skály vypínající se nad mořem tam, kam už nedosáhne ani nejvyšší příliv a jen vodní tříšť je skrápí při bouřích, to už je pravá souš. Rostou tam již vyšší rostliny, i když i ty se musí vyrovnat s náročnými podmínkami na málo úživných skalách a se stálým přísunem slané vody. Rostliny jsou základem pro život suchozemského hmyzu a ten zase slouží jako potrava pro pavouky a ještěrky, které pobíhají často i po exponovaných místech přímo nad vodou.

Unikátním ještěrem je až půldruhametrový leguán mořský ze souostroví Galapágy. Je to jediný ještěr, jenž vyhledává potravu, především mořské řasy, na mořském dně. Mořští leguáni jsou dokonalí plavci a potápěči a jsou schopni vydržet v chladné vodě déle než kterýkoliv jiný suchozemský plaz. Na mořských březích žije ještě několik dalších druhů velkých leguánů i dalších ještěrů, ale žádný z nich se do moře dobrovolně nevrhá.

Skály jsou pak vítaným útočištěm pro mořské ptáky. Ptačími králi pobřeží jsou rackové, rybáci a albatrosi, kteří ovládli tři zcela odlišná prostředí. Jako skvělí letci si podmanili vzdušný prostor, v moři obratně loví potravu a na pevné zemi hnízdí a odpočívají. Pobřežní skály jsou často přímo posety tisíci hnízd v pravidelných rozestupech. Skalnaté břehy subtropů a tropů hostí i tereje, buřňáky a některé druhy kormoránů a ibisů. Skály severských pobřeží osidlují naopak alky, alkouni, papuchalci a kajky.

PODMOŘSKÉ POUŠTĚ

Poněkud jiná situace než na skalách panuje na pobřežích tvořených písčinami a bahnitými nánosy řek. Písčiny jsou podstatně chudší a některé z nich se dají považovat za podmořské pouště. I tam je život, ale většinou skrytý našim zrakům. Živočichové bývají zahrabáni v písku, mlži, nepravidelné ježovky a červi lezou pod jeho povrchem nebo si vyhrabávají chodby, někdy vyztužené slizem. Někteří korálnatci, mnohoštětinatí červi a ryby si budují rourky nebo jakési studny, vyztužené slizem a kamínky. Na jednom ostrově v Perském zálivu jsem pozoroval spolupráci mezi dvěma naprosto odlišnými živočichy, žijícími na písčině pod korálovým útesem. Spolupracovníky jsou v tomto případě malá rybka hlaváč a ještě menší pruhovaný ráček garnát. Rybka je příliš nápadná a zranitelná na písčitém podkladu, ale sama si nedokáže v sypkém písku vybudovat a udržet úkryt. V tom jí pomáhá garnát, který neustále klepítky složenými před sebe jako radlicí vyhrnuje ze společného úkrytu písek. Je však téměř slepý, a tak se pořád dotýká jedním citlivým tykadlem ryby. Ta, když spatří nebezpečí, učiní pohyb zpět a varuje tak garnáta, který se také okamžitě stáhne do úkrytu. Kromě toho se garnát přiživuje na zbytcích rybí potravy. Pozorovat tuto kuriózní symbiózu bylo velmi zábavné. A že je tato strategie účinná, dokazovala vysoká četnost úkrytů na písčině.

Dalšími obyvateli písčin jsou hvězdice, které tam pátrají po své oblíbené potravě - plžích a mlžích, sumýši zvaní lidově "mořské okurky" a v tropických mořích medúzy rodu Cassiopeia, ty leží na písku s chapadly obrácenými vzhůru a připomínají malé keříky. Ryby nebývají na písku téměř vidět. Chrání je krycí zbarvení, které se často může měnit podle barvy a struktury podkladu. Mistry v přebarvování, pravými mořskými chameleony, jsou platýsi.

Ani na písečných plážích není život příliš pestrý a soustřeďuje se hlavně do nánosů řas uvázlých na břehu. Ty hostí tisíce drobných korýšů blešivců a různou "drobotinu" - malé plže, kraby a poustevníky.

BAHNITÉ RÁJE

Pravým opakem mořských pouští jsou bahnité mělčiny vznikající převážně při ústích řek a v mělkých plochých zátokách. Plocha střídavě zaplavovaná a obnažovaná mořským dmutím je daleko větší než na příkrých skalnatých březích a měkké bahno s velkým podílem organické hmoty je rejdištěm pro statisíce živočichů, kteří v něm hrabou, lezou po jeho povrchu i v chodbách, neustále přehrabují substrát a vysávají z něj potravu. Je to hlavně spousta malých plžů a mlžů, mnohoštětinatí červi a různí korýši. Při odlivu sice moc života na povrchu bahna není, ale stačí hrábnout hlouběji, a bahnitá hrouda se začne hemžit životem.

S příchodem večera pak bahno ožívá obrovským množstvím malých i větších krabů, kteří přičinlivě přežvykují kuličky bahna a pátrají na obnaženém povrchu mělčiny po organických zbytcích vyplavených mořem. Drobná žoužel pak slouží jako potrava pro četné druhy ptáků. Drobnými korýši a plži se živí kulíci a kamenáčci, pevné lastury mlžů dokážou svými silnými zobáky rozevřít ústřičníci a dlouhé zahnuté zobáky kolih a ibisů pronikají do hlubších partií bahna a vytahují z úkrytů měkkýše, korýše i červy. V mělké vodě pak loví obratní lovci ryb, volavky a anhingy, na větší hloubce pátrají po drobných rybách kormoráni, zobouni, terejové a fregatky. Nejnápadnějšími ptáky přímořských mělčin a lagun jsou jistě kolpíci, pelikáni a samozřejmě plameňáci, jejichž růžové ostrůvky svítí dodaleka z modrozelené mořské hladiny.

V písčitém bahně přílivové zóny sídlí různí krabi, z nichž asi nejnápadnější jsou takzvaní housloví krabi rodu Uca. Mají jedno klepeto značně přerostlé a používají ho jako semaforu k signalizaci a k vzájemným soubojům. Pojmenování je opravdu velice příhodné. Vždy mi připadali jako malý krátkozraký žák houslové školy, spěchající se svým nástrojem na hodinu houslí. Tito krabi, stejně jako mnoho dalších druhů krabů, žijí v koloniích na mokrých písčinách a prozrazují je stovky děr, do kterých při každém podezřelém pohybu zalézají. Chce to ale jen chvíli v klidu počkat, a už opatrně vylézají z úkrytů a mávají svým velkým klepetem. "Přerostlé" klepeto mají i samci krabů přízračných, kteří jsou pro změnu noční a vyznačují se očima na vysokých stopkách. Další druhy krabů lezou s oblibou po kmenech a kořenech mangrovů a palem.

Ve vlhkých pobřežních porostech žijí i pověstní raci poustevníci. Jsou to právě ty druhy, které prožívají většinu života na souši a do moře se stěhují pouze v době rozmnožování. Díky suchozemskému způsobu života skrývají svůj měkký a zranitelný zadeček i v ulitách sladkovodních a suchozemských plžů.

Na úživných bahnitých mělčinách a březích nechybí ani bujná vegetace. V oblastech s mírným podnebím jsou pionýrskými rostlinami slanorožci, drobné rostliny s dužnatými stonky. Dužnaté, tedy sukulentní stonky, listy a další orgány, stejně tak jako podzemní hlízy a cibule, jsou pro vegetaci pobřeží typické. Pobřežní rostliny se totiž musí vyrovnat s odlišným osmotickým tlakem mořské vody a musí se sladkou vodou ve svých orgánech hospodařit podobně jako pouštní rostliny. Až těsně k horní hranici mořského dmutí sahají porosty keřů, nízkých stromů a palem. Háje kokosových palem se staly přímo symbolem rajského tropického pobřeží. Této palmě totiž právě moře pomáhá k šíření a osidlování nových oblastí. Kokosový ořech je vlastně obří semeno, obalené pevnými vlákny a nepropustnou slupkou. Díky tomuto balení a dostatečné zásobě živin a vody uvnitř ořechu může být plod dlouhé měsíce unášen mořskými proudy a pak zakořenit stovky kilometrů od mateřské rostliny. Podobně využívají moře k transportu semen i jiné rostliny.

Svět sám pro sebe tvoří porosty mangrove. (Podrobněji viz Koktejl 4/1997, str. 170.) Tyto houštiny obojživelných stromů jsou typické pro mělká pobřeží tropů celého světa a mají své specifické společenstvo živočichů.

Nejnápadnější součástí mangrovových porostů jsou kořenovníky. Spleti jejich chůdovitých kořenů zasahují na pobřežních mělčinách často daleko do moře a tvoří bludiště ostrůvků, kanálů a lagun. Pro kolíkovníky, rostoucí na bahnitých březích v zóně dmutí, jsou naopak typické kolíkovité dýchací orgány, pneumatofory, vyrůstající z kořenového systému nad úroveň bahna. Vyhřátá mělká voda v lagunách a houštiny kořenů jsou ideálním místem pro rozmnožování různých druhů ryb, měkkýšů a korýšů, například langust, které v dospělosti dávají přednost hlubšímu nebo volnému moři. Mangrovové laguny bohaté na drobné živočichy jsou stejně jako mělčiny a laguny subtropického a mírného pásma vítaným lovištěm vodních ptáků z moře i pevniny.

V příbřežních porostech se vyskytují i některé druhy savců a plazů, tedy zvířat, která jsou obvykle životně svázána s pevninou. V jihovýchodní Asii, na ostrově Kalimantan, obývá mangrovy podivná opice kahau, vyznačující se nápadným nosem. Tento velký primát se živí přímo mangrovovým listím, zatímco jeho příbuzní makaci jsou všežravci a využívají veškeré potravní nabídky štědrých mangrovových houštin. Karibské ostrovy jsou naopak domovem stromových hlodavců hutií, z nichž většina druhů žije právě v pobřežních mangrovech.

Pokud jde o plazy, ti se během dlouhé doby vývoje přizpůsobili životu ve velmi rozmanitých prostředích včetně mořského pobřeží i vodního živlu. O mořských leguánech už byla řeč, ale na plážích a v pobřežních houštinách najdeme i spoustu dalších druhů suchozemských ještěrů - velké leguány, několik druhů varanů, pestré jihoamerické amejvy, hbité scinky i drobné noční gekony. Z hadů je většina druhů na pobřeží jen hosty. Patří mezi ně jedovaté bojgy a chřestýšovci z jižní Asie. Několik druhů je však u moře doma a jsou mezi nimi dokonce potravní specialisté, požírající obojživelné rybky lezce a dokonce kraby. Z moře naopak připlouvají mořští hadi - vodnáři a vlnožilové.

Nejimpozantnějšími plazy, které lze dnes již vzácně zahlédnout na mořském pobřeží, jsou krokodýli. V moři a v lagunách žijí velký krokodýl mořský z Indonésie a Austrálie a krokodýl americký, obývající pobřežní partie Střední a Jižní Ameriky. Stejně vzácně se lze u většiny pobřeží teplých moří setkat s jedním ze sedmi druhů mořských želv, které jsou mořskému prostředí ze všech velkých plazů nejlépe přizpůsobené a na břeh přicházejí jen naklást vejce.

KORÁLOVÉ ÚTESY


Mělké korálové útesy překypují životem.
Foto: Michal Černý

K pobřežním oblastem tropů patří i korálové útesy. Ty jsou s pobřežím bytostně spjaté. Život útesotvorných korálnatců je totiž závislý na určitých podmínkách, jejichž základem je dostatek slunečního světla, a ty se vytváří právě u pevninských a ostrovních břehů. Tam, kde jsou vhodné podmínky přímo u břehu, vznikají lemové útesy, které začínají těsně pod spodní hranicí dmutí a mohou pokračovat stovky metrů do moře, kde tvoří korálovou lavici, na vnějším okraji strmě spadající do hloubky. V místech, kde pobřeží tvoří písečná mělčina, mangrovový porost nebo bahnité ústí řeky, lemuje korálová lavice pobřeží ve vzdálenosti několika set metrů až několika kilometrů. V některých případech, kdy měl korálový útes díky klimatickým a geologickým podmínkám možnost vyvíjet se bez přestání dlouhou dobu, vytvořili koráli obrovské složité stavby, zvané korálové bariéry. Nejznámější z nich je Velký bariérový útes v Austrálii, dlouhý 2000 km, ale menší bariérové útesy se vyskytují i v jiných částech světa. Na mnoha místech bariér se nahromadily úlomky korálů, mořské vlny je za čas nanesly nad úroveň hladiny, a z moře vyrostl nízký písčitý ostrůvek. Řada takto vzniklých ostrůvků byla pak osídlena vegetací a ptáky a staly se tak opravdovým novým kouskem pevniny.

Daleko složitější je vznik atolů, tropických ostrovů vystupujících nad hladinu často daleko v oceánu. U nich se můžeme setkat s většinou popsaných fenoménů. Autorem základní teorie vzniku atolů je sám Charles Darwin. Pramatkou většiny atolů byla sopka, která se zrodila na aktivních místech zemské kůry, a jak už bylo řečeno, vyrostla časem z mořského dna až nad mořskou hladinu. Když se pak horké místo v zemské kůře poněkud ochladilo a růst sopky přestal, začalo na ni dorážet moře, které po čase vniklo do kráteru a začalo ji vyhlodávat zevnitř. Některé sopky se také propadly níž, jiné byly částečně nebo úplně rozmetány ničivým výbuchem. V té době se však už na jejich pohostinných březích usadili koráli, kteří do vzniku sopečného ostrova neměli v hlubokém moři prostor pro život, a začali budovat své fantastické vápenné stavby. Když pak původní sopečný ostrov zmizel nebo zbyly jen jeho trosky, korálový lem kopírující tvar původního ostrova s lagunou uprostřed už žil svým vlastním životem.

Na tomto případě je dobře vidět, že procesy probíhající v moři a na pevné zemi se navzájem stále ovlivňují a prolínají. Korálové útesy, které představují druhově nejbohatší vodní společenstvo na Zemi, žijí díky okraji pevniny, ale svůj dluh jí bohatě vracejí. Miliony drobných živočichů za svůj život postupně vytvoří obrovské množství pevné hmoty, korálového vápence. Úlomky korálů se hromadí na dně a u břehu, postupně se stmelují a nakonec mohou být vyzvednuty nad hladinu a stanou se novou součástí pobřeží. Stejně tak schránky plžů a mlžů, které se naplavují na plážích a jsou vděčným sběratelským objektem turistů, se nakonec promění v pevnou pobřežní skálu a věčný koloběh zrodu a zániku může pokračovat. Po milionech let se tak mnohé sedimenty se zkamenělinami mořských živočichů ocitnou hluboko ve vnitrozemí, v místech, která nemají s mořem zdánlivě nic společného.

Korálové útesy jsou jedním z nejbohatších ekosystémů planety, ale patří i k nejcitlivějším. V současné době je nejméně třetina světových útesů ohrožená, velké množství umírá a mnohé jsou nenávratně zničené. Vinu na tom má samozřejmě člověk, který vypouští do moře svoje odpady, mění klimatické a hydrologické podmínky a staví na březích moří a oceánů stále větší města, přístavy, továrny a rekreační střediska.

Právě turistická střediska, která vyrůstají i v oblastech dosud panenských a kam jezdí miliony lidí obdivovat krásnou pobřežní přírodu nebo si jen tak užívat, jsou pro ekosystémy pobřeží velkým nebezpečím. To se netýká jen korálových tropických moří, ale i přímořských oblastí Evropy. Tam je asi nejhorší situace na středomořském pobřeží Španělska, které je dnes jedním obrovským rekreačním střediskem, a najít původní neporušenou přírodu je tam velmi obtížné.

Přirozený koloběh procesů na rozhraní dvou světů se může snadno porušit, a jaké to bude mít nakonec důsledky, to nikdo neví. Mnohé země už toto nebezpečí pochopily a svoje pobřeží začaly chránit, další se k tomu ještě nerozhodly nebo ochranářská opatření používají nedůsledně. Doufejme, že se přístup většiny lidstva změní a že i další generace budou mít možnost poznávat a obdivovat bohatství korálových útesů, hejna ptáků na lagunách, spletité houštiny mangrovů a bělostné pláže s háji kokosových palem.
duben 1999

 

Když prehistorický člověk poprvé opustil savany a lesy ve vnitrozemí a po dlouhých letech putování došel až k okraji pevniny, určitě dlouho stál v němém úžasu. Pevná zem, ta jeho odvěká jistota, najednou končila a do nedohledna se táhla temně modrá vodní pláň rozčeřená vlnobitím. Člověk tehdy poprvé poznal, že Země je rozdělená na dva světy - svět souše a svět moří a oceánů.

Tyto dva světy, jakkoli jsou rozdílné a navzájem nepříliš přátelské, tvoří na svém styku úzký dlouhý pás, jenž poskytuje nepřeberné možnosti pro život rostlin a živočichů, kteří se těmto náročným, avšak často výhodným podmínkám dokázali přizpůsobit.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group