ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZA HUMNY BANTUSTANU

 

Šest týdnů jsme strávili v listopadu a v prosinci v Jihoafrické republice a v Zimbabwe. Pachtili jsme se na bicyklech proti větru mezi obilnými lány Západního Kapska, jindy se smažili u příkopu ve snaze něco stopnout. Vyšlapali jsme 1300 výškových metrů na Velký sráz do království Lesotho.

Vytrhnout se z náručí bílých farmářů a poznat život černé většiny v JAR se nám nepovedlo. S jedinou výjimkou: návštěvou misijní nemocnice Armády spásy vysoko v horách království Zuluů. Přivezli jsme jim pár beden diagnostických proužků, Jodisol a tři chirurgické odsávačky.


Můj černý zákazník, můj pán!" pravil Roland Miller, řezník z Kokstadu, Němec jako poleno. S profi úsměvem obskočil korpulentní zuluskou krasavici, černou jak noc v Africe. S uctivou úklonou na závěr. Dáma úklonu opakovat nemohla, spadla by jí z hlavy dřevěná bedýnka.


Ve skanzenu Šakaland mladé "divošky" tan-
covaly a myly nádobí, mládenci harašili zbraněmi
a nosili kufry. Panímámy vytrvale vázaly rohože
pro komplex okolních hotelů, vystavěných
v domorodém stylu.

UVÍTÁNÍ KUKUŘIČNOU KAŠÍ

Blízkou hranici s bantustanem Transkei smetly dějiny, a tak je třeba uctít i nové klienty. Vedle řeznictví na hlavní obchodní ulici pro ně zřídil Roland jídelnu: hovězí na kari, slepice na kari, kari mutton - vliv Indie je ve východní a jižní Africe bez debat. Afriku reprezentuje - po právu - kukuřičná kaše.

Protože jsme byli mnohokrát varováni bílými, vsunuli jsme bicykly až do bufáče, peněženky a pasy zastrčili na ta nejzapařenější místa. Někdo si dal pej - lístkový piroh naplněný skvělým hovězím na pepři, já měl tuším skopové a poto. Poto či putu (v řeči zulu), neboli sadza (ndebele), značí kukuřičnou kaši. Všichni kolem si ji nenuceně cpali do pusy pravou rukou.

Byli jsme v bufetu samozřejmě jediní bílí. Tedy do chvíle, než přes kuchyni vstoupil Pan Majitel. Šest a půl stopy nejmíň, metrák svalů porostlých zrzavými chlupy, na lokti asi tříletého blonďáčka. Miller & syn na inspekci své firmy. Samozřejmě nás hned oslovil.

Rasová solidarita mu velela vytáhnout nás ze snědé společnosti a pozvat domů. Jako obvykle, nacpali jsme se i s bicykly na krytou korbu obrovského pick-upu. Vešli se tam také dva usměvaví černí řezničtí tovaryši. Roland má na své pětisethektarové farmičce rybník, tucet domorodých chýší a dva kopce, toho času pokryté kvetoucími oranžovými liliemi. Nepěstoval nic a choval pouze řeznické psy. Tři hnědé obludy (skvostní ričbekové) se na nás vyřítily a černoši se přestali usmívat. Psi se před námi svalili na záda a kňučením se dožadovali drbání pod krčkem. Černoši raději nadále setrvali na korbě.

Našel jsem je tam ještě za dobrou půlhodinu, gestikulovali na mě přes okýnko: "Promiňte, pane, podržel byste ty psy? Před týdnem pokousali bratra. A my potřebujeme jít domů!"

Držel jsem pejsky na lopatkách a pánové plížením opustili své vězení. Za brankou se dali do běhu. Afrika nadále vychovává skvělé sprintery.

Mladá paní řezníková byla ještě hezčí než její mercedes. A ten dům! A ta večeře! Po ní se domácí odebrali na jakýsi večírek a nechali nás doma s dvěma klučíky a černochem v montérkách. Ten nás měl asi všechny na starosti. Říkal, že je dřevorubec, ale choval se v tom nóbl salonu naprosto přirozeně. Dobrou angličtinou trousil vtipné postřehy z politiky. Potom obsadil kuchyni a likvidoval ohromnou hroudu sekané z ledničky.

Před polednem jsem vlezl do lednice. V ní totiž začíná proces výroby biltongu, sušeného masa, obyčeje to otců trekkerů. Bílí kolonisté už před třemi sty lety konzervovali hovězí, antilopí a pštrosí maso sušením. U Rolanda dělají biltong náramný, recept na směs koření zajisté obdržel až u smrtelného lože dědečkova. Asi třísetgramové pláty kýty se obalí kořením, nechají den zavadnout a tři dny se suší zavěšeny na drátech, v průvanu a stínu. Prodává se v kusech či krájený na plátky, také jako sušená klobása.


PADESÁT STUPŇŮ CELSIA

Venku je teď v listopadu na slunci jistě přes 50 °C. Možná z nás bude taky biltong, ještě předtím chci ale předat do správných rukou vzorky veterinárních odběrovek z budějovické Gamy. Dr. Galliers byl i v sobotu o poledni ve fofru: "Máte čas? Jo? Tak si nasedněte."

Naše zdravotní sestra Jana usedla vedle doktora, já a jeho pes jsme vyskočili na korbu děsně omláceného pick-upu. Po dvaceti minutách jízdy mezi kukuřičnými poli a pastvinami jsem byl omlácený taky. Pes šel první očuchat pacienta. Ve stínu akácie schlíple ležela kravka.

"Je vydojená. Ztratila vápník v mlíku. Starý krávy už nedokážou dost rychle doplnit krevní hladinu kalcia vyplavením z kostí. Musíme jí nějaký píchnout. Sestro, injekci!"

Jana natahovala jednu kravskou dávku za druhou a doktor to cpal krávě do krční žíly. Já jsem se s minoltou u oka motal v kravincích. Zvířeti hezky zvlhnul čumáček, zvedlo se a pomocí oháňky nás radostně postříkalo tím, v čem jsme všichni čvachtali.

Zatím nám asistovali černí kovbojové bez stetsonů. V parádním koženém klobouku se poté objevil pan majitel. Z pozvání na čaj se přirozeně vyklubal oběd. U kávy jsem vytáhl prospekty loveckých "šperků" z brněnské Zbrojovky. Farmář se uculil a přinesl fotku dvou impal, skolených vloni na pozemku farmy. A také flintu, kterou k tomu použil. Zbrojovka Brno, tady jim říkají Bruno.


TŘI DNY U MODRÝCH

U modrých podle barvy uniforem Armády spásy. Víc než rok jsme pro jejich misijní stanici vysoko v horách, kousek od sídla krále Zuluů, loudili u českých firem pomoc.

Materiál letěl do Durbanu, major Olkers jej pak vzal autem do misie ve městě Ngoma. Nás pět přistálo v Kapském Městě - odtud je do Ngomy 2000 kilometrů. Celkem nás jich čeká 5000 a chceme vidět z Afriky víc než asfalt. Proto občas stopujeme.

Po dvou týdnech kombinovaného pohybu na severovýchod, skrze obě Kapské provincie, bývalý bantustan Transkei a nádherně divoké hory království Lesotho, je Zululand už na dohled.


MILIONÁŘ V UMAŠTĚNÝCH DŽÍNÁCH

Podvečerní stop na dálnici severně od Durbanu měl tradiční průběh: násilím jsme byli zavlečeni do koupelny, kuchyně, salonu a ložnice pro hosty. Tahle farma stála mezi ananasovými a sisalovými plantážemi nedaleko rezervace False Bay, což je vnitrozemský záliv Indického oceánu s hrochy a krokodýly.

Následující nedělní ráno jsem v metodistické kapli nechtě zasedl místo jakémusi Stevovi. Ten to vzal jako znamení boží a po kázání si nás odvedl domů. Pár desítek hektarů ananasů měl jen tak mimochodem, současný podnikatelský záměr se týká dvaceti čtverečních kilometrů buše. Staví v nich "bungalows", silně připomínající chatky ROH.

"Well, plány na ty bungalows mám z Prahy. Pak nakoupím nějaký springboky, žirafy a tak. Udělám z toho rezervaci. Privátní game-parky jsou dobrý džob, je jich tu okolo několik. Turisti jsou blázni do foto-safari, sem tam si na něco vystřelí. Leopardy kupovat nemusím, ti se tady toulají normálně. Minulý týden sežrali Robinsům třetího psa." Steve má šest rhodéských ričbeků, dvě služky a staromládenecký binec v domě.

U hemeneksu (vmíchal do něj také ananas) pravil, že přece u všech čertů nepojedeme 150 kiláků k Armádě na kole. Ani by to nešlo: silnice vede skrz národní park Hluhluwe a zadávených misionářů už prý bylo dost. A že nás vezme autem.

Seděl jsem na střeše pick-upu a minoltou lovil antilopy, prasata, pakoně, buvoly, žirafy... Steve zná místa výskytu zvěře a před místy výskytu rengerů mě vždycky odvolal do kabiny.

"Ty kráfo!" huláká Mr. Steve Fouché z okýnka na samičku kudu. Mluví anglicky, afrikánsky, německy, francouzsky, zulu, ndebele, xhosa a česky. Tedy česky jenom pár nelichotivých výrazů, kterými se zřejmě oslovovali jeho kolegové u firmy Baťa.

Steve v těchto horách vyrostl - patřily zčásti jeho otci - chodil do černé školy a na bílou univerzitu. V domorodé vsi jej znali a metráková zuluská prodavačka se jej snažila přes svá obrovitá prsa políbit. V tomhle obchodě prodávali nejčerstvější vajíčka na světě. V rohu pod okýnkem ve třech bedýnkách hnízdily tři slepice, připravené vyplnit bez meškání vaši objednávku. Steve brebentil hned mlaskavkami řeči xhosa, hned zas šonštinou. Milionář v umaštěných džínách, náruživý pytlák jako většina domorodců. A právě proto, že není rasista, může o lidech říkat, co si myslí. I věci překvapivé: "Teprve za Mandely je tu svoboda. Jistě nejvíc pro těch skoro čtyřicet milionů černých, barevných a Indů. Pro mě je tady až teď svobodný trh. De Klerkova vláda chtěla všechno kontrolovat, všechno zdaňovala - každý obchod, prodej půdy, dědictví, všechno. Ne že by to Mandela nechtěl taky, ale nemá na lidi. Vyměnil bílé úředníky za černé, což nefunguje. Naštěstí. Lidi můžou dělat cokoliv. Jsme teď všichni svobodní."


VE ŠPITÁLE V NGOMĚ

Armáda spásy postavila v roce 1917 špitálek v Ngomě, později přibyla škola a kaple. Vliv misie je znát v okolních vesničkách. Hygiena, gramotnost, naděje ve víře - ty lepší stránky civilizace. Ngoma má 88 postelí, ale pacientů dobrou stovku. Tuberkulóza chce dobré jídlo, velmi pravidelně a velmi dlouho správné léky. Za šest měsíců v nemocnici je šance na uzdravení. Často dočasné, také proto, že pacienti mají současně AIDS. Nikdo však na něj - alespoň oficiálně - neumřel: umřeli na TBC, selhání ledvin, zápal plic... Ochranu před AIDS všichni znají, ale k čemu to je, když se na to neumírá? Prezervativy jako humanitární dar do Afriky nevozte!

Státní kasa teď nějak hubne a stát zaplatí jen dva týdny nemocniční péče, pak má pacient brát antituberkulotika dlouhodobě doma. Jak přimět negramotného vesničana, aby půl roku polykal pravidelně léky, zvlášť když se mu už v nemocnici ulevilo a přibral? Prý to budou kontrolovat ti gramotní. Pan učitel, hokynář ve vsi... Budou? Armáda spásy se ze všech sil snaží získat prostředky, aby šestiměsíční režim mohla zachovat. Maličko jsme přispěli.

Misii v Ngomě vede korpulentní padesátnice, Jihoafričanka s britskými předky. Štáb šestnácti sester je barvy pleti různé, paní vrchní je Zulu.


U VIKTORIINÝCH VODOPÁDŮ

Viktoriiny vodopády jsou veskrze bílou záležitostí, snad kromě personálu a školních výprav. Za zmínku stojí průpovídka naší misionářky Zuzky: "No, když jsem dokázala u Viktorek vrátit prázdný flašky od piva, tak už si můžu troufnout kamkoliv." Vystihuje to atmosféru.

Nastaly jakési zdravotní komplikace, a tak jsme od Viktorek 150 km do Dete k bráně rezervace Hwange zvolili noční vlak. "Ekonomická třída" je všude slušné označení pro tu nejhorší. Ale dokud mají ve výčepním vagoně pivo, je snesitelná.

Ke všemu ještě revizor! Za osobní lístek jsme dali 28 zimbabwských dolarů, a on chce ještě 30 za každý bicykl. Že prý "extra spešl vagón a móc tezky kolo, pane," a tak dokolečka. Nepokrytě jsem mu nabídl 20 dolarů do kapsy. Ruka mu zacukala, ale loajalita státního zaměstnance ještě zvítězila. Vrátil se za hodinu s tlustým, nečitelně popsaným sešitem, jímž dokazoval, že 30 babek za jedno kolo je správná taxa.

Moji padesátku jsme zašli rozměnit do výčepního vagonku. Dopadlo to potykáním nad sklenicí pěnícího Zambezi. Bryan pak pravil, že končí službu v Dete jako my a že přece nebudeme ve dvě v noci stavět stany. Musíme k němu domů, žena bude mít radost.

Paní revizorová byla žena podle ndebelského ideálu, totiž velká žena. Dobrých 140 kg. Taková, co vrhá velký stín pro svého mužíčka. A opravdu měla radost, hlavně z korálků z Jablonce. Ráno nám uvařila kukuřičnou kaši sadza a pan revizor, totiž můj přítel Bryan Dave Daihai, mi daroval vyřezávanou židli. Tahal
jsem ji na kole dva týdny napříč Zimbabwe.

U BAREVNÝCH

Národní park Matopos nám udělal radost, protože se tam smí s bicyklem. Zabírá desítky údolí mezi oblými skalními monolity, na jejichž temenech a úbočích drží v neskutečně vratkých polohách viklany - obrovské balvany balancující ve stylu Kolumbova vejce na balvanech ještě obrovitějších. Mezi nimi vykukují pakoně, antilopy, nyaly horské, gazely Thomsonovy, jelínci, damani, a školní výpravy.

Také tu mají bílé nosorožce, ale za těmi vás pustí jen v autě. A pochovaného sira Cecila Rhodese a za tím vás pustí za stovku. Kvůli nosorožcům jsme se do jakéhosi džípu vloudili, kvůli symbolu koloniální Británie jsme finančně krvácet odmítli.

Během tří dnů jsme se v Matopos cyklisticky docela ukojili, a tak jsme z Bulawaya do Harare zkusili zase stopa. Pan Richard Black vypadal sice black, ale černý nebyl, neboť jeho dědeček byl bílý, i když se jmenoval Černý. Dědeček paní Blackové byl náhodou také bílý. Manželé Černí byli tudíž "colored," barevní. A hodní. Zastavili a dvacet minut přerovnávali náklad mobilních telefonů a videokazet, abychom se vešli. Pak jsme jeli 130 km/hod, a to jsem ještě na otevřené korbě nezažil.

Když jsem se ve Gweru zeptal, kde je kemp, Richard se zatvářil tajemně a zavedl nás do pizzerie na náměstí. Byla jeho. Takticky jsem odmítl italskou krmi a požádal o sadza. Ale možná to bylo zbytečné gesto, protože Blackovi už asi byli rozhodnutí ubytoval misionáře doma.

Celý večer jsem skuhral, že jsme si neužili Afriky opravdu černé. Richard podlehl. Ráno se nás ještě zbavil tím, že nás poslal do příměstského parku. Vyklubala se z toho rozkošná rezervace s chovnou stanicí asi šedesáti lvů, s párkem leopardů a hyen. A s okruhem buší, kde nad cyklistovou hlavou přelétali marabuové a supi a stezku mu křížila stáda pakoní a zeber. No paráda!


ČERNÁ AFRIKA

Po obědě nás Ríša přesvědčil, že černá Afrika existuje. Obětavě totiž s námi a s dcerkou vyjel na venkov ke tchýni! Bydlela v oblasti domorodých vesnic, kde alespoň kousek Zimbabwe nepatří farmářům. Pronikali jsme do nitra náhorní plošiny Matebele, blíž srdci černočerného kontinentu. Nejdřív se na políčkách jenom šklebily a zasychaly jakési řídké rostliny, zato vedle kulaté chýše často stály domečky obdélníkové, moderní. Jejich majitelé mají obživu v niklových dolech a hutích v Gweru a svoje zahrádky tak neprožívají. Postupně ale potkáváme kukuřici vyšší a vyšší, občas studnu, v zahrádce mangovníky a poto (papája). Banánovníky jenom výjimečně v okolí studny, tohle je suchý kontinent.

Kolem škol mračna děcek v troskách školního stejnokroje, kolem "bottle store" chlapi a na polích ženské. Pohyb je ale jen ráno a večer, až teplota klesne. Většinu letního dne je líp ležet v chýši.


POKROK HOLT NEZASTAVÍŠ

Taky paní tchýně bydlí v tradiční kulaté chýši, jen udusanou hlínu nahradil beton. Klimatizovaná je skvěle: průvan skrz rákosovou střechu vytáhne horko ven, podlaha chladí. Zrovna jako mongolská jurta, i ta výbava je stejná: nádobí z tykví (ale častěji z PVC), matrace z trávy (nebo z molitanu), za prostěradlo zvířecí kůže (popřípadě rozříznutý silonový pytel).

Usedlost má tři chýše: pro chlapce a svobodné pány, pro dívky a vdovy a jednu manželskou, moderní obdélníkovou s plechovou střechou - v té byl hic jak v peci.

I já se dostávám do varu. Po okolí směňuji české korále za tykev-šufánek, za tykev-kontejner, za velkou šnečí ulitu, za hlavu pakoně, za dikobrazí ostny... A za úsměvy od ucha k uchu. Teď už vím, jak na tě, Afriko. Nacpu tě do foťáku, i kdybys nechtěla.


ČERNÝ RÁJ

Severně od Harare (dříve Salisbury) jsou podle mapy jeskynní malby. Oblast se jmenuje Mukumbi a přijeli jsme sem čtyři dny před naším odletem domů. Teprve teď a teprve tady, na poslední dny jsem si našel tu svou Afriku. Bez turistů. Vykašlali jsme se na jeskynní malby i na jedinou asfaltku, stejně brzy slepě končí. Po dobytčích stezkách jsme křižovali roklemi mezi skalními monolity, přeskakovali a brodili potoky, pronásledovali ptáky a sledovali smaragdové hady s červenýma očima. Krajina je stejná jako v parku Matopos, stejné fascinující viklany na vrcholech hladkých kamenných kopců. Vykukují z horkého a suchého buše jako hřbety velryb, jako kus brontosaura, jako zadek velehrocha, na němž trůní balvany zvíci vagonu, puklé a v nakloněných pózách zkamenělých opilců. Nad tím supi, marabuové a vysoké kumuly, které před večerem zoranžoví, zrudnou a rozsvítí celou oblohu. Nikde na světě jsem takovou neviděl!

Kumuly zrudly už podruhé a ten večer se nám nechtělo stavět stan. Mohli jsme se pozvat do kterékoliv chýše, ale vybírali jsme podle jazykových schopností obyvatel. Zachtělo se nám komunikovat i jinak než korálky, úsměvem a rukama. Bernard míchal do své mateřské šona občasná anglická slovíčka, což dávalo naději. Vlastnil několik chýší a hranatý dům o třech místnostech.

Kukuřice kolem chýše byla obdělaná tak napůl - zřejmě se bez ní obejít nemohli, ale raději by dělali něco jiného. Dětí už měli šest, a tak hned po setmění Bernard připojil automobilové akumulátory. Nikoliv k žárovkám, to by byla škoda. Tma ať je černá jako ta jeho nádherná ženská, do tmy nechť svítí jiný posel pokroku: televizor!

A bylo po konverzaci. Zimbabwská státní televize by udělala líp, kdyby si do rohu obrazu rovnou umístila logo Baťa, ušetřila by za ty cedule a panely s reklamou krále ševců, které ležely a visely v každém záběru. Pořad byl občas přerušen reklamou. Můžete hádat, nač. Baťa vlastní fabriky, obchoďáky, školy a slušný díl Zimbabwe.

Ustlali jsme si v dokonale prázdné zadní místnosti. Její akustika se projevila naplno, když na plechovou střechu zabubnoval liják. Tamtamy by zbledly před tím rachotem. Blesky rozžíhaly krajinu a do mozku a do srdce mi vypalovaly siluety akácií a viklanů v horách. V duchu jsem se omlouval stepi kolem mongolského Caggan-nuur a kopcům v Tibetu, celé mé zbožňované Asii, že jsem jí nevěrný s černou krasavicí Afrikou. Už se stalo!
září 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group