ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DÁL NA ZÁPAD UŽ TO NEJDE

 

Sedáme si v opuštěném warungu nad vodou a objednáváme téměř nepoživatelně pálivou indonéskou obdobu guláše s nudlemi. Mezi dráty elektrického vedení se na pavučinách lesknou obrovští pavouci. Zlatou atmosférou tropického západu slunce jdeme pomalu na autobusový terminál. Nekuřácký, klimatizovaný autobus superturistické třídy ještě před odjezdem zahalí oblaka cigaretového dýmu. Před námi je šestihodinová cesta na západ do města Bandaaceh, dvě hodiny trajektem, a pak už to dál na západ nejde. Stojíme na nejzápadnějším místě Indonésie, na březích nevelkého ostrova Weh (150 kilometrů čtverečních) u severních břehů Sumatry.


KDE ZAČÍNÁ INDONÉSIE

Oficiální nultý kilometr Indonésie leží na 95. stupni 13. minutě východní délky a 5. stupni 54. minutě severní šířky. Otočíme-li se k Evropě zády, před námi je více než pět tisíc kilometrů mnohonárodnostního indonéského kolosu.

Tabulka s oficiálními čísly je umístěna na útesu vysokém 43 metrů a nechybí u ní ukazatele s kilometráží světových velkoměst. Jsme uprostřed pralesa. Projeli jsme opičím lesem, ujeli jsme sprintujícím opičákům, kteří nechtěli pochopit, že banány jsou pro nás a ne pro ně, a fotografujeme cedulky stejné s těmi, které najdete na tak "obyčejných" místech, jako je nejzápadnější mys Francie nebo norský Narvik! Jen čísla se liší: New York 17 303 km, Paříž 9748. Když se o 14 dní později vracíme z hlavního města Sumatry domů, cesta z hotelu k našim zahradním vrátkům trvá 39 hodin.

PULAU MINI INDONESIA

Ostrov (pulau) Weh, nazývaný místními obyvateli podle svého hlavního města také Sabang, je opravdu jakási Indonésie v malém. Má například svůj prales, kde opice čekají na turisty stejně jako ve všech známých opičích lesích na Bali. A jako všude jinde, i tady na hranicích lesa čekají prodavači banánů. Ale protože je pulau Weh menší, jsou menší jejich stánky i nabízené ovoce. Ačkoliv jsou šesticentimetrové banány s tvrdými semínky určené pro opice, jsou fantasticky aromatické a sladké.


Máte chuť na kokosové mléko? Stačí pár švihů mačetou, a je možno pít.

U stánků se kromě banánů dá koupit i benzin. Skladuje se ve velkých rezavých sudech. A protože maminka právě kojí a tatínek je pravděpodobně někde na kokosové palmě, benzin ze sudu nabírá asi desetiletá holčička v čisté školní uniformě. Požadované množství přeleje do kbelíku odměrkou a nakonec vše naleje přes cedník trychtýřem do motorky (benzin vychází v přepočtu na 4 koruny za litr).

Kdo dobře hledá, najde na Weh také malou sopku - spíš sopečné pole ukryté v hustém lese, kde ze sopek velkých jako mraveniště nebo krtina vystupují pořádně horké plyny. O aktivitě souboru minisopek svědčí vzduch, který je nad kamenitou plochou horký téměř k nevydržení. Během vteřiny jsme propocení do poslední nitky. Spolu s opalovacími krémy pot odplavuje i repelent a toho samozřejmě využívají všudypřítomní obyvatelé pralesů - komáři.

Horko a dusno je v období dešťů všude. Horko je i zvířatům, a tak se v moři koupou nejen lidé, ale také psi. Ti si sednou na kraji pláže do vody a nechají si proplachovat kožich vlnami.

Koupat se dá i v přírodním bazénu pod vodopádem, který je populární nejen u turistů, ale také mezi místní mládeží. Tropická vodní idyla je často záhy vystřídána otázkou: "Excuse me sir, may I practise English with you?" Slušně vychovaný turista tedy vylézá z vody, obléká se a ve stínu padesátimetrových tropických velikánů procvičuje angličtinu. To, že nejlepší obranou je útok, platí i v tropech, a proto se na otázky vyplatí odpovídat otázkami: Apa di bahasa Indonesia...? Jak se řekne indonésky...? Indonésané si sice velmi rádi povídají, ale po chvilce výuky indonéštiny jsou obvykle unavení důkladností a vytrvalostí bělocha a u vodopádu, na pláži nebo v pralese se opět rozhostí klid, rušený jen šuměním vody a bzučením hmyzu.

DĚDEČKA JÍST NEBUDU

K Indonésii patří samozřejmě koupání, pláže a ryby. Všeho je dost i na pulau Weh. Některé pláže jsou až neslušně reklamně bílé, jiné jsou bílé jen půl roku. Dalšího půl roku nejsou - zmizí. Když v květnu začínají foukat monzuny, vlny odplaví z pláže Lhong Angen písek a na černé sopečné kameny ho vrátí až za půl roku. V úžině mezi Sumatrou a ostrovem Weh dokáží moře a vítr provádět i jiné věci. O nich se kupodivu dovídáme na místním trhu.

Exotické trhy si podmaní každého turistu, ať už na nich nakupuje ovoce, dárky nebo ryby. Ty zaručeně čerstvé se poznají podle červených žaber, jasných očí a pružného masa, které se po stlačení prstem ihned vrací do původní polohy. Na tržišti v Sabangu se nabízí překvapivě málo druhů. Přitom je v indonéských mořích stále velké množství rozmanitých korálových i jiných ryb, přestože se k lovení někdy používají výbušniny a do přístavů připlouvají japonské, honkongské nebo čínské lodě, aby vykupovaly celý úlovek a zároveň přeplácením zdvihaly ceny na trzích.

Za chvíli je všechno jasné. Vysvětlí se i to, proč na dnes nepříliš významný Weh jezdí nejmodernější trajekt (rok výroby 1996) a proč při plavbě na ostrov posádka předváděla, jak se nasazují záchranné vesty (už sama existence záchranných vest je na lodích místní meziostrovní dopravy něco naprosto nezvyklého).

Před třemi roky se jen dvacet minut plavby od přístavu potopil starý trajekt. Byla noc, mezi Sumatrou a Weh táhly jako obvykle silné proudy, záchranné lodě nikde.

Až od té doby začali záchranáři a potápěči na místních plážích pravidelně cvičit. Většina z nich sice ve vodě téměř vyrůstala, ale viděli jsme i jednoho záchranáře, který plavat neuměl.

Z přibližně 400 lidí se tehdy zachránilo jen pár desítek těch, kteří si zachovali chladnou hlavu a nechali se odnést proudem na závětrnou stranu ostrova, kde pak doplavali na pláž. Zbytek odnesl proud dál na volné moře nebo je sežrali žraloci a jiné ryby. Rybářství na Weh pak určitou dobu stagnovalo, nikdo neměl chuť na rybu, která se předtím možná vykrmila na dědečkovi (na Weh prý nebyla rodina, která by po této tragédii nepostrádala alespoň jednoho člena). Až čas vrátil lidem chuť a ryby se na trhu znovu objevily. Jen k některým druhům mají lidé stále podezíravý postoj, co když...?

Zato místní hotelový kuchař Yan-Sophie je nadšený z toho, jak turisté z Čech zbožňují ryby. Nejenom jemu, ale i spolustolovníkům z Austrálie nebo Holandska se zdá nepochopitelné, že skutečně čerstvé a navíc levné mořské ryby se v Česku koupit nedají.

MILIONÁŘ, NEBO BLÁZNI?

U malého ostrova Weh leží ještě menší ostrov Rubiah, jedna z mořských rezervací v Indonésii. U ní turistická ubytování, potápěčská střediska, turisté. A také měkké drogy, levné pivo, ještě levnější kořalka a samozřejmě krásná korálová pole. Pro mnoho turistů právě v tomto pořadí.

Pod vodou čeká naprosto jiný svět. Z trsů tvrdých korálů vystrkují hlavu murény a líně se rozhlížejí po okolí, na dně pod námi zarývají mořské želvy hlavu do měkkých korálů a jejich "mlaskání" je pod vodou jasně slyšet. Místní nás sice ujišťují, že žraloci by neměli nad korálovými poli plavat, protože by se mohli při chytání ryb odřít, přesto však s oblibou plavou nad korály mezi námi a břehem a občas si nás zvědavě prohlížejí. Tady racionální uvažování nepomáhá, při pohledu na zvědavého, metr a půl dlouhého žraločího macka vytváříme při plavání ke břehu své osobní rekordy.

Nejplněji je ve vodách u pulau Weh v lednu a únoru. Tehdy mořské proudy přinesou množství planktonu a za ním připlouvají až sedmimetrové manty a několikametroví bílí žraloci. Manta je naprosto neškodná, protože nemá rejnokův ostrý, občas elektřinou nabitý ocas, a bílí žraloci se živí planktonem (tak nám situaci alespoň vysvětlují bílí zaměstnanci místních potápěčských středisek). Kdo se bojí pod vodu, najme si loďku, aby mohl pozorovat zblízka skoky mant nad hladinu. Ve všech pobřežních vesnicích jsou tou dobou slyšet rány, které vydávají manty při dopadu zpět do vody.

Jindy si za čtyřicet korun půjčujeme na celý den jukung, domorodou lodičku s vahadly, a pádlujeme na Rubiah. Kolem ostrova vede kamenná dlážděná cesta zarůstající džunglí. Je zde již dlouho, a kdysi ji kdosi stavěl tak pečlivě, že kameny osekával podle růstu kořenů. Někde kameny chybí a jsou položeny jen betonové obrubníky pro metr širokou cestu, jejíž poslední úsek byl nákladně dobudován v roce 1990.

Jdeme "po zarostlém chodníčku" džunglí, vyhýbáme se pichlavým pružným šlahounům rotanových palem a Abdulah, který jde kolem ke svým kokosovým palmám, nám prodává dva ořechy. Na ostrově se ale bojí žít, protože je plný duchů. Toho se odvážil jen jeden Američan se Španělkou, kteří se před třemi lety usadili ve zdejších opuštěných bungalovech v místě, kde přistávají jukungy a kde také začíná záhadná okružní cesta. Ani oni neznají původ všech staveb. Němci? Japonci? Nebo bohatý holandský milionář - kolonizátor? Možná že tady kdysi opravdu stál ústav pro choromyslné či malomocné, kteří v rámci "léčebného programu" cesty stavěli a umírali. Místní se jejich duchů opravdu bojí, a proto na ostrově nežijí, ale mladým středoškolákům to při výletech vůbec nevadí: "May I practise English with you?" ozývá se opět.

ZAŠLÁ SLÁVA, TROPICKÉ STROMY

Hlavní město ostrova Sabang dýchá nostalgickou koloniální atmosférou, která pomalu zarůstá mohutnými tropickými stromy, jež sem před více než sto lety přivezli běloši ze Střední Ameriky (nejnápadnější jsou planoucí lososové koruny stromů Delonix Regia).

Weh leží na začátku Malackého průlivu, a to určilo jeho strategický význam. Největší rozkvět zaznamenal s nástupem parních strojů do námořní dopravy, kdy svým významem předčil i Singapur. Tehdy Holanďané vybudovali na ostrově velké sklady uhlí dováženého ze Sumatry a lodě se zde na svých cestách na východ zastavovaly pro doplnění paliva a pitné vody, která se čerpala z velkého jezera nedaleko Sabangu. Objevily se hotely, kavárny i plavecký bazén se skluzavkou. Některé stavby již zlikvidovala tropická vegetace, ale rezavou, polorozpadlou skluzavku používají děti až dodnes, zatímco betonovými základy pro kavárnu prorůstají banánovníky a překrásně kvetoucí heliconie.

Poslední velký rozkvět zažil Sabang v letech 1970-1986, kdy byl vyhlášen bezcelní zónou. I tato doba slávy minula a dnes zbývá obyvatelům pouze rybolov, pěstování hřebíčku, nepříliš velké příjmy z turistiky a klid, který je doposud největším pokladem ostrova.

Byli jsme na Weh v době pádu prezidenta Suharta a prvního velkého zdražení pohonných hmot. Na ně reagovali Indonésané stejně jako Češi: frontami a vykoupením ostrovních zásob.

"Zůstaňte tady, co vám schází," prosil nás tehdy Yan. "Chybí vám rozhlas? Stane se něco, když dojdou zprávy o bouřích o čtyři dny později? Raději si zaplavte, pak vám udělám curry z tuňáka..."

Tak nevím, neměl pravdu?
listopad 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group