ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ZROZENÍ SOPKY VOVOKVABITI

Zemětřesení rostlo od vteřiny k vteřině. Po chvíli se změnilo v pomalý houpavý pohyb. Už jsme se chystali, že opustíme chatrný domek, než se nám zřítí na hlavu, ale záchvěvy země ustaly jako když utne. A pak se nad krajem rozhostilo hluché ticho... Brzy po půlnoci nás vzbudil nový, docela odlišný zvuk. Vytlučené okenní rámy domku se chvěly prudkými otřesy vzduchu. Ze severozápadu k nám doléhalo nevysvětlitelné hřmění, cosi jako dunění hromu za prudké letní bouře, smíšené s palbou protiletadlových baterií a spojené s valivým duněním hluboko pod zemí. Rudá záře se přelila přes celou polovinu oblohy. Vyběhli jsme uprostřed noci na pahorek nad jezerem. Požáry pralesa vytvořily souvislou stěnu plamenů šlehajících vysoko do noci. Mezi nimi se zřetelně rýsoval kužel nové sopky v místech, kde ještě včera byla rovná vegetace.


. . . . .

Noc co noc stoupáme na vrchol hory Ngoma, abychom sledovali zrození nové sopky a znovu si ověřovali, že to není jen fantastický sen. Den co den pozorujeme mocný prapor kouře a popela, vystřelovaný ze země až kamsi do stratosféry, porovnáváme výšku soptící hory s okolním krajem. Ke konci týdne se zdá, že její činnost polevuje. V sobotu 13. března sopka téměř utichla. V neděli večer přestala chrlit lávu docela. Jen růžová oblaka dýmu a páry se občas vyvalila z jejího jícnu a vzduch nad krajem se otřás l mohutnou detonací. Okraje kráteru však již ztratily typické rudé orámování. Růst sopky se zastavil. Jen daleko na jihozápadě hořel dosud prales a obrovitá mračna dýmu visela nehybně nad zemí.

Podíváte-li se na podrobnější geologickou mapu tohoto území, které je rozděleno mezi Belgické Kongo a mandátní území Ruanda Urundi, padne vám do oka nejdříve několikanásobná řada sopečných útvarů ubíhajících od hranic Ugandy jihozápadním směrem. Vyhaslé sopky Muhavura, Mhaginga a Sabinjo na okraji ugandského sopečného trojúhelníku Bufumbira se vyhoupnou přes sopku Mikeno až do nadoblačných výšin čtyř a půl tisíce metrů nad mořem. Mezi Njiragongem, nad jehož vrcholem můžete každé noci spatřit tajuplnou rudou čelenku dýmu a sirných par, a břehy jezera Kivu napočítáte dalších dvacet sopek seřazených za sebou v neobvyklé pravidelnosti.


DANTOVO PEKLO

Malý motorový člun se s námi už téměř hodinu prodírá rozbouřenými vlnami jezera podél vysokých členěných břehů pokrytých pralesem a křovisky. Bílá pěna příboje se rozráží o balvany ztuhlé lávy. Břehy jezera jsou lemovány malými strmými kužely kopců, vesměs vyhaslými sopkami a zchladlými vyvřelinami.

Úzkým hrdlem jsme projeli do rozlehlého zálivu, který se vinul mezi kopci více než třicet kilometrů do hornatého vnitrozemí. Také na jeho březích je vidět rozsáhlé pláně lávy z erupce Rumoky roku 1912. Hladina jezera však rychle mění barvu. Čirá modrozelená voda se nejprve pokryla šedým povlakem, teď už však jsme v obrovitém bublajícím kotli špinavé žluté páchnoucí tekutiny, jejíž teplota neustále stoupá. Dvě stě metrů od nás tryskají z hladiny u břehu bílé sloupy páry a k našemu člunu doléhá zvuk, podobný hluku ve výtopnách velkých nádraží.

Motor člunu se "chladí" vodou z jezera. S obavami jsme stále častěji zkoušeli její teplotu, ale teď už nemůžeme. Opařili bychom se.

"Adriene, poslouchej motor!"

"Začíná vynechávat. Vím, zahlcuje se. Musíme ke břehu, ale rychle."

Vytahujeme člun z vody po dně trhliny ve skalnatém břehu. Prodíráme se hustými křovisky a klopýtáme po lávě, která připomíná ohromné oraniště. Teplota se zvyšuje každým krokem. Polední rovníkové slunko nemilosrdně pálí a vítr k nám přináší jen zalykající závany horkého vzduchu a páry. Konečně stojíme deset metrů od příšerného divadla, ve kterém jsou zhmotněny verše Dantovy Božské komedie:

"Lasciate ogni sperzanta voi ch'entrate..."

Zanechte veškeré naděje vy, kdož vstupujete...

Změť kamenných lávových bloků chladnoucích na povrchu dopadá s prudkým sykotem do vody. Trhlinami v této bariéře sálá ohnivý proud tekuté lávy. Chvílemi proniká až na povrch a sune se nezadržitelně do vařící vody. Přetlak lávy láme tuhnoucí rovné bloky na povrchu proudu. I na vzdálenost patnácti, dvaceti metrů nám sálá obnažené nitro proudu do tváří nesnesitelným žárem.

Z čela proudu se uloupla asi dvoutunová ztuhlá deska a šplíchla do vody. Kolem ní vyrazil sloup páry, strhující s sebou vařící vodní tříšť.

"Pozor! Utíkej!"

"Ještě dál! To bude hrozná exploze!"

Prodíráme se houštím co nejdál od břehu. Za námi se ozval hřímavý zvuk, jako by se současně otevřely pojistné záklopky tisíce přetopených lokomotiv. Nad břehy jezera vyrazil stometrový gejzír přehřáté páry a vroucí vody. Obnažené čelo tekuté lávy, z něhož před našimi zraky odpadla ztuhlá deska, se dotklo hladiny jezera.


NÁVRAT DO PRAVĚKU ZEMĚ

Z Buhena vyrazila do pralesa dlouhá karavana. Vpředu dva silní černoši s mačetami, za nimi dvanáct nosičů, kteří měli dopravit co nejblíže k sopce zásoby na dvoudenní safari: stany, pokrývky, fotografické přístroje, filmové kamery, zásoby materiálu i geodetické měřící přístroje. Za nosiči geolog Tazieff, naši belgičtí přátelé z farmy a nakonec my dva. Schylovalo se už k večeru, když jsme po sloní stezce dorazili k malé tůňce, sotva 700 metrů od kráteru. Byli jsme trochu zklamáni skoro mrtvým klidem sopky. Jen růžová zář, odrážející se na klenbě kouře a jemného popela prozrazovala, že kráter je dosud naplněn tekutou, do běla rozžhavenou lávou....

Po deváté hodině byl v tábořišti klid. Usnuli jsme po celodenní únavě. Ale v deset hodin nás probudilo hluboké dunění v útrobách země. Vzápětí se tábořiště rozechvělo silným zemětřesením. Obloha se zalila krví plamenů. Do temné noci vyšlehl z nedalekého kráteru sloup ohně a ohromné žhavé balvany se rozlétly po okolí. Několik se jich kutálelo po strmých svazích sopky a zanechávalo za sebou ohnivou stopu jisker.

Ještě svítily matně rudým světlem, když se sopka rozevřela novým výbuchem. A dalším. Intervaly se zkracovaly, až nakonec jednotlivé výbuchy splynuly v jedinou ohnivou smršť. Země i vzduch se bez ustání otřásaly strašnými detonacemi. Tisíce tun lávy a žhavých skal vyletovaly stále výš. Ohnivá fontána dosáhla brzy výšky tisíce metrů. Sopka vystřelovala nejtěžší kusy lávy až do výše 400 metrů nad kráterem. Masa roztavené horniny se za letu měnila v ohnivé hady, kroutila se a svítila jasně červenou září ve snopech žhavého kamení a popela, až na okamžik strnula v závratné výši. A pak se těžkým pádem vracela k zemi, dokud ji nepohltily nové kaskády kamenů.

Vrchol "Matterhornu" se v několika okamžicích pokryl vrstvou do běla rozžhavených balvanů, na kterých se kupily další a další. Sopka rostla před našimi zraky. Před námi, před našimi zraky rostla sopka, rodilo se nové pohoří. Statisíce let se roztavilo v plamenech sopky. Spatřili jsme obraz rodící se Země, žhavé, pusté, svíjející se v křečích zrození.


JMÉNEM MRTVÉHO TRPASLÍKA

Belgická společnost, která obstarává pravidelnou dopravu mezi Ngomou, Elisabethvillem, Léopoldvillem a Costermansvillem, využila pohotově senzační příležitosti a zřídila pravidelné vyhlídkové lety nad novou sopkou.

Zájem o lety rostl den ode dne. Dobrý obchod. Várka zvědavců za půl hodiny.

"Lety jsou vyprodány," oznamoval Adrien de Munck, který se druhého dne po návratu ze safari jel informovat do Ngomy na možnost letecké obhlídky okolí sopky...

"Škoda," řekl zklamaně profesor Gevers, "byl bych si rád udělal z letadla celkovou představu o rozsáhlosti původního střediska výbuchů, ale po neděli se musím vrátit do Johannesburgu: mám přednášky."

"A nám šlo hlavně o pořízení orientačních leteckých záběrů na prostřih. Taky bychom byli letěli..."

"Počítal jsem s tím," usmál se Adrien, "podařilo se mi zajistit letenky na sobotu, pozítří můžeme jet společně do Ngomy..."

Přistávací plochy letiště pod námi rychle zmizely a po několika minutách jsme přeletěli záliv v severním cípu jezera, z něhož stoupal k nebi řetěz gejzírů přehřáté páry.

Jako ohnivý had se vinula krajem mamutí řeka lávy, lemovaná spáleným pralesem. Několik kilometrů na jihojihozápad od kráteru se žhavý tok dělil na dvě větve a vytvořil tu rozlehlý ostrov. Na silnici přeťaté na dvou místech tokem lávy jsme před západní větví u Sake spatřili několik automobilů... Pohledu z letadla chyběla ona drtivá mohutnost a bezprostřednost zrakových i sluchových vjemů. Jen pohled do vařícího kotle v kráteru sopky byl něčím novým: doplňoval naše představy z předchozích pozorování. Úzká stružka lávy vytékala ze severozápadního okraje kráteru jako proud roztaveného železa, řinoucího se po odpichu z vysoké pece.

Na příštích mapách Belgického Konga se objeví na západ od Njiragonga na 29° 10' východní délky a 1° 35' jižní šířky několik eliptických vrstevnic a v jejich středu triangulační bod s novým jménem VOVOKVABITI. Tak pokřtili místní lidé novou sopku už v prvních dnech jejího zrodu.

VOVO znamená voda.

BITI bylo jméno mrtvého trpaslíka z kmene Bambuti, kterého kdysi nalezli u louže právě v místech, kde se sopka zrodila.
 
Únor 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group