ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

VŮNĚ INDONÉSIE

Kokosovníky skloněné nad bělostným pískem pláží na březích lagun, nebo blátivé cesty Batávie známé ze zažloutlých fotografií knih, jejichž věk se počítá na desítky let, nebo rituální oběti lidí uvnitř vlhké džungle? Jaká je?s

Ráj na rovníku, země úsměvů, ostrovy koření, ostrovy tanečnic, takto, podobně, ale i zcela jinak bývá označováno největší souostroví světa, čtvrtý nejlidnatější stát - INDONÉSIE. Nedá se jednoduše odpovědět na otázku, jaká je. Má tisíce tváří, je svá, je tajemná, je veselá. Každý jistě najde to, co hledá. Nechť jsou vám následující řádky i obrazový materiál na kazetách jednou z cestiček, kterou dojdete ke svému poznání.


Solomonovy ostrovy, Indonésie.
Foto: BUENOS DIAS DIABANKA

CO BY ASI ŘEKL BRATRÁNEK

...kdyby dnes viděl Jakartu. A nemyslím přitom bratránka svého, ale postavu ze hry Maxe Kempnera-Hochsteädta, která se stala předlohou pro operetu Bratránek z Batávie. Vzhledem k tomu, že Jakartu opustil počátkem našeho století, asi by neřekl nic a v němém úžasu by hleděl na jakartské centrum plné nižších či vyšších mrakodrapů. Ale nebudeme začínat výlet do jakartské historie v době německého bratrance, protože počátky dnešní Jakarty sahají až do 14. století.

Tehdy byla v ústí řeky Ciliwung založena rybářská osada, později nazvaná Sunda Kelapa. Zde zakotvili své lodě počátkem 16. století Portugalci hledající bájné ostrovy koření. V rybářském přístavu vyrostla veliká pevnost, která se však brzy stala kořistí cirebonského prince Fatahillaha. 22. června 1527 pevnost pokořil a jméno změnil na "Slavné vítězství", Jayakarta. Dodnes se 22. červen slaví jako Den Jakarty. Ale ani Fatahillah nebyl posledním pánem Jakarty. Roku 1619 město i pevnost zničila holandská vojska placená Holandskou východoindickou společností a název se změnil na Batávii. Napoleonská okupace Holandska znamenala těžkou ránu i pro holandské kolonizátory. Indonésie přešla pod britskou správu a guvernérem se stal Sir Thomas Stanford Raffles. Právě po něm je pojmenována rostlina s největším a také nejodpudivěji páchnoucím květem na světě, raflesie. V roce 1815 se však Holanďané do Batávie vracejí. Naposledy změnilo město své jméno v roce 1942 po japonské okupaci. Japonci nazvali město - JAKARTA.

V dnešní Jakartě žije nebo pracuje 7-10 milionů obyvatel a toto lidské mraveniště se rozprostírá na ploše bezmála 650 km². Tzv. Velká Jakarta má status provincie, nejvyšším představitelem je tedy guvernér. Jako hlavní město je Jakarta sídlem prezidenta, vlády, parlamentu a nejvyššího soudu. Jakarta je dnes hlavou nového asijského tygra, její roční ekonomický růst byl v roce 1995 8,1 % a zahraniční investice dosáhly v témže roce nevídaných čtyřicet miliard dolarů. Doby Batávie připomíná dnes pouze starý přístav Sunda Kelapa, známý dnes spíše jako Pasar Ikan (rybí trh) a pár domů staré Batávie, kterým vévodí starý portugalský kostel a batávijská radnice - oboje dnes slouží jako muzea.

Samostatnou kapitolou by mohla být jakartská doprava. Vzory evropského dopravního chaosu, kterými jsou Řím nebo Paříž, se na jakartské ulici mění v dětská hřiště o slunném odpoledni. Stovky, tisíce aut japonských značek v dopravních špičkách pomalu postupují v pěti pruzích hlavní jakartskou třídou nazvanou po generálu Sudirmanovi. Dodnes mám pocit, že dopravní špička trvá téměř čtyřiadvacet hodin. Tím vším se proplétají malé motorové tříkolky Bajaj, taková velká vajíčka na kolech. Vpředu řidič, vzadu dva pasažéři. Cestování levné, ale i nebezpečné.

FENOMÉN JMÉNEM JALAN JAKSA

Unaveni dlouhým transkontinentálním letem, se v příletové hale setkáváme s indonéskými přáteli a našimi kolegy, kteří přiletěli již před třemi dny. "Kde bydlíme?" ptám se, i když odpověď znám předem. "No, kde asi. Na džakse." Rychle sehnat auto na odvoz není lehké, do Indonésie s námi totiž přicestovala trojice horských kol a něco kil českého skla. Leje jako z konve. Nebo spíš z konví, prostě tropický déšť. Ležím vzadu, šlapačku v zádech. Dálnice z letiště se mění na širokou ulici, míjíme čtvrti plechových slumů, za kterými si v dálce rýsuje mrakodrapový skyline. Lesk a bída velkoměsta. Po půlhodině jsme v centru, míjíme vítězný monument Monas i nádherně osvětlenou fontánu a jsme téměř na místě. Ještě dvakrát zatočit a vjíždíme do (mezi cestovateli jistě nejslavnější) jakartské ulice jménem Jaksa. Její výjimečnost je postavena na poloze - v samém centru Jakarty - a na levných hotýlcích. Zastavujeme u našeho známého z minulé cesty, v hotelu se jménem připomínajícím doby minulé, Nordvijk. Pokoj v přízemí je brzy plný věcí, rychle svlékám košili a těším se na osvěžující sprchu. Nic se za ten rok a půl nezměnilo, stále sotva tekoucí voda ve sprchovém koutě připomínajícím kadibudku. Po stropě se prohánějí všudypřítomní gekoni, indonésky nazývaní cicak, a vztekle poštěkávají, když je tučné sousto na šesti nohách rychlejší než oni.

Vyrážíme do ulic. Z Jaksy je to co by kamenem dohodil k českému velvyslanectví. Je ale večer, pozdravit se půjdeme až zítra. Jalan Jaksa má vše, co cestovatel potřebuje. Ubytování, relativně levné restaurace s lehce poevropštělým jídlem, což je pro adaptaci docela dobrá věc, obchůdky a blízkost velikého nákupního centra a telefonní ústřednu, která je vždy pozdě večer plná volajících Evropanů. Míříme do blízké restaurace, abychom se u dobrého indonéského piva Bintang dozvěděli, kterak se náš kolega zadíval do pěkné Indonésanky a byl místními upozorněn, že ztepilá dívka je chlap. Objednáváme si první indonéské jídlo, samozřejmě nasi goreng, smaženou rýži.

RÝŽE, SAMBAL A TO OSTATNÍ


Rýžová pole.
Foto: Michael Photobank

K poznávání jiných národů nepatří pouze poznávání kultury, tradic a zvyků, ale také poznávání té které kuchyně. Nikdo jistě nepochybuje o tom, že co do vůní, chutí, tvarů i původu patří východoasijská kuchyně mezi nejbohatší na světě. A prolínají-li se někde vlivy všech asijských kuchyní, pak je to v Singapuru a v Indonésii. Právě zde se totiž mísí vlivy čínských imigrantů, arabských a indických obchodníků, japonských vojsk a evropských kolonizátorů s kulinářským uměním a zvyklostmi místních etnik. Co se tedy dá v Indonésii očekávat? Všechno. Od jídel připravovaných doma, přes svačinky u uličních prodejců (warungů) a v místních malých restauracích (rumah makan), až po lukulské hody v hotelech zvučných jmen.

Pouliční prodejci nabízejí řadu základních indonéských jídel, např. již zmíněnou smaženou rýži, smažené nudle (mie goreng), kuřecí špíz (sate ayam), nudlovou polévku s vejcem a masovými knedlíčky (mie bakso), zeleninový salát s arašídovou zálivkou (gado-gado). K pití pak sortiment běžný všude na světě. Platí zde však důležitá zásada. Jíst pouze dobře tepelně zpracované jídlo. Vzhledem k tomu, že smažené věci se připravují před vámi a polévky se zalévají vařící vodou, jsou tato jídla poměrně bezpečná. Zeleninu lze konzumovat pouze uvařenou, byť již trochu vystydlou. Čerstvá zelenina nebo z ní připravené saláty jsou nejrychlejší cestou k pozdějším problémům. Mimo hlavní jídla nabízejí prodejci se stánkem na kolečkách i řadu čerstvě připravovaných smažených zákusků, slaných i sladkých. Některé z nich jsou skutečnou pochoutkou. Ovoce a ovocné koktejly je lepší nechat na ulici bez povšimnutí.

Malé restaurace, nazývané indonésky "místnost na jídlo" - rumah makan, mají jídlo vystavené v dřevěné skříni za sklem nebo v podobně vybudované výloze. Jídlo je vlažné, ale propečené. Někde v kbelíku je pak samotná bílá vařená rýže (nasi putih). V těchto jídelnách můžete mít smaženou rybu (ikan) nebo kuře (ayam), které jsme mezi sebou důvěrně nazývali pštros, dušenou zeleninu pálivou nebo nepálivou, kus jiného zvířete (nikdy jsem raději netestoval chuť), smažené tofu nebo jeho indonéskou obdobu tahu nebo tempe. Je to něco jako sójový hermelín.

Restaurace s obsluhou mají pestrý sortiment všech možných jídel, každý si vybere podle své chuti.

Velké hotelové restaurace jsme neměli čest poznat, jediná výjimka však stála za to. Pečená ryba, dušené chobotničky, smažené kroužky z chobotnice, smažené krevety, rýže, zelenina, ovoce.

Většina indonéských jídel má již pikantní chuť. Kdo má rád, může si přidat kečup, kecap (slazená sójová omáčka) nebo sambal. Sambal je pasta připravená z červených chilli papriček, soli, koření a Indonésané ji používají vždy a všude. Bez sambalu považují jídlo za mdlé, nevýrazné, nehodné obdivu. Pro našince je sice sambal koncentrovaným ohněm, ale po čase budete bez něj i vy považovat jídlo za mdlé, nevýrazné, nehodné obdivu. Dodnes není jednotný názor na případnou škodlivost sambalu. Jedni poukazují na játra a ledviny, jiní na obsah vitaminů a prokazatelné desinfekční účinky, tak dobré pro jídlo bez ověřeného původu.

Buď jak buď, sambal do Indonésie patří. Další přílohou, která patří k indonéským jídlům je krupuk, smažené křupavé placičky. Dnes je i u nás můžete koupit u vietnamských stánkařů.

Máte žízeň? Pak pijte cokoli, jenom ne nepřevařenou vodu nebo nápoj s ledem, pokud tento není připraven z pitné vody. A to mimo velké restaurace asi není.

Za návštěvu stojí restaurace označené jako Padang Food. Zde se podávají jídla ze sumatránské oblasti Padang. A pokud jsme hovořili o pálivosti, pak v Padangu nic není nemožné. Navíc se v této kuchyni zpracovává ze zvířete vše, a tak na miskách najdete zadělávané šlachy, obalovaný mozek, zvlášť křupavě propečená ouška a podobně. Severocelebeské restaurace vás naproti tomu přivítají pečeným psem (znám chutnější jídla) nebo pralesní krysou.

ČÁRY, MÁRY FUK

Každá země světa nabízí tajemství, před kterými se třesou generace obyvatel. Indonésie není výjimkou, naopak, řekl bych, že je zářným příkladem. Nikde jinde jsem nenarazil na tolik očitých svědků tajemných událostí. Myslím, že lovec tajemna spisovatel A. C. Clark poněkud chybil, když za svůj domov zvolil Ceylon. V Indonésii by byl zcela uprostřed dění.


Po celém ostrově Bali najdeme spoustu více či méně umělecky vyvedených obětních oltářů. Každý je zasvěcen jednomu z mnoha zdejších bohů. Několikrát denně sem místní obyvatelé přinášejí obětní misky pletené z banánových či bambusových listů, na nichž bývá spousta věcí. Obvykle však nechybí hrstka rýže, květy ibišku a zapálená vonná tyčinka. Často se této povinnosti zhostí i děti.

S naší přítelkyní Didin zastavujeme u nenápadného domku na jakartském předměstí. "Tak, tady to je. Tady bydlí můj bratranec a ten je zaklínač mečů, dukun," říká Didin na úvod. Ve vstupním závěsu se objevuje muž se srdečným úsměvem. "Selamat siang, dobré odpoledne. Pojďte dál." Sklenice ledové koly přijde k duhu, ale pán domu nám nedává vydechnout. Ze zadních místností přináší několik krátkých mečů, tzv. krisů. "Mám je vlastně od různých přátel a od sousedů. Řada mečů je stará možná i několik století, dnes jsou téměř členy rodin. A každý z nich má svého ducha. Já mám schopnost s nimi komunikovat, dávám jim obětiny, třeba rýži, vonné tyčinky, květy orchidejí. Ptáte se, jestli jsou hodní? Ke své rodině ano. Tu chrání. Ale člověk si je neustále musí předcházet dary." Dozvídáme se, že schopnost vlády nadpřirozenými silami je člověku dána a že jeden z duchů před časem svůj meč opustil a chodil po domě. Na rtech mi chladne úsměv. Do hlavy mi vplouvá vzpomínka na vyprávění nejvýznamnější osoby české indonésistiky, Ing. Dubovské. Během natáčení filmu Akce Kalimantan, kde působila jako styčný důstojník s místním obyvatelstvem, se celý štáb setkal s výstřelky indonéských nadpřirozených sil. Hariman Jadi Jadian, černý panter, mařil několik dní natáčení v odlehlém údolí. Teprve po obětinách, pro které si panter přicházel v lidské podobě, se mohlo pokračovat v práci.

Téměř každý den pak narážíme v Indonésii na vyprávění o nadpřirozených silách. O démonech, kteří jsou zlí, ale někdy i hloupí. O legendách, kde nevyhrává jenom dobro a kde si i zlo musí zabodovat. Na vyprávění o tajemné Královně jižních moří, o létajících kmenech na moluckém Seramu. V multikulturní Indonésii se prolíná původní animismus s "moderním" hinduismem, křesťanstvím, islámem. Indonésané nesrovnatelně více než Evropané věří v nadpřirozené síly, mají k tomu jistě své důvody. Sám mohu říci jedno. Co se týká duchů, v Indonésii si nemůžete být jisti ničím.

ZAJATCI HŘEBÍČKOVÉ VŮNĚ

Má-li nějaká vůně charakterizovat Indonésii, pak to nebude žádné tropické ovoce ani vůně orchidejí, ale silné aroma hřebíčkových cigaret, kretek. Než ale vykouříme první cigaretu, podívejme se na celou kauzu hřebíček.

Cílem naší cesty jsou ostrovy koření, severocelebeská oblast Minahasa a pak především střední Moluky se slavným Ambonem v čele. Nejprve přilétáme do centra severního pobřeží ostrova Celebes (Sulawesi) - do Manada. Zde budeme pár dní trávit u početného příbuzenstva našeho přítele dr. Karla Kučery, které bydlí v půvabné oblasti náhorní plošiny u jezera Tondano. Z rozpáleného Manada šplhá naše auto sevřeným údolím, po pravé straně stále nevyzpytatelný vulkán Lokon. Nejsme na pochybách, že se nacházíme v křesťanské oblasti. Koncentrace kostelů je tak vysoká, že máme pocit, že je zde jeden kostel na jeden blok domů. Konečně přijíždíme před dům Kotambunanů, po zdvořilostních uvítacích ceremoniálech přichází ke slovu sklenka ostřejšího pití. Skutečně jsme mimo muslimskou oblast, náš hostitel přichází s demižonem z poloviny plným místní pálenky z palmy. Po prvním doušku naše ústa, zmlsaná ginem z letištního duty free shopu, zalapají po dechu.

Oblast severovýchodního cípu ostrova Celebes a ostrovy Moluk patřily ve své době ke zlaté studnici holandské ekonomiky. Příhodné klimatické podmínky a otroci k práci zajistily plné lodě koření, které bylo v Evropě vyvažováno zlatem. Ovšem i v době nedávné změnilo koření, v tomto případě hřebíček, život místních obyvatel.

Hřebíček, usušená květní poupata stále zeleného, myrtovitého stromu Eugenia caryophyllata, je zdokumentován již z období čínské dynastie Han (206 př. n. l.-200 n. l.), kdy jej používali členové dvora k osvěžení dechu před návštěvou císaře. Evropa se s hřebíčkem setkala někdy počátkem našeho letopočtu, ovšem až v 8. století je již často zmiňován jako drahé zboží dovážené arabskými obchodníky. Není proto divu, že prvořadým zájmem námořních mocností bylo nalezení cesty k bájným ostrovům koření. Lepší vítr v plachtách měli Portugalci. V roce 1513 naložil první loď moluckým hřebíčkem kapitán Antonio de Miranda Azevedo. Lépe zdokumentovaná je slavná cesta španělské flotily pod vedením Portugalce Magalhaese. Do Evropy dovezená tuna hřebíčku bohatě zaplatila španělskému trůnu náklady na cestu a z 18 přeživších mužů učinila boháče. Počátkem 17. století na dalších 350 let dostaly "ostrovy koření" správu Holandské východoindické společnosti. Tisíce domorodců a otroků z jiných částí Indonésie zemřely v nelidských podmínkách, které pro ně připravili Holanďané pod velením Jana Pieterszoona Coena. Konec hřebíčkovému monopolu učinili v 18. století Britové, kteří zahájili produkci hřebíčku na východoafrických ostrovech Zanzibar a Pemba.

Oblast Minahasa, kam jsme v naší cestě za ostrovy koření dorazili, zachvátila počátkem 70. let hřebíčková horečka. Kdo měl půdu, sázel hřebíček, kdo měl ruce, okopával a sklízel. Ceny šplhaly nahoru a rodinné kasičky se musely měnit na kasy. Nejbohatší vesnicí se stal Sonder a ačkoliv je hřebíčkový boom minulostí, stále je patrný blahobyt jeho obyvatel. Nádherné vily, střižené trávníky. Se starostou obce máme schůzku u jeho úřadu, který je vyzdoben sgrafity typu "Rolník starající se o plantáž" nebo "Ženy radující se ze sklizně". Brzy doráží i paní učitelka, která převezme funkci tlumočnice. Po byrokratickém úvodu, kdy ukazujeme různá povolení ministerstev, ambasády a novinářské průkazy, se dostáváme i k hřebíčku. Pan starosta je nyní jedním z největších pěstitelů, ale stěžuje si na javánské společnosti vlastněné dětmi prezidenta. "Podkopávají ceny a chtějí nás zlikvidovat," slyšíme od něj i od dalších pěstitelů. "Ti nejbohatší jsou dnes ropnými magnáty na Kalimantanu, na nákupy jezdili osobním autem, pokud nestačilo, ihned koupili nákladní," zasměje se při vzpomínce na zlaté časy hřebíčku. "Dnes je cena hřebíčku dvacetkrát nižší než tehdy, a tak řada pěstitelů přechází na jiné plodiny, hlavně na vanilku."

S panem starostou zajedeme na jeho plantáž hřebíčku, později i na jeho vanilkové pozemky. Vanilka právě kvete, místy jsou již lusky vhodné ke sklizni. Přivoním k nim, ale paní učitelka - tlumočnice s úsměvem vysvětluje: "Vůni očekáváte marně. Plody se nejprve musí přelít vařící vodou, pár hodin nechat zabalené v látce a pak se musí sušit při 80 °C. Zkuste si to doma." Zkusil jsem a pár dní pak kuchyně voněla jako cukrářství. Nakonec dostáváme i radu do života. "Nejkvalitnější hřebíček ve vodě plave hlavičkou nahoru. Pokud leží na hladině, nestojí za nic."

Nedaleko Sonderu se nachází i továrnička na legendární indonéské hřebíčkové cigarety. Náš odpolední příjezd vzbudil mezi odpočívajícími pracovnicemi nevídaný rozruch. Žádná neumí anglicky, ale nakonec je jasno. "My čeko tí ví. Ty film star. Kde boss? Boss zítra. Zítra ahoj."

Podle některých úvah byly hřebíčkové cigarety zavedeny jako určitá náhražka žvýkání betelových oříšků. Jisté však je, že hřebíčkové "kreteky", které se skládají z 30 až 50 % drceného hřebíčku a z velice silného černého tabáku, nejsou zdravotní vzpruhou, jak se vám snaží namluvit reklamní billboardy cigaretových společností. Nevím, jestli bych byl schopen po intenzivním kouření kreteků vyjít do schodů, a tak reklamní muž na vrcholu reklamní osmitisícovky, kterou zdolal s hřebíčkovým kouřem v plicích, nepůsobí důvěryhodně. Indonésané si ale podle všeho berou reklamu k srdci a ročně vykouří 140 miliard hřebíčkových cigaret. Na toto množství se spotřebují celé tři čtvrtiny celosvětové produkce hřebíčku, a tak Indonésie, přesto, že je druhým největším pěstitelem tohoto koření, hřebíček dováží.

Názory na případnou škodlivost nejsou jednotné. Jsou slyšet hlasy silně varující a ukazující na rakovinné účinky hřebíčkového eugenolu a krvácející plíce, jiní tvrdí, že škodlivost není větší než u běžných cigaret.

Jsme zpět v malé továrně na kretekové cigarety. Práce stojí, čeká se na nás. Šéfové v parádních oblecích, tváře a rty okatých pracovnic rozzářila kosmetika. V televizi přece nebudou každý den. Zařízení továrničky je jednoduché. Hřebíček se váží na obchodnických vahách, ručně se drtí a míchá s tabákem. Stroj na vlastní výrobu snad pamatuje boj za nezávislost. Balí ale dobře. Po dvanácti do krabiček, pak do kartonu, to je opět práce šikovných rukou. Majitelé s pýchou ukazují objednávky z Ameriky. Karton dostáváme na památku. Možná se bude hodit jako pozornost. Venku na lavici pak vykouříme po cigaretě s vůní hřebíčku. S vůní Indonésie.


Reportáž vznikla za přispění generálního sponzora projektu Neznámá Indonésie společnosti HANA a. s., Praha.




I N D O N É S I E

Oficiální název: Republika Indonésie
Rozloha: 1 904 000 km²
Hlavní město: Jakarta
Počet obyvatel: 198 milionů
Obyvatelstvo: 365 etnických skupin
Náboženství: muslimové (87 %), křesťané (9 %), hindisté (2 %), zbytek buddhisté a animisté
Jazyky: bahasa indonesia (a 583 dialektů), angličtina
Měna: rupie (Rp)
Současný kurz: 1 USD = 2500 Rp
Orientační ceny:
levné jídlo - 1 až 2 USD,
jídlo v restauraci - 2 až 4 USD,
levné ubytování - 4 až 8 USD,
pokoj v hotelu - 15 až 25 USD
Hrubý národní produkt: 3388 USD/obyv.
Inflace: 8 %
Hlavní produkty: ropa, plyn, textil, káva, měď, pepř, palmový olej, rýže, dřevo a dřevařské produkty
Elektrické napětí: 220 V, 50 hz
Měrný systém: metrický
Čas: SEČ + 8 až 10 hodin (tři časová pásma)

Zvyky:

  • levá ruka je považována za nečistou, proto nepoužívejte levou ruku k jídlu (pokud nemůžete použít příbor) nebo nepodávejte věci,
  • většina Indonésanů jsou muslimové, myslete na to, když se chcete na veřejnosti napít šnapsu,
  • neukazujte prstem,
  • pokud chcete kouřit, nabídněte okolí,
  • zouvejte se, pokud jdete na návštěvu nebo do mešit,
  • nezačínejte jíst, dokud nejste hostitelem vyzváni,
  • pokud vám někdo připraví jídlo, je velice nezdvořilé odmítnout.

Zdraví:

Ověřte si informace WHO o aktuálních nemocech a nebezpečích, a to na nejbližší krajské hygienické stanici, kde vám poradí, případně odkáží na povolanější.

Pro Indonésii neplatí povinné očkování, jedinou výjimkou je žlutá zimnice, pokud jste v posledním půl roce pobývali v oblasti výskytu této nemoci.

Doporučená očkování jsou následující - hepatitis, cholera, tyfus, japonská encefalitida - záleží na oblasti vašeho pobytu. Malárie je problém některých částí Indonésie. Bezpečná je Jáva a Bali a polohy nad 600 m. Jako prevenci užívejte antimalarika. O nejvhodnějších pro oblast vašeho zájmu se poraďte s lékaři. Nejlepší ochranou proti malárii je prevence proti štípnutí - používejte dobrý repelent, na noc používejte moskytiéru a spirály proti komárům (zapalují se, v Indonésii se označují jako obat nyamuk bakar).

Na možné problémy myslete i při balení zavazadla. Chybět by neměly - desinfekce na rány, antibiotická mast a zásyp, náplasti, živočišné uhlí, tablety proti průjmu, např. Immodium nebo Reasec, antimalarikum, tablety proti anafylaktickému šoku (např. po štípnutí vosou). Vždy se poraďte se svým lékařem o nejvhodnějších lécích.

V případě zdravotních problémů můžete navštívit lékaře (puskesmas)

  • nepijte nepřevařenou vodu, kupujte ji v láhvích, či převařujte nebo použijte desinfekční tablety,
  • nádobí a příbory jsou umývány v nepřevařené vodě, používejte jen ty dokonale suché,
  • led se připravuje také z nepřevařené vody. Nedávejte si ho.
  • oloupané ovoce a zelenina jsou velice nebezpečné. Vždy si oloupejte sami.
  • pijte dostatek vody, tak 4-5 litrů denně. Největší nebezpečí je dehydratace. I za špatnou náladu a deprese často může nedostatek tekutin. V případě akutního nebezpečí dehydratace radši pijte z kaluže, parazity odstraníte, smrt z dehydratace už ne.
  • koupel (mandi) si dopřejte 2-3 x denně. Dobře se vždy osušte a můžete ještě použít desinfekční zásyp s mentolem, který ochlazuje (např. Purol - mohu jen doporučit).
  • pečlivě ošetřete i drobné poranění. V tropech se vše velice špatně hojí.
  • při potápění si vezměte tričko. Spálená záda nejsou nic moc. A zvláště, ničeho se nedotýkejte. Potápěčská zásada zní: Dívej se, nedotýkej se! I nevinný korál může hezky žahnout a řada krásných ulit ukrývá smrtelné nebezpečí.
  • indonéské dívky jsou velmi krásné. Myslete ale na to, že viry HIV a hepatitidy se na krásu neohlížejí.


Další informace o Indonésii najdete na WWW stranách novinářského projektu Neznámá Indonésie http://merapi.envi.cz




Atmosféru Indonésie si nyní můžete navodit i sami -
udělejte si jedno typické indonéské jídlo:

MIE GORENG - SMAŽENÉ NUDLE

Ingredience:
Asijské vaječné nudle (dlouhé), 1 šalotka, 1 stroužek česneku, 2 vejce, 1/2 šálku jemně nakrájeného kuřecího masa, 1/2 šálku krevet (připravených k použití) - tence nakrájených, 1/2 šálku jiného masa - jemně nakrájeného, pažitka, kapusta, jiná zelenina, citronová šťáva, sójová omáčka, sladká sójová omáčka (kecap manis), sůl, bílý pepř, olej na smažení.

Postup:
Připravte míchaná vajíčka na lžíci oleje, nasekejte na malé kousky a dejte stranou. Připravte nudle podle návodu (ne příliš rozvařené). Na třech lžících oleje zpěňte cibulku, česnek a pažitku do zlatova. Přidejte krevety, a míchejte, dokud nezrůžoví, přidejte sůl, pepř a citronovou šťávu. Přidejte masa a po změknutí zbývající zeleninu. Vařte asi 2 minuty, pak dodejte asi 5 lžic sladké sójové omáčky, lžíci normální sójové omáčky a 1/4 šálku vody. Přiveďte do varu a případně ještě dochuťte solí a pepřem. Nudle nechte okapat a přidejte je k masové směsi. Již nekořeňte, k dochucení použijte některou ze sójových omáček. Míchejte, dokud se neodpaří voda. Smíchejte s připravenými vejci a podávejte.
 
Září 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group