ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MALÁ SÁGA O VELKÉM SEVERU

Podíval jsem se opět na hodinky. Ukazovaly za pět minut třičtvrtě jedenácté hodiny večerní. Z ciferníku sjíždí můj pohled na majestátnou siluetu horských velikánů, ostře vyrýsovanou na pozadí stále jasně modrého nebe. Sněhová pole na protilehlých štítech zbarvuje severský západ slunce dorůžova. Hlubokým nádechem vpouštím do plic vzduch prosycený vůní léta, moře, věčného ledu a k nebi se upínajících hor. Ustupuji o krok zpět. Příliv posunuje chladné vlnky fjordu nebezpečně blízko k mým kotníkům. K portugalskému parníku Costa brava, neboli Veselé pobřeží, doráží na člunu poslední zpozdilí výletníci. Od mola se pomalu šourají s pruty sklopenými k zemi zklamaní rybáři, kterým neťukla toho dne ani mřenka, natož pořádný losos, či mořský pstruh. "No co, zejtra je taky den," mumlají si pod vousy za škodolibého skřehotu kroužícího hejna racků a míří si to do baru na čerstvé vafle a kafe s rumem. Slunce konečně zapadá, aby za se za pár hodin znovu vyhouplo nad obzor. Ne, nepopisuji zde jakousi pohádkovou, vysněnou zemi, nýbrž naprosto běžný večer u jednoho z nesčetných norských fjordů. Přijměte pozvání do zcela skutečného norského království, i když možná přece jen trošku pohádkového.

 

CESTOU NA SEVER

 

Státy, i světadíly, mají různá jména. Některé byly pokřtěny dle jmen různých národů, jiné nesou na věčnou památku jména významných osobností. Jsou ale též státy, v jejichž názvu je zaklíčována nejen jejich historie, ale také životní filozofie jeho obyvatel. Jedním z nich je určitě Norsko.

 

Norsko se norsky řekne Norge. Norge v překladu do češtiny znamená cesta na sever. Kdysi dávno, před deseti tisíci lety, po roztání mohutných ledovců poslední doby ledové, mířili k Severnímu ledovému oceánu za potravou první lovci ryb a zvěře. Stejnou cestou na sever putovali v jejich stopách o mnoho let později první osadníci norského pobřeží.

 

Svou cestu na sever podnikla před námi již řada opravdových cestovatelů, žurnalistů, turistů, politiků, dobrodruhů, vojevůdců, podnikatelů a nepochybně též nejrůznějších podvodníků. Přesto jsme se i my rozhodli pro naši cestu na sever.

 

Z našeho pohledu středoevropanů nejblíže jižním norským břehům leží Dánské království. I při pohledu na mapu usuzujeme, že trasa napříč Jutským poloostrovem a následné nalodění na trajekt bude pro nás nejkratší a tím také nejrychlejší a nejlevnější způsob, kterak cestu do Norska naším vozem překonat. Omyl. Další cestovatelskou zkušenost jsme tak bohužel získali až při zpáteční cestě a rádi se o ni s vámi podělíme. Avšak nepředbíhejme.

 

Průjezd Dánskem za slunečného letního počasí musí být úchvatný zážitek i pro otrlého dobrodruha, a to navzdory skutečnosti, že Jutský poloostrov je víceméně pouze jedna velká rovina. V minulosti jsme navštívili několik dosti podobných geologických útvarů, například rozlehlou evropskou část matičky Rusi, či tropickým pralesem pokrytý krasový Yucatán, ale tato dánská rovina se nám zdá být jaksi nejzajímavější a to především díky barvám přírody. Zeleň trav i stromů je zde i přes pokročilé léto krásně sytá a svěží, jako bývá u nás pouze na jaře.

 

S narůstajícími kilometry vzduch i obloha neklamně ohlašují blízkost moře. Snad právě skutečnost, že Dánsko ze dvou stran omývá Baltské a Severní moře, je příčinou pro nás tak nezvyklých kontrastních přírodních odstínů. Při zpáteční cestě přes Švédsko v nás příroda i klima na stejné zeměpisné šířce zanechává podstatně menší severský dojem.

 

Dánsko mi zkrátka přijde zelené a rovné jako zánovní kulečníkový stůl s domky a farmami barevnými a dokonale umístěnými jako hrací koule po úvodním rozstřelu ve hře zvané pool. Jiným zase připadá jakoby celé postavené z Lega.

 

Avšak tato zajímavá země není pouze romantika. Stačí jen připomenout problémy s neonacisty, krvavé střety motorkářských gangů a jedno z čelních míst na evropském žebříčku v počtu sebevražd. Důvod? Především prý deprese z dlouhých a ponurých zimních období.

 

K přístavnímu městečku Hirtsthals dorážíme v pozdním odpoledni s nadějí, že se ještě stihneme nalodit na některý z trajektů. Přesně podle Murphyho zákonů však vidíme pouze se skřípotem se zvedající nákladová vrata posledního trajektu odjíždějícího toho dne. Mlčky jej sledujeme k cestě na obzor. Rodná země legendárních cestovatelů Roalda Amundsena a Thora Heyerdahla nám pro dnešní den zůstává bohužel zapovězena.

 

Severní nebe je zrovna nějak zvláštně rozpůlené. Část ozářená sklánějícím se rudým sluncem si nijak nezadá se západy v dalekém Karibiku, stačí jen přimhouřit oči a trochu se zasnít... Zato druhou polovinu, tu bližší norskému pobřeží, zcela překrývají mohutná, ocelově šedivá, až mrazivě vyhlížející těžká mračna. Dva naprosto protichůdné jevy na jednom kousku nebe zrovna ve směru naší cesty. Jako výzva pro následující dny to nevypadá vůbec špatně.

 

ŠPETKA NORSKÉ HISTORIE

 

Po necelých šesti hodinách plavby se temný proužek na obzoru konečně pomalu mění v obrysy pevniny. Už na první pohled vnímáme výrazný rozdíl mezi rázem norské a dánské krajiny, ačkoliv obě země od sebe dělí pouze dvousetkilometrový pás moře. Postupně vystupují chapadla prvních menších fjordů a patrná jsou rovněž vzdálená norská předhůří. Tyto rozdíly má na svědomí poslední pevninský ledovec, který při svém postupu do centra Evropy křídové podloží jutské země dokonale zbrousil jako chirurgický skalpel. Jádro ledovce však spočívalo právě na území dnešního Norska, a když ledovec postupem času ustupoval a odtával, tak zemská kůra pod ním byla tlaky vyzvednuta, čímž vzniklo nejen Skandinávské pohoří, jehož nejvyšší štíty se vypínají až do výše kolem dvouapůltisíce metrů nad mořem, ale také zářezy nesčetných fjordů lemující celé norské pobřeží. Učené knihy uvádějí, že tyto tzv. glaciizostatické pohyby pokračují dodnes, a to o maximální rychlosti od 1 do 10 milimetrů za rok.

 

Mírně měníme kurz a naše loď začíná rozrážet první vlny táhlého a klikatého Oslofjordu. Jeho břehy jsou místy zcela obklopeny celou škálou nejrůznějších typů jachet a lodí, dnes sloužících převážně k rekreaci a rybolovu. Výroba lodí má na severu dlouhou tradici.

 

Není asi nutné připomínat, že bojovní Vikingové se v dobách své největší slávy brázdili po takřka všech evropských mořích, od Kaspického až po dnešní Dánský průliv u Grónska. Prvním historicky doložitelným Evropanem, který dosáhl břehů Severní Ameriky byl Viking norského původu Leif Eriksson, který na svou výpravu vyplul z Islandu roku 1002, tedy přesně 490 let před svým o hodně slavnějším Španělem Kryštofem Kolumbem.

 

Lodě byly v minulosti hlavně v severních oblastech Norska často jediným možným dopravním prostředkem. Cest zde bylo málo, a tak třeba i na nedělní mše se cestovalo po moři, navíc lodě představovaly důležité pomocníky při zajišťování obživy. Rybářství zde bylo stejně důležité jako zemědělství a na řadě farem se vedle chovu ovcí a pěstovaní obilí věnovali stavbě drakkerů, jejichž celoskořepinová konstrukce byla časem dovedena k naprosté dokonalosti. Například ještě v roce 1933 bylo ve vesničce Bjørkedalen 23 statků a na všech byly vyráběny lodě.

 

To už ale vjíždíme do úžiny Drøbak, místa s velmi slavnou a pohnutou historií. Když se v dubnu 1940 rozhodl Adolf Hitler napadnout neutrální a mírumilovné Norsko, tak pátá úderná skupina válečných lodí měla za úkol obsadit Oslo. Flotila vedená těžkým křižníkem Blücher proplouvala tehdy stejnými místy, jako nyní my na trajektu Color line. V místě, kde se fjord zužuje na méně než 600 metrů, stála toho času přes sto let stará pevnost Oscarsborg. Její posádka již dostala zprávy o prvních srážkách s nacistickým loďstvem a byla připravena splnit svou povinnost. Sebevědomý admirál Kummetz, velící německé flotile, zřejmě spíše počítal s norskou odevzdaností než s otevřeným bojem a do úžiny vjel malou rychlostí v čele s již vzpomenutým zbrusu novým těžkým křižníkem Blücher. Přesná palba těžkých granátů vypálená z norské pevnosti jej záhy vyvedla z omylu. Nebezpečný vetřelec byl neúprosně drcen smrtonosným krupobitím. Těžce poškozený křižník, v zoufalé snaze uniknout, zabočil ještě blíže ke břehu. Zde však byla další pevnost Kaholm, vyzbrojená pečlivě udržovanými, nablýskanými torpédomety, jejichž obsluha si snad ani nikdy nemyslela, že by je jako vojáci neutrálního státu musela někdy použít. Když již varovaní záložníci pohlédli do mířidel svých zbraní, naskytl se jim fascinující pohled. Přímo v jejich středu proplouval obrovský křižník. Neváhali ani okamžik. Spolu s Blücherem šlo ke dnu i tisíc vojáků, včetně štábu generála Engelbrechta, určených k okupaci hlavního města. Statečné osádky pevností dlouho odolávaly německé přesile. Teprve kombinovaný útok pozemních vojsk, válečných lodí a letectva po třech dnech bojů donutil norské vojáky ke kapitulaci.

 

Norové na krátký, ale marný boj o svou svobodu a následnou okupaci dodnes nezapomněli. "German is not favoritte language for Norwey - němčina není zrovna náš oblíbený jazyk. Proč? Byla přece válka...," je možné často slyšet nejenom z úst pamětníků, ale také příslušníků mladších generací. Inu, stejná historická zkušenost různých národů - odlišné závěry.

 

NA NORSKÝCH SILNICÍCH

 

Norsko není pouze nejsevernější zemí Evropy, ale rozhodně také nejprotáhlejší. Svým tvarem na mapě nejvíce připomíná, alespoň mně, pořádně protáhlou hrušku. Jen pro názornost - vzdálenost mezi nejjižnějším bodem Norska Lindesnesem a nejsevernějším Nordkappem činí přibližně 1750 kilometrů. Kdybychom tuto délku použili jako poloměr obrovské kružnice se středem v uvedeném Lindensnesu, tak bychom mohli opsat kružnici protínající Pyreneje na francouzsko-španělském pomezí, západní pobřeží Islandu, Korsiku, předměstí ukrajinského Kyjeva...

 

Pod norskou správu dále ještě patří Špicberky a menší ostovy Jan Mayen a Bjørnøya. Modrý, bíle lemovaný skandinávský kříž v červeném poli, nevlaje ovšem pouze na severní polokouli, ale norská území nalezneme také na polokouli jižní - Antarktickým oceánem omývaný sopečný Bouvetův ostrov a ostrov Petra I. Bez nadsázky tak lze říci, že nad Norskem půlnoční slunce a polární záře nikdy nezapadají.

 

Ještě ke vzniku norské vlajky: ve stávající podobě je užívána od roku 1821 kdy byla vytvořena jako obchodní vlajka tak, že do vlajky Dánska byl vložen modrý kříž. V době personální unie se Švédskem musely norské lodě užívat této vlajky se znamením unie v horním rohu. Oficiálně byla vlajka zavedena v roce 1998. Úplná samostatnost Norska pak byla vyhlášena 7. června 1905.

 

Jízda automobilem po Norsku v nás zanechala hluboké vzpomínky. Našince může především zaskočit na naše poměry neobvyklá maximální povolená rychlost. Na všech silnicích, nepočetné dálnice nevyjímaje, můžete své miláčky prohánět maximálně devadesátkou! Zvláště pokud máte poněkud silnějšího oře, tak se rozhodně vyplatí nepodléhat pokušení a jeho výkon raději krotit. Po rychlostní aklimatizaci jistě oceníte výhody tohoto pro některého cizince možná potupného omezení. Za prvé můžete klidněji sledovat všechnu tu nádheru kolem a za druhé pohled na norské silnice s plynulým provozem uklidňuje sám o sobě.

 

Navíc - na dodržování rychlosti bdí velmi korektní, ale přísná policie. V případě přestupku nedělá rozdíly. Nedávno za rychlou jízdu zaplatil pokutu dokonce samotný norský král Harald.

 

"Norové jsou strašně klidní, ale zároveň zodpovědní. Při těch velkých vzdálenostech a drsné přírodě mají k času a rychlosti jiný vztah než my," míní Josef Juřica, který v Norsku pracuje přes dvacet let.

 

Dalším u nás nevídaným jevem norských silnic jsou ovce. Především v horských oblastech se nesmíte nechat zaskočit stádečkem těchto klidně si přežvykujících, skotačících, či naopak na rozpálené silnici se vyhřívajících býložravců přímo před vaším nárazníkem. Ovce se v jejich bohulibé činnosti nesmí být rušeny. Musíme zkrátka vyčkat, až se zvednou a s mnohdy opovržlivými pohledy ustoupí. "K ovcím mají Norové zvláštní vztah. Říkají, že v této krajině byly daleko dříve než my lidé, a tak je musíme respektovat," vysvětluje náš krajan. Ovce navíc až na výjimky nesmí být uzavřeny v ohradách, musí mít zabezpečen volný pohyb.

 

Chtě nechtě se zde opět přímo nabízí srovnání s našimi poměry. Loňského roku premiér Klaus prohlásil, že nechápe proč by "jakýkoliv zajíc měl být zvýhodňován před lyžařem". Osud navrátivších se vlků do Beskyd, či příslušníky někdejší Veřejné bezpečnosti uštvaného medvíděte ani nemusím připomínat.

 

Třetím překvapením jsou houby. A ne ledajaké. Přímo za krajnicemi se jich často vyskytuje nepřeberné množství, o samotných lesích ani nemluvě. Stačí vzít kosu, nebo se jen nahnout z okýnka. Je to jako "houbový McDrive". Připadáme si až perverzně. "Toho kozáka neber, vypadá červivě, popojedu kousek dál k těm křemenáčům..." Snad nám skalní houbaři prominou.

 

Norové zřejmě o houby nejeví zájem, usuzuji tak z udivených pohledů kolem projíždějících řidičů a hlavně nechápavých výrazů obyvatel kempů při večerním čištění našich bohatých úlovků.

 

NA HORSKÉ FARMĚ

 


Severně od olympijského Lillehammeru míříme do prudkých kopců. Cesta se klikatí jako obrovský had, pod sebou necháváme neuvěřitelně průzračné, divoce hučící bystřiny, křižujeme hustými lesy až vyjedeme nad jeho horní hranici. Lysé vršky okolních kopců jsou rovnoměrně posety horskými farmami. Zastavujeme u jedné z nich. Vždy přes léto si ji od majitele pronajímají manželé Hanne a John. Počátkem května opustí i s dětmi městský byt a na farmě se starají o ovce a skot. Za svou práci dostávají plat a ještě mohou pro svou potřebu využívat produkty, které sami vypěstují. Norský stát chod horských farem, kterých je v celé zemi bez mála sto tisíc, výrazně finančně dotuje. Farmařením se v Norsku zabývá asi šest procent práceschopného obyvatelstva a výnosy ze zemědělství se na hrubém národním produktu podílí necelými třemi procenty. Vláda Norského království má patrně silný zájem na zachování tradičního rázu překrásných hor i pro další generace a o samouživitelném zemědělství neuvažuje. Zrušení dotací by totiž zřejmě způsobilo vylidnění severních oblastí.

 

Později jsme si v Geirangeru najali hydroplán, abychom mohli pořídit letecké snímky ledovcové oblasti Jotunheimen. Z ptačí perspektivy bylo krásně vidět, jak u sebemenších zelených políček u fjordů a jezer stojí alespoň malinká hospodářská budova. V celém Norsku jsou pro zemědělské účely využitelné pouze tři a půl procenta půdy z celkové rozlohy země, a tak se Norové snaží hospodárně využívat každé příležitosti.

 

Další zajímavost - hovězí dobytek dle norských zákonů nesmí být přes léto ustájen. Hanne nám vypráví historku, jak se loňského roku z vedlejší farmy někam zaběhla jedna kravka. Majitel si najal letadlo a společně se sousedy celý týden pátrali, až ji kdesi zatoulanou našli. "To by tady udělal každý," dodává s naprostou samozřejmostí.

 

"Tady se cítíme lépe než ve městě," míní Hanne, "máme tady klid a nádherné prostředí. Až do loňského roku sem nevedla elektrika, bylo to tak trochu romantičtější. Jsme rádi, že naše děti tady mohou vyrůstat v těsném kontaktu s přírodou. My, Norové, máme strašně rádi naši přírodu, ale některé děti v Oslo už k ní takový vztah nemají. Je to škoda." Po chvíli zamyšlení Hanne pokračuje: "našeho Terieho ale zase nezajímá nic jiného, než koně. Hory jsou mu takřka zcela lhostejné, vůbec s náma nechce chodit na tůry. Budeme muset zpřísnit výchovu," dodává naoko káravě. Ostatně v Norsku výchova dětí může probíhat pouze bez fyzického kontaktu. Pokud by vás při ručním předávání zkušeností svým ratolestem spatřili například sousedé, tak určitě budete mít co do činění se sociálním úřadem.

 

Stoletá farma je celá postavena ze dřeva. Rozložitou střechu pokrývá hlína porostlá bujnou travou a kapradinami, což je prý v místních podmínkách nejlepší izolace, a také pořádný norský severák s takovou střechou ani nepohne.

 

Johny je vášnivý farmář a lovec. Vždy na podzim společně s přáteli se vydává do hor stopovat losy. Od několik týdnů trvajících výprav ho nic neodradí. Ani žena v šestinedělí.

 

Norští lovci jsou zřejmě mlčenliví. Mimo "Hi, my name is Johny," nám nesdělil vůbec nic. Určitě to nebyl projev nezdvořilosti, spíše jsou severští muži více ponořeni do svého nitra nežli my. "Norové jsou zvláštní, ale svá široká srdce mají na dlani," vybavuje se mi zkušenost Josefa Juřici.

 

Podzimní lov losů se těší značné oblibě i v sousedním Švédsku, kde jsou za tímto účelem dokonce vyhlašovány školní prázdniny. Johny a jeho přátelé však lovem neukojují svou zálesáckou vášeň, maso pak jejich rodiny celý rok jedí, případně prodají blízkým příbuzným. Stejně jsou na prodej i vydělané kůže. Pro lov je však nutný ne zrovna laciný lovecký lístek a ještě komplikovanější to mají zahraniční zájemci.

 

"Norské ženy také rády střílejí, častěji však pouze sportovně. Já na lov losů nechodím. Mám ráda zvířata živé," říká s úsměvem Hanne.

 

Dole v městečku zatím vrcholí přípravy na každoroční premiéru hry Peer Gynt světově proslulého "norského Shakespeara", Henrika Ibsena. V moderně pojatém představení účinkují pouze čtyři profesionální herci, zbytek osazenstva tvoří místní obyvatelé, včetně starosty.

 

Slavnostní premiéru však narušuje prudká průtrž mračen. Nikoho z početné obce diváků však ani v nejmenším neodrazuje a všichni zůstávají až do konce. Nešvary počasí zřejmě na život Norů nemají významnější vliv. Za deště i mlhy není neobvyklé vysoko v horách potkat vesele si vykračující celé rodinky, údajně jim ke spokojenosti stačí termoska s teplým čajem. Jedna věc ale otužilé Nory přece jen vyvádí z míry. Letošní léto bylo ve Skandinávii nezvykle teplé. Při jednom strmějším výstupu nám Hanne, zkušená to horalka, stále se k našemu údivu zastavující, udýchaným hlasem sdělila: "Uf, Vikingové takové horko nemají rádi. To není vůbec nic pro nás, radši máme zimu," dodala a otřela si potem orosené čelo.

 

VZHŮRU DO HOR

 

Loučíme se s farmou, sjíždíme do údolí a pokračujeme dále na sever, proti proudu pstruhové řeky Lågen, do národního parku Rondane. Národních parků je dnes v Norsku podle údajů královského ministerstva zahraničí osmnáct, dle českého turistického průvodce jednadvacet. Určitě však tři jsou na Špicberkách, a jako vůbec první byl roku 1962 vyhlášen právě Rondane.

 

Na první pohled může stejnojmenný horský masiv připomínat Vysoké Tatry. Ale takhle snad naše někdejší velehory vypadaly někdy před stopadesáti lety. Pěší turistika po Norsku má mimo jiné půvab v tom, že si k vytýčenému cíli každý může zvolit svou trasu, bez ohledu na označené turistické stezky. I v národních parcích lze po celodenní túře kdekoliv postavit stan a druhý den dle libosti pokračovat. Nejen Rondane naštěstí postrádají (zřejmě záměrně) hustou síť turistických chat a dálnicím podobné "horské" chodníky. Díky tomu nejsou zamořeny davy pseudoalpinistů. Za každého počasí může každý jít jen a jen sám úchvatnými údolími, kde jediným zvukem budou nejvýše zvonky ovcí nebo hukot četných vodopádů. A pokud přece jen na obzoru zahlédne lidské postavy, tak je vždy řada možností, jak se vyhnout.

 

V době našeho příjezdu vrcholky hor zakrývala peřina nízké oblačnosti, ale přesto je celá širá krajina ohromně jasná. Důvodem je bohatý podrost zářivě žlutozeleného lišejníku kolem všech stromů. Bohužel se mi nepodařilo určit jeho druh, ale dle mínění některých kolegů by mohlo jít o lidově řečeno islanský mech.

 

Lesy jsou v Norsku husté a zachovalé, pokrývají celkem 12 milionů hektarů, což jest 37 procent rozlohy země; 36 procent lesů je starších 80 let a přes 80 procent norských lesů je v soukromém vlastnictví. Pily a stopy po těžbě dřeva jsme viděli pouze v nejjižnější části Norska. Koktejl, který právě čtete, je vytištěn na norském papíru.

 

Vrásky na čele místním ochráncům přírody dělají v poslední době kyselé deště přicházející z Britských ostrovů, Německa a také střední Evropy.

 

Na jednu věc jsem si přece jen zvykal těžce. Každé ráno jako by mi něco chybělo. Dlouho jsem na to nemohl přijít. Až jednou mi problesklo hlavou - přece ptačí zpěv! Až na pár nesmělých začimčarárání jsou jitra ve výše položených údolích hrobově tichá. Zimu, kdy pětimetrová sněhová pokrývka je naprosto běžnou záležitostí, by patrně sebeotužilejší ranní ptáče nepřežilo.

 

Pro tvrdé přírodní podmínky v Rondane jen zřídka narazíte i na jinde tak běžného losa, jelena nebo bělohlava. Jen ryb je v řekách dostatek.

 

Z chaty Dørøralseter vyrážíme nad ránem k vytýčenému vrcholu Digerronden, který nám při večerní "obhlídce" svým tvarem připomínal Choepsovu pyramidu.

 

Je řekněme poněkud nezvyklé vystoupat do nadmořské výšky kolem osmi set metrů a připadat si jako na Azurovém pobřeží. Příčinou jsou naše stopy v jemném žlutém písku. Tuto řekněme zvláštnost má na svědomí geologické podloží tvořené předprvohorními arkózovitými pískovci s vysokým obsahem křemene a živce a následné modelování ledovcem. Avšak vzhůru do hor!

 

Slunce ukazuje svou sílu a my platíme daň za možnost svobodného pohybu po velehorách. Stoupání, ale hlavně pak sestup po nekonečném moři všemožně se viklajicích kamenných ploten, je úmorné.

 

Při návratu kolem deváté hodiny večerní, ale za světla jako v našich zeměpisných šířkách bývá o tři hodiny dříve, majitel chaty stahuje ze žerdi norskou vlajku. Časně ráno ji vyvěsí znovu. Tento zvyk, národní vlajky vyvěšené ve všední dny na horských chatách, hotelích, ale i soukromých staveních rozhodně není projevem nacionalismu, ale národní hrdosti.

 

PROCHÁZKA ÅLESUNDEM

 

V rybářském a přístavním městě Ålesund jsme ukončili svou pouť na sever. Malebné městečko s průzračnými vodními kanály přímo v centru, ulicemi plných předoucích koček a kocourů, pestrých květinových záhonků a vypasených mořských racků, ve mne zanechalo krásné vzpomínky.

 

Když se řekne Norsko a rybářství, tak se patrně někomu vybaví lov velryb. Velrybářství je Norům vytýkáno hlavně zahraničními organizacemi na ochranu přírody. Norští rybáři jsou v lovu velryb průkopníky. Poté, co Nor Svend Foyn vynalezl v roce 1860 harpunu, zaujalo Norsko v lovu těchto úžasných tvorů první místo na světě. Počátkem šedesátých let sice norská vláda tento tradiční způsob místních rybářů podstatně omezila, ale lov velrybího druhu nazývaného Minke pokračuje dodnes. Oficiálně je tato činnost zdůvodňována jako jediný možný způsob obživy hlavně v severních přímořských oblastech.

 

Norsko vůbec patří mezi přední světové vývozce ryb. Na pokrytí domácí poptávky směřuje pouze asi 15 procent úlovků a zbytek je určen na export. Před deseti lety žilo v Norsku 22 460 rybářů, kteří rybolov uvedli jako své jediné povolání.

 

Neradi, ale tlačeni časem, nabíráme kurz k domovu. Na radu krajanů nikoliv opět přes Dánsko, ale Švédsko. Tato trasa je opravdu kratší, rychlejší i levnější.

 

Je zrovna sobota a v malém městečku Vágá před krásným, celodřevěným barokním kostelem panuje slavnostní atmosféra. Z limuzíny ozdobené pouze březovými větvičkami svázanými širokými stuhami v norských národních barvách, vystupuje v doprovodu otce sličná nevěsta a společně odcházejí k hlavnímu vchodu. Ženich a svatebčané čekají na bočním parkovišti. Na pokyn kráčí před oltář, kde je oddává farářka středního věku. Obřad je krátký a všichni ho silně prožívají.

 

Téměř všichni svatebčané byli oděni do moderně pojatých krojů. Krojem a dialektem dávají Norové najevo svůj lokální patriotismus, jehož intenzita snad nemá v jiných evropských zemí obdoby. Každý si cení "být odněkud". Krojů i dialektů je díky geografickým poměrům v Norsku bezpočet.

 

Lidové kroje jsou vesměs považovány za nejslavnostnější oblečení, nošené právě při svatbách, vánocích a podobných příležitostech. Z ženského hlediska mají navíc tu výhodu, že nikdy nevyjdou z módy.

 

TROCHA LIDOVÝCH MOUDROSTÍ, HUMORU A POEZIE NA ZÁVĚR

 

Zajímalo mne, zda narazíme na nějaká specifická přísloví a lidové moudrosti. Říkal jsem si, že tvrdé životní zkušenosti se musí odrazit na jednotlivými generacemi si sdělovaných zkušenostech.

 

Kupodivu jsou norská i česká příslovní značně podobná. Například "lepší jedna vrána v hrsti než dvě na střeše" je jen místní verzí nám dobře známého moudra o vrabcích a holubech. Typičtější mi spíše přišlo "i z malé jiskry může vzejít velký oheň".

 

Naopak velmi specifické jsou norské anekdoty. Typický norský vtip není o Norech, ale o Švédech. Je jich opravdu mnoho a jsou strašně svérázné, Švédové jsou totiž v norských očích hloupí a nabubřelí. Jeden příklad za všechny. "Vyšel v platnost předpis o povinném užívání pásů na sedadle v autech. Víte, co udělá Švéd, který auto nemá? Jde a koupí si alespoň sedadlo, aby předpisu dostál." To je všechno. Nemusím dodávat, že ve Švédsku uslyšíte spoustu podobných vtipů o Norech.

 

Velice svérázné je chování Norů v barech, kterých je v zemi poskrovnu. K alkoholu mají Norové od dob prohibice specifický vztah. Jde-li například žena sama "na skleničku", což není neobvyklé, a sedí u pultu osamocena, tak by se poměrů neznalý cizinec dopustil těžkého faux pas, pokud by jí začal dávat najevo svůj zájem. "Do barů se chodí pít, ne se seznamovat," říkají prý Norové. Jiný kraj, jiný mrav. Když jsem se snažil nevidět tuto zemi pouze jednostranně, a v rámci objektivity se snažil najít i nějaká negativa, moc jsem neuspěl. Zeptal jsme se tedy již zmíněného Josefa Juřici a dostalo se mi odpovědi: "Tato země nemá chybu, prostě nemá."

 

Pro našince mohou být na překážku cenové poměry. "Norsko je drahé i pro nás Němce," svěřil se mi jeden soused v kempu. Například pohonné hmoty jsou zde bezkonkurenčně nejdražší v Evropě a možná i na celém světě. Proč, říkáte si, vždyť Norsko je přece největším evropským vývozcem ropy...

 

Tento na první pohled rozporuplný fakt má dvě příčiny. "Kdybychom chtěli a začali čerpat ze všech našich nalezišť, tak si sto let můžeme žít jako v Kuvajtu. Ale tato ropa není jenom ‚naše'. Po nás ještě přece přijdou další generace a musíme myslet i na ně, nejenom na sebe," sdělila mi Hanne.

 

O druhé příčině se můžeme dohadovat. Můj osobní názor je, že vysokými cenami je regulována turistika. Kdyby totiž zde byly stejné ceny, jako kdekoliv jinde, tak by nejspíš z překrásné norské přírody byla jedna velká "zoologická zahrada". Smutný osud Belanských Tater je dostatečně varující.

 

"Naše země pro nás znamená strašně hodně, rádi se o ni podělíme, ale musíme si ji také chránit," dodala Hanne.

 

Tento vztah snad nejlépe vystihuje první sloka norské hymny.

 

Ja, vi elsker dette landet
Som det stiger frem
Furet vaerbitt over vannet
Med de tusen hjem.
"Ano, milujeme tuto zemi,
vystupující z vodní hladiny,
samá vráska, větrem ošlehaná,
a na ní tisíce našich domovů."
 
Listopad 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group