ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NEPÁL LIDÍ A BOHŮ

Ti lidé museli být šílení. Kdo jiný by se odvážil přeletět nejvyšší horu světa motorovým rogalem? Pravda, bylo to speciálně zkonstruované rogalo, mělo za sebou stoupání do 9000 metrů, a ti lidé na rogalu mimochodem také jako první na světě přeletěli Beringovu úžinu z Ruska do Ameriky. Že blázni jsou se ale potvrdilo, když se speciální rogalo porouchalo, a tak náhradním přeletěli nad posvátnou horou Šerpů Ama Dablamem. Pilot Pavel Križan vytvořil světový rekord ve výšce 7150 metrů. Byl na vrcholu všech sil, kterými jen může chlap disponovat. A Himálaje, to byl ten pravý cíl, který mohl ukojit jeho ctižádost. Cítil se volný jako pták, Himálaj pod ním vypadal úžasně. Ještě netušil, že osud z jeho života odkrajuje poslední roky. Dvacátého osmého března 1996 odstartoval ke svému poslednímu letu. Jako bájný Ikarus si spálil křídla o absolutno. Letošní nepálskou expedici K EVERESTU S TREKKING CAMEROU pořádali Križanovi kamarádi a byla to vlastně MODLITBA ZA PAVLA KRIŽANA.

 


nepálský hudebník

 

MĚSTO TŘPYTU

 

Tady všechny expedice začínají. Legenda praví, že na místě káthmádského údolí bývalo obrovské jezero. Žili v něm uctívaní hadi · polobozi v čele s hadím králem. Moudrý světec Višpati rozsel do hlubokých vod semena lotosu a uprostřed temně modré hladiny vyrašil lotosový květ, který přilákal poutníky. Zavítal i bódhisattva Maňdžůrší, který se zřekl nirvány a kouzelným ohnivým mečem rozťal neprostupné řetězy hor a rozevřel cestu vodnímu proudu.

 

Jiná, pragmatičtější historka vypráví, že kdysi tu bylo jezero. Pastevci žili v okolních horách až přišel potulný mnich a poradil horalům, aby vodu z jezera odvedli. Ať prokopají ve skále na jihu otvor, voda začne odtékat a koryto si sama zvětší. Jisté je, že název hlavního města Nepálu Káthmándú je odvozen z názvu dřeva stromu káth. Dříve se jmenovalo Kantipur, Město třpytu, Zářící město.

 

RUŠNÉ PŮLSTOLETÍ

 

Ještě v padesátých letech našeho století nemělo Káthmándú silniční spojení s okolním světem. Obyvatelé sice znali letadlo, ale nevěděli, jak vypadá automobil. Šest set tisíc obyvatel káthmándského údolí tehdy žilo z toho, co se přineslo na hřbetech mezků a nosičů, anebo přistálo letadlem.

 

Do roku 1928 vstoupilo do Káthmándú asi stodvacet Angličanů a deset dalších bělochů, a ještě ve čtyřicátých letech našeho století byla návštěva Nepálu možná jen na osobní pozvání ministerského předsedy. Přes sto let byl Nepál držitelem světové rarity · dynastie dědičných ministerských předsedů. Až počátkem děvatačtyřicátého roku se objevila v Káthmándú záhadná žena · Němka Erika Leuchtagová. První Evropanka, která vstoupila do královského paláce. Z Indie si ji pozvala královna jako zkušenou masérku. Erika si získala důvěru královny i krále, později vydala paměti "Erika a král", "S králem v oblacích". Možná také ona v království pod Everestem odstartovala ty velké změny našeho století. Ale určitě to udělal velký syn své země, Šerpa Tenzing, když v roce 1953 vylezl s Hillarym na nejvyšší horu světa. Země jenom o málo větší než bylo Československo, dala lidstvu ještě jednu velkou osobnost · Buddhu, který se tady narodil blízko indických hranic. Přesné místo bylo v Lumbini, ospalé a zaprášené vesnici na jihozápadě země, objeveno v únoru 1996. Ale až letos se nepálští a japonští archeologové dohodli na oficiální zprávě o nálezu a také na tom, že ještě nejsou stoprocentně přesvědčeni.

 

HLAVNÍ MĚSTO TURISMU

 

Dnes jsou Nepál, a speciálně Káthmándú, jednou z nejturističtějších oblastí světa. Lidé jsou tu neagresivní a exotičtí a krásy přírody i architektury koncentrovány na tak malém prostoru. Protože náboženství tu má v úctě lidský život, nepřepadává se, ani nezabíjí, dlouho se tady dokonce ani nekradlo. A protože podnebí tomu napomáhá, je tady sezona po celý rok. Turistická zóna se vyznačuje tím, že na každém kroku je stánek s pohledy a knihkupectví přetéká literaturou o oblasti, ve které se nacházíte. Jenom prolistovat všechno o světu pod Everestem by zabralo víc času než si lidé obyčejně vymezují na dovolenou, během které chtějí hlavně vidět všechno na vlastní oči. A tak se nákupy omezují aspoň na průvodce s nímž v ruce vylezou na pagodu a prstem si ukazují po okolí na jiné pagody, která je která, a pak si hned najdou v průvodci její historii. Dozví se, že strach a děs budí plastika černého Bhairavy, boha násilí a hrůzy, takzvaný detektor lži, anebo proč jsou tu všichni ti ležící býci, chechtající se lvi, obrovští ptáci garudové s obojky z hadů, šestirucí a osmirucí bohové, sloni s vyleštěnými choboty, jak je viděly už miliony turistů a jak je miliony ještě uvidí.

 

FOTOGENICKÁ ZEMĚ

 

Nepál je také fotogenická země. Tím myslím to, že i když knihkupectví v Káthmándú praská obrazovými publikacemi a v titulcích se pořád dokola opakuje pár těch magických slov EVEREST, NEPÁL, HIMÁLAJE, HINDUISMUS, TIBET a BUDDHISMUS, stejně si můžeme každý další přijít a objevit svůj Nepál. Nepál je fotogenický svou podstatou a nikoliv výsledkem. Pro každého je tu pořád stejně panenské prostředí, pokud se estetična týče. Když uvážím, že touhle zemí projde ročně při střízlivém odhadu 300 000 turistů a každý má nějaký fotoaparát, někdo víc, jsou to ročně plné vagony umělých hmot, vypouklého skla, elektronických součástek a ušlechtilých kovů. Do celuloidového pásku s nasnímanými obrázky by se nejspíš dala zabalit celá zeměkoule jako do prezervativu.

 

NOVÉ MOŽNOSTI SMYSLOVÉHO VNÍMÁNÍ

 

Nejkrásnější na tomhle exotickém městě ovšem je, když vám po čase začne připadat normální. To je ten okamžik, kdy ve vás zatrne. Jak to, že vím, že to troubení za mnou je taxík? Jak to, že podle toho, jestli za mnou troubí intezivně a jakým tónem poznám, jestli je třeba zpomalit, udělat krok do strany, nebo v panické hrůze uskočit? Stejně, jako lovec v džungli pozná nosorožce šestým smyslem, a dokonce rozezná starého flegmatika od hysterické samice s mláďaty, pozná káthmándský chodec dopravní prostředky v zádech. A protože například v noci motorky nesvítí, ohlašují vjezd do zatáčky troubením. To znamená, že se musíte naučit vnímat i šíření zvuků prostorem. Čím jste tu déle, tím to je větší zážitek, který rozšiřuje doslova možnosti smyslového vnímání. A přitom nejde o nic jiného než o proces splývání s domorodým obyvatelstvem, o kterém je obecně známo, že bez porady s astrologem neudělá žádný důležitý krok. Platí to i o občanu všech občanů, vtělení samotného Višnua, kterým není nikdo menší než král Biréndra Bír Bikram Šáh Déva.

 

VTEŘINOVÁ LEKCE

 

Náboženství se tu prolíná vším · mniši stojí na vrcholu společenské pyramidy, stejně jako svého času husaři v Evropě, ovšem narozdíl od Evropy, v Nepálu se změny nevedou. Jednoho takového mnicha obestřeného nimbem autority jsem potkal zvečera cestou ze Svajambunáthu, "opičího chrámu". Ukázal jsem na fotoaparát a zeptal se, jestli to můžu zmáčknout. Přikývl takovým způsobem, že zároveň vyplázl jazyk, ukázal biceps kulturisty a to všechno v šaškovském povyskočení. Trvalo to tak krátce, že jsem nestačil ani zmáčknout spoušť, a pak už se tvářil vážně. Během sekundy mi dal malé školení Buddhova učení. Ukázal mi svou převahu fyzickou, morální, že z toho má legraci, ví co chci, dá mi šanci, ale já jí stejně nevyužiju. Celý večer jsem přemýšlel o gestu, které mu trvalo necelou sekundu.

 

CUDNÍ LIDÉ

 

"Lidé jsou tu zdrženliví, skromní, téměř plaší," napsali svého času Hanzelka a Zikmund. "Ve srovnání s jinými národnostmi ze stejného časoprostoru se chovají téměř cudně." Asi jsem opravdu původně odjížděl s touto představou, vždyť se říká, že Nepál je ideální místo pro začínající turisty. Ovšem žijeme tři roky před koncem druhého tisíciletí. Obchodníci půjdou za vámi třeba půl kilometru a po celou tu dobu každou sekundu stoupá jejich šance, že od nich něco koupíte. Poradíte si s nimi, když se na ně umíte smát. Jsou alergičtí na hrubiány, ještě snesou, když se tváříte, že je nevidíte, a jdete v takovém tom nerozkoukaném bílém strachu prvního dne. Nejvíce se mi osvědčilo se smíchem plácnout největší hloupost, která mě právě napadla. Zasmějou se a jsou v trapu.

 

VYPRÁSKÁNI BIČEM

 

Nakonec ale všichni z Káthmándú míří do hor a to převážně k Everestu. Nikdo z nich nemůže minout buddhistický klášter Tengboche. Stojí ve výšce asi 3800 metrů a místní "architekti" měli originální problém, protože místo krajiny jsou kolem velehory.

 

Již zvenku tušíte neskutečnou středověkou přísnost a morálku. Vnitřek chrámové místnosti pro modlitby tvoří čtyři prosté lavice, které první dojem potvrdí a prohloubí.

 

Vpravo od vstupu seděl nejstarší, brýlatý chrámový pomocník, ve dvou středních lavicích mniši s bubny, pak mladí lamové, kteří měli vedle o zem opřenou troubu. Sedadlo hlavního lamy uprostřed v čele zůstávalo prázdné. V klášteře byla zima a tma, víra přímo bubnovala. Mnichům se dělaly obláčky páry před pusou, a podlaha mrazila. Protože dovnitř se musí naboso, vzal jsem si pod ponožky vložky do bot. Jirka Černý, ten který s pilotem Jiřím Zítkou rogalem přeletěl Beringovu úžinu, si stejným způsobem podobné vložky vyřízl z papírové krabice. Od jednoho mnicha si cestou půjčil bambusový prut a na něj namotal drátek s mikrofonem na konci.

 

Natáčet rituální zpěvy buddhistických mnichů nebyl žádný med. Mniši seděli zpočátku nehnutě a děda-lama, který slíbil, že nám nahrávání vyjedná, se tvářil, že nás nezná. Spíš než lama to byl takový nepálský Fany, chodil sem do kláštera posluhovat a při bohoslužbách seděl skromně stranou. Stoupl jsem si z levé strany, odkud dopadalo slunce a zmáčkl pár políček filmu, zatímco Jirka mnichům nad hlavou čaroval s bambusovou tyčkou. Po každém blesku se víc a víc ošívali. Nějaký lama, mladík s vyholenou hlavou, se zvedl a chtěl něco říct Jirkovi. Ten se k němu naklonil spiklenecky, jak už má ve zvyku a začal mu něco šeptat. Vypadalo to kouzelně a mně nezbývalo nic jiného než je vyfotografovat. Co následovalo jsem nečekal. Náš děda lama vyběhnul a rozzlobeně nás bičem hnal z kláštera. Další mnich za chvíli přinesl naši termosku s čajem. Dva kluci před klášterem se nám šklebili. Nedokázal jsem se na ně zlobit, ono asi není jednoduché zůstat tu sám sebou, když tudy ročně protáhne sto tisíc turistických kobylek.

 

SVĚTSKÉ ŽERTY SVATÝCH MUŽŮ

 

Ale nahrávku jsme potřebovali, a tak jsem se vydali za samotným Rinpochem, nejvyšším pánem na Tengpoche. Prošli jsme pár křivolakých uliček až do míst, kam se nesmí. Připomínalo to tady staré evropské kláštery a asi to nebyla náhoda. Rinpoche nám šel naproti jako kdyby věděl, že přijdeme, takže, ani nevím, odkud vyšel. Měl na sobě oranžový svetr a na krku překvapivě masitou tvář, dost odlišnou od asketických propadlých lícních kostí, jak je známe od dalajlamy. Jirka mu ukázal svou péřovku se znakem expedice Himalya 93 Rogallo a vyprávěl, jak letěli nad Ama Dablamem a dostali se až do výšky přes 7100 metrů.

 

"Your look?" zeptal se nakonec šerpskou angličtinou. Rinpoche přikývnul, že to viděl, a zavedl nás zpátky do kláštera. Řekl několik strohých povelů a nechal nás znovu natáčet, i když s fotografováním byly pořád problémy. Ke konci jeden z těch mladých nevycválaných mnichů svatými modlitebními texty plácnul Jirkovi přes mikrofon. Protože měl na uších sluchátka, trhl s sebou, že málem ohluchnul. Měli z toho svatí mužové náramnou legraci.

 

Z HLUBIN VESMÍRU

 

Daleko lépe jsem buddhistickou modlitbu pochopil, když jsem náhodou objevil takovou rodinnou buňku mnichů nedaleko v Deboche. Mniši tady byli o poznání příjemnější, i když jejich chrám připomínal spíš podkroví rodinného domku. Rozdíl mezi tím vnímat tuto hudbu přímo na místě, anebo reprodukovaně, je obrovský, jde o víc než jen kolísavé mručení, vonné tyčinky, občasné zatroubení, cinknutí zvonečků anebo obrácení očí v sloup. Najednou jsem tomu propadl a vnímal nekonečnost vesmíru a hned vedle toho nějaký zážitek z dětství, pomíjivost života a chuť pečené kůrky z kuřete, co chcete, jak chcete a kolik chcete. Zvuky těchto nástrojů totiž nemají "vyrábět hudbu", ale vyvolávat asociace a rytmy, které vyjadřují kosmickou podstatu světa a předstírat, že přicházejí z hlubin vesmíru. Hlasy jsou pečlivě cvičeny, aby měly co nejhlubší rozsah, protože tak jsou nejvíce odhmotněné, přibližující se božskému tónu. Mantry (magická rituální zaříkávadla) jsou doprovázeny zvonky (tilwu) a bubny ve tvaru přesýpacích hodin (daru). Při frázování monotónně odříkávaných textů lze zaslechnout malé rohy (kangling) zdobené stříbrem nebo zlatem, tak jako trouby (radong) ze slitiny stříbra a mědi, jejichž zvuk "svým hromovým hlukem ničí utrpení pocházející z nesčetných pekel". Jsou zde také hoboje (jaling), činely (buchen nebo komo) a velké bubny (nga) s paličkami.

 

A do toho všeho si hrálo usoplené děcko, lezlo v botech po jejich svatyni, hrálo se mnou na schovávanou, a když se trochu osmělilo, tak na mě plivlo.

 

VZPOMÍNKY ODVÁŽNÉHO AMBASADORA

 

A to už jsme zase v Káthmándú. Paní Zdena Karki bydlí v Pátanu, v ambasadorské čtvrti přímo naproti Severokorejské ambasádě. Není divu, když její manžel je konzulem Slovenské republiky v Nepálu. Ambasador Karki už je v penzi, pochází z malé horské vísky pod Everestem, jeho otec měl tři ženy a celkem deset dětí. Sedm bratrů a tři sestry. Budoucí ambasador byl ze všech nejmladší, odjel studovat do Čech, a tady se seznámil se Zdenou. Když pak v nepálském roce 2011 zrušili kastovní systém, byl to velký krok k tomu, aby se jednou mohli vzít. On patří do druhé nejvyšší kasty · čátrijů, je na to hrdý a ví o čem mluví, i když kastovní systém oficiálně neexistuje.

 

"Pokud bychom brali kastovnictví vážně, nesměli byste ani ke mně na návštěvu," vysvětloval, "dokonce i ministr zahraničí měl pro zahraniční návštěvy jakousi místnost, která ale nebyla součástí jeho bytu."

 

Vyprávěl nám, že rozdíly mezi kastami dřív šly tak daleko, že si vyvolení bráhmani nechávali šít košile podle starých, aby na jejich svaté tělesné schránky šúdrové krejčíci nesahali, anebo že muž z nižší vrstvy nemohl spát s bráhmankou, protože by se mu rozpadnul penis.

 

"To máte jako v křesťanství, když byl katolicismus moc přísný a striktní, vyvinul se z něj protestantismus. Stejně tak se z hinduismu vyvinul buddhismus s tím rozdílem, že hinduismus je tu už pět tisíc let a ne dva tisíce jako křesťanství."

 

Když se tedy student Karki v Čechách zamiloval do Češky, choval se vlastně protistátně.

 

VSTUPENKA DO ORIENTU

 

Bylo to příjemné po dlouhé době vypadnout z kolotoče turistické mlýnice a sedět jen tak, aniž by někdo něco říkal zištně, nebo cílevědomě. Pan Karki vyprávěl o svém světě s evropským vzděláním z pražské univerzity a asijským životním osudem a zkušeností. Bylo to fascinující spojení starého s novým, asijského s evropským, moderního s konzervativním. Vykládal mnoho věcí skrytých pod povrchem, takže pak už bizarnosti nevypadaly divně. Čím více jsem se dostával hlouběji pod povrch toho kusu země zvaného Orient, tím silněji mě to fascinovalo. Bylo to opravdu jako z pohádek Tisíce a jedné noci a přitom to, nad čím, jsem dřív jenom nechápavě kroutil hlavou, do sebe najednou logicky zapadalo. Například jednou ze zvláštností hinduismu je, že dcera se provdá ještě předtím, než dostane první menzes. Má to svůj zajímavý původ ve válkách s muslimy · tenkrát musulmani plenili a znásilňovali, ale Alláh jim zapovídal znásilňovat vdané ženy. Tímhle praktickým způsobem předčasného sňatku se pojistili Indové proti holocaustu při případné invazi. Mělo to i své špatné stránky, jako třeba že sedmiletá vdova se už nesměla celý život provdat a dřív je dokonce upalovali. Ale jako kdyby demokracie neměla své stinné stránky, že?

 

"Potíž je v tom," pokračoval pak pan Karki současnou hospodářskou situací, "že vláda chce, aby se lidé stěhovali z Káthmándú na venkov, do hor a přitom právě v Káthmándú je nejlevněji z celého Nepálu. Sami víte, že když jdete do hor, ceny stoupají na každém výškovém kilometru."

 

To jsme mohli potvrdit, obyčejná minerálka v údolí za dvacet rupií tam nahoře může být také za dvěstě.

 

"A další problém je, že kromě turistického byznysu a zemědělství tam nahoře vlastně není žádná pracovní příležitost."

 

NESAMOZŘEJMÉ SAMOZŘEJMOSTI

 

To už jsme se loučili na silnici před Karkiho domem. Byla tma a jen občas projel kolem nějaký motorový rikša.

 

"Nepál je mazací olej mezi Čínou a Indií," říkal sebevědomě pan Karki něco, co my Češi nemůžeme. "Byli jsme vlastně vždycky nezávislí, nedobyla nás Indie ani Británie," Britský král prý jim dokonce nabídl za pomoc ve válce území směrem k Bangladéši, ale oni ho nechtěli, protože čím větší území, tím víc problémů.

 

Jak tak šel, vyrovnaný a šťastný, zkřížil mu cestu Máčendranáth, bůh monzunu. Nejdříve ho udělají ze slámy a pak máčejí v mléce až ztvrdne jako kámen. Potom se nosí na obrovském voze na lešení z klád a při slavnosti monzunu se prý vždycky velký Máčendranáth zřítí někam, kde zrovna stojí lidi. Festival tohohle boha, také známý jako "festival roucha", se koná každoročně v Pátanu v době určené astrology těsně před obdobím letních monzunových deštů. Slaví ho hinduisté i buddhisté. V ten šťastný den přichází i nepálský král a královna spolu s nejvyššími představiteli vlády a tisíci stoupenců.

 

Pan Karki to říkal jako další samozřejmou nesamozřejmost. Celkově vypadá hinduistické božstvo jako jeho životní osud a jako celý Nepál. Příjemně rozmanité a svou starobylostí vlastně moderní. Pan Karki nám zastavil úplně obyčejné auto, protože nějak vytušil, že si jeho řidič rád přivydělá jako taxikář. Dohodl s ním cenu nepálskou a nikoliv turistickou, což je diametrální rozdíl.

 

HIMALÁJŠTÍ LETCI

 

Byl to bouřlivé setkání, kterému ještě něco předcházelo. Nastupovali jsme do ruských vrtulníků Everest Air a Jirka zvědavě nakukoval do kabiny tak dlouho, až ho pilot pozval dál, ať se podívá.

 

"Ty neznáješ náhodou Sášu?" zeptal se Jirka a ruský šofér vrtulníku, co vypadal v černých brýlích a s tváří plnou ostrých jasně čitelných rysů tak trochu jako mafián, vybuchnul: "Kaknět! Eto naš šef!!!! Má pod palcem všechny vrtulníky v nepálském Himálaji!"

 

Saša byl Jirkův starý dobrý známý z Beringovy úžiny. Rusové jim ho přidělili jako dozor na tu slavnou cestu z Východu na Západ. Čepičku s logem téhle akce měl Jirka na hlavě, a tak se rychle a snadno domluvili, že Sašovi zavolá, a když tak si s jejich vrtulníkem někam zaletíme. Protože nefungoval telefon v hotelu, zatelefonoval mu z faxovací budky na rohu naší ulice u skvělého káthmándského hotelu Ganes Himal.

 

"Saša, kak ty živjóš?"

 

Domluvili jsme se, že se staví u nás v hotelu mezi jedenáctou a dvanáctou a čekali na Sašu, mimochodem mistra sportu v parašutismu, na zahradě hotelu pod barevným slunečníkem.

 

Piloti přišli celkem čtyři a dva nesli těžké černé kožené kufříky se zámkem na číselný kód. Měli všichni černé brýle, a bezvadné naparfémované ohozy. Doslova do tohohle prostředí spadli z nebe. Když jsme s nimi šli do banky, celý ten káthmándský středověk rikšů a nosičů se před nimi rozestupoval úctou. To jsme ještě netušili, že tři ruští piloti a jejich mladý manažer do té banky jdou vyměnit tři miliony rupií na dolary. V bance neměli tolik peněz, tak jsme šli na pivo, než je připraví. Zeptal jsem se manažera, jestli ho také nechají létat a on mi řekl: "Na co bych lítal, já vydělávam prachy jednodušeji." Byl naprosto přirozený, sebevědomý a uvolněný, až se zdálo, že není nic jednoduššího než vydělávat velké prachy. Piloti narozdíl od něj prošli životní praxí záchranných letců v Pamíru, dokonce se tam setkali před nějakými dvaceti lety i s Jirkou (svět je tak malý), když tam objevil nějaké zapadlé turisty, které oni potom zachraňovali. Také piloti himálajských helikoptér zářili spokojeností a pohodou. K létání v nejvyšších horách světa prý člověk potřebuje nejvíc ze všeho zkušenosti.

 

Když se řekne létání, každého z počítačových her napadne "zapnu autopilota", ale autopilot funguje jenom při pěkném počasí. Himalájští letci musí předvídat počasí, směr větru, umět létat naslepo v mlze. Nemají rádi monzun, ale kdo by ho měl rád. Jednou jim prý poslali vadné GPS navigační přístroje a neměli se v mlze podle čeho orientovat, ale přesto přežili.

 

Pracují tu vlastně jako letečtí instruktoři mladých Nepálců. Když jsem se ptal, jací jsou to piloti, říkali: "Mají málo zkušeností." Manažer se tomu smál: "Podle nich kdo nelítá dvacet let, má málo zkušeností."

 

Za chvíli Saša odešel do banky a přinesl plný kufr peněz. Manažer ho zavřený potěžkal, spokojeně postavil zpátky na zem a nohou zašoupnul pod stůl. To už jsme pili asi páté pivo a v tom sluníčku a po tak dlouhé abstinenci to bylo pěkně cítit. Piloti vyprávěli, že před několika dny dva lidi z čínské strany Himálaje zemřeli na horskou nemoc proto, že nikdo nedal včas povolení k záchrannému letu · na druhé straně hor až za "čínskou zdí".

 

"Ošklivá záležitost," řekl Saša, "měli by se v tomhle případě vlády nějak dohodnout, to tam napište."

 

OKŘÍDLENÍ BLÁZNI

 

Pak si odsedl s Jirkou k vedlejšímu stolu a předháněli se ve vyprávění svých životních osudů za poslední dva roky co se neviděli.

 

"Já tě hledal v Magadanu celou hodinu," vysvětloval Jirka.

 

"A já uže něbyl v Magadanu," smál se Saša, "já byl v Gimálaji".

 

Oběma je letos padesát a jsou to stejní blázni.

 

"A myslíš, že náš rekord už někdo překonal?"

 

"Nikakój drugoj durak nět!" rozchechtal se Saša.

 

Manažer zaplatil útratu za všechny, uvážlivě vstal a odešel s kufříkem. Chvíli po něm dopili piloti a rozdovádění jako malí kluci odešli taky. Domluvili jsme se, že když budou mít nějaký zajímavý let, který samozřejmě někdo zaplatí, Saša zavolá a vezmou nás s sebou. Vzduchem se ještě chvěl jejich smích, a stoupal vzhůru, ale já jsem ho nevnímal. Před očima se mi odvíjelo pár posledních záběrů z filmu, kvůli kterému jsme do Nepálu jeli. Viděl jsem konečně svět očima toho třetího blázna, co už nežije... Všude pod vámi jen bílo a modro, jsou to velehory, nejvyšší hory světa. Mrazivý vzduch má minus šestnáct stupňů a nedá se dýchat, tak si přidáte víc kyslíku, asi tak dva litry, a vidíte svět z pohledu Pavla Križana, člověka který posunul hranice lidských možností.

 

Také proto je na letišti v Lukle, bráně do srdce Himálaje, na místě odkud se připravoval pilot Križan na svůj nejúžasnější let, pamětní deska pro věčné časy. Hrdina nepálského nebe se tak zařadil do širokého panteonu buddhistických bohů, kteří mají na věčné časy tuto oblast pod patronátem. Když budete mít někdy cestu k Everestu, můžete se tam stavit.
 
Prosinec 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group