ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MASAJOVÉ - LIDÉ KRVE A MLÉKA

MASAJOVÉ - LIDÉ KRVE A MLÉKA
Nairobské předměstí, trochu špinavé a plné lidí a lidiček. Mezi nimi, jako orchidej mezi květinami, vyjímá se vysoký muž atletické postavy, s rysy římského bojovníka a dlouhými vlasy spletenými do jakýchsi copánků. Na nohou má sandály z pneumatiky a oblečen je do přehozu z jasně červené barvy. V ruce má oštěp a ve tváři nepřítomně hrdý výraz. Není pochyby - je to skutečně MASAJ, příslušník etnické skupiny, která si i v celkem civilizované Keni zachovává původní způsob života a pověst nespoutaných kočovníků. Jenomže tenhle Masaj by se podle všeho měl prohánět po širokých pláních africké savany a ne prodávat v Nairobi turistům suvenýry. Jak tedy dnes žije bájemi opředený masajský lid?

Masajové patří k nilotickým kmenům, které se před mnoha tisíci lety usadily kolem mohutného hada - Nilu, v oblasti dnes známé jako Súdán. Byli vysocí a hbití a živili se lovem a tím, co jim poskytla příroda. Okolo roku 3000 před naším letopočtem se začaly objevovat především ze Západu první dovednosti zemědělské, které si sice nilotické kmeny zčásti osvojily, nakonec se ale vrátily zpět k pasení dobytka. A následující staletí na tom nic nezměnila.

Instinkt vedl dávné předky dnešních Masajů na jih. Některé skupiny pronikly do oblasti dnešní Etiopie, jiné táhly podél Bílého Nilu do Ugandy. První skupina se střetla s Cushitiky, zatímco druhá se utkala s kmenem Bantu. Masajové pásli dál svůj dobytek, vedli války se sousedními kmeny, stěhovali se z místa na místo a nakonec se většina skupin usadila na místě nejvíce vyhovujícím jejich způsobu života - v údolí Rift. Je obestřeno rouškou tajemství, co se s Masaji dělo dál.

Jen některé starověké legendy, předávané z otce na syna, hovoří o velkém stěhování z údolí Kerio v oblasti údolí Rift směrem k pastvinám na horách blízko nebe - k bájnému Kilimandžáru (5963 m) a hoře Mount Keňa (5199 m). Na obrovském území mezi těmito horami se Masajové usadili a zde se také poprvé setkali s bílými cestovateli.

Všechny kmeny od nich byly terorizovány, když ovládli zemi od Viktoriina jezera k Indickému oceánu a od Mount Keňa po Kilimandžáro. Lidu vládli dva velcí náčelníci, po nichž byly pojmenovány dva nejvyšší vrcholy pohoří Mt. Keňa - Mbatyani a Nelion. Jakkoli měli tito náčelníci obrovskou moc, proti přírodním kalamitám, které nečekaně udeřily, byli bezmocní. Nejprve propukla okolo roku 1880 epidemie, která zachvátila dobytek. Potom udeřilo strašné sucho následované hladomorem. Masajové umírali jakou mouchy a ti, kteří přežili, se zoufale chytili poslední šance - kradli dobytek. Znepřátelili si tím okolní kmeny a zuřivé boje, jimiž procházeli, snížily jejich počet ještě více. Nakonec roku 1889 zemřel náčelník Mbatyani. Jeho dva synové, Lenana a Sendeu - po nichž jsou pojmenovány další vrcholy Mt. Keňa - bojovali o následnictví. Boj o moc vyhrál Lenana, ale nakonec byla oblast obklopující Mt. Keňa zabrána Angličany.

V roce 1904 byli Masajové rozděleni do dvou distriktů, ale v roce 1911 se znovu spojili na bohatých pastvinách, známých dnes jako země Masajů.

Země Masajů prochází hranicemi mezi Keňou a Tanzanií. Sčítání lidu v roce 1979 určilo počet Masajů na 155 000.

MASAJSKÁ BOMA

Na obzoru vyprahlé země, poblíž tanzanské hranice, vystupují z mlhavého oparu způsobeného vedrem kupolovité stavbičky chýší. Blížíme se k masajské bomě - vesnici beze jména. Masajská boma má stejný, staletími prověřený kulovitý půdorys. Chatrče postavené z bahna a usušené sluncem jsou obehnány hutným "plotem" z větví, který tvoří vnější kruh vesnice. Ohrada chrání obyvatele před divokou zvěří - lvy, levharty, hyenami a šakaly. Uvnitř vesnice je další široká kruhová ohrada, do níž jsou na noc přiháněna stáda a která tvoří jádro vesnice.

Vcházíme do bomy jediným větším otvorem - v plotě jsou ještě maličké průchody podle počtu rodin ve vesnici - ve vnější ohradě, který připomíná dřevěnou slavobránu. Masajské ženy s krky ověšenými širokými talíři z korálků a vyholenými hlavami se stydlivě krčí ve stínu jediného stromu. Nekonečné množství dětí se po chvíli začne trousit z chatrčí. Tato obydlí stěží dosahují výšky muže a není možné se v nich postavit zpříma. Vstupuje se úzkým tunelem, jeden metr širokým, přistaveným na stranu zdi. Vchod nikdy nevede přímo do chatrče, což je opatření proti případné návštěvě divoké zvěře. Z jednoho takového vchodu vykukuje asi pětiletý chlapec v zeleném oblečku. Za bonbon rychle překonává stud a já mohu vstoupit do jeho domova, ve kterém bude žít, dokud nebude obřezán.

Chatrč nemá žádná okna nebo komíny, trocha čerstvého vzduchu prochází stěnami a vchodem, který je v noci zakryt kůžemi, látkami a klacky. Vnitřek chýše (ostatně stejně jako každý Masaj) je výrazně cítit kouřem - ne štiplavým, ale vzduch je jakoby uzený. Ve tmě chatrče nejprve vidím jenom svítící bělmo chlapcových očí, pak přivykám šeru a prohlížím si domov afrických kočovníků: Kravská kůže hozená na zem nahrazuje postel, krb je udělán ze tří kamenů přinesených od řeky. Velké a malé tykve - kalabaše - slouží jako nádoby, vědra a hrnce na vaření. Skříň není potřeba, protože Masajové se oblékají jednoduše - kus látky, zpravidla červené s kostkovaným nebo pruhovaným vzorem, uvázaný okolo ramene - taková je neměnící se móda masajského lidu. Ani žádné další odkladní plochy Masajové nepotřebují, neboť na sobě nosí všechny ozdoby, které vlastní. "Správný Masaj by měl ve všech svých ozdobách i spát," ubezpečuje mě později v jiné vesnici náčelník, čímž dává najevo, že dnes už tomu tak vždy není.

V chatrči je ve dne příjemně chladno, po mouchách a komárech není ani stopa. O to víc mě zaskočí žár poledního slunce, když vycházím ven a přidávám se k ženám.

Během dne je těžké ve vesnici potkat muže - ti pasou krávy či "hlídají vesnici", jak sami nazývají celodenní lelkování. Ženy se starají o děti, o jídlo a o vodu, je-li nějaká. Ovšem na suchých afrických savanách je to s vodou na pováženou, proto se Masajové velice málo myjí. Vodu zpravidla ani nepijí, jejich základním nápojem je směs krve a mléka - saroi, obojí z krav či koz. Aby Masajové získali krev, nařezávají živým zvířatům krční tepny a "pouští jim žilou". Na každé zvíře prý dojde tak jednou za čtyři dny. Protože Masajové ani nic nepěstují, jejich potravou je maso z vlastních stád. Kromě nesporné praktičnosti a pohodlnosti takového života se Masajové při své obhajobě opírají i o mytologii.

Podle tradice jim Enkai (Bůh) seslal jejich krávy, když se obloha a země rozdělily. Krávy jsou jeho dědictvím a celý život se tedy točí okolo nich, to ony jim dávají veškerou výživu. Největší oběť, jakou mohou Bohu nabídnout, je porážka býka během dlouhého a komplikovaného obřadu. Kráva je spojena s trávou a tráva se zemí. Tyto dvě věci jsou posvátné a zasluhují největší respekt. Je pod důstojnost Masaje porušit zem - proto ji ani nekultivuje. Pokud by to udělal, cítil by se vinen. Masajové tuto tradici neporušují ani aby pohřbili své mrtvé, raději zanechávají mrtvoly divokým zvířatům. Země je posvátná do té míry, že se ji neodvažují urazit ani tím, aby do ní kopali studnu na vodu. Vláda se sice postarala o studny, ale většina Masajů pije z potůčků a přírodních studní, na které narazí při svém putování. Země zkrátka patří Enkai a je jeho vlastnictvím. I když musela být z praktických důvodů rozdělena, žádný jedinec nebo rodina ji nemůže vlastnit. Bohatství Masajů je v něčem jiném.

VESNICE S BULDOZEREM

"Mám 900 krav," chlubí se náčelník Kandžiro, jehož vesnice leží na cestě k národnímu parku Ngorongoro. "A taky tři bomy a osm manželek," dodává. Je bohatým mužem, protože ostatní rodiny, lépe řečeno hlavy rodin, mají zpravidla okolo deseti až dvaceti krav. U Masajů neexistuje žádný limit pro polygamii a v podstatě platí, kolik žen si můžeš dovolit, tolik jich máš. Náčelník Kandžiro říká, že může "přijmout" ženu jiného Masaje, ovšem jeho žena jiného muže "přijmout" nesmí. Raději se nepídím po důsledcích takové zvyklosti, jejíž definice se podobá definici v kruhu, a navíc za tu krátkou chvíli chápu, že Kandžiro se rád chlubí.

Každá žena má vlastní chatrč a její umístění vzhledem k průchodu v ohradě vypovídá o postavení ženy. Chatrč první ženy je umístěna na pravé straně průchodu, chatrč druhé ženy je na levé straně, chatrč třetí na pravé straně a tak dále.

"Všechny ženy si své chatrče postavily samy," upozorňuje nás Kandžiro a zdůrazňuje, že on má přece na starosti stádo a bezpečnost... Bezpečnost stáda i vesnice. Odvaha postavit se divokým dravcům je považována za normální. Masaje ani nenapadne utéci, raději dají přednost smrti než ztrátě kozy či telete. Čas pro masajské muže má úplně jinou hodnotu než pro nás. Vše je podřízeno slunečnímu svitu. Den je pro pastevce dlouhý, a tak si jej často krátí pročesáváním svých dlouhých pramenů vlasů. Vítanou zábavou je cvičení bojových prvků, například vrhání těžkých oštěpů.

Dlouhé vlasy ovšem nosí jenom masajští válečníci, u žen naopak krása spočívá ve vyholené hlavě, vyleštěné tukem nebo máslem. Ptáme se jedné z Kandžirových žen na způsob, jakým si hlavu holí. Místo zbytečných řečí zvedá několik vrstev látky, která tvoří její sukni, a ukazuje nám obyčejnou žiletku. Kromě korálků, většinou pocházejících z Čech, je to jedna z mála civilizačních vymožeností, kterou si Masajové dovolují. Další "odznak bohatství a světáctví" jsou hodinky. Zpravidla digitálky, stojící nebo bez ciferníků, každopádně však má každý náčelník hodinky. Je to paradoxní vzhledem k tomu, že tu měření času jiné než přírodní nemá žádný smysl - alespoň si to myslíme. Budeme muset ale zanedlouho poznat, že Masajové už nejsou jenom hrdé a nespoutané děti savany, ale také bystří plagiátoři hry na obchod.

To je právě případ Kandžirovy vesnice. Leží na trase, kterou musí projet každý, kdo míří do Ngorongoro. A málokdo si nechá ujít návštěvu masajské bomy. Šikovný Kandžiro ucítil velkou příležitost k velkým penězům, takže výpravy turistů mají možnost a také povinnost (bez toho se do vesnice nedostanou) shlédnout "pravé" masajské tance v pravé masajské vesnici za částku, kterou zpravidla určuje Kandžiro podle nálady a odhodlanosti potencionálních návštěvníků. Obvyklá taxa činí deset dolarů na osobu. Výpravy jsou nejčastěji deseti až dvacetičlenné a v sezoně jich tu projede okolo deseti? Ve vesnici je také možné zakoupit "suvenýry" - šperky a věci denní potřeby.

Marně přemýšlím, kam Kandžiro, který má příjem několikanásobně vyšší než já, investuje své peníze. Oblečení, jídlo ani vila na pobřeží to není... Pak můj zrak zabloudí za vesnici. Buldozer! Stojí tam fungl nový a evidentně nepoužívaný buldozer, který svou jasně žlutou barvou přebíjí ostatní odstíny africké savany.

RITUÁL DOSPÍVÁNÍ

Kromě rodinných vesnic staví Masajové ještě vesnice, kterým se říká manyatta. Manyatta může mít až sto chatrčí, ale je bez plotu, který obklopuje obyčejné bomy. Žijí zde válečníci po slavnostním obřadu obřízky.

Tento obřad, který symbolizuje vstup mladého muže do života kmene, je oslavován každých několik let. Je to kněz, kdo určuje rok a datum. Mladí chlapci, kteří dosáhli čtrnácti let (věk ovšem není striktně dodržován, chlapci mohou být i mladší), odejdou od svých rodin a pochodují společně na určené místo, kde postaví svou manyatta. Žijí zde sami někdy až osm let. Během této doby se učí tradice svých otců, písně, tance a bojové prvky. Pak bude jejich úkolem bránit zemi, dobytek a příslušníky kmene před budoucími nepřáteli. V minulosti byli ovšem často zaměstnáni kradením dobytka, což způsobovalo značné rozepře se sousedy.

Po ukončení jejich přípravy kněz oznámí, že je na obřízku připravena další skupina a určí čas.

Pro obřezaného jsou stanovena období věku, kterými prochází. Mladí muži, kteří skončili přípravu v manyatta, se stávají mladšími válečníky. Ti, kteří byli mladšími, se stávají staršími válečníky. Ve správné době se pak starší válečníci stanou mladšími stařešiny a mladší stařešinové jsou povýšeni do stavu seniora stařešiny. Pokud se toho muži dožijí, uchýlí se jako příslušníci tohoto stavu do soukromí - odcházejí do "důchodu".

V době, kdy mladík opustí manyatta, získává právo zúčastňovat se shromáždění a přispívat k rozhodnutím kmenového života. K období, kdy jsou muži ve stavu "mladých válečníků" patří také řada úzkostlivě dodržovaných norem, počínaje způsobem jídla a pití. Například jim není dovoleno, aby je žena viděla jíst maso. Je jim také zakázáno pít alkohol, žvýkat tabák a spát s dívkami. Každý mladý válečník také velice usiluje o to, aby při pasení dobytka zabil jedinou ranou lva - získá tak právo ozdobit se touto skvělou trofejí. Ovšem dnes, kdy se tradice Masajů střetávají se snahami vlád o ochranu přírody, si každý mladý válečník dobře rozmyslí, zda mu zabití lva stojí za případné trampoty s policií.

Ve věku třiceti let se muži obvykle žení, přestanou být bojovníky a stávají se stařešiny rodu. Jejich hlavním bohatstvím je dobytek a tím také platí za nevěstu. A je to také dobytek, který způsobuje největší potíže Masajů s vládami jejich zemí. V šedesátých letech, spolu s moderními prostředky k veterinární péči, se masajská stáda nebývale rozšířila. To způsobuje ohromné spásávání savany a v důsledku toho i její ničení. Připočteme-li k tomu, že Masajové svá zvířata zabíjejí jenom příležitostně, není se čemu divit, že hlavní bohatství dětí krve a mléka je také největším problémem pro ochranu přírody v Africe.

PRODEJNÁ HRDOST

"To nejsou žádní praví Masajové!" slyším zklamanou německou turistku na keňsko-tanzanské hranici. Myslí tím skupinu masajských žen, oděných do těch správných červených látek, se spoustou korálkových ozdob na krku, se správně vyholenými hlavami, s ušima tradičně vytahanýma od těžkých ozdob... Myslí tím skupinu masajských žen, které se bez skrupulí vrhají po každém autobuse či autě s bělochy a nutí jim své suvenýry. A ti běloši jsou pak zklamaní, že za své peníze nevidí onu autentickou Afriku, za níž se sem přes oceán vydali.

Jenomže ono je to právě teď právě takhle. I Masajové se musí vyrovnat s přílivem turistů, kteří je obohacují i obírají, a vyrovnávají se po svém. Masajské ženy číhající na hranici na turisty jsou ukřičené a nepříjemné, nicméně tvrdé obchodnice. Naučily se, že obchod nese peníze, ale ještě se nenaučily podlézavému evropskému "náš zákazník, náš pán". A tak se u obchodujících Masajů setkávám s hrdostí postavenou na hlavu. Nedovolí vám vyfotografovat si je, nedovolí vám promluvit s nimi slovo, ale k smrti se urážejí, když nechcete zakoupit jejich předražené tretky.

Tváří v tvář těmto ženám vzpomínám na masajskou bomu pod Kilimandžárem, před níž na nás Masajové namířili oštěpy za to, že jsme si jejich ženy vyfotografovali. Na masajského chlapce, který mě provedl po své chatrči. Na nekonečné pláně savany, po níž se jako červené tečky pohybovali mladí masajští válečníci a byli naprosto neteční k projíždějícím výpravám bělochů. Přemýšlím o budoucnosti tohoto etnika, které si stůj co stůj chce uchovat své tradice, do nichž rušivě zasahují nově nabyté poznatky o obchodě a penězích.

"To přece jsou praví Masajové," neodpustím si poznamenat k Němce, která právě nakupuje zaručeně pravý masajský kalabaš. Pak sáhnu do peněženky a koupím si ho také.
 
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group