ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

TAIWAN - AMBICIÓZNÍ OSTROV

Formosa je původní název ostrova a znamená "Překrásná". Díky Portugalcům se již v 16. století Evropa dovídá o existenci ostrova v západním Pacifiku. Na jeho sličnosti mu nic neubralo ani další jméno Taiwan, neboli "Terasová zátoka". Teplé oceánské proudy spoluvytvářejí na ostrově příjemné podnebí, ovšem jeho dějiny byly dramatické. Klid nemá "překrásná terasová zátoka" ani dnes.

 

Taiwan má tvar tabákového listu a nyní tu razantně bojují proti kouření. Taiwan je veliký jako polovina České republiky, ale má dvakrát tolik obyvatel.

 

Většinu těchto obyvatel tvoří Číňané, kteří v několika vlnách emigrovali na ostrov, mladí lidé ale dnes hledají své kořeny v domorodé kultuře. Taiwan je třetí země na světě co se týče devizových rezerv, diplomatický styk má však jen se dvěma desítkami asijských a afrických zemí a v Evropě pouze s Vatikánem. Taiwan je také druhou nejhustěji osídlenou zemí. Taiwanci jsou hrdí na svůj demokratický systém, strach z "velkého bratra" však nezapírají. Na Taiwanu činí hrubý národní produkt na hlavu 11 450 dolarů a bezdomovcem se tu člověk může stát jen pokud vyvine dostatečné úsilí - přesto se tu skloňují v souvislosti s domorodci slova nezaměstnanost, alkoholismus a kriminalita. Nejvyšší hora Taiwanu se tyčí do výše 3997 metrů, ale většina obyvatel žije při pobřeží s nadmořskou výškou 100 až 500 metrů. Taiwanci navzdory modernizaci a na rozdíl od pevninských Číňanů používají tradiční, nezjednodušené čínské písmo. Bohaté kulturní dědictví Číny se na Taiwanu mísí s pestrou směsicí kultur původních obyvatel, nejoblíbenější zábavou dnešních Taiwanců je ovšem zpívání před televizí, tzv. karaoka.

 

Taiwan kráčí se sympatickou zarputilostí svou vlastní cestou k blahobytu a demokracii. Jeho vztah k pevninské Číně nelze nesrovnat se vztahem bývalého Československa k "velkému Rusku". Nejen proto bychom měli Taiwancům držet palce.

 

. . . . .

 


Taiwan

Nad hlavním městem Taipei se nestmívá, obloha tam zšedne a ulice se rozzáří. Hvězdy vidět nejsou, ale každou minutu noční oblohu rozčísne světlo letadla, přistávajícího na jedno ze tří taipeiských letišť. Dvě letiště byla postavena v posledním desetiletí a jsou v centru velkoměsta. Letiště mezinárodní je kousek za městem a veze nás z něj bratr fotografky Su-chin. Proplétáme se nekonečným proudem aut a motocyklů, projíždíme řadou mimoúrovňových křižovatek a konstatujeme, že přes úžasné množství vozidel jsou všichni řidiči klidní a slušní. Zajíždíme do klidnější čtvrti a přesto, že do půlnoci nezbývá mnoho času, jdeme nakupovat do obchodu.

 

Su-chin je pyšná: "Jistě, že jsou obchody otevřené. Podívej, kolik druhů zeleniny tu máme, i tu vaši evropskou. A tady si koupím mražené maso, na jakýkoli druh si pomyslím," tahá mě k regálu s mořskými potvůrkami, rybami, hovězím, vepřovým, klokaním... U pokladny platí jednou ze svých kreditních karet.

 

Su-chin je pětatřicetiletá fotografka a naše "průvodkyně". Žije s rodiči. Podle vlastních slov patří do "střední třídy". Rodiče jsou už v důchodu a Su-chin má co dělat, aby jim přilepšila. Do jejich třípokojového bytu ve třetím patře se vlečeme uzounkým schodištěm, které lemují v tradičním čínském slohu zdobené dveře. Za nimi se skrývá ještě užší balkon. Přes vlající pověšené prádlo z něj vidíme na podobné balkonky, se stejnými krabicemi klimatizací. Péči, kterou Středoevropan věnuje topení, zde věnují ochlazování. Obývací pokoj není chudý, ale velmi prostý. Koupelna podobná našim venkovským koupelnám před třiceti lety.

 

Su-chin má pokojík dvakrát tři metry, bez oken a bez postele - spí na zemi. Dojem finančního nedostatku kazí jenom "drahé" přístroje - mikrovlnka, překapávač, hifi souprava, televizor s šedesáti programy a mobilní telefon.

 

Ovšem jako všude, kde je po celý rok teplo, není na Taiwanu byt tak důležitý. Společenský život se zhusta odehrává na ulicích a dlouho do noci. V bytě se přespává. V Taipei a dalších velkých městech to platí dvojnásob, protože lidé tu nepracují, ale dřou. Nezaměstnanost je sice poměrně nízká, ovšem každý si svého zaměstnání velmi váží a snaží se do roztrhání těla.

 

"Spousta lidí má dvě nebo i tři zaměstnání a stejně se pořád obávají, že ztratí práci," zasvěcuje nás Su-chin. Skutečně se zdá, že po skončení každého normálního pracovního dne začíná řadě lidí druhá směna. Prodávají na nočních tržištích, pomáhají v barech, uklízejí. Teprve od ledna tohoto roku poznají Taiwanci, co je to víkend, protože dosud se pracovalo i v sobotu.

 

MOTORIZOVANÝ SVĚT

 

"Náš největší problém? No, myslím, že doprava." Zachmuří se drobná Su-chin, jako pokaždé, když nás musí upozornit na něco, co není perfektní.

 

Město je nemocné dopravou a jí je také do značné míry přizpůsobena architektura - hlavní tahy jsou nad úrovní města a značný prostor zabírají mimoúrovňové křižovatky, přičemž tři až čtyři "poschodí" nejsou výjimkou. Jenom veřejná doprava je tu popelkou a několika málo autobusovými linkami mnoho lidí nejezdí. Ačkoli městěm projíždí obrovské množství aut, hitem číslo jedna jsou motocykly a především skútry. Počet motocyklů se blíží k milionu a uvědomíme-li si, že v Taipei žijí necelé tři miliony lidí, není třeba pochybovat o tom, čemu dávají obyvatelé metropole přednost. Dopravní špička podle našich měřítek je takřka po celý den, ovšem ráno a večer taipeiské křižovatky nabízejí pohled vskutku futurologický. Stovky motocyklů při dojezdu ke křižovatce předjedou automobily a pokud chtějí odbočovat, systémem kruhového objezdu se spolu s chodci přesunou do kýženého směru. Bankovní úředníci v kravatách, mladá ocvočkovaná děvčata, dělníci v montérkách, ženy ve večerních róbách, ti všichni sedí na svém skútru a na hlavě se jim bimbá přilba. Výstroj je často doplněna o roušku - hodinka jízdy mezi výfukovými zplodinami ve městě, které je neustále sužováno dusivou smogovou pokličkou, jistě není životadárná. Stačí si přimyslet plynové masky s dlouhými choboty a strašidelná vize příštího tisíciletí je tu.

 

Znečištěné ovzduší je skutečně jedním z obrovských problémů celé země a teprve v roce 1996 byl Taiwan vyškrtnut ze seznamu zemí, které nevěnují dostatečnou pozornost ochraně životního prostředí. Za znečištěné ovzduší mohou nejen obrovské koncentrace továren - podle údajů z roku 1995 na každý čtverečný kilometr Taiwanu připadaly tři továrny, ale především výfukové zplodiny. V zemi jezdí přes čtrnáct milionů vozidel a například v Taipei se podílejí na znečištěném ovzduší celými 95 %!

 

ČANKAJŠKOVO DĚDICTVÍ

 

Nejznámnějším a snad nejdůležitějším místem v Taipei je Čankajškovo náměstí. V jeho blízkosti se nacházejí vládní budovy a většina ostatních důležitých institucí. Když se demonstruje, demonstruje se tady, když se slaví, slaví se tady.

 

Na náměstí se vchází impozantní bránou ve stylu dynastie Ming a hned za ní stojí dvě budovy v klasickém čínském stylu - Národní divadlo a Národní koncertní síň. Nádherné stavby se poněkud skromně krčí ve stínu okolních věžáků a sklobetonových mladších sourozenců. Uprostřed náměstí se pyšně usadila Čankajškova mohyla.

 

Po páté ráno vbíhá na náměstí jednou ze čtyř bran menší vojenská jednotka, před divadlem se vojáci procvičí a poklusem vpřed mizí. Teplota je nyní z celého dne nejpříjemnější, a proto na vysoké schody Čankajškova památníku vybíhá čím dál víc lidí ve sportovních tričkách a kraťasech, barvy většinou stejně sněhobílé, jako památník ve světle vycházejícího slunce. Začíná ranní sportovní hodinka a parky a volná prostranství Taipei se zaplňují lidmi, kteří zahajují nový den tělesným cvičením. Většinou jsou to důchodci a školní mládež, která má cvičení organizované a povinné. Důchodci se organizují sami. Pod památníkem jedné skupině předcvičuje jen o něco málo mladší muž a patřičnou atmosféru dotváří hudba z přineseného magnetofonu. Pomalá, klidná, relaxační. Cvičenci jsou rozestavěni na pomyslných značkách, pomalu mávnou jednou, druhou rukou, úkrokem vpřed naznačí taneční variaci a důkladně protřepou konečky prstů. Důchodci se točí za sluncem jako křehké květiny, které z něho chtějí čerpat sílu. Ke skupině se přidávají další sportovci, ale zdá se, že jednotlivé skupiny mají svou hodinu mlčky dohodnutou. Jeden z cvičitelů s pýchou ukazuje na člena své skupiny a sděluje mi jeho věk. Myslím, že špatně slyším, ale on pomalou a zřetelnou angličtinou opakuje: "Ano, ten muž je devadesát šest let starý!"

 

Od zdi obepínající náměstí je slyšet zvláštní zpěv. Tříčlenná parta, která věkem přesně zapadá na ranní náměstí, hraje baladu o třech královstvích. Dva muži hrají na tradiční hudební nástroj huchien a slečna Chang S - L zpívá. Chiceng umí anglicky.

 

"Všichni jsme se narodili v pevninské Číně a sem jsme utekli před rokem 1949. To, že tady hrajeme, vnímáme jako projev svobodného života," říká se šťastným úsměvem. Hudebníci se znají už dlouho a na Čankajškovo náměstí chodí hrát každý den kromě neděle.

 

"Hrajeme spíš sobě pro potěšení než pro lidi," vysvětluje mi, když poukazuji na to, že jejich koncertování nikdo neposlouchá.

 

Čím hlouběji se nořím do parku, tím rychleji roste věkový průměr těch křepkých postaviček, vzdávajích hold svému tělu a životu. Tady totiž rostou stromy, o které se mohou staroušci opřít. Na lavičkách mezitím vybalí své pomůcky - masti, oleje, ručníky a bylinky - pouliční maséři a léčitelé. Přijíždějí chromí na svých vozících a nechávají si namasírovat spánkem ztuhlé tělo. Park je plný hudby a pohybu, když do něj kolem půl osmé dravě vtrhne mládí. Chlapci ze středních škol ve stejnobarevných trenýrkách a tílkách dostávají od svých učitelů zabrat. Důchodci pomalu odcházejí a zanedlouho, až se i mládež vrátí do školy, přikryje celou Taipei každodenní smogová poklička, pod níž se teplota bezpečně vyšplhá nad třicet stupňů.

 

TRADICE V OBKLÍČENÍ

 

Taiwanci mají rádi tradice a váží si historických památek, ale mnoho jich nemají. Zvlášť v hlavním městě je několik málo památek, které jsou doslova v obklíčení moderních budov. Vůbec nejstarší stavbou v Taipei je buddhistický chrám Lung-shan, Chrám Dračí hory. Pochází z roku 1738 a měl chránit imigranty z Číny. Ovšem od té doby byl několikrát přestavěn, naposledy na počátku 20. století.

 

"Chrám je smíšený, taoistický a buddhistický dohromady," vysvětluje mi paní Alice Wang. Nechápu.

 

"Během japonské okupace ostrova bylo zakázáno mít taoistické bohy doma, proto je lidé přinášeli do buddhistických chrámů jako je tento." V Chrámu Dračí hory je dnes více než sto taoistických bohů.

 

Lidé přicházejí do chrámu v kteroukoli hodinu a většinou se se svými bohy radí. Rituál, díky kterému věřící nakonec získá odpověď na své otázky, je velice složitý. Každý se musí především bohům představit, říci své jméno, adresu a narozeniny. Pak se ptá. Odpověď, která v nejjednodušších případech zní "ano" či "ne", získají pomocí dvou červených dřevěných nebo plastikových půlměsíčků. Po vyslovení otázky věřící hodí oba půlmesíčky na zem a pokud vytvoří kolo, zní odpověď "ano".

 

Pokud ovšem věřící přichází do chrámu se složitějším problémem, je i rituál složitější. Nejprve si člověk vybere z kontejneru hůlku, na níž je číslo. Pak opět hází a jestliže měsíčky dají kladnou odpověď, ví, že hůlka je ta pravá. Pokud ne, opakuje pokus s jinými hůlkami tak dlouho, dokud nenajde tu svou. Podle čísla hůlky si věřící vyhledá opověď v knize, což je vlastně veliký registr, v němž jsou podle čísel lístečky s odpověďmi boha. V chrámu Lungshan je takových lístečků sto a "chrámoví experti" je pomáhají vyluštit.

 

Celý ceremoniál doprovází modlení s vonnými tyčinkami, které se zapichují do velké popelnice, kde dohoří. Řada lidí prý popel z vonných tyčinek jí, protože věří, že je to zdravé.

 

Pestrou směs lidí a lidiček, které se po celý den zdržují v chrámu, doplňují žebráci a místní, kteří stinná místa využívají k poklábosení a odpočinku. Chrám je totiž místem k společenskému setkávání, dá se tu kouřit a jíst a jsou tu zdarma jediné veřejné záchody ve městě. Prý se tu konají i místní politická shromáždění.

 

Na Taiwanu jsou nejsilnějšími náboženstvími taoismus a buddhismus. Původně čínské náboženství taoismus dnes mohou asi 3,3 miliony věřících praktikovat ve zhruba osmi tisících chrámech, zatímco téměř pět milionů buddhistů má k dispozici pouhé čtyři tisíce chrámů. Většina lidí ovšem vyznává směsici lidového náboženství, takzvaný "svatý pokr". Jde o různé formy čínského lidového náboženství, tedy náboženství, jehož teologie, obřady a duchovenstvo jsou roztroušeny v ostatních náboženských a společenských organizacích. Toto lidové náboženství přijala většina čínských imigrantů, kteří si z pevniny přinesli svou představu bohů.

 

VĚŽ ŽIVOTA

 

Vzhlédne-li člověk skrze dým vonných tyčinek vzhůru, neuvidí nekonečnost vesmíru, nýbrž nejvyšší taipeiskou věž - Shin Kong Life Tower. Věž života byla dokončena v roce 1993 a je vysoká 244 metrů. Má 51 nadzemních, 7 podzemních poschodí a na vyhlídkovou plošinu ve 46. poschodí zaveze rychlovýtah návštěvníky za třicet sekund. Poprosit svého boha o radu trvá nekonečně déle.

 

Nejvyššími budovami nejen v Taipei, ale i na celém Taiwanu, jsou většinou hotely. Zvenku nepojmenovatelného stylu, uvnitř hýřící pohodlným luxusem. Turistů je v nich ovšem málo, nejčastěji je využívají Taiwanci při svých služebních cestách. V jednom hotelovém parku potkávám řadu bosých lidí. "Masírují si nohy chůzí po chodníčku osázeném kamennými valouny, je to ohromně zdravé. Zkus to taky," zouvá mi boty Su-chin. Stejně jako na ranní cvičení, na tyto drobné a zdraví prospěšné činnosti si většina upracovaných lidí čas najde.

 

Čím je pro Taiwance jeho zaměstnání se snadno pozná z nově vzniklého uvítacího rituálu. Talismanem moderní doby je totiž vizitka. Podává se ještě dříve než ruka a rozdává se při oficiálnějších příležitostech po desítkách. Taiwanci si uvědomují handicap znakového písma. Proto jsou vizitky dvoustranné, přičemž na anglicky psané straně má většina Taiwanců křestní jméno anglické. Je to zvláštní, ale po Taiwanu běhá spousta Peterů, Johnů, Eugenií, potkáváme Larryho, Rosu, Alici a dokonce Elvise.

 

Betty Yeh žije v Tainanu na západním pobřeží. Je to mladá a nesmírně elegantní žena, obývající neméně elegantní byt v osmnáctém patře věžáku. Při tradičním čaji se dozvídám, že jí patří dvacet obchodů s luxusním oblečením. Při čaji mi také představuje své dcery, šestnáctiletou Lally a patnáctiletou Rose.

 

"Jaké je tvoje jméno?" ptám se průbojnější Rose.

 

"Jmenuji se Rose Pan, ale všichni mi říkají Rose."

 

"Dobře, ale kdo ti dal to anglické jméno?"

 

"Náš učitel na angličtinu nám všem dal jména, ale mohla bych si prostě jméno jenom vybrat, jako třeba máma, která angličtinu neměla." A je po tajemství anglických jmen na Taiwanu, lidé si je většinou prostě zvolí a začnou si tak říkat. Rose mi pak vypráví o své prázdninové cestě po Státech. S baťůžkem a kreditní kartou. Mladí a bohatí mají dveře do světa otevřené dokořán.

 

NA VÝCHOD OD RÁJE

 

Jestliže sever ostrova je vlastně hlavní město a výkladní skříň Taiwanu, pak západní pobřeží je zázemím této skříně a žije si stejně dobře. Na západě se hory pomalu svažují do široké roviny, kde se rozlévají řeky z hory do řady ramen, klikatí se a pomalu tečou k oceánu, kde tvoří široké naplavené delty. Na západě je řada velkých měst a průmysl tu kvete.

 

Trochu jinak je to s východním pobřežím. Divoký Tichý oceán tu naráží na úzký pruh kamenité země a na dohled od břehu se zvedají strmé srázy hor, pokryté "pralesem" plným divokých zvířat, pavouků a hadů. Někde vysoko v horách jsou vesnice původních obyvatel Taiwanu. Mnoho jich však sešlo do údolí a zkusilo žít modernějším a pohodlnějším životem. Jejich domy byly ale malé a špinavé, na rozdíl od čínských. Kamenitá země také mnoho způsobů obživy nenabízela, dodnes jsou na východním pobřeží jediným průmyslem továrny na zpracování kamene. Všimnu si, že Su-chin mi chce něco říci, a že se jí do toho moc nechce. V téhle mladé ženě, která rozhodně nežije v blahobytu, se už zase pere pocit povinnosti říci i smutné pravdy s chutí leccos zamlčet.

 

"Domorodci chtěli mít také hezké a čisté domy jako my. Ale nic neměli, a tak prodávali to jediné, co bylo na prodej - vlastní děti."

 

"Děti?" Nerozumím.

 

"Děvčátka. Od deseti do dvaceti," smutně přiznává Su-chin a jedním dechem dodává:

 

"Teď už mají i svou vlastní policii, která to hlídá. Před deseti lety to bylo nejhorší. Teď už se to nedělá." Možná je to tím, že taiwanští domorodci už své domy většinou mají.

 

Jedním ze dvou velkých měst na východním pobřeží je Hualien. Je tu letiště (kromě dvou mezinárodních je na Taiwanu ještě čtrnáct vnitrostátních letišť), přístav, pláž a na ní několik hotelů.

 

Nedaleko od našeho hotelu stojí něco jako slum. Vesnice poskládaná z dřevěných domků na muřích nohách, špinavých a zchátralých. Mezi nimi shrbené postavy, které pálí ohně, a ušmudlané děti. Výrostci na pobřeží popíjejí kořalku a napodobují hrdiny z akčních seriálů - donekonečna opakovanými rvačkami, které mají do asijských bojových umění asi tak daleko, jako střílení prakem.

 

"Ne, nejsou to domorodci. Jsou to velmi staří čínští vojáci, kteří přišli na ostrov těsně před Čankajškem. Většinou si vzali domorodé ženy, ale zůstali velice chudí. Nikdy neměli práci, nezmohli se na žádný majetek. Oni pracovat nikdy nechtěli, protože nevěřili tomu, že na Taiwanu zůstanou," snaží se nám vysvětlit náš řidič něco, co sám dobře nechápe. Tihle lidé snad až dodnes věří tomu - jako jediní v celé zemi - že se jednou vrátí zpět do vlasti, do velké Číny. Taiwanská vláda jim nyní vyplácí podporu a jejich děti platí jenom poloviční školné, zdá se ale, že na jejich život to nemá sebemenší vliv.

 

OMÝVÁNI VLNAMI PACIFIKU

 

Přítomnost moře, jeho dary i hrozby nejvíce pociťují obyvatelé východu země. Zatímco západní stranou je ostrov obrácen k Taiwanské úžině, jeho východní pobřeží je vystaveno silným - a dlužno říci teplým - proudům silného, mocného a neúprosného Pacifiku. Oč je tu život těžší, o to je tu krásnější příroda. Strmé útesy, úzké pláže, hluboko zaříznuté delty horských řek. Krásné i hrozivé. Loňský tajfun byl obzvláště ničivý v Hualienu a v blízkém národním parku Taroko. Vzal s sebou domy, silnice, mosty, koleje, životy. Dnes ale není takřka žádné škody vidět. Taiwanci byli na katastrofu dobře připraveni a ihned začali likvidovat škody. Důležité komunikace jsou již obnoveny, na ostatních dnem i nocí pracují buldozery, rypadla i obyčejné lopaty.

 

Každý den je moře poseto černými tečkami rybářských bárek, které ač jsou často vybaveny prvotřídním motorem, zachovávají si svůj tradiční vzhled. Snad proto vypadají tak křehce. Ovšem být soukromým rybářem na ostrově je čím dál těžší. Vláda se snaží řadu starých člunů vyřadit z provozu, neustále roste význam "velkého" rybolovu a rybích farem. V roce 1995 Taiwan ulovil 1,3 mil. tun ryb a na tomto čísle se drobní rybáři podíleli pouhými sedmnácti procenty. A ačkoli bude rybářů rok od roku ubývat, snad ještě dlouho budou přístavy plné bárek s krásně vyřezávanými palubami. Snad ještě dlouho budou cídit paluby ošlehaní a vrásčití muži v širokých slamácích, snad ještě chvíli budou malá přístavní města cítit dusným rybím pachem.

 

Jinou kapitolou jsou sportovní rybáři, kteří s oblibou vyhledávají místa opatřená varovnými cedulemi: "Místo pro rybolov nebezpečné". To je ten pravý rybářský ráj, na útesech, o které se tříští obrovské vlny! Občas je některá vlna větší než ostatní, to se pak musí rychle uskočit. Vlny jsou totiž úžasně silné, a kdo je smeten do moře, zpravidla nemá nejmenší šanci. Každoročně Pacifik spolkne několik rybářských životů, přesto rybáři dál stojí na útesech a tahají jednu barevnou rybku za druhou.

 

Ještě něco patří do pobřežních vod Taiwanu - vojenské námořnictvo. Zranitelný ostrov je hlídán ze všech stran a velká vojenská plavidla ani malé hlídkové čluny nelze přehlédnout. Pobřeží je poseto malými vojenskými základničkami a pobřeží objíždějí vojáci s dalekohledy. To má svůj zvláštní důvod, který souvisí s rozporuplnými vztahy s velkou Čínou. Číňané totiž mohou Taiwan navštívit jenom s organizovanou skupinou, třeba cestovní kanceláří. Řada lidí se tedy pokouší z Číny emigrovat přes moře a na malých člunech se pokoušejí doplout na ostrov svobody.

 

SVÁTEK MĚSÍCE

 

"Kupte nějaké pivo, já koupím jako dárek kávu. Nebojte se, bude tam spousta lidí a všichni se na vás těší," připravuje nás Su-chin na svátek Středu podzimu, který strávíme v rodině jejích přátel.

 

Taiwanský kalendář, stejně jako čínský, je plný svátků. Slaví se tradiční čínské svátky, moderní čínské svátky (ovšem ty o mnoho tišeji), náboženské svátky a svátky původních obyvatel. Svátek Středu podzimu neboli Svátek Měsíce oslavuje poslední úplněk před podzimní rovnodenností a podle příruček by se měl vyznačovat pozorováním Měsíce v úplňku a pojídáním kořeněného pečiva, známého jako "měsíční koláčky".

 

V rodině pana Tseng Shu Mei ovšem není po koláčcích ani stopa. Zato jsou k dispozici plné kádě rozličných ryb, mořských potvůrek, několika druhů masa a uzenin. Na podzimní svátek se do domu rodičů sjela celá rodina, a tak je před domkem, kde se masa rožní, opravdu plno. Pan Tseng má totiž tři dcery a tři syny a už teď dvanáct vnoučat. Všechny Tsengovy děti přijíždějí v hezkých a drahých autech a s chutí se přejídají nabízených dobrot. Rodiny jeho dcer farmaří v horách, synové prý obchodují.

 

"Chtěl bych jim všem postavit pořádný dům," svěřuje se pan Tseng po páté sklenici vína, které kvůli nám otevřel. Taiwanci pijí alkohol jenom zřídka a snad kromě piva i neradi, takže svátky se odbývají zhusta za střízliva.

 

Zvláštností tohoto svátku je, že jej Taiwanci tráví v rodinné pospolitosti, na rozdíl od většiny ostatních svátků, které mají veřejný ráz. Okolo jedenácté hodiny jsou ulice měst plné rodin, které před svými domy podobně jako Tsengova rodina rožní či opékají na dřevěném uhlí. Přes světla pouličních lamp a lampionů sice není Měsíc vůbec vidět, zato moderní pyrotechnika dělá kolem půlnoci na obloze divy.

 

KONEC STARÉHO UMĚNÍ?

 

Je normální rušné odpoledne všedního dne, ale v ulicích města Lotung se něco děje. Jdeme za skřípavými zvuky tradičních čínských hudebních nástrojů, už slyšíme i zpěvavě vyprávěný příběh. Dřevěné a smyčcové hudební nástroje spolu s bubny a činelami doprovází herce, kteří mají kostýmy odpovídajících zhruba módě panující za vlády dynastie Ming, tedy asi před čtyřmi stoletími. Muži i ženy se střídají na jevišti, své repliky v závěru pro nás nepřirozeně protahují a zpěvavě zvedají do vysokých tónů. Diváci se uprostřed živé čtvrti, kde divadlo Hen Yang pod širým nebem hraje, na chvíli zastaví, pobaví se a jdou za svými starostmi. Jiní zůstávají celé hodiny.

 

Jsme svědky pouličního vystoupení jedné z tisíce amatérských skupin, které se věnují taiwanské opeře.

 

Ta je pochopitelně velmi podobná opeře Pekingské a z jejich tradic také vychází. Toto umění je snad nejtradičnější z tradičních a je nesmírně náročné se mu naučit. V Národní akademii dramatických umění Fu Shing v Taipei se tradičnímu hereckému umění nyní učí okolo 380 žáků. Život hereckého učně je velmi tvrdý. Děti od 10 do 18 let ve škole většinou bydlí a své rodiny navštěvují jen o víkendech. Vstávají kolem páté hodiny ranní, a hned začíná ten nejtvrdší trénink zaměřený na fyzickou kondici. Během dne se pak učí "normálním" předmětům a trénují. Od akrobatistických kousků - na chodbě kolem nás prohučí kluk, který stojí na svém kole na rukou - přes práci s tradičními zbraněmi až po jemné nuance dramatického výstupu. Sledujeme hodinu, kde se chlapci a dívky učí "tančit" s dlouhou tyčí. V sále s mnoha zrcadly donekonečna opakují jednotlivé variace, k jednomu kroku přidají druhý, pak ruce, hlavu, tyč, úsměv. Dívka, která má zlomenou ruku a nemůže trénovat, sedí celou dobu v dokonalé roznožce, chce využít čas, kdy nemůže cvičit.

 

Tai Shi je sedmnáct let a za rok tu skončí studia. Chce potom jít studovat univerzitu podobného zaměření, a pak konečně bude moci hrát v taiwanské opeře, nejlépe v národní. Nebojí se, že by nenašla práci. Co se jí tu nejvíc líbí?

 

"Jako dítě jsem se ráda dívala v kině a v televizi na čínskou operu, a teď to sama můžu dělat, to je jednoduchá odpověď."

 

S Tai Shi sleduji představení školní skupiny, složené ze studentů a učitelů. Je totiž den, kdy je dopoledne věnováno skutečné opeře. Na jevišti se střídají někteří ze čtyřiceti herců skupiny, pestré oděvy podtrhují výrazně namalované tváře. Herec se prý před představením maluje skoro půl hodiny včetně oblékání pak příprava na představení trvá déle než hodinu.

 

Zatímco na akademii mladí dřou do úmoru, většina národa holduje úplně jiné zábavě. Jmenuje se karaoke a přišlo z Japonska. A všichni TO milují. Ve větších městech stojí na každém rohu domy označené neonově zářivými písmeny K.T.V. Uvnitř domu je řada místností - "music boxů" - vybavených velkými televizními obrazovkami, mikrofony a kvalitní hifi-soupravou. Podstatou téhle zábavy je možnost zazpívat si oblíbené hity s originálním doprovodem. Zatímco na obrazovce běží příslušný klip a slova písně a z reproduktorů se line hudba, vy držíte mikrofon a pějete.

 

Do jedné z devíti K.T.V. v centru Taipei okolo desáté večer vcházíme. V desetipatrové budově je 99 boxů, přesto je u recepce tlačenice a pokud nejste dopředu objednáni, počkáte si na volný pokoj třeba dvě hodiny. Zatímco personál vysílačkou koordinuje návštěvníky, vyzvídám na dvou středoškolácích, jak často na karaoke chodí.

 

"Asi tak každé dva měsíce, ale kdo ví, možná přijdeme už zítra."

 

S námi to vypadá beznadějně, ale nakonec mě poznává rodina, kterou jsem za večerního stmívání fotografovala na jedné křižovatce a zve nás do svého boxu. Jsme uvedeni do místnosti s kulatou lavicí a stolkem s popelníkem. Manželka spouští počítač a z dlouhého seznamu vybírá hity, které si bude chtít postupně zazpívat. Malé děvčátko zkouší mikrofon a je jím učarováno. Hlava rodiny objednává pivo, zapaluje si cigaretu a čeká, až nám s pivem přinesou mentolové pastilky, prý na zlepšení hlasu. Pak TO vypuká. Dospělí si půjčují mikrofon, napodobují zpěváky a procítěně zpívají. Děvčátko do mikrofonu vříská, a vříská také, když mu je mikrofon odebrán. Asi všichni v té ztemnělé místnosti na chvíli zapomínají, že jsou jenom bankovními úředníky.

 

KREV A MLÉKO

 

Na nočním tržišti v Taipei je živo jako v poledne, nejvíce se ale lidé houfují u stánku, který je opatřen mnoha cedulemi s nápisem NO TAKING PICTURES! - nefotografujte. Další cedule ujišťuje, že "tito hadi nejsou chráněná divoká zvířata". Nedočkavý dav ví přesně, na co čeká. Děti stojí vpředu.

 

Zrzavý číňan konečně začne mluvit do mikrofonku, připnutého do klopy pláště. Plášť je bílý, ale se spoustou krvavých skvrn. V teráriu se kroutí velký had, menšího hada tahá Bílý plášť z kapsy u kalhot. Drží ho pevně za hlavičkou, kterou mu sepne kovovou sponou. Na chvíli ho pověsí na háček a přestane si ho všímat. Obrací svou pozornost ke dvěma rozpáraným hadům, kteří visí na stěně za ním. Myslím si, že jsou mrtví, ale když jednomu nůžkami ustřihne kus ocasu, začne sebou podélně rozříznuté tělo hada bezmocně a zoufale mrskat. Ze zbytku ocasu mu pomalu odkapává krev. Jeho souputník v utrpení, velký had vedle, se probudil z agonie a kroutí svým velkým tělem. Čerstvá rána se mu rozchlipuje a obnažuje se tlukoucí srdce. Lidé jsou vzrušení, sledují prastarý rituál získávání životní síly.

 

Bílý plášť se vrátil ke své oběti. Znovu si podrží hada v jedné ruce a nůžkami na nehty mu pomalu rozstříhává kůži na hrudi. Konečně se dostává k hlavní tepně. Nadšení dostupuje vrcholu a smrad také. Přeřízne tepnu a tekoucí krev zachytí do skleničky. Nabízí divákům, ale dnešní Taiwanci už nemají tolik víry v životadárnost tekutiny, takže se většinou odvracejí. Dnes už jsou jen diváky. Bílý plášť pije a krev se mu zachytává na zrzavých fousech. Polomrtvému hadu ještě vyřízne pohlavní orgány a pak ho pověsí k ostatním. Tam, na háčcích před restaurací a na očích všem může pomalu umírat.

 

Na nočním tržišti je jedna hadí restaurace vedle druhé a všechny své hosty lákají touto podívanou. Úředně je to sice zakázané, ale ví o tom každý obyvatel velkoměsta. Nepochybně i příslušné orgány. Jde o jednu z tradic, kterou se nedaří vykořenit a zřejmě není ani zájem. "Je to tradiční součást čínské medicíny. To nikdo nebere tak, že by ti hadi trpěli," rozhodně mi vyvrací mé vnímání jindy útlocitná Su-chin. Dobrá, nemusím všemu porozumět. I Su-chin si ale raději než hadí krev dá mléko, pro které zamíříme do nedalekého McDonaldu.

 

ZEMĚ, KTERÁ MYSLÍ VÝŠ

 

Téma vztahu Taiwanu s Čínou, jíž je země formálně součástí, je zvláště pro cizince tabu. Ani Taiwanci se o tom mezi sebou moc nebaví. Není koneckonců o čem - nikomu se do "velké Číny" nechce, každý doopravdy lpí na taiwanské demokracii. A každý přiznává, že i taková demokracie má své stinné stránky. Třeba ve vztahu k ženám, které dodnes - ať už jsou na jakémkoli postu v jakémkoli zaměstnání - berou menší plat než muži. Třeba ve vztahu k původním obyvatelům ostrova, kteří se sice dnes těší mimořádnému zájmu vlády, nicméně jsou skupinou, jíž se v moderním světě nedaří. A v neposlední řadě ve vztahu k ochraně životního prostředí, které tu je v plenkách.

 

Ale mnohé se podařilo. Před několika desetiletími znali Taiwanci strach z lágrů. Před několika desetiletími nemohli cestovat. Před několika desetiletími nemohli pracovat a podnikat podle svých schopností a chuti.

 

Dnes mají strach z jediného - že se ocitnou v náručí "velkého bratra". Všechno ostatní zvládnou vlastními silami. Každý bohatší Taiwanec po chvíli váhání přizná, že si zřizuje konto v zahraničí. O nic méně ovšem nepracuje doma. V zemi, která myslí výš, a která se s neuvěřitelným elánem dere do budoucnosti. V zemi, kde se rozvíjí vše a kde pracují všichni - nikdo nečeká, až mu vysoká životní úroveň "rozvinutého" kapitalismu spadne sama od sebe do klína.

 



TAIWAN - R. O. C.
součást Číny pod kontrolou tzv. Národní rady Kuomintagu, dříve Formosa.

 

napsal Jan Škvára

 

Ostrov u jihovýchodního pobřeží Číny byl osidlován z pevniny již od 12. století. Čínští přistěhovalci postupně zatlačovali původní, malajsko-polynéské obyvatelstvo do hor. V letech 1590-1662 se na ostrově objevili nejprve portugalští mořeplavci, později Španělé a Holanďané. Dali ostrovu název Formosa. Roku 1661 je však vyhnal generál Coxinga (Čeng Čcheng-kung), který vedl protimandžuský odboj, a který chtěl z Taiwanu dobýt Čínu. Roku 1683 obsadili Taiwan císařové čínské dynastie Čching, a čínský byl Taiwan až do konce 19. století. V letech 1894 napadlo Čínu Japonsko a zabralo Koreu, Port Arthur a Formosu. V době čínsko-japonské války byl 23. 5. 1895 na Taiwanu vyhlášen Taiwanský demokratický stát, první republika v Asii. Na základě šimoseckého míru připadl Taiwan Japoncům, Taiwanský demokratický stát byl po jedenácti dnech smeten japonskou armádou (i když ozbrojený odpor trval ještě dalších 7 let) a Taiwan zůstal v držení Japonců až do konce druhé světové války.

 

Na pevnině zatím byl v roce 1911 nucen abdikovat poslední čínský císař a vznikla Čínská republika. Na základě Versailleské smlouvy (1919) četná německá území na pevnině měla připadnout Japoncům. Pekingští studenti zahájili 4. května odboj proti Japoncům, v němž hrály hlavní úlohu dvě síly - Kuomintang, národní strana pod vedením generála Čankajška a nově vzniklá komunistická strana, jejímž spoluzakladatelem byl Mao Ce-tung. Čankajšek neznal venkov a nezajímal se o něj. Proto byl pro něj ideálním partnerem Mao, za kterým šli dělníci, a který vynikal radikálním nacionalismem.

 

Mao spolupracoval s Čankajškem už dřív a byl ochoten to opakovat, jen jeho podmínky byly náročnější po Velkém pochodu, který mu zajistil vedoucí úlohu v komunistickém hnutí. V lednu 1941 však Čankajškovy kuomintangské jednotky pobily jižně od Žluté řeky 9000 Maových vojáků. Pak obě čínské skupiny vedly proti Japoncům každá svou válku, často proti sobě.

 

V roce 1946 byla přijata ústava Čínské republiky, jejíž kontinuita pokračuje dnes na Taiwanu. Na ostrově také vzniklo povstání původních Taiwanců proti kuomintangské nadvládě, bylo ale 28. 2. 1947 brutálně potlačeno.

 

Ovšem v posledních měsících roku 1948 došlo na pevnině k řadě nesporných vítězství komunistů. V lednu 1949 se vzdal Peking. Ještě v této době, ačkoli se Čankajšek už chystal přesunout na Taiwan, radil Stalin Maovi, aby dohodl dělení Číny na komunistický sever a kuomintangský jih. Ale Čangajšek Maovy návrhy na kompromis odmítl, a v dubnu 1949 Mao překročil Jang-c?-tiang a ještě tentýž měsíc obsadil Nanking. V říjnu již ovládal celou čínskou pevninu. Ústřední národní vláda Čínské republiky s Čankajškem jako předsedou vlády se přesunula na Taiwan, kde vyhlásila výjimečný stav a prozatímním hlavním městem Čínské republiky se stalo Taipei.

 

V době studené války dostával Čankajšek rozsáhlou pomoc od USA, napětí mezi oběma Čínami dosáhlo kulminačního bodu válkou v srpnu-září 1958. Avšak Čankajškova stále více nacionalistická politika vedla v červenci 1965 k oficiálnímu zastavení americké pomoci.

 

Přesto se díky stabilní politické situaci, také díky agrární reformě, kterou v té době zahraničí pokládalo za příkladnou, stával Taiwan významným hospodářským faktorem v Asii.

 

V dubnu 1975 zemřel Čankajšek, který byl do té doby pravidelně volen prezidentem. Po něm převzal moc jeho syn Čiang Čching-kuo, čímž se zachovala politická orientace, ale pevnou rukou držená politická situace s "rudým bratrem" za zády postupně dostávala R. O. C. do mezinárodní izolace. Již roku 1971 byl Taiwan vyloučen z OSN a byla přijata Čínská lidová republika. V roce 1972 navázalo Japonsko diplomatické styky s komunistickou Čínou a přerušilo je s taipeiskou vládou. Totéž se událo s USA v roce 1978. Výjimečný stav, vyhlášený na Taiwanu v roce 1949, trval plných 38 let a skončil teprve v prosinci 1987, kdy byla propuštěna z vězení řada disidentů.

 

Po smrti Čiang Čhing-kua byla povolena také činnost opozičních stran, do čela státu se poprvé dostal rodilý Taiwanec Li Teng-chuej. V květnu 1990 navrhl Čínské lidové republice skoncovat s nepřátelstvím, avšak neúspěšně, protože ČLR navrhuje koncepci "Jedna země, dva systémy".

 

V dubnu 1991 vyhlásil Li Teng-chuej první demokratické dodatky k ústavě a v prosinci 1991 se na Taiwanu konaly první svobodné volby Národního shromáždění. V listopadu 1992 byla také zrušena vojenská správa Kinmenu a Matsu, dvou ostrůvků nedaleko pobřeží pevninské Číny, které jsou pod jurisdikcí taiwanské vlády.

 

V dubnu 1993 Taiwan zahájil také intenzivní kampaň za návrat do OSN, žádost ale naráží na zásadní nesouhlas "Velkého bratra" a opatrné manévrování ostatních velmocí. Zároveň byla znovu potvrzena suverenita ČLR nad ostrovy a ostrůvky v Jihočínském moři.

 

Dvacátého července 1995 byl schválen zákon o přímé volbě prezidenta R. O. C. lidem. Rozdíly v programech kandidátů se týkaly především další politiky k pevninské Číně. Tuto debatu v předvolební kampani také ostře vyhrotily rozsáhlé vojenské manévry ČLR v blízkosti Taiwanu na počátku roku 1996.

 

Prezident Li Teng-chuej prosazoval jednotu Číny v duchu tradic Kuomintangu s eventuálním cílem - sjednocení s pevninou na principech demokracie a svobody. Ovšem po zahájení manévrů vyzval pekingský režim, aby se vzdal své hegemonistické politiky a nadřazeného přístupu v jednání s Taiwanem.

 

Protikandidát opoziční Strany demokratického pokroku Pcheng Mig-min, bývalý disident, však kritizoval tento postoj a argumentoval tím, že nynější ústava zahrnuje do svého území i pevninskou Čínu a tím provokuje Peking. Jeho programem je vyhlášení nezávislosti Taiwanu jako nejlepší cesta k vyřešení napjaté situace s pevninou.

 

Jiný, nezávislý kandidát na prezidenta, Chen Li-an, zase zdůrazňoval nezávislost již existující, protože Čínská republika byla vyhlášena dříve než ČLR. Druhý nezávislý kandidát Lin Yan-kang také vystupoval proti nezávislosti Taiwanu a navrhuje myšlenku "čínského Commonwealthu" jako možnou cestu ke sjednocení s kontinentální Čínou.

 

Opětovné zvolení Li Teng-chueje vyjádřilo touhu Taiwanců po pokračování politických, ekonomických a sociálních reforem a potvrdilo popularitu jeho dosavadního osmiletého působení ve funkci prezidenta. Bezprostředně po svém znovuzvolení také vyzval Peking k vypsání všečínských demokratických voleb do čtyř let.

 

Rozpolcenost a hledání sebeurčení obyvatel Taiwanu trochu humorně dokresluje vznik nevýznamné strany, jejímž jediným bodem politického programu je připojení Taiwanu jako 51. státu USA.

 


K pravopisnému znění názvu ostrova TAIWAN - Tchaj-wan: podle Pravidel českého pravopisu z roku 1993 je správné použití Tchaj-wan, podle pravidla, že pokud je obtížný přepis z nelatinského jazyka, používá se přepis foneticky nejblíže. Ovšem v tomto materiálu dáváme v rozporu s pravidly přednost označení Taiwan, protože jednak opravdu je toto označení foneticky blíže, a za druhé sami Taiwanci transponují název ostrova ze svého znakového písma do latinské podoby TAIWAN. Od toho se odvíjí i námi používané odvozeniny - taiwanský a podobně.

 




FOKUANGSHAN
REPORTÁŽ Z NEJVĚTŠĺHO BUDDHISTICKÉHO KLÁŠTERA NA TAIWANU

 

"Nechť Buddha a bódhisattvové žehnají všem živým bytostem tak, aby se každý mohl radovat z osvícení z dharmy, nechť sklízejí nekonečnou moudrost a rozvíjejí mír své mysli," pravil 16. května 1996 ctihodný Hsin Ting, opat kláštera Fokuangshan. Bylo to třicet let poté, co jeho předchůdce Hsing Yun založil buddhistický řád a klášter stejného jména - Fokuangshan. Ještě o rok později vcházíme do vrat rozlehlého areálu my a ve Velké síni hrdinů posloucháme a nahráváme monotónní, ale strhující zpěv mnichů - noviců. Opěvují nebeského buddhu - Amitábhu. Jeho obrovská socha ze dřeva spolu se sochami Šákjamuniho a Bhajsadži vévodí Síni hrdinů a ve své velikosti blahosklonně shlíží na stovku mužů v hnědých hábitech. Střevíce nechali před vchodem, a tak teď jejich bosá chodidla jemně šustí na mramorové podlaze, jak mniši chodí dokola síní a věnují se zpěvu - modlitbě. Jejich počínání sleduje i 14 800 malých soch Šákjamuniho, které lemují obvodové zdi.

 

. . . . .

 


Nádvoří před hlavním chrámem kláštera Fokuangshan.
Před třiceti lety tu byl bambusový les plný pavouků a hadů.
Zakladatel kláštera Hsing Yun jej změnil na "čistou zem",
což je v buddhismu chápáno především jako stav vědomí.

Zakladatel řádu Hsin Yun opustil v roce 1949 Čínu a odešel na Taiwan, kde se rozhodl šířit buddhismus podle čínské tradice. Dnes patří řádu 120 domácích i zahraničních klášterů a chrámů, 4 univerzity, 13 buddhistických kolejí, 20 knihoven a bezplatné pojízdné kliniky. Taiwanský klášter Fokuangshan, jehož bezmála dvacet budov se rozkládá poblíž Kaohsiungu na jihozápadním pobřeží, je největším klášterem na ostrově. Vévodí mu obrovská socha Amitábhy, vysoká téměř čtyřicet metrů. Zlatě se lesknoucí Buddha je obklopen 480 malými sochami. Součástí kláštera je i velké buddhistické muzeum a mnoho budov je určeno k ubytování poutníků, k seminářům, konferencím, vyučování, jsou tu meditační centra. Ačkoli je celý klášter poměrně nový, všechny stavby jsou v klasickém čínském stylu. Pozoruhodný je Hřbitov nesmrtelných, který je inspirován myšlenkou zakladatele řádu o "životě započatém a skončeném ve Fokuangshanu". Hřbitov je v překrásné zahradě a nedávno k němu byl přistavěn sedmipodlažní palác. V prvním poschodí jsou čtyři pohřební obřadní síně pro smuteční a vzpomínkové obřady, ve druhém poschodí je šest moderních hospiců, kde mohou nevyléčitelně nemocní umírat v kruhu rodiny. Ve zbývajících pěti podlažích je více než 50 000 výklenků pro uložení uren.

 

Zaslechnou-li zvuk úderu na dřevěnou desku, všichni mniši, mnišky i laičtí návštěvníci či poutníci ve Fokuangshanu vstávají. Je půl páté ráno. Nejprve se všichni shromáždí v hlavní svatyni, aby recitovali sútry nebo mantry či meditovali v meditační síni. Po ranních zpěvech odcházejí studenti do tříd na buddhistické přednášky. Ostatní mniši a mnišky pracují po samostudiu pro klášter - slouží v Buddhově síni, editují sútry v kulturním oddělení, káží Buddhovo učení nebo pracují ve správě kláštera. Studium v klášteře zahrnuje kromě výuky i "mimoškolní" činnosti - vyučují se zde bojová umění, aranžování květin, krajinářské úpravy či zahradnictví.

 

Fokuangshan je moderní komplex, kde buddhismus žije a rozvíjí se. Mnichů má tento poměrně nový řád okolo 2000 a ti působí po celém světě jako učitelé. Naopak na taiwanský Fokuangshan přijíždějí ze světa poutníci, zvědavci, tápající i nalézající, aby v prostředí zasvěceném Buddhovi nalezli klid, vědomosti, porozumění...

 

V prostředí zaplněném množstvím soch a sošek Buddhy a jeho následovníků. V prostředí, které má ducha vznešenosti, víry a nesmrtelnosti tisíců a tisíců bosých chodidel, které v chrámech po staletí šustí po podlaze.

 

Není těžké nechat se okouzlit zaníceným zpěvem mnichů - noviců ve Fokuangshanském klášteře. Tuto možnost máte nyní i vy - ve dveřích Síně hrdinů pro vás reportéři magazínu Koktejl nahráli zpěvy zasvěcené Amitábhovi. Vzývání Amitábhy zní čínsky takto: "Na-mo A-mi-tchuo-fo", což přibližně znamená "Utíkám se k bohovi Amitábhovi". Nahrávka byla pořízena v září roku 1997, jednoho deštivého všedního dne na Taiwanu.
leden 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group