ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ASPOŇ JEDNU VESELEJŠÍ POHÁDKU

Země obrovská a prázdná. Země bohatá, v níž lidé žijí víc než skromně. Kraj, kde čas běží pomalu a neznamená peníze, kraj trpělivých a dobrých lidí. To je Mongolsko. Tvrdím to i přesto, že se Mongolcům připisuje barbarské dobytí poloviny středověkého světa. Jenže tehdejší svět byl sám pořádně barbarský · stačí se podívat na krvežíznivé plenění křesťanské Konstantinopole západními křesťany pod znamením kříže. A zatímco východní vojíni byli hroziví ve své rychlosti a divokosti, mnozí jejich protivníci v křesťanských, muslimských i konfuciánských zemích je zase předstihli v porušování smluv, urážení majestátu a vraždění vyslanců. A protože Čingischánův zákoník Jasa byl k takovým jevům prostě přísnější, dostalo se mnohým vládcům a lidu, který je trpěl ve svém čele, překvapivě rezolutního ponaučení. Zato Rusku, které si to dnes nerado přiznává, pomohlo spojenectví se Zlatou hordou odvrátit kolonizaci německými papeženci a dalo mu čas vyzrát a stát se silným státem.

 

. . . . .

 


Mongolsko

Ve stepi se ale žilo i v dobách "slávy" drsně a moc na tom nezměnilo ani střídání šamanské víry za buddhistickou a mongolské vlády za mandžuskou. Pak přišel komunismus se svou nenávistí, vyvraždil třetinu země a rozprášil logiku pasteveckého hospodářství. Před pár lety se jeho temné mraky roztrhly. A zatímco v jeho kolébce (které kdysi Mongolové pomáhali stát se státem) se lidé dál nevraživě strkají, kopou a bědují nad sebou samými, ve stepi se zase žije klidně. Téměř každý rok přicházejí holomrazy, povodně a požáry, lidé si vyprávějí, jak v blízkém údolí odnesla voda za pár minut sousedovi jurtu s celou rodinou. Je jim ho líto a dají mu možná ze svého stáda dvě tři ovce do nových začátků. Nelamentují, spíš mlčí. To je příroda, a takový je život v ní.

 

O SEDMIHLAVÉM DRAKU

 

Bylo to opravdu jako v říši ošklivého draka. Letiště Šeremetěvo, mezinárodní letiště evropské metropole, druhého nejdražšího města světa. Usmolené bakelitové židličky, neexistující obsluha, pak podrážděné celnice na podpatcích, s vysílačkami, propisovací tužkou a hromádkou sešitových papírů, na které se marně snaží zapsat všechna ta cizí jména z cestovních pasů. Nervózně křičí (jen rusky) na protestující pasažéry i na sebe navzájem, pobíhají s hromádkami pasů z jedněch dveří do druhých. Po čtyřech hodinách čekání v tranzitní zóně · bez přístupu k pitné vodě a zpočátku ani k toaletám · začnou pasy chaoticky rozdávat jako diplomy na pionýrském táboře. Nakonec se jim podaří odbavit celou pravidelnou leteckou linku! Při pohledu na jejich vysílení se bojím představit, jak tu vypadá situace mimořádná...

 

Snad jediní, kdo to zvládli bez fňukání, jsou mongolské maminky a jejich děti. Děti nechtějí pít ani jíst (snad ani čurat), jsou pořád čisté a po kratičkém spánku si zase vesele hrají. Maminky je nekomandují, zdá se, že jen mlčky sedí · je to ale právě jejich vyrovnanost a láska, s níž se děti cítí v bezpečí. A pozor · nemluvím o nějakých divoškách s kruhem v nose, nýbrž o mladých, sportovně oblečených dívkách, hovořících kromě mongolštiny plynně přinejmenším rusky a anglicky či například česky...

 

Konečně tedy usedáme do letadla Moskva · Ulánbátar. Na palubě zní španělština, němčina, angličtina, francouzština, maďarština, občas zaslechnu jakýsi skandinávský jazyk... Jsem u vytržení, neboť ještě před sedmi, devíti lety pamatuji na této trase většinou jen štítivé sovětské specialisty a namazané české kožaře a geology. Dnes tu vidím lidi kolem třicítky a čtyřicítky, usměvavé, kteří jedou do Mongolska se zájmem, těší se a nad nikým se nepovyšují. Je dvanáctý červenec, druhý den mongolského národního svátku nádam.

 

O ZAKLETÉ PRINCEZNĚ

 

Odbavení v Ulánbátaru proběhlo hladce. Před letištěm na mě nečekala otlučená volha, ale zánovní BMW, s nímž jsme cestou míjeli samé landrovery, mercedesy, terénní isuzu... Mé očekávání rostlo. Po šesti letech uvidím na vlastní oči, jestli se Mongolsko opravdu mění tak, jak mi každoročně líčí můj manžel.

 

Musím však přiznat, že při vjezdu do hlavního města mi vhrkly do očí slzy. Můj muž mluvil o stylových restauracích a zaplněných obchodech a já vidím mamutí tepelnou elektrárnu čoudící přes celé údolí řeky Túl, o těch šest let rozpadlejší zfušované činžáky sovětské éry, opuštěná megalomanská staveniště, z nichž původní sovětští majitelé odešli a na dostavbu nenechali Mongolům ani prostředky, ani právní zmocnění. Přijela jsem s nadšeným projektem, jak v parcích sázet stromečky, a zatím je třeba betonovat okraje silnic, asfaltovat chodníky a fasádovat celé domy. Vyprahlá step se mísí s kamením předměstských ulic a vířící prach umocňuje pocit beznaděje.

 

Tohle město začalo vznikat jako organický celek, jako jurtová rezidence hlavy mongolské církve a také i státu v 17. století. Postupně se rozšiřovalo o nové jurtové kláštery, o přilehlé čtvrti kupeckých domků, o uličky burjatských vahařů. Polojurtové, polodřevěné město kupců a postupně přicházejících cizích firem a diplomatů začínalo žít svým vlastním usedlým životem. Byl to organismus přizpůsobený okolní přírodě, potřebám kočovné společnosti i zájmům rozvíjejícího se obchodu. Počátkem 20. století tu možná vládli zdegenerovaní alkoholici a syfilis. Jenže souběžně s nimi se rodila nová buržoazie, vraceli se v Evropě vystudovaní mladíci, uvnitř církve rostla reformistická vlna a o slovo se hlásil vědecký a technický pokrok.

 

Importovaná bolševická revoluce však zneužila reformních nálad mladé sovětské inteligence, aby pak koncem dvacátých let "požrala své vlastní syny". Po masakrech třicátých let a světové válce tu japonští zajatci pod diktátem sovětských architektů začali stavět úplně nové město. V padesátých letech odsud byli několikrát vyhnáni místní Číňané. Další vývoj Ulánbátaru byl snad ještě bezúčelnější než v poststalinských městech vlastního Ruska. V délce 60 kilometrů jsou podél prakticky jediné hlavní ulice roztroušeny stovky křivých panelových domů s ďábelským systémem odpadních šachet chrlících svůj páchnoucí obsah přímo vedle vchodů. Mongolové takové domy v podstatě nepotřebovali, nebyly pro ně přirozené a o jejich okolí se prakticky nikdo nestaral. Ve vědomí kočovného člověka je totiž zakódována péče o koně nebo čistotu v jurtě, ne však přeměňování stepi kolem. Navíc, zkuste navozit černozem a vysázet květinové záhony či třeba jen keře na kamenité ploše v nadmořské výšce Sněžky! V první panice mě napadlo: tohle město je třeba zbořit a postavit jinde nové!

 

Ale pak jsem se uvolnila. To je totiž to jediné, co je třeba udělat, aby zde člověk dokázal žít: uvolnit se a poddat zdejšímu rytmu. Nejde o rytmus pomalejší nebo ospalejší. Je volnější, ale tam, kde je to podle zdejší logiky věcí třeba, vyžaduje rychlou a úspornou akci. Vzpomínám na známého kameramana, který tu dlouho nemohl pochopit, proč se mu nedaří záběry. Lidé se zde totiž pohybují pro nás nevyzpytatelně. Automobily i lidé kličkují po silnicích jako ve volné stepi a pro nás je záhadou, jak se všichni stihnou vzájemně vyhnout. Hlavní předpoklad tkví v tom, že nikdo nemá zlý úmysl. Lidé se mačkají v autobusech, proplétají po chodníku a ve vchodech do obchodů se jakoby nesmyslně prodírají jeden přes druhého. Mohu však · po zkušenostech s českými řidiči a vlastním známým pocitem podráždění z narušené "psychologické bubliny" · potvrdit, že Mongolové vás nechtějí zlobně odstrčit. Můj muž říká: "...někteří řidiči jsou tu možná trochu tupější, takže je nenapadne dát někomu přednost. Ale nejsou agresivní!"

 

A tak jsem se i já uvolnila a začala pod rozpadající se skořápkou implantovaného města cítit pulzující život. Zatímco Rusové plačky čekají, až nastane lepší budoucnost, Mongolové, zdá se, uvnitř své někdejší klece pomalu a trpělivě navazují na nit, kterou přetrhla dvacátá a třicátá léta. Rozhodně to nejde rychle, ale oni jsou skromní. Někdo tvrdí, že ona bezmezná trpělivost brání rozvoji, já jsem však přesvědčena, že je naopak záchranou. Možná budou o trochu déle překračovat polámané obrubníky a po dešti se brodit kalužemi. Hlavní architekt Ulánbátaru dobře ví, kde a co vyspravit, zatím na to ale nejsou peníze. Co by tedy Mongolové získali, kdyby se nad každou louží rozběsnili? Jen žaludeční vředy, pocit marnosti a zášť. Oni zatím budují zevnitř · v jejich bytech a jurtách je čisto, oblékají se jako ze škatulky (což je při často přerušovaných dodávkách vody známka neuvěřitelné vnitřní síly a kázně), za nevábnými fasádami vznikají útulné kavárničky, restaurace, obchody a tržiště. Město žije, venku se prohánějí děti, i pozdě večer je na ulicích rušno a v restauracích či barech se nebaví jen cizinci, ale naopak většinou sami mladí Mongolové. Téměř veškerá mládež se dnes domluví anglicky. Město je poklidné a příjemné. Jednou jistě budou i peníze na všechny fasády a nové domy. Vždyť od dob přídělového systému uplynulo pouhých pět let...

 

O JEZINKÁCH BEZINKÁCH

 

Pochopitelně, v létě je každé město příjemnější než v zimních plískanicích. Až začnou mrazy a výpadky tepla a elektřiny, většina turistů odjede a bezdomovci se stáhnou kolem teplých kanálů a výtahových šachet; až budou na jaře nekonečné prašné bouře ze stepi brnkat na nervy i těm nejotrlejším, budou lidé asi méně vlídní. Každá pohádka má své zlé skřítky.

 

Viděla jsem mladé alkoholiky, ve dne v noci na mol opilé v odlehlých pasteveckých ajlech a okresních osadách · sümech. Viděla jsem rozpadlé zdi vesnických domků a vím, že ulánbátarští bezdomovci naopak odmítli magistrátem rozdávané sazenice zeleniny, přidělené pozemky promptně rozprodali a zase přišli prosit před parlament o zvýšení podpor v nezaměstnanosti. Vím o podezření, že japonská humanitární pomoc je z velké části rozprodávána na trhu jako "second hand", podobně jako byla ještě za komunistické vlády před pěti lety (možná lidmi samotného ministra zdravotnictví) načerno prodána do Ruska a do Číny bezplatná humanitární zásilka léků pro celou zem. Vím o tom, že se některé firmičky snaží odrat zahraniční klienty nehoráznými cenami, vím, že v parku se sochou Lenina před hotelem Ulánbátar a budovou Ústředního výboru komunistické strany MLRS probíhá každý večer čilá burza prostitutek, a že devadesát procent z namátkově kontrolovaných dívek tu trpí běžnými pohlavními nemocemi. Vím, že mladí Mongolové se mohou v místních pivnicích či restauracích bavit jen díky tomu, že po večerech nebo o prázdninách vydělávají u zahraničních firem "druhý plat", a znám mnoho prostých rodin, kterým se bez takového druhého zaměstnání žije opravdu těžce (průměrný měsíční plat je ekvivalentní sotva třiceti americkým dolarům).

 

Proč ale nepohlédnout i na světlou stránku mince?

 

Je tu dost poctivých firem. Taxikář ani náhodný řidič, který na mávnutí zastaví, si ani od cizince nevezme o desetník víc, než je stanovených 200 tugriků za kilometr, v restauracích nikdo nečeká na spropitné. Problém bezprizorných dětí nezůstává bez povšimnutí. Nejen, že už skutečně fungují zhruba čtyři útulky, ale · a to je podstatné · vzniká propojená síť, která tlačí na to, aby děti jen pasivně nepřijímaly, ale také se učily, cvičily se v řemeslných dílnách či jako kuchaři nebo uklízečky ve vlastním azylovém domě, pěstovaly si vlastní zeleninu apod. Najdou-li se peníze od sponzorů, bude každému, kdo si chce přivydělat, zpřístupněn projekt veřejně prospěšných prací koordinovaný s potřebami magistrátu a architekta města. To je ideální varianta. Sportovně oblečené děti před azylovým domem hrají košíkovou a spousta jejich kamarádů, kteří na léto zvolili dobrodružství ulic, se hlásí, že na podzim zase přijdou sem. Pět osiřelých dětí, žijících se starou babičkou v malé jurtě poblíž minerálních lázní, oplácí za hrnec polévky šňůrou sušených bílých hřibů, vykračuje si v čistých šatech s volánky a svorně se dělí o pár sladkostí.

 

Před pár lety jsem si nadělala nepřátele, když jsem zmínila zvyk nepohřbívat zemřelé kojence, nýbrž je tiše "zanechat" ve stepi. Jenže důvod tohoto napohled drastického zvyku je ve skutečnosti plný dobroty: duše dítěte nebude pohřebními obřady zahnána do koloběhu převtělení, ale možná se ještě stačí uchytit v jiném, právě počatém děcku. S podobným přáním lze pohlížet i na opuštěné nebo zatoulané děti: je reálná naděje, že v následujících letech vznikne v Mongolsku hodně pracovních míst. A pokud se alespoň část dětí, které v této chvíli nedokáže uživit vlastní rodina, zachytí v záchranné výchovné síti a něčemu pořádnému se naučí, mohou za deset, patnáct let žít · třeba jako dálkoví řidiči, kterých může nová mongolská infrastruktura pohltit klidně deseti tisíce · zcela normální život. Mongolsko netrpí problémem přelidnění, jako mnohé rozvojové země např. v Africe, takže je šance, že za pár let bude "každá ruka dobrá".

 

Ostřílenější dobrovolníci OSN nebo Peace Corpus pomáhají jako lékaři nebo učitelé v nuznějších podmínkách vzdálenějších krajů a okresů. Ale ani oni neskrývají optimismus. Vždyť Mongolsko, na rozdíl třeba od Kampučie, Rwandy nebo Bosny, nemusí řešit hrůzostrašnou situaci sta tisíců běženců, válečných invalidů a sirotků, je (objektivně díky někdejšímu sovětskému systému školství) v podstatě plně gramotné, chladné klima je chrání před masovými epidemiemi, a i když tu sotva potkáte lidi obézní, obecně pastevci prakticky neznají pojem "hladomor". Již Tajná kronika Mongolů popisuje jako vrchol chudoby dobu, kdy se osiřelý Temüdžin se svými sourozenci musel živit (považte!) rybami.

 

A proč leží ladem ruiny sovětských kasáren, dolů či kamenných domků uprostřed stepi? Můj kamarád má teorii, které bych ráda věřila: Mongolsko cizorodé prvky, jako sovětské stavby nebo socialistickou nevraživost, vnitřně nepřijalo.

 

V polorozpadlých sümech se kromě pracovníků škol a dětských internátů či lékáren drží už jen minimum lidí. Kdo mohl, pořídil si pár kusů dobytka a odkočoval s jurtou tam, kam Mongol patří · na pastviny za sümem. Kamenné stavby jsou postupně rozebírány na zídky chránící dobytek proti vichřicím, a to je, upřímně řečeno, účelnější využití. Pastevecká rodina totiž nemůže bydlet na jednom místě a nemůže ani vytápět studené kamenné zdi, neboť v některých oblastech (třeba kolem jezera Ögijn núr) není na desítkách čtverečních kilometrů jediný strom ani keř. Jezdcům Camel Trophy se mohly zdát místní obchody prázdné, ale otázka zní, co vše jsou místní lidé zvyklí nakupovat. Vždyť kočovná domácnost si odedávna vyrábí většinu životních potřeb sama.

 

O HEJKALECH A ČERTECH

 

Společnost, která se musí tak od základů proměnit jako ta mongolská, je jako had bez kůže · strašně zranitelná.

 

Komunismus jako ideologie ztroskotal. Tibetský buddhismus, který je v Mongolsku rozšířen vlastně jen tři století (ale mnozí mají pocit, že tu byl odedávna), se po čistkách a nedobrovolném půstu probudil v podstatě na úrovni začátku století. Podobně jako tehdy se · zdá se mi · na jednoho poctivého a skromného mnicha najde deset polovzdělaných příživníků a žlutá církev nestačí pružně reagovat na novou životní realitu světa. Takový je názor mých mongolských přátel, kteří se dodnes s úctou obracejí o lékařskou pomoc ke stařičkému lamovi, zároveň se ale stydí za vypaseného mnicha, který u vchodu do svatyně Migžid Džanrajsega nevybíravě inkasuje pět dolarů za každý záběr nově postavené bodhisattvovy sochy.

 

Jistou alternativu nabízí křesťanství. Nestoriánství zde nalezlo mnoho přívrženců již v 10.·12. století. Do dnešního Mongolska ale ze všech nejdřív dorazily nejrůznější pseudokřesťanské sekty mormonů a podobných "spásonosců", které stačily skutečnou křesťanskou víru zkompromitovat. Za jejich "charitativní" činností příliš často zůstávají rozlučkové dopisy nezletilých fanatických sebevrahů...

 

A ještě jeden "belzebub" vystrkuje v Mongolsku růžky. Oblíbenou zábavou mých přátel při jízdě stepí je poslední dobou tipování, kde zasadí Číňané, až přijdou, zeleninu, kudy povedou zavodňovací kanály... Navzájem se dobírají, kolik je v kom čínské krve, a všichni se hrdě bijí v prsa, že oni jsou "čistí Chalchové" (tj. příslušníci národnosti utvořivší se na zbylém území Mongolska po okupaci jižních oblastí Mandžuy počátkem 17. století, dnes republiky Mongolsko). Etnická čistota je zde přitom nereálná a legrační jako u nás. Mongolská vláda má zamotanou hlavu s přijetím zákona o půdě, neboť je těžké otevřít ekonomiku zahraničnímu kapitálu a zároveň zabránit čínským podnikatelům, aby skupovali mongolské pozemky ve velkém. Už ani v Mongolsku se téměř není kam schovat před laciným čínským zbožím, čínská lobby se v mezinárodních obchodních kruzích snaží (bohužel dost úspěšně) zničit svými dumpingovými cenami mongolské výrobce kašmíru. Mezi lidmi se poplašeně šeptá, že mongolští komunisté pro politickou podporu svých jižních "bratrů" ochotně prodávají vlastní zemi. Každá země má své sousedy a své obavy...

 

Perspektiva Číny jako supervelmoci se zdá být nezvratná a pro vlastní Mongolsko by se na ní moc nezměnilo, ani kdyby došlo k roztržení tradičně bohatého jihu (někdejší Jižní Sung) a chudého, leč mocensky ambiciózního severu (Severní Sung). Přesto nikdo nepropadá plačtivé skepsi, dokonce se dá hovořit i o jistém "zdravém soutěžení". Mongolové mají stimul pěstovat vlastní brambory (slyšela jsem, paní, že čínské jsou otrávené), vyrábět kvalitnější zboží nebo ho aspoň dovážet z Japonska, Koreje, Itálie, Polska, Čech... Než pořád chodit do čínských restaurací, Mongolové se raději vyburcují a otevřou evropské pivnice, japonskou Hanamasu či tradiční mongolská pohostinství. Čínský průvodce u rozvalin hlavního města tangutské říše Si-sja (Kara Koto) v autonomní oblasti ČLR Jižní Mongolsko turistům bez mrknutí oka hrdě vypráví: "Po zničení tangutského státu (1227) se čínská říše sjednotila." A mongolští návštěvníci se nadýmají jako krocani: "...byla sjednocena a · připojena k říši mongolské!" Nu, kéž by vždy zůstalo jen u kohoutího naparování.

 

SŮL NAD ZLATO

 

Pro Mongolsko jsou solí země cesty. Ne nadarmo začal Čingis se svými dědici budovat v prvé řadě přepřahací poštovní službu a karavanní stezky. Milovníci romantické přírody se děsí asfaltových propletenců a přeplněných parkovišť, ale při mongolských vzdálenostech takový extrém hrozí jen stěží. Infrastruktura by propojila drobné výrobce s trhy (hlavně ve městě) a Mongolsko by při svých skromných nárocích vydrželo i bez velkých zahraničních investic prakticky soběstačné. Jsou tu však i pohádkové zásoby nerostného bohatství včetně nezanedbatelných ložisek ropy. Ty přitahují zahraniční zájemce, ale bez silnic je nelze zužitkovat. Bez cest nemohou vznikat příjmy z těžby, obchodu a tranzitu, ani pracovní místa ve výrobě či sféře služeb. A navíc, kdo vloží své peníze, bude mít zájem na politické stabilitě. Možná by pak pozvedl hlas, kdyby snad středoasijské zemi hrozilo nebezpečí.

 

KRÁL JE NAHÝ

 

Ochotně přiznám, že tolik krásných a žensky elegantních dívek jako v Ulánbátaru se v jiném městě těžko najde. Jsou štíhlé, a protože už pár generací jezdí na koni jen zřídka, nosí se na dlouhatánských rovných nohou. Na to, aby se Mongolsko stalo rájem sexuální turistiky je tu ovšem · jak mě ujišťují přátelé · příliš krátká letní sezona. A v mrazech minus čtyřicet stupňů prý člověka mnohé choutky přejdou...

 

Mluvím otevřeně, tedy i o těžkostech, které Mongolsko má. A protože ani tam, ani v Čechách se už nemusím bát ukázat na nahého krále, tvrdím také, že dobré jméno Čechů v Mongolsku se pomalu stává jen naším toužebným přáním.

 

V Mongolsku je dost lidí, kteří umí česky, vystudovali u nás a dovážejí odsud nějaké to zboží. Sídlí tam také pár českých firem, které vedou většinou bývalí geologové. Mají plno kontaktů, znají prostředí, jistě jim prospělo letošní úplné zrušení dovozní daně... A tak bez velkého humbuku úspěšně staví malé pivovary, pekárny, rodinné domky atd. Ale na úrovni státu a velkých podniků jsme Mongoly dost zklamali. Bývalý "velký bratr" Rusko je před sedmi lety potichu "postoupil" Číně a naše republika tento neblahý fakt dost necitelně podtrhla přesunutím velvyslanectví do Pekingu. Mongolsko bylo, coby ekonomicky málo zajímavé, odsunuto na druhou kolej. Zůstal po nás někdejší Mongolčechmetal, který drží při životě jen jeho dosud fungující mongolská část. Karosu vytlačují z ulánbátarských ulic autobusy Hyundai. Ze zanedbané restaurace Praha (která jako by si nevšimla, že už dávno není jedinou restaurací ve městě) se čeští partneři stále snaží vyštípat své mongolské spolupodílníky a šíří se o ní neblahá pověst, že je střediskem organizované prostituce a černého trhu s alkoholem. O zastoupení Škody Plzeň se nic nešíří, ale také za ním pořád není ani žádný viditelný pracovní úspěch.

 

Situace se změnila. Dřív jsme měli na Mongolsko téměř monopol a báli jsme se vstoupit do dveří vlastní ambasády. Dnes nás vítá usměvavý konzul (už dávno přesídlený do skromného apartmánu ve společném domě několika diplomatických zastupitelství).

 

"Vůdce revoluce" roku 1990 a dnes předseda snad nejvlivnějšího parlamentního výboru je Čechům nakloněn z určitého sentimentu, ale je téměř osamoceným vojákem v poli. A z naší strany slyší několik let jen vyhýbavé odpovědi. Jako bychom zapomněli, že na světě jsou desítky jiných zemí, které jej rády přijmou. Koho se bojíme? Číny? Mise podnikatelů Svazu průmyslu a dopravy se nedávno přesvědčila, s jakým nezájmem ji v Číně přijímají. Zastávka v Ulánbátaru se naopak nečekaně proměnila v perfektně připravená a činorodá jednání. Snad tedy aspoň praktičtí podnikatelé "podrží" České republice místo na mostě, na který by se stát, až se po letech probudí ze snů o Evropě, jen velmi těžko prodíral zpátky.

 

KONEC POHÁDKY, MILÉ DĚTI

 

Je čas jít na kutě. Vždyť v Mongolsku už je o sedm hodin víc. Nebe se potáhlo pavučinou hvězd a voňavou stepí tiše cválá plavý kůň. Už neskáče z hrůzného feudalismu přes krkolomnou propast kapitalismu do podezřele zářivého komunismu. Má pod nohama pevnou zem a zatímco všichni okolo škobrtají a kňučí, že v té tmě nic nevidí, on se ve své stepi vyzná. Tak ať mu to vydrží. Dobrou noc!

 

. . . . .

 

MONGOLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA

 

Mongolsko má rozlohu 1 566 000 km2 · zhruba trojnásobek velikosti Francie. Průměrná nadmořská výška je 1580 metrů a činí tak tuto zemi jednou z nejvýše položených zemí světa.

 

Jižní část Mongolska zabírá dominantní poušť Gobi. Suchá krajina místy spoře porostlá trsy suchých travin, které skýtají hlavní obživu pro stáda ovcí, koz a velbloudů.

 

Centrální oblasti tvoří travní stepi s pohořím Hangai Nuruu, jehož nejvyšší vrchol ční do výše 3905 metrů nad mořem. Horské pásmo je zdrojem vody pro Selendž Gol, největší mongolskou řeku, tekoucí na sever do sibiřského jezera Bajkal.

 

Na dalekém západě se rozkládá pohoří Altai Nurnu s ledovcovými vrcholy dosahujícími výšky až 4374 metrů.

 

Většina země je pokryta nekonečnými travnatými pláněmi, které jsou domovem věhlasných mongolských koní. Těch koní, které v minulosti používali dobyvační Mongolové pro svá tažení. Zalesnění je asi desetiprocentní, a to zejména na severu země.

 

 

MONGOLSKÁ ZVÍŘATA

 

Je neuvěřitelné, že při tak extrémních teplotách (statistiky hovoří o ročním rozmezí od minus třiceti stupňů celsia do plus čtyřiceti stupňů celsia) je Mongolsko domovem tak velkého množství druhů flóry a fauny.

 

Nezávisle na nedostaku vody žije například v poušti Gobi sibiřský kozorožec, gazela, velbloud a medvěd Gobi. V odlehlých lesnatých oblastech žijí vlk, medvěd, z kočkovitých šelem rys, sněžný levhart a všude v krajině menší savci jako lasička, tchoř, svišť, sobol a další.

 

V řekách a jezerech je hojnost ryb, které tady dorůstají takových rozměrů, že po právu je tato země považována za ráj rybářů. V řekách můžete chytit kromě běžných pstruhů tajmana (losos bílý), který zde dorůstá až neuvěřitelných 1,8 metru délky a váhy 20 kg.

 

 

MONGOLOVÉ

 

Mongolsko je se svými 2,2 miliony obyvatel jednou z nejméně osídlených zemí světa. Dělá to při jeho rozloze pouze 1,4 člověka na čtvereční kilometr. A přitom polovina populace žije ve městech. Více než 25 % obyvatelstva sídlí v hlavním městě Ulánbátaru. Druhým a třetím největším městem jsou Darchan a Erdenet.

 

Více Mongolů žije za hranicemi své země než v ní samotné · kolem 3,5 milionu v Číně a půl milionu v Rusku.

 

Mongolové jsou zatvrzelí kočovníci. Žijí v tradičních jurtách, které čas od času z důvodů hledání nových pastvin složí a na celodřevěných vozech tažených jaky a kravami přesunou zase o kus dál.V zemi žije téměř 30 milionů kusů koní, ovcí, koz a dobytka.

 

 

MONGOLSKÁ ZÁBAVA

 

Nádam je největší událost roku a pořádá se v Národní den (mezi 11. a 13. červencem) v Ulánbátaru. Je to svátek předvádějící tradiční mongolské sporty, kterými jsou volný zápas, střelba z luku a závody na koních · "Tři hlavní hry lidí".

 

Zápas je nejpopulárnějším mongolským sportem. Vypadá jako směs řeckořímského zápasu a japonského suma. Neexistují váhové ani věkové kategorie. Cílem je svrhnout protivníka na zem tak, aby se dotknul země loktem nebo kolenem.

 

Na koních se závodilo už před mnoha staletími. Koně se vybírají a trénují jeden měsíc před soutěží. Už děti jsou skvělými jezdci, vždyť na koni jezdí od útlého dětství. Jak říká místní přísloví · "Kočovník se narodil v sedle".

 

Lukostřelba je z "her lidí" nejvíce rituální. Ženy smějí soutěžit také · střelbou ze vzdálenosti šedesáti metrů oproti mužským pětasedmdesáti. Používá se luk vyrobený ze dřeva, rohoviny, šlach a kůry. Šípy se střílí do terčů měřících v průměru několik metrů. Terč tvoří spletené kožené kroužky a je položený naplocho na zemi. Zasáhne-li šíp cíl, zástupy přihlížejících nadšeně křičí "Púkaj!" a rukama dávají znamení signalizující přesnost zásahu.

 

Napsal Zdeněk Němec
únor 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

Naše tituly

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group