ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NIPPON ZNAMENÁ VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE

zpracovala Jana Patková

 

Japonsko - země vonící vycházejícím sluncem, které má na vlajce.Zahalená do tajemství kaligrafického písma, plná turistů, a přece pořád uzavřená.Křehké kytice ikeban a agresivní byznys. Jediné místo na světě, které zažilo hrůzy jaderného útoku.Jemnosti jeho žen se vyrovná máloco. Sopky tu ještě pořád bouří a na jejich úpatí kvetou pečlivě udržované zahrady.

 

Japonci - málokdo je dokáže výstižně charakterizovat. Cizinci, kteří v zemi vycházejícího slunce žijí, jsou brzy nešťastní navzdory příslovečné japonské zdvořilosti. Možná právě kvůli ní. Přesto sem míří hordy upracovaných Američanů, aby se podrobili drilu zenových klášterů. Nemohou si nevšimnout probouzejícího se sebevědomí japonských žen po staletí žijících ve stínu svých mužů. A japonské děti? Prý milují Ameriku.

 

Pojďme vplout do japonského přístavu bez obav, že by nás smetlo tsunami. Pojďme se toulat japonskými horami a rušnými předměstími. Pojďme se nechat ozářit vycházejícím sluncem.

 




CIZINEC V JAPONSKU
napsal Simeon Elman

 

Měl jsem v Japonsku dvouletou smlouvu na práci redaktora a jazykového korektora pro anglické publikace. Sídlo redakce novin bylo v Tokiu, ale mě poslali do místní pobočky v Nagoji, třetím největším japonském městě. Podle průvodce to bylo na první pohled nevzhledné město. Bývalo krásné před druhou světovou válkou, ale bomby z druhého břehu Tichého oceánu ho změnily v ruiny. Zůstal tu hrad, který byl rekonstruován, a nádraží, důležitý dopravní uzel mezi Tokiem a jihem. Ostatním místům se podle průvodc e návštěvníci měli raději vyhnout.

 

Nagoja byla ošklivá a turisté přicházeli zřídka a v mizivém počtu, ale pro mě a téměř tři miliony Japonců to byl domov. Jako cizinec tady žijící a pracující jsem tu poznal svoje Japonsko a časem, i když s výhradami, se do něj zamiloval.

 

TRADICE PROTI ZMĚNĚ

 

Na nagojském mezinárodním letišti jsem potkal svou gardedámu (čekala tu na mě i předcházející den). Malá žena mě odvedla na autobusovou zastávku před budovou letiště. Měla zvědavé oči a jemné rysy a omlouvala se, že nepřijela služebním autem, protože je příliš velké, než aby ho mohla řídit. Jako pravý samuraj se vyznačovala stoickou vytrvalostí a železnou vůlí a navzdory skutečnosti, že můj batoh byl větší než ona a viditelně ho nemohla zvládnout, odmítla, abych ho nesl. Trvalo mi dlouho, než jsem s i uvědomil, že určité zvyky jsou silnější než moje sklony je měnit.

 

Viděl jsem v Japonsku hodně podivných věcí, ale žádná z nich mi neutkvěla v paměti tak živě jako žena středního věku, kterou jsem sledoval z okna autobusu cestou z letiště. Bylo pozdě, obloha se zatáhla a právě začalo pršet. Ta paní měla oblečený elegantní kostým ke kolenům, lodičky na vysokém podpatku a punčochy. Vlasy měla upravené a i z autobusového okna jsem mohl vidět, jak má udělanou manikúru a pečlivě nalíčenou tvář. Byla krásná. Mou pozornost upoutalo ale to, že jela na kole, a ještě víc to, že ve své levé ruce držela otevřený modrobílý deštník s exkluzivním designem. Předjela autobus, když jsme stáli na červenou, projela kaluží, až stříkala voda, a zmizela dolů postranní uličkou. Metafora - možná pro srovnání starého a nového, jako temný klášter schovaný za rušným centrem a jeho stavební horečkou, nebo jako stařenka, která tlačí dřevěný vozík pulzující ulicí, kde světla obchodů září barvami spektra, auta letí stokilometrovou rychlostí a mrakodrapy trčí proti nebi. To je Japonsko v kostce. Metafyzický boj mezi tradicí a změnou, krásným a groteskním, svatým a světským.

 

MALÝ BYT

 

Můj byt byl na vzdáleném předměstí Nagoje. Říci, že byl malý, by bylo nadsazené. Byl mrňavý. V kuchyni byla kamna a dřez, ale žádná pracovní plocha, a tak jsem krájel zeleninu na podlaze nebo na stole v obývacím pokoji. Koupelna byla taky malá a kvůli velikosti měla vana tvar, který vyžadoval pozici na bobku. Ušlo to, dokud jsem si nemusel mýt vlasy. V Kanadě jsem měl ve zvyku nechat hlavu pod tekoucí vodou. V Japonsku jediný způsob, kterým jsem to mohl udělat, byl postavit se na hlavu. Záchod jsem také užíval v podřepu; takový znají cestovatelé po Turecku a Indii. Nevadilo mi ho užívat, ačkoli mě obtěžovalo, že jsem nikdy nemohl dosáhnout za sebe pro toaletní papír bez ztráty rovnováhy. Až po třech měsících jsem zjistil, že tam dřepím špatně. Bylo to v kavárně s japonskými známými, kde jedna z nich obšírně vykládala o životě v Americe. "Šla jsem do kina a válela se smíchy, když jsem viděla herečku sedět na záchodě," řekla. "Moje americká přítelkyně se divila, co je na tom tak směšného. Necháp ala jsem. Pak jsem se cítila hloupě, když mi vysvětlila, že lidi sedí na západních záchodech zády ke stěně." Tu noc, v podřepu tváří ke zdi, jsem byl schopen dosáhnout na toaletní papír bez ztráty rovnováhy.

 

Můj obývák byl také malý a pro japonské byty typický - zároveň sloužil jako ložnice. Na spaní jsem měl futon (japonská matrace používaná jako postel; prodává se s nízkým dřevěným rámem, pak funguje i jako pohovka, a s podrobným návodem, jak matraci každé ráno vyklepat z okna), zimní a letní deku a polštář v japonském stylu, který vypadal jako cihla v plastikovém obalu, jenže cihla by asi byla trochu pohodlnější. Taky jsem měl tradiční stůl po kotníky s přidaným ohřívačem a dvě japonské židle. Nízký stůl se skládal z odpojitelné vrchní desky, pod kterou se schovávalo elektrické topení. Pod desku jste vložili deku, chytili ji za vyčnívající roh a omotali kolem sebe. Takhle jste se mohli opékat, dokud nebyl čas jít spát. Fungovalo to, pokud deku nechtěli použít víc než tři lidi najednou nebo jste se z jakéhokoli důvodu nemuseli hnout od stolu. Měl jsem kamaráda, který si v kuchyni zkoušel přivázat stůl na záda. Propálil si svetr.

 

AMERIKA JE SUPER

 

Být cizincem v Japonsku má své kladné i záporné stránky. Úplně první den v práci si na mě s chichotem ukazovaly středoškolačky. "Gaidžin," šeptaly, což znamená cizinec, ale v jejich tónu nezaznívalo žádné pohrdání. Japonská mládež zbožňuje bělochy, a tím myslí hlavně Američany. Pojídači hot-dogů jsou králi v zemi, která dovezla McDonalda, baseball, kávu v kelímku a džíny Levi?s. Děti nosí baseballové čepice a kouří Marlboro, poslouchají MTV a hodiny stojí ve frontách na americké filmy. Ale fascinace zašla moc daleko. Viděl jsem vtip v japonských novinách, který ilustruje, oč jde. Desetiletá japonská holčička odjela na školní výlet do Spojených států a poslala své matce pohled. "Amerika je super, mami," píše, "a McDonalda mají dokonce i tady." Bílí cizinci, ať Američané, Kanaďané, Britové nebo Češi, mluví-li dost dobře anglicky, jsou považováni za Američany a mají statut hvězd. Chlapci se stávají muži, muži se stávají králi. Často mi v baru kupovali pití lidé, které jsem neznal, a téměř neznámí mi dávali dárky. Speciálně moji kolegové dychtivě čekali na příležitost být se mnou spatřeni na veřejnosti a zvali mě kvůli sebemenším záminkám. Brzo mě obklopoval kroužek "nejlepších přátel" a znal jsem aspoň tucet barů, kde jsem mohl pít bez placení.

 

Druhá strana mince bohužel znamenala ztrátu soukromí. Lidé se zastavovali, aby se mnou prohodili pár slov v autobuse nebo ve vlaku. Dostával jsem dopisy od lidí, kteří mě viděli na ulici a chtěli se stát mými přáteli. Jiní na mě ukazovali a smáli se, často proto, že byli v rozpacích, a často proto, že chtěli být ve své části města viděni, jak se smějí a ukazují na "gaidžina". Pozornost zprvu milá, avšak rychle zevšedněla.

 

Nepsané, ale všeobecně přijímané pravidlo říká: jestli tě má Japonec rád, bude k tobě milý, jestli tě nemá rád, bude k tobě milý taky. To je znervózňující pravda. Byly doby, kdy jsem volal po někom, kdo by byl ke mně upřímný a odpovídal přímo nebo s vlastním názorem. Ale bojoval jsem proti tisícileté kultuře. "Ano" znamená ano, "možná" znamená ne a "ne" sotvakdy uslyšíte.

 

TLAK MÓDY

 

Potřeba přizpůsobit se hraje základní roli v tomto typu chování. Lidé jsou zdvořilí, protože společnost po nich tento typ chování vyžaduje. Amerika je král, protože to diktuje móda. Jestliže jsou v módě italské boty, pak si je každý koupí. V přeplněném metru není těžké pozorovat, že každý nosí víceméně stejné oblečení. Do určité míry to platí všude, ale v Japonsku to narůstá do obřích rozměrů. Japonci jsou často kritizováni pro nedostatek individuality. Pochopíte to třeba v pondělí ráno na nagojském nádraží, když miliony úředníků v tmavomodrých oblecích s koženými kufříky kráčejí do práce stejným směrem, s vlasy nastejno obarvenými, kouřící tytéž cigarety. Ale působí tu i vnitřní tlak ztratit uniformní image a samozřejmě se najdou Japonci, kteří jsou velkými osobnostmi, ale většina je uvězněna v tradiční roli, na které lpí zuby nehty.

 

Především japonské ženy jsou pod neustálým tlakem chovat se podle daných představ. Říká se jim "Christmas Cake" (Japonci užívají anglický výraz), když se nevdají do pětadvaceti (kdo by chtěl vánoční dort po 25. prosinci?), a tradice diktuje způsob, jakým se chovají v manželství nebo jiném vztahu. Tradičně se očekává, že na ulici chodí za mužem, a jejich role na veřejnosti je spíš než manželka nebo partnerka něco jako osobní asistentka. Sedí tiše, zatímco jejich manželé mluví, a pohnou se, jenom aby jim zapálily cigaretu či nalily pití. Byl jsem hostem v domě, kde hostitelova manželka zula moje boty a obula mi pantofle bez toho, abych se jich dotkl. Udělala totéž pro manžela. Když měl žízeň, bouchl sklenicí o stůl a ona mu dolila. Nepoděkoval jí a ona si nestěžovala.

 

TRADIČNÍ ROLE A TELEVIZE

 

Úloha podřízené ženy se teď trochu mění, když japonské děti mají příležitost sledovat americké a evropské televizní seriály a filmy, poslouchat cizí hudbu a cestovat do zahraničí. Mladé lidi spíše uvidíte líbat se a držet za ruce na ulici, což by jejich rodiče nikdy neudělali, a jsou ochotnější otevřeně mluvit o lásce a vztazích. Japonské dívky touží po bílých přátelích a smíšená manželství jsou čím dál častější. To byl jeden z příjemnějších aspektů života v Japonsku. Japonky jsou atraktivní a citlivé, a i když žádný muž ze Západu by asi neočekával, že mu budou nazouvat bačkory, jsou obecně připravené využít ve svých vztazích mnohé vlastnosti, které staletí mužské nadvlády zavedla do jejich chování.

 

Pamatuji si, jak jsem k sobě pozval kolegyni, abychom si spolu udělali večeři. Zajímám se o vaření a bral jsem to jako příležitost naučit se nový recept. Zajímala mě i má kolegyně. Souhlasila a objevila se v bytě o půl hodiny dřív, než jsem ji čekal, s dvěma nákupními taškami plnými potravin. Vykázala mě z kuchyně, po večeři umyla nádobí a nedovolila mi jí pomoci. "Jsi gaidžin," řekla a smála se, když utírala talíře. Oba jsme měli své role. Byla pod tlakem chovat se japonsky a já byl pod tlakem nech ovat se tak.

 

Jen dvě pravidla jsou nuceni dodržovat i cizinci. Nesmějí chodit po podlaze z rohoží tatami ve venkovních botách a nesmějí nechat ani stopu po mýdle, kterým se předtím umývali, ve veřejných lázních nebo horkých pramenech. Japonci se, na druhou stranu, nemohou vysmrkat v restauraci nebo jít po ulici s jídlem v ruce. Mají povinnost přinést přátelům a kolegům dárek ze zahraniční dovolené, a když mají rýmu, očekává se, že budou nosit ochrannou masku, aby zabránili přenosu infekce na kolegy.

 

. . . . .

 

Zkušenost života v Japonsku byla cenná, a jak čas plyne, těžím z ní víc a víc. Když sedím u svého stolu v Praze a zavřu oči, mám hlavu plnou krásných vzpomínek. Silniční dělníci v podivných plandavých kalhotách. Dopravní policisté hvízdající na píšťalku. Zápasníci sumo. Ženy v kimonech a dřevácích. Moje první karaoke písnička. Pokus nabrat suši hůlkami a kousky spadlé na zem. Obrovští Buddhové. Dřevěné kláštery. V sedm ráno hromadně cvičící tovární dělníci. Noc strávená na studené podlaze buddhistického kláštera v horách a studená rýže a syrová ryba, kterou jsem snědl ke snídani. Zenový mistr krmící z dlaně jelena. Mísa maličkých ryb, které jsem spolykal živé v tokijské restauraci. Jedno chladné únorové ráno jsem stopoval z Nagoje na sever do Sappora, abych viděl festival ledových soch, a jindy seděl nahý ve venkovních vřídlech 2000 stop vysoko v horách. Viděl jsem muže s moudrou tváří hrát pod třešní na dřevěnou flétnu a gejšu vykukující pod roletou v prvním patře městského domu v Kyoto. Koupil jsem jablka jednotlivě balená v mřížkovaných polystyrenových krabičkách a každé z nich stálo 200 korun. Díval jsem se na dovezené filmy, kde byly sexuální scény vymazány oficiálně dodanými čidly. Pak samozřejmě i bolestné vzpomínky. Předstíral jsem, že jsem Francouz, abych se vyhnul hovoru s mužem sedícím vedle mě v dálkovém autobuse. Namáhal jsem se nalézt něco, co by nás spojovalo s dívkou, do které jsem se zamiloval, ale neuspěl jsem. A prochodil jsem hodiny po svém bytě zoufalý a osamělý, tou žící alespoň po jedné "spřízněné duši".

 

Po dvou letech jsem se odhodlal opustit zemi vycházejícího slunce. Je snadné být kritický k neznámému bez skutečného pochopení a občas jsem se toho dopustil. Pilně jsem studoval japonštinu a vstřebal tolik jejich kultury, kolik jsem mohl, ale dva roky sotva stačí. Tahle zkušenost mě naučila i něco o sobě samém, ale byla to bohužel lekce bolestná, protože Japonsko je jako pohádkový svět ve snu a ten plyne, aniž bych do něj směl pořádně vstoupit - o tom jsem se přesvědčil. Možná, kdybych měl více času , byl bych schopen do tohoto světa lépe proniknout... Trpěl jsem. Zoufale jsem postrádal prvek upřímnosti, nebyl mi dopřán. "Když jsi v Římě, chovej se jako Říman. Když jsi v Japonsku, chovej se jako Američan." Ale nebyl jsem Američan a nakonec jsem se musel vzdát snahy jím být.

 




PRAHA - TOKIO
napsal Tomáš Petr

 

"Po příletu do Tokia jsem zjistila, že mé kufry odletěly do Mexika. Jen s kabelkou jsem se šla přivítat s houfem japonských příbuzných i s tchyní - oblečenou v příšerném kostýmku a rozšmaťhaných kozačkách. Tak jsem si tenkrát, kapitalistické lidi? rozhodně nepředstavovala. Ale tchyně byla tak nesmírně milá a bezprostřední...," říká trochu zasněně žena, která se do Japonska přivdala a prožila tam tři roky...

 

"Když jsme se blížili k bytu manžela, říkal mi, abych se nelekla, že je trochu kitanai, to znamená špinavý, nehezký. Já se tomu smála." Jenže úroveň bydlení v Japonsku je mizerná. I Japonec v perfektním obleku a drahém fáru zpravidla bydlí v hrozné kuče. Půda v Tokiu je totiž tak drahá, že když vlastníte dva metry čtvereční v centru, jste milionář. A i ti nejbohatší lidé mají kolem svého domku jen půlmetrovou zahrádku. "Bydlení bylo opravdu kitanai. A tak se svatební noc odehrávala v hotelovém pokoj i v hektické atmosféře, ve které jsem si žádné problémy ani nestačila uvědomovat. První rok v Japonsku byl úplně ztracený. Školu japonštiny jsem si musela na manželovi teprve vybojovat, takže jsem ničemu nerozuměla, nikoho neznala, nikam netrefila, na nic jsem neměla peníze... Mou životní náplní se stala televize. Celý svět se smrskl do dvou cimer, které byly kitanai a měřily každá tak yodžóhan (čtyři a půl rohože = asi devět metrů čtverečných). Byt neměl koupelnu, a protože jsem se ostýchala chodit do lázní, musela jsem se mydlit ve škopku. Nábytek v evropském slova smyslu v japonských bytech téměř nemají. Do skříní ve zdech se ukládají futony, na kterých v noci spíte, i oblečení. Leckde vidíte skříně z vikslajvantu na zip a všude spoustu papírových krabic od všeho možného. Z pohledu české ženy je v japonských domácnostech čurbes, zvláště v kuchyni. Tak jsem pořád něco piglovala a piglovala, a tak se o mně říkalo - o sóadži ga džózu (že jsem dobrá na úklid)."

 

Zajímala by mě role dnešního Japonce. Jsou to nadsamci, jak se leckdy povídá? "Navenek se to tak ještě může jevit, ale podle mě jsou japonští muži slaboši. Na ulici pán tvorstva pak doma ženě vyklopí výplatu do posledního pětníku, a když mu je úzko, vypláče se jí na rameni. Normálně mě víc zajímají muži, v Japonsku se mi pozoruhodnější zdály být ženy. Ty nic nepředstírají. Neříkám ovšem, že to byl problém mého manžela. Náš sňatek - to bylo takové dobrodružství. Vždyť my plánovali společnou budoucnost, aniž bychom dokázali slepit větu v jazyce, kterému ten druhý rozumí! Proto v momentě, kdy jsme se dorozuměli, bylo jasné, že k sobě nepatříme.

 

Po rozvodu jsem se odstěhovala do jiné části Tokia, blíž k nočnímu klubu, kde jsem nějaký čas pracovala. Chtěla jsem si něco vydělat. Styděla bych se vrátit do Čech ještě chudší, než jsem odjížděla. Tehdy ale začala opravdu zajímavá část mého života v Japonsku. K povinnostem patřilo nejen přinést hostům jídlo a pití, ale pokud měli zájem - si s nimi povídat. Z některých historek šly na mě mrákoty. Třeba když mi jeden nepohledný mužíček vykládal, že své rodině programově nepořídil kamínka. Zvyká je prý na budoucí energetickou krizi. Sám jako typický Japonec seděl celý den ve firmě - v teple - a večer pokračoval služebními sedánky po restauracích a barech - opět v teple. Doma jen vklouzl do futonu a spal. Nějaké zimy si ani nestačil všimnout.

 

Povídání s hosty mělo za následek, že jsem se nejen leccos dozvěděla, ale získala jsem taky řadu přátel - víc, než teď za osm let práce u novin. Své zážitky z Japonska považuji za zásadní životní zkušenosti. Přivezla jsem si vědomí, že Čechy a Evropa nejsou pupek světa, nabyla jsem klidu a zjistila jsem, že komunikace zdaleka nejsou jenom slova.

 

TOKIO - PRAHA

 

Všechno jí v té malé, daleké zemi připadalo krásné. Život plynul pomalu a pohodově. Po úzkých silnicích jezdila směšná auta a lidé se usmívali, i když museli stát dlouhé fronty na banány. Byli přátelští, a protože nebylo kam spěchat, rádi si povídali s cizinci o životě. Povlovný život osmdesátých let sympatické Tošiko osudově učaroval. Co všechno prožívá Japonka, která se před sedmnácti lety vdala v Čechách, a jak nás vnímá?

 

Tošiko mi vysvětluje, jak se stalo, že se přistěhovala do Čech. "V Japonsku jsem studovala klavír a hudební teorii. Byla jsem úplný blázen do české muziky a zdálo se mi, že i lidé jsou navzdory totalitě a mizernému zásobování vcelku spokojeni. Zdálo se mi, že to je lepší než uspěchaný japonský život zaměřený na materiální hodnoty. V osmdesátém roce jsme se pátým rokem navštěvovali s mým nynějším českým mužem, a tak jsme naplánovali svatbu. Rozhodli jsme se pro srpen. Já jsem určila termín na jednadvacátého srpna. To byl trapas! Nevěděla jsem, že je to výročí okupace ruskou armádou, tak jsme museli termín posunout. Po svatbě jsem z romantiky trochu vystřízlivěla. Dostala jsem se do bludných kruhů byrokracie, nic nešlo zařídit. Nakonec jsem ale všechno úspěšně vyřešila a narodil se nám syn. A to je pro každou Japonku krásná věc, ohromný úkol. Zkusím vám přiblížit, jak u nás rodina funguje," říká drobná Tošiko a hostí mě v útulném pokoji plném knih a muziky. Vybízím ji, aby porovnala rodinné zvyky obou národů. "Říká se: jaké je dítě, taková je máma. U českých žen jsem viděla stereotyp, ony považovaly výchovu za nepříjemnou fyzickou práci, ale kontakt s dítětem přece musí být hlavně psychický. Možná je to tím, že v Japonsku se lidé berou až kolem třicítky, mají pracovní postavení a jsou i materiálně zajištěni. Když chce žena mít rodinu a dělat kariéru, musí zvládnout obojí. Třeba moje matka: nakrmila mladší sestru, počkala, až sestra usne, a běžela do práce. Za dvě hodiny kmitala zpátky, nakrmit a zase do práce... Japonské ženy to mají těžké. Manželova role je živit. Už před svatbou musí předstoupit před rodiče snoubenky a dokázat jim, jak je na tom finančně. Ukáže jim třeba výpis z konta. Teprve potom dají rodiče svolení k sňatku. Muž pracuje a pracuje a není pro samé živení skoro nikdy doma. Jen v sobotu a tu celou prospí. Japonské děti jsou vychovávány do pěti let hodně volně, pak jim nastává školní dril. Do dvaceti let své potomky maximálně finančně podporujeme, ale je samozřejmé, že nám to potom vrátí. Moji rodiče se proto museli hodně uskromňovat a první dovolenou v životě měli až v roce devadesátém. Investice do vzdělání je v Japonsku nejdůležitější. Proto i prestiž kantora je veliká. Musí to být důvěryhodný člověk. Rodina učitele je příkladem pro jeho žáky, a proto se navzájem v soukromí navštěvují. Tím se děti učí, jak žít. Podobně blízký vztah funguje i s lékaři. Pro nás byl takovým rabínem, který znal osobní problémy pacientů. V Čechách mám u lékaře pocit, že nemám moc obtěžovat. Japonsko hýčká intelektuály a lékaře, a ti se mohou věnovat společnosti."

 

Stalo se vám, že jste se setkala s projevy rasismu?

 

"Ano, stalo, my asiaté jsme na to hodně citliví, umíme vyčíst, co si o nás člověk myslí. Stane se mi to vždycky, když jdu sama. V Japonsku mému muži nikdo nenadával, že je bílý. Naopak. Lidé si ho všímali, protože čouhal z davu a chtěli se s ním přátelit. Když si někdo myslí, že se jeho život nedaří kvůli barvě mé pleti, asi nebude příliš sebevědomý. Já jsem ráda, jaká jsem a v jaké pozici jsem, " zakončuje usměvavá Tošiko rozhovor. "Jsem ráda, že žiji v Čechách, že mám bílého muže a skvělého syna."

 




SEX POD POKLIČKOU
podle meteriálu agentury GAMMA zpracovala Jana Patková

 

Dnes je v Tokiu asi 300 nevěstinců a přibližně stejný počet sex-klubů, tisíce barů s hosteskami a hodinových hotelů. Hlavní takovou oblastí je Kabuki-cho v srdci Shinjuku, což je prosperující doupě nepravosti.

 

. . . . .

 

Sex v Japonsku byl pro cizince vždy trochu neproniknutelnou oblastí, což vychází především z faktu, že pro tento národ je hlavním společenským příkazem "zachovat si tvář" - tedy dělat něco je v pořádku, ovšem mluvit o tom je tabu.

 

V tradicionalistické zemi se staletími prověřenými modely chování se dnes děje něco, co lze bez nadsázky nazvat "tichou sexuální revolucí". Své nepochybně zavinil příliv západní - především americké - kultury do Japonska, nemalý podíl na "sexuálním vření" mají samy japonské ženy.

 

Mánie týkající se těla se začala vzmáhat před dvěma lety, kdy známá herečka, tehdy ještě dospívající dívka, Rie Miyazawa šokovala Japonsko knihou vlastních aktů. Sebevědomě to komentovala prohlášením, že na ukazování krásného těla není nic špatného. Krátce potom zaslalo více než tisíc žen své akty módnímu časopisu An-An s nadějí, že se jim poštěstí dostat se na novinové stránky. Ve stejné době byla otevřena dnes proslulá diskotéka Juliana, která umožňuje dívkám za nezanedbatelný poplatek tančit ve v elmi odvážných šatech (nebo plavkách) na jevišti. Ženy z oné diskotéky ovšem jedním dechem přiznávají, že jejich konečným cílem je vdát se a mít děti, a na slovo feminismus neslyší. Co se to tedy v Japonsku dnešních dnů děje?

 

"Štve mě, jak lhostejně se mnou moji šéfové jednají proto, že jsem žena," stěžuje si jedenadvacetiletá sekretářka Reiko Yamada. "Přes den pracuji tiše, hraji svou podřízenou roli, která se od japonské ženy očekává. V duchu se však směji a říkám si, že večer to bude jiné," češe si Reiko své dlouhé vlasy a chystá se na diskotéku Juliana. Někteří odborníci soudí, že ženy soutěží o pozornost svým tělem, protože cítí, že v japonské společnosti s dominantním postavením mužů nemohou být žádné jejich hodnot y oceněny. Striktní morální zásady, které například počestné ženě zakazovaly jít na schůzku bez gardedámy, se sice uvolnily, ale ženy stále nejsou schopné získat si respekt svými dovednostmi a znalostmi.

 

"Vše, co mají, jsou jejich dospělá těla," vysvětluje Yoko Tajima, profesor sociologie na univerzitě Hosei. "A tělo snadno přitahuje pozornost. Ukazováním svých těl si mohou získat určité uznání mužů, ovšem v žádném případě respekt, což ony ale chtějí ze všeho nejvíc."

 

OBCHOD S TĚLEM

 

Mladí lidé a hlavně muži, kteří mají peníze, míří zpravidla do tokijské oblasti Kabuki-cho. Čekají tam na ně a erotické zážitky slibují mladé ženy přezdívané "žluté drožky". (Tato metafora naráží na největší společnost provozující taxislužbu v USA a na předpokládanou barvu kůže japonských žen - jak zmíněné taxi, tak i japonskou ženu je snadné si najmout. O popularizaci se zasloužila japonská spisovatelka Shoko Ieda ve své knize "Žlutá drožka".) Všude lze potkat vystrojené mladé muže, připravené reag ovat na každé kývnutí hlavou. Mladíci se beze studu dotazují kolemjdoucích žen, zda by s nimi šly na kávu, rozuměj, "zda by s nimi šly". Je-li odpověď negativní, čekají na další, pokud zní "ano", zmizí spolu ti dva v nejbližší kavárně a potom v hodinovém hotelu. (Takové hotely ovšem existují i pro stálé páry, které nemají kam jít.) Pokud takové snadné náhodné seznámení selže, ještě stále je možné si sex koupit. Cena je od 20 000 jenů do 500 000, záleží na vkusu. Jeden příslušník "jakuzy" (japonská m afie), majitel nevěstince, tvrdí: "Máme mnoho stálých zákazníků, někteří k nám chodí celá léta. Šetří peníze a obvykle jednou za měsíc se zde objeví. Posadí se v hale, kde se dívky předvádějí. Když si zákazník dívku vybere, odejde s ní do jednoho z pokojů, které jsou velmi čisté, stejně jako naše dívky. Ty se podrobují každý týden lékařské prohlídce." A dodává: "Všude inzerujeme, že neobsluhujeme 'gaidžin', tedy cizince, neboť mnoho z nich trpí AIDS, zejména Američané."

 

Pro sexuální slídiče existují místa, jako je Scandal Sex Club v Kabuki-cho. Zákazník zaplatí 20 000 jenů za půl hodiny sledování obnažování žen oblečených jako školačky. (Představení trvající hodinu a půl návštěvníka zpravidla tak fascinuje, že zůstane dalších třicet minut a otevře si zde úvěr. V posledních třiceti minutách představení dojde obvykle na podrobnosti.) Roční členství v tomto klubu stojí 500 000 jenů. Počet členů jde zjevně do tisíců, ovšem přesné číslo vám nikdo nesdělí. Klub patří mís tní mafii (jakuze). Jako zvláštní pozornost podniku si stálí členové mohou na konci každé show dívku osahat - bývá bez okolků vhozena do zástupu. Za sex se platí zvlášť, a ten se zde tu a tam také provozuje. Občas se skupina mužů spojí dohromady a hrají hru "nůžky, kámen, papír". Vítěz potom musí předvést pohlavní styk před zraky svých kumpánů.

 

ŠKOLÁCI A KOMIKSY

 

Zdá se, že sexuální výchova v Japonsku má před sebou ještě dlouhou cestu. Ve školách se s tím teprve začíná a v rodinách - stále se ještě považuje za vyloučené, aby se japonské děti o sexu bavily s rodiči. Zdá se tedy, že většina dospívajících se o sexu poučuje z toho, co se mezi lidmi povídá, a z nechvalně známých komiksových publikací manga.

 

V rámci průzkumu provedeného mezi školními dětmi a zaměřeného na to, která komiksová kniha nebo časopis nejvíce ovlivňují jejich postoj k sexu, odpovědělo zhruba 60 % studentů nižší střední školy, že četli nebo dosud čtou komiksové pornografické časopisy. Děti měly v oblibě takové časopisy, jako Playboy, Shukan Hoseki (sex-magazín jako nedělní sportovní příloha)... Jde o velký seznam různých sexy komiksových publikací a 35 fotografických publikací různých obrázků hereček a porno-hvězd. Jen několik z nich místní úřady klasifikují jako nevhodné pro děti. Jedna z komiksových knih, kterou chlapci uvedli - Denji Shojo - je o umělé sexuální otrokyni.

 

Daleko znepokojivějším faktem je ale způsob, jakým si školáci a mladí lidé přivydělávají. Téměř v každém video-shopu v Tokiu existuje koutek s videokazetami, na kterých se předvádějí dospívající dívky nebo ženy oblečené jako školačky. Pornografie zobrazující nezletilé dívky je v Japonsku zcela běžná a dívky ve věku 14 až 18 let dostávají za natáčení částku mezi 50 000 a 100 000 jenů.

 

Posledním šlágrem je pak použité spodní dívčí prádlo. Nebylo žádným tajemstvím, že ho lze zakoupit v ošumělých tokijských porno-obchodech, avšak nyní zesílila poptávka natolik, že se automaty s tímto zbožím dostaly i na předměstí. Slangový výraz pro fetiše, které automaty poskytují, je buru-sera. Buru znamená japonsky ženské kalhotky a sera je výraz pro dívčí školní uniformu námořnického střihu, která je běžná na středních školách. Na prodej tohoto zboží není třeba žádná licence a policie k tomu bez mocně dodává: "Nikdy jsme nepředpokládali, že vyvstane otázka ženského spodního prádla."

 

. . . . .

 

Zdá se tedy, že tichá japonská sexuální revoluce postupuje. Mimo pozornost médií, mimo tradiční představy o Japonsku. Možná i mimo chápání jejích aktérů.

 


CONDOMANIA - POUZE KONDOMY

 

Jediný obchod v Tokiu, který se specializuje pouze na prodej kondomů, byl otevřen v Harajuku. Dostal název Condomania. Majitel obchodu John Shimeall je Američan a tvrdí, že důvodem k otevření obchodu je nejen vydělat peníze, ale také upozornit na rostoucí problém AIDS. Důvodem prodeje nových typů kondomů je pak snaha udržet zájem zákazníků. A balení, tak jako v Japonsku u všeho, je nejdůležitější, i když lidé ve skutečnosti dostávají jenom kousek kaučuku. Ovšem může jim zachránit život.

 

Sedmdesát procent zákazníků obchodu jsou ženy. Je to proto, že si více uvědomují nebezpečí AIDS a riziko otěhotnění. Ony totiž nesou veškerou odpovědnost, muži jen velmi malou nebo žádnou. Při šetření prováděném u japonských žen, které zkoumalo pět nejdůležitějších věcí v kabelce, uváděly Japonky na prvním místě kondom. Jestliže ještě před několika lety byla v Japonsku koupě kondomu považována za tabu, dnes tomu tak již není.

 

Obchod nabízí více než 100 různých typů kondomů, dokonce i kondomový klobouk pro výstřední typy. Padesát procent prodávaných kondomů se vyrábí v Japonsku, zbytek se dováží z USA, Anglie, Kanady a Hongkongu. Mezi ženami je nejpopulárnější značka nazývaná "pomerančový džus", neboť tento název evokuje chuť tohoto nápoje. Pro tvrdé chlapy je zjevně určen "Mr. Hard", který obsahuje výstupek (French tickler) a ve tmě svítí.

 




TOULKY JAPONSKÝMI HORAMI
napsal Zdeněk Thoma

 

Hory v Japonsku jsou krásné a rozmanité. Jejich hřebeny se táhnou středem japonských ostrovů od severu k jihu a najdeme tu všechny formy hornatého reliéfu od vrchovin až po skalnaté velehory. A samozřejmě také kužele sopek, kterými je Japonsko pověstné. Rozhlíží-li se Japonec po krajině, vždy má nějaké hory na horizontu. Pět set osmdesát hor přesahuje výšku dva tisíce metrů a dvanáct vrcholů je vyšších než tři tisíce metrů. Nejvyšší horou Japonska je Fuji. Měří tři tisíce tři sta sedmdesát šest metrů.

 

FUJI JE DOKONALÁ

 

Bylo by těžké najít na světě krásnější a majestátnější horu. Je opředena legendami, opěvována básníky, neustále zobrazována. Stala se posvátným symbolem země. Snad za to vděčí své mohutnosti, efektnímu kuželovému tvaru a zvláštní osamocenosti. Z roviny u moře tu ční jen ona sama, velkolepá a jedinečná.

 

Jejího sopečného původu se není třeba příliš obávat. Za vyhaslou však pokládána není. V historii je zaznamenáno osmnáct větších erupcí, z nichž nejmohutnější proběhly v letech 800, 864, 1707. Při té poslední bylo sto kilometrů vzdálené Tokio zasypáno patnácticentimetrovou vrstvou popela. Občas propukají diskuse o dalším možném výbuchu a jsou významným argumentem v rukou odpůrců přenesení administrativního centra Japonska do nově zbudované metropole na úpatí Fuji.

 

"Hlupák, kdo nikdy nevystoupil na horu Fuji," praví japonské přísloví a dodává: "ještě větší hlupák, kdo tam leze podruhé!" Výstup na nejvyšší vrchol Japonska je téměř národní povinností. Šplhají na něj rodiny s malými dětmi, dědečkové, babičky, vodí se tam slepci, nechávají se vynášet tělesně postižení... Ty časy, kdy na posvátnou horu nesměla vystoupit žádná žena, jsou už pryč. Jako první porušila zákaz v roce 1867 jistá Angličanka, a pak byl rychle zrušen. Od začátku července do konce srpna, v do bě, kdy je hora oficiálně otevřena pro turistiku, vystoupí na Fuji desetitisíce poutníků denně. Do výšky dva tisíce tři sta metrů většinou dojedou automobilem a k vrcholu pak stoupají asi pět hodin. Každoročně Fuji zdolá téměř půl milionu lidí. Když se letní víkend vydaří, bývá na vrcholu mačkanice, někdy až čtyřicet tisíc turistů v jednom dni!

 

Jeden z prvních zimních výstupů podnikl v roce 1922 světoznámý dobrodruh, americký novinář Richard Halliburton. Fuji však mimo sezonu může být nebezpečná. Varovným příkladem je osud české manželské dvojice, která v roce 1977 podnikla výstup v hlubokém podzimním období. Při sestupu mladí lidé zabloudili a po zhoršení počasí v noci zmrzli. Našli je až příští léto...

 

V roce 1970, při svém prvním pobytu v Japonsku, jsem s několika kamarády vyšplhal na vrchol. Výstup jsme zahájili večer, abychom se ráno mohli pokochat pověstným východem slunce. V lávovém suťovisku, šedém hrubém popelu, se sice špatně šlapalo, ale když jsme zabloudili, spolehlivým vodítkem nám byly odpadky - papíry, plastové láhve, plechovky - jimiž japonští turisté šperkují svou posvátnou horu. Však se také o Fuji nelichotivě vyjádřil sám přemožitel Mount Everestu sir Hillary jako o největší hoře odpadků na světě. Ve vyšší poloze nám začal vadit řídký vzduch, přidala se zima a vítr. Stále častěji jsme se zastavovali a odpočívali. Fuji nám rostla pod nohama.

 

Konečně jsme dosáhli rozložitého vrcholu s nepříliš hlubokým kráterem zarostlým travou a vybalili spací pytle...Konečně svítá. Stačím zachytit první oranžový paprsek, který teple pohladí vrchol, zatímco dole v dosud temné Gotembě ještě svítí pouliční světla a projíždějící automobily kreslí na emulzi bílé a červené čárky.

 

HORY JSOU POSVÁTNÉ

 

Prapůvodní japonské náboženství šintó nemá jednoho boha, ale uctívá miliony duchů, božstev kami, jež přebývají ve všem živém a neživém, co nás obklopuje. Podle šintoistické morálky má člověk žít a jednat v souladu se zákony přírody a uctívat její projevy. Není tedy divu, že i hory se považují za posvátné, neboť jsou sídlem bohů.

 

Výstupům na hory se Japonci nevyhýbali. Chodili skládat oběti, meditovat, oprostit se od běhu všedních věcí. Kami nebylo nadřazené božstvo přísně shlížející na své poddané. Kami bylo přátelské, nalézalo se všude okolo, mohlo být v každém kamenu, v každém stromu, v projevech přírody, jako třeba v blesku nebo i v člověku...

 

Nejposvátnější hory v Japonsku jsou Ontakesan (3063 m) v povodí řeky Kiso, Tateyama (3015 m) v pohoří Hida, na kterou první poutníci dorazili už v roce 701, a Hakusan (2702 m) jižně od Kanazawy. A pak samozřejmě ta nejvyšší: Fujisan (san je japonský výraz pro horu).

 

V druhé polovině 19. století, kdy se Japonsko po dvousetleté izolaci otevřelo světu, začali do hor putovat nejen zbožní poutníci, ale i vědci, botanikové, geologové. A samozřejmě také horolezci. Jedním z prvních propagátorů alpinismu nebyl Japonec, ale britský misionář Walter Weston, jehož průzkumné cesty především do Japonských Alp na konci 19. století vzbudily velkou pozornost mezi sportovně založenými obyvateli Japonska. Roku 1905 založil Weston spolu s geologem Shigetakou Japonský alpinistický k lub, který začal organizovat horolezecký život a budovat v horách jednoduché útulny.

 

SETKÁNÍ SEBEVRAHŮ

 

Pravá horolezecká invaze nastala v letech po druhé světové válce. To, co se dnes děje v japonských horách o víkendech, nazývá tisk kriticky "setkání sebevrahů". Novopečení horolezci často přeceňují své síly, věří, že strmé stěny přemohou vůlí a nikoliv technikou, podceňují nebezpečí, nechtějí před ostatními ztratit tvář. Nešťastnou horou je například tisíc devět set šedesát tři metry vysoký štít Tanigawa ležící na sever od Tokia. Poprvé se na něj podařilo vystoupit v roce 1931 a do začátku osmdesátý ch let na jeho strmých stěnách zahynulo šest set padesát lidí!

 

Z velkého počtu nadšených horolezců vyrostli špičkoví sportovci a domácí hory se jim staly těsné. Japonci organizují dobře vybavené výpravy do velehor všech kontinentů, zejména do těch nejvyšších, do Himálaje. Japonská vlajka zavlála nejčastěji ze všech národních vlajek na vrcholu Mount Everestu. Také první žena na tomto vrcholku byla Japonka.

 

Do japonských hor jezdí nejen horolezci, ale stále větší počet turistů. Hlavně tam, kam se lze snadno dostat po dálnicích z přelidněných velkoměst. O víkendech jsou parkoviště v horských střediscích přeplněná, ale ve všední dny potkáte v horách lidí jen málo. A na vzdáleném Hokkaidu či v horách severního Honshú můžete po hřebenech pochodovat dlouhé hodiny, aniž byste se s někým setkali. Bohužel tam, kde je hodně turistů, bývá i hodně odpadků. Japonci nejsou v přírodě nijak ukáznění, vyhlídkové body vypadají jak velká smetiště. Neuvážené zpřístupňování vysokých hor za pomoci silnic a lanovek, které probíhalo intenzivně v šedesátých letech, také vyvolalo problémy, především s erozí strmých svahů. Jak lze zachovat velebný klid posvátné hory, když například na horu Tateyama dnes vystupuje skoro milion lidí ročně jenom proto, že se lanovkou dá vyjet těsně pod vrchol? Přitom Tateyama leží v jednom z nejkrásnějších národních parků Japonska.

 

Pro mnoho lidí bude asi překvapením, když se dozvědí, že Japonci zaujímají jedno z předních míst na světě, pokud jde o rozlohu chráněných území v poměru k celkové ploše státu. Japonsko má 27 národních parků řízených přímo ústřední vládou. Jejich rozloha činí více než pět procent plochy státu. K nim přistupují další tři procenta území pod správou místních prefektur - krajů a ještě dvě stě devatenáct menších chráněných ploch.

 

Přes polovinu těchto parků leží v horských oblastech, další jsou na ostrovech v pobřeží. Které z nich jsou nejkrásnější? Navštívil jsem většinu a neumím se rozhodnout. Vydejme se třeba do parku Chúbu Sangaku, který leží ve středním Japonsku a je součástí pohoří, pro které Weston vzhledem k jeho charakteru razil název Japonské Alpy.

 

SKALNATÝ RÁJ

 

Pod Japonskými Alpami jsou údolí řek a mezi nimi i široká kotlina kolem řeky Takase. Tento kraj, zvaný Azumino, mi přirostl k srdci. Lidé zde žijí stovky let. Mnohokrát obrátili půdu svých polí ležících ve stínu neustále se měnících hor, někdy zahalených mlžným příkrovem, občas pokrytých sněhovou pokrývkou a jindy zase výhružně čnících jako temná hrozivá hradba. Azumino je místo plné prostoru a volnosti pro svůj vnitřní život. Domy tu možná vypadají chudě, ale to je způsobeno prostou starobylou architekturou. Dřevo, ze kterého jsou postaveny, je skutečně dřevem, a ne jeho dobře napodobenou umělohmotnou náhražkou. Usedlosti leží ve stínu vysokých rozložitých stromů, vysazených jen tak pro potěšení, cesty mezi nimi každou chvíli překonávají potok s průzračnou horskou vodou, jenž zavlažuje ovocné sady se švestkami velikosti jablíček a s jablky velikosti melounků.

 

Třetí nejvyšší horou Japonska s výškou tři tisíce sto devadesát metrů je Hotadake. Mohutný masiv s pěti vrcholy je nejdostupnější z údolí Kamikóchi. Mezi rozložitými smrky a kryptomeriemi lákavě probleskují šedočerné špičky štítů. Stezka se vine kolem jezera Taishó, z něhož vyčnívají stožáry mrtvých stromů, sleduje dravou říčku a po jednom kilometru přejde proslavený most Kappa, nazvaný po japonském vodníkovi. Ponoříme se do lesa a jsme sami. Čtyři hodiny nám to trvá na chatu Dakesawa. Dál začíná sk alní stěna, dá se tam vůbec jít bez lana? Stezka se však šikovně prosmykne a vede dál a dál, výš a výš.

 

Vrchol!

 

Na tři strany se rozbíhají skalnaté hřebeny ostré jako nůž. Čerň a hněď skal, zeleň lišejníků, bělost sněhových polí, šeď morén, modř oblohy... A také červeň střech horských útulen a rozmanitost barevných bodů pohybujících se turistů. Všechno to máme pod nohama a zdánlivě na dosah. Skalnatý ráj!

 

Je krásná slunečná neděle a den se vydařil. Z údolí Karasawa stoupají skupinky turistů a ozývá se i chřestění karabin horolezců. Pohoda! O týden později to tu však vypadalo úplně jinak - novinami proběhla zpráva, že právě v těchto místech při náhlém zhoršení počasí zmrzlo pět výletníků!

 

HORY A POEZIE

 

Někde tady na konci minulého století stoupal misionář Walter Weston, který záhy po příjezdu do Japonska zjistil, že mu při obracení Japonců na křesťanskou víru pšenka nepokvete. Podařilo se mu něco lepšího - obrátil jejich myšlení. Svou knihou a svými přednáškami Japonce přiměl, aby zlézali hory ne proto, že tam jsou bozi, ale proto, že tam jsou hory!

 

Westonova kniha "Výstupy a výzkumy v Japonských Alpách" nebyla prvním cestopisem o putování po Japonsku. Cestopisná literatura tady má už dlouholetou tradici. Bývaly to poetické cestovní deníky, jako třeba "Deník z Tosy" guvernéra Kóchi Ki no Tsuruyakiho z roku 935, nebo cestovní záznamy šlechticů a dvorních dam pořízené v době Heian (794-1185). Putování po Japonsku bývalo oblíbenou zábavou zprvu jen bohatších lidí, ale zhruba od 17. století i nejširších vrstev obyvatelstva. Cesty byly často nábožensky motivovány. Mimo výstupy na posvátné hory se cestovalo k šintoistickým svatyním bohyně slunce Amaterasu v Ise nebo do kláštera na hoře Kóya a hodně bylo těch, kteří podnikli náročnou túru po osmdesáti osmi buddhistických chrámech na ostrově Shikoku ve stopách legendárního mnicha Kobó Daishi. Samozřejmě našli se i tací, co chtěli spatřit zajímavé scenerie na pobřeží nebo okusit lázeň v pověstných horkých pramenech. Protože po Japonsku putovali i známí literáti, rostla hromada knih zasvěcených ces tovním zážitkům, které byly prokládány v duchu tehdejší módy poezií. Jen do začátku 17. století se jich zachovalo sedmdesát. Velkou popularitu si získal humorný cestopis "Pěšky po cestě Tokaidó" z roku 1802. Kniha vypráví o příhodách dvou vykutálených přátel jdoucích z Eda do Kyóta. Po velkolepém počátečním úspěchu musel autor cestopisu Jippensha Ikkua ještě dvacet let psát další a další pokračování.

 


S VODNÍKY NEJSOU ŽERTY

 

Vodníkům se v Japonsku říká kappa a žijí podle pověstí v řekách a rybnících po celé zemi. Pro lidi je setkání s nimi vždy nebezpečné - v prohlubni na hlavě mají vodu, i když vyjdou ven na břeh, a právě ta jim dodává sílu. Bezmocní jsou, jen když o vodu přijdou. V některých příbězích je lidé přemohli tak, že je zdvořile pozdravili hlubokou úklonou. Když kappa pozdrav opětoval, vytekla mu voda a byl ztracen. Kappové bývali v minulosti obviňováni hlavně ze smrti utonulých dětí. S dospělými se kappové u tkávali v zápase, a když byli náhodou poraženi, vykoupili se zvláštním vodnickým kořením na léčení ran, se kterým se donedávna v odlehlých částech Japonska obchodovalo.

 

Kappové jsou popisováni jako bytosti velmi malé (jejich výška je udávána kolem 75 cm), jejich kůže je údajně žlutozelená a po celém těle mají často srst podobnou liščí. Nos mají protáhlý a i tvarem úst připomínají psa. Na zádech i na břiše jich má většina krunýř podobný želvímu. Ruce a nohy mají lidské, ale zakončené pouze čtyřmi prsty s drápy. Hlavu jim zdobí červené nebo modročerné vlasy a zmíněná prohlubeň.

 

Zajímavé je, že jsou kappové velice realisticky a shodně popisováni - a to lidmi z různých oblastí Japonska. Někteří specialisté proto míní, že jde nejspíš o záměnu s jistým druhem velké bahenní želvy, která bývá někdy útočná a je schopna zranit malé dítě.

 




ZENOVÉ KLÁŠTERY
napsal Vojtěch Lavička

 

Současné náboženství se i v Japonsku přeměnilo z cesty duchovního rozvoje na součást národní kultury a životního stylu. Dvě třetiny Japonců se nepovažují za věřící, i když samozřejmě slaví tradiční svátky a při svatbách i pohřbech dodržují tradiční obřady. Církev je v Japonsku zásadně odloučena od státu a chrámy a církevní organizace nedostávají z veřejných peněz žádnou podporu. Dokonce ani tehdy ne, jsou-li registrovány jako dobročinné organizace. Každý chrám obhospodařuje "svůj rajon" a za provádění obřadů pro jeho obyvatele vybírá příslušnou sumu. Část vybraných peněz patří chrámu, zbytek je součástí pevně stanovené dávky, převáděné do ústřední pokladny dané sekty. Aby chrámy či kláštery mohly plnit předepsané dávky a uspokojit přitom své potřeby, nabízejí svým svěřencům či příchozím co nejvíce "služeb". A protože významným zdrojem příjmů mohou být také turisté, přeměnily se některé chrámy a kláštery na ubytovny nabízející poznání klášterního života.

 

. . . . .

 

Příkladem takové praxe může být třeba klášter Eiheiji, rozkládající se uprostřed staletých stromů v horách na západním pobřeží ostrova Honshú. Klášter, který založil před 750 lety mistr Dogen Zenji po svém návratu z Číny, je jedním ze dvou hlavních klášterů sekty Soto, jež je společně se sektou Rinzai jednou z hlavních zenových sekt v Japonsku.

 

Eiheiji navštíví každoročně téměř milion návštěvníků jak z Japonska, tak ze zahraničí (především z USA). Většina z nich se zdrží jen pár hodin, aby si prohlédli jeho obdivuhodnou architekturu: meditační místosti, halu Sanhokaku, vymalovanou 144 umělci, a také halu Rakan s portréty Buddhy Šakjamuniho, zakladatele buddhismu. Téměř každý turista si nakoupí sladkosti s klášterním emblémem, pečené v místní pekárně. Koupí si také pohlednice a samozřejmě "omijage" - upomínkové předměty pro rodinu a přátele. To vše přináší klášteru zisk, který zvyšují hosté ubytovaní v luxusním hotelu, který je součástí kláštera.

 

Přitom však Eiheiji poskytuje možnost i hlubšího seznámení se zenovým buddhismem, protože je oblíbeným místem setkávání laiků v exotické atmosféře a ideálním místem pro jejich výchovou. Přestože se za přenocování a stravu platí přibližně 100 dolarů denně, přicházejí do kláštera každý rok tisíce zájemců alespoň na jeden den, na víkend nebo na celý týden, během něhož absolvují intenzivní meditační periodu zvanou sesšin. Také významné japonské podniky posílají na sesšiny své nadějné mladé pracovníky, aby se při nich připravovali na budoucí kariéru špičkových manažerů. Pobyt v klášteře a intenzivní meditace totiž posílí jejich schopnost překonávat překážky a obavy, naučí je soustředit se na výkon a podpoří jejich schopnost sebeovládání. Těžkosti běžného života zvládne lehčeji ten, kdo zvládne tvrdý režim sesšinu. A život v klášterech není lehký také díky tomu, že je naprosto formalizován. Předepsáno je, kterou nohou a kterými dveřmi se má vkročit do haly, jak se zdraví, jak se sedí, jak se jí. Při tom má ale každé gesto, každý rituál svůj smysl a svou logiku, prověřenou několika staletími. Cizinec, který tuto tradici nezná, se prostě má poddat okamžiku, aniž by přemýšlel.

 

Všem zenovým klášterům je společné, že po dobu pobytu v nich jejich obyvatel nemá téměř žádnou klidnou minutu, kromě samotné meditace, a jen zřídka je sám. V Eiheiji se spí společně ve velké hale na rýžových matracích, měřícících 90 krát 180 centimetrů.

 

Žáci jsou vzbuzeni ve tři ráno, na hygienu a úklid lůžka je pár minut. Potom začíná ranní zazen, meditace vsedě. Pozici lotosového sedu ovládají jen někteří, většina se spokojuje s její jednodušší variantou. Levé chodidlo na pravém stehně, záda vyrovnaná. Ruce spojené do misky, oči zlehka pootevřené, pohled upřený přibližně 45 stupňů dolů, ale nezaostřený. Tělo perfektně vyvážené, nenakloněné ani nalevo, ani napravo. Během celé doby obchází halu vedoucí mnich s holí zvanou kjosaku v ruce. Když někdo úklonem 1požádá o pomoc, mnich počká, až se žádající předkloní, a udeří jej plochou stranou hole krátce a svižně na rameno, přesně na místo, kde se sbíhají akupunkturní dráhy. Údery pomáhají zbavit se strnulosti, zbavují záda a ramena křečí a udržují tak meditující v čilém stavu.

 

Sedí se v třicetiminutových intervalech v naprostém tichu, v němž nesmí být slyšet ani vlastní dech. Neexistuje žádné pozorování hodinek, žádné myšlení na běžné záležitosti, žádná úleva. Žáci se koncentrují na sledování svého vlastního dechu, který je přenáší od okamžiku k okamžiku.

 

Také čas jídla je využit k zenovému výcviku. Podávání a přijímání stravy je rituálem prováděným v tichosti a soustředění. Klečí se na rohožkách tatami. Před každým stojí rudě lakovaný stolek, na každém stolku stojí sedm misek. Tofu se sezamem, smažené vejce, polévka z miso, naložená zelenina. syrové okurky, banán s pudingem, šálek s rýží. Jednoduchá vegetariánská strava je však umělecky uspořádána, srovnána podle barvy a formy, potěšení pro oči. Jídlo se jí po směru hodinových ručiček. Rýže, důležitá součást stravy, se jí naposled. Žádné zrníčko nesmí zůstat nesnědeno a má být požito se stejnou pozorností. Na závěr je rýžová miska naplněna čajem. Uctěním Buddhy je oběd zakončen.

 

Uctěním Buddhy končí také večerní zazen, po němž se většina žáků odebírá na lůžko, aby nabrali síly do dalšího boje sami se sebou. Ovšem život návštěvníka je snazší než podmínky pro skutečné zenové mnichy.

 

Pro stovku noviců, kteří v klášteře každoročně zahajují výcvik, je každý den na tisíc způsobů využité exorcium, ve srovnání s nímž je dril ve vojenském učilišti maličkostí. Den začíná i končí zazenem. Několikrát za den jsou recitovány sutry a je prováděn jejich výklad a studium. Zbytek dne je zaplněn tělesnou prací. Meditace a práce. Změna klidu a pohybu. Koncentrace na to, co se právě dělá, a plné pohroužení do uvědomělé práce vykonávané s plným nasazením a bez zbytečného povídání. To je po staletí podstatou života v japonských zenových klášterech. Mniši uklízejí areál kláštera a leští nekonečně dlouhé chodby, vyložené dřevem. Pomáhají v kuchyni, připravují dřevo na topení a také upravují zahradu. "Zahrada dává možnost pochopit ducha zenu. Urovnané cestičky, každý kamínek na pravém místě. Tak prázdná a tak uspořádaná by měla být i duše mnicha, zbavená touhy a nenávisti, posedlosti a iluzí," vysvětluje starší mnich.

 

V zimě, kdy klášter pokryje sníh, mniši mrznou v téměř nevytápěných sálech, v létě je trápí vedro a komáři. Voda, která jim může přinést ochlazení, je přidělována jako cennost, každé ráno jeden litr. Koupat se žáci smějí každý pátý den, vždy když datum obsahuje číslo čtyři nebo devět. Při vstupu do určené místnosti se přitom musí prokázat úcta soše ochránce čistoty zvaného Ususama-myoo. Stále se mlčí.

 

Mniši se tak učí vydržet vše, co je může v životě potkat - chlad i vedro, těžkosti, bolesti. Učí se naplňovat svůj život mimořádnou odevzdaností a disciplínou. Výsledkem je prohloubení bdělosti, schopnosti vidět věci tak, jak jsou. A současně se rozvíjí soucit, schopnost nezištně milovat.

 

"Vyhodím negativní myšlenky jakmile se jen vynoří. Například se pokouším nerozlišovat mezi příjemnou a nepříjemnou prací. Ať již čistím zeleninu, žebrám poblíž kláštera anebo čistím záchody, je to to samé," říká Sohdo, jeden z mladých adeptů.

 

Zenové kláštery přitom nejsou útočištěm před světem, ale místem učení, místem přechodu. Mladý mnich neskládá slib, že zůstane mnichem do konce života. Když si v klášteře dokonale vyčistí myšlenky a vypracuje si správný postoj k životu, může jej opustit a vydat se do světského povolání. Osmdesát procent žáků potom následuje cestu svých otců a převezme od nich správu v "rodinných" chrámech. Zenový buddhismus totiž nevyžaduje od svých "kněží" celibát, a tak se udržuje tradice nástupnictví ve správě "fa rnosti" z otce na syna. Sepětím duchovní praxe a světského života je tak udržována a předávána podstata zenu.

 

"Zen není náboženství, ale zkušenost každodenního života. Zen je to, jak nesu dopis do schránky, jak omývám nádobí, jak miluji svou ženu," vysvětluje to profesor Hirata Seiko, opat kláštera Tenryu, dalšího významného střediska, které již 650 let udržuje tuto tradici.

 


Poznámka redakce: Co se týče přepisu japonských slov, v obecných výrazech užíváme české transkripce, protože velmi dobře odpovídá skutečné japonské výslovnosti. U geografických názvů a vlastních jmen jsme zvolili transkripci mezinárodní, protože tak jsou tyto názvy uváděny na mapách a v příručkách.
duben 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group