ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AMDO - CESTA MEZI NEBEM A ZEMÍ SEVEROVÝCHODNÍM TIBETEM

Tibeťan ve středních letech skrývá svou zkrvavenou tvář v dlouhém kabátu z ovčí kůže. Tváří se apaticky, jako by se ho náklaďák zabořený vedle něj do kamenného srázu nijak netýkal. Muž má zřejmě přeražený nos a asi i nějaká vnitřní zranění. Těžko říci, když se téměř nehýbe a s nikým nekomunikuje. Jsem v pohoří Min Šan - severovýchodním výběžku horského masivu Himálaje, někde na hranici čínských provincií S-čchuan a Kan-su v nadmořské výšce dobrých 3500 metrů.

 

. . . . .

 

Oblast byla do 18. století součástí tzv. Velkého Tibetu pod názvem Amdo. Pak ji do sousedních administrativních jednotek Číny včlenila dynastie Čching. Hranice se sice posunuly, ale Tibeťané zůstali. Žijí zde na okraji zájmu světa, který si pod Tibetem představuje především Lhasu a okolí. Pro Amdo je to štěstí. Díky tomu, že sem ještě turistický průmysl téměř nedorazil, je oblast jednou z nejzachovalejších z celého tibetského světa.

 


...

Okolo zraněného se pomalu vytváří početný kruh čumilů z našeho autobusu. S úšklebky spekulují, jak asi muž z rozbitého předního skla vyletěl. Samotnou oběť havárie nikdo neosloví, jako by byla pouhou součástí té strašlivé scény, a nikoli živou bytostí. Většina si myslí asi toto: "Jestli usnul za volantem, tak je to jeho problém. Kdybych mu pomohl, ještě by z toho mohly plynout nějaké oplétačky s úřady. Pro cizího riskovat nebudu!" Převržený náklaďák zatarasil cestu, že se nedá projet. Asi po dvou ho dinách přijede starý jeep vyrobený v licenci ČLR a z něho rozvážně vyjdou dva čínští policisté. Podle předpisů obhlédnou místo nehody a zapíší si o ní patřičné technické údaje. Po půl hodině důležitého přecházení se nakonec chopí zraněného Tibeťana, odvedou ho do vozu a odjedou. Na místě je lidí, že by dokázali pohnout i s domem v základech, nikoho však nenapadne postrčit převrácené auto pryč z cesty. Zřejmě se bojí úřadů, nebo jim spíš chybí veškerá fantazie. Řidič našeho autobusu s jedním kolem na samém kraji srázu nakonec náklaďák objíždí a všichni si znuděně nastoupí dovnitř jako po běžné přestávce na čurání. Odjíždíme, déšť ze silnice pomalu smývá kapky krve a nikdo se už ani neohlédne. V této zemi, kde žije přes miliardu lidí, má lidský život jen malý význam. Navíc zde, v drsné hornaté oblasti, od nepaměti přežívali jen ti nejsilnější a za chyby se vždy tvrdě platilo.

 

OKRÁST, JAK SE DÁ

 

"Líša, Líša," křičí z autobusu cílové místo cesty čínský mladík a snaží se mě nahnat dovnitř. Na ruku mi napíše dvanáctku. Já mu kývnu, že za cenu dvanácti jüanů se nechám odvézt, a nalezu do plechové rachotiny. Jsou zde samí bradatí muslimové s bílými kulatými čepicemi a usmívají se na mě svou galerií zlatých zubů. Většinou jsou to potomci obchodníků, kteří přitáhli po hedvábné stezce vedoucí napříč touto oblastí. V autobuse je asi patnáct cestujících, jeden řidič, já, moje evropská kamarádka a tři výběrčí jízdného. Ti postupně inkasují od staříků pravděpodobně směšné částky a stahují se ke mně. Po hodině cesty jsme vyjeli už docela vysoko do vyprahlých liduprázdných hor a právě v momentu, když jsme nejvíce vzdáleni od lidských stavení, na mě jeden z těch slizkých mladíků vypálí: "Chci 120 jüanů za každého." Zaraženě namítnu, že mně přeci původně jasně řekl částku desetkrát nižší. Všichni tři výběrčí se dopálí a s vidinou velkého zisku na mne začnou vyvíjet psychický nátlak. Stále se přibližu jí, berou mi batoh a snaží se ho vyhodit z autobusu ven do zpustlé krajiny. Jsou v přesile. "Stoupni si, ať vidí, že jsi větší," křikne na mě kamarádka a já už vší silou držím jednoho z nich pod krkem, cloumám s ním a řvu na něj pěkně česky: "Tady máš za každého 20 jüanů, a víc ze mě nedostaneš. Opovaž se mě vyhodit a já ti zakroutím krkem! " Po mém fyzickém zákroku a dávce ostrých českých slov se výběrčí stáhnou a se svými čtyřiceti jistými jüany v kapse kují, jak mě a moji spolucestovatelku ještě v íce ožebračit. Po chvíli se jeden z nich s mlsným výrazem v obličeji přikrade k mé kamarádce (žena s bílou pletí je v Asii všeobecně považovaná za velmi sexy) a začne ji tahat za ruku a dožaduje se dalších peněz. Za pozornosti všech - převážně muslimských - pasažérů se uchýlím k poslední možnosti, jak uchránit svou i její čest. Vytáhnu nůž, který jsem měl původně připravený na divoké psy, a s bijícím srdcem zařvu: "Jestli ji nenecháš, tak ti natrhnu zadek! " Číňan se očividně lekne. Stáhne se. S líto stí už definitivně rezignuje na možné zbohatnutí. Kdyby nás totiž okradl dohromady o 200 jüanů (tj. asi 800 Kč), jak plánoval, přilepšil by si možná i stoprocentní prémií ke svému měsíčnímu platu.

 

U STOLU S MARCO POLEM

 

Jedeme už skoro tři hodiny a kamarádce se z psychického vypětí začne akutně chtít na WC. Chlapíci z výběrčí party však nejeví nejmenší vůli za tímto účelem autobus zastavit. V kritické chvíli nakonec při krátké zastávce na vystoupení cestujících vystrčíme jednoho z výběrčích ven z té ruiny na čtyřech kolech, a zatímco já hlídám vchod, ona udělá loužičku uprostřed návsi a skočí během vteřiny zpět dovnitř. Pobavený řidič opět šlape na plyn s radostí, že mu zatím nechcípl motor, a nám v prachu mizí ves nice se zkoprnělými Mohamedovými přívrženci, kteří zde jistě ještě Evropanku čurající na veřejnosti neviděli. Musíme si přesednout, protože před námi už pěknou chvíli obrací obsah svého žaludku jedna pobledlá muslimka, a část jejích zvratků na nás lítá zpět naším oknem, které nejde zavřít. Její manžel o ni nejeví nejmenší zájem a znuděně se baví se sousedem. Za tři a půl hodiny s úlevou opouštíme v Líše náš autobus. Končí první den našeho putování a my zapadneme do nedaleké muslimské restaurace, kde donedávna odpočívaly podobně vyčerpané karavany, putující přes Líšu po známé hedvábné stezce. Po ní ostatně nepřišel do severní Číny jen islám z oblasti Blízkého východu. Již mnohem dříve se tudy přitrmáceli misionáři s Buddhovým učením z Indie. Labužnicky se zakusujeme do křupavého arabského chleba a představujeme si, že třeba právě u našeho stolu večeřel i benátský cestovatel Marco Polo, když se po stezce spojující Východ se Západem ubíral ve 13. století směrem na Peking.

 

K ZEMI!

 

Hned ráno potkáme důvěrně známé čínské výběrčí, kteří nás s úsměvem zvou, ať se necháme svézt zpátky do Lan-čou. Šklebí se na nás, jako bychom se včera vůbec nepoprali. Číňané dokáží udělat tlustou čáru mezi obchodem a běžnými mezilidskými vztahy. Když jednou dojednají podmínky kontraktu, a to často za velmi dramatických okolností, ihned zapomenou na dřívější neshody a chovají se k dotyčnému opět jako dobří přátelé. Podle plánu nasedneme do chatrného mikrobusu, který má namířeno na tibetský klášter Labrang u vesnice Šáhe. Vozidlo je téměř prázdné, a tak ještě přes hodinu kroužíme čistě muslimským městečkem, než výběrčí nacpe autobus lidmi k prasknutí, a cesta se stane maximálně rentabilní. Celou dobu jízdy sledují výběrčí s řidičem silnici vepředu i vzadu a pokaždé, když spatří policejní jeep, dají povel, aby si stojící lidé rychle lehli k zemi. Pod hrozbou vysoké pokuty je totiž zakázáno brát cestující k stání. V krajině hlubokých údolí a průzračných bystřin se objevujíprvní bílé stúpy s kulisou temně modré oblohy. Celou tibetskou idylu narušují pouze časté zastávky na doplnění vody do chladiče motoru mikrobusu, který se při prudkém stoupání stále zavařuje.

 

Jdu si ulevit na čínské veřejné záchody. Ve velké temné místnosti je pouze mnoho děr v podlaze a pod nimi páchnoucí žumpa. Vedle sebe spořádaně sedí na bobku několik Číňanů a klábosí. Většina lidí zde patrně nikdy neviděla splachovací záchod. Na co by jim také byl, když septik pravidelně vybírají na hnojení svých kamenitých políček, kde pěstují velmi nenáročný ječmen, který roste až do nadmořské výšky 4500 metrů. Svázané obilí pak pečlivě rovnají na vysoké sušáky u svých hliněných domů. Vše vypadá v elmi idylicky, ale vydobýt úrodu z okolních svahů vyžaduje jistě mnoho potu a dřiny.

 

Nakonec se ubytujeme v místnosti s dalšími deseti lidmi u Tibeťanky, bydlící přímo na okraji poutní stezky. Ta vede okolo velikého komplexu mnoha budov kláštera Labrangu.

 

LABRANG

 

Klášter Labrang je druhý největší v Tibetu hned po majestátním dalajlamovském paláci Potala ve Lhase. Labrang je významné náboženské centrum celé oblasti. Jako vyhlášený institut vyššího vzdělání přitahuje zájem studentů z širokého okolí. V Tibetu je stále sedmdesát procent populace negramotné. O to větší význam mají kláštery, jako je například Labrang, do kterého posílají své ratolesti rodiče i ze sousední provincie Čching-chaj. Absolvování všech nabízených učebních kurzů zde může studentům trvat a ž patnáct let. Od založení kláštera roku 1709 navštěvovaly jeho šest fakult v průměru tři až čtyři tisíce mnichů. Za Kulturní revoluce komunisté násilně omezili jejich počet na pět set. Od té doby počet mnichů pomalu vzrůstal na dnešních sedmnáct set. V rozporu se zprávami, že byl celý Labrang zničen řáděním Rudých gard v šedesátých letech, odborníci soudí, že bohatě zdobené interiéry byly v Labrangu dobře zachovány. To je zřejmě díky tomu, že lidé v Amdu nebyli tak odbojní vůči centrální vládě jako v jiných částech Tibetské náhorní plošiny. V jižněji položeném Khamu byli Tibeťané po povstáních na konci padesátých let zcela odzbrojeni. Zato obyvatelé Amda mohou stále s hrdostí nosit své tradiční zbraně - mečíky, pušky a dýky.

 

POUTNÍ STEZKA

 

"Óm mani padme húm," - "Zdráv buď, klenote, květe lotosu," odříkávají čarodějné průpovědi tibetští věřící, pomalu se sunoucí po poutní stezce. Mystický význam těchto veršů je hlubokým tajemstvím. Ten, kdo jej zná, jak zdejší lidé věří, zná vykoupení. Už samotné opakování tajemné formule má magické účinky a zahání duchy. Modlitbě je připisován tím větší čarodějný účinek, čím častěji je opakována. Vydám se s poutníky na jejich každodenní výlet. Začínám u krásné bílé stúpy, která je zbudována z kamene a má svůj tradiční čtvercový půdorys přecházející v kopuli. Stúpy slouží jako schránky tělesných ostatků významných převtělenců nebo obětních a uctívaných předmětů. Budují se také ve volné přírodě na oslavu buddhistického učení. Za to jejich stavitelé získají zásluhy pro příští převtělení. Problém je v tom, že buddhistické učení nehovoří o zásluhách za opravu stúp. Pragmaticky uvažující věřící je proto nerekonstruují, a stúpy často chátrají. Najednou si všimnu, jak stúpu, postavenou v záhybu poutní stezky, neúnavně opisuje délkou vlastního těla několik laických Buddhových stoupenců. Jeden muž má na krku zavěšenou dlouhou koženou zástěru a na rukou dřevěné chrániče, aby se neodřel do krve. Těžce dýchá a jen s maximálním úsilím si znovu a znovu lehá na zem a opět se o délku svého těla dále zvedá. Tento rituál vykonávají buddhisté lamaistické větve i několik hodin denně téměř do vyčerpání. Věří totiž, že pokud udělají těchto "cviků" jistý astronomický počet - asi něco přes sto tisíc - tak mají vě tší šanci dosáhnout vysvobození z tohoto světa a znovu se nenarodit (nejvyšší cíl každého buddhisty). Atmosféru místa dotváří i stařík, který s nepřítomným výrazem otáčí zprava doleva modlitebním mlýnkem, jehož měděné pouzdro je popsané posvátnou formulí Óm mani padme húm. Neustálým otáčením mlýnku modlitbu automaticky opakuje. Při tom v ruce drží růženec zhotovený z kulatých pecek. Jejich počet je přesně dán magickým číslem 108.

 

Pokračuji po poutní stezce dál okolo velkých modlitebních válců, které jsou postaveny za sebou v dlouhých řadách, a jak věřící prochází okolo, tak každým otočí. Od rána do večera potkávám mnoho mnichů i laiků. Po stezce si vykračují stařenky s krásnými dlouhými černými vlasy spletenými z magického počtu sto osmi copánků. Protože jsou zde noci velmi chladné, nechávám si ušít u místních lidí kabát z ovčí kůže. Zručný krejčí mi vezme míry a asi za tři hodiny je teplý kabát i s pěkným tibetským vzorem h otov. Takto vybaven přečkám noc a hned ve čtyři hodiny ráno, ještě za tmy, vyrazím na první ranní rozjímání.

 

LAMAISTICKÝ CHRÁM

 

Je šero. Blížím se k hlavní modlitebně Labrangu. Do ní se postupně trousí mniši, svolávaní troubením ze střechy chrámu k ranní pobožnosti. Několik se jich už na klášterních schodech klátí dopředu a dozadu, v jakémsi vytržení rozcvičují svůj hlas a přitom vydávají chrčivé tóny. Zuji si boty a nepozorovaně vstoupím postranními dveřmi dovnitř. Postupně se všichni v temné místnosti usadí v mnoha řadách na zvýšené dřevěné podlaze, pokryté hrubou látkou. Pak začne ten nejpůsobivější koncert, jaký jsem kdy slyšel. V hlubokých tónech se nese nábožný zpěv, doprovázený hudbou bubnů a zvoněním zvonků. Starý mnich, patrně opat kláštera, předříkává posvátné texty a ostatní je po něm opakují. "Buď veleben Buddha, buď veleben Svatý Zákon, buď velebena obec mnichů! Nechť všichni tvorové, které ctím jako matku svou, požívají klidu na světě..." odříkávají mnichové.

 

Všude doutnají kadidelní tyčinky a jejich dým odnáší krásnou modlitbu k nebesům. Olejové lampičky poodhalí v šeru mizící stěny, pomalované výjevy z Buddhova života, tibetskými světci a strašidelnými postavami, které mají zahnat zlé duchy. Ze stropu visí mohutné barevné prapory s třásněmi a nápisy velebícími Buddhu. V chrámu pochopitelně ve předu nechybí socha Vznešeného v lotosovém meditačním posedu. Jak výzdoba interiéru naznačuje, je tibetský buddhismus směsicí šamanismu původních obyvatel a buddh istického mysticismu dovezeného z Bengálska. Jedna část stěny je v chrámu zakryta plátnem. "Tam je patrně ukrytá nějaká tantrická malba s mystickými formulemi. Je přístupná pouze okruhu zasvěcenců, a proto ji mniši raději před nepovolanýma očima zahalili," vysvětluje německý profesor sinologie a dodává: "zdejší víra má velmi ezoterický charakter. V lamaismu je vše velmi tajemné..."

 

ČÍNSKÁ PŘÍTOMNOST

 

Měl velké černé brýle hranatého tvaru, čepici s čínským znakem a na rudých výložkách měl označenou hodnost. Byl to čínský policista. "Strážce pořádku" dohlížel na prostranství před hlavním chrámem Labrangu patrně na plnění slibů, které dali komunisté, když přišli roku 1949 k moci. Tehdy hovořili o značné míře autonomie pro národnostní menšiny a o potřebě pomoci v udržování jejich jazykové a kulturní identity. V praxi to dnes znamená, že policista dohlíží na chod stánku se vstupenkami, který zde Číňa né zřídili s vidinou zisku z cestovního ruchu. "My nikdy nechtěli peníze za to, že se můžeme s návštěvníky podělit o své kulturní dědictví. To oni (Číňané, pozn. aut.) sem přišli a začali vybírat peníze, ze kterých klášter nevidí téměř nic. Na svoji činnost si vydělává z provozu tiskárny, " říká tibetská žena, která si přeje zůstat v anonymitě, a spiklenecky na rozloučenou dodává: "pokud přijdeš brzy ráno, když Číňané ještě spí, jistě se o tebe některý z mnichů postará." Když jsem hned další den za ú svitu procházel okolo mnišských cel, pozval mě mnich ve středních letech k sobě na snídani. Ve skromném dřevěném domě s ním vyrůstaly jeho dvě děti. "Za Kulturní revoluce mnichy z Labrangu přinutili opustit celibát a zakládat rodiny," vysvětluje lama a dodává: "na začátku století žil každý čtvrtý muž jako mnich v klášteře. Pochopitelně nezakládali rodiny a počet Tibeťanů se zmenšil až na necelý milion tři sta tisíc v padesátých letech. Výrazný pokles počtu mnichů znamenal od šedesátých let stálý pop ulační růst."

 

ČERTI

 

"Dovezeš nás do Langmusi?" ptám se řidiče autobusu a ten hned mocně přikyvuje. Po sedmi hodinách jízdy zaskřípají náhle brzdy a řidič zastaví na křižovatce dvou prašných cest, uprostřed nedozírné náhorní plošiny, mizící za obzorem jako hladina oceánu. Mávne kamsi stranou, a jak mně vyhazuje batohy z autobusu, prohodí: "Langmusi je už jen padesát kilometrů tímto směrem, není ale na trase, tak sbohem, " zabouchne dveře a odfrčí. Celý zkoprnělý se octnu uprostřed té pustiny a cítím se chvíli zcela bezra dný. Na rozcestí stojí malý domek a z něho se navíc vynoří čínský policista: "Chci tě upozornit, že je zde zakázáno stopovat. Náklaďáky nesmí vzít pod hrozbou pokuty nikoho (natož cizince!) a já na to dohlédnu." Asi hodinu se snažím zastavit nějaký z těch mála dopravních prostředků, které občas okolo projedou. Neúspěšně. Z domku se k nám přicourá jiný Číňan, tentokrát bez uniformy: "Rád tě do Langmusi svezu, tedy za 150 jüanů," nabízí ochotně. Zdvořile odmítnu a raději seberu svůj batoh a za hodinu chůze po rovné planině úspěšně mizím za obzorem.

 

Z příkopu proti mně jako blesk z čistého nebe vystoupí čtyři tibetští nomádi. Mají temnou pleť a husté černé rozježené vlasy. Jsou oblečeni do čhup, tradičních těžkých kabátů z ovčí kůže, sahajících až po kotníky a s rukávy až někam po kolena. Za širokými opasky se jim blyští dlouhé tibetské nože v kovových zdobených pochvách. Kočovníci mně připomínají se svým snědým, ošlehaným obličejem a černýma očima čerty. Pro mě jsou úplným zjevením, a já pro ně zřejmě také. Po chvíli "seznamování" si vyměníme několik úsměvů. Tibeťané na mě dokonce vypláznou jazyk a v úrovni pasu ukáží otevřené dlaně. Těmito bodrými gesty vyjadřují přátelskou náklonnost při prvním setkání. Otevřené dlaně znamenají, že dotyčný člověk neskrývá žádnou zbraň, a tudíž nezamýšlí nikomu ublížit. Ukázání jazyka se zase váže ke staré pověře, že člověk škodící cizím má černý jazyk.

 

Pak začneme zuřivě stopovat po tibetsku. Když se k nám blíží náklaďák plně naložený cihlami, neprodyšně zatarasíme cestu hradbou lidských těl a neustoupíme i přesto, že hlasitě troubí. Nakonec rachotina těsně před námi zastaví a její řidič nás neochotně pustí na korbu. Veřejná doprava zde prakticky neexistuje, a lidé proto nemají při přemísťování jinou možnost, než používat tento nebezpečný, zato jediný účinný způsob stopování. Na cestě spatříme náklaďák vrchovatě naložený kládami a na té nejsvrchně jší sedí dvě tibetské stařenky. Jedna z nich mávne, a když se vůz zastaví, obě vesele z té výšky seskočí, jako by jim bylo o třicet let méně. Většina zdejších lidí je ve skvělé fyzické kondici. Průměrná délka života je ovšem díky extrémním klimatickým podmínkám a způsobu života pouhých padesát let, což je o dvacet let nižší, než je celostátní průměr v ČLR.

 

NA KONCI SVĚTA

 

Langmusi je jeden z mála vzácných ostrůvků původního nezkaženého světa Tibeťanů. Ve vesnici je jen několik stavení, kde žijí buddhisté laici společně s několika muslimy. Buddhisté laici se zde usadili, aby mohli sloužit lamaistickým mnichům. Vedle malé mešity na dně údolí jsou totiž přilehlé svahy poseté budovami dvou velkých klášterů, každý asi s šesti sty mnichy. Stráně v okolí jsou pokryty bílými papírky s modlitbami, které věřící pouští po větru. Na kopcích nad městem jsou hromady kamenů ozdoben ých modlitebními praporky. Ty jsou budovány na počest duchů, strážců těchto míst. Na vrcholcích hor se každé léto koná rituál zvaný "stavění šípů". Ten Tibeťané pořádají, aby si naklonili boha hor, který je má ochraňovat. Zvolený den za soumraku vezme každá rodina na vrchol kopce dlouhou tyč ozdobenou modlitebními praporky. Tu posvětí kouřem z ohně, který spaluje obětní předměty, jako je jačí máslo a sušený ječmen. Na daný signál pak muži vsadí tyče s praporky do malé dřevěné ohrady, kde zůstanou do dalšího roku.

 

MASO Z JAKA

 

Hlady už skoro nevidím, a tak se od sympatické Tibeťanky nechám pozvat na večeři. Požádám o jačí maso s přílohou a jogurt od téhož zvířete. Žena zatopí v kamnech a - evidentně nepřipravena na mou návštěvu - odběhne k sousedům podojit jaka a sehnat nějaké to maso a zeleninu. Tibetská kuchyně je velmi jednoduchá. V tuhé zimě zde lidé vaří téměř pouze masitá jídla - čím více tuku, tím lépe. Buddhismus je obecně proti zabíjení živých bytostí, a Tibeťané proto rádi přenechají porážku zvířete někomu jiném u. V některých oblastech, kam se Mistrovo učení rozšířilo, došel soucit se zvířaty dokonce tak daleko, že si někteří mniši cedí vodu, aby nepolkli živého tvora. Naštěstí v Langmusi žije několik muslimů, kteří jsou místními Buddhovými následovníky velmi ceněni jako řezníci, kuchaři i obchodníci a prostředníci při jednání s Číňany. Přestože muslimové přišli do těchto oblastí Tibetu již před mnoha staletími, vedly čas od času náboženské rozdíly mezi nimi a buddhistickými Tibeťany k jisté nedůvěře. Tibe ťané nikdy neomezovali pobyt muslimů ve své zemi, ti by ovšem nikdy nevstoupili do kláštera. Žádný z Tibeťanů by zase nikdy nevkročil na půdu mešity. Věří totiž, že muslimové zakopali jejich svaté knihy pod prahy vstupních dveří svých mešit, a proto by chozením v areálu mešity hřešili. Soužití obou komunit se proto dá nazvat spíše kohabitací, jakýmsi manželstvím z rozumu bez lásky, zato plným vzájemného respektu. Ve většině oblastí Tibetu však Mohamedovi přívrženci nežijí. Buddhisté zde musí zabíjet zvířata sami, a pak prosit o odpuštění a modlit se za lepší příští životy.

 

Asi po dvou hodinách žena konečně ve vesnici sežene všechny ingredience a začne vařit. Zatímco přikládá do ohně kusy sušeného trusu, svěřuje se s těžkým životním osudem: "Jsem sama a mám dvě děti. Manžel zahynul. Musím všechny práce zvládnout bez pomoci mužské ruky. V krutých podmínkách je to často obtížné, ale již jsem si zvykla a beru věci, jak přijdou," říká s pevným hlasem a podává na stůl skvělé jídlo.

 

ODPOR K MYTÍ

 

Hygiena je v těchto oblastech neznámé slovo. Místní lidé mají k čistotným praktikám značný odpor. Kromě náboženských důvodů jsou tou nejpádnější příčinou i praktické aspekty. Lesy zde, ve výšce přes 3000 metrů, nerostou a "polínka" ze sušeného trusu stačí sotva k ohřátí jídla. Uhlí se sem dováží nepravidelně a velmi zřídka. Navíc je dost drahé. Proto se všichni musí mýt v ledových horských potocích a toto utrpení podstupují místní s velkou nelibostí tak maximálně párkrát do roka. Zdá se, že si mnoho Tibeťanů přímo zakládá na špinavých kabátech z ovčí kůže. Někteří je zřejmě hrdě nosí celý život bez jediného vyprání. A tak i já se nakonec nepříčím místním zvyklostem a osobní hygienu odkládám na neurčito.

 

SEKTA ŽLUTÝCH ČEPIC

 

Je sedm hodin ráno a k hlavní modlitebně se belhá starý mnich s velkou oranžovožlutou čepicí. Ta má mnoho třásní. Je úzká, protáhlá a špičatá. Mnich tedy patří k sektě žlutých čepic. Ta je, na rozdíl od starší a volnější červené sekty, na své stoupence přísnější. Sekta žlutých čepic Gelugpa (tj. ti, co se chovají ctnostně) je už několik set let vedoucí duchovní silou v Tibetu. Z jejích řad pocházel také první lama, který dostal před čtyřmi sty lety od vlivného mongolského chána čestný doplněk dal ai , což znamená v mongolštině moře. Žlutočepičáci v Langmusi si dopřávají o hodinu více spánku než například ti z Labrangu. Jejich ranní rozjímání začíná tedy až krátce po úsvitu. Vnořím se do temna modlitební místnosti a pozoruji, jak se rozverní novicové honí mezi velkými dřevěnými sloupy. Starší lamové se rozvážně usazují. Po mnoha letech cvičení dokáží dokonale ovládat každý pohyb svého těla. Každé jejich gesto, pohyb rukou a zvláštní držení prstů jsou velmi symbolické a mají jim napomoci zapojit se do kosmických sil a užít jich tak, aby snáze a jistě dosáhli svého cíle (tj. aby se vymanili z nekonečného řetězce životů, plných utrpení, a už se znovu nenarodili).

 

Jeden z představených kláštera pacifikuje hochy tak, že jim zadá práci. Chlapci poslušně roznášejí čaj s máslem a se solí společně s čtverhrannými kusy něčeho, co vypadá jako bílý sýr nebo tvaroh. Opat po chvíli rozhodne, že je čas na odříkávání starých textů, a všichni musí jídlo sklidit. Ti, kteří se nestačili najíst, mohou to dohnat ještě před polednem. Od té doby až do dalšího rána už není zvykem požívat další stravu. A zatímco si starší lamové poblíž oltáře rozcvičují své bručivé hlasy, opat mn ě zdvořile, ale autoritativně dá najevo, že se následujícího obřadu nemohu zúčastnit. Zase ta vše prostupující tibetská tajemnost...

 

NOMÁDI

 

Ve výšce dobrých čtyř tisíc metrů mě zastihl prudký liják. Blesky hrozivě sjížděly do okolních mohutných hor všude okolo. Na úpatí svahu jsem spatřil tři stany tibetských kočovníků. Pozvali mě dovnitř, usadili k ohništi na lože z jačích kůží. Do misky nalili horkou vodu a strunou uřízli pěkně velký kus jačího másla z hroudy, uschované v dřevěné bedně. Máslo jsem si hodil do horké vody a zasypal campou, upraženou a umletou ječnou moukou. Rukou, špinavou od sušeného jačího trusu, kterým jsem před chví lí přiložil do ohně, jsem v misce mouku smíchal s máslem a uhnětl si nahnědlou hroudu. Snad nejtypičtější jídlo prostých Tibeťanů bylo hotové.

 

Nomádi jsou velmi pohostinní lidé - s návštěvníkem se rozdělí i o to málo, co sami mají. Uřízli mi dokonce kus syrového jačího masa, které udili v nejvyšším bodě stanu při otvoru pro kouř. Odmítnutí nabízeného jídla by znamenalo, že není dost dobré. Abych se choval jako slušný host, ukusuji z uhnětené hroudy a s maximálním úsilím rozžvýkávám gumové maso. Myslím přitom na to, že dole v údolí teče průzračný potok, ve kterém se jistě prohání mnoho výborných ryb. Ty však Tibeťané nejedí. V různých částe ch Tibetu pro to mají odlišná vysvětlení. Například zde, na hranicích provincií Kan-su a S-čchuan, tvrdí, že jelikož nemá ryba žádný jazyk, nemůže ani klevetit. Protože pro Tibeťany je klevetění nejhorším hříchem, odměňují se takto rybám za jejich ctnost.

 

Dnes patří tibetští nomádi mezi jednu z posledních kočujících společností na světě. Jejich tvrdý způsob života se od pradávna téměř vůbec nezměnil. Jsou to lidé žijící trvale ve vůbec nejvyšší nadmořské výšce na naší planetě. Jak ukazují výzkumy, v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů se ve srovnání s nížinou do našich plic dostane jen polovina kyslíku. Tibetští kočovníci mají oproti lidem žijícím v níže položených zemských oblastech v krvi asi o pětinu více červeného krevního barviva, které zprost ředkovává přenos kyslíku. Díky tomuto přizpůsobení mají kočovníci stejně kyslíku jako třeba my.

 

POHŘEBIŠTĚ

 

Po několikahodinovém stoupání údolím až do výšky hodně přes tři tisíce metrů, jsem zcela náhodou našel místo, kde Tibeťané spalují své zesnulé předky. Blížím se k zákoutí plnému barevných kamenů s vytesanými mantrami. Nedaleko stojí menší les z vlajících barevných praporků hustě popsaných krásným tibetským písmem. Modlitby za zesnulé roznáší vítr do celého vesmíru. Na zemi je stále více sluncem vybělených lidských kostí a objevují se i lebky, často tak drobné, že musely patřit velmi malým dětem. Jej ich úmrtnost je zde jedna z nejvyšších na světě. Asi třetina novorozeňat umře během prvního roku života. Dorazím k hlavnímu spáleništi, kde leží několik ohořelých nebožtíků, na jejichž kremaci neměly jejich rodiny asi dost dřeva. Ohořely jim tedy pouze šaty a kůže se seškvařila. Dravci je ještě nestačili oklovat. V kraji, kam se musí dovážet dřevo z velké dálky, je kremace velmi nákladnou záležitostí. Tzv. pohřbívání ohněm je dostupné pouze zámožným Tibeťanům.

 

K umírajícímu člověku povolá jeho rodina lamu. Ten má v pravý čas pomoci magickým kouzlem jeho duchu, aby mohl vyjít z těla, a to pravou cestou, tj. hlavou. Lama nesmí dopustit, aby umírající usnul. U smrtelného lože je proto vždy velký hluk a křik. Z umírajícího těla se zatím vysvobozuje jakési druhé "já". Duch zemřelého se po nějaký čas volně pohybuje a pak se vtělí v nového tvora.

 

Na centrálním pohřebišti je umístěné tělo mladšího muže v klečící pozici. Je nahý. Kůži má po celém těle podélně i příčně rozsekanou sekyrkou na desítky čtverečků. V jedné části jeho rozpůlené lebky je proražena díra, kterou je protažený provaz uvázaný na druhém konci ke kůlu zaraženému hluboko do země. Smráká se, a celý otřesen místo kvapně opouštím. Po dvanácti hodinách se opět vracím. Již zdálky jsou vidět obrovští supové o velikosti menších ovcí. Když se přiblížím, roztáhnou svá obrovitá křídla a odletí do bezpečí na nedalekou skálu. Tělo muže je už od včerejšího večera dokonale oklované, takže z něj zbyly jen čisté kosti. Kostra leží asi o dva metry dále než před několika hodinami. Kdyby nebyl pohřbený přivázán, jistě by ho supi dávno odnesli kdoví kam. Dotyčný zřejmě pocházel z chudé rodiny. Ta si ho nemohla dovolit spálit, a tak jej z praktických i náboženských důvodů alespoň obřadně nasekala sekerou, aby mohli supové tělo snadno a rychle oklovat. Tomuto typu pohřbu říkají Tibeťané nebe ský pohřeb. Věří, že když supi dojedí a vzlétnou, nesou s sebou ducha zemřelého směrem do nebes.

 

MEZI NEBEM A ZEMÍ

 

Po hodině prudkého stoupání z hlubokého údolí se někde ve výšce 4000 metrů přehoupneme přes horské sedlo. Za ním se rozprostírá zcela jiný svět - nekonečně dlouhá pláň na okrajích lemovaná kopci, mizícími v nízkých oblacích. Náhorní plošina je tak vysoko, že se téměř dotýká nebe a na obzoru se s ním přímo spojuje. Po plošině pobíhají stáda krásných svobodných koní. Ti nejlepší v Tibetu pocházejí právě z těchto míst. Tibeťané říkají: "Nejlepší náboženství je v oblasti středního Tibetu, nejlepší muži pocházejí z Khamu (jihovýchodní Tibet) a nejlepší koně se rodí v Amdu." Když zmizí krásní divocí hřebci, klisny a hříbata za obzorem, objeví se zase veliká stáda mohutných pasoucích se jaků. Jsou to zvířata, bez kterých by byl život místních lidí téměř nemyslitelný. Tito velmi odolní, silní a nenároční sudokopytníci skvěle snáší řídký vzduch, snadno lezou po skalách i po ledu. Tibeťané je používají jako nákladní a jízdní zvířata. Nakonec využijí jejich maso, kůži, trus, a dokonce lebky, které popisu jí modlitbami. Na vysoké planině nežije téměř nikdo, až na několik nomádů a mnichů v odlehlých klášterech. Je to pohádkové království klidu a svobody. Nad ním pomalu krouží mohutní orli.

 

OSTŘE SLEDOVANÍ CIZINCI

 

"Buch, buch, buch, tady policie, chceme vidět vaše pasy, " probudí nás tlukot na dveře mého pokoje jen chvíli poté, co jsem dorazil do vesnice na konci planiny a ubytoval se. Čínské policii rozhodně neušla přítomnost cizince ve městě. Muži pořádku si okamžitě přišli zaznamenat naši totožnost. Ostatně na každém novém místě, které pro přespání najdu, musím, stejně jako všichni cizinci, vyplnit podrobný lístek s mnoha osobními údaji. Ten je majitel ubytovacího zařízení povinen předat policii. Aby neměli problémy s čínskými úřady, tak si vedou návštěvní knihu i Tibeťané v zapadlém Langmusi. Asi rok před mou první návštěvou tam byl zapsán i nějaký člověk z Čech.
květen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group