ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

BAREVNÝ EKVÁDOR

Mezi jihoamerickými zeměmi je dobrou tradicí vést územní spory. Na celém kontinentě se nenajde stát, který by neměl skryté či oficiální požadavky vůči alespoň jednomu ze svých sousedů. Ekvádor není výjimkou. Na všech ekvádorských mapách je ekvádorské území znázorněno v hranicích podle dohod s Peru z roku 1830. V roce 1941 však Peru ve válce na Ekvádoru získalo podstatnou část jeho amazonského území. Tato ztráta byla následující rok stvrzena smlouvou uzavřenou na mezinárodní konferenci v Rio de Janei ru. Smlouva je mezinárodně uznávána, ale Ekvádor si přesto činí nárok na území, jehož získáním by se rozloha země téměř zdvojnásobila. Oblast s potenciálními nalezišti ropy je tak neustálým předmětem sporu mezi oběma zeměmi, který občas přeroste i ve válečné střety, jako naposledy před třemi lety.

. . . . .


V patnáctém století se hornatá oblast dnešního Ekvádoru stala součástí říše Inků, jejímž centrem bylo Cusco v dnešním jižním Peru. I po dobytí španělskými conquistadory v roce 1533 bylo území spravováno z Limy. V roce 1740 byl Ekvádor přeřazen do místokrálovství Nová Granada. Nezávislost získala země 24. 5. 1822. Simón Bolívar, vedoucí postava v úsilí o samostatnost celého bloku zemí od Venezuely až po Peru, snil o vytvoření sjednocené Jižní Ameriky. Prvním krokem měla být federativní Velká Kolumbie (Gran Colombia), která byla tvořena Venezuelou, Kolumbií (jejíž součástí tehdy ještě byla Panama) a Ekvádorem. Existence tohoto útvaru trvala však pouhých osm let, a v roce 1830 se Ekvádor stal plně nezávislým státem.

Celé území pevninského Ekvádoru se člení do tří oblastí. Páteří země je Andský masiv (Sierra), který rozděluje zemi na západní pobřežní nížiny (Costa) a východní amazonskou džungli (Oriente). Překonáním vzdálenosti dvou set kilometrů se lze dostat od oceánského pobřeží na zasněžené vrcholky šestitisícových hor.

Vzhledem ke geografické rozmanitosti je v Ekvádoru možno pozorovat velké množství živočišných a rostlinných druhů. V zemi se vyskytuje více jak 20 000 druhů rostlin, přibližně 1500 druhů ptáků a například i více než 100 druhů netopýrů. Rostliny, které se u nás snažíme úpěnlivě pěstovat v relativně miniaturních rozměrech, dorůstají v Ekvádoru bez lásky a péče do gigantických rozměrů. Na trhu jsme mohli nakoupit spoustu druhů ovoce, které jsme nikdy dříve neviděli - jeho jména, jako uchuva, chiramoya, tamarindo, guanábana, curuba, jsme nikdy neslyšeli a mnohdy jsme ani neměli tušení, jak ho jíst.

TŘI PREZIDENTI

Současná politická scéna v Ekvádoru nepostrádá prvky komičnosti. Loni v červenci byl v lidovém hlasování zvolen prezidentem země Abdalá Bucaram, jehož volební program se skládal ze slibů všeho všem a jenž stavěl na své popularitě jako moderátor zábavních televizních pořadů. Místo své práci se však nově zvolený prezident věnoval spíše vystupování na různých estrádách. Když se ještě navíc zjistilo, že během půl roku ve funkci stačil zpronevěřit podstatnou část státního rozpočtu, prohlásil parlament Bu carama za psychicky nezpůsobilého zastávat úřad hlavy státu a zvolil nového dočasného prezidenta. Zároveň se však s odvoláním na ústavu země prohlásila za novou prezidentku i dosavadní Bucaramova viceprezidentka. Bucaram, který stačil mezitím utéct i s penězi do Panamy, vše odmítl a trval na tom, že je stále platnou hlavou státu. V tu chvíli tak měl Ekvádor tři prezidenty zároveň.

CO INSPIROVALO DARWINA

Tisíc kilometrů na západ od pevniny, přímo na rovníku, leží souostroví Galapágy, které inspirovalo Darwina při jeho návštěvě v roce 1835 k teorii o vývoji druhů. Jedinečná fauna, kterou na ostrovech představují například leguáni, obrovské želvy, kormoráni, tuleni, mroži, tučňáci, je výsledkem jednak mírného klimatu, které způsobuje studený Humboldtův proud, a také naprosté izolovanosti souostroví. Když Španělé Galapágy v roce 1535 objevili, byly ostrovy neobydlené. I v současné době je zde osídlení přísně regulované a vyhrazené pouze pro určité lokality.

Galapágy jsou hlavním turistickým lákadlem Ekvádoru a jako takové poskytují zemi velké příjmy. Celé souostroví je národním parkem a za vstup platí cizinci 80 dolarů. Kromě toho musí návštěvníci zaplatit i poplatek 30 dolarů za vstup do měst Puerto Ayora a Puerto Baquerizo, jimž se při návštěvě Galapág nelze vyhnout. Letecká přeprava na ostrovy je plně kontrolována státními aeroliniemi a cena letenky pro zahraniční návštěvníky (377 dolarů za zpáteční lístek) ostře kontrastuje s jinak nízkými cenami v nitrostátních letů na pevnině. Zahraniční turisté tak za pětidenní výlet na Galapágy zaplatí stejnou sumu jako za měsíční pobyt v kontinentálním Ekvádoru.

NEZAPOMENUTELNÝ TRH V OTAVALU


Otavalo - dvacetitisícové městečko
vyhlášené svými trhy.
Ekvádorské Andy jsou tvořeny dvěma pásy hor, z nichž mnohé jsou vlastně sopkami. Mezi nimi se rozkládá hustě obydlené údolí, ve kterém žije téměř polovina obyvatel země. V této sníženině leží v nadmořské výšce 2850 m Quito, které je po bolivijském La Pazu druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. I když je střed města vzdálen jen 22 km od rovníku, klima je zde díky vysoké nadmořské výšce mírné. Během celého roku dosahuje maximální denní teplota 20 až 22 oC. Pro Quito, stejně jako pro naprost ou většinu latinskoamerických velkoměst, je charakteristická paralelní existence dvou center. Přestože je staré koloniální město od roku 1978 součástí programu UNESCO Světové kulturní dědictví, postihuje ho pozvolné chátrání spojené s vylidňováním a nárůstem zločinnosti. Dva kilometry severně od starého města za parkem El Ejido vyrostlo nové moderní obchodní centrum s budovami bank a leteckých společností, nákupními středisky a ambasádami.

Centrem starého města je Plaza de la Independencia, na kterém najdete prezidentský palác (Palacio de Gobierno). Jižní straně náměstí vévodí Katedrála postavená v roce 1562, která je tak nejstarším koloniálním kostelem na kontinentě. V kostele je pohřben generál Sucre, polní maršál Bolívarova vojska a hlavní postava boje za nezávislost na Španělsku. Pamětní deska za oltářem označuje místo, kde v roce 1875 zemřel ekvádorský prezident García Moreno, který byl postřelen před prezidentským palácem a umír ající přenesen do Katedrály.

Nedaleko hlavního náměstí je La Compa~nía, nejzdobnější ekvádorský kostel. K jeho výzdobě bylo použito sedm tun zlata. Podobně jako u mnohých jiných koloniálních staveb v Jižní Americe je na kostele patrný vliv maurské architektury, jejíž stopy byly ještě v šestnáctém století výrazně patrné ve španělském stavebním stylu.

"Nejbarevnějším" zážitkem z cesty po Ekvádoru je pro většinu cizinců návštěva trhu v Otavalu, dvacetitisícovém městečku necelých sto kilometrů severně od Quita. I když je sobotní otavalský trh v současné době orientován spíše na prodej suvenýrů turistům, zůstává jeho atmosféra neopakovatelná. Centrem je tržiště na Poncho Plaza, prodejní stánky se však rozlézají i po okolních uličkách. Jak název náměstí napovídá, v minulosti byl trh orientován především na prodej ponč, tradičního oblečení jihoamerick ých Indiánů. Dnes lze na trhu nakoupit i pestrobarevné koberce, houpací sítě, panamské klobouky, trička, kalhoty i papoušky vyřezávané z balzy, velmi lehkého dřeva, které roste v pralesích ve východní části Ekvádoru. Museli jsme moc litovat, že jsme teprve na počátku několikaměsíční cesty, a že tak nemáme v batozích dost místa.

RYCHLOSTÍ ASTMATICKÉHO MRAVENCE

Panamerická silnice protíná, s krátkou výjimkou v oblasti Darién v panamské džungli, celý americký kontinent od severní Kanady až po Ushuaiu, nejjižnější město světa v argentinské Ohňové zemi. Cesta z Quita do malého městečka Ba~nos slibuje, při pohledu na východ od Panamericany, spektakulární podívanou na nejvyšší činný vulkán světa Cotopaxi (5897 m n. m.). Ne všichni však mají to štěstí. V mlžném oparu jsme mohli vrchol nejnavštěvovanějšího pevninského národního parku v Ekvádoru jen tušit.

Díky nadmořské výšce 1800 m má Ba~nos téměř ideální klima, a stalo se tak se svými termálními prameny oblíbeným mezi domácími i zahraničními turisty. Městečko je navíc i bránou do některých oblastí džungle na východě země. Krátce za městem cesta prudce klesá a před cestujícími se naskytne ohromující pohled na amazonskou pánev. Silnice se stává čím dál tím méně sjízdnou. Za chvíli autobus zastaví a řidič požádá cestující, aby vystoupili a šli se všemi svými zavazadly asi dva kilometry pěšky, kde čeká další spoj, který zajistí další část přepravy.

V oblasti Oriente je patrné napětí způsobené územními spory se sousedním Peru. Cizinci nacházející se v oblasti se musí pravidelně registrovat na vojenských kontrolních stanovištích. Nejen při těchto kontrolách zjišťujeme, že rozdělení naší země se v Jižní Americe ignoruje. Za čtyři měsíce cestování po kontinentě jsme narazili pouze na dva Jihoameričany, kteří věděli, že se naše země rozdělila na dva samostatné státy. A to se nás ještě jeden z nich zeptal, jestli už ta válka skončila. Vojáci a celní úředníci vždy nevěřícně převraceli náš pas v rukou a vytrvale přeškrtávali Českou republiku v námi vyplněných formulářích a nahrazovali ji Československem.

V přístupné části ekvádorské džungle najdete několik nepříliš vábně vypadajících měst a městeček, která se nacházejí poblíž nalezišť surovin, jako například ropy nebo zlata. Vysoká těžební aktivita způsobila, že zachováno zůstává jen málo primárního deštného pralesa. Většina divokých zvířat přesídlila hlouběji do vnitrozemí a příroda, kterou lze v džungli spatřit, zahrnuje především pestrobarevné papoušky, motýly a tropické rostlinstvo. V džungli žijí poslední skupiny původních Indiánů, převážně z k mene Huaorani, v jejichž životním stylu se za několik posledních staletí mnoho nezměnilo.

Město Riobamba by samo o sobě nebylo příliš zajímavé, nebýt nádherné scenerie v jeho okolí. Vyhlídková plošina v parku 21. dubna v centru města nabízí úchvatný pohled na některé z nejvyšších hor země. Tou úplně nejvyšší je Chimborazo (6310 m n. m.). Sjízdnost cesty k Chimborazu končí ve výšce asi 4800 m. Horolezecký přístřešek, od kterého začínají vrcholové výstupy, je 200 výškových metrů nad námi. Již po pár krocích zjišťujeme, že chůze v takovéto nadmořské výšce není bez patřičné aklimatizace tak snadná. K chatě jsme docházeli rychlostí astmatického mravence s těžkým nákupem.

Historická Cuenca je třetím největším ekvádorským městem, ale mnozí ji považují za město nejhezčí. Centrum oplývá kostely a koloniálními stavbami z 16. a 17. století. Ubytování v hotelu přímo na hlavním tržišti nám umožnilo sledovat rušný pouliční život již od brzkých ranních hodin. Nebyli jsme ochuzeni ani o rušný noční život. Ve dvě hodiny v noci nás vzbudila hlasitá reprodukovaná hudba v populárním latinskoamerickém rytmu merengue. Na ulici pod našimi okny zastavil takzvaný "discomobil". Speciáln ě upravený otevřený pickup byl vybaven vysoce výkonnou reprosoustavou. Hudbu z kazety doprovázela skupina mladíků zpěvem a hrou na další hudební nástroje. Discomobily zřejmě v moderní době nahrazují noční serenády pod okny. Přestože hudba byla dostatečně hlasitá, aby vzbudila každého obyvatele v okruhu několika desítek metrů, nenašel se nikdo, kdo by si stěžoval. Po několika minutách naopak začali ze vchodů vycházet další lidé, kteří se k všeobecnému veselí přidávali.

V ÚDOLÍ DLOUHOVĚKOSTI

Vesnička Vilcabamba leží v "Údolí dlouhověkosti". Údajně se zde mnoho lidí dožívá věku přes 100 let. Pokud je to pravda, pak klíčem k dlouhému životu je klid, bezstarostnost a celkově pomalé životní tempo. Nejoblíbenější zábavou je vysedávat na zápraží domu nebo v obchodě s licencí k prodeji likérů a hovořit se sousedy. Cizinec by v celém Ekvádoru těžko hledal příjemnější místo k relaxaci.

Návštěva restaurace má vždy nevyhnutelně stejný scénář. Hosta uvítá malé dítě, které přinese jídelní lístek nebo něco, co jej alespoň vzdáleně připomíná. Pak odejde do horního patra pro jednoho z rodičů, který rozvážně vysvětlí, co je ochoten připravit, a přijme objednávku. Po chvíli jedno z dětí rychle vyběhne z restaurace s hrstí bankovek. Za několik minut se vrací se surovinami nezbytnými pro přípravu objednaného jídla. Zdá se, že příprava jídla pro cizince je pro místní jediným důvodem k pohybu rychlejšímu než důstojná chůze.

BANÁNOVÉ MĚSTO

Obyvatelé Machaly, čtvrtého největšího ekvádorského města a centra provincie El Oro, rádi nazývají své město "Banánové hlavní město světa". Když přijíždíte do Machaly autobusem, dlouhé desítky kilometrů není po obou stranách vidět nic jiného než nekonečné banánové plantáže. Cestu lemují štíty firem, jejichž loga jsou shodná s těmi, která lze vidět na nálepkách na banánech u nás v obchodech. Země je jedním z největších světových vývozců banánů. Až do sedmdesátých let, kdy byla v Ekvádoru objevena rop a, byly banány nejdůležitějším exportním artiklem. Dnes se podílejí na ekvádorském vývozu 22 %.

Při hledání ubytování pokládáme osvědčenou sérii otázek. Na otázku, zda je alespoň po část dne k dispozici teplá voda, se nám místo odpovědi dostává od majitele hotelu nevěřícného výrazu v obličeji a otázky: "Na co potřebujete teplou vodu?" Tato vymoženost ještě na pobřeží Ekvádoru nedorazila. Vždyť je celý rok teplo, tak nač teplou vodu...?

V restauraci, kde večeříme, hraje španělská verze televizního kanálu MTV. Většina vysílacího času je věnována španělsky zpívajícím interpretům, program však bývá zpestřen i o světovou pop-music. Když se nám nedaří vzbudit číšníkovu pozornost, tak se rozhlédneme a zjistíme, že oči celého personálu jsou přišpendleny na obrazovku, kde právě hrají Rolling Stones. Výraz v číšníkově tváři prozrazuje něco mezi pobaveností a nevěřícným údivem. Zvláštní tanec Micka Jaggera doplněný o záběry na jeho přes celo u obrazovku rozevřená ústa jsou pro místní zřetelně zvláštním zážitkem. "A to vy jste všichni takoví?" ptá se nás číšník, když nám přináší jídlo. Průměrný Ekvádorec nikdy nebude mít dostatek prostředků na to, aby mohl cestovat do vzdáleného zahraničí, a tak si představy o naší kultuře vytváří na základě sledování hudebních videoklipů a amerických seriálů v televizi.

VŠUDYPŘÍTOMNÁ KORUPCE

Sportem číslo jedna je pro Ekvádorce, stejně jako v ostatních jihoamerických zemích, fotbal. Televizním přenosům nelze uniknout. V případě i sebeméně důležitého zápasu vynesou Ekvádorci své přístroje na ulici a v jejich okolí se shlukne celé mužské obyvatelstvo z nejbližšího okolí. Sledování utkání doprovází hlasitým pokřikováním a skandováním, jako kdyby byli přímo na stadionu. I u nás v televizi pro zpestření sportovního zpravodajství občas ukazují záběry z jihoamerického fotbalu, při kterých kome ntátoři oslavují vstřelené góly dlouhotrvajícím výkřikem. Několik zhlédnutých místních televizních přenosů každého přesvědčí, že se nejedná o pečlivě vybrané ukázky komentátorské radosti, ale o naprosto běžnou záležitost. Překvapivé bylo jen to, že není až tak důležité, které z mužstev branku vstřelí. V zápase ekvádorského národního týmu s Brazilci góly střílel jen soupeř, komentátor však křičel "Góóóóóól" se stejnou intenzitou jako kdykoliv jindy.

Se všudypřítomnou korupcí na všech úrovních jsme se setkávali na každém kroku. Ani návštěva ligového zápasu populárního guayaquilského fotbalového klubu Emelec nás neušetřila ukázky fungování černého trhu. Přístup pokladních k prodeji lístků byl velmi laxní, a tak se před pokladnami tvořily dlouhé fronty, ve kterých čekající postupovali dopředu jen pomalu. Prodavači vstupenek jsou totiž domluveni s překupníky. Ti v hojném množství prodávají lístky hned vedle pokladen s mírnou přirážkou podstatně bry sknějším tempem.

Guayaquil je největším ekvádorským městem. Existence dvou velkoměst v jedné zemi vede k přirozené rivalitě. Guayaquile~nos, obyvatelé Guayaquilu, mají tendenci označovat lidi z hlavního města za přinejmenším méně chápavé. Quite~nos zase naopak používají pro obyvatele největšího ekvádorského přístavního města přezdívku monos neboli opice. Tato rivalita již od počátku samostatné existence Ekvádoru ovlivňovala i politiku. V obdobích, kdy vládní moc právě nekontrolovala armáda, mezi sebou vždy soupeřil y dvě hlavní politické skupiny: především zájmy obchodníků reprezentující liberálové, jejichž baštou byl Guayaquil, a církví podporovaní konzervativci, kteří zastupovali zájmy vlastníků půdy z okolí Quita. Toto soupeření často přerostlo v krvavé násilí, jako například v roce 1912, kdy byl davem občanů Quita zaživa upálen liberální prezident Eloy Alfaro.

LETIŠTĚ V CENTRU MĚSTA

Pokud přiletíte do Guayaquilu letadlem, čeká vás ihned seznámení s místní specialitou - mezinárodním letištěm uprostřed městské zástavby. Letiště je dokonce z centra města blíž než autobusové nádraží. Procházíte-li se ulicemi Guayaquilu, pak se vám každou chvíli naskytne téměř neuvěřitelný pohled (doplněný i patřičným zvukovým zážitkem) na letadla přistávající mezi mrakodrapy.

Může se to zdát morbidní, ale hlavní turistickou zajímavostí Guayaquilu je hřbitov. V Jižní Americe jsou hřbitovy tvořeny obrovskými bílými kvádrovými stavbami, které jsou rozděleny na pravidelné kóje, do kterých se vkládají rakve. Ty se pak přehradí náhrobní deskou. Ciudad Blanca Cementerio (Hřbitov Bílé město) je považován za nejhezčí na celém kontinentě. Impozantnosti mu dodává jeho velikost i poloha ve svahu kopce, z kterého lze přehlédnout celý centrální Guayaquil. Na první pohled z dálky tento hřbitov vypadá jako naše panelákové sídliště. Nebo nevypadají naše sídliště trochu jako ten hřbitov?

Při prohlídce hřbitova jsme narazili i na smuteční obřad. Ekvádorci však k některým záležitostem přistupují jinak než my. Za rakví nešel zástup truchlících v černých šatech. Zesnulého vyprovázeli lidé oblečení v džínách a tričku, kteří na sebe hlasitě pokřikovali a vzájemně se fotografovali s rakví.

Centrem města je Plaza de San Francisco. Toto náměstí je klasickým příkladem typické jihoamerické architektonické anarchie. Hned vedle kostela sv. Františka a několika dalších koloniálních staveb se tyčí moderní mrakodrapy. Tři bloky od náměstí je Parque Bolívar, kde se nachází guayaquilská katedrála.

Když jsem přicházel ke katedrále, měl jsem najednou pocit, jako kdyby se přede mnou pohnula zem. Zastavil jsem se, podíval se pod nohy a zjistil, že jsem právě málem šlápl na metrového, pravěce vypadajícího leguána. Díky svému zabarvení splýval s dlažbou. Letmý pohled kolem stačil ke zjištění, že se jich po parku plazí desítky. Tak jsme se posadili na lavičku a jen škodolibě pozorovali další lekající se chodce.

Guayaquilská kancelář na podporu turismu doporučuje návštěvu starobylé koloniální čtvrti Las Pe~nas, zvláště pak uličky Pompillo Llona. Vyzbrojeni pokusem o mapu z dílny ministerstva turismu se vydáváme na prohlídku. Na kraji doporučované oblasti zamíříme po schodech mezi dostatečně starobyle vypadající domy. Z absence skleněných výplní v oknech usuzujeme, že se nejedná o luxusní čtvrť. Po pár krocích registrujeme dva místní obyvatele, kteří na nás nezávisle na sobě dělají podobná gesta: kývají ze s trany na stranu prstem a rukama kolem krku naznačují něco o škrcení. Podle těchto gest se domníváme, že jsme atraktivní koloniální uličku minuli, a otočíme se na cestu zpět. Pod schody nás zastaví policista a laskavě nám vysvětlí, že tam nahoru nemůžeme, protože by nás tam okradli a nejspíš i zabili.

EKVÁDORSKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 283 561 km2
POČET OBYVATEL: 11 698 000 (1996)
HLAVNÍ MĚSTO: QUITO
ÚŘEDNÍ JAZYK: ŠPANĚLŠTINA
NÁBOŽENSTVÍ: KATOLICKÉ
MĚNA: SUCRE=100 CENTAVŮ
září 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group