ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

POHLEDY ZPÁTKY XXVI. - Mezi oceány

Severozápadní průjezd. Snili o něm dobrodruzi i objevitelé ze Starého světa od doby, kdy do světové mapy přibyly břehy Ameriky. Zkrátil by útrapy námořníků a obchodníků převážejících zboží mezi východem a západem nebezpečnými vodami kolem jihoamerického mysu Hoorn. Spojení dvou největších vodních ploch Země bylo i věcí prestiže národů s vyspělou námořní plavbou. Proto 19. května 1845 rozrazily vody Temže přídě lodí Erebus a Terror, které směřovaly k Arktidě. Výpravě velel sir John Franklin.


Vezl s sebou snad všechno, včetně důvěry britské admirality. Stříbrné vidličky, broušené sklenice a učebnice pro mužstvo. Navíc jeho lodě používaly "ústřední topení", vyhřívané z parních kotlů strojovny. Na něco se ale pozapomnělo. Na výbavu do extrémních podmínek polárních oblastí, čehož všichni později litovali.

John Franklin 19. května 1845 přehlížel davy lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, a zářil optimismem. "Jsem přesvědčen o úspěchu výpravy," prohlašoval sebevědomě. Tento osmapadesátiletý muž, bojující celý život za britskou monarchii, viděl jediný cíl - dobýt Severozápadní průjezd.

Nebyl námořním nováčkem. V patnácti letech bojoval v řadách válečného námořnictva v bitvě u Kodaně a křest ledovými pláněmi prodělal při Buchanově výpravě jako velitel lodi Trent. Povýšení do šlechtického stavu přišlo o pár let později. Po dalších dvou polárních výpravách zakotvil mezi lety 1835-1843 jako guvernér v Tasmánii. Na led ale nezapomněl.

Kilometr po kilometru se oba parníky se 134 muži posádky blížily k pobřeží Kanady. Dne 26. července téhož roku zahlédl výpravu kapitán jedné velrybářské lodě u Melvillova zálivu, jak míří do Baffinova moře. Právě tahle zpráva zůstala na dlouhou dobu zprávou poslední.

Kde je sir Franklin? Otázka bez odpovědi prolétla tiskem po třetí zimě beze zpráv. Británie znervózněla. Zásoby výpravy postačovaly právě na tři roky.

"Dvacet tisíc liber šterlinků tomu, kdo zachrání Franklinovu polární výpravu," zněla oficiální nabídka britské vlády. Tři tisíce navíc od lady Franklinové. Deset tisíc v případě objasnění osudu badatelů.

V následujícím desetiletí se z obou stran amerického kontinentu pokusilo o Franklinovo objevení dvacet expedic. Pomalu přibývala vyplněná políčka v mozaice příběhu obou lodí. A vedlejším produktem záchranných akcí bylo zmapování dosud neprobádaných oblastí.

Definitivní proměna doposud pouze pohřešované expedice na největší katastrofu v dějinách polárních výzkumů proběhla v roce 1850, kdy doktor John Rae oznámil nepříjemnou pravdu: podle svědectví Eskymáků a nálezů některých těl zemřelo několik lidí u západního pobřeží poloostrova Boothia a většina výpravy pak na pochodu k břehům Kanady kdesi u ostrova krále Viléma. Příčiny: nedostatek jídla, vybavení, kurděje a otrava olovem z vezených konzerv. O absolutním vyčerpání svědčí i prokázaný kanibalismus. I když byli členové posádek prohlášeni za mrtvé, zorganizovala lady Franklinová ještě jednu výpravu vedenou Leopoldem Clintockem. Ten potvrdil postup expedice a místo pravděpodobného konce. Severozápadní průjezd zatím odolal.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group