ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

AMADEUS

Zázračné děti zpravidla své úžasné schopnosti v dospělosti zvolna ztrácejí a zařazují se mezi ostatní, málokdy nadprůměrné. Pokud si některé z nich zachová svou výjimečnost v plné síle až do konce života, jistě lze mluvit o miláčkovi božím. Jeden z nich dostal to jméno už do vínku a plným právem: Amadeus.


Wolfgang Amadeus Mozart svým neobyčejným talentem poznamenal všechno, čeho se jen dotkl. K jeho odkazu se dodnes vrací řada umělců, a to nejen hudebníků, ve svých dílech. To se týká i vynikajícího Formanova filmu Amadeus, který zanechal hluboký dojem v každém vnímavém divákovi. A přece v něm něco pro nás podstatného chybělo.

Mozart se narodil v Salzburgu jako syn arcibiskupského dvorního hudebníka, kterým se sám stal už jako třináctiletý. Od svých pěti let komponoval a vystupoval jako klavírní virtuos. Od pětadvaceti, kdy se nepohodl se svým chlebodárcem, žil deset let ve Vídni, jak by se dnes řeklo na volné noze. To mělo i svá úskalí. Zajatec hudby neuznával cenu peněz a nedokázal zabezpečit ani sebe, natož svou rodinu. V posledních letech života zápasil doslova s bídou, a dokonce není známo ani místo jeho posledního odpočinku. Byl pochován kdesi ve společném hrobě chudiny.

Jeho tvůrčí potence byla nesmírná. Jako by byl ztělesněním hudby, která z něj přímo tryskala. Jeho dochovaných skladeb od oper přes symfonie po komorní hudbu je na šest set, z toho čtyřicet symfonií a více než dvacet oper, a jistě se i něco ztratilo. Takové dílo jenom opsat by si patrně vyžádalo delší čas, než byla doba života, kterou osud jeho tvůrci vyměřil. Zemřel 5. prosince 1791 ve věku nedovršených šestatřiceti let.

Cestoval na svou dobu hodně, i když cestování kočárem bylo tehdy zdlouhavé. Přesto projel Německo, Itálii, Francii, navštívil Vídeň a nakonec i Prahu. Na sklonku života si zamiloval město, které mu na rozdíl od vídeňského ovzduší plného intrik dávalo najevo upřímnou lásku a pochopení. Ale scénář filmu se držel své předlohy, a ač byl režisér rodilý Čech a řada scén se natáčela přímo v Praze, skutečná Praha, muzikantská Praha, Praha utěšitelka v něm chyběla.

Mozart byl za posledních pět let života v Praze třikrát, naposled necelé tři měsíce před svou smrtí. Byl tu šťasten a měl tu nejen oddané obecenstvo, ale i osobní přátele. Do Prahy přijel prvně v lednu 1787, když pražské Stavovské divadlo, tehdy Nosticovo, uvedlo jeho operu Figarova svatba, která se tu setkala s nečekanou odezvou. Praha Figarovou svatbou doslova žila, po ulicích zaznívaly popěvky z melodií této opery. Tak obecné nadšení Mozart nikde jinde nezažil. Rozhodl se proto, že svou příští operu napíše pro Prahu, kde byla také uvedena ve světové premiéře ještě v témže roce, 29. října.

Byl to Don Giovanni a jeho uvedení provází i úsměvná historka. Jako nejeden okřídlený génius odpoutaný od skutečnosti ani Mozart neuznával příkazy nabádající k odpovědnosti. Stalo se, že premiéra už byla na spadnutí, a skladatel ještě nedodal předehru. Bydlel tehdy v Praze na Bertramce u manželů Duškových. František Xaver Dušek byl klavírní pedagog a hlavně manžel půvabné zpěvačky Josefiny Duškové, pro kterou přímo Mozart složil překrásnou árii Bella mia fiamma, addio. Josefina byla o třináct let mladší než její choť a o dva roky starší než Mozart. Tehdy jí bylo třiatřicet. Oba patřili k Mozartovým důvěrným přátelům a zlé jazyky tvrdí, že paní Josefina byla ještě něco víc, což při Mozartově povaze je jistě možné.

Jak se blížil den premiéry a Mozart pod malichernými záminkami neustále odbíhal od práce, zoufalá Josefina si už nevěděla jiné rady, než skladatele zamknout v jeho pokoji, dokud ouverturu nenapíše. Je otázka, jestli to není jen půvabná pražská obdoba pohádky, která se o Mozartovi vypráví i leckde jinde. Byl mistr improvizace a nejspíš to vystihuje charakter jeho práce. Ale orchestr skutečně dostal partituru předehry rovnou až při premiéře, když už se scházelo publikum.

Pro Prahu na objednávku českých stavů napsal ještě operu Titus, která byla uvedena při korunovaci císaře Leopolda II. na českého krále v září 1791, opět za přítomnosti autora.

Don Giovanni má ve Formanově filmu přímo osudovou úlohu, ale o Praze zde opět není ani zmínka. Musím říct, že mě to zamrzelo, i když to chápu. Pro celkovou pochmurnou atmosféru závěru filmu se tyto pražské světlé chvíle Mozartova života ani nehodily. Ale pro něj, pro naše předky, stejně jako pro nás, byl tehdejší Mozartův pobyt v Praze naplněn štěstím a dodnes tak zůstal v radostné a hrdé vzpomínce.
prosinec 2001

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group