ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DOBRÉ RÁNO, VIETNAME

Pátá hodina ranní: Tmou problikávají slabé žárovky, okolo silnice hoří kamínka na dřevěné uhlí a na mrňavých židlích se krčí lidé sledující televizory. Mladý rikša se zavrtí ve své hamace, spustí nohy do sandálů a jde shánět teplou polévku. Objevují se bílé a bleděmodré nymfy. Okravatovaní úředníci si na mopedu přidržují diplomatky a děti v pionýrských krojích na chodníku snídají. Slunce ještě nestačilo rozpálit saigonské ulice, a my trochu pateticky a trochu z legrace křičíme: Vietnam - na Prvního máje se ve větru třepotají srpy a kladiva na červeném látkovém podkladu. Strnulá tvář mrtvého Ho Či Mina se usmívá z plakátků. V chudinské čtvrti se děti koupou ve vodě olejovitě černé řeky Saigon. Velkolepé hotely stíní jedinou mešitu ve městě, buddhističtí mniši lákají do svých leckdy ošuntělých pagod. Zpocení američtí turisté bloumají v Muzeu války. Desítky tisíc rolníků, vládou přesídlených z přelidněného severu do úrodného středního Vietnamu, se spokojeně usmívají. Jejich sousedé, původní obyvatelé vietnamských hor, mají smutné oči. Voda má ve Vietnamu širokou náruč - lidé z ní žijí, žijí na ní, plaví se v lodích i obyčejných neckách, pěstují si vodní zahrádky.

Na své cestě potkáme mnoho jihovietnamských veteránů. Budeme se potýkat s neochotnými úředníky a přeochotnými "helpmíky". Ustrneme nad fotografiemi z vietnamské války a budeme odhánět kapsáře. Rozdáme několik sáčků levných bonbonů a utratíme stovky dolarů.Ujedeme přes tisíc kilometrů na mopedu, abychom poznali zemi, která bývala samostatným Jižním Vietnamem.



Popisek obrázku:
Zátoka Halong se svými tisíci ostrůvky je obývána především na vodní hladině. Celoročně je mezi zdejšími strmými a neobyvatelnými ostrovy mnoho rybářských lodí, které spolu loví a odpočívají - sdružují se tak do komunit, vytvářejících plovoucí vesnice.


RIKŠOU NEJEZDÍ JENOM BĚLOŠI

"Cykló, cykló, go!"

Řidič jednoho z těchto vozítek nás zmerčí na hlavní saigonské třídě, naskočí na svůj vehikl a skoro kilometr nás pronásleduje vtíravým voláním. Jmenuje se Ton a poznávací značka jeho "cyklo" je 307QA. Umí pár slov anglicky, nejlépe mu jdou číslovky. Má čistou bílou košili a na nohou ťapky - vietnamky. Ton nám ukazuje kartičku, na které je seznam "turisticky zajímavých míst". Později, až bude chtít za své služby připlatit, ukáže nám ještě notýsek plný cizojazyčných doporučení. V jiném notýsku má nale pené i fotky své rodiny, a zatímco listujeme, Ton zdůrazňuje, že je "velmi, velmi chudý".

"Zas tak chudý nejsi, když máš takový pěkný domek," oponujeme mu. Jak je z fotek zřejmé, vrací se večer do svého bytu, zatímco většina rikšů spí přímo na ulici, zkrouceni na sedadle, na kterém se přes den vozí zákazníci.

"Ale žije nás v něm osm lidí, já, moje žena, čtyři děti a rodiče!" začíná se vztekat Ton a prudce zavírá notýsek.

Z Tonovy nabídky si vybíráme k jeho nelibosti poměrně vzdálenou čtvrť Cholon - čínskou čtvrť. Nežijí zde samozřejmě jenom Číňané. Spleti úzkých uliček narvaných zbožím - každá se specializuje na jeden druh - vévodí tržnice Binh Tay. Hlavní, zastřešená budova překypuje textilním, elektronickým i plastikovým zbožím a potravinami. Tmavé chodby prosvětlují růžové volány dětských šatiček a řvavé barvy umělohmotných nádob. Je poledne a prodavači uprostřed svého království zasedají k obědu. Okolí hlavní bu dovy je labyrintem uliček, zastřešených plechy, hadry a rohožemi. Na velkých dřevěných pultech ženy nadrobno krájejí chilli papričky - z jejich nožů jde hrůza. Ještě větší nože mají řezníci a řeznice, maso se nám v poledním horku nechce prohlížet. V téhle části tržnice smrdí, o kousek dál už vypadá lákavě - podávají se tu obědy a je těžké si představit, že ty voňavé směsi dozlatova opečeného masa a zeleniny jsou stejného původu jako zapáchající žvance o kousek dál.

Ton a jeho přítel, na jehož "cyklo" se veze Honza, zatím pospávají ve stínu, který nad sedadlem vytváří malá stříška. Stříška je v případě deště také deštníkem a "cyklo" v případě, že jej použije někdo z místních, malým náklaďákem. Zatímco turisté platí nehorázné ceny za projížďku městem, pro místní se jedná o jednu z nejlevnějších možností, jak přepravit sebe, a případně celý krámek z místa na místo. Na průměrné "cyklo" se vejdou tři pasažéři, není výjimkou, že jeden rikša veze celou rodinu včetně psa.

"Pojďte se podívat na zvířecí trh, to je zajímavé," láká nás Ton. V příslušné ulici procházíme mezi psy, opicemi, hady, ptáky a rybami. I když je horko, vypadají spokojeně.

"Ta zvířata se jedí?" - Asi jsme Tona, který se s námi už smířil, znovu naštvali

."To jsou domácí miláčkové, lidi si je kupují pro radost."

Cesta zpět do distriktu1 je nekonečná, až mě hluk ulice nakonec ukolébá a já usínám uprostřed davu jedoucích, troubících a kličkujících samohybů. A Ton šlape a šlape... zatímco na chodnících už voní večerní polévka plná kousků kuřete, předlouhých nudlí, lístků a salátů nejrozličnějších chutí.

STRAŠIDELNÝ, ŽIVELNÝ, NEUKÁZNĚNÝ - SAIGON

V rozbité telefonní budce jsou vtěsnaní tři kluci, ten nejmenší sedí na místě telefonu a brečí. Starší a větší uličníci ho nechtějí pustit dolů. Stojíme na vnitřní ploše kruhové křižovatky, jíž vévodí socha Nguyen Hai. Je tu plno a všichni poslouchají troubení, kvílení a cinkání nekončícího proudu vozítek. Ačkoli je večer, je vedro k zalknutí, sedáme si tedy na lavičku. Přišourá se k nám ženská neurčitého věku ve žlutém kostýmu s barevnými puntíky - vypadá, jako by byla navlečená v pyžamu - a nabízí nám losy. Zjevně jí vůbec nevadí, že si nerozumíme.

K večerní ulici ale především patří jídlo vonící mastnotou a kořením. Volná místa na chodnících zabírají malé židličky a stolky, na kterých stojí misky s jídlem a sklenice s ledovým zeleným čajem. Mezi nimi parkují motorky. Kromě lamp osvětlují saigonské ulice světla z kahanů, nad kterými se vaří polévky i ohřívají záplaty na duše. Na duše od kol, na ty člověčí se používá křeslo otočené do ulice, z kterého lze krásně pozorovat lidské hemžení. Hra na sledování kolemjdoucích...

Širokým bulvárem Ham Nghi se šouráme k řece a míjíme honosné budovy vládních úřadů, bank a hotelů. Nábřeží připomíná koloniální atmosféru tak, jak ji znám jenom z knih. Před očima mi ožijí francouzští správní úředníci, kteří vyvedli své ženy na večeři na parník, aby se jim odvděčili za život v téhle pustině, plné malarických komárů a příliš krásných místních žen... Dnes je parník pohupující se na temné hladině také slavnostně osvětlen a na jeho palubě sedí snad vybraná společnost - cizinci napůl s bohatšími Vietnamci. Na palubě vietnamská hudební skupina tklivě pěje americké hity a na nábřeží stojí dav, který ve večerním chládku zadarmo poslouchá tóny a úryvky písní, které jim vítr přinese.

V nedalekém nábřežním občerstvení, ze kterého je výhled na most, řeším problém, kam jít na záchod? Místní žádné rozpaky nepociťují a ulevují si přímo pod mostem. Stačí přelézt zábradlí.

I most se jako toaleta dá použít. Do tmy náhle zasvítí holá zadnice mladíka, který si z dvacetimetrové výšky ulevuje rovnou do řeky. Zanedlouho se k němu přidá další kolemjdoucí, trochu poklábosí a pak se rozejdou? Za týden pod stejným mostem budeme projíždět a budeme míjet rodinu, která v těchto místech na své loďce-domku bydlí.

Večerní ulice smývá rozdíly mezi chudými a bohatými. Na chodníku jsou v těchto hodinách stejně tak ti, kteří si zanedlouho pověsí hamaku mezi dva sloupy veřejného osvětlení, jako ti, jejichž těsné byty plynule přecházejí v chodník. Udivuje mě, s jakou bezelstností dávají všichni nahlédnout do soukromí nejsoukromějšího - do spánku.

Kolem desáté hodiny se stolky i židle složí, železnou mříží se oddělí byty od chodníků a Saigon - alespoň jeho větší část - se uloží ke spánku.


Popisek obrázku:
Od časného rána do pozdních nočních hodin lze na ulici koupit jídlo i pití. Jakýmsi asijským prototypem "fastfood" je například ledový čaj - v mikrotenovém sáčku opravdový čaj s opravdovým ledem.

PAGODA NA KONCI ULICE

Zaprášená ulička je lemována chudými domy. Náhle, schovaná za náhrobky v zarostlé zahradě, se objevuje pagoda Giac Vien. Zvenku vypadá trochu oprýskaně, tak váháme, zda vkročit, ale postarší mnich nás zve přeuctivě dál. Je tu šero, až v zadní místnosti funguje elektřina tak, jak má - problikávají žárovky v elektrických svících a v očích největšího Buddhy.

"Dřevo, dřevo," ťuká mnich na sloupy a je pyšný na svůj svatostánek. Draci a sochy jsou tu sice trošku oprýskaní, ale všechna božstva požívají náležité úcty. Mnich nám pantomimicky nabízí zelený čaj a rád si s námi z ušmudlaných hrnečků dá. Chce naše vizitky a ukládá je pod skleněnou desku na svém stole - má jich tam několik stovek ze všech koutů světa.

Buddhismus je nejrozšířenějším vietnamským náboženstvím, a sice buddhismus mahájánský. Zeptáte-li se náhodného známého, jaké náboženství vyznává, téměř vždy odpoví: "Jsem samozřejmě buddhistou," ale úplná pravda to nebude. Aniž by o tom věřící příliš přemýšleli, do jejich víry se často připletou prvky konfuciánství a taoismu. Náboženství cao dai, které vyznává velká skupina lidí v oblasti severně od Saigonu, k těmto prvkům přimíchalo ještě křesťanství, a je tak jedním z nejoriginálnějších vyznání na světě. (O tomto náboženství a jeho obřadech budeme v Koktejlu psát samostatně - pozn. red.) Dnes se buddhismus pomalu vrací na místo, odkud byl po roce 1975 násilně vytlačen. Tehdy - v souladu s novou, revoluční ideologií - bylo mnoho mnichů posláno do převýchovných táborů. Chrámy byly zavřeny a bylo zakázáno vzdělávat mladé mnichy. Teprve před několika lety vláda povolila v protináboženském tlaku, a pagody znovu ožily.

KDYŽ NIC NEJDE

V zábavním parku na úpatí hory Černé dámy je podle mapy i průvodce možnost přespání. I v nedalekém městě Tay Ninh všichni souhlasně kývají hlavami: "Ano, jsou tam bungalovy, nambr van." Necháme se tedy na mopedu dovézt až k bráně parku, kde se u pokladní znovu ujišťujeme o správnosti našich informací. Zaplatíme vstupné do pustého parku, a abychom bungalovy snadno našli, posílá s námi pokladní zřízence v parádní uniformě. Šlape s námi pár metrů a najednou se horlivě omlouvá: "Prosím, já jsem velmi za městnaný, běžte sami, je to dvě stě metrů odsud, najdete to snadno, já se musím vrátit."

Nikde není ani živáčka, správce bungalovů se válí v hamace a na naši žádost jenom zvedne ruku a odmítavě s ní zakroutí. Když začneme dorážet otázkami, otočí se k nám ve svém visutém lůžku zády. Nezapomene se na nás usmát. Mladý stánkař, vládnoucí angličtinou, se nám opodál snaží pomoci: "Samozřejmě, že tu můžete přespat, počkejte tu na mě, zařídím to." Když se vrací, jeho výraz je výmluvný. Jeho angličtina se za těch několik minut výrazně zhorší.

"Nemůžete tu spát."

"Proč?"

"Protože policajt," ukončí konverzaci, stydlivě se usměje a odejde.

Tato příhoda je jednou z mnoha, jenom nás utvrzuje v přesvědčení, že v zemi stále vládne tajemné ministerstvo strachu. I když se v Jižním Vietnamu v posledních letech mnohé změnilo - například už zde není velkým problémem podnikat na jakékoli úrovni - obyčejní Vietnamci mají stále z úřadů až panický strach. A nejvíce se to projevuje právě ve vztahu k cizincům, jimž se místní obávají jakkoli výrazněji pomoci. Ačkoli se za to strašně stydí - pohledy stranou, stydlivé úsměvy a neurčité mávání rukama ná s budou provázet celým Vietnamem.

Do země nadšeně budující socialismus má ale dnešní Vietnam také daleko. S napětím očekáváme první květnové dny, které jsou ve Vietnamu několikerým svátkem - kromě Prvního máje se v tuto dobu slaví také Den vítězství, vážící se k roku 1973, kdy skončila vietnamsko-americká válka. Těšíme se, že se po několika letech zase zúčastníme nějakého průvodu, folklorních oslav či projevů na náměstích. Již několik dní jsou saigonské ulice vyzdobeny velkými rudými vlajkami se žlutými hvězdami, z většiny balkonů a oken vlají stejné, jen o něco menší prapory. Ho Či Minova tvář zdobí všechna nároží, vykukuje mezi reklamními plakáty nadnárodních společností. Jinak je ovšem Den vítězství pozdně socialistický - lid dostane tři dny volna a spokojenost vládne na všech stranách. Ve slavnostních městech však kvete byznys jako každý jiný den, jen státní instituce jsou zavřené.

Nejkrásnější podívanou skýtá venkov. Vlaječky a vlajky zdobí vesnické domky stejně jako polozhroucené chatrče. Červená barva svítí i na střechách rybářských domků na přehradě Tri An. Zkrátka slavnostně je oděno vše, co lze ze silnic spatřit. Ovšem jenom z těch hlavních.

PLYNULE PROPLOUT PROUDEM

"Dálnice č. 1" je jedinou ve Vietnamu a vede ze Saigonu až do Hanoje. Skoro každou hodinu vyjíždí z obou cílových míst autobusy na mnohahodinovou pouť. My jsme si osedlali zapůjčený moped, naložili na něj jeden batoh a vydali se na tři sta kilometrů dlouhou cestu do Dalatu - města uprostřed centrální vysočiny.

Zatímco při výjezdu ze Saigonu silnice připomíná skutečnou dálnici, o pár kilometrů dál, za městem Bien Hoa, není po dvou proudech ani památka a zůstává jen množství aut, která vytlačují mopedisty za pomyslnou krajnici, a ještě dál.

Metodu, jakou se lze na vietnamských silnicích poměrně bezpečně pohybovat, jsme pojmenovali "plynule proplout proudem". Zásadní pravidlo je jet pomalu (na mimoměstských tazích trochu rychleji), plynule a hlídat si vozidla, bicykly a chodce před sebou. Když nastane ta správná špička, na silnici bývá tlačenice jako v metru - člověk dýchá druhému na záda, občas si mohou dva mopedisté při jízdě popovídat. Podél silnice č. 1 jsou místo motorestů "hamakové" háje, což se ukazuje jako balzám na zadky bolavé z poskakujícího mopedu. Je samozřejmě možné posadit se na normální křesílko, ale proč se ve žhavém poledni nepohoupat v hamace, zavěšené na kmenech kaučukovníků. Obvykle se jako občerstvení podává cukrová třtina - nazelenalá a velmi sladká šťáva je kromě zeleného čaje, který se dokonce k jídlu podává zdarma, nejlevnějším pitím. Šťávu prodavači přímo před námi lisují na podivném mlýnku na kolečkách, ještě předtím ale musí třtinu mačetou zbavit kůry. Mlýnky bývají rejdištěm vos, po nějaké době si jich stejně jako místní přestáváme všímat.

Kaučukové háje začínají kousek za Bien Hoa a pokračují až k přehradě Tri An. V nekonečných pravidelných řadách rostou úzké kmeny, na každém z nich je přivázaná miska, do které kape syrový, nažloutlý a gumou páchnoucí kaučuk. Zkusím jeden sloupnout, a ze zářezu v kůře se mi podaří vydolovat slušnou gumu rozměrů na zavařovací sklenici.

PÍSEŇ V DEŠTI

Přehrada Tri An má málo vody. Tak málo, že ta zbývající je nahnědlá a připomíná moře bahna. Je období sucha, a hladina dramaticky poklesla. Rybáři žijící ve svých plovoucích domcích přímo na hladině mohou s trochou nadsázky dojít domů suchou nohou. Obrovské betonové piloty, nesoucí sloupy s elektrickým vedením, trčí vysoko nad hladinu. Dráty s vysokým napětím překlenují plovoucí chajdy, stojící ve dvou spořádaných řadách. Elektřinu ve svých nuzných domácnostech rybáři zavedenu nemají, přesto tu k nebi trčí mnoho televizních antén. Vesnice jede na baterie.

Přehrada byla vystavěna na počátku osmdesátých let s vydatnou sovětskou pomocí. Obrovská elektrárna, jejíž návštěvu nesmí oficiální hosté Vietnamu vynechat, má dnes lví podíl na zásobování Saigonu elektřinou. Naopak běžný turista musí mít speciální povolení k tomu, aby se okolo elektrárny mohl alespoň ochomýtat.

Za přehradou se začíná krajina výrazně měnit. Jsme v sopečné oblasti, ukrojené homole bývalých vulkánů jsou většinou obdělané, nebo alespoň porostlé palmovými háji.

Obloha kovově zešedla a zvedá se vítr, který naším mopedkem cloumá ze strany na stranu. Míjíme políčka se ztuhlou lávou, jsou cihlově červená, zatímco láva je černá a palmy ostře zelené. Barevná kombinace v okolí zaprášeného Saigonu nevídaná. Na zem plesknou první velké kapky, právě když vjíždíme do vesnické - váhám s názvem - cukrotřtinárny.

Domek na křižovatce je plechem a děravou igelitovou plachtou prodloužen, poutníkům nabízí dva dřevěné stolky a lavice, k pití cukrovou třtinu. Nejsme sami, kdo hledá úkryt před vodopádem, který se hrne z nebes. Venku se rychle tvoří načervenalé kaluže a bublající a šumící svět od nás odděluje průsvitná stěna z vody, stékající z igelitu. Paní domu nevzrušeně strká do svého mlýnku jeden klacek třtiny za druhým, motoristé, jimž kape z kšiltovek, tiše sedí. Děvčátka ze sousedství skáčou gumu. Z nitra do mku se ozývá hudba a podivný zpěv. Jdeme se podívat a nevěříme - pod doškovou střechou televize a hifi souprava, hospodář svírá v ruce mikrofon a zpívá. Pak jej půjčuje svému synovi.

"Karaoke, karaoke," vyřkne ono kouzelné slůvko paní domu a směje se. Karaoke - věrný společník všech vrstev obyvatel. Karaoke - zábava lepší karet či fotbalu. Karaoke - továrna na sny malého chlapečka, který bosý a polonahý přešlapuje na špinavé zemi, a zatímco ho do očí štípe kouř z otevřeného ohniště, zpívá slova písně o lásce na mořském pobřeží.

HORALÉ, ČAJ A KÝČ

Stoupáme, vyhýbáme se pirátům vietnamských silnic - řidičům náklaďáků, odpočíváme u soch Buddhy v nebezpečných zatáčkách a konečně se náš udýchaný mopedek zastaví v nejvyšším sedle. Nesjíždíme ale dolů, nýbrž pokračujeme po náhorní plošině stále dál. Jsme v kraji horalů a čajových a kávových plantáží, největšími městy tu jsou Bao Loc a Di Linh, proslulý svou čajovou produkcí. Domky jsou zkroucené v nekonečných plantážích, jen zářící plechové střechy připomínají chaloupku strýčka Toma.

Žijí zde hlavně "horalé", tedy nikoli etničtí Vietnamci, ale příslušníci různých horských kmenů, jimž dali Francouzi souborný název "montagnards". Většinou jsou tmavší a mají hrubší rysy než Vietové. Na tržnicích větších měst jsou lehce k poznání - ženy nosí děti v šátku na zádech nebo na boku, k místním oděvním zvyklostem patří barevné pletené kloboučky. Tím, co každému musí padnout do oka, jsou propastné sociální rozdíly mezi menšinovými etniky a Viety, a to navzdory oficiálním proklamacím.

Státotvorná pětaosmdesátiprocentní skupina Vietů se snaží tato etnika asimilovat a jako všude na světě to přináší nemalé problémy. Už jednotné písmo a jazyk - vietnamština - znamená pro minority obtížnější přístup ke vzdělání, které je jednou ze základních podmínek úspěšné asimilace. A původním způsobem života, většinou kočovným, jim vláda zabraňuje žít.

Pro ilustraci uvádím stanoviska vietnamské vlády ke zvykům "malých národů", tak jak je formulovala zhruba před deseti lety:

1. Zvyky užitečné, které budou rozvíjeny (vzájemná pomoc, přijímání hostů a podobně).
2. Neškodné budou ponechány (např. nošení kroje).
3. Reakční, které budou potlačovány (náboženství, pověry): bude zavedena současná kultura, dojde k likvidaci "velkých rodin", nutností je zavedení disciplíny formou začlenění do družstevní výroby.

Dnes je situace horských národů, alespoň v Jižním Vietnamu, dosti rozporuplná. Samozřejmě se nepodařilo beze zbytku naplnit uvedené proklamace, a řada kmenů žije alespoň částečně tak, jak byla zvyklá. Vláda také zjistila, že "původní a nezkažené" vesnice jsou velkým lákadlem pro turisty, a tak nejprve dané oblasti zavřela, aby do nich posléze zájemce pouštěla za horentní poplatky. A i ve Vietnamu se projevuje celosvětový zájem o "žijící minulost", takže u vodopádů a jiných turistických zajímavostí m ají návštěvníci možnost nechat se vyfotografovat na památku v kroji horalů. Zažili jsme takové fotografování u vodopádů Datanla i Dambri a Vietnamka navlečená do takového kroje nám připomínala spíš Nšoči.

Vietnamská vláda je dodnes přecitlivělá a velice opatrná na vše, co se týká horalů a centrální vysočiny. Tato přecitlivělost má původ v nedávné minulosti - tato oblast byla vždy strategicky velmi významná, vietnamsko-americkou válku nevyjímaje. Právě horalé tvořili jádro protivládních guerill, takzvaných FULRO, které byly organizovány nejprve Francouzi, posléze Amerikou, Thajskem a Čínou. Již v polovině osmdesátých let byla však většina členů těchto band mrtvá, v zahraničí, anebo se vzdali. Přesto byla celá oblast s výjimkou Dalatu až do roku 1992 pro cizince uzavřená a dodnes je třeba ke vstupu do centrálních hor povolení. Nemalou, i když nepřiznanou roli v této izolaci jistě hraje fakt, že v oblasti se také nacházely tzv. "převýchovné tábory".

SLEPIČÍ VESNICE

Kdysi dívka z kmene K?ho zahořela láskou k chlapci z kmene Chiĺl. Chlapec lásku opětoval, ale jeho rodina jí nebyla příliš nadšená, neboť kmeny mezi sebou byly znepřáteleny. Proto si od dívky jako svatební dar vyžádali devítiprstou slepici, jakou nikdy nikdo neviděl. Dívka si řekla, že taková slepice může žít jedině v horách, a protože její láska byla veliká, statečně se do džungle vydala. Po několikadenním bloudění zahynula, stejně jako chlapec, který se ji vydal hledat. Díky tragické smrti obou mladých lidí se kmeny smířily a dodnes žijí společně.

Ve vesnici s podivným jménem "Chicken Village" - slepičí vesnice - žijí tato dvě etnika dodnes. Své jméno nezískala vesnice ani tak z dávného příběhu, jako spíše díky podivné soše, která vévodí celé vesnici - obrovské slepici s devíti ostruhami, kterou horalům darovala vietnamská vláda. "Původně jim chtěli dát pomník vítězství, ale oni chtěli tuhle slepici," tvrdí Young.

Lidé kmene Chiĺl a K?ho jsou jedni z nejchudších, na jaké jsme ve Vietnamu narazili. Náš průvodce zatím zakoupil balíček cucavých bonbonů. Kolem nás se hned utvoří hlouček malých, do hadrů oblečených a velmi špinavých dětí. S nudlí u nosu loudí koupená cukrátka. Procházíme se mezi domky a zahradami, na kterých nám Mr. Young - náš průvodce - ukazuje čajovníky, kávovníky, manga, avokáda, kukuřici? plodiny, které horalům dala vietnamská vláda poté, co je vyhnala z hor.

Navštěvujeme osmičlennou rodinu, která odpočívá před svým domkem. Zanedbané, ale usměvavé děti natahují ruce po bonbonech (když je při fotografování nechám ležet několik sekund na lavičce, zmizí), dospělým Mr. Young strká několik drobných bankovek. Oni se za to neustále usmívají do našich objektivů a dovolují nám prohlédnout si jejich domek zevnitř. V jediné místnosti ale není vůbec nic kromě dvou dřevěných paland bez matrací a otevřeného ohniště.

"Oni jsou velmi chudí, ale velmi šťastní. Nic nepotřebují než trochu jídla a o budoucnost si starosti nedělají," s trochou unavené závisti říká Mr. Young. "Vláda tu postavila školu, ale oni jsou líní a většinou tam nechodí," dodává. Pak nám ale s úctou a obdivem vypráví o celodenním zaměstnání zdejších mužů:

"Hodně brzy ráno, už v půl šesté, odcházejí do hor lovit. Loví úplně celý den až do setmění, někdy v džungli zůstávají i přes noc." Výkon jistě úctyhodný, zvláště když jim vláda sebrala pušky.

Mr. Young má na to své vysvětlení: "Když se opili, stříleli po sobě..."

Nyní tedy muži loví luky a šípy, někdy do pastí. Maso z ulovené zvěře většinou prodávají, stejně jako produkci svých zahrádek.

"Kam se svým zbožím jezdí?" ptám se Younga, o kterém vím, že je čistokrevným Vietem.

"Ráno sem přijíždějí vietnamští obchodníci a zboží skupují, aby to prodali ve městě na trhu. Tihle lidé nemají rádi město, hluk? rádi zůstávají tady."

Ráda bych sympatickému Youngovi věřila, ale problém bude spíš v tom, že horalé nemají žádná vozítka, na nichž by sebe a své zboží do města dopravili.

VIETNAMSKÁ PAŘÍŽ

Mr. Young se nejmenuje Young, nýbrž Nhon. Jelikož je ale výslovnost tohoto jména anglickému "young" velmi blízká a Nhon chytrý, představuje se zásadně takhle, aby si jej cizinci dobře zapamatovali. Young nás bude provázet krajem věčného jara, jak se Dalatu a jeho okolí říká, krajem, v němž je doma, a přesto není šťastný.

Vietnamská Paříž - Dalat - se pyšní malou Eiffelovkou, malým Notre Damem, velkou tržnicí a ošklivou betonovou budovou v centru, známou jako Rap 3/4 Cinema. Právě tu probíhá výstava černobílých fotografií oslavující dvě vietnamská vítězství - v roce 1945 nad Francouzi a v roce 1973 nad Američany. Výstavní síň zeje prázdnotou, ulice jsou plné rekreujících se Vietnamců - na prázdniny či na dovolenou jezdí do tohoto horského města s neuvěřitelně příjemným počasím (teploty se tu stále pohybují mezi 15 a 24 stupni) snad půl Vietnamu.


Popisek obrázku:
Náhorní plošina Dalat je ve Vietnamu považována za oázu klidu. Zdejší mírné klima, které se celý rok pohybuje kolem 20 stupňů Celsia, přispívá k pocitu klidu a nerušeného soukromí, v Asii jinak vzácného. Dokonce i typicky vietnamská stavba lodí je podřízena čistě výletnímu účelu.

Dalatu se také přezdívá horský Disneyland - jsou tu jezera, vodopády, parky, zahrady a věčně zelené lesy. Lesy jsou k našemu nemalému překvapení borovicové, což je dílem Francouzů, kteří je zde vysázeli. Podle Younga si tu chtěli vybudovat malý ráj na zemi (čemuž věřím), kam by jezdila odpočívat celá Francie (čemuž nevěřím). Ať tak či onak, v podobě nekonečných borovicových hájů, které nahradily neprostupnou džungli, tu bývalí kolonisté zanechali voňavé a příjemné dědictví.

Dalat byl "objeven" roku 1897 doktorem Alexandrem Yersinem a město jako takové bylo založeno roku 1912. Během americké války byl Dalat s tichým souhlasem všech zúčastněných stran ušetřen válečných hrůz. Zatímco totiž vojenské kádry jihovietnamské armády trávily dny volna ve svých dalatských vilách a na zdejší vojenské akademii cvičili své vojáky, vietkongští oficíři dělali to samé ve svých dalatských nemovitostech. Dalat se pak 3. dubna 1975 vzdal bez boje.

Město má mnoho přízvisek - jedním z nich je i "město vzdělanosti" - je tu vysoká škola, vojenská vysoká škola a Pasteurův ústav. Nedaleko vysoké školy usedáme do pouliční hospůdky, jejíž majitelka je pravou horalkou s drsnými rysy. Pod igelitovou plachtou bublají hrnce s jídlem, ochutnáváme rýžovou polévku, která se vaří právě jenom v horských oblastech. Hustá polévka s masem a chilli papričkami je velmi ostrá, ale jen na první ochutnání. Zbytek misky dojíme s velkým potěšením. Pravý účel hospůdky a le není stravovací, nýbrž napájecí. Rýžová kořalka se tu prodává v láhvích od piva, kam se přelévá z velkých umělohmotných kanystrů. Kořalku si muži - ženy sem zřejmě nechodí - někdy "ředí" nálevem, v němž plavou hadi a nejroztodivnější kořínky. Slavnější než dalatská kořalka jsou ale dalatské marmelády a sirupy, hlavně jahodová marmeláda. Všichni výletníci - odhaduje se, že ročně Dalat navštíví 300 000 domácích turistů - jsou marmeládou posedlí, a tak si také jednu kupujeme. Je příšerně sladká, kon zistence někde uprostřed cesty od medu ke kandovanému ovoci.

S Youngem vyrážíme k nedalekému jezeru, k němuž se váže patřičně morbidní legenda o nešťastné lásce a utopené dívce. Zajímají nás ale spíš živí - všude vidíme políčka se zeleninou, ovocné zahrady a plahočící se rolníky. Řada z nich sem byla vládou přesídlena z přelidněné delty Rudé řeky, ale málokdo z nich si stěžuje. V úrodném kraji s dostatkem srážek není těžké se uživit. K jezeru jezdí výletníci na pikniky a rybaření.

SMUTNÝ MR. YOUNG

I Young sem jezdí na ryby: "Když rybařím, zapomenu na všechno," říká bývalý pilot jihovietnamské armády. S Američany strávil dnes prošedivělý Young sedm let a jeho snem je podívat se do Ameriky."To se mi ale splní až v příštím životě," žertuje smutně, protože jeho hlavní starostí je uživit rodinu. Jeho syn studuje počítače na univerzitě a Younga to stojí 15 dolarů měsíčně. Za školu desetileté dcerky platí 10 dolarů.

Veškeré vzdělání se ve Vietnamu platí a to je také příčinou negramotnosti asi 20 % populace."Když má rodina více dětí, většinou pošle do školy jen některé. Ty ostatní musí pracovat s rodiči. A když nejsou vzdělané, těžko pak hledají dobrou práci..." vysvětluje Young, který ale vietnamskou vládu přesto chválí: "Vietnam jde sice velmi pomalu, ale stále nahoru. Jiné státy v Asii, které měly rychlý vzestup, teď stejně rychle upadají, což je třeba případ Singapuru."

Young také chválí současnou vládu za to, že vztahy mezi Severním a Jižním Vietnamem už nejsou tak napjaté jako dřív. Překvapuje nás to od člověka, který proti současnému režimu kdysi bojoval a prohrál, od leteckého specialisty se znalostí několika řečí, který dnes pracuje jako zedník.

Na své cestě Jižním Vietnamem jsme potkali mnoho veteránů, kteří bojovali na "nesprávné" straně. Většinou nemají dobrou práci, jeden z nich prodával u pusté silnice čaj. Poznávali jsme je podle výborné angličtiny, smutných očí a rozsáhlých zeměpisných znalostí - u ostatních lidí je představa světa dosti podivná, kromě Vietnamu a nejbližších sousedů zná většina Vietnamců jen Ameriku a Francii. Obě země jsou "daleko". Veteráni nejen že znali Čechy, ale také často věděli, že náš stát byl rozdělen. Vypa dá to, že velmi pečlivě sledují politické dění ve světě, před námi o současném zřízení ale nemluvili jinak než pochvalně. A ještě jednu věc bývalí vojáci dobře znali - československé samopaly, jejichž hlavně na ně často mířily.

PÍSEČNÝ SVĚT

Z hor sjíždíme k moři, míjíme vysoké kokosové palmy i rýžová políčka. Protivítr je čím dál teplejší, až je z něj před městem Phan Rang horký fén, který vysouší půdu tak, že je leckdy obnažená až na kámen. Poušť pokračuje i za Phan Rang, kde se napojujeme na pobřežní dálnici č. 1. Silnice vede přes rozpálenou půdu, po níž se honí mračna písku a prachu. Sem tam nízký zelený keřík či kaktus trochu oživují tento svět, jehož hlavní barvou je žlutočervená. Za vysokými dunami a nízkými kopci tušíme moře. J ízda na mopedu je čím dál namáhavější, silný vítr námi smýká ze strany na stranu, občas na nás náklaďák či autobus dýchnou horký vzduch. Domky v téhle pustině jsou chatrné, postavené z bambusů či palmových rohoží. Vyhublé krávy líně žvýkají tuhé listy křoví. Hlavní - a často jedinou - plodinou, kterou lidé, zavátí pískem, pěstují, je dračí ovoce, jež vzniká z květu kaktusu. Ten se v přírodě ovíjí kolem vzrostlých kmenů, tady mu lidé ulehčují růst, sázejí jej k dutým kládám, které si pak kaktus obydlí. Vypadá jako podivná květina v obrovské váze.

Na městské pláži v Phan Thiet se rázem ocitáme uprostřed písečné bouře. Silný vítr od moře proti nám žene miliony písečných zrníček, které se bolestivě zadírají do kůže, hlavně tam, kde je spálená. Pláž je skoro prázdná, jen pár dětí dovádí v pobřežních vlnách. Sedám si k moři do vlhkého písku - na jediné místo, kde nemá vítr co brát, aby mi to metal do obličeje. Za chvíli si ke mně přisednou tři sedmnáctileté holky. Nezbytné: "Helou, helou," úsměvy, a tak rády by si se mnou povídaly - jen kdybych u měla vietnamsky. Len se jmenuje slečna v růžové halence, ta, která sem své kamarádky donutila jít. Umí trochu anglicky, ale naše výslovnost si je vzdálená o půl světa. A tak do písku kreslíme slovíčka JOB a pak DOCTOR a TEACHER. To jsou sny odvážné slečny, o které se přišla se mnou podělit.

DĚTI RÁJE

Mui Né je rybářská vesnice, o níž naštěstí noha cizincova ještě nezakopla. Dvaadvacet kilometrů, které ji dělí od Phan Thiet, je dvaadvacet kilometrů ráje. Za městem projíždíme polozavřenou závorou, nejsme si pak celou dobu jistí, zda sem vůbec smíme. Nejdříve míjíme příměstská soliska, přejedeme dva narudlé hřebeny s roztroušenými hroby a nakonec se noříme do bílých písečných dun, osázených kokosovými palmami. Mezi písečnými oblinami a v prosluněném stínu palem se krčí bambusové a dřevěné domky. Je jich obyvatelé právě přerovnávají hromady kokosových ořechů.

Z Mui Né, vesnice, která je přilepená na vysoké písečné návěji, pozorujeme zátoku plnou barevných lodí, připravených k nočnímu rybaření. Zanedlouho je tmavá obloha od stejně tmavého moře oddělena půlprstýnkem světel z rybářských člunů, které jsou jako korále rozprostřeny po obzoru. Vítr neustává a ohýbá vysoké kokosové palmy, jejichž plody jsou kromě rybaření jediným zdrojem peněz zdejších tvrdě pracujících dětí ráje. Na pláži spatříme loďku osvětlenou petrolejkou. Jdeme blíž a nachomýtneme se k fi nále prvního nočního výlovu. Dvě rybářské rodiny tahají z vody desítky metrů sítí a na bílý písek z nich sypou drobné i středně velké rybky, medúzy, kraby a jednoho mečouna, jemuž rybář opatrně odlamuje osten. Ženy třídí ryby podle druhů do ošatek, sítě se vyperou a začíná druhé kolo: žena hupsne do velkého koše, v němž je místo pro ni a pro načechrané sítě, muž si koš zahákne za loďku a za chvíli už jsou oba stovky metrů od břehu. Na stráži zůstává starý rybář, který zapálenou lampičkou ukazuje ces tu malé loďce a koši, pohupujícímu se ve vlnách. Pověsíme si hamaky a chceme vyčkat návratu rybářů. Dříve ale při šumění moře a hukotu slaného větru usínáme.

Za svítání už jsme zase na pláži, stejně jako naši rybáři. Do písku padají další lesklá těla rybek, které sebou několikrát mrsknou, a je po nich. Rybáři mají k pasům přivázané provazy od sítí a pomalu táhnou těžký náklad ke břehu. Nohy se jim boří do písku a ve tvářích mají únavu. Už se na nás nesmějí jako zvečera, vůbec nás nevnímají. Je třeba ještě vyprat a složit sítě, roztřídit úlovek a teprve potom je čas na odpočinek.

V DELTĚ MEKONGU

Řeka Mekong pramení vysoko v tibetských horách a své vody žene čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou cestou přes Čínu, Laos, podél laosko-thajských hranic, přes Kambodžu a Vietnam, aby se jako devítiocasý drak vlila do vln Jihočínského moře. V Phnompenhu se dělí do dvou hlavních ramen, ve své deltě - jedné z největších na světě - pak do mnoha dalších. Řeky, říčky, kanály i slepá ramena Mekongu, které tvoří obrovskou deltu, ospravedlňují vietnamský název pro Mekong - Song Cuu Long, Řeka devíti draků.

Delta Mekongu je nejjižnějším regionem Vietnamu, a také tradičně nejbohatším. Byla vytvořena naplaveninami přinesenými vodami Mekongu a tento proces pokračuje dodnes. Naplaveniny prodlužují pobřežní linii u ústí řeky o 79 metrů za rok. Delta Mekongu bývá nazývána také "obilnicí Vietnamu", i když přesnější název by byl spíše "rýžovým polem". Díky této oblasti se stal Vietnam třetím největším exportérem rýže na světě. Nebylo tomu ale tak vždy. Po sjednocení v roce 1975 produkce rýže výrazně poklesla, a to díky poněkud násilné kolektivizaci půdy. Vedlo to k rozkvětu černého trhu a zmatená situace skončila až v roce 1985.

Kromě rýže se zde pěstuje kokosový ořech, cukrová třtina a spousta druhů ovoce. Své bohatství vydává i řeka samotná a ryb je tu více než dostatek. Z výšky vypadá delta Mekongu jako obrovská zelená placka protkaná modrými nitěmi kanálů i širších vodních toků.Říká se, že kdo viděl město Mytho, viděl deltu Mekongu.


VIETNAMSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA
Rozloha: 332 800 km2
Počet obyvatel: 67,6 mil
.Hlavní město: Hanoj
Náboženství: převážně buddhistické, katolické (5,5 %)
Státní zřízení: komunistická lidová republika
Měna: dong

První historicky dokázanou říší na území dnešního Vietnamu byl r. 257 př. Kr. stát Au-lac, založený při ústí Červené řeky v okolí Hanoje. Později byla říše začleněna do čínského císařství, pod jehož správou byla až do desátého století. Po vyhnání Číňanů byl buddhismus povýšen na určující náboženství v zemi.

Od 16. století pronikali do země holandští, portugalští a francouzští obchodníci a misionáři, největší vliv měli francouzští jezuité. V r. 1858 vniklo francouzské vojsko do Jižního Vietnamu a dobylo Saigon. V r. 1887 byly nakonec Kambodža a francouzské kolonie (Kočinčína) sloučeny do Indočínské unie. V r. 1945 vyhlásil Ho Či Min Vietnamskou demokratickou republiku (VDR). Po kapitulaci Japonska však Saigon znovu obsadily francouzské jednotky. I přes smlouvu mezi Francií a VDR z r. 1946, která garanto vala zemi statut svobodného státu v rámci Indočínské unie, začala Francie rekolonizační válku. V dohodě o příměří mezi VDR a Francií byl Vietnam podél 17. rovnoběžky provizorně rozdělen. Severní Vietnam se pod Ho Či Minovou vládou stabilizoval jako komunistický stát, katolický vůdce Ngo-dinh-Diem proklamoval v Jižním Vietnamu roku 1955 republiku a diktátorsky vládl pomocí USA a katolíků. V r. 1960 se sjednotily protivládní síly Jižního Vietnamu a vytvořily Frontu národního osvobození Jižního Vietnam u (FNO). Frontu vedli komunisté, proto byli označováni i jako Vietkong (Viet Nam Cong San). Ngo-dinh-Diema v r. 1963 ve vojenském puči zabili a do r. 1965 se vystřídalo několik vojenských režimů. V r. 1965 se hlavou státu stal generál Nguyen-van-Thieu. Ostřelování dvou amerických torpédoborců v Tonkinském zálivu severovietnamskými vojenskými loděmi bylo pro USA záminkou k vojenskému zásahu. Následovaly intenzivní americké bombové útoky na Severní Vietnam. Spojená ofenziva Vietkongu a severovietnamských jednotek však v r. 1968 způsobila začátek konce americké vojenské angažovanosti ve Vietnamu V r. 1976 vznikl formálním sloučením Severního a Jižního Vietnamu jednotný vietnamský stát, který byl o dva roky později přijat do OSN.

V následujících letech se Vietnam angažoval v Kambodži, kde v r. 1979 dobytím Phnompenhu sesadil vládu Rudých Khmerů.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group