ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NĚMÁ STRÁŽKYNĚ HRANIC

 

Naše hnědá škodovka se pomalu šinula po namrzlé silnici směrem vzhůru. Tady, na česko-polské hranici, se začaly před necelými šedesáti lety psát jedny z nejpohnutějších okamžiků československé historie. Tady byli vojáci připraveni bránit svou vlast z mohutné betonové pevnosti, tady ji před devětapadesáti lety museli potupně opustit a vydat napospas nepříteli. Stojí tu teď jako němí svědek, z jehož chladných betonových zdí lze těžko vyčíst tehdejší pocity vlastenců...

 

PLÁNOVÁNÍ OBRANY STÁTU

 

O výstavbě české "Maginotovy linie", jejíž měla být Hanička součástí, se rozhodlo prakticky už na počátku roku 1933, kdy se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler. Krátce poté, kdy už bylo jasné, že vyhrocující se středoevropská krize se neobejde bez vojenského řešení, rozhodla československá vláda o výstavbě pohraničního opevnění na všech ohrožených hranicích. Z původně plánovaných patnácti tvrzí na severní hranici bylo v září 1938 hotových pět · mezi nimi i Hanička, skrývající se na těžko přístupném vrchu poblíž osady, po které dostala své jméno.

 

VÝSTAVBA HANIČKY

 

Do sestavy dělostřelecké tvrze Hanička bylo naplánováno šest těžkých objektů a několik desítek lehkých, roztroušených po okolí, které měly být v září 1938 připraveny nést tíhu boje. Šlo o pěchotní sruby R-S77 "Pozorovatelna", R-S76 "Lom", R-S80 "Potůček", objekt pro výsuvnou otočnou dělostřeleckou věž R-S78 "Na pasece", dělostřelecký srub R-S79 "Na mýtině" a vchodový srub R-S79a "U silnice", které byly geniálně projektovány tak, že nepřítel šel jejich zbraním takřka "do rány". Tyto objekty měly být propojeny podzemním systémem chodeb. S jednotlivými sruby je měl spojovat systém chodeb s množstvím odboček do skladů střeliva, výtahů s velkou nosností, i vlastních přístupových šachet, jimiž vedla schodiště přímo do srubů. Po rozhodnutí o výstavbě této pevnosti se pořádalo tajné konkurzní řízení, které vyhrála firma Ing. Bedřich Hlava · stavitel, Praha II, Riegrovo nábř. 14. Ta pak měla Haničku postavit za 22 571 403,24 Kč, přesně do dvou let od počátku stavby (tedy do 1. září 1938). Avšak vzhledem k dodatečným požadavkům zadavatele byla lhůta dostavby prodloužena do 1. prosince 1938 a náklady zvýšeny o částku

 

3 080 792,80 Kč. Pro potřeby tvrze vystavěla jiná firma spojovací silnici do Horní Rokytnice. V září 1938, v době, kdy byla Hanička nejvíc potřebná k obraně hranice, byly všechny její sruby hotové a vybavené. Ne tak Hanička, které chybělo nejen vnitřní vybavení, ale především těžká pevnostní výzbroj. To by sice vážně narušilo obranu severní hranice, nicméně neohrozilo bojeschopnost již beztak dokončených lehkých a těžkých bojových objektů. Ty byly vyzbrojeny lehkými a těžkými kulomety pro obranu bezprostředního okolí tvrze i strategicky významných spojení s okolními vesnicemi, ručními granáty a granátovými skluzy. Celkový prostor oblasti dostřelu potenciálních zbraní Haničky měřil 480 kilometrů čtverečních, tzn. kruh o poloměru větším než dvanáct kilometrů. Ač sama nikdy nezapříčinila smrt jediného vojáka, který by proti jejím betonovým stěnám namířil zbraň, stavbě padli za oběť tři lidé: 18. 2. 1937 tesař Jan Tecl, který vypadl z výtahového koše a nalezl smrt na dně šachty, 13. 5. 1937 se při skládání dovezeného materiálu smrtelně zranil dělník Václav Spinar a 29. 8. 1938 spadl z lešení v lomu firmy dělník František Franc, který po převozu do nemocnice zemřel.

 

Obsazením Haničky pověřilo ministerstvo národní obrany zvláštním výnosem "Zvláštní útvar H", součást 19. hraničářského pluku. Velitelem se měl stát zkušený důstojník mjr. pěch. Jaroslav M. Novák. Cílový početní stav tohoto útvaru měl čítat 426 mužů, avšak do léta 1938 se do něj podařilo začlenit pouhých 169 vojáků. Podle počtu lůžek na ubikacích v celé pevnosti se počítalo se třemi vojáky na jedno lůžko. Jeden by vykonával "pevnosti prospěšné činy", druhý hlídal se zbraní v ruce a třetí spal.

 

 

HANIČKA ZA OKUPACE

 

Posádka Haničky začala s vyklízením pevnosti 1. října a skončila bleskovým tempem

 

7. října. Desátého ráno Haničku definitivně opustila. Němci sem ihned po příjezdu dotáhli největší houfnici a z bezprostřední blízkosti stříleli do Haničky. Jak se ukázalo, dělostřeleckému srubu R-S79 několik metrů hluboké trychtýře prakticky neubraly na bojeschopnosti, a co se týče podzemí, tam prý nebylo ostřelování ani znatelné (o účincích střelby na zbylé dva objekty se můžeme jen dohadovat, neboť stopy byly při úpravách v 80. letech zahlazeny). Rok na to nacisté pevnost otevřeli veřejnosti jako "důkaz německé neomezenosti a moci". Údajně ji navštívil i sám Adolf Hitler.

 

 

OBDOBÍ TOTALITY

 

Od konce války až do roku 1948 byla Hanička ponechána svému osudu. Poté se vrátila do vojenského užívání. Další z pohnutých okamžiků v historii této pozoruhodné pevnosti nastal v roce 1958, kdy národní podnik Kovošrot bez jakéhokoli povolení vytrhal čtrnáct pancéřových zvonů (sedm z nich tu nakonec zbylo) a kopuli Haničky. Od té doby ležela Hanička ladem a nezajímal se o ni nikdo vyjma exkurzí jednotlivých zvědavců (které však o to víc přiváděla k úžasu). Myšlenka na její opětovné zpřístupnění přichází krátce před srpnovou okupací sovětskými vojsky, a již koncem 60. a počátkem 70. let začínají do Haničky proudit první davy turistů a pevnost postupně získává na popularitě, takže v roce 1972 je tu i natočen film režiséra Otakara Vávry "Dny zrady". Pak přichází další zlomový rok v dějinách Haničky · 1975. Nesmyslné státní zájmy vítězí nad zájmy obce, která by ráda z pevnosti učinila turistickou atrakci na úrovni, a Hanička musí být 27. října uzavřena. Tentokrát na dlouhá dvě desetiletí. Co se tu dělo oněch dvacet let, můžeme usuzovat pouze z razantních stavebních úprav: těžký objekt R-S80 "Potůček" byl zalit vrstvou betonu a zavezen zeminou. Významných úprav se dočkaly i objekty, na nichž Němci "zkoušeli" své zbraně. Podzemní prostory byly maximálně zmodernizovány, byla vytvořena počítačová centrála celé pevnosti (dnes po ní zbylo jen velké množství elektrických zásuvek), byl zaveden nový systém čerpání a filtrace pitné vody atd. Zajímavé je, že vodovodní trubky přesložitého systému (o němž není asi jisté, zda by nakonec čerpal vodu tak, jak by vojáci potřebovali) nikdy nepoznaly, co to voda vůbec je. Údajně však byl schopen filtrovat i radioaktivní vodu. Co se jeví téměř jisté je to, že s celou pevností se počítalo jako s jakýmsi úkrytem pro vyvolené soudruhy, například v případě atomové války. Svědčí o tom i fakt, že celý objekt je rozdělen na tzv. čisté a nečisté části. V případě zamoření by "čisté" části zůstaly netknuty, neboť byly od "nečistých" odděleny mohutnými vraty. Pokud by byly zamořením zasaženy nějaké osoby, prošly by složitým systémem místností a byly chemicky očištěny.

 

Celý objekt byl od roku 1975 obehnán patnáctihektarovým ochranným pásmem a chodil sem hlídkovat příslušník VB. Celkově přišla pevnost Hanička daňové poplatníky na přibližně dvě (!) miliardy korun, přičemž vlastně nebyla nikdy k ničemu využita.

 

 

PŘÍTOMNOST

 

Roku 1995 byla Hanička potřetí · a doufejme, že už to tak zůstane · zpřístupněna veřejnosti. Prohlídková trasa začíná v bojovém objektu R-S79a, k němuž se za totality přistavovala správní budova. Návštěvníci pak Haničku opouští z bojového objektu R-S76 "Lom". Ačkoli nebyla pevnost Hanička nikdy za dobu své šedesátileté existence bojově činná, je pro dnešního člověka jistým symbolem.
leden 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group