ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PORTUGALSKO - ZEMĚ MOŘEPLAVCŮ, PORTSKÉHO VÍNA A MODRÝCH KACHLŮ

Tady nemůžete parkovat, pane," upozornila mě dvojice policistů, když jsem zastavil přímo před turistickou informační kanceláří na náměstí Praca dos Restauradores v Lisabonu. Z náměstí je v současné době staveniště, obehnané z větší části vysokým vlnitým plechem, snažícím se před zraky dotěrných turistů zakrýt stavební stroje a hluboké díry v místě, kde se opravuje stanice metra. Se svým vypůjčeným, brčálově zeleným Seatem Arosou jsem se vklínil mezi plot a velkou hromadu písku, a zablokoval jsem výj ezd dvěma automobilům.

"Potřebuji jen pár informací, za chvíli jsem zpátky," říkám prosebně a z mého hlasu je asi cítit zoufalství. Jsem si vědom toho, že jestli pojedu dál, tak se z těch jednosměrných ulic jen tak lehce nevymotám. Policistům se mě asi zželelo a jen mávli rukou. "Tak jděte, ale pospěšte si," dodali a přestali se o mě zajímat.

Zbývaly mi poslední čtyři dny v Portugalsku a především v Lisabonu, který jsem zvolil s ohledem na datum svého odletu na závěr svého putování.


VINAŘSKÁ VĚDA

Porto, třísettisícové přístavní město, kde jsme přistáli, nás přivítalo poměrně chladným a větrným počasím. Rozbouřené vlny přivály do ulic vůni mořského západu slunce i zápach rybiny. Poslední rybáři roztahovali na plážích své promočené sítě, ve kterých se ještě tu a tam zatřepala malá zapomenutá rybka nebo mořský korýš. Společně naplánovaná večeře začala namísto v šest hodin večer několik minut před půlnocí a protáhla se až do pozdních ranních hodin. Na prostřeném stole se střídal jeden chod za dr uhým. Po úvodních krevetách následovaly smažené chobotničky, po nich porce smažených sardinek, o něco větších, než známe z našich plechovkových zkušeností. Smažené sardinky jsou zde velice oblíbené a často tvoří hlavní jídlo večera. My jsme po nich ještě obdrželi velké porce mořských ryb upravených jako steaky. Na závěr pak defilovali krabi a langusty. To vše se zapíjelo výborným portugalským vínem.

MĚSTO VÍNA

Porto, kolébka portského vína, se rozkládá při ústí řeky Douro, která zde končí svou dlouhou pouť do Atlantského oceánu. Město vlastně tvoří dvě části, a to Porta, která dala vínu jméno, a Vila Nova de Gaia, kde je většina sklepů, v nichž víno dozrává a stáčí se. Obě části spojuje most, tyčící se vysoko nad řekou Douro, který zkonstruoval slavný Francouz Gustave Eiffel. Podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamen aných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno. Všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá. Ta také rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí "agurdente", kořalky, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a pak po stáčení ve sklepích Vila Nova de Gaia. Důležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku "Vinho de Porto".


Pro rodilého Portugalce není nic jednoduššího, snazšího a samozřejmějšího, než se zastavit na slůvko se sousedem a při družném hovoru popít deci nebo dvě lahodného moku, který rozproudí krev, oblaží srdce a potěší duši. Hospůdek a kavárniček, často velkých jako dlaň, je v každém městě nepřeberné množství.

Město žije vínem a víno je pro ně počátek i konec veškerých hovorů, obchodních jednání i znaleckých úsudků. Desítky hospůdek, malebných obchůdků i kiosků lemují ulice a nábřeží. Podél řeky Douro se nachází mnoho sklepů, kde se víno po uzrání stáčí do kouzelných láhví nevšedních tvarů. Pro rodilého Portugalce není nic snazšího, jednoduššího a samozřejmějšího, než se zastavit na slůvko se sousedem a při družném hovoru popít deci nebo dvě lahodného moku, který rozproudí krev, oblaží srdce a potěší duši Dalším kvalitním vínem je "Vinho verde", víno zelené, které se však váže k oblasti kolem města Branca kousek na sever od Porta. Zelené víno se v této oblasti pěstuje na vinicích, které se šplhají vysoko vzhůru po kamenitých svazích. Víno je lisováno z ještě nedozrálých zelených hroznů. Přestože tento druh vysoce kvalitního vína zdomácněl na tabulích královských hostin, zůstalo toto víno nápojem lidovým. Můžete si ho koupit nejen v přepychových obchodech a drahých restauracích, ale i na tržnicích, ne bo si ho objednat k obědu v malebných zastrčených hospůdkách.

NEVINNÝ POUTNÍK

Tuto oblast proslavila také pověst o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dopřáno, aby mohl znovu předstoupit před soudce, který ho odsoudil k smrti. Soudce se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník, který byl v úzkých, prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla odsouzeného poutníka, stal se zázrak. Kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko kromě portského a zeleného vína další symbol - kohouta. V dnešní době je to ovšem i výhodný vývozní a kulinářský artikl, který se ve vybraných restauracích připravuje na desatero způsobů.

KRAJINA KORKOVÝCH DUBŮ

Projíždím údolím kolem řeky Tejo, která se před Lisabonem rozevře na desítku kilometrů, aby se jako unavená vládkyně spojila s mořem. Vymanil jsem se z hlučného Lisabonu, opustil skupinku přátel, kteří se vrátili domů, a osaměl jsem. Využívám nabyté svobody a volnosti. Záměrně se vyhýbám dálnici, po které bych do cíle své dnešní cesty, Santarému, bez problému dorazil za necelou hodinu. Courám se po úzkých okresních silnicích. Občas sjíždím doprava až těsně k řece anebo si zajedu desítku kilometrů do vesniček s lákavými a nevšedními názvy. Překvapuje mě počet městeček a vesnic začínajících písmenem A. Arruda dos Vinhos, Alverca do Ribatejo, Alenquer, Azambuja, Almeirim a nejméně desítka dalších, které jsem nestihl navštívit. Řeka tady v mnohých místech připomíná Vltavu, a jen kaktusy a palmy na jejích březích mi dokazují, že tomu tak není.


Nový most VASCO DA GAMA se stal výraznou dominantou Lisabonu. Na nedávném staveništi je nyní už zaseto a dělníky vystřídali zemědělci.

Úchvatná, mírně zvlněná krajina mi učarovala. Převládá žlutá s fialovou. Ty se pak mísí se zelenou a sem tam se objeví ostrůvek červené. Ve svazích rostou korkové duby a v jejich stínu lze zahlédnout znaveného rolníka nebo pastevce. Čas se zastavil a nikdo nikam nepospíchá. Každou chvíli zastavuji auto, vybíhám s fotoaparátem, brouzdám se po kolena vysokou tvrdou trávou a hledám výhodné stanoviště nebo čekám dlouhé minuty na slunce, které se snad smiluje, probleskne alespoň na několik sekund na paseku a osvítí jinak šedivou plochu.

SANTARÉMŠTÍ SEDLÁCI

Přijel jsem v době konání zemědělské výstavy. Santarém je kouzelné městečko s tak úzkými uličkami, že kolikrát bylo nutné najet do odbočky, potom couvnout a případně to ještě jednou zopakovat, než se odbočení podařilo. O víkendu byl Santarém zaplaven stovkami prostých lidí, zemědělců, rolníků i pěstitelů, kteří se zajímali o novinky zemědělské techniky, ale i o šlechtění dobytčích plemen nebo nových odrůd rostlin.

Mnoho z nich přijíždělo v krásných a nablýskaných autech, ale když vystoupili, nezapřeli v sobě sedláky. Malí a robustní s krátkými mohutnými krky, širokými rameny a s černými na ježka ostříhanými hlavami, sem tam pokrytými placatou kšiltovkou. Oblečení byli v kostkovaných košilích, které byly zasunuty ve volných kalhotách nebo džínách zavěšených na širokých, pohodlných kšandách.

Doprovázely je malé baculaté ženy, tuctové domácí putičky. Žádná z nich mě neoslnila oblečením nebo vzezřením. Později jsem spatřil v pevných železných ohradách místní vyšlechtěné býky, kteří jako by vypadli z oka svým majitelům. Pevná těla, velká jako vagony, obrovité, masivní šíje a v očích lesk uvězněného monstra.

KACHLE ZVANÉ AZULEJOS

Nic typičtějšího, než jsou malované kachle zvané azulejos (čte se azulešuš), už snad v Portugalsku nenajdete. Nelze je nespatřit, nelze je minout. Jsou všude. Na veřejných budovách, na kostelích i zámcích. Zdobí radnice i hasičárny, domy boháčů i prostá obydlí chudých lidí. Mnohé interiéry městských budov mají stěny pokryty kachli s namalovanými obrazy města i okolí.

Jejich název je převzat z arabštiny, kde znamená malý broušený kámen. Portugalci převzali tento dekorativní prvek od Maurů, kteří dosáhli při výrobě azulejos dokonalosti. Počátek používání azulejos při výzdobě paláců a kostelů se nedá přesně určit, ale pravděpodobně to byla první desetiletí 15. století, která signalizují počátek námořní expanze. V prvním období se na azulejos malovaly pouze dekorativní vzory a teprve později se staly oblíbenými také historické události, pohledy měst i scény z běžnéh o života. Na velkých plochách našly uplatnění tzv. tapetové azulejos, kde se zobrazovaly významné bitvy. V minulosti byla malba na azulejos uměleckým řemeslem, což se nedá říci o současnosti, kdy už jsou vyráběny sériově.

ALGARVE

Dva dny mi trvalo, než jsem projel polovinu Portugalska ze Santarému na jih. Při velikosti Portugalska to ovšem nebyl žádný nadlidský výkon. Jenom ležérní popojíždění a kochání se nádherou přírody i kouzlem osad rozsypaných na cestě jako perly náhrdelníku. Coruche, Montemor-o-Novo nebo Évora navždy utkvěly v mé paměti. Prokličkoval jsem náhorními plošinami, kde se silničky točily v nekonečných serpentinách a kde se rozhlasové vlny ztrácely jako v černé díře nekonečného vesmíru.


Nejtrvději pracují na pobřeží Algarve rybáři.
Každý den vyplouvají na širé moře stovky bárek.
Algarve je nejjižnější provincií Portugalska. Algarve je ovšem mnohem víc. Je to symbol, status i pýcha Portugalska. Toto území ležící na jihu země při Alantském oceánu, dlouhé jen asi 150 km, je poseto desítkami mnohakilometrových pláží bílého, hebkého písku a na jeho pobřeží jsou stovky hotelů a ubytovacích zařízení. Jejich Evropou ještě neobjevená zákoutí jsou jako útulné skrýše dětství, kde lze strávit den nebo celou dovolenou, aniž někomu šlapete po hlavě. Místní lidé jsou buď hoteliéři, restau ratéři, nebo obchodníci s upomínkovými předměty a s iluzemi. Mezi ty, co pracují nejtvrději a zahajují den často ještě za tmy, patří ovšem rybáři. Jsou to chlapi tvrdí, ošlehaní bouřemi. Jejich pokožka je vrásčitá od palčivého slunce a rozleptaná mořskou vodou. Každého rána vyráží stovky bárek, loděk, plachetnic i velkých rybářských škunerů na širé moře. Po návratu zaplní stovky rybářů nepřeberné kvantum pobřežních hospůdek a krčem, kde se příliš nehledí na etiku stolování, snobské ubrusy a vyumělkovanou mluvu. Popíjejí pivo i nejlacinější kořalku a sem tam proplesknou po zadku ženu nebo přítelkyni.

První město, do kterého jsem se v Algarve dostal, bylo Vila Real de Santo Antonio. Název dlouhý, městečko střízlivě urovnané, postavené do šachovnicového půdorysu. V roce 1774 je nechal postavit markýz Pombal na místě původní rybářské vesnice, která byla v 17. století zničena obrovskou přílivovou vlnou. K místnímu koloritu a zábavě patří sbírání mušliček, které po odlivu zůstávají ležet v písku. Desítky lidí, většinou ve dvojicích, se vrhnou na pláž, obsadí známá strategická místa a systematicky pro hrabávají vodou nasáklý písek. Sáčky z umělé hmoty, kyblíky nebo plastové láhve se plní drobnými živočichy, aby si pak při večeři pochutnala celá rodina. Portugalci jich dokáží zkonzumovat pořádné množství.

V mysli mi také utkvěla Tavira se svou pláží. Byla neděle a v pozdním odpoledni tu na náměstí vyhrávala kapela. Lidé se promenádovali po nábřeží, na terasách hospůdek pojídali všelijaké mořské potvory a na stolech se blýskaly láhve červeného nebo bílého vína.

Jedno z měst, která se mi nelíbila, bylo Vilamoura. Původně rybářská vesnice a dnes středisko milionářů, postavené ve snobském, grandiózním stylu. Ohromné vzdálenosti, ohromné prosklené hotely a před nimi v docích ohromné, vyfešákované jachty. Mezi tou vyumělkovaností se ztrácelo několik rybářských bárek i asi tucet rybářů nabízejících za pakatel své úlovky.

NA SEVER

Týden odkvačil jako voda a cesta se začala krátit. V dálce na západě je už vidět mys sv. Vincenta, který je nejjihozápadnějším bodem Evropy. Je tu konec Evropy, ale místy se zdá, že je tu konec světa. Prudký nárazový vítr se mnou cloumá jako s nějakou loutkou a často je velice obtížné se vůbec udržet na nohou. Na vysokých skalnatých stěnách je to až životu nebezpečné, a tak se k okrajům dostávám spíše v podřepu a přidržuji se kdejakého vystouplého kamene. Několik kilometrů za Vila do Bispo spatřím v ětrnou elektrárnu a je mi jasné, proč ji tady, na té větrné hůrce, postavili. Kmeny stromů jsou silou větru ohnuté na východ a některé jsou vyvrácené z kořenů.

Řídce osídlené západní pobřeží se nedá srovnat s turistickým ruchem Algarve. Dojel jsem do Setúbalu, který je třetím nejdůležitějším přístavem země. Vítr už tady není a kamenné ulice města jsou zaplněné pulzujícím vedrem a rybářskou vůní. Je z něj už cítit velkoměsto i blízkost Lisabonu.

LISABON

Před vjezdem na most 25. dubna přes řeku Tejo byla pěkná dopravní zácpa. Most se původně jmenoval Salazarův, ale na počest karafiátové revoluce (obdoba naší sametové), která v roce 1974 vrátila Portugalsko po mnoha desetiletích opět k demokracii, byl most přejmenován. Po mé pravici, vysoko nad okolním terénem, rozpínal své ruce Ježíš Kristus a pozoroval to bláznivé lidské hemžení. Socha byla inspirována podobnou sochou v Riu de Janeiru. Zdejší Ježíš je jen o něco menší a o něco méně monumentální.

Vozovka se zužovala a poskakovali jsme krokem. Trvalo asi půl hodiny, než jsem se dostal na druhou stranu. Z mostu jsem viděl pod sebou město jako na dlani. Založili ho Foiničané při ústí řeky Tejo do moře. V době římského impéria byl Lisabon druhým největším městem provincie Lusitania. Hlavním městem se stal v roce 1260. V 16. století - v době námořní expanze - se stal Lisabon nejdůležitějším obchodním centrem tehdejšího světa. V roce 1755 byl Lisabon z velké části zničen ohromným zemětřesením, při kterém zahynulo 50 000 jeho obyvatel. Město pak bylo přestavěno a jeho centrální část tvoří čtvrť Baixa, postavená v šachovnicovém stylu.

Nejstarší částí Lisabonu je ovšem Alfama, i přes svou chudobu hojně navštěvovaná. Je to čtvrť prostých lidí a rybářů a jsou pro ni typické úzké, klikaté uličky, malinká náměstíčka a levné, útulné hospůdky. Na západ od středu města se rozkládá čtvrť Belém, která je proslulá klášterem sv. Jeronýma. Klášter je pod patronací UNESCO a v jeho prostorách jsou pohřbeni mnozí portugalští králové.

Proslulá je také Avenida da Liberdade. Je to 90 metrů široká a 1300 metrů dlouhá třída, kterou mnozí přirovnávají k Champs-Elysées.

TRAMVAJÍ DO STARÝCH ČASŮ

Autobusy jezdí v Lisabonu spolehlivě, ale je nutné najít v té pavučině linek nějaký systém. Metro je rychlé, pohodlné, s častými intervaly, a vlaky metra zejí prázdnotou. To mě v době konání Expa poněkud zaráželo. Nejvíce lidí jezdí podle mých zkušeností tramvají. Na delších linkách jezdí moderní rychlé tramvaje s klimatizací a s kouřovými okny. Na linkách ve středu města, který vypadá se svými prudkými stoupáními a klikatými ulicemi podobně jako San Francisco, jezdí mnoho desítek let staré tramvaje Další zajímavostí jsou lanovky ve středu města. Jsou to vlastně jakési velké výtahy, které vás vyvezou o několik pater výše do horního města, neboli jiné čtvrti. Jedním z takových výtahů je Elevator Santa Justa, který spojuje ulici Rua do Ouro v Baixe s Bairo Alto, kde je stanice v horním městě vedle kostela Carmo. Nahoře na terase je nádherný výhled na město. V restauraci jsem si objednal sklenici vína a kochal se pohledem do okolí. Do uší mi zněla podmanivá melodie fada - typické portugalské hudeb ní formy. Za doprovodu kytary zpívají pěvci tklivé a smutné příběhy, které vyjadřují zhrzenou lásku, zklamání nebo bolest.

HLEMÝŽDI

Večer jsem zašel na malou slavnost na náměstí Largo do Camoes. Kolem náměstíčka se tísnil asi tucet stánků, kde se točilo pivo do plastikových kelímků a prodávalo se horké i studené víno. Stánkaři zvučnými hlasy nabízeli klobásy, hamburgry a ryby. Na každém stánku měli na cedulce napsáno, že mají na prodej i hlemýždě. Odhodlal jsem se a objednal si jednu porci. Dostal jsem vrchovatý talíř, muselo na něm být alespoň dvě stě těch potvůrek. Byly velké jen asi jako poslední článek prstu. Vzal jsem první ho šnečka. Dloubal jsem do něho chvilku párátkem, dostal jsem je místo příboru, než jsem zjistil, že má prázdnou ulitu. Další už měl půlku těla venku z ulity. Stiskl jsem jeho malou hlavičku mezi zuby, zatáhl, a už byl ve mně. Chutnalo to slaně a slizce, ale ošklivý pocit jsem z toho neměl. Šneci se dali polykat bez rozkousávání a žvýkání. Měl jsem k nim chleba, který jsem přikusoval a zapíjel pivem.

Mezitím jsem sledoval cvrkot na náměstí. Na velkém pódiu se střídalo několik kapel a hudba se měnila od pomalých ploužáků až po rychlou a hlučnou muziku. Tančících bylo zpočátku velice málo a mnohé ženy se producírovaly samy. S přibývajícím večerem se náměstí zaplnilo tančícími páry, které se podle mého úsudku navzájem neznaly. Často vyzývaly ženy své partnery k tanci tak, že přišly za mužem a zatahaly ho za rukáv. Muž většinou bez jediného slovního projevu nebo gesta souhlasil. Pár se pak zamotal d o sebe a vytvořil jedno tělo, které se kýváním a podupáváním roztočilo po náměstí. Mezi tančícími poskakovaly ve svém nenapodobitelném rytmu i velice malé děti. Skupinka lidí vytvořila hada a proplétala se rozdováděně mezi tančícími. Jeden starý dědula si tam tancoval jen tak sám pro sebe. Ze všeho byla cítit taková milá, přátelská atmosféra a nespoutaná radost ze života.


ZÁMOŘSKÉ OBJEVY

Portugalsko je zemí mořeplavců a objevitelů. První průzkumné námořní cesty byly podnikány na popud prince Pedra a jeho bratra Jindřicha, zvaného Mořeplavec. V roce 1415 se jim podařilo dobýt marocké město Ceuta. Výpravy se zúčastnil i Jindřich. Ten potom po úspěšné výpravě založil někdy kolem roku 1418 nedaleko mysu sv. Vincenta poblíž města Sagres námořní akademii, ve které shromáždil význačné geografy, hvězdáře a stavitele lodí. Z této akademie později vzešli mnozí věhlasní objevitelé jako například Vasco da Gama. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tady, na jižním cípu Evropy, započala námořní expanze, která udělala z této malé země na několik století jednu z největších námořních velmocí. V roce 1428 objevili Portugalci Azorské ostrovy. V roce 1434 obeplul Gil Eannes mys Bojador na západě Maroka. V té době to bylo obávané území, neboť se věřilo, že tam končí svět.

Postupně se Portugalci odvažovali stále více na jih a dostávali se do zemí, o kterých v tehdejší Evropě nikdo nevěděl. V roce 1471 byly objeveny ostrovy sv. Tomáše a byl překonán rovník.

V roce 1483 objevili Kongo a v roce 1488 nastal historický okamžik. Bartolomeo Diaz obeplul mys Dobré naděje. V roce 1498 připlul Vasco da Gama do Indie. Roku 1500 objevil Pedro Álvares Cabral Brazílii. V roce 1522 uskutečnil Fernando Magallanes první námořní cestu kolem světa. Obeplul při ní i nejjižnější cíp Jižní Ameriky a dostal se až na Filipíny. Úspěšného návratu svých lodí se nedočkal. Byl zabit domorodci na ostrově Mactan. V roce 1511 připluly portugalské lodě do Číny a v roce 1543 se Portug alci dostali až do Japonska.

Nadvláda nad všemi obsazenými územími, především na africkém kontinentě a na námořní cestě do Indie, byla Portugalsku stanovena papežskou bulou z roku 1456. Dohoda z roku 1529 stanovila hranice na východ. V té době se portugalské impérium rozkládalo po celém západním pobřeží Afriky, na východě pak od Mosambiku po Indii. Dále pak od Cejlonu až k Borneu, k Čínskému moři a až na hranice s Japonskem. Na západě pak až k Brazílii. Malá země velikosti České republiky ovládala polovinu tehdy známého světa. Obchod se zlatem, s kořením i s otroky se stal pro obchodníky i pro krále velice výnosným a přinesl celé zemi nesmírné bohatství. Lisabon se stal nejdůležitějším obchodním centrem světa. V době expanzí ovšem došlo i k nebývalému rozkvětu kultury. Přispěl k tomu především přímý kontakt s kulturami objevených zemí. Projevilo se to zejména v architektuře, ve které jsou z této doby znatelné prvky africké, asijské i americké.

Celé období námořní expanze je nazýváno "Século de Ouro" neboli zlaté století a dodnes hraje svou roli v národním sebevědomí Portugalců, i když z ohromného impéria nezbylo vůbec nic. Zůstal jen pomník objevitelů, postavený roku 1960 u příležitosti pětistého výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce v západní časti Lisabonu ve čtvrti Belém a pod ním ohromná růžice kompasu s mapou (na fotografii), na níž jsou vyznačeny všechny významné objevy připomínající slavné, zašlé časy.


PORTUGALSKO

Oficiální název: República Portuguesa
Rozloha: 92 389 km2, včetně Madeiry a Azorských ostrovů
Počet obyvatel: 9 808 000 (1996)
Hustota: 107 obyvatel na km2
Hlavní město: Lisabon (Lisboa) 800 000 obyvatel
Úřední jazyk: portugalština
Náboženství: 94 % římští katolíci, menšiny - protestanté, muslimové, židé
Administrativní dělení: 14 provincií
Politický systém: republika, parlamentní demokracie
Státní svátek: 5. říjen - Den republiky
Měna: portugalské escudo, 1 USD = asi 180 escudos
leden 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group