ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DIVOKÉ DĚDICTVÍ ZULUŮ

 

Byli obávanými válečníky a na počátku 19. století svými výboji pořádně zamíchali s etnickou mapou celé jižní Afriky. O jejich životě z období před jejich mohutným nástupem na počátku minulého století toho mnoho nevíme. Něco přece: Že jedli střední části čela a obočí nepřítele, protože věřili, že tak získají sílu neochvějně hledět na protivníka. Že známý zuluský náčelník Matuana vypil žluč třiceti náčelníků, jejichž lid vyhladil, protože věřil, že jej to učiní silným. Že když zuluský kraal postihla nějaká nemoc, vzal medicinman kost z velmi starého psa, ze staré krávy, býka či jiného velice starého zvířete a rozdělil ji mezi zdravé i nemocné, aby se dožili stejně vysokého stáří, jako zvíře, jehož kost pozřeli. Že měli ve zvyku usmrtit krále, jakmile se mu objevily vrásky a vlasy mu začaly šedivět. 

 


Dlouhou dobu budili hrůzu a respekt, čas válek už ale v Jihoafrické republice pominul. Téměř 8 milionů Zuluů dnes žije v provincii Natal a čím dál více jich přijímá evropský způsob života. Někteří Zuluové dosud lpí na svých tradicích, většina z nich se ale stala křesťany, kteří ovšem neváhají do své víry umně vplétat prvky animistického náboženství.

 

Pojďme se ale na chvíli vrátit do časů slavného náčelníka Čaky · do období, které mělo pro kmen Zulu zcela zásadní význam.

 

NEŽ SE ZAČALO VÁLČIT

 

Území, které dnes obývají Zuluové, osídlili jejich předkové bezmála před tisíci lety. Byli to zemědělci a pastevci krví i duší, chov dobytka u nich zaujímal výsadní postavení. Bohatství se vyjadřovalo jedině počtem kusů, dobytkem se platilo i výkupné za nevěstu · lobolo. Dobytku byl podřízen i způsob bydlení · středem jejich sídliště byl kraal, což je ohrada pro dobytek obehnaná trnitým plotem, kolem níž byly soustředěny chýše. V kraalu žila jedna velká rodina, která měla práci pečlivě rozdělenu. Mužům příslušela výhradně péče o dobytek, který byl chován především na mléko a mléčné výrobky. Byl totiž symbolem bohatství, a tak se porážely jednotlivé kusy jen při slavnostních příležitostech. Snaha získat dobytek bývala také hlavním důvodem mezikmenových válek. Zemědělství se věnovaly ženy. Jejich jediným nástrojem byla železná motyka, proto byla políčka velmi malá. Přesto se na nich dařilo kukuřici či prosu.

 

Několik století se prakticky nic neměnilo, neúprosně se ale blížila doba, kdy do Afriky doplul bílý muž a s ním nutnost přesidlování a · válek.

 

NEZKROTNÝ ČAKO

 

Ovšem nebyli to jenom bílí osadníci, kdo zavinil první velké přesuny celých kmenů. Roku 1787 se náčelníkovi Zulů narodil syn Čako, pozdější sjednotitel Zuluů. Na území Natalu žilo v té době mnoho ngunských kmenů a náčelník jednoho z nich · Dingiswayo · začel kmeny sjednocovat. Jeho nejschopnějším pomocníkem byl právě jeho syn Čako, který se po jeho smrti ujal vlády nad celým kmenovým svazem. S velkým štítem a krátkým oštěpem asagajem postupoval černý bojovník v čele sevřených řad svých bojovníků. Štít i krátký oštěp byly vlastní Čakovy vynálezy a nový způsob boje byl neobyčejně úspěšný. Během deseti let (1818·1828) si Čaka podrobil skoro celé území dnešního Natalu. V hrůze před jeho vojsky prchaly celé kmeny a klany, jiné se mu podrobovaly a proti některým musel bojovat. Kudy Čaka táhnul, tam získával nová stáda a nové bojovníky. Čaka byl na vrcholu moci · měl největší stáda, nejvíce půdy, byl vládcem i nejvyšším kouzelníkem.

 

Jako vojevůdce a organizátor armády byl zuluský vládce neobyčejně schopný. Vojsko bylo rozčleněno do čtyř tříd podle věkových stupňů. Nejnižší třídu · macece · tvořila mládež od 18 do 20 let. Ti procházeli vojenským výcvikem a vykonávali pomocné práce. Kolem 20 let všichni přešli do další třídy · mačača · která tvořila hlavní jádro armády a byla nejpočetnější. Všichni její příslušníci byli trvale v poli nebo ve vojenských kraalech. Jestliže se jednotlivec nebo celý pluk vyznamenal v boji, bylo mu dovoleno se oženit a přecházel do další třídy · mantoto, vlastně do gardového vojska. Tito bojovníci už mohli žít ve vlastních domech a byli povoláváni jen při větších taženích. Na nejvyšším stupni pak stáli indunové, z nichž nejvýznamnější byli obvykle příbuzní vládce · inkosi. Systém fungoval, díky četným vítězstvím neustále přibývali noví bojovníci z poražených kmenů a začala se tak pomalu vytvářet zuluská národnost. Zulština se stala oficiálním jazykem celého Čakova státu.

 

Čím neomezenějším a krutějším vládcem se Čaka stával, tím tvrdší pád se mu chystal. Závist a také stín mrtvých, který se za Čakou táhl, mu chystaly smrt. V roce 1928 byl zákeřně zabit svými bratry. Jeden z nich, Dingaan, zaujal jeho místo jako vládce Zuluského státu. Dějiny mu ale chystaly podobný osud, jako Čakovi · slávu a smrt.

 

KRVAVÁ ŘEKA

 

Na scénu totiž s konečnou platností přichází bílý muž. Evropské osídlení jižní Afriky sice začalo už v roce 1652, kdy se úředník Holandské východoindické společnosti Jan van Riebeck vylodil s 90 muži na místě dnešního Kapského města, ovšem napětí na černý kontinent s sebou přivezli Angličané. Ti se snažili podrobit si celé území včetně Búrů, jak se bílému holandskému obyvatelstvu říkalo (Búr znamená holandsky sedlák). Právě před Brity ustupovali Búrové do úrodného Natalu s bohatými pastvinami. Už se zdálo, že se Búrové v míru usadí vedle Zuluů, neboť Dingaan uzavřel s vůdcem Búrů Pietem Retiefem smlouvu. Pak se ale stalo něco, co není dodnes dostatečně objasněno. O žádné jiné události jihoafrických dějin nebylo popsáno tolik papíru jako o možných motivem Dingaana, který dal Retiefa s celou družinou zabít. Cesta pro další krvavé události byla otevřena.

 

Dingaan rozbil búrské ležení a chystal se k vyhnání všech přesídlenců. Ti však dostali posily a proti Zuluům vytáhla i část anglických kolonistů. Anglická skupina byla na hlavu poražena a Dingaan se naposledy těšil z vítězství a slávy. Zdrcující porážku utrpěl 16. prosince 1838 u řeky Inkhome, která se od té doby nazývá Blood River · Krvavá řeka. Výroční den bitvy je dodnes státním svátkem Jihoafrické republiky.

 

Potupa Dingaana byla o to horší, že jej nakonec zradil vlastní bratr Mpande, který se přidal na stranu Búrů a byl jimi uznán jako král Zuluska pod búrským protektorátem. Dingaan s družinou věrných ustupoval na sever a jedna šarvátka ho nakonec v roce 1840 stála život.

 

S Dingaanem odešla i doba největší slávy Zuluů a dějiny od té doby byly diktovány bílými osadníky. Dosah Dingaanovy vraždy Retiefa, který byl na dlouhou dobu posledním bílým přistěhovalcem, jenž se chtěl s domorodým obyvatelstvem dohodnout, je možná větší, než na první pohled vypadá. Někteří Afrikánci (tak se nazývají bílí starousedlíci) totiž tvrdí, že právě tato tragická zkušenost s domorodci vnukla Búrům myšlenku žít odděleně od Afričanů. Co to v druhé polovině dvacátého století znamenalo, vysvětluje jediné slovo · apartheid.

 

BÍLÝ ZULU

 

Zuluové naštěstí přežili celé období apartheidu a řada jejich tradic přežila s nimi. Jen vztah k bílým Afrikáncům se nyní trochu změnil. Alespoň na venkově. Dokládá to příběh třiadvacetiletého Afrikánce Schalka du Plessise, přezdívaného "bílý Zulu". Jeho rodina se usadila už před 200 lety v údolí Squwebezi v provincii Natal, kam přišli jako jedni z mnoha francouzských, pro svou víru pronásledovaných, hugenotů. Údolí, v němž Plessisova rodina farmaří, leží nedaleko Ngome · královského města Kwa Zulu, kde má zuluský král jeden ze svých kraalů. Celá rodina mluví plynně jazykem Zulu a všichni mají jména, která jim dali jejich černí dělníci a sousedé. Schalkovi říkají Maxuma · skokan. Skokan vyrostl společně se zuluskými dětmi a už od dětství se učil jazyku i umění boje s holemi. Obléká se do tradičního zuluského koženého oděvu, kterému se říká peshwas, a který se vyrábí z hovězích kůží a oháněk a z kožešiny divoké kočky. Kolem krku nosí dikobrazí ostny, kravské oháňky má kolem nohou a rukou. Nosí tradiční oštěp asagai a několik dalších bojových holí, které jsou pomalovány zuluskými barvami · červenou, bílou a zelenou. Schalk je dokonce tak šikovný, že hole zdobí i pro ostatní příslušníky kmene Zulu.

 

Umění boje s holemi a lovu Schalka naučil jeho zuluský otec, Valemanns. Díky němu se také může Schalk zúčastnit výlučně zuluské události · Impee. Každý rok povolává král Zulů skupinu mladých mužů, aby prokázali svou statečnost a bojovali v jeho kraalu s býkem. Úkolem mladých mužů je zlomit býkovi vaz a král potom posoudí, jak statečně si počínali.

 

Nejen Zuluové předávají své dovednosti a znalosti. Schalkova rodina je hluboce nábožensky založená a toto cítění zprostředkovává i svým zuluským dělníkům · každé ráno čte Schalkův otec dělníkům žalm z bible.

 

Soužití takřka ideální, bez nutných berliček politických stran. Jediné, co je tabu a na čem se shodne Schalk i všichni Zuluové, je nepřípustné míšení krve. Zuluové si důrazně nepřejí, aby se bílý Schalk oženil s dívkou z jejich kmene. Snad tato důslednost zachová etnicky čisté Zuluy i do budoucnosti.
leden 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group