ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŠIBÍKŮV FOTOGRAFICKÝ ZÁZNAM SVĚTA

Ačkoli běžná fotoreportérská práce z domácího prostředí tvoří devět desetin jeho pracovní náplně, Jan Šibík (33) proslul především svou cílevědomou snahou o obrazový záznam nekonečně dlouhé řady bolavých míst naší zeměkoule. Místa, která při své práci navštívil, jsou roztroušena po celé planetě, jako neuralgické body etnického běsnění.
"Někdy cítím na obou stranách linie skoro hmatatelnou nenávist a marně si lámu hlavu, kde se to v těch lidech vlastně bere," říká Šibík.

. . . . .

Konkurs do Mladého světa vyhrál ve čtyřiadvaceti, po pouhém půlroce fotografování a s menšími filmařskými zkušenostmi. Již tehdy mu nechyběl elán a energie. "Když jsme na takzvaném braneckém kursu chtěli stávkovat a odjet domů, celá třída rozpačitě postávala ve vestibulu," vzpomíná jeden z jeho spolužáků. "Najednou se Šibík objevil na schodech s báglem na zádech a bylo rozhodnuto."

Příliš odvahy necítil, když jel na svou první větší cestu do Arménie, krátce po tragickém ničivém zemětřesení v prosinci 1989. Do Arménie se ještě po roce vrátil, aby dal vzniknout působivému obrazovému materiálu ze smutečních shromáždění. Konfliktem se sousedními Azery pak přibyl do těžce zkoušené země další tragický moment. To vše, stejně jako pád komunismu v Berlíně, Praze a Bukurešti, zachytil ještě v barvách časopisu Vlasta, odkud se posléze vrátil zpět do Mladého světa. Od roku 1992 působí v týdeníku Reflex, který mu vytvořil na naše poměry solidní podmínky. Ty však stále blednou, ve srovnání se zázemím, které mají fotoreportéři špičkových agentur a listů ve světě. "Většinou stěží pokryji náklady na cestu," usmívá se Šibík, "kdyby mi šlo o prachy v první řadě, musel bych skončit u fotek na billboardy."


Boje na předměstí Kothoza. Na ulicích se střílelo, ne-
bylo mnoho příležitostí se ukrýt. Bojovníci ANC pou-
žívali podomácky vyrobené zbraně, hlavně Molotovovy
koktejly. Zaujali mě zejména lidi v pozadí za běžícím
mužem.
Johannesburg, duben 1994 -
první všerasové volby v JAR

Fotograf působí jako anonymní pozorovatel, přesto se nikdy nevyhne emocím. "Vím, že fotografie má schopnost oslovit široké masy lidí," říká Šibík. "Dnes už se ale dívám skepticky na to, že by pouhá fotka mohla něčemu napomoci. Svět neuvěřitelně zdrsněl, posunul se práh odolnosti vůči brutalitě. Takové fotky, které zahýbaly světem při válce ve Vietnamu, již nikým nepohnou. Současně je vidět neuvěřitelný posun ve zpravodajství, takový CNN či BBC již slouží v mnoha případech bojujícím stranám jako rozhodující podklad při vedení bojů."

S nástupem do Reflexu dochází k podstatné změně, od černobílé fotografie přechází na barvu. V jeho pracech se najednou uplatňuje široce rozehraná škála emotivních rezonancí, při stále zachované kompoziční čitelnosti. Někdy se podaří fotku abstrahovat na jasně srozumitelný symbol, či jí přisoudit další významy. "Přechod na barvu byl pro mě důležitou změnou, dal mi další možnosti. V současné době fotím zejména na Fuji, s kterým se mi daří dosáhnout dobrého barevného účinku."

Při práci na fotkách již málokdy stíhá sbírat o zemích podklady, či dokonce psát. Z toho důvodu uveřejnil loni inzerát, že k sobě hledá kolegu - novináře. K jeho zděšení se přihlásily desítky lidí, nakonec k oboustranné spokojenosti spolupracuje s Michalem Novotným. Z novinářských škatulek si Šibík oblíbil zejména "features", které mu prý řeknou o dané zemi mnohdy víc než dlouhý cestopis či suchá řeč zpravodajství. Vypovídací hodnotu fotografie ovlivňuje i vazba na konkrétní zprávu. "Nemělo by se prostě stát, abych fotil hodinu před tiskovkou prázdný židle," říká Šibík, "na rozdíl od novináře již nemám možnost pozdější manipulace."

Na cestách Honzy Šibíka je patrná absence jakékoli oblíbené destinace, jeho zájem směřuje do všech stran.

"Nejvíc mi vyhovuje akce", říká Šibík. "Důležitý je pro mě, abych byl u toho, když se něco děje. Dnes bych již nedokázal nefotit a jenom sledovat, jak mi ubíhají nadějný momenty. Samozřejmě ale nepokládám focení za nejdůležitější věc na světě, člověk by neměl jít za svou věcí přes mrtvoly." Během hovoru se usmívá na svou maďarskou přítelkyni, Julku Kovácsovou. Ta se zprvu zamilovala do fotografií při výstavě v Černínském paláci, posléze do jejich autora. "Kdoví co bych dělal kdybych nefotil, třeba bych jenom seděl a chlastal." Julka se mračí, česky rozumí moc dobře.

V nejbližších chvílích to však nehrozí. Honza kouká na hodinky - příští týden opět odlétá do afrického Zairu, kde se na hranicích s Rwandou počal další díl humanitární katastrofy.
 
Leden 1997

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group